Kapitola III.

Hrad Pýcha je místo, které bývalo ve středověku označováno, jako nedobytné. Samozřejmě, jako většina takových míst, byl hrad několikrát dobyt (ale nikdy vypálen) a měnil svoje panovníky. Dnes mu vládne, stejně, jako celému městu, padesátiletý Daniel Ředkev. Daniel nemá žádné syny, jen jednu dceru, kterou zplodil ze svojí první a poslední manželkou (zemřela tři roky po narození dcery na rakovinu). A i o dceru nedávno přišel, když vyšla do Starého města na procházku a už se nevrátila.
Daniel zmobilizoval celou Městskou hlídku, která propátrala snad každý kámen ve městě, ale jeho dceru nenašli a rok na to byla oficiálně prohlášena za mrtvou. Pohřeb, ač bez mrtvé dívky, to byl velkolepý. Všichni se majestátně za peníze panovníka ožrali a veselili až do pozdních nočních hodin.
Jen Daniel seděl v čele velkého hodovního stolu, hlavu založenou do dlaní a potichu brečel.
Když si potom k ránu šel lehnout, nalezl na posteli dopis, ve kterém byl důrazně varován, aby o něm nikomu neřekl, protože jinak jeho dcera přijde skutečně o život. Danielovo srdce radostí poskočilo, protože se dozvěděl, že jeho dcera je stále někde na živu. Stejně, jako mu vesele poskočilo srdce, zamrazilo ho, když četl další řádky. V nich stálo, že Mariana (jak se jeho dcera jmenovala, po nejoblíbenější knižní hrdince jeho ženy) je sice stále na živu, ale král jí za živou nesmí prohlásit, jinak stejně jako v případě, že by se někomu zmínil o dopisu, Mariana zemře. Dál byly pokyny, že každý měsíc mu přijde podobný dopis v nichž budou pokyny o jeho rozhodování v radě města a jestli se jich nebude řídit? Mariana zemře.
Daniel se posadil na postel, zapálil si panovnickou cigaretu a přemýšlel, až nad Pýchou vyšlo slunce.
Danielovu bledost v následujícím měsíci přisuzovali jeho věrní k definitivní ztrátě jeho dcery a neptali se jej, co ho trápí. Pak skutečně přišel další dopis, ve kterém byla i fotografie Mariany.
Stále stejně krásná, v nových šatech stála vyfocená v temné místnosti, kde za ní šla rozpoznat jen cihlová zeď a o té by se dalo pochybovat, že byla skutečná. Mariana se na fotografii usmívala a jakoby očima vysílala signál, že je v naprostém pořádku.
Daniel se rozplakal štěstím (i když polovičním) a druhý den při zasedání rady vetoval zákon o zákazu kouření na veřejnosti, který před několika měsíci sám navrhnul.
Každý měsíc pak dostal fotografii svojí dcery, na které bylo vidět, že jí rostou vlasy, a že s ní únosci nezacházejí jako s dobytkem.

To se událo několik let před tím, než Tonda Smeták dostudoval gymnázium a konečně mohl zavolat na číslo z vizitky. Přesně deset let před tím, než do města přišel Sweeper, aby naháněl strach těm největším drsňákům z Hněvu.
Ale taky se to stalo přesně v tu dobu, kdy začal Honza Brynza přicházet o život.
A kdo je Honza Brynza?

Honza se narodil jako jedno z prvních dětí na Sídlišti. Dokonce tenkrát město vyhlásilo, že prvních sto narozených dětí, dostane finanční prémii, kterou samozřejmě budou čerpat jejich rodiče na plenky a kojeneckou stravu. To se jeho rodičům náramně hodilo, protože podobně jako později Tonda přijeli do města z vesnice, kde prodali svoji malou chalupu a měli akorát na zaplacení bytu. Honzův táta zinscenoval celý to stěhování, protože měl tip na výhodnou práci ve Starým městě, ale jak se nakonec ukázalo, byla to jen finta, jak nalákat do nově postaveného Sídliště novousedlíky. A Honzova maminka měla mateřskou, z čehož se nedalo pořádně vyžít, takže čerstvě narozený Honza vlastně píchl rodině finanční injekci.
Ačkoliv se nikdy Honzovým rodičům nedařilo, vždycky se usmívali a vedli Honzu k optimistickému pohledu na život. Jednou třeba přišel Radim, jak se jmenoval Honzův táta, o něco později z práce (kterou si nakonec našel v nově postavené továrně na východě města) a pravou ruku měl schovanou v šátku. Malý Honzík byl první, kdo ho uviděl, protože ho netrpělivě očekával z domácím úkolem: „Ahoj tati… proč máš tu ruku v šátku?“
„Mám ji v něm položenou,“ usmíval se Radim.
„A proč jí máš položenou?“ vyzvídal Honza.
„Protože jí mám zlomenou… spadnul mi na ní takhle velký stroj,“ a snažil se rozpřáhnout ruce, což kvůli té postižené vůbec nešlo a vypadalo to komicky. Malý Honza se rozchechtal dětským smíchem tak nahlas, že tím přivolal z kuchyně maminku. Ta chvilku koukala, co se to v předsíni děje, ale nakonec se sama neubránila úsměvu, když viděla Radima, jak se snaží rozpřáhnout svojí zmrzačenou ruku a pod ním se válí smíchy její syn.
Radim nakonec nemohl nikdy z pravou rukou už pořádně hýbat, ale v práci si povýšil na kontrolora bezpečnosti, přičemž jen chodil a levou rukou odškrtával na formulářích ano/ne.
Kamila Brynzová (maminka) si našla práci v redakci místního humoristického časopisu, za což sice nedostávala moc peněz, ale aspoň se nenudila doma u plotny. Často Honzovi říkala: „O peníze nejde, hlavně, když můžeš naplno žít.“ Je pravda, že to říkávala z povzdechem, když si večer sedla k televizi a dávali nějaký cestopisný dokument, ale to bývalo zřídkakdy a Honza si nakonec nepamatoval, že by viděla maminku někdy smutnou.
Základní školou se prořítil jako uragán a nastoupil Gymnázium Jana Urbana. První setkávání s alkoholem, lehkýma drogama, láskou a sexem to bylo něco, co si naplno užíval a myslel si, že je jako ostatní v jeho věku. Pak přišlo první setkání se smrtí, které ho v pravdě vyděsilo, ale až po pátým si uvědomil, že nejspíš nebude stejnej jako ostatní.

Jednoho bouřlivého večera na severu v lesích, kde byl Honza zrovna na kursu pro zdravotníky. Nebe bylo arénou božských zápasníků, blesky jejich zbraní, hromy jejich nadávkami a déšť jejich potem. Všichni byli zalezlí ve stanech, když si Honza vzpomněl, že potřebuje na záchod. Jeho spolubydlící mu radil, aby nebláznil a bouři přečkal. Brynza radu poslechnul, ale bouře nekončila a on to nakonec nevydržel, vyběhnul ze stanu a rozeběhl se k nejbližšímu stromu, na který by nebylo vidět z ostatních stanů. Byl to stoletý dub, kterýmu ten den dotikali hodiny života, protože právě ve chvíli, kdy Honza vykonával svojí potřebu, udeřil do stromu blesk. Kůra stromu explodovala a rána odhodila zparalyzovaného Honzu o několik metrů dál, kam na něj dopadla odštípnutá dvousetkilová větev. Déšť naštěstí skoro hned uhasil požár stromu i větve.
Ze stanu se vyhrnula hromada lidí v pláštěnkách a všichni propadli tomu, že je s Honzou konec. Holky se svíjeli na zemi a řvali, čímž skoro přehlušili běsnění hromů a kluci se chytali za hlavu. Jen ti nejstatečnější z nich se přiblížil k větvi, pod kterou ležel Honza s očima dokořán. Pak zamrkal. Všichni se zaradovali, sehnali nějakej klacek, jako páku a společnými silami dostali Honzu z pod větve. Z pinďoura se mu lehce kouřilo, což celou historku posunulo do absurdna a ti, kteří to ten den zažili, i když se dávno rozešli a nikdy se neviděli, příběh o klukovi, který přežil ránu bleskem, explozi stromu, tunovou (vždycky se přehání) větev, která na něj spadla z výšky dvaceti metrů (byli to asi tři metry, ale jak říkám – přehání se) a nakonec se zasmáli tomu, jak se mu kouřilo z ocasu.
To bylo ono první setkání se smrtí v životě Honzy Brynzy, které by přešel a sám by to vyprávěl, jako vtipnou historku nad pivem v hospodě, kterou by mu však nikdo nevěřil, ale to by takových historek v dalších letech nesměl zažít desítky.

