Starý a mladý blázen

Silnice, jdou po ní dva poutníci. Starý a mladý blázen.
Starý blázen, má fousiska až na zem, si kope s kamenem a mladý na to vyjeveně kouká.
„Starý, proč kopeš do toho kamení?“
„Tomu se říká fotbal. To se hraje všude po světě. Lidi se ženou za míčem, koupou do něj a doufají, že se stanou slavní.“
„To je ale bláznovství...“ povídá mladý blázen a už si vyhlíží svůj vlastní kámen. Vybere první, kopne do něj, ale ten se zakutálí daleko od cesty.
„Musí být kulatý.“ povídá starý blázen a ze svým kamínkem udělá několik nožiček.
„Aha“ mladý vezme ze země náherný bílý oblázek a ukazuje jej starému: „takhle kulatý?“
„Ano... a ještě lepší by byl s černými flíčky.“
Mladý si strčí oblázek do kapsy a dál kouká na zem, zatímco starý převede náramnou kličku kolem syčící zmije. Mladý je z jeho pohybů trochu v ranzu a v tu uvidí u cesty vypuštěný fotbalový míč, kterého si starý díky své zaujatosti pro kamínek a svoje umění, nevšimne.
Mladý bere míč do ruky, ohmatává jej a vesele se směje. „To je paráda!“ křičí, ale starý si jej nevšímá, stále si kope to svoje. Mladý, aniž by někdy tento předmět viděl, něžně fouká do dírky pro pumpičku a míč se pomalu nafoukává, je tvrdší a tvrdší, až najednou je nafouknutý. Pokládá si jej na zem a poprvé nohou oťukává. Moc mu to nejde a míč odkopává. Musí si vždy pro něj doběhnout a začít znovu. Je mladý a plný energie, plný vzdoru vůči omrzení a únavě. Kope a kope čím dál lépe. Až je lepší, než starý. Ten si jej poprvé všimne. Usedne na patník u cesty, chopí se svého kamene a zahodí jej někam za záda. Na mladého se usmívá.
„Koukám, že si chlapče vyrostl ve velikého hráče. Dokonce jsi mě přerostl a já nemůžu dál již pokračovat v cestě. To bych se styděl.“
„Proč?“ ptá se nechápavě mladý.
„Protože teď mi došlo, že jsem už starý. A mladí se starými k sobě nepatří. Běž utíkej, putuj dále sám, já si tady odpočinu a půjdu jiným směrem. Vem si svůj míč a zmiz. Doufám, že tě už nikdy neuvidím.“ Zatlačuje slzy štěstí a raději sklápí zrak k zemi. Mne si svůj dlouhý vous pevně odhodlaný, že s mladým už nepromluví.
„Starý? Starý? Starý!“ šeptá mladý naplněn údivem. A vida, že se starým nepohne, bere ze země míč a rozejde se po cestě dál. Udělá sotva deset kroků a otočí se. Starý tam dál sedí posmutněle se zrakem sklopeným k zemi, odhodlán nepromluvit. Mladý potěžká míč, napřáhne se a trefí starého do hlavy.
„Co to vyvádíš!“ rozkřikne se starý a začne mávat rukama zběsile kolem své hlavy: „jen počkej, to si odskáčeš! Až tě chytnu, tak tě potrestám! Tohle si ke starému nebudeš dovolovat, ty jeden mladý blázne!“ a běží a mladý před ním dál po cestě.
Slunce zapadá a poutníci mizí za horizontem.

