Závěr roku = závěr první dvacetiletky

Tak a jde se bilancovat.

Co jsem zvládl v roce 2008:

- udělat maturitu
- přijít o půlku zubu
- rozbít si hlavu při pádu ze skály - přežít to
- spal jsem ze sedmi holkama ( z některejma víckrát )
- líbal jsem se a milostné vzplanutí prožil s dvaceti dívkami či ženami
- přihlásit se na angličtinu, nezvládnout platit, odejít z angličtiny
- začal jsem pracovat jako scenárista
- poblil jsem se zhruba čtyřikrát, z toho dvakrát by se dalo říct, že docela hnusně (dodatečně se omlouvám bráchovy, za ten pokoj)
- sehrát s nejlepším kamarádem po letech konečně vlastní divadelní kus a úspěšně s ním vystupovat
- se skupinou zorganizovat jeden velkej festival a dva menší divadelní večery
- viděl jsem Gogol Bordello!
- začal jsem blogařit
- úspěšně jsem se přihlásil na Facebook a stihnul si přivlastnit 54 prdelí
- byl jsem v Německu
- poznal jsem spoustu nových kamarádů
- naučil se žonglovat se třemi míčky! a dal základ na žonglování se čtyřmi
- teď jsem vyměnil potkanovy podestýlku
- třikrát si uklidil pokoj - devětkrát (s nadsázkou) vyluxoval
- spal jsem v patnácti různých bytech
- pobýval jsem v 10056 lokacích v Praze
- 5623 lokací mimo Prahu
- dvakrát přišel o doklady, jeden telefon jsem rozlámal, druhý ztratil - stal jsem se nezávislým na mobilních komunikacích
- revizorům jsem sice upláchl dvacetkrát, ale třikrát mě dostali pro nedostatek energie
- hladil jsem čtyři kočky - s jednou se pral
- když už jsme u toho praní - pral jsem se teda jenom jednou, nicméně na mě mělo spadeno asi deset různých skupin rváčů vše jsem nakonec dobře vyřešil (útěk, úkec, účurek)
- miloval, nenáviděl, smál se, plakal - žil!
- přečetl třicet knížek, viděl 349 filmů
- usmířil se s Bohem, zapařil s Ježíšem
- vydržel jsem nejdýl na diskotéce - zvládnul jsem vypít pět Močí Fredyho Krugera (velkej panák absintha, velkej panák sedmdesátiprocentní vodky - redbull, ananas a zapálená cigareta (těch jsem mimochodem vykouřil přesně 3456 - zázračné číslo:) ))
- spálil si ruku
- našel někoho, kdo si to možná přečte


Co jsem zvládnul během prvních dvaceti let svého života:

Zvládnul jsem toho hodně. Přijít o panictví, hrát fobtal, pinkponk, divadlo... miloval, nenáviděl a zase miloval, opouštěl, byl opouštěnej, jezdil na tábory, vyhrál jsem několik Snobů, byl punker, hipík, lůzr, konal jsem dobro i zlo, zaséval obavy do srdcí svých blízkých, rozesmál spoustu lidí i spoustu lidí zarmoutil, devětkrát nebo desetkrát jsem měl ruku v gypsu (ve většině případů to bylo zlomený, jen jednou jsem byl seknut sekerou), rozbil jsem si hlavu, zlámal nos, byl nejlepší v matice, byl nejhorší v matice, chytal ryby, patřili mi čtyři různá kola, ze skály jsem spadnul dvakrát, popsal pět bloků poznámkama, stvořil třicet různých příběhů, hrál Magicy, hrál Pána prstenů, dračí doupě, miloval Hvězdné války, měl jsem šest různých umělohmotných mečů - z toho nejméně dva svítili, střílel jsem ze vzduchovky, nafouknul stovky až tisíce nafukovacích balónků, hrál ve čtyřech divadelních hrách, napsal jsem pět různých divadelních her, založil si dva e-maily, vysedával na posedech, válel se na loukách, šplhal na stromy, tahal holky za vlasy, plácl je po zadcích, tahal je za prsa, naučil se hrát na kytaru, nosil dvacet různých kšiltovek, vlastnil deset plyšáků, vypil hektolitry piva, ochutnal psí žrádlo, dvakrát byl u moře, čtyřikrát v Lipsku, zamiloval se do zpěvaček, hereček, svých učitelek a nejlepších kamarádek, prolezl jsem tři opuštěné budovy, z jedné mě vyháněla ostraha s nebezpečným vlčákem na vodítku, s druhé rozzuření bezdomovci, naučil se plavat, krkat, prdět na hodinách, naučil se... všechno možný....

