Osvald maturoval na střední knihkupecké škole, když mu bylo 19 let. Rok se toulal po světě, další rok po Čechách, až se konečně rozhodl, co se svým životem. Našel si prostor mezi dvěma velkými knihkupeckými domy s eskalátory a vůbec vším, co Osvald nesnášel. Vždycky si představoval, že pracovat tam je nejhorší možná práce na světě. Říkával: “Pro knihkupce je práce v takovym knižnim supermarketu stejná, jako pro študovaného kuchaře friťák plný hranolek a prefabrikovaná houska se salámem.” Na truc chodíval kolem těchto domů a šklebil se na lidi. Nabyl pocitu, že kvůli nim mizí klasická knihkupecká kultura, kdy starý pán s dýmkou sedí za pultíkem vyskládaným knihami, čte si nějaký dobrodružný příběh nebo faktografickou bibli, na lidi se usmívá a se vším ochotně poradí. Nebo chlapík stojící rovně, nervózně těkající očima po krámu a zákaznících, kteří si prohlížejí knížky, ale nemají v úmyslu je koupit. Vyžehlená košile, mírně napudrovaná brada a v očích chlad ne nepodobající se západu slunce nad Aljaškou. Nebo pupkatý fousáč pouštějící beatové fláky 70.let. Lidé si dřív vybírali svá knihkupectví, své knihkupce. Alespoň ve městech. A nyní uniformovaní brigádníci chodí uličkami s gépéeskou, aby nalezli oddělení Pro Kutily. Tisícovky lidí, miliony knížek a v chaosu řád, který Osvald nenáviděl.
Tedy prostor, který si našel, byl jakýmsi vztyčným bodem Osvaldova knižního odporu. Když chodil a šklebil se na lidi, nemohl si nepovšimnout zchátralého dvoupatrového baráčku, který se tu krčil ve stínu skleněných obrů. Výkladní skříň dávno přelepená novinami a jen z písmen P a Y nad vchodem, se dalo usoudit, že zde dřív byly potraviny. Dlouho si myslel, že dům nikdo neobývá a jen čeká, až jej zbourá nějaký developer a postaví zde FastFood nabízející paperbooky. Jenže jednoho dne uviděl, že okno v prvním patře je otevřené. Udivilo ho to, ale šel dál svou šklebící cestou od jednoho domu k druhému. Další den bylo okno však zavřené. Den na to zase otevřené. Osvaldovi to vrtalo natolik hlavou, že se osmělil a vyzkoušel zvonky. Vytrhané dráty mu daly na srozuměnou, že tudy cesta nevede, takže se zkusil opřít do domovních dveří. Povolily. Vystoupal po schodech do prvního patra a zaklepal na bílé dveře s červenou klikou. Zevnitř bytu se ozvaly pomalé šouravé kroky a starý mužský hlas: “Kdo jste, co chcete?”
Osvald si pomyslel, že v lacinějším bijáku se nemohl ocitnout a tak odpověděl: “Nebojte se, nic Vám neudělám. Jen jsem si přišel popovídat.”
“Popovídat? O čem?” houkl na něj stařec zpoza dveří.
“No jo, o čem?” povzdechl si Osvald a rozhodl se držet linii šestákového románu a vyznat se ze svých pocitů: “O ženách. O osudu. O knihách. O tomhle baráku. O tom kdo jste, a kdo jsem já. O životě. Rozumíte?”
Ticho. Trvalo na Osvaldův vkus trochu dlouho, ale nakonec bylo přeci jen prolomeno zvukem řetězu, který starý pán sundával ze dveří. Když se dveře konečně otevřeli, napadlo Osvalda jen jedno slovo: “Hobit”. Stařec byl malé, ale trochu zavalitější postavy, opřený o hůlku a z vrásek na tváři bylo patrné, že se většinu života usmíval a dobře bavil: “Pojďte dál.” vyzval Osvalda a pomalým krokem jej zavedl do obýváku. Gauč, pohovka, stoleček. Arabský koberec a stěny obložené plnými poličkami knížek. Tedy obývací knihovna. Zatímco Osvald nevycházel z úžasu, jak jsou knihy pěkně seřazené a se zalíbením si to všechno prohlížel, starý pán se uvelebil na pohovce a se zájmem toho mladého muže také pozoroval. “Chcete mluvit o ženách?” zeptal se.
Osvald odtrhl svůj zrak od vydání Romea a Julie v červených deskách z 19. století a začervenal se: “Ženy… ženy jsou… věčné téma.”
“To vskutku jsou.” Stařec se zachechtal: “Hodně o nich věděl třeba Casanova. Ale ten si taky mohl setsakramentsky vymýšlet. Naproti tomu takový Shakespeare. Nejspíš ten tajnůstkář vysmilnil každou malou Doru v Londýně než začal vůbec psát svůj první umělecký kus. Ale vy jste říkal, že se chcete taky bavit o osudu. Nevím jestli něco jako osud je, ale jestli ano, tak Vás to ke mě přivedlo, mladý muži…”
“Omlouvám se, je mi to trapné. Osvald. Těší mě.” Stiskl starci ruku, která visela již pěknou chvíli ve vzduchu. Osvald se zamyslel, jestli tam nevisela již od chvíle, kdy vstoupil do dveří. “A Vy jste?” zeptal se po chvíli trapného ticha. Ale stařec se zase jen zachechtal a pak z pod protézy procedil: “Asi Vám to, pane Osvalde, přijde hloupé, ale vždycky mi říkali přátelé Hobit. Byl jsem vždy menšího vzrůstu, žádnej švihák, co se zcvrknul, nemysli si. Ty jsi vysoký, ty se zmenšíš jen tak o deset centimetrů, ale já byl malej už jako kluk. No a tenkrát se k nám dostal první výtisk Hobbita. A bylo to jasné do konce mých dnů.”
“Tedy pane Hobite, chtěl jsem se zeptat jestli nevíte něco o tom prostoru dole. Jestli se dá pronajmout. Nebo to tady chtějí zbourat?”
Pan Hobitovi se poprvé zakabonila tvář: “Pronajmout? A co byste tam jako chtěl mít, Osvalde. Tančírnu? Nebo jak tomu vy mladí říkáte TucTucárnu?”
“Ne, to rozhodně ne… víte, chtěl bych si otevřít knihkupectví.”
“Knihkupectví?” Pan Hobit se teď zachechtal úplně nejvíc, až se Osvald bál, aby mu nevypadla protéza. Přece jen při takovém chechtání se člověk, nehledě na věk, zuřivě zmítá a plácá se dlaní do stehen. Když chechot ustal, podíval se na něj zcela vážně a zopakoval: “Knihkupectví? K čemu další knihkupectví? Nestačí, že jedna příšernost je na pravo a druhá na levo? Musí bejt i tady?
