Vyletěl z klece pták,
letěl k obloze,
vzhůru letěl,
letěl k svobodě
Vůní léta letěl
letěl blbej pták
bylo mu jedno, že letěl
letěl do oblak
sobota 31. května 2008
Když jsem byl ve třeťáku na maturitním plese...
"Tak kolik těch zelenejch mám vypít, abych tě přepil?" vyhrnul jsem si rukávy a frajersky se culil na přihlížející děvčata.
"4 a na ex a bez přestávky." pravil Fanda a hladil si svůj tlustý pivní břich.
"Klíďo, píďo..."
To byla poslední slova, co si tak nějak i pamatuju. Probral jsem se na zemi u záchodů a někam se poděly dvě hodiny. U těch záchodů mě fackovali neznámé dívky a jedna snad opile brečela, že jsem snad mrtvej. Chvíly jsem tedy ještě dělal vtipně mrtvolu a užíval si pozornosti, ale nakonec jsem přece jen trochu hýbnul nohou.
Pak jsem se zvednul, hodil na sebe bundu a vypadnul ven. Strašně se mi točila hlava a já nahlížel do propasti, kde se spirálovitě točila cesta. Spanul jsem a rozrazil si hlavu o schody.
Další okamžik, na kterej si vzpomínám je, že nějaký pán od MHD mě drží, abych na konečný metra opakovaně nelezl do vagonu, který tam končil.
A pak už jsem byl doma, pozdravil bráchu oblíkajícího se do školy a odmotal se do postele.
Divný mi jen bylo, že jsem si nepamatoval, že bych celej večer byl chcát.
výkyvy
V půlce trati stopka
ve světě bez touhy
z šedivého papíru slepeném
kartonovém obelisku
Kde je konec
čeká začátek
na trati bez světel
do tmavné krajiny vedené
jsem stál a radši se nedíval
jestli vlak na stopku zastaví...
Nechci být terčem
Brát drogy, být jednodušší, riskovat soudnost, přijít o duši. Sentimentálně žvatlat: Miluji a už nedokázat dodat to tě. Sebe, nás, všechny. Rozmrzele se posouvat po přímce. Kvadrilion metrů od slunce. Světelné vteřiny pomalu tikají a my jsme lásko docela zpatlaný
ve světě bez touhy
z šedivého papíru slepeném
kartonovém obelisku
Kde je konec
čeká začátek
na trati bez světel
do tmavné krajiny vedené
jsem stál a radši se nedíval
jestli vlak na stopku zastaví...
Nechci být terčem
Brát drogy, být jednodušší, riskovat soudnost, přijít o duši. Sentimentálně žvatlat: Miluji a už nedokázat dodat to tě. Sebe, nás, všechny. Rozmrzele se posouvat po přímce. Kvadrilion metrů od slunce. Světelné vteřiny pomalu tikají a my jsme lásko docela zpatlaný
Zimní balada
Stmívalo se. Lampa v parku se rozsvítila a mladá maminka s kočárkem se pomalu vytratila…
Ze stínů stromů ve vyplazila různá stvoření roztodivných tvarů a barev, seběhla se kolem starého koše a začala rokovat.
„Skončilo léto.“ Prohlásilo stvoření s dlouhými červenými vlasy.
„Začíná zima.“ Prohlásila tříoká obludka.
„Co je to zima?“ ptalo se stvořeníčko kakaové barvy. Měla to být jeho první zima. Ještě neprožilo tuhé mrazy nebo pocit, že se topí v závěji sněhu.
„Zima vždy přijde a ti šťastnější dočkají jejího odchodu,“ prohlásil bleděmodrý koš, který byl šťastný, že se mohl chopit slova: „pamatuji mnoho zim, pamatuji i mnoho jar, ale žádná zima nebyla taková, jaká se na nás nyní řítí. Často tady na tom místě sedím a z dlouhé chvíle se dívám do hvězd. Za ty roky dlouhého dívání jsem odhalil jejich tajemství až teprve nedávno. Je v nich zapsán příběh dnů co teprve přijdou. A v roce 2008 dojde k nejtužší zimě, která všechny a vše pohltí a nebude již jar, na která bychom pamatovali. A nebude již dalších zim, protože zima bude přetrvávat…“
„Kecáš.“ Prohlásila lavička, kterou sem přidali teprve nedávno v rámci nové výstavby parku. Byla plná mladistvé energie a nezničitelného optimismu: „Máš zrezavělou tyč a meleš kraviny. Celou noc, když si tě nikdo nevšímá, zpíváš a vyješ na mraky.“
„Co, co…!“ kdyby mohl koš zrudnout vzteky, tak by se právě stalo: „Ty pískle, co si to dovoluješ! Jen počkej až bude mrznout a hodilo by se ti trochu tepla, co bych ti mohl poskytnout svojí obrovskou duší.“
„Tvá duše je prohnilá, jak odpadky co měsíce už nikdo neměnil!“ láteřila lavička.
