Diář

Prolog

Kdo by nechtěl dokázat ovládnout čas? Rozhodně si nemyslím, že Herbert George Welles byl první člověk, kterého ta myšlenka téměř před 120ti lety napadla. Umět se vrátit v čase, přeskočit v čase nějakou překážku nebo zkrátka jenom čas zrychlit, zpomalit, či úplně zastavit. Jedinec, který by toto všechno dokázal, by se snadno mohl stát nejmocnějším člověkem na planetě a bůhví, co by se všechno mohlo stát..
 Ano, když ovládnete čas, stanete se skutečnými bohy. Možná ne tak zcela nesmrtelnými, ale schopnými všeho. Tedy, kdo by nechtěl dokázat ovládnout čas? Kdo by k tomu nevyužil třeba takový... takový diář?

1
  
A já, stejně jako mnoho jiných lidí,  jsem se stal otrokem svého diáře. A to jsem se opravdu usilovně snažil, aby se tak nestalo. Diáře, které jsem nacházel pod stromečkem, jsem s díky sice přijímal, ale hned záhy je odkládal do spodního šuplíku svého psacího stolu.  Vždyť na co mi byl diář, když jsem všechno dokázal udržet v hlavě a schůzek nebo úkonů, které jsem musel absolvovat, ještě zdaleka nebylo tolik, abych na ně zapomínal. Jenže čím je člověk starší, čím víc se shání po penězích a chce si zároveň udržet svoje koníčky, bezhlavě si domlouvá schůzky v hospodách i kavárnách, čím víc je ponenáhlu zahlcován informacemi, musí si chtě-nechtě připustit, že hlava je děravější a děravější, že občas na nějakou tu schůzku zapomene a pak má člověk akorát tak zbytečné výčitky svědomí. Ano, někdo je svědomitý už v patnácti,. Už v patnácti má plný diář koncertů, na které musí dorazit nebo je odehrát, divadelních představení či termínů do školy.
Na mě to připadlo až ve věku 23 let, kdy jsem  si dal jako novoroční předsevzetí, že tentokrát skutečně půjdu do sebe.
 Tedy kromě nového smokingu, ve kterém jsem se chtěl ucházet o slušně placená místa, jsem si pořídil i onu černou knížečku se spoustou dat a volného místa, pro zápisky.
Vlastně jsem si ji nekoupil ani tak, že bych vyrazil do papírnictví a řekl prodavačce: “Prosil bych jeden diář na rok ten a ten.”
Procházel jsem se po Starém městě a nahlížel do výkladních skříní krámů, až jsem se zastavil u jednoho antiku, kde na mě koukal diář z roku 1888. Podivil jsem se, protože jsem dosud netušil, že už v 19. století byla potřeba vést si denní záznamy. Vstoupil jsem tedy dovnitř, abych se na tuto zvláštnost podíval zblízka.

Antikvář byl starý, prošedivělý pán s tlustými brýlemi, vychrtlý a sotva se po obchodě belhal. Ve tváři měl zvláštní stažený výraz, jakoby se šklebil, i když se třeba smál. Zeptal jsem se jej na diář z roku, kdy vraždil v Londýně Jack Rozparovač a on se tiše pro sebe zachechtal: “Jistě, že měli diáře, proč by neměli? Podívejte...” natáhnul se do výlohy, aby jej vylovil: “tenhle je zcela nepopsaný. A podívejte na ta data. Rok 1888 se shoduje s letošním rokem. Jestliže bylo 3. ledna roku 1888 pondělí, tak je tomu stejně i letos. Tedy tento diář tento rok opět vchází v platnost.”
Dal mi ke stařičkému poznámkovému bloku v černé kůži přičichnout a já mohl nasát atmosféru té doby. Zeptal jsem se na cenu. Vždyť taková věc musí stát tisíce, ale on se znovu jen ušklíbl, změřil si mě od hlavy k patě a zeptal se: “Kolik u sebe máte?”
Přiznal jsem, že pouhopouhých pět stovek, ale že si ještě někde musím koupit něco k jídlu a jízdenku na metro. “Tak mi dejte 250 korun a až skončí rok, přijdete diář vrátit.”
Přišlo mi  podivné, že si diář vlastně jen vypůjčuji, ale už jsem měl před očima vidinu, jak se chlubím před kamarády s tímto fantastickým objevem. Jak si sjednávám schůzku s klientem a vytahuji před ním tuto vzácnost a tím si ho snadno získávám.

