Je zajímavý, že dneska chce být každá ta rádoby celebrita, co toho ani moc neumí, moderátorem. To fakt chtějí všichni dneska něco moderovat?
A tak se i já přidám do fronty a snad z toho něco bude...

Tímto bych chtěl všechny pozvat na Klamfest, který se uskuteční zítra a v sobotu - tedy 10. a 11. na Klamovce - nečekaně vystoupí i hudební těleso umělecké skupiny Cílená nejistota, která před nedávnem pořádala kýžený festival Aber sometimes fest -tak je jistě se i na co těšit.
Mimochodem moderuji s Láďou:)

Další informace o mojí současné činnosti: zítra bych měl mít někdy kolem jedenácté hodiny večerní (snad) autorské čtení na osmnáctých narozenin mého kamaráda Dejva - tato akce se uskuteční v hospodě Naftař. Tak jestli budete mít zájem...
- divadelní duo Toť vystoupí se svojí krátkou jednoaktovkou na přehdlídce Nahlížení, která se každoročně odehrává v Bechyni
- momentálně sháním peníze na školu a prodávám své tělo na Hlavním nádraží - ale nebojte se, žloutenku nejspíš nemám. Díky té rekonstrukci, kterou tam provádějí, je tak všechno čistší a novější
- taky se utápím ve zklamání, že ten život jak ho chci žít, je sice strašně fajn, ale asi na to nemám nervy... ještě se nedokážu úplně odprostit od materiálních věcí

"Nejtemnější myšlenky jsou ty tajné"

Zemřel Butch...

Tak už to někdy prostě mám... zemře někdo a já na to musím reagovat. U Paula si nejsem přesně jistej jak. Přece jen nehrál Butche, ale spoustu jinejch jistě zajímavějších filmovejch rolí. Deset nominací na oskara o tom jasně vypovídá. Ale já stejně nikdy nezapomenu zloděje elegána, který vybíral vlaky, banky a nakonec slavně zahynul, když se společně se Sundance vrhnul proti namířeným puškám mexické armády.
Byla to jedna z nejslavnějších a nejdojímavějších westernových scén, co kdy byly natočeny a jistě i nejbrutálnějších, kdyby režisér elegantně nehodil střih a tím by to celé neskončilo...
Stejně statečně se vrhnul smrti řelem Paul Newman, když vzdal předem prohraný boj s rakovinou plic a rozhodl se dobrovolně zemřít obklopen svými nejbližšími... Rozhodl se neutéct a i když mu to mnozí nejspíš vyčítali, pro něj to byla nejsprávnější volba.

"Butchi, kdyby si někdy potřeboval parťáka, který umí střílet - tak jsem tu pro tebe. Ty si mozek a já síla. Budem vedle sebe stát, i kdyby nás měli linčovat. Potíme společně krev, společně riskujeme své životy. Já ti po boku budu stát, když smrt si na nás začne brousit kosu."

- Sundance Kid

Tak si představte, že v Americe utrhlo švihadlo malé holčičce ruku, když seděla v autě a hrála si s ním tak, že chtěla vidět, jak švihadlo vlaje ve vzduchu, pročež se ono švihadlo zaseklo kola, obtočilo kolem Eričina zápěstí, které pak dočinilo onu hrůzu.
Ruku jí úspěšně přišili a ještě ji čekajá nějaké operace, ale bude nejspíš v pořádku.
No a já si pak něco představil. Víte, jak si děcka ukazují různé jizvy z minulosti a pak si povídají, jak hrůzostrašně se jim to nestalo. Jak třeba je nepraštil někdo kamenem a zlomil nohu, jak proletěli třeba sklem a přesekli si šlachu. A taková holčička bude nejspíš vítěz v tom dětském dohadování, když ukáže svoje zjizvený zápěstí a řekne, že jí švihadlo utrhlo ruku, se kterou dnes může normálně hýbat.

Život ruky může být velmi inspirující. Třeba z ní vyroste spisovatelka, a když bude tlouci do počítače svoje romány, vždy se koukne na svou pravačku a bude šťastná, že ji má. Nebo bude malířkou a její zázračná ruka bude malovat ty nejkrásnější obrazy. Taky může být kouzelnicí, žongléřkou, chůdkyní po rukou roztleskávačkou - prostě cokoliv na co si vzpomene. A bude mít svojí zázračnou ruku...