“Podívejte, to je to, o co mi jde.” začal vysvětlovat Osvald: “Já je nenávidím. V životě, kdy není válek a konfliktů jsou můj úhlavní nepřítel. Koukám, že máte plno knížek. Jste studovaný nejspíš v Londýně, když jste si s klukama mohl číst první vydání Hobita. Vy přece víte určitě sám nejlépe, co je to Knihkupecká Kultura. Jistě Vás při pohledu na mě napadne, že jsem mladej a hloupej. Že jsem vyrostl na hájtek hračičkách a bez internetu si nedokážu najít ani chlup v nose. Ale věřte mi, že raději svůj život zasvětím v boji proti knihkupeckým korporacím, než bavením se nad sklenkou vína s pěknou holkou, co jsem potkal ve fitku, zatímco bychom čekali, než nám otevřou diskotéku. Jde mi o přežití a ne o zabití. A třeba bych Vás mohl překvapit. Mám jakousi představu antikvariátu se specializací na zákazníka. Vy byste, pane Hobit, mohl být klidně můj nejlepší zákazník, kterému bych nájem plati formou knížek…”
“A kam bych ty knížky asi dával.” zasmál se pan Hobit přívětivě.
“Třeba byste si je jen četl a já bych je pak zase mohl prodat. Neříkejte, že si čtete pořád dokola tuhle bombastickou knihovnu.”
“Nevím jestli slovo bombastický, bych zrovna použil, ale ano. Musím připustit, že ji mám již dvakrát přečtenou a tuhle knížku...” ukázal na stoleček, na kterém bylo zaručeně pravé první vydání Moby Dicka v Anglii: “... tu čtu už asi po čtvrtý. Ale nevím, jestli byste mohl sehnat tituly, které by mě zaujaly, a které bych ještě nečetl... Ale jo. Proč ne? Když mi tady z toho pane Osvalde neuděláte hambinec a ještě takhle přislibujete, že těm monstrům od vedle dáte na frak, nemůžu než nesouhlasit. Ten krám je Váš!” znovu se rozchechtal a Osvald s ním.
Tedy Osvald přišel k prostoru, který se krčil ve stínu dvou skleněných příšerností a lidé z nich vycházeli a nevšímali si, k jakým tu dochází změnám. Osvald s partou kamarádů nejprve nově omítli fasádu domu, pak pečlivě strhali všechny noviny z výkladní skříně a důkladně jí proleštili. Dvě písmena P a Y strhl a místo nich vyvěsil dřevěnou ceduli s nápisem: “Již brzy zde ožije Knihkupecká kultura.” Knihy sehnal po kamarádech, z krachujících antikvariátů i z vlastní skromné knihovny. Nebylo toho sice zatím mnoho, ale věřil, že vybral jen ty nejlepší kousky. Velmi se Osvald inspiroval obývacím pokojem Pana Hobita a tak místo klasického pultíku s kasou se rozhodl, že bude své zákazníky vítat v křesle a tam i kasírovat z velké kožené pěněženky. Po měsíci oprav a příprav konečně otevřel.
Osvald si pomyslel, že v lacinějším bijáku se nemohl ocitnout a tak odpověděl: “Nebojte se, nic Vám neudělám. Jen jsem si přišel popovídat.”
“Popovídat? O čem?” houkl na něj stařec zpoza dveří.
“No jo, o čem?” povzdechl si Osvald a rozhodl se držet linii šestákového románu a vyznat se ze svých pocitů: “O ženách. O osudu. O knihách. O tomhle baráku. O tom kdo jste, a kdo jsem já. O životě. Rozumíte?”
Ticho. Trvalo na Osvaldův vkus trochu dlouho, ale nakonec bylo přeci jen prolomeno zvukem řetězu, který starý pán sundával ze dveří. Když se dveře konečně otevřeli, napadlo Osvalda jen jedno slovo: “Hobit”. Stařec byl malé, ale trochu zavalitější postavy, opřený o hůlku a z vrásek na tváři bylo patrné, že se většinu života usmíval a dobře bavil: “Pojďte dál.” vyzval Osvalda a pomalým krokem jej zavedl do obýváku. Gauč, pohovka, stoleček. Arabský koberec a stěny obložené plnými poličkami knížek. Tedy obývací knihovna. Zatímco Osvald nevycházel z úžasu, jak jsou knihy pěkně seřazené a se zalíbením si to všechno prohlížel, starý pán se uvelebil na pohovce a se zájmem toho mladého muže také pozoroval. “Chcete mluvit o ženách?” zeptal se.
Osvald odtrhl svůj zrak od vydání Romea a Julie v červených deskách z 19. století a začervenal se: “Ženy… ženy jsou… věčné téma.”
“To vskutku jsou.” Stařec se zachechtal: “Hodně o nich věděl třeba Casanova. Ale ten si taky mohl setsakramentsky vymýšlet. Naproti tomu takový Shakespeare. Nejspíš ten tajnůstkář vysmilnil každou malou Doru v Londýně než začal vůbec psát svůj první umělecký kus. Ale vy jste říkal, že se chcete taky bavit o osudu. Nevím jestli něco jako osud je, ale jestli ano, tak Vás to ke mě přivedlo, mladý muži…”
“Omlouvám se, je mi to trapné. Osvald. Těší mě.” Stiskl starci ruku, která visela již pěknou chvíli ve vzduchu. Osvald se zamyslel, jestli tam nevisela již od chvíle, kdy vstoupil do dveří. “A Vy jste?” zeptal se po chvíli trapného ticha. Ale stařec se zase jen zachechtal a pak z pod protézy procedil: “Asi Vám to, pane Osvalde, přijde hloupé, ale vždycky mi říkali přátelé Hobit. Byl jsem vždy menšího vzrůstu, žádnej švihák, co se zcvrknul, nemysli si. Ty jsi vysoký, ty se zmenšíš jen tak o deset centimetrů, ale já byl malej už jako kluk. No a tenkrát se k nám dostal první výtisk Hobbita. A bylo to jasné do konce mých dnů.”
“Tedy pane Hobite, chtěl jsem se zeptat jestli nevíte něco o tom prostoru dole. Jestli se dá pronajmout. Nebo to tady chtějí zbourat?”
Pan Hobitovi se poprvé zakabonila tvář: “Pronajmout? A co byste tam jako chtěl mít, Osvalde. Tančírnu? Nebo jak tomu vy mladí říkáte TucTucárnu?”
“Ne, to rozhodně ne… víte, chtěl bych si otevřít knihkupectví.”
“Knihkupectví?” Pan Hobit se teď zachechtal úplně nejvíc, až se Osvald bál, aby mu nevypadla protéza. Přece jen při takovém chechtání se člověk, nehledě na věk, zuřivě zmítá a plácá se dlaní do stehen. Když chechot ustal, podíval se na něj zcela vážně a zopakoval: “Knihkupectví? K čemu další knihkupectví? Nestačí, že jedna příšernost je na pravo a druhá na levo? Musí bejt i tady?
“Podívejte, to je to, o co mi jde.” začal vysvětlovat Osvald: “Já je nenávidím. V životě, kdy není válek a konfliktů jsou můj úhlavní nepřítel. Koukám, že máte plno knížek. Jste studovaný nejspíš v Londýně, když jste si s klukama mohl číst první vydání Hobita. Vy přece víte určitě sám nejlépe, co je to Knihkupecká Kultura. Jistě Vás při pohledu na mě napadne, že jsem mladej a hloupej. Že jsem vyrostl na hájtek hračičkách a bez internetu si nedokážu najít ani chlup v nose. Ale věřte mi, že raději svůj život zasvětím v boji proti knihkupeckým korporacím, než bavením se nad sklenkou vína s pěknou holkou, co jsem potkal ve fitku, zatímco bychom čekali, než nám otevřou diskotéku. Jde mi o přežití a ne o zabití. A třeba bych Vás mohl překvapit. Mám jakousi představu antikvariátu se specializací na zákazníka. Vy byste, pane Hobit, mohl být klidně můj nejlepší zákazník, kterému bych nájem plati formou knížek…”
“A kam bych ty knížky asi dával.” zasmál se pan Hobit přívětivě.