Pohled živočišný

"Couro!"
"Zmrde!"

...více nadávek jsme nebyli schopní vymyslet, protože jsme tápali v křeči našich těl. Přerývané oddechování, hlasité vzdechy, brutální kotouly v nekonečně velké posteli.
A chtěli jsme být strašně sprostí. Chtěli jsme si nadávat. Chtěli jsme si ublížit! A přece to nešlo, protože vášeň spálila naše těla na troud, ze kterého se posléze už jen kouřilo. "...couro..." zasýpal jsem po několika hodinách.

Usmála se a šla mi do kuchyně namíchat nějaký jed do pudingu. Jak já ty její jahodový pudingy nenávidím!

Lžíci mi narvala hluboko do krku: "Žer!" dusil jsem se pudingem, kuckal, ale pevně mě držela hlavu. Nakonec jsem jí ho přece jen dokázal vyplivnout do obličeje. Políbila mě špinavým obličejem, se mi zabořila do podpaždí: "...zmrde..." šeptala, zatímco jsem jí cuchal vlasy a snažil se z nich udělat dredy - takový ty, co si bude strašně blbě rozplétat, aby zase dosáhla svého perfektního účesu, co nosí do práce.
Na ty blbý schůzky tlustejch páprdů, kterým dělá kafe.

Snad je netráví, tak jako tráví mě.

Posadil se na postel a protáhnul si tělo. Ona už dlouho spala s nosem zabořeným v polštáři. Vždycky přemýšlel, jak to dělá, že se nedusí. Rozsvítil lampičku na stole a smetl těch několik odpadků na zem k ostatním. Chtěl ještě něco napsat do práce, ale jak tak přemýšlel, co tam napíše, zastavil se pohledem na ní. Pohladil jí po zádech zavřenou propiskou a pak zmizel...

Ráno se probudila. Vedle ní kaluž pudingu. Krkla si nevolností a uchechtla se. V koupelně si půl hodiny narovnávala vlasy, pak oblíkla kostýmek a vyrazila do práce. Spal jako obvykle přede dveřmi na chodbě, místo polštáře její kozačky. Nakopla ho do žeber: "Vstávej... zmrde" a políbila ho na ucho.

Pohled romantický

"Když se úžasná dívka probudí ze sna, nemůže být nešťastná. Proč? Protože je úžasná."

Seděli jsme spolu tehdy na pařezu a ještě se pokusili snít, že by to přece jen mohlo být všechno pěkné. Ty by si seděla doma na zadku a vyšívala si ty svoje koberce, které bych od tebe kupoval jenom já a vytvořil bych si z nich tapetu. Já bych chodil do práce, kde bych poučoval mladé lidi, jak mají psát. Cokoliv.
Měli jsme děti. Možná dvojčata, důležité bylo, že to byl kluk a holka. Holka byla taky trochu kluk, takže se pořád prali a měli se rádi. On jí na oplátku nechával její holčičí potěšení a netrhal jejím panenkám hlavu.
Žili jsme spolu.
Pak přišla ta bouřka.
Blesky na obloze řádili, jako nikdy dřív a pak se protrhla oblaka a snesla se na nás potopa světa. Ani ty a ani já, jsme nebyli na déšť připraveni, možná stejně jako strom, který tu zanechal po jedné takové bouřce ten pařez. Vysvlíknul jsem si tedy aspoň tričko, abych tě mohl chránit, ale i to bylo za chvíli prd platné. Rozeběhli jsme se ke svým domovům. Cestou jsme přes déšť neviděli spoustu skrýší, kde jsme ten nečas mohli přečkat, byli jsme zaslepení vodou v našich očích.
A přes řev větru, jsi asi ani neslyšela moje poslední zvolání: "Miluju tě!" a zapadla si ke svojí rodině, kterou jsi měla tak ráda.
A já pak zamířil ke svému domovu. Už jsem byl tak promoklý, že jsem nemusel nijak zvlášť běžet, protože to všechno už bylo přece jedno. Pak u cesty stálo to stavení. Stavení zdánlivě opuštěné, s vypáčenými dveřmi a já se dovnitř schoval.
A dodnes jsem z něho ještě nevylezl, protože se mi tu zalíbilo.