Přichází zima

Byl jsem dlouho nemocnej a mimo. Práce s festivalem, chuť se jen tak válet, koukat na filmy, pokuřovat marihuanu a na všechno kašlat. Nechat věcem prostě volnej průběh.
Jenže člověk v nečinosti nevydrží nikdy věčně a já opravdu nechci, aby tenhle blog umřel jen proto, že jsem tím čím jsem. Totiž strašně líným člověkem.
Jistá tvorba tu stále je, ale nijak produktivní a většinu myšlenek co jsem si v poslední době, jsem si nechal pro sebe a nebo pustil do éteru jen pusou, takže to slyšeli jen ti lidé, co byli ochotní mé výžblebty poslouchat.
Tolik bych si přál být geniálním a mít charisma vůdce, abych si stoupnul doprostřed náměstí a kázal lidem... kázal jim samozřejmě pitomosti, ale oni by to žrali, protože když máte potenciál, aby vám uvěřil jen jediný chytrý člověk, máte potenciál změnit svět k obrazu svému.
Taky bych se chtěl svěřit s tím, že mám počítač vyžranej neobvyklým virem. Ten virus způsobil, že mi chybí absolutně plocha a jediná věc, která drží fungování počítače nad vodou, je ta, že se po spuštění pustí složka Dokumenty, ze které je možno celý ten složitý problém ovládat. Tohle ještě překousnu. Horší věc je, že mi to tu blbne se psaním. Kurzor se po chvilce přímočarého psaní vrátí o několik řádků zpátky a tím se proces psaní samozřejmě spomalí. Jen za dobu psaní tohoto článku, mi to udělal pětkrát. A to jsem ještě neskončil.
Ano, nejsem tu s nijak převratnou myšlenkou dneska. Jsem tu jen se svým klasickým plkáním na sklonku nového dne, kdy svátek nemá už Matouš, nýbrž Darina.
Asi tady žvaním jen o tom, proč jsem tedy v poslední době nezveřejňoval povídky, onu poezii, kterou pokládám za poesii (všimněte si změny písmene a odsuďte mě k nerozhodnosti), musiku co mě zrovna chytla nebo kde jsem četl něco zajímavého. Ani do trysek jsem nepřipustil mnoho plynu. Taky možná někdo čekal, že sepíšu vlastní reflexi onoho slavného festivalu, který se uskutečnil již před celým týdnem. Týden utekl a já zůstal stát na místě.
Tak přátelé.
Povídek mám ještě spousty, ze kterejch bych mohl čerpat. Laciné poesie také a myšlenkama mi málem exploduje hlava.
Dobrá zpráva?
Zajisté to zprávou dobrou není pro ty, kteří se možná radovali, že jeden z těch potrhlých bloggerů zase odpadl.
Popravdě jsem si jen potřeboval odpočinout od psaní. Od jakékoliv práce a tak. Velmi si cením těch lidí, které možná znám, ale neodhalím je a píšou mi tu komentáře.
Čas lenošení skončil!

Po letech jsem se konečně rozhodl k sepsání knihy. Kniha byla vždycky takovým mím snem a popravdě spíše neuskutečnitelným a nejsem jediný takový snílek. Ale dal jsem si skromný cíl, tak můžu jen doufat, že to nyní vyjde a jen tak to nevzdám. Jde o povídkovou sbírku, která má pracovní název: "Povídky z komatu" a můžu zatím prozradit, že spojovacím článkem by mělo být podvědomí hrdinů. Jelikož do týhle sbírky mám napsanou zatím jen jednu povídku, kterou ještě musím přepsat a jeden námět, který musím napsat... čeká mě jistě zábavná práce. Knížka to bude malá, odhaduji tak kolem čtyřiceti stránek - což je cirka sedm povídek - knihu vydám v malém nákladu domácího tisku a nechám kolovat po kamarádech. Kdybyste měli o knihu zájem, tak mi pište, ale tohle bude mít ještě čas, si myslím. Do vánoc určitě a možná až po vánocích. Povídky na stránky dávat nebudu v tom znění, v jakém je nakonec vydám, ale mohl bych dávat jisté trailery, které by mohli lákat. Vlastně je tohle celé, takovej můj sen, kterej když uskutečním, tak budu nanejvýš šťastným člověkem.
No a jestli to někomu zní příliš egoisticky nebo narcisticky, tak se hluboce omlouvám, smekám klobouk a prohlašuji: "Nikomu to nenutím"

Dny jsou kratší a noci delší. Je větší zima a dívky již nenosí odhalená ramena, která mě v létě tak v zrušovala... Jarní a letní romantika nás opouští a nastupuje jiná. Ta zimní, ta pro mnohé depresivní.
Pro mě však ne. Vracel jsem se z Kauflandu a šel přes park. Na Lužiny již dopadala tma a byl jasně vidět přeliv mraků na obloze. Mrznuly mi prsty na rukou, v křuskách mi taky nebylo zrovna nejtepleji. Vyfouknul jsem z úst obláček páry a ucítil tu zimní nostalgii. V zimě se děje vždycky něco krásného, aspoň tak mi to v tu chvíli přišlo. A i když je zima příliš vtíravá a může zžírat ducha, něco jsem si na ní zamiloval.
Možná jemná poesie rampouchů, které přijdou, ale to spíš ne. Sněhu v posledních letech v našem hlavním městě moc není a zima znamená spíš břečku, než Ladovy radovánky, než zimní Radovanovy radovánky.
Poznal jsem víc dívek? Měl jsem v zimě první sex? Pocítil jsem snad už to zahřátí srdce, když vám někdo sdělí, že vás má rád?
Nejlepší na zimě je, že je v ní útulno.
I kdyby už nepřišlo babí léto a bylo jen sychravo, já se v tom budu optimisticky rochnit a jestli někdy na mě spadne zimní splín, já se mu postavím čelem a rozpláču se štěstím, stejným štěstím, jakým jsem se rozplakal málem ve středu v tramvaji, když jsem pozoroval mladého tatínka, který opatrně řídí a za ním se v dětské sedačce smálo dítě.