Kolaps

Postavy:
 Otec Adam
Matka Mirka
Dcera Lucka
 Syn Franta


Maminka stojí u plotny a ve dvou hrncích střídavě míchá vařečkou... připravuje večeři. U stolu sedí patnáctiletá dcera a čte si knížku. Je to jeden z těch románů pro dívky, který vypráví o holce na cestách, o útěku od rodičů, o první velké lásce či tajemném světě na půdě. Do příchodu otce, při rozhovoru s Matkou, Lucka nepřestane ani na chvilku číst.

Matka: Hlavně si musíš dát pozor, aby ti cibule nezčernala. Osmažíš jen decentně... do zlata...tak, aby byla měkká a sladká...
Lucka: Neruš mami.
Matka: Jednoho dne potkáš chlapa a bude po tobě chtít uvařit jídlo. A ty cibuli spálíš. A pak spálíš guláš a s parfémem pod stromeček se můžeš rozloučit.
Lucka: Nevidíš, že se tady snažím číst? Matka: Ale říkala si přece, že mi v kuchyni pomůžeš.
Lucka: Ne. Říkala jsem, že tu budu s tebou, aby si nebyla tolik sama.
Matka: To jsi hodná.
Lucka: A jinde se navíc číst nedá. Ten debil je v pokoji zavřenej, hraje tu svoji primitivní hru a má to puštěný na plný pecky.
Matka: Neříkej Frantovi “Debil”.
Lucka: Jenže on je.

Z vedlejšího pokoje je slyšet ránu - Franta právě praštil klávesnicí o stůl.
Franta: (mimo scénu) Kurva! Kurva! Kurva!
Matka: Proboha! Co se stalo?!
Lucka: Nešil. Nejspíš jenom umřel.
Matka: A to musí tolik křičet?
Lucka: Vždyť jsem říkala, že to je debil.
Matka: Ale...

(Ozve se rachocení klíčů v zámku)