Když jsem dočetl Zlou hodinu

Nedávno jsem si koupil v jednom takovým baru pytel zelí. Neříkal jsem nic, i když mě evidentně oškubal, byl jsem rád za to co mám. Pak jsem toho trochu ochutnal a v Dobrý trafice jsem si přečetl Zlou hodinu od Marquéze. Bylo to báječný a po dočtení a po dopití piva, jsem se zvednul a loudal se domů. Vystoupil jsem o zastávku dřív, že se vychčiju v parku, ale nakonec jsem to neudělal, protože jeden cikán (a nemyslím to nijak hanlivě) se tam šel vyčůrat přede mnou a druhej mě poprosil o cigáro, o oheň a pak si se mnou chtěl povídat. A tak jsem mu řekl, že jsem byl v kavárně, přečetl jsem si knížku a jdu domů. On jestli nemám nějakou trávu a já přiznal, že jo, i když jsem už moc dobře věděl, co bude následovat. Když chodíte do hospod na Smíchov, tak si brzo zvyknete na tyhle práva silnějšího... "A ukážeš mi to?"
"Asi ne. Nevidím důvod."
"Tak ukaž."
"Já to nemůžu najít."
"Tak hledej."
"Hledám, hledám... nenalézám."
"Se mě bojíš, nebo co?"
"Co bych se bál? prostě to nemůžu najít," ale moc dobře jsem věděl, kde to mám, jen tyhle oblože moc dobře znám. Ale nakonec, když už nejspíš věděl, že znám tyhle fígle, jsem to vytáhl a podal mu to, aby se "podíval". V tu ránu si to strčil do kapsy a sprásknul ruce: "A jseš podělanej."
"No to teda podělanej nejsem."
"Jseš!"
"Nejsem, hezky mi to vrátíš..." a další slova co následovali slova. Pohledy hezky zpříma do očí, až mě to přestalo bavit a chtěl jsem posunout hovor trochu dál: "no dobře, tak mi to zaplať."
"A kolik by sis jako představoval?"
"Nechci tě šidit, tak dvě kila?"
Ušklíbl se a ukázal směrem, kde opustil kamaráda: "Kámoš má prachy, tak uvidíme, co se dá dělat." Nezbývalo mi nic jinýho, než držet masku a jít s ním. Jeho kámoše se tam před kostelem na Arbesově náměstí vybavoval s dalšíma dvěma a můj průvodce mu podal pytlík se slovy: "Koukej."
"Odkud to máš?" Stál jsem za jeho zády a viděl, jak si pytlík prohlíží proti lampovýmu světlu. V hlavě mi to šmejdilo. Náhle jsem vystřelil rukou, že mu to z těch pracek seberu a pak uvidím, co bude dál, ale držel pevně a já dostal ránu do brady.
"Nech mího kámoše na pokoji!" řval průvodce a lepil se na mě. Nemám rád, když se na mě kdokoliv lepí a není to holka, tak jsem do něj strčil, až se trochu zapotácel do zadu, ale v mžiku se na mě zase lepil: "Zkus to ještě jednou, no zkus!" Cejtil jsem pohledy ostatních tří a věděl jasně, že nemám ani na toho jednoho pouličního rváče. Přesto jsem se nekontroloval a po chvíli keců jsem do něj znova strčil, už chtěl vystřelit rukou, ale zadržel jsem ho dalším lehkým strkancem a on se zastavil...

A jak to skončilo?

Když jsem si všimnul dalších dvou příchozích, tak jsem si byl už jistej, že dostanu přes hubu. Stále jsem ale nehodlal sundat masku (a skutečně je to, co mě v těchhle situacích žene tak šíleně dopředu, maska? Někdy je mi totiž úplně jedno, co se se mnou stane, hlavně když něco zažiju...), ale uvažoval jsem s chladnou hlavou a když mi došlo, že tu trávu už zpátky nedostanu, zaslechl jsem někde mezi jejich slovama, že to můžem zhulit spolu. Tak jsem tedy souhlasil a za chvilku už jsme si spolu dávali tu fajnovou dýmku míru, o kterou se málem strhla bitva. Průvodce se mi omlouval, že je grázl a podobně, já mu to svým způsobem odpustil, vyříkali jsme si to, ale co ve mě zůstane zarytý, jsou jeho slova: "Teď je to fajn, ale zejtra stejně budeš říkat, co ty černý huby provedly..."
A já to nechci vyprávět, že to byli "černý huby" - pro mě je pojem cikán stále kouzelnej, protože si představím toho ošátkovanýho chlapíka s naušnicemi a s noži v rukou. Prostě to vyprávím, protože se to stalo. Stejně jako jsem jednou šel tou samou ulicí někdy ve dvě ráno z Bílý vrány a najednou vidím, jak přeběhne ulici gang tak šesti kluků v hip-hopovým oblečení a ten dvoumetrovej na mě vybafne: "Fetuješ?" a já unavenej vůbec nezastavuju a při chůzi mu jen zadrmolím: "Ne"
"Tak to je dobře." celá ta banda se chechtá a já stále v chůzi, aniž bych se otáčel jen zařvu něco ve smyslu, že je to banda idiotů.
Ale nic se mi nestalo, i když se mi mohlo stát.