Když byl ve druháku, tak se seznámil s podivným prvákem. Honzu fascinoval zejména červený šátek, který ten kluk nosil pořád na hlavě. Díky němu si ani zprvu nevšimnul koštěte, které tahá onen prvák všude sebou.
Seznámili se na chodbě. Honza tam stál a bavil se dvěma holkama z vyššího ročníku, když si všimnul červeného šátku, který se blížil k automatu na čokoládu.
„Ahoj.“ Ani se nerozloučil s dívkami a už byl u Tondy.
„Ahoj?“
„Neboj, neznáme se. Já jsem Honza. Strašně se mi líbí ten tvůj červený šátek, když jsem byl malej, tak jsem měl akorát jeden šátek s lebkou, ale pak jsme blbli s kámošema u jednoho jezu a já se pomátl, házel proti proudu vody ve šlajsně ten šátek a pak ho lovil a nakonec mi odplaval a už jsem ho nenašel. Ale máma říkala, že to taková škoda není, když šátek nenosím, že aspoň nebudu plešatej.“
„To já ho nesmím sundávat.“ Odpověděl zaskočeně Tonda, protože nečekal, že ten na škole celkem populární kluk, se s ním bude bavit. Hodil několik mincí do automatu a objednal si čokoládu: „Já jsem Tonda.“
„Těší mě.“ Usmál se Honza a zrakem zavadil o holky, které ho stále pozorovali: „Chceš seznámit s holkama? Tohle je Zuzana a ta druhá, to se podrž, taky Zuzana.“
„Ahoj,“ pozdravil Tonda holky a pokusil se napodobit Honzův úsměv: „já jsem Tonda. Pozdravili ho taky a rychle se rozloučili s Honzou, že už se blíží konec přestávky a ony musejí na hodinu.
„To já na hodinu nijak nespěchám, máme starou Petržílkovou a ta než se dovalí do třídy, to už skoro konec hodiny. Taky jí máte?“
„Ne.“ On by Tonda rád řekl více slov, ale žádná vhodná ho nenapadala. I když byl Tonda odvážný, před cizími lidmi se neuměl úplně odvázat: „Já mám teď hodiny volna, protože holky mají tělocvik.“ Vymáčknul nakonec ze sebe.
„To máš dobrý. Půjdeš se mnou na cigáro…?“
„Ale vždyť už je skoro konec přestávky.“
„Vždyť jsem říkal, že se tam ta Petržílková dovalí za dlouho dobu, a když přijdu už po ní, tak jí jen řeknu, že jsem měl velkou sračku a ona mi to odpustí. Jdem?“
„Tak počkej chvíli, jen si skočím pro… mikinu.“
Tonda se do dvou minut vrátil oblečený v mikině, ale i s koštětem v ruce. Honza na to nic neříkal, jen ho pobaveně sledoval. Vyšli před školu a zapálil si: „Ty nekouříš?“
„Moc ne.“ Tondovo koště zasvištělo za odhozenou zápalkou a smetlo jí k zídce školy.
„Tvoje koště…nikdy ho neodložíš?“
„Málokdy.“
„Hmmm. A umíš s ním nějaký triky? Víš, jako takový ty žongléři s tyčemi, jak si to točí za zády a podobně.“
„To mě nikdy nenapadlo…“ zamyslel se Tonda: „ale umím dobře metat.“
(Mimochodem tenhle okamžik byl zlomem, po kterém začal Tonda trénovat s koštětem i jiný věci, než jen metání)
Určitě to nebylo léto nebo zima, protože slunce nepálilo a kosa nekousala. Kluci tam stáli ve v mírném větru sami dva. Honza s cigaretou v ruce se snažil spřátelit s tím podivně tichým Tondou a ten potěžkávaje si svoje koště, měl pocit, že získává kamaráda. Ono se říká, že přátelství hřeje, takže kdyby přece byla zima, tak klukům by nebyla a někdy se říká, že vždycky může přijít ledová sprška, takže kdyby bylo léto, tak by slunce nepálilo, protože se právě ze školy přiřítil ředitel: „Co tady děláte? Jak to, že nejste na hodině pane Brynza!? Za tohle Vás čeká napomenutí a nemyslete si, že se tomu tentokrát vyhnete! A kdo je to s Vámi?“
„Já se omlouvám pane, ale…“
„Žádný ale a upaluj do tý školy a Vy taky!“ zamířil svůj kostnatý ukazováček na Tondu.
„Já mám hodinu volna a prstem se neukazuje.“ Napomenul ho Tonda, čímž šokoval Honzu, který měl dojem, že Tonda je plachej kluk a ředitele málem trefila mrtvice: „Co?!?“
„Můj táta mě vždycky praštil přes prst, kterým jsem na někoho ukázal.“ Honza se vzpamatoval a rozchechtal se na celé kolo, ale ředitel stále stál zkoprnělý na místě. Drzost toho kluka (kterýho si už určitě všimnul, když má ten šátek na hlavě) mu vzala světácká slova z úst.
Honza se se smíchem rozloučil s Tondou a odhodil cigaretu na zem, čehož si ředitel nevšimnul nejen díky svému zkoprnění, ale i díky tomu, že Tonda bleskově máchnul koštětem a nedopalek letěl do blízkého kanálu.

Po škole se sešli a zašli společně na pivo do hospody, kde Honza věděl, že jim nalejou. Trochu nedůvěřivě sledoval výčepní nového hosta, který si sebou přinesl koště, ale pivo mu nalil bez řečí.
Honza vzal sebou ještě několik svých přátel, kterým živě vyprávěl, jak Tonda bez problémů srovnal pana ředitele jednou větou a těm lidem, kteří musejí na někom vidět něco víc, aby si ho začali vážit, daroval novou školní ikonu. Tonda si tedy našel přátele (i když za jediného kamaráda z nich považoval otevřeného Honzu, který se tak blbě nevyptával na koště, jako všichni ostatní v hospodě) a poprvé v životě se po dvou pivech opil tak, že ho musel Honza táhnout domů. Opil se tak, že málem v hospodě zapomněl svoje koště. Opil se tak, že poblil ulici, kterou těch několik let až úzkostlivě střežil, před každým smítkem.
Druhého dne přísahal vizitce nalepené na zdi, že jestli se ještě někdy opije, tak nebude blít na chodník, nýbrž vždycky do křoví nebo na trávník.