Vše nejlepší do nového roku přeje Orbis Pictures

Dantovo peklo?
Pro mě je to ráj

rozdělaný návrh na PF, pro mojí domácí firmu

Relax

už jen relaxovat, ležet v posteli a co nejrychleji usnout, protože víkend byl docela vyčerpávající. Velmi chci touto cestou poděkovat svým dočasným "spolubydlícím" Láďovy a Lucce, za takto strávený víkend.
A všem ostatním, co jsem při něm potkal. Děkuji za představení Aupairky, které bylo skvělé a je mi vážně líto, že jsem nedokázal v tu chvíli dát najevo svoje emoce. Saše za intelektuální hovor o umění a Kristýně za hovor o Bondym, o kterém toho věděla mnohem víc než já a tak dále...

Obraz

Třeba mám v nějaké bláznivé sféře lidského vnímání talent na malování

Kurva tohle teď žeru!

Protože neposlouchám rádio a nesleduju televizi a ani se moc neznám s lidma, co tohle prováděj a o populární muzice se moc nebavíme, tak ani nevím, jak moc je tohle známý. Třeba sem dávám pecku roku 2007 a budu vypadat, jako strašnej nevzdělanec, ale ty housle v tom jsou fakt kouzelný, a když jsem teď viděl ten klip - Bomba!

FLOBOTS

co vlastně říkáte novou "grafiku"?

Pozor!!!

Hledám místo, kde budu trávit Silvestra. Miluju, když ho trávím s cizíma lidma, co vůbec neznám. Tak kdybyste měl někdo zájem a chtěl mě někam pozvat, tak se takhle vtíravě ptám.

Tekila Keks

A říkejte mi Tekila Keks,
říkejte mi Tekilo,
Tequilou mě opíjejte a
přiládejte prsy na má ústa.

Uprostřed noci, ve chvíli, kdy už je sedm osm hodin tma
potkávám stíny, jak tancujou a zpívaj
hymnu zpustlíků co ztratili zájem rodiny...

Tekila se opírá o lampu,
svírá poloprázdnou flašku v pravé ruce
a v levé má pistoli,
kterou někoho zastřelí

Krok... krok... výstřel
výstřel... krok

a krev se táhne za mladíkem,
jako Amazonka,
už nestojí pevně, jak stával
umírá v křeči na konci ulice

Tichý smích zpustlíka,
říkali mu Tekila Keks

Tomuhle říkám porno, který by se mělo zakázat lidem starším 18-ti let

Soko

Tuhle zpěvačku mi včera pustil kámoš a docela se mi její projev líbí.

Facebook

Tak jsem se přihlásil na Facebook a mám tam málo kamarádů:D né že by mi na tom záleželo, ale prej je to lepší, čím víc těch přátel tam máte.