Každopádně jsem si nakonec zpíval s autama v naší ulici, který mě vítali a měli vlaječky a já s pocitem absolutního štěstí ten den šel spát.

Tuhle jsem našel něčí deník a nemůžu se s váma o to nepodělit

Studie - Být či nebýt krásný

Nikdy jsem nebyl nějakej takovej ten kluk, co každý ráno zírá hodinku do zrcadla a říká si, bůhví jak není krásnej a pak se jen diví, že na něj holky netáhnou. Já jsem se tím vlastně nikdy nezajímal – do zrcadla jsem se kouknul, jen když jsem si někde vyrazil zub, ale jinak ne – ale abych tu jen tak neplácal hubou, tak musim přiznat, že i já jsem občas zatoužil po úspěchu u žen… teda vlastně ještě dívek. Ale netrápil jsem se, když mi v 15 letech celej ksicht zuhrovatěl. Na svůj vzhled jsem příliš nedbal a hygienu odbýval akorát tak, abych příliš nesmrděl. Kouřil jsem, pil jsem, přežíral jsem se a pak jsem se taky nemohl divit, že jsem dopadnul tak, jak jsem dopadnul.

Teď stojím před zrcadlem a pozoruji tu trosku z jizvama rozežraným obličejem, ze kterého vykukoval obrovskej nos, křivá huba a jeden pár nateklejch očí. Vyhrnuju si tričko a šklebim se na chlupama porostlou tlustou hruď a ohrnuju nos nad pachem, který se line ze zarostlého podpaží.
Je mi z tý trosky do breku.
Beru tedy do ruky nůž a uřezávám si svou mastnou kštici, která mi rostla přes tři roky.
Dělám důležité rozhodnutí.
Možná osudové.
Zvedám telefon a volám do blízkého fitcentra, kde jsem si dnes vzal vizitku. Obědnávám tři hodiny aerobiku denně a nějaké to posilování po nocích s osobním trénérem.
Pak obvolávám ještě několik zkrášlovacích center v Praze.
Vyjdu ven a zapaluji si svoji poslední cigaretu, než zakoupím nikotinové žvejkačky a nějaké ty ženské časopisy, kde se píše po čem ženy touží.

Uběhl tejden a stále nekouřím.
S faldami pod tričkem se taky stále nic nestalo a dívky po mě také ještě netouží pro můj krásný obličej.
Dal jsem si tedy dnes jedno pivo a rozhodnul jsem, že jestli opravdu chci dívku, tak musím poslouchat to co se dneska poslouchá. Vyhazuju všechny svoje cédéčka s trashmetalem, blackmetalem, punkem a bůhví čím ještě. Mažu harddisk a dávám se do hromadného stahování všemožnýho diska a Briteny Spears.
Tak teď zbejvá už jen čekat.

Uběhl měsíc.
Dívky si už evidentně všimli, že nosím líbivé hadříky a na hlavě čepici s rovným kšiltem, že nekouřím a jdu do těla a že už i obličej vypadá pomalu k světu.
Když se teďka prohlížím u zrcadla, není mi do breku. Jsem šťastný.

