Jeníček a Mařenka

Postavy: Jeníček
Mařenka
Černý Hůlka
Baba Kořenka
Jiný Jeníček
Jiná Mařenka
Maminka
Stromy (sbor)



Obraz 1 – Pokoj Jeníčka a Mařenky

Dvě postýlky, na kterých leží děti, je noc a do místnosti svítí jen skrze okno prostupující záře měsíce. Jeníček s Mařenkou leží nehnutě, vypadá to, že spí, jen Mařenka se občas převalí, jakoby jí něco vrtalo hlavou.

Mařenka: Jeníčku, spíš?
Jeníček: (zamumlá z polospánku) Mařenko...?
Mařenka: Dneska to byl hrozný den, viď?
Jeníček: Mno... to byl. (dlouze zívne) Stejně jako ten včerejší a ten předvčerejší. Jako každý den tady. Stojí to za prd.
Mařenka: Taky si myslím. Víš co po mě dneska chtěla Maceška?
Jeníček: Ne.
Mařenka: Abych vylezla na půdu, vyházela harampádí a celkově to tam uklidila.
Jeníček: (Vzpřímí se) Tam jsme se přece vždycky báli.
Mařenka: Báli. A taky, že jsem strach měla, když jsem na horu stoupala po schodech. Protestovala jsem, ale co mi to bylo platné? Maceška si stála za svým. Dokud to prý neudělám, nedostanu najíst.
Jeníček: Ale večeřeli jsme přece spolu, takže si to zvládla. Jaké to tam je, povídej.
Mařenka: Otevřela jsem poklop, zaskřípal. Cosi jsem zaslechla, snad třepotání netopýřích křídel a měla jsem pocit, že se něco přede mnou snaží schovat. A potom taky pocit, že mě cosi ze tmy pozoruje.
Jeníček: (zahalí se do deky) Nebýt s tátou v lese, ochráním tě. (zašeptá)
Mařenka: Měla jsem sebou petrolejku, která mi půdu osvítila, jen kouty zůstaly ve tmě, ale zahlédla jsem ta stvoření, která se tam schovávala. Krysy.
Jeníček: Nesnáším krysy. Ze všech stvoření na světě nejvíc nesnáším krysy.
Mařenka: Pak by mě tedy zajímalo, jak by si mě chtěl ochránit.
Jeníček: Jsem silný, to víš. Denně tahám s otcem v lese těžké klády, kácím stromy a řežu. Nesnáším tu práci, ale dodala mi sílu.
Mařenka: Moc harampádí tam nebylo.
Jeníček: Kde?
Mařenka: Na půdě přece. Byla tam však truhla.
Jeníček: V truhlách bývají poklady.
Mařenka: V týhle byly jen knihy. Tedy skutečný poklad.
Jeníček: Poklad? Pokladem jsou šperky, zlaté mince, drahokamy.
Mařenka: Pro mě ne. Pro mě největším pokladem je vědění. A jelikož nebylo harampádí na vyhození, maceška asi nikdy sama na půdě nebyla, sedla jsem si a začala číst. Moc zajímavé knihy. Pamatuješ na příběhy, které nám kdysi vyprávěla maminka před spaním?
Jeníček: Samozřejmě, že pamatuju. Vždycky jsem si představoval, žejá sám jsem hrdinou oněch příběhů, že to já zachraňuji slečny v nesnázích, nosím u pasu kouzelný meč a místo klácení stromů, klátím hlavy sani.
Mařenka: Tak ty měla z těch knížek. Celý den jsem trávila pročítáním si v nich, vzpomínala na maminku a na jaké to bylo před tím, než... no však víš, než umřela. A pak pod hromadou všech těch knih jsem našla pergamen, než jsem si jej stačila přečíst, objevila se mi za zády maceška, aby zkontrolovala moji práci. Když viděla, že sedím u truhly plné knih, vyhnala mě z půdy, rychle jsem si strčila pergamen pod košilku a šla dolů, kde mě čekala příprava večeře. Pak už nebyl čas na to si jej přečíst.
Jeníček: Od té doby, co maminka zemřela se stal z táty nerudný pán. Smutek zahání prací a od té doby co si našel macešku, bere mě do lesa sebou, nesnáším to. Stále bych chtěl být tím hrdinou z maminčiných příběhů. Tak bych zahnal svůj smutek.
Mařenka: Mám ten pergamen tady. Přečtem si ho?
Jeníček: Neptej se tak hloupě a čti.
Mařenka: (vytáhne z pod košilky pergamen, zapálí svíčku na nočním stolku) Vypráví se, že kdesi uprostřed lesa leží tajemný hrad a na tomto hradě žije již stovky let černokněžník Černá Hůlka a střeží zde „Knihu kouzel a poznání“ před dobrodruhy, kteří by mu jí chtějí vzít. Nikomu se to ještě nepodařilo a nezbavil les tohoto prokletí neboť Hůlka vládne mocí nesmírnou. I já se pokusím knihu získat, porazit zlého pána hradu a osvobodit tak les od jeho hrůz. Nedělám to pro sebe, ani pro věčnou slávu, dělám to pro tebe Jeníčku a Mařenku, dělám to pro svoji rodinu, abych Vám zajistila bezpečí, aby jste se vy nebo jiné děti, nemuseli bát chodit po lese. Nevrátím-li se, zapomeňte na mě a odstěhujte se daleko od těchto hrozných lesů....
Ticho
Jeníček: A dál?
Mařenka: Dál už nic není.
Jeníček: Škoda, byl jsem napjatej.
Mařenka: To ti to nedochází? To psala maminka, naše pravá maminka.
Jeníček: Nesmysl, vždyť otec tvrdil, že zahynula, když na ní cestou do města spadla kamená lavina.
Mařenka: Otec lhal a dopis před námi ukryl.
Jeníček: Dospělí přece nelžou.
Mařenka: Vypadá to, že lžou.
Jeníček: Jsem šokován.
Mařenka: Nezbývá nám nic jiného, než utéci a vydat se na hrad Černého Hůlky.
Jeníček: Jestli je to pravda, neměli bysme spíš zapomenout a odstěhovat se někam daleko?
Mařenka: Nesmysl. Vzpomeň si na to, jak sis představoval, že jsi hrdinou maminčiných příběhů před spaním. Copak by takový hrdina sklopil zrak k zemi před zlem a zbaběle utekl?
Jeníček: To by teda neutekl!
Mařenka: Třeba tam kdesi maminka je a potřebuje naši pomoc.
Jeníček: Máš pravdu, řekneme to otci.
Mařenka: Jeníčku, jsme v tom sami, jen my dva. Otec dopis schoval a chce na maminku zapomenout, proto si taky vzal macešku. Ten nás nevyslechne a ona nás nikam nepustí. Jsou spokojený tak, jak to je. Jsou spokojený, že jim sloužíme.
Jeníček: Tak tedy neváhejme už ani minutu déle a prchejme!