“Třeba byste si je jen četl a já bych je pak zase mohl prodat. Neříkejte, že si čtete pořád dokola tuhle bombastickou knihovnu.”
“Nevím jestli slovo bombastický, bych zrovna použil, ale ano. Musím připustit, že ji mám již dvakrát přečtenou a tuhle knížku...” ukázal na stoleček, na kterém bylo zaručeně pravé první vydání Moby Dicka v Anglii: “... tu čtu už asi po čtvrtý. Ale nevím, jestli byste mohl sehnat tituly, které by mě zaujaly, a které bych ještě nečetl... Ale jo. Proč ne? Když mi tady z toho pane Osvalde neuděláte hambinec a ještě takhle přislibujete, že těm monstrům od vedle dáte na frak, nemůžu než nesouhlasit. Ten krám je Váš!” znovu se rozchechtal a Osvald s ním.
Tedy Osvald přišel k prostoru, který se krčil ve stínu dvou skleněných příšerností a lidé z nich vycházeli a nevšímali si, k jakým tu dochází změnám. Osvald s partou kamarádů nejprve nově omítli fasádu domu, pak pečlivě strhali všechny noviny z výkladní skříně a důkladně jí proleštili. Dvě písmena P a Y strhl a místo nich vyvěsil dřevěnou ceduli s nápisem: “Již brzy zde ožije Knihkupecká kultura.” Knihy sehnal po kamarádech, z krachujících antikvariátů i z vlastní skromné knihovny. Nebylo toho sice zatím mnoho, ale věřil, že vybral jen ty nejlepší kousky. Velmi se Osvald inspiroval obývacím pokojem Pana Hobita a tak místo klasického pultíku s kasou se rozhodl, že bude své zákazníky vítat v křesle a tam i kasírovat z velké kožené pěněženky. Po měsíci oprav a příprav konečně otevřel.
První den nikdo nepřišel. Tedy někdo ano, ale Osvald nechtěl počítat kamarády, kteří chodili už během příprav a akorát mu říkali, že se dočista pomátl. I ten první den se jich pár objevilo, a aby trochu podpořili Osvaldovi snahy, zakoupili jednu z knih. Osvald věděl, že si je nepřečtou a tak mu to přišlo líto. Když zmizeli, udělal si čaj a uvelebil se v křesle a otevřel knížku na straně 345.
Druhý den také nikdo. Kamarádů ubylo. Osvald si přečetl dvě a půl knížky.
Třetí den se stavila jakási paní, která prosila, jestli by nemohl od ní odkoupit kuchařku podle jakéhosi zvráceného kulinářského porno pořadu, protože vedle jí odmítli reklamovat. Osvald soucitně vylovil z kožené peněženky pětistovku a zaplatil tak plnou cenu za knihu s natrženým obalem, ze které se mu dělalo zle od žaludku.
Čtvrtý den… pátý… šestý…
Druhý den také nikdo. Kamarádů ubylo. Osvald si přečetl dvě a půl knížky.
Třetí den se stavila jakási paní, která prosila, jestli by nemohl od ní odkoupit kuchařku podle jakéhosi zvráceného kulinářského porno pořadu, protože vedle jí odmítli reklamovat. Osvald soucitně vylovil z kožené peněženky pětistovku a zaplatil tak plnou cenu za knihu s natrženým obalem, ze které se mu dělalo zle od žaludku.
Čtvrtý den… pátý… šestý…
A tak uběhl měsíc, kdy se Osvald ve svém křesle nedočkal jediného zákazníka. Občas navštívil pana Hobita a dali si spolu šálek dobrého indického čaje. Bavili se o knihách, který ten den, kdo přečetl. Také Osvald knihy nosil, jak slíbil, když se mu zdály dostatečně dobré. Historce s reklamující paní se pan Hobit rozchechtal tak, že měl Osvald strach, že je to Hobitův poslední chechot. Ale časem přišel na to, že se ten starý človíček chechtal v životě tak často a tak rád, že by to musel být sakra fór, aby jej skolil. Zvláštní bylo, že humor toho člověka nepřecházel ani nad knihami temnými a plnými dekadence a mrtvých dcer a nejpodlejších zrad. Kdežto nad humoristickým románem ten člověk seděl se zakaboněnou tváří a pochechtnul se, až když dočetl poslední stránku a zjistil, že promarnil čas a ani jednou se od srdce nezasmál.
Někdy Osvald vyšel před obchod a opovržlivě s cigaretou v puse sledoval davy s nákupními košíky plnými knih, kterak se valí z automatizovaných dveří skleněných příšer ke svým autům. Občas přemýšlel, že by si vzal do ruky megafon a křičel by: “Pojďte sem, pojďte ke mě, vyserte se na knižní konzum! Vyzkoušejte lahůdkářství!” Ale to by dobrou reklamu Knihkupecké kultuře zrovna neudělalo.
Někdy Osvald vyšel před obchod a opovržlivě s cigaretou v puse sledoval davy s nákupními košíky plnými knih, kterak se valí z automatizovaných dveří skleněných příšer ke svým autům. Občas přemýšlel, že by si vzal do ruky megafon a křičel by: “Pojďte sem, pojďte ke mě, vyserte se na knižní konzum! Vyzkoušejte lahůdkářství!” Ale to by dobrou reklamu Knihkupecké kultuře zrovna neudělalo.
A tak uplynul nějaký čas a Osvald si při kontrole účetnictví musel přiznat nelichotivou minusovou bilanci. Kvůli zařízení krámu si zrušil svoji životní i úrazovou pojistku, ale tok peněz, který mu z toho plynul, začal pomalu, ale jistě vysychat. Před panem Hobitem se o tom nechtěl zmínit, protože mu to bylo trapné. Začal tedy v obchodě potají přespávat na gauči, kde se mu zdály ty nejpodivnější sny ze všech. Často v nich býval padesátiletým knihkupcem, který sedí schoulený v dece obklopen zaprášenými knihami. Někdy po nich lezli pavouci, zpívali si veselé písničky, hodovali na muškách a to vše zapíjeli lahodným bretaňským vínem. Na výlohu se lepili zvenku tváře cizích lidí. Groteskně rozšklebené se na něj mračili a on jim mával velkou basseballovou rukavicí. Jindy seděl v ještě zapadlejším a zaprášenějším koutě, kde hořel táborový oheň. Osvald si opékal na klacku tlustou krysu, a když oheň vyhasínal, přiložil prostě jednu z knih, které měl po ruce.
Tehdy se s tichým křikem Osvald probouzel a kontroloval, jestli jsou všechny knížky na svém místě. Pak už nemohl spát a den prožil v jakémsi podivném delíriu, kdy měl strach ze světa mimo jeho knihkupectví.
V jednom z těch dní do krámu přišel mladý chlapík v obleku s černě lesklou aktovkou.
“Dobrý den, jsem pan Snímto.” rovnou se představil Osvaldovi, který seděl na gauči a zrovna popíjel čaj.
“Dobrý den.” pozdravil muže a přitom zahloubaně zíral před sebe.