Ještě ten den jsem se posadil do kavárny a začal do něj vpisovat první záznamy, které jsem vylovil z paměti. Ať už to byly pohovory, úkoly ze seminářů anatomie nebo koncerty, kterých jsem se chtěl zúčastnit.


Když jsem napsal všechno, co jsem si pamatoval, zazvonil mi telefon a na displeji svítilo neznámé číslo. 268311888.


“Prosím?” zvedl jsem telefon.
Ozval se ženský hlas, který jsem nepoznával, ale svou houbkou mě okamžitě uhranul: “Honza Páral?” ptal se.
“Áno.” přitakal jsem a potáhl z cigarety.
“Musíte mi pomoci, nevím na koho jiného se obrátit než na Vás... musíte mi pomoci! Vím, že mě neznáte, že mi to nebudete věřit...”
“Ale kdo jste?” skočil jsem jí do řeči. Zněla vyděšeně.
“Marie Anna. Musíte se se mnou sejít. Musíte se se mnou sejít” opakovala.
“Proč?” usmál jsem se pod fousy.
“Všechno se dozvíte. Všechno Vám povím, ale telefonem to prostě nejde. Máte čas? Dneska večer? Za hodinu, za dvě...?”
Nakoukl jsem do diáře a ačkoliv jsem si nepamatoval, že bych před pár minutami do něj něco zapsal na dnešní večer, byl tam záznam. Za dvě hodiny jsem měl schůzku v parku na Kampě. S kým a ani proč tam nebylo: “Víte...dneska večer už něco mám. Ale určitě mě potkáte v parku na Kampě v osm.” zariskoval jsem. Nemohl jsem se přece kvůli záznamu v diáři a to k tomu docela nejasnému, vzdát šance seznámit se se ženou: “Poznáte mě?”
“Vím, jak vypadáte. Budu tam.” a zavěsila. Poručil jsem si ještě jednu Vídeň a přemýšlel nad tím, co že to mám za schůzku v osm hodin na Kampě.