Rychle na sebe hází svršky a vyskakují oknem.

Obraz 2 – noční úprk lesem

Jeníček s Mařenkou se drží za ruce a běží lesem. Duní rychlá hudba, občas zahouká sýček a odněkud se ozve zavytí vlka, rozdírají si nohy o ostružiní, zakopávají, až doběhnou na mýtinu, dle jejich úsudku dostatečně daleko od domova, padají únavou a usínají.
- divadelní akce je zde taková, že Jeníček s Mařenkou se nehýbou z místa, místo kolem nich běhají stromy, které vždy zaběhnou za oponou, kde se vrátí na začátek a znovu kolem nich proběhnou, do toho Jeníček nebo Mařenka několikrát zakopnou a ten druhý vždy zvedá – v tu chvíli se běhající stromy na chvíli zastaví, aby se posléze znovu rozeběhly.

Stromy: Běží děti nocí lesem
hnáni touhou, hnáni steskem
Běží, padaj, zakopávaj
šlahouny se omotávaj
kolem jejich kotníčků,
stríraj dětskou kůžičku
Běží děti nocí lesem
hnáni touhou, hnáni steskem
achich ouvej, toto bolí
kterou cestu v noci zvolí?
Cestu správnou, cestu zlou
chcou bojovati s temnotou
Běží děti nocí lesem
hnáni touhou, hnáni steskem....

Nakonec se stromy rozestaví do kola kolem Jeníčka a Mařenky – mýtina a děti zde usínají.


Obraz 3 – Ráno na mýtině

Z modré barvy přechází světlo ve žlutou – rozednívá se.
První se probudí Jeníček, pohlédne na ještě spící Mařenku a usměje se, zmizí kamsi do lesa (tedy projde skrze stromy) a za chvíli se vrátí, nese v hrsti lesní plody, zatřese s Mařenkou...