„Aby ti zimou popraskal nátěr!“
Hádal se koš s lavičkou. Vykřikovali nejrůznější nadávky a stvoření se raději vytratila. Jen to malé hnědé, co se zajímalo co je to ta zima, tam stále postávalo a pochechtávalo se.
Pomalu noc přešla v den. Lampa zhasla.
Trousili se lidé a stvoření se poschovávala v stín stromů.
Další noc se znova sešla stvoření a švitořila o nastávajících mrazech.
„Už jsem sehnal zásoby a mám i něco navíc, kdyby někdo z vás měl nouzi.“ Prohlašoval zelený kousek čehosi.l
„Já stále nesehnal pelyněk na kašel.“
„Z mrtvé veverky, co jsme dnes našla támhle u toho stromu, jsem si udělala teplý kožíšek. Budiž jí země lehká.“
„Kožíšek ti bude na nic. Zásoby vám budou na nic a i ten pelyněk bude zbytečný,“ prosadil se znova koš, který dosud zarytě mlčel: „Ty Ižbiško zmrzneš jako první, ty co máš zásob nad hlavu, jako druhej. Měli bysme se osvobodit a utéct na jih. Tam je teplo, tam čeká spása!“ hlásal a všichni uctivě a trochu vyděšeně mlčeli. Přece jen byl koš z nich nejstarší a hodně pamatoval.
Ižbiška se bála nejvíce: „Jak víš, že umrznu?“
„Viděl jsem to ve hvězdách,“ děl koš.
„Panebože!“ vykřikla lavička: „že ho vůbec posloucháte!? Vždyť je povětšinou smog a hvězdy nejsou vůbec vidět. Je to jen blud jeho senilní duše!“
„Mlč! Mluvíš proti mně jenom kvůli tomu, že jsem ti říkal, že se rozpadneš a ty se toho bojíš, což je pochopitelný. Nemáš pojem o tom, co je to úcta. Ale já to ignoruji. Až přijde zima, o které mluvím, dospěješ.“
Odkudsi zafoukal vítr a přinesl první sněžení.
„Sněží.“ Prohlásila modrá stvůrka a schovala se pod lavičku.
„Jů!“ jásalo hnědé dítě, běhalo jak divé a snažilo se do pusy lapit krystalky sněhu.
„To zebe!“ zapištěla lavička.
Koš mlčel a těšil se z utrpení své sousedky.
Foukal severák a strhla se strašná vichřice. Během půl hodiny bylo všude půl metru sněhu a lavička se v tom topila. Modrásek už dávno zmizel schovat se do svého domečku.
Koš vítězoslavně křičel do větru a nikdo ho nemohl slyšet. Přes bílou tmu neviděl svojí sousedku a ona, jež měla lepší oči, viděla jen obrysy, které v té tmě jen nejasně cítila.
„Neříkal jsem to?!“ smál se koš: „Říkal!“ Všichni teď pykejme za své hříchy! Chachá! Poslední zima, žádný úsvit! Bílé peklo!“ řezal se jak šílenej. Ale nikdo ho přes řev větru neslyšel.
Někdy k ránu se bouře uklidnila a už jen slabě sněžilo, pak přestalo sněžit úplně.
Vyšlo slunko a svým žárem rozpustilo většinu ohromné hromady sněhu. Zbytek pak vyklidila správa parku. Posolila cesty a lopatama vykopala lavičku.
Další noc se sešla stvoření u lavičky plná údivu.
„Kam se poděl?“ ptali se všichni. Důvodem bylo, že koš nestál na svém místě. Místo něho tu byl zcela nový koš, co se ještě nenaučil mluvit.
„Kde je?“ popotahovala růžovofialová kulička, kterou koš prakticky vychoval.