“Tak vy se tu pokoušíte o knižní byznys, jak koukám.” pomalu pan Snímto kráčel po obchodě a prohlížel si vystavené tituly. Pak vzal jednu knihu do ruky: “Alenka v říši za zrcadlem… za kolik?”
“Třistapadesát.” Osvald se ani neohlédl. Moc dobře znal ceny knih, které si nikdo nechodil kupovat.
“Třistapadesát? Není to moc za starou knihu?”
“Cena odpovídá tomu, že je to první české vydání a v dobrém stavu.”
“Aha” pan Snímto vzal do ruky jinou knihu. Bylo to prvorepublikové vydání Čapkových Povídek z první kapsy: “A tahle?”
“Dvěstě.” odpověděl suše Osvald a začalo mu vrtat, co je to za chlapíka, že se nepodívá na zadní tiráž, kde všechny ceny vypsal poctivě tužkou.
“Dvěstě?!” zvolal zhrozeně pan Snímto: “To přece nemůžete myslet vážně!”
“Ale myslím.”
“Chodí Vám sem lidi?”
“Sem tam se někdo přijde zeptat na cestu.”
“Podívejte pane Osvalde, co kdybych Vám nabídnul, že tento krám od Vás odkoupíme? I se všemi knížkami, co v něm jsou… ale za poloviční cenu samozřejmě.”
“Nesmysl.” Osvald se postavil na nohy a pečlivě si chlapíka změřil: “Nepředstavil jsem se Vám… a vůbec, kdo jste Vy?”
“Vždyť jsem říkal, jsem pan Snímto.”
“Ne vy, ale Vy?”
“Jsem zástupce společnosti MEGAKNIHY a…”
Ani jej Osvald nenechal domluvit a vyletěl: “Megaknihy? Tak to jste vy?! Pakujte se z mého obchodu než napočítám do tří!”
“Vy mi nerozumíte…” bránil se pan Snímto: “My jsme tady od vedle a moc by se nám tenhle prostor hodil…”
“Jedna!” zvýšil Osvald nepatrně hlas.
“Vybudovali bychom tady infostánek, který by lákal na naše nejlepší nabídky. Alenku v říši za zrcadlem máme zrovna v novém vydání za pouhých stopadesát korun…”
“Dva!” To už Osvald pomalu křičel.
“Nekonečné možnosti a třeba bychom pro Vás našli i místo…”
“Tři!” Pan Snímto se zalekl až šíleného výrazu v Osvaldově tváři a dal se na spěšný odchod, při kterém ještě zvládl prohlásit: “Děláte obrovskou chybu!”
A byl pryč. Osvaldovi se z toho všeho rozklepali ruce, takže zase usednul zpět do křesla, ale nevydržel v něm dlouho. Aby se uklidnil, musel rychle chodit od police k polici, přerovnávat knížky a u toho zuřivě kouřit. Udělal tak poprvé od otevření a od té doby bylo jasné, že jako člen Knihkupecké kultury už bude navždy patřit do kategorie Knihkupci - Kuřáci.
Když se konečně vyvztekal, dveře do obchodu se znovu otevřeli. Stál v nich jiný mladý muž v obleku, tentokrát s hnědou aktovkou.
“Dobrý den přeji… ježiš tady je zakouřeno, není to zakázaný? No… jsem pan Aktovka… obchodní zástupce knižního superřetězce SuperKnihy…”
“Ven!” zařval Osvald a mrsknul po něm pětisetstránkovým vydáním Dona Quichota. Aktovka reflexivně uhnul, takže kniha akorát narazila do dveří knihkupectví, kde se jí vazba rozpadla a jednotlivé stránky se rozsypaly po podlaze.
“Ale pane Osvalde… Ještě jste si nevyslechl ani nabídku, kterou Vám chci předložit…”
“Ven!” Osvald měl tentokrát nabito “Idiotem” v kožené vazbě. Aktovka se sice dal na ústup, ale ještě stihnul zanechat po sobě vizitku, “kdyby si to náhodou ten pomatený mladík v neprané košili chtěl rozmyslet.”
Po zbytek dne nechal Osvald zavřeno a navštívil pana Hobita.
Pan Hobit v něm četl, jako v jedné ze svých knih, když naproti němu Osvald seděl a nepromluvil slova dlouhých deset minut. Otázka: “Co se děje?” létala vzduchem kolem hlav obou těchto mužů a zůstávala nevyřčena.
Nakonec se přece jen zeptal pan Hobit: “Spí se Vám tam dole, pane Osvalde, dobře?”
“Prosím?”
“Jestli se Vám tam dole spí dobře. Občas slyším, jak křičíte se spaní. Mám trochu obavy.”
“Nevadí Vám to? Že tam přespávám?”
“Jestli to nevadí Vám, tak proč by mělo? Ale myslím, že se tady v baráku najde ještě jeden byt a po minulých majitelích tam zůstala volná postel… třeba by se Vám tam spalo o něco lépe.”
“Nemám peníze.” přiznal Osvald.
“S tím si vůbec nelamte hlavu. Koukal jsem dneska chvilku z okna. Viděl jsem, jak nejprve do krámu přišel Snímto a netrvalo dlouho a objevil se i pan Aktovka. Syčáci. Taky jsem viděl, jak rychle zase vypochodovali ven. Za to máte můj dík.”
“Vy je znáte?”
“Bohužel jsem s nimi měl tu čest. Víte, když před pěti lety se rozhodli, že postaví ta monstra zvonili na zvonek tohoto domu častokrát. Jednou ten a po druhý onen. Chtěli barák koupit a zbourat, že tu postaví prý parkoviště. Předháněli se v nabídkách, kdo dá víc. Dokonce vyplatili ostatní nájemníky a poskytli jim nové bydlení. Chápu, že se nemohli moc bránit a tak raději šli. Já ale využil předkupní právo a celý dům koupil sám, i když to nebylo levné, stálo mi to za to. Zůstal jsem tu sám se svými knihami a se svojí odhodlaností, že jestli tohle místo někdy někdo zbourá, tak až po tom, co zaklepu bačkorama…” pan Hobit ztichl a Osvald nevěděl, jestli má něco říct, ale zůstal raději zticha: “Nemám dědice. Příliš dlouho jsem byl sám se svými knížkami. Když jsem byl ve Vašem věku, tak jsem byl stejný idealista. V knihách, v románech jsem nacházel ideály ženské krásy, ale ženy, které se o mě třeba zajímaly se onomu ideálu ani trochu nepodobaly. A tak jsem promeškal svá nejlepší léta studiem literatury a nějak jsem pozapomněl, že jednoho dne budu muset všechno někomu přenechat. Neudělejte stejnou chybu. Najděte si děvče. Pěkné, milé… takové co Vám uvaří, když budete mít hlad a pohladí, když Vám bude úzko. Mějte děi, abyste jednoho dne mohl předat svůj odkaz dál. Vidím ve Vás sám sebe před šedesáti léty, a kdybych dneska mohl svůj život nějak změnit, změnil bych ho.” ve staré vrásčité tváři se zračil tak upřímný smutek, že Osvald ztěžka polkl.
“Ale… pane Hobit. Máte úžasnou sbírku knížek a…”
“A nemám to komu dát.” usmál se pan Hobit: “Teda neměl jsem… a pak si jednoho dne přišel ty a… Celý tenhle dům… všechno, co je v něm… celá moje sbírka. Všechno ti to nechám, ale musíš mi slíbit, že je zničíš.” Pak pohrdlivým hlasem dodal: “Superknihy i Megaknihy.”