Nastala zima.
Na břiše už mám vyrýsovanou pěknou čokoládku. Buchtičky chcete-li nebo také suprmachrtělo. Ruce mám jak lopaty a na obličeji jen sem tam nějakej beďar. Ráno se ale pečlivě kontroluji a neustále po kapsách nosím zrcátko, takže nějaké to fópá nehrozí.
Oblíbil jsem si skupinu DiskoTrukers a Martina – moje holka – mě představila svýmu nejlepšímu kámošovy Romanovy, což je majitel sítě diskoték v Praze a má fakt hustou mikinu až z New Yorskýho New Yorkru.

Blíží se únor.
Každej den mám jinou holku a sem tam i kluka. To Roman mi sehnal tenhle skvělej kšeft a říká,že když to vydržím ještě tak měsíc, tak mi věnuje svoji mikču. Je to moc hodnej a krásnej člověk, ale rozhodnul jsem se už pro něco jinýho. Koupím si od Bučiho takovou skvělou bundičku, kterou mi bude závidět i on.
V muzice se stala katastrofa – rozpadla se super nejlepší hudební formace DiskoTruckers, prostě vydala bestovku a skončila. Koupil jsem si hnedka všechny možný gold a platinum verze a special cd s videoklipem i dvd s videoklipama.
Roman ale říká, že není proč truchlit, že se blíží nějaká pecka z Rumunska. Nějací tři kluci. Už se na to moc těším.

Je Jaro.
Sedím na Hlaváku, kouřím Startku a hltám víno, na které jsem si dneska vydělal, když jsem ráno vyblafnul jednoho němce.
Asi se ptáte jak jsem se sem dostal.
Tak za prvé Buči nebyl Buči, nýbrž Bu-chi – jakejsi vietnamskej mafián od kterýho jsem zakoupil tu parádní bundičku za deset táců. Jenže se mi za tejden rozpadla a já si šel stěžovat. Bu-chi na mě byl už připravenej a nechal mi uříznout uši, vypálit byt, svlíknul mě do naha, vykoupal v hnoji a hodil mi jen nějaký vandrácký hadry.
Nikdo mě nepoznal z mejch známejch. Nikdo se mi nepodíval do očí. Roman mě nechal zmlátit ochrankou a Martina s křikem utekla.
Tak jsem se uchýlil sem, kde lákám turisty na svoji pomalu opuchující čokoládu a ruce jak lopaty.

Bolest zubu

Už je to skoro tejden a já vůl furt nebyl u zubařky. Skoro tejden co mi ten debil ulomil zub. Ale stává se.
Večer jako každej jinej. Dorazím do baru na Dejvický, tam si dám jednoho panáka, dvě piva, trojtýho panáka, redbull s absintem, pokecám s teď už bejvalejma spolužákama a pak před půlnocí vyrážím posledním metrem do NonStopu u nás na Lužinách, kde sedí brácha s jeho ostravskými přáteli. Tam do sebe ještě něco naláduju a pak se hrotí, že si pouštíme špatnou muziku a místním netolerantním hovadům se to údajně nelíbí. Ale já sedím a tvrdím, že se nenecháme vykopnout s hospody, že je to otevřenej podnik a když se jim něco nelíbí, tak ať klidně vypadnou.
Ale stejně se jde.
A třicet metrů od baru začne kapitální hovado pořvávat na mího bráchu. A ani si nepamatuji co, ale vím, že mě to nasralo, položil jsem tyčinky na zem a rozešel jsem se k němu, že mu něco hnusnýho řeknu. Ale to kapitální hovado tam už stálo, tancovalo a máchalo pěstičkama kolem sebe.
"...A co tady tancuješ jako kretén?!"
A prásk prásk, dostal jsem dvě rány, v tu chvíli mi taky vystartovali ruce a chvilku jsme se mlátili, pak jsem zakopnul a hlavou se praštil o auto co stálo hnedka vedle. Promáčklej plech. Pech pro majitele. Doufám, že to bylo to kapitální hovado, protože v tu chvíli přestalo mlátit a koukalo se na auto, co se mu stalo. Pak prskalo nadávky a já taky, ale brácha mě už táhnul pryč.
Je mi jedno, že jsem se porval a je trochu symbolický, že to bylo kvůli bráchovy, když jsem se pral vždycky jen s ním, ale ten zub.
Ten blbecj zub tak strašně bolí!