Lavička mlčela. Bylo jí smutno. Moc dobře viděla, jak během dne přijeli lidé ve velkém oranžovém automobilu, odmontovali koš a nahradili ho tímto novým. Slyšela, jak se bránil a protestoval, že se chce starat o stvoření, že přichází konec světa. Slyšela ho brečet a řvát vzteky, že chce zůstat s kamarády.
Všechna stvoření k ní upírala svoje pohledy.
Věděla, že by měla něco říct.
„Odešel na jih, do míst kde mu bude líp.“ Pravila nakonec.
Ze stínů stromů ve vyplazila různá stvoření roztodivných tvarů a barev, seběhla se kolem starého koše a začala rokovat.
„Skončilo léto.“ Prohlásilo stvoření s dlouhými červenými vlasy.
„Začíná zima.“ Prohlásila tříoká obludka.
„Co je to zima?“ ptalo se stvořeníčko kakaové barvy. Měla to být jeho první zima. Ještě neprožilo tuhé mrazy nebo pocit, že se topí v závěji sněhu.
„Zima vždy přijde a ti šťastnější dočkají jejího odchodu,“ prohlásil bleděmodrý koš, který byl šťastný, že se mohl chopit slova: „pamatuji mnoho zim, pamatuji i mnoho jar, ale žádná zima nebyla taková, jaká se na nás nyní řítí. Často tady na tom místě sedím a z dlouhé chvíle se dívám do hvězd. Za ty roky dlouhého dívání jsem odhalil jejich tajemství až teprve nedávno. Je v nich zapsán příběh dnů co teprve přijdou. A v roce 2008 dojde k nejtužší zimě, která všechny a vše pohltí a nebude již jar, na která bychom pamatovali. A nebude již dalších zim, protože zima bude přetrvávat…“
„Kecáš.“ Prohlásila lavička, kterou sem přidali teprve nedávno v rámci nové výstavby parku. Byla plná mladistvé energie a nezničitelného optimismu: „Máš zrezavělou tyč a meleš kraviny. Celou noc, když si tě nikdo nevšímá, zpíváš a vyješ na mraky.“
„Co, co…!“ kdyby mohl koš zrudnout vzteky, tak by se právě stalo: „Ty pískle, co si to dovoluješ! Jen počkej až bude mrznout a hodilo by se ti trochu tepla, co bych ti mohl poskytnout svojí obrovskou duší.“
„Tvá duše je prohnilá, jak odpadky co měsíce už nikdo neměnil!“ láteřila lavička.
„Aby ti zimou popraskal nátěr!“
Hádal se koš s lavičkou. Vykřikovali nejrůznější nadávky a stvoření se raději vytratila. Jen to malé hnědé, co se zajímalo co je to ta zima, tam stále postávalo a pochechtávalo se.
Pomalu noc přešla v den. Lampa zhasla.
Trousili se lidé a stvoření se poschovávala v stín stromů.
Další noc se znova sešla stvoření a švitořila o nastávajících mrazech.
„Už jsem sehnal zásoby a mám i něco navíc, kdyby někdo z vás měl nouzi.“ Prohlašoval zelený kousek čehosi.l
„Já stále nesehnal pelyněk na kašel.“
„Z mrtvé veverky, co jsme dnes našla támhle u toho stromu, jsem si udělala teplý kožíšek. Budiž jí země lehká.“
„Kožíšek ti bude na nic. Zásoby vám budou na nic a i ten pelyněk bude zbytečný,“ prosadil se znova koš, který dosud zarytě mlčel: „Ty Ižbiško zmrzneš jako první, ty co máš zásob nad hlavu, jako druhej. Měli bysme se osvobodit a utéct na jih. Tam je teplo, tam čeká spása!“ hlásal a všichni uctivě a trochu vyděšeně mlčeli. Přece jen byl koš z nich nejstarší a hodně pamatoval.
Ižbiška se bála nejvíce: „Jak víš, že umrznu?“
„Viděl jsem to ve hvězdách,“ děl koš.
„Panebože!“ vykřikla lavička: „že ho vůbec posloucháte!? Vždyť je povětšinou smog a hvězdy nejsou vůbec vidět. Je to jen blud jeho senilní duše!“
„Mlč! Mluvíš proti mně jenom kvůli tomu, že jsem ti říkal, že se rozpadneš a ty se toho bojíš, což je pochopitelný. Nemáš pojem o tom, co je to úcta. Ale já to ignoruji. Až přijde zima, o které mluvím, dospěješ.“
Odkudsi zafoukal vítr a přinesl první sněžení.
