Pro slepé

Jednou v parku potkal fotbalový fanda slepce.
„Ahoj kámo, viděl si včera ten zápas? No jak tam Póba narval tu branku? No to jsem snad nikdy nikde neviděl. Ještě, že to nějakej bórec dal hned na youtube – víš, ty stránky, jak tam můžeš koukat na ty bájo videa – zkrátka jsem na toho góla koukal snad desetkrát za sebou. Viď? No prostě bómba.“
„Promiň, jsem slepý.“
„No jako ten rozhodčí, kámo… taky úplnej slepejš. Ta ruka? No řekni mi, kdo v týhle zemi kdy viděl takovouhle nepísklou ruku. A od Bédy – no ten jak se tam na to byl kouknout na živo – jsem slyšel, že celej stadión hučel: „Rozhodčí – kup si kapky do očí“
„Neviděl jsi někde mého psa? Měl jsem ho tady uvázaného.“
„Seš slepej nebo co? Sem ho před chvílí pustil, aby si na chvilku zaběhal a místo toho ojíždí támhle tu fenku. Řekni kámo, to fakt nevidíš?“
„Nevidím.“
„No to se musíš kouknout támhle, no, jak ukazuju, pod tím velkým stromem. Ten jak je napravo od tý lavičky s tou reklamou na kabelovku – jak je tam napsáno: S námi uvidíte mnohem víc filmů…“
„Pane, možná se Vám to zdá zvláštní, ale jsem slepý.“
„No to jsem si všiml, jak hovado slepej.“
„Víte, já nemám zrak.“
„Zrak?“
„Víte…já vidím úplnou tmu.“
„Tmu!?“
„To jste se nikdy nesetkal s někým, jako jsem já?“
„No tak to né, frajere. Tohle na mě nezkoušej. Já už takový jako si ty viděl, ale upozorňuju tě, že vždycky dostali pěknou nakládačku. Jen si nemysli, já ty vaše hesla moc dobře znám. Slovo zrak a tma. Pche!“
„Promiňte, teď vám nerozumím.“
„Jen se nevytáčej! Mělo mě to napadnout hned, jak jsem viděl toho tvýho čokla. Zlatej Retrívr v slušivý kombinézce!“¨
„Co prosím?“
„Buzno! Opovaž se na mě koukat takhle ještě chvilku, to ti jí hned napálím mezi oči, se nevzpamatuješ! Buznovskej bílej teleskopák?! Tohle je teleskopák. Valíš bulvy, co?!“
„Já jsem slepý člověk, pane… prosím, nechte mě na pokoji.“
„Slepý nebo teplý? Není to jedno? Stejně vychcaná sebranka homoušů. Ale dlouho už mě tady srát nebudeš. To ti povídám.“
„Prosím, nechte mě bejt. Mám ženu a dvě děti.“
„Zrůdo! Šíříš svoje úchylné sémě po planetě. Tak to si přehnal! Za chvilku jsem přijde Richard a to uvidíš, co je to za cápka. To není takovej kliďas jako já.“
„Nemohl bych už jít? Oskare, Oskare…“ (volá na psa)
„Kampak bys chodil?“
Slepý muž se snaží odejít, ale fanda jej chytá pod flígrem a napřahuje se k ráně.
„Zastav!“ otočí se a za ním stojí tři chlapi v tmavých brejlích s nataženýma bílýma holema, připraveni zaútočit: „hezky ho polož zase na zem a v klidu odejdi, jestli nechceš skončit z holí v zadku.“
„Pardón, my si tady jen tak přátelsky povídali.“ Fanda pouští slepce a dává se na pomalý zbabělý ústup: „Já si Vás najdu a jednoho po druhým dostanu, buzny!“ a utíká.
Slepý muž se oklepe a ostatní mužové ho obklopují.
„Děkuji za záchranu. Už jsem myslel, že mě ten idiot něco udělá.“
„Jó, takhle se k nám chovaj. Ale musíme si držet svůj styl a hlavně držet při sobě.“ Usměje se jeden z trojice.
„Můžu se zeptat, kdo jste?“
„Copak to nevidíš? Jsme jako ty. Tak nedělej Zagorku a támhle v křoví se nám odměň a my tě pak vezmem do party.“
„Cože…?“

