Hra "Život"

Hra Život

John, chtěl se odjakživa jmenovat John. Snil o tom, jak mu kamarádi na hřišti říkají kapitáne Johne. Snil o žákovské knížce nesoucí jméno Johny Rambo, ale místo Ramba to mohl být klidně Cash nebo klidně obyčejnej Řezník. Hlavní bylo, aby tam stál John. Místo toho se musel od prvního dne svého mizerného života potýkat se jménem Adam Salát. Adámek přece bylo houby chlapský jméno. Kdo kdy viděl, že třeba nějaký Adam Mc´clane vystřílel mrakodrap plný teroristů? Ano. Adam byl sice první mužskej na světě. Byl první člověk. Jenže ohledně žen neměl zrovna dvakrát na výběr. A jestliže rodiče nutně potřebovali, aby jméno jejich syna začínalo na písmeno „A“, mohli přece zvolit z výběru daleko zajímavějších jmen. Jako Aragorn, Achilles, Aramis, Atilla či takový Alf. Tak proč Adam? Rodiče nakonec ani nebyli věřící. Byli jen přespříliš lakomí, když mu určily za svátek den narození Pánně, nečinili tak z pokory, ale aby ušetřili na dárcích. Ale Johny, ten měl určitě oslavu fenomenálně velkolepou. V dětském věku si Adam představoval, že John je celý den pánem takovém zapovězenému místu, jako byl Disneyland. Trochu starší John vyrážel každoročně v den svého svátku do světa zachránit lidstvo a planetu. Před pár lety si zase Adam představoval, že na Johnově oslavě nechybí tři věci. Drogy, sex a rock´n´roll.
Ve věku, který by se dal nazývat současností, v moderním věku plném hi-tec technologií, mohl konečně tuto svou nepřízeň osudu porazit. Postavit se na vlastní nohy a to pod jménem Scary Johny Johny John. Diky možnostem virtuální realit zvané internet mohl vytvořit profil zdánlivě neexistujícího a přece vždycky tak přítomného Johny Johna. Měl Adamův obličej, jeho zážitky z reálného světa, jeho dívky a jeho přátele a k tomu navíc mu nabíhali body ve hře zvané „Život.“ Více přátel, více dobrodružství, více dnů a více nocí. Scary Johny Johny John vyspíval velmi rychle v muže a tak zatímco Adamovi bylo v reálném světě, kde nosil to zpátečnické jméno, pouhých dvacet dva, Johny Johnovi táhlo na třicet tři.

Adam se probudil se zpola odhrnutou peřinou a protáhl své ztuhlé tělo. Matně se snažil rozvzpomenout na barevný sen, který se mu zdál na samém začátku nočního snění. Po něm už následovali noční můry, na které by nejraději, co nejrychleji zapomenul. V nich se pod ním bortila podlaha, zaživa jej rozkousávali ostré zuby krys a svět se v explozi promněňoval v atomový hřib. Jen ten barevný byl jiný, byl o životě. Jenže, jak si na něj vzpomenout a dokázat jej znovu prožít?
Adam si povzdechl, že to je jedna z těch životních záhad, k jejichž rozluštění zcela jistě přispěje již brzy věda nějakým závratným zlepšovákem. Napadlo jej, jak by asi vypadala reklama na přístroj zobrazující a zaznamenávající sny. Pak se se praštil tvrdou ranou do hlavy. Jak jen se jmenoval ten film? Černobílej, českej, s krásnou blondýnou, komiksový bubliny, Saudek a Macourek - „Kdo chce zabít Jessii?!“
Zvednul se z postele a nastartoval počítač. Chvíli trvalo, než naběhnul. Když ta mašina byla nová, docela slušně běhala. Jenže Adam nebyl z nejpořádnějších lidí a rád u počítače snídal, obědval i večeřel. K tomu bezpočet cigaret, jejichž popel mu odpadl na klávesnici. To, co mělo zpohodlňovat lidský život, tak po nějaké době pilo svému majiteli krev a život mu ztrpčovalo svým neustálým padáním, zasekáváním se a pomalým naběháváním. (poznámka autora: Jistě ten, kdo vymyslel slovo naběhnout v počítačové terminologii měl něco společného s atletikou, ten kdo tam propašoval slovo kleknout, byl zase oddán Józe). Jistě to nebyl jen prach a špína z fyzického světa, co svinilo hardware. Adam nikdy při nadávání do dicha pokoje neopomněl zmínit neskutečný počet nepřátelských virů, které se šíří sítí napadají bezmocné uživatele internetu.
Naběhnul nakonec dřív, než si Adam stačil dodělat ranní čaj. Přihlásil se na stránku hry Život, zadal heslo a vstoupil.