A Honza, když se vracel od Tondy ke svému baráku a pískal si melodii, kterou tehdy vyhrávali v rádiu snad dvacetkrát denně, zažil tu chvíli, kdy přestal věřit v to, že všechna předchozí vyváznutí z osidel smrti, byla jen pouhá náhoda.
Aby se dostal co nejrychleji ke svému domovu, zvolil cestu autobusem. Bylo teprve šest hodin večer, tedy doba, kdy se lidi vracívali z práce, ale autobus byl zcela prázdný, až na Honzu a pana řidiče. Ten když viděl, že veze jen jednoho mladého kluka, rozparádil svojí káru a snažil se překonat všechny svoje rekordy na trati, kde většina zastávek byla „Na znamení.“ V jednom úseku cesty byla nedodělaná silnice rovnou před ostrou zatáčkou do leva. Zkušený řidič si to uvědomil příliš pozdě (asi o dvě vteřiny) a autobus neubrzdil, dostal smyk a ze srázu, který byl za zatáčkou, vrhnul několik kotrmelců do řeky.
Honza byl chvíli omráčenej, ale voda, která natékala do vozu ho probrala. Naštěstí tenkrát dělali autobusy z pevnou konstrukcí, takže se na žádným místě autobuse neprotlačil nijak moc, jen se roztřískalo několik oken, kterými teď natékala ta voda. Prodral se až k místu řidiče, kde se válel řidič z rozbitým čelem. Honza mu zkontroloval tep, a když se ujistil, že je ještě na živu, pokusil se ho probrat. Když řidič nijak nereagoval, vytáhnul ho ze sedačky a pokusil se jej přehodit přes rameno. Jenže „závodník“ nebyl zrovna tintítko. Byl jedním z těch, co rádi sedávají před televizí a peskují svoje děti o nebezpečí Starého města, při čemž tloustnou. Jeho sto kilo bylo pro statného Honzu trochu moc a už byl po pás ve vodě. Pak ho napadlo vodu využít ve svůj prospěch. Rychle otevřel stropní větračku, počkal, až voda zcela zaplní autobus a těsně před tím, než se tak stalo, zadržel dech, pod vodou popadnul řidiče a větračkou vyplaval na hladinu řeky. Naštěstí nebyli daleko od břehu a řeka v tom měsíci neměla silný proud, takže už v klidu doplaval ke skupince lidí, která se shromáždila, aby sledovala potápějící autobus.
Z Honzy se nestal slavný hrdina, který zachránil autobusáka. Hlavně díky tomu, že v autobuse nechal batoh, ve kterém měl peněženku i s občankou a zasahující hlídce, pak řekl falešné jméno a rychle se ze scény vytratil.
Pro Honzu bylo tehdy důležité, že si uvědomil, že má jakousi schopnost přežívat neuvěřitelné situace. Bohužel se ona schopnost spojila s tou, která obsahuje zvláštní talent, se do nebezpečných situací dostat.


Byl to již desátý rok od údajné Marianiny smrti. Daniel Ředkev seděl ve svém pokoji a prohlížel si fotoalbum, ve kterém byl vidět každodenní vývoj jeho dcery. Když jí unesli, bylo jí patnáct a na svůj věk byla tehdy dost vyvinutá (to dělá modrá krev). Na poslední fotce z alba jí bylo tedy dvacet pět let. Stále pevný pohled do foťáku, který říkal nešťastnému otci, že je jeho dcera v pořádku. Když si ale teď prohlížel album, rozplakal se, protože si uvědomil, že svojí dceru zná jen z těch fotek, ale posledních deset let jí nemohl obejmout a čuchnout si k ní. Nevěděl, jestli je stále nevinná, jestli je hodná, jestli ho má vůbec ještě ráda, protože jí dosud neosvobodil.
Taky v ní viděl svojí mrtvou ženu, které se Mariana podobala už jako dítě, ale nyní jí skutečně byla.
Daniel se natáhnul na postel a položil si album na prsa. Zavřel oči a začal plakat. V hlubinách největšího zoufalství dostanete nápad, ale ten nápad je stejně zoufalej, jako ty hlubiny, odkud vzešel. Daniel si vzpomněl na jednu historku, kterou slyšel asi před dvěma lety, když byl na diplomatické cestě po jedné cizí zemi.
Dorazil tehdy do města, které se zdálo být dříve honosné, ale teď vyvěšovali z mnohých oken černou látku, která vyjadřovala smutek nad mrtvými. Zeptal se jedné paní, co se ve městečku přihodilo, jestli tam neřádí náhodou mor. Paní se na patě otočila a odběhla pryč. Daniel došel až do vévodského paláce, který správně vévodil městu. Dočkal se přijmutí u Vévody a ten mu na jeho dotaz odpověděl: „Ve městě bylo dost problémů, asi jako v každém jiném městě. Snažil jsem se to nějak řešit, ale výsledkem vždy byli ještě větší problémy.
Pak začaly ty vraždy. Začalo to nevinně jedním výstřelem, pak jsem se doslechl, že lid si šeptá o jakési tajemné postavě, která přišla vyvraždit město. Moc jsem tomu nevěřil, ale pak se objevil ve městě další člověk. Byl z cizí země a říkal si Tony Pátrač. Tvrdil, jde po stopě jakýhosi Sweepera, kterej je noční můrou města a spousta jinejch přehnanej keců. Preference měl slušné, ale když jsem ho pověřil pátráním, vraždy se rázem přiostřili. Tony byl Sweeperovi pořád na stopě, ale on stále o ten malej krok před ním. Nakonec Tony přišel a prohlásil, že Sweeper dokonal svojí práci a ve městě už není a dneska ráno Tony z města odešel taky. Nevím pořádně, co se tady stalo, ale když moji lidé prošli záznamy o těch zavražděnejch, dozvěděli se, že všichni do jednoho byli kriminálníci. Takže teď vůbec nevím, co se v mém městě stalo a musím to hlásit králi.“
„A není možný, že celou tu dobu byl tím vrahem Tony?“ zeptal se Daniel.
„Taky jsem si to chvíli myslel, ale na všechny ty vraždy měl alibi. Vždyť s ním většinou byli moji vlastní lidé, protože většinu času pátral. A nepátral špatně tenhle Tony. Při hledání toho tajemného Sweepera odhalil jen tak mimochodem spoustu jinejch špinavostí, ale co naplat, když Sweepera nechytil?“
Pak byl Daniel pozván na slavnostní oběd, vyměnili si s Vévodou dary (ona to nebyla cesta k tomuto vévody, takže Daniel vyštrachal ze svých zásob jen flašku kvalitní ořechovice) a rozloučili se.
Ještě před odchodem se Vévoda naklonil k Danielovi: „Ještě něco… Tony mi tady nechal kartičku ze svým telefonním číslem, kdyby se náhodou někdy zase Sweeper objevil. Říkal, že to nejspíš nebude nutný, protože jednak je mu furt na stopě a jednak se Sweeper nikdy nevrací do měst, ve kterých už byl. Tak jsem vám tady, příteli, to číslo napsal, kdyby jste měl někdy podobné problémy.“
Jak se teďka Daniel válel v hlubinách zoufalství na své posteli, zapomněl, že o své uvězněné dceři nesmí dát nikomu vědět, vylovil z šuplíku číslo a vytočilo ho.

Kapitola II.

Je docela těžké představit si velikost a komplexnost Sídliště. Ono to vlastně není tak těžké pro lidi, kteří sami bydlí na sídlišti a někdy se cítí, že ty panely kolem nich nemají konce. A teď si představte největší sídliště na světě, které najednou vyrostlo na pravé straně řeky u jednoho starého města. Sídliště, jehož komplexnost zahrnuje desítky škol, stovky supermarketů, dva místní fotbalové kluby i z vlastními hřišti, promyšlený autobusový systém, tři parky, spousta plevelu mezi panely a hlavně desetitisíce občanu, kteří v onom sídlištním systému přežívají. A to ani nemluvím o tom, že páni projektanti se trochu sekli s odhadem počtu lidí, kteří se do Sídliště nastěhují a tak paneláky na Jihu jsou zcela neobydlené (když nepočítáme těch pár bezdomovců, které ale vyhání z neznámých důvodů Městská hlídka.