Poesie zachycených okamžiků

Mafie na sídláku




jednou večer vracel jsem se
snad z nějaké oslavy
to jsem ovšem netušil
jak mě strašně zamrazí

tam u trafiky na tabák
stálo bílé taxi
všude šlehaj plameny
přijížděj hasiči

ráno, jen co se rozbřeskne
letím koupit rohlíky
na tom místě v bagelitě
jsou zabalený mrtvoly

nikdy jsem s ním nejezdil
páč jsem na to neměl,
teď však řeknu s jistotou
ani za milion let!

tak jeden ten črt

Byl to zase jeden z těch večerů, které začnou obyčejně a neobyčejně skončí. Nejpve psaní, pak se šlo na dvě pivka, na absolvenstký koncert jistého mladého zpěváka, v cirkusovém šapitó na Klárově, pak se jede autem díky dobro vůli jisté Markéty do Myslivce. Tam sedí kamarádky a většina lidí odejde před půlnocí. Jelikož mám peníze, zůstávám a popíjím s kamarádkou panáky ve velkém. Někdy v půl druhé nás vyhazují a my motáme parkem a kecáme. Nic velkého se neděje. Padá na mě únava posledních dní, kdy jsem spal na lavičce v Kobylisích, cestoval do Roztok a zpátky. Melu z posledního a stále to nevypadá na nic zvláštního.
Mám hlad. Kfc i Mcdonald jsou v půl třetí - v tolik jsme se nakonec dostali k nočnímu autobus - už zavřený a nezbejvá mi nic jinýho, než si koupit bagetu v nonstopovym Relay. Většinou si koupím něco dobrého na tu půlhodinovou cestu nočním autobusem.
A pak. Lidi co se neznají a jednou nočním autbosem se spojí pomocí bagety, která do mě vůbec nejede a tak jí nabízím všude kolem sebe. A tak se utvoří parta z nočního autobusu.
Já, Monča, Husa - jeden moc sympatickej punkáč, Adam a i ta Petra, která se dlouho radovánkám na zadní sedačce autobusu snažila vyhejbat a radši poslouchala mp3, si nakonec sundala sluchátka a zvědavě nás poslouchala. Zapálili jsme si cigarety a vesele zpívali. Můj sen vždycky, když jedu autobusem na delší trať a jen vidím, jak se lidi nudí, tak bych z toho chtěl udělat přátelský prostředí. Jako když jede škola na vejlet nebo se děcka vrací z tábora. Hrajou na kytaru a vesele si zpívají, jako my tam vzadu na sedačce. Myslí si, že jsme blázni, ale my jsme jen lidi, co se neznali navzájem a v tom autobuse se poznali. Husa vystoupí a už jsme jen čtyři. Máváme mu a naříkáme, že je to škoda. Pak odchází Adam, po něm Petra se slovy, že to byla moc příjemná jízda a nakonec vystupuji s Mončou na Lukách.
Sedneme si do vestibulu metra, které již dlouho nejezdí a smotáme si brko. Respektive motám já a Monča se snaží už dlouhou chvíly napsat smsku. A pak mi vypráví o holce, který začal (a nebo skončil?) život v jedenácti. O holčičce, která byla ve stanu s o dost starší holkou, která jí jednou vzala na noční hlídku a zeptala se jí, jestli by si dala něco dobrýho bílýho. A ta holčička netušila co to může být a nadšeně přikývla, protože si snad představovala, že dostane bonbóny a nebo bílou čokoládu. Ale ta starší dívka vytahuje bílej prášek a šňupe a pak nabízí té malé, která nemá strach, protože na táboře jsou všichni sourozenci a nemá důvod jí nevěřit. Tak se poprvý setkává s pikem. S perníkem, který jí provází už jedenáct let. A drogy ve všech formách.
Já tam s ní hulil to brko a ani nedutal. Tý holce bylo 22 a vypadala na třicet. Byla malá a pohublá, nepěkná a přece se schovávala za předčasně zestárlýma očima, malá holčička, co chce jen něco dobrýho. A přitom si mi ta holka nestěžuje. Říká to jen tak věcně, jako že je to něco neobvyklýho, ale nic za co by se styděla. Nic na co by byla přehnaně pyšná, ale něco co je pravda. A někdy tak svět funguje. Někdo začne pít alkohol v pozdějším věku a někdo dřív. A pak jsou jedenáctiletý holky, co se setkají s tvrdou drogou na noční hlídce na táboře uprostřed lesů, kde se většinou bojí malé holky hejkalů, vodníků a bubáků. Neznámého šramotu v lese nebo divných myslivců.
Úplně vypálenej jsem došel domů. Zalehl do postele a spal.
Já, Monča, Adam, Husa a Petra - něco jako Rychlý šípy nočního autobusu. A každej mohl mít svůj příběh, ale nestihli je vyprávět. Život je semlel dál a snad jednou, až pojedu a budu přehnaně vstřícnej k neznámým lidem, se s nima zase potkám.