Pohled

Panu Rejžkovi táhlo na nějakých padesát let. Věk, ve kterém si spousta lidí začíná připouštět, že se jejich životní cesta poněkud zkracuje. Jiní si to nepřipouští a stále se cítí jako mladíci a vyvádí různé ztřeštěnosti. Chytá je takzvaná druhá míza. Chlapíci hledají mladé milenky a ženy si užívají začátky menopauzy.
Pan Rejžek byl jiný, prostě svůj věk nevnímal. Ve dvaceti si pomyslel, že by si mohl najít holku, ve třiceti, že by se mohl oženit a ve čtyřiceti mu přišlo vhodné se nechat rozvést. Bývalá manželka si teď kdesi v Egyptě užívala se zámožným milencem menopauzy a děti se čvachtali v jeho bazénu. Panu Rejžkovi to bylo absolutně fuk. Hlavně když mu občas přišel nějaký ten pohled od dětí nebo od kohokoliv jiného. Často si ani nepročítal, co bylo naškrábáno na zadních stranách těchto obrázků, co přicházeli do poštovní schránky. Netřídil si je podle toho, kdo mu který pohled poslal. Třídil si je podle příběhů, které mu pohlednice vyprávěly.
Pan Rejžek byl pohledy posedlý. Jednou za měsíc vyrazil na burzu a probíral se tunami pohledů, aby si vždy odnesl jen jeden, takzvaný vítězný, který ho nejvíce zaujal. Byl tedy vášnivým sběratelem, ale střídmým. Jeho sbírka čítala za těch padesát let zhruba dva tisíce pohlednic. Člověku, který pohledy nesbírá to může přijít hodně, ale existují lidé, kterým krabice s pohledy zabírají celé místnosti. Ale takový bordel, to by pan Rejžek nesnesl. Pohlednice měl roztříděné v albech a své nejoblíbenější vystavené na zdech. Často si v nich četl jako v knihách a potápěl se do dalekých krajů, které nikdy nenavštívil a rozplýval se nad úsměvy lidí na fotografiích. Představoval si ruce malířů, jak obratně jezdili po plátně se štětcem a dokázal se dlouhé minuty smát kresleným vtipům, i když je třeba viděl už po sté.

