Ty knihy...

Udělal jsem obrovskou chybu, že jsem nevytáhnul z kapsy včera dvě stovky a nepořídil si sto let staré vydání Poa v angličtině. Na místo toho jsem prodávajícím na knižním bazaru doporučil, že taková kniha by se měla prodávat i za pětistovku a oni pak, že jestli mi to nevadí, že jí raději odnesou prodat do antikvariátu, a že děkují za radu. Nemuseli děkovat, i když dneska mě mrzí, že jsem nedržel jazyk za zuby. I tak jsem si pořídil Hemingwaye za slušných padesát korun, několik povídek od Londona za desetikorunu a naprosto krásný a voňavý A4 sešit s pevnou vazbou a zažloutlým kvalitním papírem s linkami. Vypil jsem jen málo piv, nechal si ujet poslední metro a kodrcal se s bolavou pravou achillovkou, kterou dráždí stará bota noční Prahou, zmíral hlady a peníze, které jsem měl vypláznout bez řečí za nádhernou knihu jsem projedl při čekání na noční autobus.

Jen další promarněná příležitost, jakých byla už spousta. A rozhodně nepláču pro nekoupenou knihu, jako pro knihy, které mi nepatřily a někdo mi je ukradl. Někdo? Vím přesně, kdo to byl, ale v davu bych jej asi nepoznal. Nepoznal bych jej, ani kdyby mě postavili k tomu průhlednému zrcadlu a dali mi na výběr z pěti delikventů. Přesto přísahám, že jednoho dne mu to spočítám.
Kniha je věc nebývalé hodnoty, kniha bude, až nebude elektřina. Nakonec to bude první a zároveň poslední médium. Snad víc, než krádež knihy by mě dokázala nasrat jen krádež hliněné destičky, papyrusu s proroctvím či krádež čínskými praznaky popsaného želvího krunýře.

Ale co Kindle? Elektronická knížka? Co mobilní telefon, peněženka s měsíční výplatou dělníka, auto, barák? Všechno má nějakou hodnotu, ale až svět shoří, tak jediné, co po nás zbyde budou nápisy vytesané do skály. A pyramidy.

Raději knihu, než chlast! Hlásá propaganda a možná ten den, kdy mi byli odcizeny knihy, si jí někde na záchodě přečetl i onen zločinec. Dřepěl na míse a sral hovno velikosti pštrosího vejce a jediné, co jej hypnotizovalo byla nálepka s klukem napřahujícím v odporu ruku. A tak mi vybral brašnu a teď se někde láduje Topolovou poesií či přežívá v Melounovém cukru. A jestli ho tohle všechno bavilo, tak možná nahlédl i do ostatních papírů a přečetl si něco mého. Ale to je idealizace zločince. Nejspíš to bylo ve skutečnosti tak, že na záchodě došel toaleťák a on si po tom hovně velkým jak pštrosí vejce neměl čím utřít zadek. A tohle vědomí o konci knížek mě donutilo tenkrát k slzám.

Ale daleko horší by bylo sledovat, jak mi vybírají knihy z knihkupectví nacisti a vezou je k hranici, kde by se symbolicky škvařil v plamenech Thomas Mann.

Horší by bylo, kdyby mě něco odmrštilo do světa, kde knihy nejsou a já tam žil s vědomím, že nevím, jak se vyrábí papír nebo tužka. Jediné, co bych dělal by bylo čmárání uhlem po kamenech či rytí klackem v písku.

A koneckonců Poe byl maniakální romantik, který si vzal svojí třináctiletou sestřenici, alkohol a drogy mu způsobovali stavy deprese, až ožralej a zfetovanej opiem upadl na chodníku do kómatu, ze kterého se po čtyři dny neprobral a nakonec zemřel na překrvení mozku.
Jen jeden z největších amerických básníků, nic víc a za dvě stovky.

Bazar knížek je nádherná věc, zvlášť v době, kdy se pravidelný nákup knih může stát jen koníčkem elit. Jsem rád, že můžu mít jejich koníčka a můžu na něm rajtovat, jak se mi zachce a za každou odpuštěnou krabičku cigaret si můžu pořídit jednu krásnou knihu...