Je ještě těžší si představit, že se tito lidé ze Sídliště bojí v noci přejít řeku, aby se dostali do Starého města. Ten strach možná pramení z toho, že Sídliště je tu teprve dvacet let a noví přistěhovalci z okolních vesnic a jiných měst, neměli o Starém městě zrovna nejlepší představy, a tak strašili svoje děti takovými těmi povídačkami, že ve Starém městě v noci straší (vylézají čerti z kanálů a chytají malé děti za nohy, aby je mohli vtáhnout sebou nebo velmi populární povídačky pro dívky pubertálního věku o úchylech s nachloroformovanými kapesníky, kteří je omráčí a potom vezmou sebou do svého prohnilého sklepa, kde je znásilní). Tahle vystresovanná děcka pak dorostla a v noci se raději zavírala doma, kde se koukala na pořady v televizi.
Oni popravdě lidi ze Starého města docela za tohle nesnáší lidi ze Sídliště a sami moc nepřecházejí řeku, i když mládež zde vyrůstající si najde cestu na největší diskotéku ve městě, která se nalézá právě na Sídlišti. (Samozřejmě, že i na Starém městě jsou kluby, ale kdo by furt chodil do klubů, kam se mládež ze Sídliště bojí jít?) A to se pak strhávali rvačky, protože kluci ze Sídliště si byli jistí, že kluci ze Starého města jsou oni úchylové a snaží se jim znásilnit holky. Kluci ze Starého města se jen tak nedali a často je zpátky domů rozvážela Městská hlídka.
Ona se těžko popisuje nenávist, která pramenila ze strachu a nepochopení, mezi Starým městem a Sídlištěm.¨
Ze statistik, které se vedou na Pýše, se dá jasně říci, že nejvíce zločinů, se odehrálo stejně na Sídlišti a mnohdy byli oběti ze Starého města. Ale to neřeknete lidem, kteří žijí ve svých panelových klecích a televize je krmí drsnými krimi příběhy odehrávající se většinou na starých a tajemných místech. Mnohdy se takový lidé bojí i do lesa, na nákup či vystrčit hlavu z bytu a šíří kolem sebe xenofobní chlad, který přechází na ty mladý.

I malého Tondu maminka často strašila historkami o hrůzách Starého města, ale ten je poslouchal často spíše fascinován, než vyděšen.
Třeba: „Včera paní Omáčková v trafice říkala, že slyšela od jedný svojí známý, že se na Starým městě ztratil malej kluk a už je určitě přivázanej k nějakýmu starýmu topení a jeho otrokáři ho bičujou, dokud z něj nevymlátěj poslední zbytek dětské duše.“
A malý Tonda přběh poslouchal a usmíval se od ucha k uchu. Když to paní Smetáková spatřila, přidala ještě jednu, jak říkávala, ze života: „…jen se směj, ale to si neslyšel o tom chlapci… jak jen se jmenoval… Stanislav Buček. Byl to takovej tlustej kluk, ale chodil léta na karate a byl snad mistrem republiky. Jednou… to mu snad bylo třináct let… se zvedl a povídá svojí nešťastné matce: Já se půjdu v noci podívat na Pýchu. Paní Bučková lomila rukama a zapřísahala ho, aby to nedělal, ale on jen na to: Mami, vždyť já umím karate. Pro jistotu ho stejně starostlivá paní Bučková zamknula v jeho pokoji, ale on se ten tlusťoch dostal po bleskosvodu dolů a to bylo naposledy, co ho zaregistroval někdo známej. Viděli, jak se něco tlustýho valí po bleskosvodu z pátého patra.“
„A to si slyšela mami odkuď?“ zeptal se nevinně Tonda.
„Povídala to jedna paní v krámě. Prý to byla ona, kdo viděl tu tlustou šplhající kouli.“
Tonda se usmál a přikryl usínající paní Smetákovou láskyplně dekou, pak si stoupnul na balkon a koukal několik dlouhých minut přes řeku na Staré město.
Paní Smetáková na Sídlišti dost sešla. Z pracovité ženy, která celý svůj život pracovala a byla v pohybu, se stala rychle stará paní, která si ráda přihnula z flašky, když si pustila televizi. K životu jim s Tondou stačil vdovský důchod a byt měli zaplacenej z prodeje baráku.
Přesto si jí její syn vážil a měl jí rád, i když v šest večer byla většinou už na mol a nevěděla moc co povídá. Pro každýho jinýho kluka, kterýmu bylo tou dobou 14 let by to bylo naprosto ideální. Mohl se vypařit večer ven a řádit venku s kumpány, kopat do popelnic, plivat po lidech nadávky, kouřit cigarety v rondelu, snažit se dostat do Smilstva a balit první holky. Ale Tonda byl jinej.
Děti ve škole se mu vyhýbali, protože si mysleli, že je divnej, když nosí na hlavě červený šátek a nikdy ho nesundavá. Stejně tak koště, které odkládal sice v šatně, ale jakmile ze školy odcházel, hned si ho bral do ruky a láskyplně si s ním hrál. Xenofobií nabité děti se mu proto často smály, ale on je ignoroval a kašlal na ně, protože věděl, že on dělá něco pro svojí budoucnost.
Tak tedy po večerech, když máma usnula, vyrážel Tonda do ulic se svým koštětem a zametal. Čím déle to dělal, tím více měl zmapované a prozkoumané Sídliště a tím víc ho lákalo Staré neprobádané město (Ono se do Starého města samozřejmě chodila, za památkami a tak, ale jen ve dne).
Jednoho večera se osmělil a dorazil až k mostu, který spojoval Sídliště ze Starým městem. Na straně sídliště tu stál stánek z občerstvením, který se jmenoval Obžerství. Už bylo po setmění a ulice osvětlovalo jen oranžové osvětlení a většina oken v panelácích svítila svitem blikající televize. U stánku se opíralo několik několik dělníků, vracejících se z práce. Někteří pojídali klobásy, jiní hermelín v housce a další se jen opíjeli levnou vodkou.
Tonda si bufet pamatoval zejména díky jeho dynamické bufetářce, která se tam v kukani oháněla a smažila všechno možný, jak nejrychleji to šlo, protože Obžerství bylo velice populární a málokdo se na cestě ze Starého nebo do Starého města nezastavil. I on, ten první rok, kdy se s mámou nastěhovali, uprosil paní Smetákovou, aby mu koupila párek v rohlíku. Když tam tenkrát stáli ve frontě a konečně na ně přišla řada, vykoukla obtloustlá bufetářka a zařvala prokouřeným hlasem: „Co to bude?!“
„Párek v rohlíku.“ Odpověděl mechanicky vyděšený Tonda.
„A s čím!?“ to vyděsilo Tondu natolik, že utekl o dvacet metrů dál a počkal na mámu, až mu párek v rohlíku donese.
Nyní stál stejných dvacet metrů od bufetu, opřený o koště jen o drobet starší. Na sucho polkl, zametl trochu prach před sebou. Pak, když nahmatal v kapse třicet korun, konečně se odhodlal. Narovnal ramena, upravil šátek na hlavě a rozešel se ke svému cíli.
„Kečup nebo hořčici?!“ vyděsila ho ostrá slova paní bufetářky. Ale uklidnil se, když si uvědomil, že to není dovětek z minulého setkání. To se jen statná paní Bufetářka (proč tam nešoupnout to velké B?) snažila zeptat, s čím si dá viditelně nervózní muž z knírkem před Tondou svojí klobásu.
Pak přišel na řadu Tonda.
„Co to bude?!“ zeptala se Bufetářka a měřila si toho podivného kluka svým zkoumavým pohledem: „Ty si tu už jednou byl, že?“
„Před lety.“ Šptil Tonda.
„A dával sis tenkrát párek v rohlíku a zbaběle si utekl, že?“
„Ano, prosím.“ Tonda se červenal stejně, jako jeho šátek.
„Tak vidíš, že mám dobrou paměť!“ srdečně se rozchechtala paní Bufetářka: „ale tenkrát si tu byl s maminkou, ne? Nejsi příliš malej na to, potloukat se tu takhle po setmění?“
„Mě už je 14,“ zaoponoval Tonda.
„Tak to si teda velkej kluk. Co to bude?“
„Prosil bych jeden ten hermelín v housce.“
„A s čím…“
„… s tatarkou, prosím.“ Dodal rychle Tonda.
„Hele chlapče, na co máš to koště?“ jeden z těch typů, co nepoznáte jejich věk, protože mají alkoholem sešlou tvář a nafouknutý nos, se otočil na Tondu. Tomu se na chvíli zatočila hlava z alkoholového výparu, který vyšel chlapíkovi z pusy, ale odpověděl: „Ten mám prosím na trénování metaní, jednou ze mě bude metař.“
Chlap na něj podivně koukal. Možná nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel z úst toho štěněte: „Ty si ze mě děláš chlapče prdel?“
„Já…“
„Ty si ze mě děláš chlapče prdel?“ opakoval větu opilec a Tonda tam stál úplně zkopnělý, knedlík v krku a neschopnej se jakkoliv pohnout.
„Ty si ze mě děláš chlapče prdel?“ opakoval opilec potřetí a stále se rovnal nad skrčeného Tondu a rozpřahoval svoje medvědí dělnické pracky.
„Já… ne.“
„Ze starýho Rudouse si nikdo chlapče prdel dělat nebude!“ dřív, než stačili dopadnout jeho ruce na Tondův krk, skácel se omráčený k zemi. Za ním stál jinej chlápek. Oranžová vesta, na který byl jasný nápis „Městské služby“ dala jasně Tondovi najevo, že ho spasil anděl. Že ten anděl měl dlouhé umaštěné vlasy pod zelenou kšiltovkou, to přišlo chlapci ještě kouzelnější.
„Říkal si chlapče, že by si chtěl být metařem?“
„Ano.“
„Ukaž koště.“ Chlapík potěžkal Tondovo koště v ruce, udělal s ním několik cvičných pohybů ve vzduchu, čímž zvířil trochu prach kolem Obžerství a nakonec ho vrátil Tondovy zpátky do natažené ruky: „Dobrý koště.“
„Děkuji, pane.“
„Nejseš to ty, co se po večerech pohybuje po Sídlišti a zametá ulice?“
Tonda chvíli nevěděl, co odpovědět, protože netušil, jestli jeho činnost nebyla trestná, ale nakonec přisvědčil.
„To je dobrý,“ Usmál se ukázal svoje čisté zuby: „moji chlapi si vyprávějí už historky o ulicích, ve kterých nemají žádnou práci a můžou se flákat.“
Paní Bufetářka podala Tondovy hermelín, který ho se vzrušenou rukou převzal a chtěl se co nejdříve ztratit z toho místa.
„Počkej chvíli,“ zastavil ho chlapík a otočil se k Bufetářce: „dej mi Ivčo to co vždycky, prosím.“ Ta mu podala paklík šesti plechovek s pivem. Zaplatil a poděkoval a otočil se zpátky na chlapce, který přemýšlel, jak nejrychleji utéci a zároveň o zálibě, kterou nacházel v tom neznámém muži.
„Jak se jmenuješ chlapče.“
„Tonda Smeták.“
„Pěkný jméno. A kolik ti je?“
„Čtrnáct let.“
„To jseš docela mladej, takže tě k sobě do práce nemůžu vzít, ale víš ty co? Tady máš mojí vizitku a až vystuduješ nějakou školu a budeš stále chtít dělat metaře, tak se mi ozvi. Číslo snad nezměním. Už mám to samí dvacet let.“
„Děkuji.“
„Tak se měj a hodně štěstí a na tyhle si dávej lepší pozor.“ Plivnul po ležícím ožralovi, otočil se a přes most odešel na Staré město, což Tondu ještě více nadchlo.
Celý rozrušený se pak vracel k domovu, koště za sebou jen táhnul a na hermelín, který držel v druhé ruce, si vzpomněl, až když dorazil domů, kde máma chrápala před televizí přesně tak, jak jí tam nechal.
Z šuplíku vzal lepidlo a na stěnu ve svém pokoji přilepil vizitku. Nemohl dlouho usnout, protože nemohl přestat myslet na muže, který se jmenoval podle vizitky stejně jako on:
Antonín Smeták…