“Jak je mám zničit?” zeptal se pomalu Osvald.
“Tím, o čem mluvíš. O čem sníš. Tím, jak žiješ. Oddej se Knihkupecké kultuře a ona tě povede stejně, jako povede ty zbloudilé ovce tam venku…
Tehdy se s tichým křikem Osvald probouzel a kontroloval, jestli jsou všechny knížky na svém místě. Pak už nemohl spát a den prožil v jakémsi podivném delíriu, kdy měl strach ze světa mimo jeho knihkupectví.
V jednom z těch dní do krámu přišel mladý chlapík v obleku s černě lesklou aktovkou.
“Dobrý den, jsem pan Snímto.” rovnou se představil Osvaldovi, který seděl na gauči a zrovna popíjel čaj.
“Dobrý den.” pozdravil muže a přitom zahloubaně zíral před sebe.
“Tak vy se tu pokoušíte o knižní byznys, jak koukám.” pomalu pan Snímto kráčel po obchodě a prohlížel si vystavené tituly. Pak vzal jednu knihu do ruky: “Alenka v říši za zrcadlem… za kolik?”
“Třistapadesát.” Osvald se ani neohlédl. Moc dobře znal ceny knih, které si nikdo nechodil kupovat.
“Třistapadesát? Není to moc za starou knihu?”
“Cena odpovídá tomu, že je to první české vydání a v dobrém stavu.”
“Aha” pan Snímto vzal do ruky jinou knihu. Bylo to prvorepublikové vydání Čapkových Povídek z první kapsy: “A tahle?”
“Dvěstě.” odpověděl suše Osvald a začalo mu vrtat, co je to za chlapíka, že se nepodívá na zadní tiráž, kde všechny ceny vypsal poctivě tužkou.
“Dvěstě?!” zvolal zhrozeně pan Snímto: “To přece nemůžete myslet vážně!”
“Ale myslím.”
“Chodí Vám sem lidi?”
“Sem tam se někdo přijde zeptat na cestu.”
“Podívejte pane Osvalde, co kdybych Vám nabídnul, že tento krám od Vás odkoupíme? I se všemi knížkami, co v něm jsou… ale za poloviční cenu samozřejmě.”
“Nesmysl.” Osvald se postavil na nohy a pečlivě si chlapíka změřil: “Nepředstavil jsem se Vám… a vůbec, kdo jste Vy?”
“Vždyť jsem říkal, jsem pan Snímto.”
“Ne vy, ale Vy?”
“Jsem zástupce společnosti MEGAKNIHY a…”
Ani jej Osvald nenechal domluvit a vyletěl: “Megaknihy? Tak to jste vy?! Pakujte se z mého obchodu než napočítám do tří!”
“Vy mi nerozumíte…” bránil se pan Snímto: “My jsme tady od vedle a moc by se nám tenhle prostor hodil…”
“Jedna!” zvýšil Osvald nepatrně hlas.
“Vybudovali bychom tady infostánek, který by lákal na naše nejlepší nabídky. Alenku v říši za zrcadlem máme zrovna v novém vydání za pouhých stopadesát korun…”
“Dva!” To už Osvald pomalu křičel.
“Nekonečné možnosti a třeba bychom pro Vás našli i místo…”
“Tři!” Pan Snímto se zalekl až šíleného výrazu v Osvaldově tváři a dal se na spěšný odchod, při kterém ještě zvládl prohlásit: “Děláte obrovskou chybu!”
A byl pryč. Osvaldovi se z toho všeho rozklepali ruce, takže zase usednul zpět do křesla, ale nevydržel v něm dlouho. Aby se uklidnil, musel rychle chodit od police k polici, přerovnávat knížky a u toho zuřivě kouřit. Udělal tak poprvé od otevření a od té doby bylo jasné, že jako člen Knihkupecké kultury už bude navždy patřit do kategorie Knihkupci - Kuřáci.
Když se konečně vyvztekal, dveře do obchodu se znovu otevřeli. Stál v nich jiný mladý muž v obleku, tentokrát s hnědou aktovkou.
“Dobrý den přeji… ježiš tady je zakouřeno, není to zakázaný? No… jsem pan Aktovka… obchodní zástupce knižního superřetězce SuperKnihy…”
“Ven!” zařval Osvald a mrsknul po něm pětisetstránkovým vydáním Dona Quichota. Aktovka reflexivně uhnul, takže kniha akorát narazila do dveří knihkupectví, kde se jí vazba rozpadla a jednotlivé stránky se rozsypaly po podlaze.
“Ale pane Osvalde… Ještě jste si nevyslechl ani nabídku, kterou Vám chci předložit…”
“Ven!” Osvald měl tentokrát nabito “Idiotem” v kožené vazbě. Aktovka se sice dal na ústup, ale ještě stihnul zanechat po sobě vizitku, “kdyby si to náhodou ten pomatený mladík v neprané košili chtěl rozmyslet.”
Po zbytek dne nechal Osvald zavřeno a navštívil pana Hobita.
Pan Hobit v něm četl, jako v jedné ze svých knih, když naproti němu Osvald seděl a nepromluvil slova dlouhých deset minut. Otázka: “Co se děje?” létala vzduchem kolem hlav obou těchto mužů a zůstávala nevyřčena.
Nakonec se přece jen zeptal pan Hobit: “Spí se Vám tam dole, pane Osvalde, dobře?”
“Prosím?”
“Jestli se Vám tam dole spí dobře. Občas slyším, jak křičíte se spaní. Mám trochu obavy.”
“Nevadí Vám to? Že tam přespávám?”
“Jestli to nevadí Vám, tak proč by mělo? Ale myslím, že se tady v baráku najde ještě jeden byt a po minulých majitelích tam zůstala volná postel… třeba by se Vám tam spalo o něco lépe.”
“Nemám peníze.” přiznal Osvald.
“S tím si vůbec nelamte hlavu. Koukal jsem dneska chvilku z okna. Viděl jsem, jak nejprve do krámu přišel Snímto a netrvalo dlouho a objevil se i pan Aktovka. Syčáci. Taky jsem viděl, jak rychle zase vypochodovali ven. Za to máte můj dík.”
“Vy je znáte?”
“Bohužel jsem s nimi měl tu čest. Víte, když před pěti lety se rozhodli, že postaví ta monstra zvonili na zvonek tohoto domu častokrát. Jednou ten a po druhý onen. Chtěli barák koupit a zbourat, že tu postaví prý parkoviště. Předháněli se v nabídkách, kdo dá víc. Dokonce vyplatili ostatní nájemníky a poskytli jim nové bydlení. Chápu, že se nemohli moc bránit a tak raději šli. Já ale využil předkupní právo a celý dům koupil sám, i když to nebylo levné, stálo mi to za to. Zůstal jsem tu sám se svými knihami a se svojí odhodlaností, že jestli tohle místo někdy někdo zbourá, tak až po tom, co zaklepu bačkorama…” pan Hobit ztichl a Osvald nevěděl, jestli má něco říct, ale zůstal raději zticha: “Nemám dědice. Příliš dlouho jsem byl sám se svými knížkami. Když jsem byl ve Vašem věku, tak jsem byl stejný idealista. V knihách, v románech jsem nacházel ideály ženské krásy, ale ženy, které se o mě třeba zajímaly se onomu ideálu ani trochu nepodobaly. A tak jsem promeškal svá nejlepší léta studiem literatury a nějak jsem pozapomněl, že jednoho dne budu muset všechno někomu přenechat. Neudělejte stejnou chybu. Najděte si děvče. Pěkné, milé… takové co Vám uvaří, když budete mít hlad a pohladí, když Vám bude úzko. Mějte děi, abyste jednoho dne mohl předat svůj odkaz dál. Vidím ve Vás sám sebe před šedesáti léty, a kdybych dneska mohl svůj život nějak změnit, změnil bych ho.” ve staré vrásčité tváři se zračil tak upřímný smutek, že Osvald ztěžka polkl.