„Sněží.“ Prohlásila modrá stvůrka a schovala se pod lavičku.
„Jů!“ jásalo hnědé dítě, běhalo jak divé a snažilo se do pusy lapit krystalky sněhu.
„To zebe!“ zapištěla lavička.
Koš mlčel a těšil se z utrpení své sousedky.
Foukal severák a strhla se strašná vichřice. Během půl hodiny bylo všude půl metru sněhu a lavička se v tom topila. Modrásek už dávno zmizel schovat se do svého domečku.
Koš vítězoslavně křičel do větru a nikdo ho nemohl slyšet. Přes bílou tmu neviděl svojí sousedku a ona, jež měla lepší oči, viděla jen obrysy, které v té tmě jen nejasně cítila.
„Neříkal jsem to?!“ smál se koš: „Říkal!“ Všichni teď pykejme za své hříchy! Chachá! Poslední zima, žádný úsvit! Bílé peklo!“ řezal se jak šílenej. Ale nikdo ho přes řev větru neslyšel.
Někdy k ránu se bouře uklidnila a už jen slabě sněžilo, pak přestalo sněžit úplně.
Vyšlo slunko a svým žárem rozpustilo většinu ohromné hromady sněhu. Zbytek pak vyklidila správa parku. Posolila cesty a lopatama vykopala lavičku.
Další noc se sešla stvoření u lavičky plná údivu.
„Kam se poděl?“ ptali se všichni. Důvodem bylo, že koš nestál na svém místě. Místo něho tu byl zcela nový koš, co se ještě nenaučil mluvit.
„Kde je?“ popotahovala růžovofialová kulička, kterou koš prakticky vychoval.
Lavička mlčela. Bylo jí smutno. Moc dobře viděla, jak během dne přijeli lidé ve velkém oranžovém automobilu, odmontovali koš a nahradili ho tímto novým. Slyšela, jak se bránil a protestoval, že se chce starat o stvoření, že přichází konec světa. Slyšela ho brečet a řvát vzteky, že chce zůstat s kamarády.
Všechna stvoření k ní upírala svoje pohledy.
Věděla, že by měla něco říct.
„Odešel na jih, do míst kde mu bude líp.“ Pravila nakonec.
A. S. Puškin - Černý šál
Hledím jak šílenec na černý šál,
srdce mi spaluje mrazivý žal.
Když jsem byl jinoch a neznal chuť zrad,
mladičkou Řekyni míval jsem rád.
Sladce mě hýčkala v náručí svém,
po krátkém štěstí však přišel zlý sen.
Sezval jsem hosty. Když začli jsme pít,
zaklepal na dveře úlisný Žid.
Zašeptal: „Ty si tu popíjíš mok
a u tvé Řekyně hoduje sok.“
Zlatem jsem zaplatil za onu zvěst
Sluhu jsem zavolal, zaťal jsem pěst.
Sedl jsem na koně, letěl jak blesk,
v duši jsem zatajil zlobu a stesk.
Když k domu jejímu dojel jsem pak
Vzlykl jsem, oči mi obestřel mrak.
Do temné ložnice, vešel jsem sám
ona se s Arménem líbala tam.
Nestačil pustit ji, zděšeně zbled,
Když jsem mu jatagan nad hlavu zved.
Vláčel jsem po zemi bezhlavý trup,
k nevěrné milence vrh se jak sup.
Prosila, plakala… vytryskla krev.
Všechnu mou lásku už zadusil hněv.
Šál jsem jí z hlavy stáh pomstou jak zpit,
otřel jsem do něho krvavý břit.
Dvě mrtvá těla můj sluha pak vzal,
do proudu srazil je z dunajských skal.
Oči žen nelíbám už od těch dob,
mé chmurné noci jsou hlubší než hrob.
Hledím jak šílenec na černý šál,
srdce mi spaluje mrazivý žal.
srdce mi spaluje mrazivý žal.
Když jsem byl jinoch a neznal chuť zrad,
mladičkou Řekyni míval jsem rád.
Sladce mě hýčkala v náručí svém,
po krátkém štěstí však přišel zlý sen.
Sezval jsem hosty. Když začli jsme pít,
zaklepal na dveře úlisný Žid.
Zašeptal: „Ty si tu popíjíš mok
a u tvé Řekyně hoduje sok.“
Zlatem jsem zaplatil za onu zvěst
Sluhu jsem zavolal, zaťal jsem pěst.