Scary Johny Johny John se probudil, ze šuplete u postele vytáhl zlatou tabatěrku a perleťovým zapalovačem zažehl oheň v tenké cigaretě. Otevřel ranní noviny a začetl se do konfliktu v severní Ugandě, Jižním Pákistánu a na demarkační linii mezi Severní a Jižní Koreou. Zprávy o hroutící se ekonomice shlédl jen zběžně, protože touto tématikou se zaobíral před třemi týdny a nic nového se od té doby nepřihodilo. Euro nezačalo zázračně nabírat na ceně a ropa nebyla levnější. Stále hrozil stejný rozpad všech měnových unií na světě a stejně jako před třemi týdny se na ulicích ve velkých Severoamerických městech, váleli chudí studenti a nezaměstnaní, aby protestovali transparenty proti zbohatlíkům z Wall Street. Za to Johnyho zaujal článek o psu, který umí zaštěkat docela zřetelné: „Dej mi nažrat, mám hlad!“ a stránku na to se mohl podivovat nad záběry z lovení ledadla v Pacifiku.
Odložil noviny a vytáhl telefon. Volaná přijala ihned, bez zbytečných průtahů.
Johny: „Ahoj.“
Sára: „Ahoj, jak se máš?“
Johny: „Jde to. Zrovna jsem vstal, mám celý tělo rozlámaný, něco se mi zdálo, ale už nevím co. Klasika. Co ty?“
Sára: „To víš. Pořád Stejný. Suším si právě vlasy a chystám si věci do školy. Jdeš dneska?“
Johny: „Víš, proto ti vlastně píšu. Nemohla by si mě dneska omluvit? Jak říkám, mám celý tělo rozlámaný. Žádná sranda. Asi zůstanu celý den v posteli.“
Sára: „Už zase? Ve škole se po tobě ptají a já tě mám zase omluvit? Nechceš si s tím raději zajít k doktorovi? Určitě by ti to pomohlo.“
Johny: „Ne, to ne. To musím vyležete sám.“
Sára: „No tak dobře, ale zítra už přijdeš, viď?“
Johny: „Uvidím, snad mi bude líp. Ale měl bych dorazit.“
Sára: „Jseš stejně strašnej lenoch.“
Johny: „Ale mě fakt není dobře.“
Sára: „Je mi to jasný, hele už mám hlavu suchou a věci sbalený, tak jdu.“
Johny: „Ahoj a dík.“
Sára: „Pa“

Adam se podíval na hodiny. Už uběhla skoro hodina a půl od procitnutí. Opřel se o židli a zabořil si prsty hluboko do vlasů. Zítra určitě do školy půjde, ale dnes, dnes to zkrátka nešlo. S kamarády jej totiž čeká cesta do útrob hory Mont Hell, kde by si to měli vyřídit s loupeživým králem skřetů. A opravdu se necítil moc dobře. Fyzicky mu bylo slabo a čaj mu velkou vzpruhu nepřinesl. Udělal si tedy další, vzal krabičku Startek a vyšel si na balkón.
Byl krásný letní den, slunce se teprve rozehřívalo a mladé maminky využili příležitosti, že většina mísních sígrů byla ve škole nebo ještě vyspávala a vyrazili ven, posedat na lavičky, kde houpali kočárky a drbali sousedy. Kolem o něco málo starších maminek se motali i starší sourozenci ratolestí v kočárcích a oběvovali svět kolem sebe. Adam natáhl cigaretový kouř a zamyslel se, jaká nesou ta děcka jména a jestli jsou hodna jejich budoucí velikosti. Jenže pak zaslech z dálky ženský křik a volání jedné z mamin, jejichž starší dítě se zatoulalo dál, než by mělo. To volání zapůsobilo stejně, jako ten nejprudší jed, který mu rázem zkazil náladu: „Adámku! Adámku, vrať se! Adámku! Adámku!“ Ta slova ještě nesla rondelová ozvěna a Adam už byl opět v bytě a nesl si nedokouřenou cigaretu k počítači.