Jeníček: Mařenko... Mařenko... vstávej.
Mařenka: (dlouze zívne) Dobré ráno.
Jeníček: Koukej, něco jsem ti přinesl. (podává jí plody)
Mařenka: Děkuji. Seš dlouho vzhůru?
Jeníček: Dlouho ne. (rozhlídne se kolem) vůbec to tu nepoznávám a už si ani nepamatuji, kudy jsme v noci přiběhli. Zdá se mi to tu být tak cizí.
Mařenka: (rozhlídne se) A to je správně, to aspoň vypovídá o tom, že jsme daleko od domova a blíž ke středu lesa.
Jeníček: Jenže kudy jít? Kterým směrem? Abychom se náhodou zas nevrátili domů. Tam by nám pořádně vyhubovali.
Mařenka: Tak co kdyby si vylezl na jeden z těch stromů a rozhlédl se? Třeba uvidíš věž hradu, hrady bývají vysoké.
Jeníček: Jenže já se bojím výšek a navíc, umím stromy kácet, ne na ně lézt.
Mařenka: Tak dobře, vylezu já. (začne lézt na jeden ze stromů)
Jeníček: (volá za ní) Napadlo mě, že ve všech těch příbězích měli hrdinové nějakou tu kouzelnou zbraň a my žádnou nemáme, jak vůbec chceš toho Hůlku porazit?
Mařenka: To ještě nevím.
Jeníček: (zmerčí na zemi parádní klacek) Hele klacek. Našel jsem klacek! Našel jsem klacek!
Mařenka: Jsme v lese, tady je spousta klacků.
Jeníček: Ale tohle je kouzelný klacek. Vsadím se, že je to nějaký zakletý meč. (bere jej do ruky a máchá s ním kolem sebe) Tak co vidíš něco?
Mařenka: Nevidím nic, nad lesem se vznáší mlha. To nemá cenu, lezu dolů.
Jeníček: (stále s klackem zkouší různé finesy) Je tu jedna stezka, jenže vede jen jedním směrem, jakoby tu začínala, to mi přijde dost divný.
Mařenka: A to si mi nemohl říct před tím, než jsem se vydrápala na ten strom?
Jeníček: Promiň. Před tím jsem si jí nevšiml. Jakoby se zčistajasna objevila ve chvíli, kdy jsi vylezla až na horu. Není to podivné?
Mařenka: To bude asi tím, že jsme v kouzelném lese. V kouzelném lese není nic podivné.
Jeníček: Ale co když je to past?
Mařenka: Past? To přece nevadí.
Jeníček: Jak nevadí?
Mařenka: Kdo jiný by nám mohl zosnovat past, než Černý hůlka? A jak by to mohla být past, když se s ním utkat chceme?
Jeníček: No jen abychom nešli po té stezce a najednou nespali do nějaké jámy.
Jeden strom vytáhne šipku s nápisem „K tajemnému hradu“
Mařenka: Koukej, ukazatel cesty, toho sis taky nevšiml? Jdeme.
Černý Hůlka: (zlý hlas) Věřte mi, holátka, že na tu cestu se vydat nechcete.
Jeníček: Co... co to bylo?
Mařenka: Ale chceme.
Černý Hůlka: (vystoupí z poza stromu, oblečen v myslivecké kazajce, ale pod ní jasně vykukuje černý plášť) Ale nechcete.
Jeníček: To je on!
Mařenka: Černý Hůlka!
Černý Hůlka: Já nejsem Černý Hůlka, jsem jen obyčejný hajný, který hlídá les.
Jeníček: (míří na něj klackem) To by mohl říct každý...
Mařenka: Tak nám tedy povězte, pane „Hajný“, proč bychom se nemohli chtít vydat touto stezkou.
Černý Hůlka: Protože Vás dovede do neštěstí. Vy nevíte, kdo sídlí na Tajmném hradě – zlý černokněžník Černý Hůlka a je velmi mocný...
Mařenka: Ale to my přece víme, proto tam chceme jít a porazit jej.
Černý Hůlka: Vy, že ho chcete porazit? Dovolte mi, abych se zasmál. CHACHACHA
Jeníček: Čemu se chechtáte?
Černý Hůlka: Vám! (shodí mysliveckou kazajku, obloha se zatáhne a je tma jako v noci – světlený efekt) Já jsem totiž ČERNÝ HŮLKA!!! Překvapeni?
Mařenka: Ani ne, plášť Vám zpod kazajky koukal.
Černý Hůlka: Cože? Já jsem mistr přeměny, já jsem mistr metamorfózy, ještě nikdy nikdo můj převlek neprohlédl.
Mařenka: Pak tedy nebude tak těžké Vás porazit, jak jsme si mysleli.
Černý Hůlka: Nebude? CHACHACHA.
Jeníček: Zase se chechtáte?
Černý Hůlka: (změní hlas na daleko zlověstnější) Abyste mě porazili, museli byste se nejprve dostat do hradu a tam se nedostanete dokud nepodstoupíte tři zkoušky.
Mařenka: (k Jeníčkovi) Vždycky jsou to tři...
Černý Hůlka: Zkoušky, které prověří vaší inteligenci, odvahu a věrnost.
Jeníček: Chachacha.
Černý Hůlka: Čemu se tak hloupě směješ, červe!?!
Jeníček: Jen jsem si to chtěl zkusit.
Černý Hůlka: Však on ti úsměv ztuhne na tváři. Nesplníte-li jen jednu z těchto zkoušek, budete mi nadosmrti sloužit proměnění v krysy! (zmizí)
Jeníček: Krysy? Nesnáším krysy, proč to musí být zrovna krysy?
Mařenka: Neboj se. Já si jako krysa připadala vždy, když mi maceška zadala nějakou práci v domácnosti. Navíc jsme se dozvěděli velmi důležitou informaci.
Jeníček: Jakou?
Mařenka: Maminka mu nejspíš slouží na hradě proměněná v krysu, když ho porazíme, jistě jí vrátíme zpět lidskou podobu.
Jeníček: Nic mu nedarujem!
Vykročí po stezce.