“Ale… pane Hobit. Máte úžasnou sbírku knížek a…”
“A nemám to komu dát.” usmál se pan Hobit: “Teda neměl jsem… a pak si jednoho dne přišel ty a… Celý tenhle dům… všechno, co je v něm… celá moje sbírka. Všechno ti to nechám, ale musíš mi slíbit, že je zničíš.” Pak pohrdlivým hlasem dodal: “Superknihy i Megaknihy.”
“Jak je mám zničit?” zeptal se pomalu Osvald.
“Tím, o čem mluvíš. O čem sníš. Tím, jak žiješ. Oddej se Knihkupecké kultuře a ona tě povede stejně, jako povede ty zbloudilé ovce tam venku…
Zní to, jako začátek epického příběhu. Románu, který by se měl rozkládat minimálně na pětistech stranách, ale my jedním z nejlstivějších literárních fíglů přeskočíme rekapitulací následujícího děje děj k poslední kapitole…
. Nedlouho po tomto rozhovoru nalezl Osvald pana Hobita mrtvého sedět v gauči s knihou na klíně a hůlkou ležérně opřenou o stoleček. Pak se objevil jakýsi starý známý onoho dobrého mrtvého staříka, aby vykonal jeho poslední vůli. Celý dům tak spadnul Osvaldovi do klína stejně, jako panu Hobitovi spadla do klína společně s jeho posledním výdechem i kniha, kterou zrovna četl. Nejspíš bylo Osudem určeno, že tou knihou byl zrovna Tolkienův Hobit.
S darem však Osvald dostal i onen zdánlivě nesplnitelný úkol. Jestliže dříve nesnášel ty obchodní domy narvaný knížkama a jen idealisticky je ničil ve svojí hlavě, nyní bylo jeho povinností je zničit doslova. Rozhodl se uposlechnout rady a oddal se plně knižní kultuře. Z nevyužívaných prostor v domě se rozhodl udělat skladiště. Dlouho sice do něj neměl, co dát, ale smůla se nakonec přece jen protrhal a několik málo zákazníků si našlo v jeho obchodě oblibu. A ti předávali zprávu o “Knihkupectví pana Hobita” - jak si dovolil Osvald svůj obchod pojmenovat - dál a týden od týdne, měsíc od měsíce, zde bylo více zákazníků, ale i těch, kteří chtěli někde prodat něco ze své knihovničky. Osvald sice nevydělával mnoho, ale díky své vášni brzy nashromáždil slušnou sbírku ve skladovacích prostorách a mohl si i dovolit najmout pomocníka. Tedy vlastně pomocnici. Ještě na škole se seznámil s jednou dívkou z nižšího ročníku, se kterou občas o svých snech a záměrech mluvil a ona jej svým vlastním zápalem pro věc utvrzovala, že jeho filosofie je správná. Sepsal jí tedy obsáhlý dopis, kde se vyznal ze svého celoživotního zaslíbení Knižní kultuře a vyzval jí, aby se k němu připojila.Její odpověď byla třikrát tak obšírná. Jmenovala se Jarka a byla to kučeravá zrzka drobné postavy s výraznými brýlemi na pihatém nose. Z počátečních nesmělých sympatií se postupem času urodily vášnivé city a tak se nikdo nemohl divit, když se Jarka začala zakulacovat. Vybudovali tedy v jednom z bytů dětské knihkupectví s hracím koutkem. Rozdělili také krám na kuřáckou zónu, ve které pracoval Osvald a nekuřáckou, kde Jarka. Ze sklepa vynosili staré harampádí a zbudovali kavárnu, vše zařízené ve stylu bytu pana Hobita. Narodil se jim syn, kterému dali jméno Frodo.
Brzy se stalo “Knihkupectví pana Hobita jedním z nejvyhledávanějších v hlavním městě a to zejména mladými umělci, kteří zde občas pořádali čtení a komorní koncerty. Všechno se vyvíjelo dobře, ale Osvalda občas pronásledovali noční můry, o kterých nebyl schopný povědět Jarce, a tak se často zavíral ve svém kumbále, který si zbudoval v jedné ze sklepních místností a nevylézal ven.
Tehdy se mu do rukou také dostali deníky pana Hobita, a tak se dozvěděl více o jeho životě, který byl plný více než nečekaných dobrodružství. I Osvald cítil, že jeho život poněkud stagnuje, a i když byl mezi členy Knihkupecké kultury, která se každý rok rozrůstala o nové podivíny, velmi uznáván, rozhodl se všechno ze dne na den opustit. Jarce a tehdy desetiletému Frodovi zanechal dopis na rozloučenou a vypravil se na cesty, aby navštívil nejstarší knihkupectví světa.
Na svých cestách nalezl ztracené svitky z Alexandrijské knihovny, pergameny plné kouzel středověkých učenců, nikdy nevydané pokračování Třech mušketýrů a rozluštil některá tajemství Inckého uzlového písma. Vystřídal spoustu milenek na všech světových kontinentech i se zúčastnil ozbrojeného převratu Tádžikistánu, když se tamnější vláda rozhodla nechat spálit všechna vydání Chaucerových Canterburských povídek.
Když se vrátil po deseti letech, nalezl své knihkupectví v horším stavu, než v jakém jej před lety poznal. Byla to zchátralá budova s vysklenou výlohou krčící se ve stínu dvou skleněných monster, do kterých vcházely zástupy lidí s tupými výrazy ve tváři. Osvald se vlámal do dveří, kam nepasoval jeho starý klíč a běhal od bytu k bytu, aby nalezl stopu, která by mu napověděla, kde se nachází Jarka s Frodem. Rozmlácený nábytek, stránky knížek všude po podlaze a grafity na stěnách mu napověděly, že dům chátrá již delší dobu.
Dokonce byt pana Hobita byl ve stejném stavu. Pryč byla jeho úchvatná sbírka, arabský koberec… zůstal tu jen gauč, kterému trčely z polstrování péra. Na podlaze našel vizitku pana Aktovky.