Sedl jsem na koně, letěl jak blesk,
v duši jsem zatajil zlobu a stesk.
Když k domu jejímu dojel jsem pak
Vzlykl jsem, oči mi obestřel mrak.
Do temné ložnice, vešel jsem sám
ona se s Arménem líbala tam.
Nestačil pustit ji, zděšeně zbled,
Když jsem mu jatagan nad hlavu zved.
Vláčel jsem po zemi bezhlavý trup,
k nevěrné milence vrh se jak sup.
Prosila, plakala… vytryskla krev.
Všechnu mou lásku už zadusil hněv.
Šál jsem jí z hlavy stáh pomstou jak zpit,
otřel jsem do něho krvavý břit.
Dvě mrtvá těla můj sluha pak vzal,
do proudu srazil je z dunajských skal.
Oči žen nelíbám už od těch dob,
mé chmurné noci jsou hlubší než hrob.
Hledím jak šílenec na černý šál,
srdce mi spaluje mrazivý žal.
Díra kdesi ve vesmíru
Všechno tam je. Všechno se tam schovává. V trhlině mezi časem a prostorem nalezneme odpovědi na všechny otázky, co nás sžírají už po tisíce let. Odpovědi na otázky, na které jsme si třeba už sami odpověděli. Lží - vymysleli spoustu vzorců a těm otázkám přidělili zákony.
A je tam všecičko na co si vzpomeneme. Je tam inspirace, jež z díry stříká, jak maxma z explodující sopky.
Přece mi neříkejte, že se všude po vesmíru píší v základě stejné příběhy, které se točí jen kolem války, lásky a různých skutků. Že tam není něco nám neznámého, co nelze objevit a darovat lidstvu.
Je to tam a jsem rád, že to aspoň tuším. Že mé úsilí nemusí být jenom bloudění bez cíle. Že to může být blouděním s cítěním čehosi. A proto jsem rád. Že fantazie je bezbřehá! Že lze sahat po starých tématech a dávat do nich věci nové a nakonec najít ten správný styl. To co potřebuji, abych se vyjádřil a zároveň z toho něco měl.
Bára v sekáči
V sekáči na rohu
potkal jsem Barboru
ona vždy říkala a ráda se chlubila
mám kalhoty made in Italia
teď si zde za třicet korunek
kupuje ošoupaný kabátek
potkal jsem Barboru
ona vždy říkala a ráda se chlubila
mám kalhoty made in Italia
teď si zde za třicet korunek
kupuje ošoupaný kabátek
pátek 30. května 2008
tak jsem udělal maturitu...
Ano je to tak, moje střední vzdělání je už definitivně za mnou a já teď mám alespoň víc času na to co mě baví. Jenže jedna věc, co mě baví, je už pro mě nedostupná. Já nejsem žádnej šroťák, ale do školy mě opravdu chodit bavilo a je mi nyní docela líto, že tam můžu chodit už jen na chvilkový návštěvy, jak někomu do nemocnice.
Bylo to tam super a poznal jsem tam spoustu lidí, lidí se kterejma jsem se mohl setkat třeba jen ve škole. Spousta holek, po kterejch jsem koukal a tak. Kamarádi, se kterjma si člověk po škole dal špeka nebo se opil a pak se válel ve škarpě, či zuřivě gestikuloval směrem ke škole. Ale měl jsem jí rád - tuhle atmosféru. Třeba i při hodinách se mi celkem dobře sedělo a koukalo do blba. Udělal jsem školu, aniž bych se nějak zvlášť namáhal a udělal jsem jí rád. Přihlásit se znova na jinej obor a mít na ten obor talent, neváhal bych ani chvilku.
Mám maturitu a co?
Bylo to tam super a poznal jsem tam spoustu lidí, lidí se kterejma jsem se mohl setkat třeba jen ve škole. Spousta holek, po kterejch jsem koukal a tak. Kamarádi, se kterjma si člověk po škole dal špeka nebo se opil a pak se válel ve škarpě, či zuřivě gestikuloval směrem ke škole. Ale měl jsem jí rád - tuhle atmosféru. Třeba i při hodinách se mi celkem dobře sedělo a koukalo do blba. Udělal jsem školu, aniž bych se nějak zvlášť namáhal a udělal jsem jí rád. Přihlásit se znova na jinej obor a mít na ten obor talent, neváhal bych ani chvilku.
Mám maturitu a co?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)