Obraz 4 – Babka Kořenka

A) Na stezce

Jeníček s Mařenkou kráčejí lesem, opět je zde uplatněno chození na místě, zatímco stromy se kolem pohybují, občas Jeníčkovi s Mařenkou někdo skočí pod nohy a oni jej přelezou.

Stromy: Šustí listí, šumí les
straší děti černý vřes
šumí hrůzou s mocí zlou,
straší zlobou čarovnou

Dvě robátka jenž cestou jdou
chcou bít se sami s temnotou
za chvíli seznámí se s babkou Kořenkou
dva zachránci - Jeníček s Mařenkou

Šustí listí, šumí les
straší děti černý vřes
šumí hrůzou s mocí zlou
straší zlobou čarovnou

Před nimi na stezce jakási stařenka, táhnoucí dříví na zádech. Jde pomaleji, Jeníček s Mařenkou jí docházejí.

Jeníček: Koukej, před námi kdosi jde.
Mařenka: Spíše se courá. Chudák stará ženská, na zádech má plnou nůši dříví.
Jeníček: Ale, co tady dělá? Takhle uprostřed lesa, sama.
Mařenka: To bude jedna z těch poustevnic, co se straní lidí. Nemůžem jí přeci nechat, ať se strhá. Běž Jeníčku a nabídni jí pomoc.
Jeníček: Prosím tě, ta už bude zvyklá. Vypadá, že jí je nejméně sto let, ta už se dříví nanosila... (mávne rukou)
Mařenka: Možná, ale to neznamená, že jí nepomůžem.
Jeníček: (zaúpí) A já myslel, že jsem právě před taháním dříví utekl. (doběhne stařenku) Dovolte mi babičko, abych Vám s tou nůší pomohl. Bydlíte daleko?
Kořenka: Vás mi mládeži seslalo samo nebe. Ještě tři kroky, upadla bych a nikdo by mě nezvedl. Jak Vám říkají?
Jeníček: Já jsem Jeníček.
Mařenka: A já Mařenka.
Kořenka: A já jsem babka Kořenka. (usměje se) Nebydlím daleko, je to tady kousek. To mi povězte děti, co děláte tak hluboko v lese sami, bez rodičů?
Jeníček: (hrdě) Jsme na výpravě.
Kořenka: Na výpravě, to jsou mi věci. A kam jste se vypravili?
Jeníček: (pyšně) Porazit Černého Hůlku.
Kořenka: To jméno mi nic neříká.
Mařenka: Ovládá celý les pomocí knihy „Kouzel a poznání.“ Divím se, že Vám to nic neříká.
Kořenka: Víte, já už jsem stará bába, spoustu jmen jsem zapomněla. Ale co to vidím, jste na výpravě a nemáte žádný ruksak. Kde si schováváte jídlo?
Mařenka: Je to trochu hloupé, my žádné jídlo nemáme.
Kořenka: Nemáte jídlo...hmmm... zato máte určitě hlad, viďte?
Jeníček: Takový, že bych snědl i koprovou omáčku od macešky a to kopr nesnáším.
Kořenka: Ty radši sladké, viď? Myslím, že mám doma nějaké perníčky po vnoučatech, tak když mi tak nezištně pomáháte, tak Vás nakrmím.
Mařenka: To budete hodná.
Kořenka: A jsme tu. (před nimi se vynoří z lesa roubená chaloupka) Jen račte dál, dříví mi slož prosímtě k peci