„Jsem nasranej. Nechápu, že dnešní mladí rodiče dávají svým dětem tak předpotopní jména, jaká jim dávají. Nechť jen rozumným lidem je povoleno počít dítě.“ Vykřikl Scary Johny Johny John v konferenčním sále hry Život a vyčkával na reakci posluchačů. K jeho nemilém překvapení byla negativní. Naskákalo mu v osobním hodnocení několik mínusových bodů a Karel Svoboda se vyjádřil: „Jak můžeš něco takového říci, když sám nemáš děti? Kdo určuje, kdo je rozumný člověk?“ Kristýna Ořechová byla ještě stručnější a nepřátelštější: „Co je to za blábol?“
Johny John tedy po krátké úvaze vzal svá slova zpět a místo nich vyřkl: „Kdo jest být bláznem, má jméno blázna. Kdo jest být šílencem, má jméno šílence a mé jméno Johny je a nikdy více Adam.“ Reakce už byli o poznání přívětivější a Johny John tak s klidným svědomím mohl vyrazit na cesty. Na svou vilu píchl cedulku s nápisem „Nepřítomen.“ Jednou z výhod hry Život byo, že v ní nikdo nemohl nikomu nic ukrást. Aspoň se to tvrdilo a Johny neměl důvod tomu nevěřit.

Do začátku plánované výpravy zbývala ještě asi hodinka a Adam si uvědomil, že ještě nesnídal. Kouknul do lednice, ale v ní bylo stejně prázdno, jako v předchozích dnech. Stejně tak i v peněžence. Výprava do obchodu se tak jevila zbytečnou. Jenže Adamovo břicho spustilo sonátu hladu a on si chtě nechtě musel spočítat, že své tělo nenakrmil už dobré čtyři dny.
Navlékl kalhoty s kapsami, ponožky, tričko a ač bylo hezky, tak i mikinu s širokými rukávy. Výtahem se svezl k východu z baráku a vyšel na sluneční světlo, které jej zpočátku lehce oslepilo, ale rychle se rozmžoural a vyrazil na kopec do obchodu. Jednalo se o prudké stoupání, kdy líní lidé volají po stavbě lanovky. Ještě línější jedinci se pak do obchodu vozí autem a ti vůbec nejlínější si nákup nechají skutálet z kopce dolů. Adam sice nepatřil ani do jedné z těchto skupin, přesto cítil, že jeho rachetickému a cigaretami zničenému tělu, neudělal kopec zrovna dvakrát dobře.
Ještě před vstupem do sámošky se na chvíli zastavil, vydýchal a zamyslel, ale pak vstoupil dovnitř. Muselo to být něco malého a přitom výživného, aby se to vešlo do rukávů košile a ukonejšilo toho zpěváka v jeho břiše. Přitom všec, co Adam viděl v obchodě, dráždilo toho pěvce k až metalovým výkonům. Cítil, že se mu chce proboxovat zpěvem skrze břicho ven a skočit na jablka či uzenou kýtu, aby se na nich mohl řádně pohostit. Na mysl mu najednou přišel pes. Ten chudák, kterého jeho páníčci trápili hladem natolik, až se naučil vyštěkat: „Dej mi nažrat, mám hlad!“ Nenávistně Adam pozoroval paní středního věku, kterak láduje košík na kolečkách potravinami. I mladý pár si propočítával společné peníze, aby si mohl udělat romantický oběd. Adam – který teď více než Adamem byl Johny Johnem – se odhodlal k činu. Rozhlédl se ještě jednou, aby se ujistil, že jej nikdo nesleduje a pak strčil do jednoho rukávu vakuově balený párky. To stejné zopakoval u těstovin se špagetami, a protože mu loupež zatím vycházela a hlad porazil strach z odhalení, zariskoval a do jedné z kapes u kalhot, která byla dost hluboká, aby se do ní vešel, strčil flašku kečupu. Ruce připažil a rozešel se houpavým krokem směrem k pokladně. Očima kmital po ostatních zákaznících a hledal, kdo by z nich mohl být strážným v civilu. Byl to středně vysoký chlap opřený o regál s brambůrky. Nepřítomně zíral před sebe na podlahu a v práci lelkoval. Adam-John jej poznal díky tomu, že se mu u pasu houpala vysílačka. Musel to být on. Adam-Johny si jeho tvář pamatoval určitě z dřívějška, takže se mu vyhnul velkým obloukem a k pronesení kradených potravin si vybral kasu číslo 7, kde seděla bába s tlustými skly na očích.
„Dobrý den, já nic nemám, můžu projít?“ Modlil se, aby mu neselhal hlas. Zřejmě se tak nestalo, neboť paní se jen usmála: „Dobrý den.“ řekla a všímala si další zákaznice, která vyhazovala zboží z košíku na pás.
Pak už jen pár kroků a Adam byl ze samoobsluhy venku. Domů spíše běžel, než rychle kráčel. Utíkal ze studu, ze strachu z odhalení. Utíkal z hladu, napumpovanej adrenalinem, utíkal informovat Johnův svět.