Přišel jsem chvíli před osmou, posadil se na lavičku doprostřed parčíku a čekal.Vzdor tomu, že byl leden, lidí se tu procházelo celkem dost. Rozhlížel jsem se, ale vesměs to byli jen pejskaři nebo turisté. Občas zamilovaný pár, který se držením za ruce hřál a užíval atmosféru zimní Prahy.
 A pak se ukázala ona. Oblečená jen v plesových šatech karmínové barvy, s vlasy bílými jako ten nejčistší sníh a na rtech stejné barvy, jakou měly šaty, ani stopa po úsměvu. A i když její chůze byla vzpřímená a sebejistá, v očích, ve kterých bych snad jindy mohl spatřit plaménky vášně, se zračil jakýsi neznámý strach.
Nejprve jsem nevěřil, že je to Marie Anna, protože takové štěstí jsem přece nemohl mít. Pět kroků přede mnou se však zastavila a zkoumavě mě přeměřila pohledem.
“Honza Páral?” zeptala se, aby se ujistila.
“Marie Anna?” vrátill jsem jí stejnou mincí, ovšem narozdíl od ní mi hlas přeskočil.
“Vy jste si dneska koupil v jistém antiku diář, že?”
“Jak to víte?” vyhrkl jsem překvapeně.
“Ukažte mi ho.” Poručila  a stále se přitom rozhlížela po parku, jakoby se bála, že nás někdo sleduje. Postavil jsem se na nohy a vytáhl z tašky knížečku získanou to odpoledne u starého antikváře a podal jí ji. Vzala diář do svých rukou a rychle jím prolistovala: “Je prázdný.” vydechla nakonec s úlevou.
“Jistěže je prázdný. Copak si myslíte, že jsem ho za těch pár hodin stačil popsat?” usmál jsem se.
Místo odpovědi mi diář vrátila zpět: “Raději se podívejte sám, ať mám jistotu.”
Zalistoval jsem tedy, ale byl přesně takový, jaký jsem čekal. Prázdné trochu časem zažloutlé listy a na nich několik poznámek, které jsem naškrábal v kavárně. “Ano, je prázdný, tak jak byl a tak, jak bude, dokud ho nezaplním.”
Jako by se jí ulevilo a zároveň jí to znovu, ale jiným způsobem, znepokojilo. “Omlouvám se, je to asi omyl. Promiňte.”
“Ale příjemný omyl.” opáčil jsem.
“Příjemný?” nadzvedla obočí. Abych unikl jejímu tázavému pohledu, sklopil jsem zrak zpět k diáři a znovu otevřel. Jenže najednou... najednou byl plný. Stránky hustě popsané jako noc černým inkoustem, stránky zaplněné cizími zápisky v anglickém jazyce. Zamračil jsem se: “To je zvláštní.”
“Zvláštní?”
“Byl prázdný a najednou je plný, nerozumím tomu.”
Změřila mě přísným pohledem a znovu mi vytrhla diář z ruky a stránku po stránce jej prohlédla: “Je prázdný.”
“Není prázdný, jasně jsem viděl, že je v něm cosi napsanýho. V angličtině a já neumím moc anglicky, takže mi to laskavě vysvětlete. Podívejte, Marie, jak vůbec víte, kdo jsem, a že jsem si dneska koupil diář?!”
Zarazila se. Chvilku vypadala, že by něco namítla, ale pak se místo toho otočila na podpatku a zanechajíc mě samotného, mířila pryč.
“Marie! Marie Anno!” volal jsem za ní, ale neotočila se. Její karmínové šaty i její sněhobílé vlasy zmizely za nejbližším rohem a já zůstal stát zkoprnělý sám u lavičky s diářem v ruce. Když jsem se do něj opět podíval, byl zpět ve stavu několika málo v kavárně napsaných poznámek. Po tajemné angličtině ani stopy. Hodil jsem to tedy za hlavu s tím, že se mi to asi jen zdálo, stejně, jako celá tahle situace se sice krásnou, ale jinak nepochopitelně zvláštní Marií Annou..
Nikdo jiný nepřišel a tak jsem se po půl hodině čekání a třech vykouřených cigaretách vydal na cestu domů, plánovat svůj zodpovědný život.



2

Uběhlo sedm měsíců. Blížil se konec srpna a na podivnou historku ze dne koupě diáře jsem už pomalu zapomínal. Sice se mi občas ve snu prohnala Marie Anna, ale byla spíš už jen dívkou z plakátu, tajemnou cizinkou, na kterou jsem si mohl myslet, ale nikdy jí nemohl mít.
Diář se mi slušně plnil a kariéra finančního poradce - neboť to byl ten džob, ve kterém jsem se nakonec při medině uchytil - mi slušně vydělávala na život.
S každou kariérou ovšem přichází jeden drobný zádrhel a s plným diářem se jen umocňuje. A to jest ztráta osobního času. Kolikrát se mě za ty měsíce kamarádi ptali, jestli nemám čas na pivo  a já vždy nahlédl do diáře a musel s lítostí oznámit, že už bohužel něco mám. Často se taky stávalo, že záznamy, které jsem nacházel v diáři byly sice psány mojí rukou, nicméně jsem si nepamatoval, že bych se s těmi a těmi klienty na ten a ten den domlouval. Občas mě napadlo, že si diář žije vlastním životem, že mi řídí můj časový rozvrh, ale házel jsem to za hlavu, protože mi to vlastně vyhovovalo. Koneckonců jsem z toho vinil spíš svou děravou hlavu.
 Přátelé se tedy ode mě odvraceli a začali si mezi sebou šuškat, že se ze mě stává podivín, který stále nahlíží do svého diáře, a že s ním už není žádná řeč. A já jim to nebral. Peněz jsem měl sice dost, ale neměl jsem čas je utrácet. Večery jsem trávil o samotě jen ve společnosti flašky whisky a dvakrát do měsíce navštívil ve městě jednu z privátních šlapek, co se nabízely na internetu. Usínal jsem znavenej prací a alkoholem, který mi dával zapomenout na můj studentský bezstarostný život naplněný flákáním. Na život před diářem.