Když bylo Tondovy sedmnáct a navštěvoval Gymnázium Jana Urbana na Starém městě, paní Smetáková se opila, usnula u televize a už se neprobudila.
Pohřbili jí na Lenosti (hřbitov na severu města) a Tondovi zůstal prázdný byt. Přivydělával si na život na různými drobnými brigádami a netrpělivě očekával dostudování školy, aby mohl vytočit číslo, ke kterému vizitku ani nepotřeboval, protože si ho za ty léta vryl do paměti.

Omluva

Velmi se omlouvám, že jsem nenapsal kapitoly dle plánu, ale již od zítřka se k Tondovy, Sweeperovy, Bradáčovy, Elen a ostatní vrátím.

Virus

17.8.2006 - 3.3.2009



Byla to malá šedivá koule,
která se pořád chtěl rvát
ráda kousala do všeho
živého i mrtvého
dřeva, kabelů, mého prstu

Hledal jsem marně mezi učenými básníky verše,
které by Viruse uctili

Neuctí ho to
V potkaním nebi totiž už neslyší to,
co je mu vysíláno ze světa živých.

V potkaním nebi si hraje s čím chce,
je zase mladý a plný síly

a já trochu sobecky doufám, že ten s kým si hraje
jsem já,
že to bylo to jediné, co vlastně nakonec chtěl
být se mnou,

možná se jeho potkaní nebe skládá z mojí postele,
bráchova pokoje a nejasných vzpomínek na léto,
kdy běhal po trávě,
na ruce mojí maminky, která mu dávala dobrůtek možná víc,
než směl

vedl dlouhý a pro potkana vyčerpávající život,
teď má v potkaním nebi nekonečno energie
a může si dělat co se mu zlíbí

užij si to tam Virusi

Kapitola I.

Kdyby vydávali na Sídlišti časopis o lidech a v tom časopise by se jednoho dne objevila anketa: Co si „myslíte, že má za práci Tonda Smeták?“ Jistojistě by většina respondentů odpověděla, že dělá něco ze smetákem a měli by pravdu.