„Pro dobrého válečníka, před každým questem i po něm: Špagety s párkem!“ nebyl čas čekat na odezvu ostatních, neb se už naplnil čas výpravy do hory Mont Hell.
Čekal se svou novou dvoubřitou sekyrou, ověnčený amulety, v baru „U zelenýho elfa“ asi patnáct minut, než se konečně dostavil mág Restklej.
„No to je dost, že jdeš.“ vyčetl mu John pozdní příchod.
„Čekáš dlouho?“ přešel výčitku Resklej bez slova omluvy, čímž Adama u počítače rozzuřil, ale John na sobě nedal nic znát: „Asi tak 15 minut. Nevíš, kdy se ráčejí dostavit ostatní?“
„Tomáš nepřijde...“
„Jakej Tomáš?“
„Však víš, Darkstyle. Lučištník. Prej má trénink a nešlo se mu vyhnout. Vezli ho tam rodiče.“
„Dobře, bez lučištníka to zvládnem, ale co Mystika?“
„Míša poznala nějakýho novýho kluka, tak je teď většinu času s ním. Záležitosti srdce, prej.“
„Vždyť jsme to dohodli už před týdnem, že dneska porazíme do hory Mont Hell. Ještě řekni, že to zabalil i Don Moon a můžem se na to rovnou vysrat. Mont Hell se ve dvou přece jít nedá.“
„Víš Johne, tomu kleknul komp. Prej definitivně. S Donem Moonem už nepočítej, je s ním ámen.“
„Sakra... Jednou nás to čeká všechny.“ John si zapálil cigaretu: „To je v háji, já kvůli tomu nešel do školy a Mystika si randí a Darkstyle někde honí míč. Že já se na to už taky nevykašlu.“
„Ale Adame...“
„A rozhodně mi neříkej Adam!“ vyjel Scary Johny Johny John na Restkleje.
„Promiň. Tak to domluvíme na jindy, ne? Co zítra?“
„To nejde, to už budu muset vážně do školy. Navíc, než seženeme novou skupinu hrdinů, potrvá to nejmíň měsíc. S těma třema už nemůžem počítat. Zradili jednou, zradí zas.“