Studna

Nejtěsněji je ve studně plné studu.


Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.
Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.
Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.

Hlasy: Studna! Studna! Studna! Smrt! Studna! Studna! Studna! Smrt! Studna! Studna! Studna! Smrt!

Hlas1: A byla tma, celý kraj do ní upadl, celá země, celý svět. Ve dnech, kdy slunce vyhaslo a Vesmír navždy pohltil svou temnotou zemi.
Nevíme jak dávno se tak stalo. Lidé od té přežívali v bunkrech pod zemí, netušíc, jestli stále měsíc obíhá zemi. Ani by nemohli, měsíc bez slunce není ve vesmíru vidět. Bez slunce není ani země z vesmíru vidět. Lidé přežívali jen díky mohutným generátorům, závislí na jejich funkčnosti. V mnohých bunkrech se tyto generátory porouchali již dávno a bez nich nebylo světlo, nebylo teplo a nebyl vzduch. Posledních několik hodin umírali přeživší dávno smíření s tím, co má přijít. Umírali po tmě.

Generál: Jak se to k čertu mohlo stát?! Kdo to mohl dopustit?!
Kapitán: Nevím, pane!
Generál: A jak bys mohl? To byla jen řečnická otázka. Jestli ovšem ti prevíti "nahoře" něco dávno nevěděli a teď žijí spokojeně na vesmírných stanicích. To bych se opravdu nasral!
Kapitán: Dovolte, pane, abych podotknul, že bez slunce by byli stejně v hajzlu, jako my tady dole.
Generál: Máš pravdu, kapitáne. Chcípnou všichni. Bohatý i chudý. Rozdíl je jen v tom... rozdíl je jen v tom, kdo má pistoli.
Kapitán: Jak to myslíte?
Generál: Jak bych to měl myslet? Čím míň dýchajících, tím víc kyslíku pro ostatní.
Kapitán: Generále...! (zvuk pojistky).... to snad ne!
Generál: Stejně chcípnem. Chcípnu já, chcípneš ty, chcípnou ostatní. Je to všechno jedno... (výstřel)
Ticho.
Kapitán: Generále... generále... slyšíte mě? (nahmatá po slepu pistoli a vystřelí si mozek z hlavy)

Hlas2: V prvních dnech po katastrofě se mnozí, nakrmení smyšlenými příběhy - snažili věřit, že odhodlanost, lidská píle, intelekt a nakonec i láska - ta vysněná lidská schopnost - vše překonají.
Se sluncem neodešel však jenom kyslík a světlo. Odešlo hlavně teplo a planeta začla pozvolna mrznout. Teploty na povrchu dosahovali minus stosedmdesát stupňů celsia a pod povrchem na úrovni bunkrů minus sedmdesát a stále klesaly tempem, jakým mrzlo zemské jádro. Peklo bylo ledové.

O zeď bunkru opřený muž, o jeho hruď opřená žena. Zachumlaní do dek a v kožešinách leží a vzájemně se snaží zahřívat, přesto je na nich vidět, že mrznou.

Eva: Žiješ?
Ticho
Eva: Adame, žiješ?
Adam: (zamumlá) Jo.
Eva: Pamatuješ na ten prosluněnej den v zahradě?
Adam: Matně. Mám pocit, že mám zmrzlej celej mozek.
Eva: Seděli jsme opření stejně tak, jak teď, akorát o strom a bavili se o dětech.
Adam: Pamatuju si to všechno matně. Mám zmrzlej mozek. Nejedli jsme u toho koláč?
Eva: Koláč, co napekla tvoje máma pro ten svůj literární kroužek a tys jí ho ukradl?
Adam: Kolik nám bylo?
Eva: Asi šestnáct. Ještě jsi neměl vousy.
Adam: A ty prsa.
Eva: Jaktože nám to nevyšlo?
Adam: Co.
Eva: Život, děti, kariéra. Bílý dům na skále s výhledem na moře a pes, kterej by se jmenoval Endy a žral by žrádlo z reklamy.
Adam: Ale svým způsobem nám to vyšlo, ne?
Eva: Hmmm?
Adam: Jakože jsme spolu vydrželi až do smrti, ne?
Eva: Ještě neříkej Hop, ještě žijem. Třeba nás zachrání?
Adam: Kdo?
Eva: Nevím, nějakej hrdina. Vždycky se nakonec objeví.
Adam: Třeba jo. Třeba to nejsou pohádky. (zavírají se mu oči) Mám zmrzlej mozek.
Eva: A nakonec... nakonec jsem si představovala mramorovou desku, kolem ní květiny a plno přátel, jak tam stojej a pláčou. Taková hloupost. Ale kdo si nepředstavuje svoji vlastní smrt? Představujeme si jakej je sex s urostlým sportovcem nebo jaký je to bejt sváděná šarmantním hercem z plakátu. Představujeme si ty děti, ten dům, toho psa. A taky jak umřeme a co to udělá z ostatníma. Jenže už nezbyl nikdo, s kým by to něco udělalo. Kdo by hodil do vykopaný díry lilii a prohodil pár vzpomínkových slov. Nikdo. A... vždyť je to jedno. Adame?
Ticho.
Eva: Žiješ?
Ticho
Eva: Adame, žiješ?
Adam: Jo. (mumlá jakoby z velké dálky)