Když byl Tonda ještě Toníčkem, tak si představoval, že bude přinejmenším astronaut. A kdyby ne astronautem, že by mohl bejt aspoň pilotem stíhačky. Někdy si taky hrál na kaskadéra – to ho jednou paní Smetáková přistihla, jak se polejvá dle svých slov „speciální“ směsí (trocha vody, benzín, jar, prací prášek) a snaží se podpálit. Jindy měl zase kluk bláznivou představu, že by z něj snad mohl být prezident a to mu pan Smeták rovnou vlepil pár facek (před maminkou to obhajoval, jako prevenci). Přesto si malej Tonda v hlavě připravoval proslovy, které si zkoušel, když seděl na kadiboudě.
Jednou, to když si zrovna hrál na dvorku na výrobce biochemických zbraní (trochu směsi, co mu zbyla z kaskadérského pokusu, míchal ve zkumavce s indulonou a trochou džusu, který nechal schválně stát dva měsíce na slunku), se rodiče sešli v ložnici, aby se poradili, co s ním. Táta, jelikož byl silně nábožensky založen, prosazoval klášter, kde mu ty blbiny vyženou z hlavy, zatímco maminka si vzpomněla na starou cikánku, která bydlela kousek za vesnicí, kde tenkrát rodina Smetáků žila.
„A co nám ta stará cikánka asi poví?“ ptal se nedůvěřivě pan Smeták.
„To nevím, ale za zkoušku nic nedáme, ne?“
„Peníze, nebude chtít nějaké?“
„Jak jí znám, tak bude chtít nějakou blbinu, je docela bláznivá. A k tomu jí dáme flašku vína.“
„Jak jako, jak jí znáš?“ nedůvěřivý (což je zvláštní u člověka, který tak silně věří v někoho, koho nikdy neviděl) pan Smeták povytáhnul obočí a vykulil oči, čímž říkal ženě, že se mu na ní něco nezdá. Ta nechtěla přiznat, že jednou u ní byla, protože chtěla vědět, jestli jí je manžel nevěrný (nějak často se tehdy zdržoval v kostele). Cikánka jí tehdy neřekla nic určitého, jen že v tom není žena. Tenkrát jí za to dala paní Smetáková svoje ústřižky nehtů.
„Jestli si pamatuješ Jarmilu. Byla u ní dva tejdny před svojí smrtí a tak si stihla uspořádat záležitosti. V těch dvou tejdnech jsme se jednou sešli a ona mi to, ostatně, jako každýmu ve vesnici, vesele povyprávěla.“
„Aha.“ Ještě chvíli trvalo, než přestal kulit oči, ale pak se uklidnil: „dobře, ale jestli nám neřekne nic kloudnýho, tak kluk půjde do kláštera.“

Nebohý pan Smeták se už nikdy nedozvěděl, co jeho synovi cikánka předpověděla, protože ten večer, když se stavil v kostele, kde s farářem popíjeli mešní víno, dostal infarkt a umřel tak, jak si ho většina blízkých pamatovala nejvíce – s vykulenýma očima.
Proč dostal poměrně mladý muž infarkt? To věděl do jisté doby jen pan Farář. Ale znáte to, dítě vyroste a ptá se po minulosti svojí rodiny. Stejně tak vyrostl i Tonda a navštívil starého pána ve chvíli, kdy popíjel mešní víno na schodech kostela.
„Tenkrát jsme s tvým otcem pili víno. On furt, že tě pošle do kláštera, ale nejprve půjdete ke kartářce. Ptal se mě, jestli je pro něj, jako pro křesťana, správný chodit ke kartářce. A já, jak byl v náladě, jsem povídal cosi o Vesmíru a o nevyzpytatelnejch stezkách života. Poslouchal mě, přikyvoval hlavou a srkal víno. No a pak to přišlo. Otočil jsem se na něj: Víš, Lojzo, poslední dobou se mi zdá, že s námi Bůh není. Jestli vůbec někdy byl…
No a tohle moje pochybení mu způsobilo ten infarkt.“

Tonda byl po smrti otce velmi zamlklý. Přestal si hrát na cokoliv a většinu svého času se opíral o tyč na dvorku a koukal do nebe. Paní Smetákovou samozřejmě smrt manžela taky zničila, ale přenesla se přes smutek právě díky synovy, se kterým to bylo ještě horší než před tím. Jestlí jí před tím vadila synova přílišná fantazie, tak nyní byla celá nesvá z toho, že synovy chyběla jakákoliv dětská invence. Jeho kamarádi se ho snažili vytáhnout, aby šel s nimi na pole chytat myši, ale on se na ně ani nepodíval.
Další den padali večer meteority, ale to byl zrovna den, kdy se malý „astronaut“ koukal do země. A stále držel onu tyč. Paní Smetáková si myslela, že mu tyč snad připomíná otce, i když si neuměla dost dobře představit čím. Ale nechala ho, aby jí držel. Dokud jedl, bylo to v pořádku.
Měsíc po manželově smrti to už paní Smetáková nevydržela, vzala kluka za ruku a vyrazila s ním na cestu k cikánce. Chvíli se vzpouzel, protože tyč byla pevně přidělaná k zemi a on jí nemohl vzít sebou, ale máma mu nakonec podala koště, aby ho měl, jako náhradu. Vděčně ho uchopil a táhnul za sebou. Hned se mu instinktivně zalíbil ten zvuk, když se koště dře o zem a líbilo se mu i, že za sebou zanechává jasně viditelnou stopu v prachu cesty.
Nakonec došli asi kilometr za vesnici, kde v lese sídlila ona stará, ohyzdná, trochu podivná čarodějnice.

Otevřela jim mladá krásná, tak třináctiletá holka. Na hlavě šátek, z pod kterého temné prameny vlasů. Hluboké oči a milý úsměv: „Přejete si?“
„Přišla jsem za kartářkou, je doma?“ osmělila se překvapení paní Smetáková. Malý Tonda za ní zaujatě koukal na barevnou bytost před ním.
„Tetička odjela do města nakoupit nějaké nezbytnosti. Ale docela to s kartama taky umím. Pojďte dál.“
„Já nevím jestli je vhodné…“
„Ale jistěže je.“ Skočila jí do řeči, hbitě vystřelila rukou po koštěti a vtáhla ho i s Tondou do baráku: „Já se jmenuji Eleonora, ale říkají mi jen Elen. Tady se posaďte.“ Usadila je do pohodlného křesla. Díky stromům sem otevřeným oknem svítilo nazelenalé světlo.
„Nechceš si to koště odložit? Tondo?“ zamrkala na vyjeveného Tondu, který pustil ochotně koště z ruky a Elen ho postavila do kouta: „neboj, já ti na něm neodletím“ a cvrnkla jej do nosu.
„…jak víte, že se jmenuje Tonda?“ zachovávala si paní Smetáková odstup.
„Má to přece napsaný na štítku zezadu na tričku, který má naruby.“ Zasmála se Elen: „stačí mít oči, aby ze mě byla dobrá jasnovidka, že?“
Paní Smetáková se usadila vedle syna a nedůvěřivě pozorovala Elen pobíhající po místnosti. Tonda, ten na ní mohl oči nechat.

Vlastně jsem ještě neřekl, kolik bylo tenkrát malému Toníčkovy let. On vlastně nebyl až tak malý. Bylo mu už jedenáct let a trpěl ranní erekcí, stejně jako většina kluků jeho věku. Poslední měsíc byl sice trochu nesvůj, ale před tím, než otec umřel, už pečlivě zkoumal ve vaně svůj ztopořený úd. A jakmile má chlapec ztopořilý úd, už se zajímá zcela přirozeně i o holky, i když s nimi ještě tak docela nerandí.