 To jsem však netušil, že se s Marií Annou ještě jednou uvidím a to v samotném královském městě Velké Británie.
Jelikož mi to v práci tak dobře šlo, rozhodlo se vedení poslat mě na služební cestu do Londýna. Zabalil jsem do tašky jen ty nejnutnější věci, jelikož jsem měl v Anglii pobývat jen tři dny. Tedy kartáček na zuby, pastu, troje ponožky, dvoje spodky, jedny kalhoty a dvě košile, deštník a teplou bundu. A samozřejmě také diář.


Na letišti Heathrow jsem si vzal taxíka, který mě vysadil před úctyhodnou hotelovou budovou v jedné ze starších čtvrtí města nad Temží. Recepční byl mladý klučina, který rozumněl mým rozpakům při přihlašování na pokoj stejně, jako rozumněl mé učebnicové angličtině. V přiděleném pokoji jsem se na chvilku natáhl a pak se podíval do diáře, abych se ujistil, že ten den již nemám nic na práci, že s klienty se mám opravdu sejít až ten další.
 Když jsem však diář otevřel, krve by se ve mě nedořezali.
 Ten černý inkoust na zažloutlém papíře a hustě psané poznámky v angličtině.
Zadíval jsem do do bílé hotelové zdi a pak zpět do diáře, abych se ujistil, že se mi to nezdá. Nezdálo. Celý diář zaplněn starým krasopisem a sem tam i malůvkami anatomie zvláštně znetvoeného ženského těla. Místo toho, abych se diáře ihned zbavil, začal jsem jej zkoumat a ponořil se do tajemství tak hluboko, že jsem si  málem ani nevšiml, že na nočním stolku zvoní  hotelový telefon.
Spojovatelka do sluchátka oznámila, že mi volá jakási žena a dřív, než jsem se stačil zeptat na jméno, přepojila nás.
Znovu ten hluboký ženský hlas, který mě před několika měsíci tolik uhranul: “Takže jste přijel do Londýna.”
“Marie Anno?”
“S tím už nic nenadělám, měla jsem šanci v Praze, ale teď už ne. Přijel jste, abyste mě zabil.” suše konstatovala.
“Marie, co je tohle za nesmysl? Proč bych Vás  měl zabíjet!?”
“Jen se podívejte do diáře a na dnešní datum....” Zaváhal jsem a kouknul. Inkoustové písmo, stejně jako malůvky, bylo pryč a opět jsem viděl jen své vlastní záznamy. Ačkoliv jsem věděl, že dneska tam byl jen zápis ohledně odletu z Ruzyně a o hotelu, kde jsem se ubytoval, podíval jsem se a skutečně:  31.srpen - 22.00 - schůzka na Durward Street. Nevěřícně jsem tuto poznámku přečetl i do telefonu. Chvilku neříkala nic, zdálo se, že na druhé straně linky vede nějaký vnitřní boj, ale nakonec prohlásila: “Budu tam” a zavěsila.