Jednou jsem jel vlakem a tak si píšu...

Nepodívám se jí zpříma do očí a nepoprosím o cigaretu. Nepoprosím o seznámení, i když tuším, že bysme si náramně dobře rozuměli. Máme spoustu společných zájmů. I ona vytahuje blok, trhá z něj papíry, které popisuje svýma vlastníma úvahama. A kdo ví? Třeba si tam črtá, že je husa a bojí se mě zeptat, jestli nemám cigaretu.
Něžně oděná v černém, ale s patřičným respektem k barvě. Nevypadá to, že by měla na prsou vytetovanou hlavu kozla a pentagram. A vlastně... Možná ho tam má. V duši, která se skrývá za těma krásnýma lehce přimhouřenýma zelenýma očima, se může skrývat skrývat hlad po obcování s Ďáblem. A věřil bych, že s ním opravdu obcuje. Neboť kdo opravdu obcuje s Ďáblem, nemá potřebu vykřikovat to do světa.
To jak hejbe pusou, když nad něčím váhavě přemýšlí, se může zdát divné, ale většině chlapů to určitě bere dech.
Vlasy nahrubo ostříhané

Když jsem byl ve třeťáku na maturitním plese...

"Tak kolik těch zelenejch mám vypít, abych tě přepil?" vyhrnul jsem si rukávy a frajersky se culil na přihlížející děvčata.
"4 a na ex a bez přestávky." pravil Fanda a hladil si svůj tlustý pivní břich.
"Klíďo, píďo..."

To byla poslední slova, co si tak nějak i pamatuju. Probral jsem se na zemi u záchodů a někam se poděly dvě hodiny. U těch záchodů mě fackovali neznámé dívky a jedna snad opile brečela, že jsem snad mrtvej. Chvíly jsem tedy ještě dělal vtipně mrtvolu a užíval si pozornosti, ale nakonec jsem přece jen trochu hýbnul nohou.
Pak jsem se zvednul, hodil na sebe bundu a vypadnul ven. Strašně se mi točila hlava a já nahlížel do propasti, kde se spirálovitě točila cesta. Spanul jsem a rozrazil si hlavu o schody.
Další okamžik, na kterej si vzpomínám je, že nějaký pán od MHD mě drží, abych na konečný metra opakovaně nelezl do vagonu, který tam končil.
A pak už jsem byl doma, pozdravil bráchu oblíkajícího se do školy a odmotal se do postele.
Divný mi jen bylo, že jsem si nepamatoval, že bych celej večer byl chcát.