Hlas3: Kdysi na zemi na poušti, přepadli kočovní bandité vesnici. Zabili každého, kdo jim přišel pod ruku. Jen tři obyvatelé vesnice se stačili ukrýt v dávno vyprahlé studně. Studna pro ně znamenala záchranu. Ovšem, když kočovníci odjeli a vzduch byl čistý, neměli se jak dostat přeživší ven. A tak se tísnili na dně studny a pomalu čekali na smrt hlady a vyprahnutím. Záchrana se pro ně stala smrtící pastí. Jak dny zoufale pomalu utíkali, začali šílet. Místo hlady nebo žízní, zemřeli tak, že se ukopali.

Výtah - v něm tři vyhublé postavy. Bůhví kolik dní je už zaseknutý, ve chvíli, kdy vypadl generátor, uvízli v něm.

Pako: Víte, říkal jsem si...
Okap: Už je to tady zase.
Kápo: Drž hubu!
Pako: ...že by bylo docela fajn....
Kápo: Chápeš, že nám je to u prdele?
Pako: Kdyby tu byla televize.
Kápo: Ty jseš fakt čurák!
Okap: Tak ještě jednou. Nemůžeš tady mít ani záchodovou mísu, ani soukromí, ani kompjůtr, ani svoji starou a ani podělanou televizi.
Kápo: Jediný, co tady můžeš mít, je leda tak hovno.
Pako: Kdyby byla sobota a byla by sobota večer, tak by teď dávali španělskou ligu. To já bych se koukal s kámošema, pil lahváče a kouřil jointa. Hele nemáte cigáro?
Kápo: Tak kopaná se ti líbí, jo? Nakopu ti prdel! (Chce se vrhnout na Paka, ale Okap mu v tom zabrání)
Okap: Nech ho, neví co říká.
Kápo: To je mi jedno.
Okap: Blouzní.
Pako: A kdyby byla neděle, tak by dávali anglickou.
Kápo: Já ho zabiju.
Okap: A víš co? Zabijeme ho a sníme.
Pako: Kdyby bylo pondělí, tak bych si spíš pustil nějakej film.
Kápo: Ty vole, člověka jsem ještě nejedl.
Okap: Je prej dobrej.
Kápo: Jak to víš? (měří si ho podezíravě)
Okap: Někde jsem to kdysi četl.
Pako: A kdyby tady byla knížka.
Kápo: To ne. Jíst člověka nebudu, to si ho zabij sám, zmrde.
Okap: Copak nemáš hlad?
Kápo: Mám.
Okap: Tak neváhej.
Kápo: Ale to si sežeru radši vlastní ruku, než abych porušil jedenáctý přikázání.
Okap: Jedenáctý přikázání?
Kápo: Nežer bližního svýho.
Okap: Sory, netušil jsem, že jseš věřící.
Pako: A kdybych tady tak měl nůž... (šáhne si do nohavice)
Kápo: Oba jste stejní čuráci. Jeden postiženej dement a druhej zkurvenej kanibal.
Pako: (vytáhne kudlu) tak bych s ním někoho ubodal! (vrhne se na kápa a zabodne mu jej do krku, rychle vytáhne a vrhne se na Okapa, který stojí s nevěřícně otevřenou hubou a překvapeně zírá na svoje břicho, do kterého s šílenou vervou bodá Pako.) Kdybych tak měl sporák.

Hlasy: Studna! Studna! Studna! Smrt! Studna! Studna! Studna! Smrt! Studna! Studna! Studna! Smrt!


Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.
Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.
Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.