„Mimochodem mi teta ráno říkala, že přijdete a že mám chtít platbou pramen jeho vlasů. Takže…“ vytáhla Elen z šuplíku nůžky: „…platí se předem.“
„Zajisté.“ Špitla paní Smetáková a čekala, že jí Elen nůžky podá, aby mohla syna připravit o kousek kštice. Jenže ta obešla křeslo a naklonila se k Tondovy ze zadu. Čihla k němu a levou rukou ho pohladila po krku: „neboj, nebude to bolet.“ Šmik. A pramen vlasů vítězoslavně držela v ruce: „nevím úplně přesně, na co tyhle věci tetičce jsou, ale vypadá to, že se i bez finanční platby slušně uživí.“ Povídala zatímco strkala pramínek do pěkně vyřezávané krabičky.
„No a teď ta věštba, jakou byste si přáli? Budoucnost nebo něco intimního? Důvod nějakého Vašeho trápení?“
„Tak asi tu budoucnost. Víte, my jsme se s manželem chtěli zeptat, co z něj bude, ale manžel pak umřel a kluk se změnil. Před tím si furt hrál, po smrti otce stál furt na dvorku a opíral se o tyč…“
„To tedy řeknu rovnou i bez karet, že z kluka bude metař, paní Smetáková.“
„Metař?“
„Metař.“
„Co to je?“ nesmíte se paní Smetákové divit, že neví, co je práce metaře. Vždyť celej život žila na vesnici, kde nikdy nemohla metaře vidět.
„To je takovej uklízeč ulic.“
„Jako když doma zametám podlahu…?“
„Tak on bude uklízet ulice.“
„A je to dobře placený?“
„Třeba v budoucnosti bude, to se můžem kouknout do těch karet.“ Usmála se Elen, vytáhla z kapsy u sukně balíček Tarotových karet. Jednou rukou je vyhodila do vzduchu, kde utvořily na chvíli půlkruh, aby dopadli do obratné druhé ruky. Pak udělala ještě dalších pár fíglů, přitom se však nekoukala na ruce, ani na karty, ale zpříma do Tondových očí, který se v těch jejích úplně potápěl. Jediná osoba, která sledovala neuvěřitelné triky, byla paní Smetáková, takže si nevšimla, co se děje mezi jejím synem a Elen.
Konečně Elen vyskládala karty na stůl a poprosila Tondu, aby na deset z nich náhodně ukázal. Pak je začala otáčet přesně ve stejném pořadí: „nebudu tady plácat, jak nějaká amatérka, že tě čeká daleká cesta, láska, práce, úspěch, smrt v rodině, milenka či milenec. Já ti řeknu, co vidím v těch kartách.
Za rok se odstěhujete s mámou do města, protože nebudete schopní starat se tady sami dva o chalupu. Ty budeš stále divnej a jediný, co na baráku budeš schopnej udělat, bude zametání. Proto se odstěhujete a pořídíte si byt na sídlišti. Začneš navštěvovat školu. Je úplně jedno kterou, protože tvoje práce nakonec stejně bude práce metaře. Budeš mít kamarády, budeš mít i holky. Budeš spokojenej, protože budeš dělat přesně to, po čem tvoje srdce touží.“ Elen vypadala, že skončila.
„To je všechno?“ zeptala se paní Smetáková.
„Dál je něco, v čem si sama nejsem moc jistá, že to vidím správně.“ Elen nevypadala, že by chtěla mluvit o tom, co viděla v kartách dál. Možná jí zarazilo to, že neviděla dál nic. I to se někdy kartářkám stává.
Elen se svým způsobem omluvila: „co byste chtěli za pramínek vlasů?“ ale těsně předtím, než paní Smetáková vzala Tondu domů, sundala si Elen šátek z hlavy a vrazila ho Tondovy do ruky společně s koštětem. „Koště budeš potřebovat, i když jich časem vystřídáš více, ale šátek si nech. Jednoho dne se ti hodí. Neztrať ho!“ a dala mu pusu na tvář.

„Prosím tě, zahoď ten šátek.“ Nakázala paní Smetáková synovi, když šlapali po cestě domů.
„Mě se náhodou moc líbí a chci si ho nechat,“ prohlásil Tonda, a aby ukázal, že to myslí smrtelně vážně, položil koště na zem a obvázal si šátek kolem hlavy.
Paní Smetáková dál nic nenamítala, protože si uvědomila, že to byly první slova, která její syn pronesl od smrti otce.
Tak tam šli po lesní cestě do vesnice, syn s matkou, aby tam začali připravovat svoje stěhování do města.

Kdyby vydávali na Sídlišti časopis o lidech a jednoho dne by dělali anketu, ve které by se ptali: „Jste se svým životem spokojen(a)?“ a tuhle otázku by položili Tondovy Smetákovy, chlapíkovy s rudým šátkem na hlavě, jistě by odpověděl: „Ano, zcela.“

Úvod

Na světě jsou desetitisíce měst a statisíce vesnic. Některá města jsou větší, jiná menší. Některá nebyla ani zaznamenána na mapě a jiná z ní byla smazána z důvodu utajení. Měst je hodně a lidí v nich ještě více.
Jenže stále je vyšší počet myších nor a snad i obyvatel v nich. Těch nor je největší počet v těch místech, kde ani města nestojí a kdyby vědci nehledali jen zkameněliny dinosauřích kostí nebo děti trilobity, mohli by najít někde v podzemí obrovské zkameněliny těchto myších měst. Nalezli by místo, kde tito malí savci přečkali pád ještěrů, kde se schovávali, když na zemi přišla doba ledová. Kdo ví? Třeba by tam nalezli malou spižírničku a v ní zkamenělý pra-pomeranč či pra-jablko, které spadlo odněkud z pra-stromu a kam si ho myši uložili na zimu, jenže pak je venku sežralo cosi velkého, že mu myší řečí říkali „Swíííít“ a co by jeden z těch schopných lidí, kteří rozumí řeči zvířat, přeložil jako: „Zametač“ a spousta vědců by si pak mohla lámat hlavu, proč tomu stvoření ty myši říkali zrovna Zametač.
Lidi by si ostatně lámali hlavu snad nad vším, nad čím myši v oné době přemýšleli. Jenže lidi si nechtějí lámat hlavu s tímhle a proto ani nehledají zkamenělé nory a v nich praovoce. Lidi mají rádi velké věci a proto pátrají po dinosaurech a rádi si představují, že by ten divoký kraj jednoho dne navštívili a vystříleli si to tam, aby mohli zavěsit nad domácí krb svoje trofeje.
A spousta lidí jen přežívá a nad takovými věcmi neuvažuje.
Ale myši?

Je jedno město a v kanále toho města žijí myši, které dodnes mluví tou prařečí. Je noc. Odvážná malá myš vyráží z kanálu k blízkému kontejneru, aby nalezla pro svoji churavějící matku aspoň kus shnilé zeleniny. Běží mezi kočičími hlavami tak deset metrů. Otáčí se, jestli jí někdo nesleduje. Je to mladá myš, která ještě není zkušená (zkušená myš z toho města totiž moc dobře ví, že mnoho lidí do té části města v noci nechodí a proto je taková myš nakonec líná a nedává pozor) a tak má instinkty našponované až k prasknutí.
Někde se ozve rána z pistole. Myš se s úlekem zastaví a stojí na místě. Několik oken se rozsvítí, ale na ulici samotnou nikdo nevyjde. Myš stále zkoprněle stojí. Vytoužený kontejner má jen deset metrů před sebou a díky nepořádnosti obyvatel, by se mohla dost dobře skrýt mezi odpadky, které vytekly na zem, ale stále ještě stojí. Pak pod sebou ucítí jemné chvění, které zvěstuje, že se někdo blíží. Vystartuje a během tří sekund uběhne onu desetimetrovou vzdálenost. Zachumlá se pod odpadky a jen zvědavě (přesto vyděšeně) vystrčí čumák ven.
Velký temný stín se blíží uličkou a najednou je to lidská postava s kloboukem a v černém kabátu. Nevypadá, že by někam pospíchala. Pak se zastaví na stejném místě, kde ještě před chvílí stála zkoprněla myše, pohlédne ke kontejnerům a myš má co dělat, aby zděšeně nezapískla. Jakoby v pouličním světle problesknul čistý chrup oné postavy, jak se ušklíbla. Ale jde dál.
Někde v ulici, odkud postava vyšla se ozvou zděšené výkřiky.
Myš zapomene, že chtěla svojí churavé matce přinést shnilou mrkev a co nejrychleji vyběhne směrem k nejbližšímu kanálu. Proběhne kolem odhozené boty, ve které žije samotář Styx a přes úzký můstek nad stokou se dostane k místu, kde je ve zdi tenká prasklina, kterou se však dokáže protlačit, až se dostane k místu, kde stojí trubka a po ní svisle sleze dolů, kde se další dírou dostane konečně k noře, která se rozprostírá pod celým Starým městem. Proběhne hbitě tunely, až se dostane do hlavní síně, kde sedí starý myšák s bílým znamínkem za uchem a kolem něj se líně válí jeho věrná družina.
Mladá myš se zastaví a sotva popadne dech, zapíská: „Swííít! Swííít!“