B) V chaloupce

Kořenka: Jen se tady holoubátka pěkně posaďte, hned Vám přinesu ty perníčky (odejde do jiné místnosti)
Mařenka: Rychle to sníme a zmizíme, nesmíme se moc zdržovat.
Jeníček: Jasný. Ale, že je milá? Lituji, že jsem jí hned nepřiskočil na pomoc a nechal se přemlouvat.
Mařenka: Nepřiznala bych to, ale mám hlad jako vlk. Těch pár bobulí ráno mě moc nenasytilo.
Kořenka: (vrací se z perníčky) Tak už se to nese. Nechte si chutnat, jako by to bylo Vaše poslední jídlo.

Jeníček s Mařenkou se hladově do perníčků zakousnou, Kořenka je zasněně pozoruje.

Mařenka: Vy jíst nebudete?
Kořenka: Ale budu, to se děvenko neboj.
Mařenka: Bohužel se nemůžem moc zdržovat. Ale určitě si vezmem ještě nějaké perníčky do kapsy, na cestu.
Jeníček: To víte, výprava.
Kořenka: Zdržovat? Nebojte, trávím jen pět hodin.
Jeníček: (k Mařence) Co to říká?
Mařenka: Tak mi raději už půjdem. (chce se zvednout, ale nejde to) Co se to děje!?
Kořenka: To asi začínají působit perníčky nehybnosti, ale stejně...kam byste chodili? Hezky si počkáte, až se mi rozehřeje pec. (přesune se k peci a začne jí roztápět) Naštěstí jsem od Hůlky dostala kouzelenou pec, takže to nepotrvá dlouho.
Jeníček: Neříkala jste, že Hůlku neznáte?
Mařenka: To lhala.
Kořenka: Ano, lhala jsem, ve skutečnosti je Černý Hůlka můj moc dobrý přítel, občas přijde na návštěvu, podívat se, jak se mi daří.
Jeníček: (k Mařence) Já říkal, že jí pomáhat nemáme. To jsou ty tvoje nápady. Teď nás upeče.
Mařenka: Nezoufej, nějak jí přechytračíme. Neříkal Hůlka, že první zkouška je zkouškou inteligence?
Jeníček: Říkal. Jenže nějak mě nenapadá, co bysme v tuhle chvíli mohli udělat.
Kořenka: Co si to tam švitoříte?
Mařenka: Jen jsem si říkala, jak nás chystáte okořenit. Jistě máte nějaké speciální ingredience, o kterých jsme nikdy neslyšeli.
Kořenka: Tak třeba ty perníčky, co jste měli, ty jsem kořenila Durmanem, proto se nemůžete hýbat. Můj vlastní recept. Místo cukru Durman. Je to zdravější na zuby.
Mařenka: Doma jsem taky hodně vařila a pekla. Maceška na tyhle práce moc nebyla. Myslíte, že byste mi mohla poradit, čím bych vyvážila chuť Durmanu, kdybych to sním přehnala?
Kořenka: To je mi otázka. Přece práškem z muchomůrky. Ale proč se ptáš?
Mařenka: Mě se totiž zdá, že jste ty perníčky překořenila. Mají takovou zvláštní pachuť.
Jeníček: Vždyť jsou dobrý.
Mařenka: Mlč.
Kořenka: Překořenila? Já? Nesmysl. Dala jsem tam tři špetky Durmanu, ostatně jako vždycky.
Mařenka: Možná byste měla začít dávat jen dvě.
Kořenka: Dvě? Cha! Nesmysl! (přejde od pece ke stolu, vezme jeden perníček a zakousne se) Vyvážená kombinace mouky, kakaa a Durmanu. Chutná to přesně tak, jak by to chutnat mělo.
Mařenka: Třeba máte zrovna dobře okořeněný perníček, ale tenhle můj (ukazuje jí nakousnutý perník) ten je na tom opravdu špatně, chutná mizerně.
Kořenka: Dej to sem! (vytrhne Mařence perníček z ruky a spořádá ho) Vy děti máte nějaké mlsné jazýčky. Je dobrej.
Jeníček: (docházeje mu Mařenčin záměr, podává další perníček) Zkuste můj.
Kořenka: (sní jej) Jeden lepší než druhej, jsem dobrá kořenářka a né, že ne...
Mařenka: Já bych nás stejně okořenila spíš oregánem.
Kořenka: Oregáno? Fujtajbl, to jsou mi nápady, já si hezky dojdu pro starou dobrou mandragóru... co to... nohy mi neslouží... (podívá se na prázdný talíř perníčků a dojde jí to) Vy jste mě podvedli!
Mařenka: A vzhledem k tomu, že jste jedla až po nás, vyprchá z Vás Durman o něco později, takže si jen počkáme...
Jeníček: Mě už se cit do nohou vrací.
Mařenka: No jo, mě taky. (postaví se a chystá se odejít)
Jeníček: To jí to jen tak projde, chtěla nás upéct!
Mařenka: Máš pravdu. Vypadá to, že pec je už roztopená. Šup tam s ní!