Klidně si zadejte: Ondřej Zais - a já vám tam vyjedu

Návrat do nebe

„Jednoho rána se probudila a skočila z nebe. Padala dlouho, padala nádherně. Tak nádherně, jaká sama byla. Bez křídel, bez svatozáře, jen v noční košili, ve které si večer šla lehnout. Dlouhé kaštanové vlasy vlály ve větru a její postava míjela oblaka a rychle se blížila k zemi. Těsně nad ní pád zpomalila a přistála pevně na svých nohou na louce, kde zrovna dva pasáček vyvedl stádo ovcí na pastvu.
Ladně přistoupila a užaslému pasáčkovy položila ruku na čelo: „Chci se s tebou milovat, mít děti a s tebou i zestárnout.“ Pronesla a on nemohl říct ne.
Tak spolu žili v pastevně a vychovali spoustu lidí. Jenže on zestárnul a ona stále zůstala stále mladá. Nikdy se jí nezeptal na původ a neměl proč. Žil zkrátka spokojený život a když umřel a děti již dávno byli ve světě, opustila i ona chudou pastevnu a vydala se na cestu.
A pak se zabydlela v jednom lese a v tom lese podle některých pověstí stále je a stále truchlí pro pasáčka . Je stále stejně krásná, a i když uplynulo tisíc let, na ní byste nenalezli jedinou vrásku.
Spousta lidí se jí pak vydala hledat, snad aby jí jen spatřili na vlastní oči, snad s ní prožili šťastný život a možná jim i porodila spoustu dětí. Možná jí jen hledali celý život a nikdy se nevrátili, protože se báli, že se jim doma vysmějou…“