Ve Starém městě je budova. Je trochu starší než ostatní budovy ve městě, ale stále ještě mladší než hrad Pýcha, který tu majestátně stojí už přes tisíc let. Budova je to celkem velká – čtyři patra a jedna věž, která se tyčí ještě nad budovu a je z ní dobře vidět po celém Starém městě. Budova sama nemá oficiální jméno, snad se jen kdysi jmenovala po svém majiteli, ale neoficiálně se jí říká Hněv. To podle restaurace, která už dvě staletí funguje v prvním patře budovy. Dříve to býval klasický šenk, ve kterém chodila žena hospodského v lidovém kroji a hliněnýma tuplákama mlátila o dřevěný stoly, ale dnes je to luxusní restaurace, ve které se pije spíš víno, než pivo. Ale není to luxusní restaurace pro turisty, to by byla mýlka. Dokonce u vstupních dveří stojí vyhazovač, který turisty dovnitř zásadně nepouští.
Proč to?
Protože už od svého založení před těmi dvou sty lety, se tu scházeli různí agitátoři povstání. Ne jen povstání proti státnosti, ale i proti jazyku, módě, rodičům, veganům i masotariánům, proti náboženství a zároveň proti ateistům (samozřejmě, že se často stalo, že se ve stejný den sešli obě skupiny – jak náboženských, tak ateistických fanatiků, a pak se to porvalo, někdy pozabíjelo, ale nikdy se nic nedělo, protože kdo šel do Hněvu, ten musel počítat s nepříjemnostmi).
Jistě si taky říkáte, jak je možné, že vládci města z Pýchy nikdy proti Hněvu nezakročili? Pravda je taková, že Pýcha ze začátku brala moc lehkovážně situaci a za chvíli, už Hněv držel nůž na jejím krku. Jenže Hněv nikdy nevyvolal městské povstání, i když se zde často scházeli ti, kteří způsobili převrat v celé zemi. Ale nikomu se nechtělo dělat převrat v městě (tak se to aspoň oficiálně tvrdí – jen zasvěcení moc dobře ví, že Hněv tahá za nitky na hradě.)
A kdo ví? Třeba je skutečně pravda, co se šušká mezi obyvateli, jak na Starém městě, tak na Sídlišti. Totiž, že do Austrálie provdaná dcera vládce města, je ve skutečnosti zavřená ve věži Hněvu.
Ten samí večer, kdy mladá myš zděšeně vypískla před vládcem nory, seděli v Hněvu parta, jejíž jména nejsou důležitá. Jeden se třeba jmenoval Tomáš, druhý Martin a třetí Hynek. Ten čtvrtý, co tam seděl s nimi a vůbec nemluvil si říkal Němej dědek (nebyl starej, jen si myslel, že je to drsná přezdívka, a když nemluvil, aspoň z huby nevypustil kraviny).
U vedlejšího stolu se vedla vášnivá debata zatímco naše parta seděla mlčky a hypnotizovala Šardoné ve svých sklenkách, při snaze něco z vedlejšího stolu odchytit. Ale slyšeli jen výkřiky: „To snad ne! To nemůže být pravda!“ a to ostatní bylo proneseno příliš tiše, aby to někdo z nich slyšel. Snad ten němej něco slyšel, ale nic neřekl.
Až to nakonec Tomáš nevydržel, otočil se a zeptal se: „Co nemůže být pravda, že to hulákáte na celou hospodu a rušíte ostatní slušné (pozn. Slušné – když někdo pronese v Hněvu výraz slušné, znamená to spoluspiklence) hosty?“
Celý stůl utichl, až se zvedl největší a nejsvalnatější chlapík a přistoupl k Tomášovy, naklonil se k němu a zašeptal: „Sweeper je ve městě.“
„Sweeper?“ Tomáš zbledl.
„Ano ten.“ Pak se ten chlapík, který se mimochodem jmenoval Zjizvený Bradař, vrátil zpět ke svému stolu.
„Kdo je sakra Sweeper?“ zeptal se Hynek, který byl v partě nový a ve Hněvu teprve po pátý.
Tomáš, který nyní ještě urputněji hypnotizoval svojí sklenku nevypadal na to, že by mu to chtěl říct, ale Martin si zapálil cigaretu, pohlédl na Hynka a tichým pomalým hlasem spustil:
„Nedivím se, že si ještě neslyšel o Sweeperovy. Si v partě novej a ve Hněvu, jestli správně tuším, tak teprve po pátý. I přesto tě někdy možná ve snech pronásledoval někdo, komu si ty neviděl do tváře, ale jistojistě si věděl, že jde po tobě. Nevěl si přesně proč, ale tušil si, že si někdy v minulosti spáchal hřích, který se neodpouští. Nebo když si byl malej a večer si šel lesem, tak se ti zdálo, že stín mezi větvema vytváří hrůzostrašnej obrazec a byl si strašně rád, když sis mohl říct, že se ten obrazec nehejbe a nemůže po tobě jít, ale u u Sweepera si musíš představit, že on je ten rozpohybovanej obrazec. To slovo pochází z angličtiny a v našem jazyce to znamená něco jako zametač ulic a to on přesně je. Jen neřádí s koštětem a nenosí oranžovou vestičku, aby po tobě uklidil smetí, který si ledabyle na chodníku odhodil. Tenhle zametač nosí prej bouhačku a tmavý hadry. Tenhle chlap nesbírá hovna, ale sbírá skalpy svých obětí. Vtipálci tvrdí, že kde to zaneřádí, tam právě že vyšlou běžné metaře, kteří musí ulici uklízet celej den, aby uklidili poslední zub oběti, poslední jaterní skvrnu, která se uchytila na lampě. A nědělá rozdíly mezi fakanama, ženskejma nebo taky pěkně ostrejma chlapama. Sejme klidně skupinku policajtů a jako zákusek si dá děti hrající si na pískovišti před školkou. A nikdo neví pro koho tenhle Sweeper dělá. Ví se jen, že cestuje po celém světě a řádí… a jestli si viděl výraz v Bradařově ksichtě, tak víš, že to není žádná jen tak legenda a je fakt čeho se bát.“ Dokouřil a típnul cigaretu Němýmu Dědkovy o ruku. Ten seděl dál nehnutě.
„Ale co dělá v našem městě? To snad není ani na mapě.“
„Sweeper se neřídí mapama, ale instinktem.“
Hynek, ačkoliv na něj ještě nedopadla všechna ta hrůza, kterou na něj Martin vychrlil, chápal, že by se dál neměl ptát na podrobnosti, protože o legendách nejsou nikdy žádný podrobnosti.
Chlapi v Hněvu na chvíli zmlkli, ale pak pokrčili rameny a dál dumali nad Sweeperem. Nikdo si nepomyslel, že by to mohl střílet on, protože si představovali, že on by střílel nejmíň z kulometu.

Ale tohle není příběh o Sweeperovy a jeho krvavé cestě městem. Takové příběhy se špatně píšou.
Tohle je příběh o Tondovy Smetákovy, jenž bydlí na sídlišti. Daleko od Hněvu, však blízko Smilstva a má rád jídlo v Obžerství. Je zaměstnán jako městský metař a má tu práci celkem rád, i když spousta lidí si o té práci myslí, že je nejhorší ve městě.
Oni totiž metaři musejí metat chodníky a to nejen na Sídlišti, ale i na Starém městě, kam, jak už jsem jednou řekl, se v noci bojí lidé chodit. A Tonda často pracuje v noci…