Venku bylo sychravé podzimní počasí. Mírně pršelo a foukal nepříjemný vítr, který zanášel kapky vody do obličeje. Pan Rejžek si natáhl dlouhý kabát a na hlavu nasadil klobouk. Límec si natáhl do půlky obličeje a vyrazil ven.
Tramvají se svezl k řece odkud jel dál autobusem na kraj města, kde probíhala burza ve staré opuštěné tržnici.
Lidé si sem chodili pro různé tretky, zkusit štěstí ve skořápkách, či naplnit svoje utajované touhy v tmavých koutech tržnice. Pan Rejžek si sem každý měsíc jel pro pohled.
Zrovna když se probíral krabičkou s pohledy, kdosi ho zatahal za kabát. Otočil se a spatřil chlapce, ne staršího než deset let.
„Pane, máte zájem o pohlednice?“
„To mám.“ Usmál se na chlapce a ukázal mu pohlednici s vyobrazením Dalajlámy: „a už jsem si asi vybral.“
„Pane, vím, kde jsou daleko lepšejší pohlednice. Pojďte se mnou.“
„Ale já nemám zájem o erotické obrázky.“
„Erotické? Pane, slibuji, že budete nadšen.“
Pan Rejžek se omluvně podíval na prodejce, který se snažil pohledem spálit kluka, položil pohlednici stranou, že se pro ní později vrátí a následoval chlapce.
„Doufám, že si nevymýšlíš, chlapče.“
„Jenom se podíváte, pane a budete vědět, že mám pravdu.
Kluk jej dovedl až k maringotce, která stála na úplném konci tržnice. Ani nevypadala, že by se v ní odehrávaly nějaké obchody, protože nic nevystavovala. Byla to obyčejná zavřená maringotka.
Chlapec pokynul, aby pan Rejžek šel dovnitř.
Ten se na maringotku chvíli šokovaně koukal, ale když se otočil na chlapce, aby ho vytahal za uši, že si z něj tropí legraci, kluk tam už nebyl.
Pan Rejžek po chvilce váhání skutečně vstoupil dovnitř. U stolu tam seděla stará cikánka a leštila křišťálovou kouli. Pro pana Rejžka zlý sen. Už už chtěl zase odejít, když se babka ozvala.
„Vy jste si pane Rejžek přišel pro pohlednici, že?“
Paráda, ten kluk mě prošacoval a švihnul mi peněženku s občankou. Pomyslel si pan Rejžek, ale když se zkusmo podíval do kapsi, peněženka byla na svém místě: „Přišel jsem se podívat, co máte.“
„Ale my nemáme na výběr. Máme jen jednu pohlednici. Přesně pro Vás.“
„Tak mi ji ukažte.“
„Nejprve zaplaťte.“ Usmála se cikánka a odhalila tři zlaté zuby. Jako v tý pohádce. Pomyslel si pan Rejžek.
„Nebudu přece kupovat zajíce v pytli.“ Ohradil se, ale cosi ho na celé situaci fascinovalo. Možná představa, že by vlastnil pohlednici, kterou za takovéhle situace vyzískal: „Kolik?“
„Pět korun...“
„To je všechno?“ vyrazil ze sebe užasle.
„… a samozřejmě Vaší duši.“ Šeredně se zachechtala.
„To je vtip, že?“
„Zaleží, jak se to vezme. Já Vaši duši nechci, ale vyžádá si jí ta pohlednice.“
„Jak to myslíte?“
„Že po Vás nebudu chtít nic podepsat.“
Pan Rejžek vytáhnul z kapsy peněženku a z přihrádky na drobné vytáhnul pětikorunu: „Proč ten tyjátr, když je to normální cena pohlednice?“
„To se mě neptejte, zeptejte se koule a za to se už platí víc.“ Vypadala, že se královsky baví nad jeho nejistotou, což ho utvrdilo, že je to možná celé reklama na její kouli.
„Dobře, beru ten pohled, tady máte.“ Vložil jí minci do natažené ruky. Zvedla se a došla ke stolku na konci maringotky, odkud vytáhla obálku a podala jí panu Rejžkovi.
„Pamatujte, že se nesmíte na pohled podívat dřív, než dojdete domů.“
Kecy. Pomyslel si pan Rejžek, přesto zdvořile poděkoval a maringotku opustil. Propletl se davem nakupujících a prodávajících, až vyšel z tržnice. Celou cestu autobusem mu hrála v hlavě zběsilá hudba a toužil obálku už otevřít, ale i když nevěřil tomu, co mu říkala ta babizna, měl jistou tradici. Každý nový pohled si prohlížel dole u řeky a přemýšlel nad tím, co je na něm vyobrazeno. Tak to chtěl udělat i dnes. Jenže všechny ostatní pohledy si před tím vybral a věděl, co na nic stojí. Co ale může být vyobrazeno na tomhle? Žmoulal obálku v ruce, jasně cítil obdélníkový tvar pohlednice v ní a pomyšlení co je na ní ho dovádělo k šílenství.
Nějaký obrázek z Rumunska? Nahé ženy, nejvtipnější vtip? Nějaký tajný úkol? Aranžované kytice nebo talíř s ovocem? Historická fotografie města nebo vyobrazení nějaké dávné bitvy? Co sakra mohlo být na pohlednici, kterou získal v tajemné maringotce. Mohlo tam být všechno a nic. Přesto příhoda spojená s pořízením pohledu dělá z pohledu v očích pana Rejžka už teď neocenitelný unikát.
Vystoupil z autobusu a došel rychlou chůzí k řece, kde se posadil na svojí oblíbenou lavičku, odkud často po prohlížení zakoupeného pohledu, krmil labutě.
Srdce mu bušilo jako o závod. Vytáhnul z kapsy kabátu obálku a chtivě jí otevřel…

„Tak co si myslíš?“ zeptal se Služebně Mladší.
„Já si myslím, že to byla mrtvice.“ prohlásil Služebně Starší.
„Asi nějaká emocionální reakce, přišel mu dopis.“
„Jo? A co v něm píšou?“
„To je právě to divný, nic. Jen prázdnej koresponďák.“
„Tak ho zabalíme, odvezeme na pitevnu a tam už na to přijdou.“