A je to. Poslední den v měsíci, poslední den všech těch záznamů, které měli bejt o tom, jak se jeden kluk snaží nepít. Čím víc se blížil konec měsíce, tím více jako bych se opíjel a ztrácel kdesi ve svých myšlenkách.
A co budu dělat dneska? Večer půjdu na improzápas mezi Prahou a Ostravou, tam budu prodávat nějaký lístky na kase a třeba si vydělám něco i na pivko, které potom vypiji s hráči.
Možná si domů pozvu nějakou holku, možná jen na povídání, možná na sex. Možná dnešní večer nepřežiji (což jsem si představoval včera, když jsem šel na ples - totiž co by se stalo se všemi těmi záznamy které jsem napsal takhle před svojí smrtí? Byla by to moje poslední podobizna, protože jsem se nikdy moc nenechával fotit. Po pohřbu by se sešli přátelé, kteří by si rozdělili jednotlivé dny a všechno to přečetli) Možná nebudu spát doma, možná se probudím na zastávce s prořezanejma kapsama. Možná najdu telefon a stane se ze mě telefonní člověk. Možná se zamiluji. Možná půjdu na Měsíc (kavárna na Palmovce), abych poplkal s kámoškou. Možná si zatancuji salsu v tom klubu na Andělu. Možná překousnu nepřekousnutelnou cihlu. Možná se ztratím na Staré Praze. Možná spadnu na hlavu a přijdu o paměť. Možná se budu klouzat bahnem na Petříně. Možná mi vyleze z břicha mimozemšťan a v pravém chapadlu bude držet lístky na striptýzovou show v mimozemském klubu. Možná se svezu taxíkem. Možná budu žonglovat a všimne si mě majitel cirkusu a nabídne mi práci, která se neodmítá. Možná o sobě už nikdy neuslyšíme...
1 komentář:
úžasný. tohle si říkám každý den.
Okomentovat