Popadnou řvoucí Kořenku a mrsknou s ní do pece v oblaku dýmu se zjeví Černá Hůlka.

Černá Hůlka: První zkouškou jste prošli, jenže Vás čekají ještě dvě další a daleko těžší. CHACHACHA. (zmizí)
Jeníček: Nesnáším ten jeho smích.
Mařenka: Jdeme, již nesmíme ztratit ani minutu.
Jeníček: (na odchodu z místnosti si na cosi vzpomene) Počkej, málem bychom tu zapomněli „Kouzelný klacek!“
Mařenka: Ty opravdu věříš, že je kouzelný?
Jeníček: Věřím a i kdyby nebyl, je to naše jediná zbraň, copak si jej neslyšela? Další zkoušky budou těžší, určitě se tedy hodí.

Odejdou




















Obraz 5 – Děti z jiného příběhu?

Jeníček s Mařenkou pokračují lesem po stezce, odevšad se ozývají podivné zvuky, Jeníček se chytne Mařenky za ruku a ta se mu soucitně podívá do očí, ale nic neřekne, jdou dál.

Stromy: Tak jdou dál Jenda s Mařenkou,
už skoncovali s Kořenkou
byla to babka, chtěla je sníst
teď ona sama, bude se píct

Šumí listí, šumí les
dál děti jdou skrz černý vřes
již brzy oba procitnou,
že dva a dva čtyři jsou

Šumí hrůzou mocí zlou,
straší zlobou čarovnou
tam, kde straší i rudooké laně
strachem potí se dětem dlaně


Jeníček: Zdá se mi, že les před námi je černější a černější. (rozhlídne se kolem a zašeptá) Myslím, že nás pozorují.
Mařenka: Kdo nás pozoruje?
Jeníček: Stromy, šišky, borůvčí... jakoby si o nás povídali... (zčistajasna se rozeběhne a praští vší silou klackem do stromu, ten se ani nehne)
Mařenka: Jeníčku, neblázni. To jistě je jen další ze špinavých Hůlkových triků. Chce nás vystrašit, jen si vzpomeň, co říkal. Druhou zkouškou je zkouška odvahy. Myslí si asi, že mu znovu naletíme a zbaběle utečeme, ale to se plete! V jedné z knížek jsem se dočetla, že strach z lesa je přirozený a lidé jej mají už odpradávna, neboť les byl vždy symbolem všeho tajemného. Když to budem brát takhle pěkně racionálně, pak nemůžem se jen tak něčeho zaleknout.
Jeníček: Racionálně?
Mařenka: Logicky.
Jeníček: Prosím, nepoužívej tyhle dospělácký slova, jde mi z toho pak hlava kolem. To je jako, když táta v poledne řekne, že si dá relax, já se jej zeptám: „Co to je?“ a on na mě kouká, jako bych spadnul z višně, že přece pauza a já stále nerozumím a on se pak rozezlí, že jsem idot a žádnou chvíli k odpočinku za trest nemám a musím kácet až do večera.
Mařenka: Zkrátka všechno, co se děje kolem nás je součástí Hůlkovi zkoušky. Málem jsme nalítli hned u první a spálili se (a to doslova). Chceme-li uspět a zachránit maminku, musíme být obezřetní.
Stromy: Bubububu strachy chrousty, schroustnem dětem jejich zoubky...
Jeníček: (drkotá zuby) Ty to neslyšíš?
Mařenka: Slyším, ale nebojím se. Když se budeme držet uprostřed stezky, nemůže se nám nic stát.
Jeníček: Támhle mezi stromy... něco se tam pohybuje... blíží se to.
Mařenka: Začínáš mě štvát, to jsi opravdu takový srab?
Jeníček: Nééé, opravdu, koukej! (ukazuje prstem)
Mařenka: (Všimne si toho) Máš pravdu. Rychle! Schovejme se za támhleten padlý strom!