Tehdy Osvaldovi konečně došla trpělivost. Rozeslal několik dopisů svým známým do Tádžikistánu a asi za měsíc mu přišli výbušniny zabalené v dárkovém balení se vzkazem: “Přejeme pěkný ohňostroj na Den knihy.” Maskován za opraváře eskalátorů vniknul Osvald nejprve do SuperKnih a pak i Megaknih a rozmístil trhavinu po celých budovách. Nejvíc jí s chutí narval do oddělení červené knihovny. Poté poslal Aktovkovi i panu Snímtovi výhružný dopis, že na Den knihy poletí ke hvězdám. Netrvalo dlouho a Osvaldovi přišla odpověď, že mají v držení jeho syna…
A tak se i náš děj dostává k dramatickému vyvrcholení. Scéna: Temně laděná kancelář s výhledem na ulici. Na jednom konci lepící páskou připoutaný Frodo ke kolečkovému křeslu, z jedné strany na něj pan Aktovka míří pistolí. Z druhé strany pan Snímto míří pistolí na Osvalda, který právě vstoupil do místnosti s odpalujícím tlačítkem v ruce. Je Den knihy. Poprvé za dobu své hrůzovlády, jsou obě skleněná monstra zavřená a tisíce lidí stojí venku na parkovišti a čekají, co se stane. Velké digitální hodiny v kanceláři ukazují za 5 minut 12…
Osvald hleděl na Froda, kterého neviděl přes deset let. “Neboj se, to bude dobrý.” snažil se jej utěšit jedinou hloupou větou, která mu vyvstanula na mysli.
Osvald hleděl na Froda, kterého neviděl přes deset let. “Neboj se, to bude dobrý.” snažil se jej utěšit jedinou hloupou větou, která mu vyvstanula na mysli.
Frodo jen pokynul hlavou a beze strachu v hlase řekl: “Já vím.”
Pan Snímto se zachechtal: “Dobrý? Nic nebude dobrý, pane Osvalde! Měl jste to tenkrát prodat nebo jste si myslel, že můžete vyhrát? Jak jsem tehdy řekl… udělal jste obrovskou chybu!”
Osvald jej ignoroval: “Co se stalo? Jaktože šlo všechno do háje. Kde je Jarka?” chrlil otázky na syna.
“Krátce po té, co si zmizel se objevili tito pánové a chtěli od maminky dům odkoupit. Hnala je koštětem, dokud jí nezarazila ochranka u vchodu do Superknih. Pak se to všechno klouzalo z obrovské klouzačky do propasti. Krám začali navštěvovat divní lidé a knížky se ztráceli. Občas vyvolali konflikt a porvali se se zákazníkem. Lidé přestali chodit. Několikrát nás vyloupili. Maminka začala brát prášky, ale už se z toho nedostala. Když mi bylo patnáct, spáchala sebevraždu.”
“A to je Vaše vina, přiznejte si to, Osvalde.” prohlásil umělým hlasem Aktovka: “Kdybyste tu býval byl, nic z toho by se nestalo.” významně zamával pistolí: ”Kdybyste přistoupil na naši nabídku, nic z toho by se nestalo.”
“Myslel jste si, Bůhvíjak nejste chytrej. Vy a ta Vaše hloupá knihkupecká kultura.” syčel pan Snímto.
“Myslel jste si, že máte nějakou šanci.” přisadil si Aktovka.
“Svět řídíme my a my určujeme knižní trendy. Až tady tohle divadýlko skončí, lidé k nám vtrhnou, aby si mohli rozebrat nový román Dana Browna.”
“Dejte nám to tlačítko a necháme Vašeho syna jít.”
“Slibujeme.” lstivě zamrkal pan Snímto: “A jestli ne, tak mu vystřelíme mozek přímo před Vašima očima, pane Osvalde. Takže počítám do tří. Co to? Jako bych měl déja vu.” Zachechtal se: “Takže jedna!”
“Frodo, pamatuj, jaký je odkaz tvojí rodiny. Knihkupecká kultura je důležitá.” promluvil Osvald k synovi.
“Dva! zvýšil hlas pan Snímto a pan Aktovka odklopil kohoutek pistole.
“Nikdy nepřestaň věřit v zázraky…”
“A další číslo bude…”
“Dobře, tady máte!” Osvald hodil tlačítko vzduchem, až dopadlo do připravené dlaně pana Snímto. “A teď ho pusťte.”
“Pustit? Ale kdeže…” zachechtali se ti dva. Frodo od sebe pomalu odlepil pásku a volný se postavil na nohy. Ležérně si protáhl svaly a pak promluvil k překvapenému Osvaldovi: “V den, kdy matka spolykala prášky, jsem tě proklel. Kde jsi byl? Lítal sis někde po světě a hrabal se ve starých nic neznamenajících knihách? Na koho myslíš, že jsem se obrátil, když nebyl nikdo, kdo by se o mě postaral? Dům i všechno v něm jsem prodal tady pánům gentlemanům a ti mě posléze vzali dovolli vstoupit k nim učení. Byly to tvrdé dvanáctihodinové šichty, kdy jsem stál a nic nedělal u regálů s knihami, jejichž obaly byly natolik jiné, natolik živé oproti zaprášeným knížkám u nás doma. Byly to nudné šichty, kdy jsem si nemohl sednout, a které by skolili nejednoho patnáctiletého mladíka, ale já se rychle vypracoval na pozici manažera obchodu. Dostal jsem svoji kancelář a dál jsem povyšoval.
Milý otče, žil si celý svůj život v minulosti a úplně si zapomněl, že svět míří vstříc k budoucnosti. Kolik by asi muselo bejt tvejch malej nicotnejch obchůdků, aby uspokojily poptávku? Tisíc? Deset tisíc? Budoucnost je ve velkých domech, tak už to konečně pochop a přidej se k nám!”
Zdrcený Osvald na něj hleděl, jako na cizince. Ten kluk vypadal, jako on ve dvaceti, ale bylo v něm něco tak zkaženého a pokrouceného, že nemohl být jeho synem. “Jak si jen mohl… tvoje máma - Jarka tomu věřila. Chtěl si jí pomstít a přitom jí vůbec neuctíváš?”
“Matku do toho netahej!” zakřičel Frodo: “Jseš dinosaurus a všichni dinosauři vyhynuli. Jsi poslední svého druhu. Přidej se k nám a zabij tu svoji vybájenou Knihkupeckou kulturu a nebo s ní sám zemři.” Z čista jasna se Frodovi v ruce objevila pistole, se kterou mířil na otce.
Osvald si jen povzdechnul a udělal několik kroků k oknu. Pohlédl na lidi, kteří v houfu stáli dole na parkovišti a čekali, až se konečně otevře. Povzdechl si: “Dokud tady budou domy, jako tyto, skutečná inteligence se vytratí. Hodnoty se vytratí a ze všech budou roboti slepě následující příkazy shora. To nemůžu dopustit.” Sáhl si do kapsy a vytáhnul bílou krabičku se zeleným tlačítkem: “Myslíte, že bych šaškoval s pravým tlačítkem, kdybych neměl v kapse trumf?”
“Otče!” zakřičel Frodo a ozval se výstřel. Pak druhý a třetí. Na Osvaldově bílé košili se obejvily tři rudé skvrny. Klesl na kolena. Naposledy se podíval na syna a povzdechl si: “Tak pěkný Den knihy přeji.” Prst sjel na zelené tlačítko a zatlačil…
Dav lidí na parkovišti zděšeně ustoupil o několik kroků zpět. Detonace vymrštila do vzduchu miliony knih uskladněných v prostorách obchodních domů a ty teď dopadaly do náručí zákazníků, jako zázrakem nepoškozené. Když se prach usadil, zbyly tu jen skleněné, doutnající trosky a uprostřed toho ošuntělá, stará budova s nápisem Knihkupectví pana Hobita nad výlohou. A nebyl nikdo, kdo by zde prodával knihy a dál šířil ono kouzlo tajemné Knihkupecké kultury a vše se zdálo býti mrtvé.