„To je krásnej příběh. Asi bych jí chtěl taky najít.“ Povzdechl jsem si.
„Prožít spokojenej život? Kdo ví? Třeba je to skutečně pravda, a když něco hledáš, tak to můžeš najít.“ Tomáš se usmál a lehl si do trávy: „ale já sám si myslím, že je to jen legenda.“
Lehnul jsem si taky pohlédl na hvězdnou oblohu: „třeba je zrovna v tom našem lese…“
„…a třeba tam má perníkovou chaloupku a jí děti, aby byla věčně krásná.“
„Seš cynik, ale dobrej vypravěč.“
„A ty snílek.“
„Prostě mám rád tyhle příběhy a rád v ně věřím. Ty by si měl jako vypravěč taky.“
„Tak doufám, že se ti nějakej bude zdát, já jsem už dost unavenej a půjdu spát“ Pronesl, zachumlal se do deky a po chvíli jsem už mohl slyšet jeho chrápání.
Dál jsem hleděl do nebe a představoval jsem si jí v hlavě. Neměla tvář, neměla nohy a dokonce neměla ani tělo, ale stejně byla tou nejnádhernější ženou, kterou jsem si uměl představit.
Les byl jen deset metrů od nás.
Zkontroloval jsem, jestli Tomáš opravdu spí a pak potichu vstal, vytáhnul baterku a vstoupil do lesa.
Vlastně nevím, proč jsem tam šel. Ve skutečnosti jsem nebyl tak bláhovej, abych věřil, že je zrovna v našem lese, ale táhlo mě to. Sešel jsem ze stezky a kráčel místy, které jsem po tmě nepoznával. Překračoval a i zakopával o spadlé stromy, větve nebo roští, co se mi pletlo do cesty a jako ve snách, dál pokračoval.
Mohl jsem jít deset minut, zrovna jako hodinu, když jsem si uvědomil, že už neznám cestu zpět. Baterka byla v tu chvíli už skoro vybitá a já zjistil, že jsem ztracený. Zanadával jsem si za tu blbost a posadil se na pařez pod sebou. Tak teď mi zbejvá přečkat tu noc do rána. Povzdechnul jsem si a zanadával si do hlupáků. Zima se mi už dostala do kostí, kde pořádně řádila a já se klepal, jako osika.
A pak jsem ji spatřil. Stála přede mnou a usmívala se. V noční košili bez rukávů, tmavé vlasy jí spadali pod ramena a její zářivý úsměv mi naplnil žíly životem.
„Umřel jsem snad?“ zašeptal jsem. Mlčela, jen přistoupila blíž a položila mi ruku na čelo: „Chci se s tebou milovat, mít s tebou děti a s tebou i zestárnout.“ Pak mě chytla za ruku a odvedla na mýtinu v lese, kde měla ve stromu postavený skromný domeček. Místnost skromně zařízená a osvětlovala jí jen jedna svíčka na stole, uprostřed místnosti. V rohu stála pod oknem postel, která byla ustlaná a čekala na nás. Dovedla mě až k ní, posadila se a svlékla si košili. Suše jsem polknul.
„Já jsem Matěj.“ Zakoktal jsem.
„Chci se s tebou milovat, mít s tebou děti a s tebou i zestárnout.“ Zopakovala a už mi tím lezla na nervy. Krása nekrása, ta holka je možná tupá.
„Hele mě naučenejma frázema neoblbneš!“
„Chci se s tebou mil…“
„Tak dost už!“ zařval jsem a odvrátil tvář. Protože jsem se na ní nemohl dívat, když byla tak strašně nádherná a navíc přede mnou seděla polonahá: „To mi ani neřekneš, jak se jmenuješ?“
„Chci se s tebou…“ něco na tónu jejího hlasu se změnilo. Upřímná zoufalost. Pláč? Pohlédl jsem na zpět a stále tam bezradně seděla a po tváři jí stékala slza.
„Tak přece nebreč. Máš tu někde kapesník?“ neodpověděla, jen si zápěstím přejela po nose. „Prej kouzelná bytost a stejně to má v nose nudle.“ Nejspíš vůbec nerozuměla tomu co povídám, nejspíš šla jen po výrazu hlasu.
„To víš, že bych se s tebou chtěl milovat, mít s tebou spoustu dětí a s tebou zestárnout. Dokonce jsem šel do tohohle lesa s tím, že s tebou budu mít spoustu dětí, ale… Teď se mi to nějak nezdá. Nemám rád, když neznám jméno. S člověkem, od kterýho neznám jméno, se mi prostě blbě spí… Je mi jasný, že kdybych se s tebou teď pomiloval, tak bych se s tebou už miloval celej svůj život a nedokázal bych to zastavit, protože si ta nejnádhernější bytost, co jsem kdy viděl a to jsem už viděl hodně krásnejch holek a málokterou z těch co se tak líbili, jsem měl. Málokterá mi nabízela, že se mnou bude mít kopu dětí, a že se mnou zestárne.“ Pohlédl jsem na ní. Vlastně už nebyla tak krásná. Viděl jsem tam sedět obyčejnou holku v noční košili, co se evidentně ztratila ve světě, kterému nemohla nic nabídnout. „Moc dobře jsem viděl na mýtině ty náhrobky. Myslím, že už spousta jich takhle s tebou zestárla, ale já nemůžu. Já se musím vrátit ke kamarádovy a tak. Tak mi to odpusť.“
Usmála se a vstala. Najednou jakoby se celá místnost rozsvítila a jí narostli křídla. Byla ještě krásnější a tím spíš jsem musel odvrátit zrak, abych neoslepnul.
„Děkuji Matěji. Osvobodil jsi mě. Nyní se můžu vrátit zpátky domů. Celý ten dlouhý čas na zemi jsem čekala na někoho, kdo odmítne moji náruč a spokojený život se mnou. Nikdy nikdo neodolal a já si musela vzít i ty, kteří se mi vůbec nelíbili, ale ty se mi líbíš… můžeš jít se mnou do nebe a žít věčný život….Matěji, rozmysli si to… Matěji…“ a záře sílila, až mi pronikala i prsty, kterými jsem si zakrýval oči.

„No tak Matěji!“ Tomáš mi svítil baterkou do obličeje a snažil se mě probudit: „To neumíš chcát nebo co?“
„Co se stalo?“
„Nejspíš si zakopnul tady o tu větev a spadl do mdlob, to jsem rád, že ti nic není.“
„Ani nevíš Tomáši, o čem se mi zdálo.“
Rozesmál se.

Knights of Cydonia

tahle muzika, i když jde trochu do metalu, mě celkem baví