Schovají se za padlý strom u cesty a vyhlížejí nově příchozí. Z lesa se vynoří chlapec s děvčetem a zastaví se před padlým stromem.

Mařenka2: Myslím, že nás pozorují...
Jeníček2: Kdo nás pozoruje?
Mařenka2: Stromy kolem, mám strach. Jeníčku, můžu tě chytit za ruku?
Jeníček2: Nemůžeš. To dělaj malá děcka a baby, chlapi ne.
Mařenka2: Když já se tak bojím...
Jeníček2: Prostě ne! A nechci už o tom slyšet ani slovo nebo tě tady nechám.
Mařenka2: (fňukne) Ale, co když nás chytí?
Jeníček2: Když nás chytí, tak o něj přerazím tenhle „kouzelný“ klacek. (vytáhne připásanou větev)
Jeníček: (k Mařence) Vidíš? Taky má klacek.
Mařenka: Pssst.
Mařenka2: (chopí se ruky s větví) Slyšíš to? Neříkej, že to neslyšíš...
Jeníček2: (vysmekne se) Co jsem ti říkal o držení se za ruce!?
Mařenka2: Támhle kráčí lesem.... černá postava... támhle (ukazuje prstem)
Jeníček2: Už jí také vidím. Rychle! Schovejme se za támhle ten padlý strom!

Skočí za strom u cesty, kde se však už krčí Jeníček s Mařenkou. Mařenka2 a Jeníček chtějí vyjeknout, ale jejich sourozenci jim včas přiloží dlaně na ústa, takže se neozve jediný zvuk.
Po cestě prochází Černý Hůlka, brouká si popěvek, ale není to zrovna velký zpěvák

Černý Hůlka: Já se budu, budu mít, nové krysi mě budou mýt/ Já se budu, budu mít, nové krysí sluhy mít...(a je pryč)

Jeníčci a Mařenky vyjdou zpoza spadlého stromu.