Pan Snímto se zachechtal: “Dobrý? Nic nebude dobrý, pane Osvalde! Měl jste to tenkrát prodat nebo jste si myslel, že můžete vyhrát? Jak jsem tehdy řekl… udělal jste obrovskou chybu!”
Osvald jej ignoroval: “Co se stalo? Jaktože šlo všechno do háje. Kde je Jarka?” chrlil otázky na syna.
“Krátce po té, co si zmizel se objevili tito pánové a chtěli od maminky dům odkoupit. Hnala je koštětem, dokud jí nezarazila ochranka u vchodu do Superknih. Pak se to všechno klouzalo z obrovské klouzačky do propasti. Krám začali navštěvovat divní lidé a knížky se ztráceli. Občas vyvolali konflikt a porvali se se zákazníkem. Lidé přestali chodit. Několikrát nás vyloupili. Maminka začala brát prášky, ale už se z toho nedostala. Když mi bylo patnáct, spáchala sebevraždu.”
“A to je Vaše vina, přiznejte si to, Osvalde.” prohlásil umělým hlasem Aktovka: “Kdybyste tu býval byl, nic z toho by se nestalo.” významně zamával pistolí: ”Kdybyste přistoupil na naši nabídku, nic z toho by se nestalo.”
“Myslel jste si, Bůhvíjak nejste chytrej. Vy a ta Vaše hloupá knihkupecká kultura.” syčel pan Snímto.
“Myslel jste si, že máte nějakou šanci.” přisadil si Aktovka.
“Svět řídíme my a my určujeme knižní trendy. Až tady tohle divadýlko skončí, lidé k nám vtrhnou, aby si mohli rozebrat nový román Dana Browna.”
“Dejte nám to tlačítko a necháme Vašeho syna jít.”
“Slibujeme.” lstivě zamrkal pan Snímto: “A jestli ne, tak mu vystřelíme mozek přímo před Vašima očima, pane Osvalde. Takže počítám do tří. Co to? Jako bych měl déja vu.” Zachechtal se: “Takže jedna!”
“Frodo, pamatuj, jaký je odkaz tvojí rodiny. Knihkupecká kultura je důležitá.” promluvil Osvald k synovi.
“Dva! zvýšil hlas pan Snímto a pan Aktovka odklopil kohoutek pistole.
“Nikdy nepřestaň věřit v zázraky…”
“A další číslo bude…”
“Dobře, tady máte!” Osvald hodil tlačítko vzduchem, až dopadlo do připravené dlaně pana Snímto. “A teď ho pusťte.”
“Pustit? Ale kdeže…” zachechtali se ti dva. Frodo od sebe pomalu odlepil pásku a volný se postavil na nohy. Ležérně si protáhl svaly a pak promluvil k překvapenému Osvaldovi: “V den, kdy matka spolykala prášky, jsem tě proklel. Kde jsi byl? Lítal sis někde po světě a hrabal se ve starých nic neznamenajících knihách? Na koho myslíš, že jsem se obrátil, když nebyl nikdo, kdo by se o mě postaral? Dům i všechno v něm jsem prodal tady pánům gentlemanům a ti mě posléze vzali dovolli vstoupit k nim učení. Byly to tvrdé dvanáctihodinové šichty, kdy jsem stál a nic nedělal u regálů s knihami, jejichž obaly byly natolik jiné, natolik živé oproti zaprášeným knížkám u nás doma. Byly to nudné šichty, kdy jsem si nemohl sednout, a které by skolili nejednoho patnáctiletého mladíka, ale já se rychle vypracoval na pozici manažera obchodu. Dostal jsem svoji kancelář a dál jsem povyšoval.
Milý otče, žil si celý svůj život v minulosti a úplně si zapomněl, že svět míří vstříc k budoucnosti. Kolik by asi muselo bejt tvejch malej nicotnejch obchůdků, aby uspokojily poptávku? Tisíc? Deset tisíc? Budoucnost je ve velkých domech, tak už to konečně pochop a přidej se k nám!”
Zdrcený Osvald na něj hleděl, jako na cizince. Ten kluk vypadal, jako on ve dvaceti, ale bylo v něm něco tak zkaženého a pokrouceného, že nemohl být jeho synem. “Jak si jen mohl… tvoje máma - Jarka tomu věřila. Chtěl si jí pomstít a přitom jí vůbec neuctíváš?”
“Matku do toho netahej!” zakřičel Frodo: “Jseš dinosaurus a všichni dinosauři vyhynuli. Jsi poslední svého druhu. Přidej se k nám a zabij tu svoji vybájenou Knihkupeckou kulturu a nebo s ní sám zemři.” Z čista jasna se Frodovi v ruce objevila pistole, se kterou mířil na otce.
Osvald si jen povzdechnul a udělal několik kroků k oknu. Pohlédl na lidi, kteří v houfu stáli dole na parkovišti a čekali, až se konečně otevře. Povzdechl si: “Dokud tady budou domy, jako tyto, skutečná inteligence se vytratí. Hodnoty se vytratí a ze všech budou roboti slepě následující příkazy shora. To nemůžu dopustit.” Sáhl si do kapsy a vytáhnul bílou krabičku se zeleným tlačítkem: “Myslíte, že bych šaškoval s pravým tlačítkem, kdybych neměl v kapse trumf?”
“Otče!” zakřičel Frodo a ozval se výstřel. Pak druhý a třetí. Na Osvaldově bílé košili se obejvily tři rudé skvrny. Klesl na kolena. Naposledy se podíval na syna a povzdechl si: “Tak pěkný Den knihy přeji.” Prst sjel na zelené tlačítko a zatlačil…
Dav lidí na parkovišti zděšeně ustoupil o několik kroků zpět. Detonace vymrštila do vzduchu miliony knih uskladněných v prostorách obchodních domů a ty teď dopadaly do náručí zákazníků, jako zázrakem nepoškozené. Když se prach usadil, zbyly tu jen skleněné, doutnající trosky a uprostřed toho ošuntělá, stará budova s nápisem Knihkupectví pana Hobita nad výlohou. A nebyl nikdo, kdo by zde prodával knihy a dál šířil ono kouzlo tajemné Knihkupecké kultury a vše se zdálo býti mrtvé.
A pak tu taky byl chlapeček, který přišel v doprovodu zrzavé maminky, pustil se její ruky, aby ze země mohl zvednout trochu opálenou knihu.
“Budeš mi to maminko číst?” zeptal se a podal knížku mamince. Ta se usmála, a přejela rukávem obal knihy: “Proč ne? Vypadá to, že je to knížka o tobě. Hrdina má stejné jméno Velká a prazvláštní dobrodružství Osvalda Knihkupce.” Pronesla tajemně, chopila zpět chlapcovu do své a táhla jej domů, kde chtěla na Den knihy uvařit dršťkovou polévku.
Konec
“Budeš mi to maminko číst?” zeptal se a podal knížku mamince. Ta se usmála, a přejela rukávem obal knihy: “Proč ne? Vypadá to, že je to knížka o tobě. Hrdina má stejné jméno Velká a prazvláštní dobrodružství Osvalda Knihkupce.” Pronesla tajemně, chopila zpět chlapcovu do své a táhla jej domů, kde chtěla na Den knihy uvařit dršťkovou polévku.
Konec