Matka: Táta je doma. (spíš pro sebe, než že by to mělo význam pro začtenou Lucku)
Otec vstoupí a spěšně si sundává kabát. Z jeho výrazu je patrné, že něco jej těší, ale nechce to říct hned a tak se snaží chovat přirozeně.
Otec: Ahoj.
Matka: Ahoj.
Otec: To ti voní až na tramvajovou zastávku, maminko. Copak bude dobrého? Rajská?
Matka: Kdepak. Gulášek. Ještě minutku a budu dávat na stůl
Lucka: Rajská přece voní úplně jinak.
Otec: To mi neřekneš ani ahoj?
Lucka: Ahoj.
Otec: A koukej na mě, když se mnou mluvíš.
Lucka: (poprvé zvedne zrak od knihy a neskutečně otráveně propíchne pohledem Otce) Ahoj, tati. Doufám, že jsi měl hezký (ale jako by spíš říkala “hnusný”) den. Jsem moc ráda, že jsi tu.
Otec: Ahoj. (usměje se)
Matka: Lucinko. Připrav prosím talíře na stůl.. Lucka odloží knihu a začne beze slova připravovat stůl na večeři.
Otec: Dneska mám velkou novinu.
Matka: Copak?
Otec: Ne, ne... povím, až tu budeme všichni.
Matka: (s nadějí v hlase) Vyhráli jsme ve Sportce?
Otec: Ne, ne... něco lepšího, maminko, jen se nech překvapit    
Matka: Povýšili tě?
Otec: Kdepak. (s úsměvem kroutí hlavou)
Lucka: (pokládá poslední talíř) Umíráš?
Matka: Lucko!
Otec: (přejde to) To taky ne. Dojdi pro Frantu a povím Vám to všem. (Lucka odchází, Otec si vyndá z ledničky pivo a sedá si ke stolu. Matka přináší hrnec s gulášem. Lucka se vrací)
Lucka: Říkal, že si dá později.
Otec: Tak to má chlapec smůlu. Dneska se najíme všichni pěkně dohromady, jako rodina. Jen mu to vyřiď. (Lucka odchází. Otec si nalévá pivo do skleničky a zhluboka se napije, načež si skleničku do plní. Matka zatím krájí chleba. Lucka se vrací)
Lucka: Prej ti na to sere.
Otec: (chvilku mlčí, napije se piva a pak s klidem řekne) Tak mu laskavě vyřiď, panáčkovi, že jestli ihned nepřijde k večeři, že tam na něj vletím a zmaluju mu prdel tak, že to ještě neviděl. A jestli bude mít nějakou další drzou odpověď, tak mu rovnou řekni, že bych mu ten počítač mohl taly marvat do tý jeho zmalovaný prdele a pak bude moc srát akorát tak cédéčka. (Lucka odejde předat zprávu)
Matka: Ale Adame. Takhle by si před dětma mluvit neměl.
Otec: Jen se jim snažím přiblížit.
Přichází Lucka a beze slova usedá ke stolu. Chvilku po ní dorazí i Franta. Kdo by očekával drsný vzhled tohoto puberťáka, měl by smůlu. Třináctiletý chlapec s brýlemi má vlasy sčísnuté na stranu, košili s krátkým rukávem a džíny. Vypadá spíš, jako šprt. Zkrátka jeho chování je zcela neadekvátní jeho vzhledu
Otec: Konečně jsme tedy všichni. Ještě než maminka nandá guláš, chtěl bych Vám, drahá rodino, něco oznámit.
Franta: Umíráš?
Matka: Potichu Františku. Neruš tatínka při proslovu.
Otec: Tedy. Jistě víte, že jsem pracovitý a čestný člověk. Hlady neumíráme, chatu máme a sem tam si zajdem i do divadla. Nejsem násilné povahy a nikdy jsem nikomu nic nezáviděl. Snažil se o nic si nikomu neříkat a do hospody chodím jen ve vyjímečných případech. Nekouřím a občas si jdu do parku zaběhat. Jistě si všichni myslíte, že takovýto člověk... člověk s pevnými morálními zásadami... je v naší společnosti vlastně nevyužit, když zastává práci pouhého bankovního úředníka. Jakto, že vzdělaný chlap, který má titul z Vysoké školy je takto nedoceněn? Nuže... nebudu Vás déle napínat...
Franta: To by bylo skvělý.
Matka: Franto!
Otec: Objevil jsem ve schránce toto. (vytáhne složený papír z kapsy a čte) “Dne 26. října 2012 se konají volby do představenstva družstva.”
Lucka: No a?
Otec: (slavnostně) A já? Já se rozhodl kandidovat.
Matka: Né.
Otec: Ale ano. Vždyť kdo jiný by to měl být? Snad pan Hájek ze třetího? Nebo dokonce pan Seberád z šestýho?
Matka: Ale vždyť vždycky volíme pana Petřeka. Není důvod ke změně.
Otec: Právě naopak. Nic proti panu Petřekovi, ale už je na to příliš starý a za rok jde do důchodu. To chcete, aby senilní dědek rozhodoval dalších pět let o osudu tohoto domu? Ta držgrešle šetřivá sotva zařídí zateplení, o kterém tolik sníme. A navíc je potřeba nový výtah a vymalovat chodby. A přitom stačí jen navýšit příspěvky do “Fondu oprav” o pouhopouhou tisícikorunu měsíčně a nebudeme v zimě mrznout.
Franta: Jo a neplatiče vystěhujeme... né... něco lepšího... postavíme je ke zdi a postřílíme.
Otec: Už jsem to v duchu spočítal, a když si vezme družstvo hypotéku u naší banky, tak za dvacet let bude vše splaceno.
Lucka: A nechceš se místo toho raději oběsit?
Franta: Nemůžeme už jíst? Kamarádi na mě čekají s dobytím “Rhag-Nagovy pevnosti.”
Otec: Tak hold chvilku počkají.
Matka: Víš Adame... za pět minut začíná Ulice...
Otec: (otec dlouhým pohledem sjede rodinu. Otrávená Lucka, rebelující Franta a strhaná Matka) Teda rodino... čekal jsem od Vás větší nadšení a podporu. A víte co? Váš názor je mi vlastně úplně jedno. Udavte se!                                                                                          KONEC