Noční Londýn. V průvodcích je trochu složité najít uličku Durward Street, přesto jsem jí našel a dostavil se na místo setkání s Marií Ano asi  o nějakých patnáct minut dříve, než mi poroučel můj diář. Architektura domů v ulici se od viktoriánských časů v mnohém nezměnila, protože i dnes je jasně patrné, že cihlové domky obývá spíše městská chudina. Jen bývalé stáje přestavěli nynější majitelé na indickou restauraci.
Za patnáct minut, co jsem čekal, jsem zpozoroval jen pět rychle jdoucích mužů, kteří klopili zrak k zemi a halili se skrčeni do vlněných kabátů před chladem, který sem vál od Temže. Na obloze se stahovala černá mračna. Příznak londýnského slejváku. Jakmile začaly dopadat první dešťové kapky, už jsem měl deštník nad hlavou.  
 V dálce odbíjel BigBen desátou hodinu večerní a při šestém úderu ohromného zvonu jsem jí zpozoroval. Měla na sobě stejné karmínové šaty, jako tenkrát, když jsem jí viděl na Kampě poprvé. Stejná sebejistá chůze, se kterou se ke mě blížila. Po úsměvu opět ani stopy. Když byla až u mě, navrhnul jsem, jestli se neposadíme do restaurace, ale v tom vyšel ze dveří obtloustlý ind a začal stahovat rolety.
“Není třeba. Jsme tu stejně jen kvůli jedné věci.” pravila Marie Anna.
“Nechte toho,” zarazil jsem jí: “Já nejsem žádnej zabiják a nechci Vás zabít. Ostatně se mi líbíte.”
“Možná Vy. Vy mě zabít nechcete, ale stejně to uděláte. Diář Vám to přikáže.” Chtěl jsem se zasmát, abych odlehčil tuto tísnivou situaci, přece jen jsem to stále považoval spíš za tajemné rande s nádhernou ženskou, než za osudem prošitou noc, která mi měla navždy změnit život: “Nechcete si opravdu jít někam sednout? Třeba do Soho? Podle toho, co jsem o té čtvrti četl, tak si myslím, že tam určitě najdem místo, kde se nám bude líbit oběma.”
“Jen se podívejte do diáře, určitě jste ho vzal sebou.” byla neoblomná a já ke svému překvapení zjistil, že má pravdu, i když jsem si docela dobře pamatoval, že jsem diář sebou nebral a nechal ho na posteli v hotelovém pokoji.
“Jen se podívejte dovnitř.”
Podíval jsem se. Jedno na jakou stránku, na všech bylo napsáno černým inkoustem to samé. Dvě slova. Přísný příkaz cizí ruky.
Kill her!
Kill her!
Kill her! Zaklapl jsem diář a odhodil jej do kanálové strouhy, kudy už protékal slušný proud vody.
“Kašlu na ten diář! Kašlu na to, co se tam píše! Já nejsem přece žádnej vrah. Já chtěl jen dobrou práci a prachy. A k práci a k prachům dneska člověk potřebuje diář a tenhle se mi líbil!”
Marie Anna vytasila z pod šatů třiceti centimetrovou dýku: “Musíte mě zabít, když mě nezabijete, nikdy se mu to nepodaří.” naléhala.
“Komu, co?!” už mě začínala celá tahle osudovost v londýnském dešti trochu lézt na nervy: “A navíc jsem to právě před tebou zničil, tak o co ti pořád jde?”
“Zničil, myslíte, že tím, že jste hodil diář do strouhy, že jste ho zničil?” rozesmála se: “Koukněte se do kapsy.”
Byl tam. Ten pekelný diář byl znovu v mé kapse a v něm ten chladný příkaz. Zabij jí!
“Když mě zabijete, tak...” Dýka jí vypadla z ruky a v mdlobách se hroutila k zemi. Rychle jsem přistoupil a chytil její mokré tělo do náruče...

Možná, že to byla poslední šance, vzepřít se vůli diáře. Položit jí tam na zem a zmizet. Úplně na  všechno zapomenout. V práci dát výpověď a vrátit se ke studentským radovánkám, k zahálčivému životu, k životu před diářem. Jenže vzepřít se svému diáři, věc, která se mi zdála vždy tak jednoduchá a prostá, až jsem se smál ostatním, že si diářem  nechají ovlivňovat životy, svobodu každodenního rozhodování, jak naložit se svým časem... to vzepření, ta jednoduchost mi přišla najednou tak vzdálená a všechno bylo tak nejisté, že jsem uvěřil a chopil se dýky. Pochopil jsem, že jestli podivná síla z roku 1888 mě dokáže ovládat skrze malou černou knížku, že pak já nejsem hoden vzepřít se příkazu. Vždyť já sám neznamenám nic, a jestli vražda, kterou mi přikazuje, je důležitá, a jestli je důležitá i tak, že to chápe oběť a tedy mi vkládá do rukou dýku, abych svůj čin spáchal, spáchám ho.
Jako bez sebe jsem prořízl Marii Anně hrdlo a položil diář vedle jejího umírajícího těla. Pak jsem se zvedl, otočil a vydal se cestou zpět do hotelu, kde jsem počkal na policii, pro kterou mě díky diáři nebylo těžké vypátrat....






Poznámka:
Mary Ann Nicholsová byla narozená 26. srpna 1845 a zavražděna v pátek 31. srpna 1888. Tělo Nicholsové bylo nalezeno brzy ráno kolem 3.40 na zemi před vchodem do stájí na Buck’s Row - dnes známé jako Durward Street. Byla první z obětí Jacka Rozparovače, který nebyl nikdy vypátrán. Přisuzuje se mu 5 -. 10 obětí.