9. únor

Experiment s nepitím? I teď a to je půl druhý odpoledne, vidím trochu rozmazaně a rozmazaně myslím. Snad to nebyl můj nápad, zakoupit při odchodu z hospody v půl dvanáctý, flašku vína a snad taky nebyl můj nápad, vykřiknout v metru, že máme quest tu flašku vypít dřív, než dojedeme z Anděla na Lužiny. Třeba jsem to pil decentně, zatímco ostatní to do sebe klopili, aby byl úkol splněn, ale v kombinaci s tou trochou vypitého piva, co jsem před tím vypil, to bylo poněkud otřesné na celý můj metabolismus.
Jak to teda včera bylo?
Probudím se, umeju se - zkrátka ten ranní rituál, který provádím. Po koncertě předchozího dne, jsem měl kupodivu dost energie, abych si udělal kvalitní snídani a vynesl z pokoje aspoň krabice od pizzy, aby můj pokoj působil uklizeným dojmem. A proč měl působit uklizeně? Protože se vrátila Lucka z dovolený a měla ke mě kolem dvanáctý přijít, že se kouknem na film a pokecáme.
Udělal jsem nám torteliny s vajíčkem(dnes se mi fakt nepíše moc dobře), povyprávěli jsme si příběhy a skoukli onen film. Volba padla na Ong-bak s báječnou choreografií Tonyho Jaa. Po pár hodinách se se mou Lucka rozloučila a šla napřed do hospody za Láďou, že spolu jako hlavní vedoucí a zástupce hlavního vedoucího připraví první táborovou schůzi, na které nám svůj tábor osvětlí.
Dorazil jsem na schůzi kousek po sedmý a hned si objednal pivo (kdybych se chtěl teďka nějak vykrucovat z toho, že jsem si to pivo musel dát, tak řeknu: "Já totiž nesnáším kofolu a to je jediná limonáda co tam mají. A džusy? Miluju džusy, ale nebudu sedět na třetinkovejch džusech, který díky jejich báječný chuti vždycky rychle vypiju. Voda? Ta se sice na Bertramce pít dá, ale voda? Z flašky? Mattoni? A nechcete mi narvat do huby klystýr a vychcat se do něj?" ... ale omlouvat se nebudu, prostě jsem to pivo chtěl). Ještě se tam váleli naší milou hlavní vedoucí objednané panáky broskve... bylo jich šest, pro šest lidí, co měli dorazit. Nakonec jsme schůzovali ve čtyřech. Já, Láďa, Lucka a Láďova Viola, co nám bude dělat praktikantku. Rád si představuji, že my čtyři hlídáme tábor o třiceti děckách. Škoda jen, že to zákony týhle země nedovolujou (vyhláška: blábláblá). Poschůzovali jsme a pak se to změnilo v dvojitý rande, kdy se kecalo o čemkoliv možným. Díky své částečné abstinenci a tomu, že jsem pil celý týden (vyjma Pátku) vodu (s příchutí), mi to lezlo rychleji do hlavy než obvykle (co je obvykle?)... proto se možná zrodila v úchylné hlavě při odchodu myšlenka na to, že si dáme s Luckou doma ještě trochu vína.
Poslední dobou mám pocit, že myslím na věci, na které bych myslet nemusel. "Kdo jsme uprostřed vesmíru? Lidi si říkaj, že jsou páni tvorstva, ale říkají to lidi, takže to vůbec nemusí bejt pravda... vždyť všemocná Matka Příroda nás stejně smete sama. Jsme jen zvířata. Kde najdu Boha?" to je jen v kostce, protože to píšu. Skutečné myšlenky vyjíždějí na povrch ve chvílích, kdy mi jede pusa a ta jezdí obvykle rychleji, než prsty po klávesnici. A to si nemyslím, že moje prsty jedou po klávesnici zrovna nejpomaleji. Možná rychlostí pusy retardovaného Lojzy z Horních Počernic. (Jestli je v Horních Počernicích skutečně nějaký retardovaný Lojza, tak že ho zdravím)
A taky se musím podělit o jednu už Úterní věc, dřív, než na ní zapomenu. Jak to jen bylo...? Když jsem se vracel z úřadu, kde jsem si byl pro Občanku, šel jsem parkem, kolem tubusu metra, co tu máme. Na to metro sedávají holubi, v zimě více, než v létě. V létě je ten plech nejspíš pořádně rozpálenej.
A na vodní ploše, která tam je a je nyní ještě trochu zamrzlá, ale tak, že už se na ní nedá chodit, sedělo další hejno holubů. Možná se dá celkový počet holubů, kteří se pohybují kolem tubusu, počítat v tisícovkách. No a na tý vodní jsem uviděl něco, co mě zarmoutilo. Nejspíš z tubusu spadaný mrtvý holubi, a to docela dost. Já vím, spousta lidí holubi nemá ráda, ale mě na nich něco fascinuje. Nemluvím teď o poštovních holubech, ale o těch, co serou na památky a zobají ze země. Někdo jim říká "Krysy oblak" jiný zase stupidní ptáci. Ale mě jejich svoboda a to, že jsou to jediná zvířata, která žijou volně v Praze (někdo může namítnout, že jsou tu i jiný druhy ptáků) a pohybují se mezi lidmi - pro nás z města, to je prostě zázrak - živěj se ze zbytků, milují se, přátelí se, jsou chromý, zdeformovaní, sladký, smutný a bohužel taky mrtví. Nenosím foťák, nemám mobil, na kterým by foťák byl (já nemám ani mobil), nejsem malíř, nemám plátno, které nosím na zádech a obraz bych si namaloval, mám jen ty svoje prsty a proto na to nechci zapomenout. To co je na tom tubuse a kolem něho, to je zvláštní komunita. To je zvláštní království, které má svoje pravidla. Je spousta dokumentů o zvířatech a jistě jich je pár o holubech, ale já ten svůj jednoho dne natočím. Nosím ho v hlavě už pár dní a dneska jsem objevil základ toho filmu. (měl jsem průlety po obloze, holubi sedící na různých pozicích a tak... ale tohle holubí království, se vším...) Bez komentáře, jenom s pěknou muzikou a možná nějakých mouder (citací) - mám jedno, to bude ke kapitole a holubech v centru města: "Spousta lidí nadává na to, že holubi serou na památky, ale serou na ně víc, než ti lidi?"