Jeníček2: To bylo o fous.
Mařenka: Jak o fous?
Jeníček2: No o fous. Stačilo málo a dostal by nás. A Vás taky.
Jeníček: Nás by teda nedostal. My se jej nebojíme, jdeme k němu a taky jej porazíme.
Jeníček2: Tak proč jste se tu krčili za tou kládou, když se nebojíte?
Mařenka: Opatrného nenajdeš nepřipraveného.
Jeníček: A navíc jsme se schovávali před Váma a ne před ním. V tom je zásadní rozdíl.
Jeníček2: Ať je to, jak je to, poradím Vám dvoum jedno: S Černým Hůlkou si raději nezahrávejte, Vy nevíte, co dokáže. My jsme to viděli na vlastní oči. Jen jim to pověz Mařenko.
Mařenka: Jak to můžu vědět? Vžďy Vás ani neznám.
Mařenka2: To on Jeníček asi myslel mě.
Mařenka: Ty seš taky Mařenka?
Jeníček2: Ano, taky je to Mařenka a mé jméno je Jeníček, pro přátele Jenda.
Jeníček: Já jsem taky Jeníček, to je mi náhoda. Jiní sourozenci, stejná jména.
Mařenka: To je divné.
Jeníček2: (zamračí se) Co by na tom bylo divného? Takové náhody se stávají.
Mařenka: A že jsme se spolu potkali takhle uprostřed lesa, to se ti zdá jako náhoda?
Jeníček2: Nebudeš tak vyjevená, až ti moje Mařenka poví, co jsme viděli. (trkne do Mařenky2)
Mařenka2: Mám říct to, co jsem se naučila?
Jeníček2: Nebuď hloupá, hezky povyprávěj, co jsme spolu prožili.
Mařenka2: Dobrá tedy, raději se posaďte tady na ten strom.
Jeníček2: Pojďme, posadíme se. (chopí se Jeníčka a Mařenky, strhne je vedle sebe na ležící strom, pozn. Autora: chudák stromový herec)
(Mařenka: Já ale nechci sedět, Jendo...
Jeníček2: (poroučeje) Seď a neruš... pro tebe jsem Jeníček.)
Mařenka2: Takže to bylo tak: Jednoho dne jsme rozlobili maminku, takže nás vyhnala do lesa na maliny. Všude blízko již byly maliny vysbírané, tak jsme šli hlouběji do lesa. Já měla strach, ale můj hrdinný bráška se nebál a táhl mě stále hlouběji a hlouběji do hvozdů. Pak na les padla tma... byla noc a my jsme nevěděli, kde jsme a jak se dostat domů. Když v tom se z houští vynořil on. Sympatický pán v myslivecké kazajce. Nabídnul se, že nás odvede k sobě do hájovny. Souhlasili jsme. Jenže jak se později ukázalo, byl to Černý Hůlka v převleku...
Jeníček2: (Vyskočí) A místo do hájovny nás zavedl do svého hradu.
Mařenka: Víte, kde je? Honem, povídejte...
Jeníček2: Ty se ptáš, kde je jeho hrad, ale už se neptáš, jaké hrůzy se skrývají v něm.
Mařenka2: Zavřel nás do klece.
Jeníček2: A začal na nás experimentovat.
Jeníček: Experimentovat?
Mařenka: Zkoušet cosi nevyzkoušeného.
Jeníček2: Ano, zkoušel na nás kouzla z čarodějné knihy. Zkoušel kouzlo „Nepotřeby jíst.“ Zakouzlil a pak nám týden nedal ani sousto.
Mařenka2: Jenže kouzlo nefungovalo.
Jeníček2: Ba právě naopak. Měli jsme větší a větší hlad. Marně jsme žadonili o jídlo.
Mařenka2: Marně slibovali, že když nás nechá jít, již nikdy se do lesa nevrátíme.
Jeníček: To je hrůza!
Jeníček2: A to není to nejhorší. Když skončil s experimentováním, nutil nás zpívat.
Mařenka2: Ani jeden zpívat neumíme.
Jeníček2: Za každý špatně odzpívaný tón nás praštil hůlkou přes prsty.
Jeníček: To je hrůza!
Jeníček2: Naštěstí se cosi stalo a dneska ráno Hůlka odešel.
Mařenka2: Tak jsme utekli.
Jeníček2: Už nikdy bychom se tam nevrátili. Né, že bych Hůlku nedokázal porazit, ale musím dávat pozor tady na sestřičku. Dostat jí domů, v pořádku. (k Jeníčkovi) A jestli nejsi hlupák, měl by ses o svou sestru postarat stejně.
Jeníček: Hlupák tedy nejsem. Z Vašeho vyprávění jsem pochopil dost. Mařenko, vracíme se domů.
Mařenka: (rozhodně) Tak to tedy ne! Vrátit se domů, když už jsme tak blízko cíli? To se přece nedělá.
Jeníček2: Měla by si poslechnout bratříčka, holčičko, neb jinak se ti špatně povede.
Mařenka2: Copak ty se nebojíš?
Mařenka: Přeji Vám oboum, abyste se ve zdraví vrátili domů, je mi líto, že jste toho museli tolik zkusit, jenže tam na hradě, je někdo naše zakletá maminka a my ji osvobodíme a můžete nás strašit, jak moc chcete, cestu si nerozmyslíme.
Jeníček: Opravdu ne?
Mařenka: Opravdu ne.
Jeníček2: Opravdu ne?
Mařenka: Ne. My se totiž nebojíme...
Jeníček2: To by si neměla říkat.
Mařenka: ...nebojíme...
Jeníček2: (Zděsí se a padne na kolena) Prosím, neříkej to...!
Mařenka: ...nebojíme!
Jeníček2 s Mařenkou2 se začnou kroutit, až se promění v krysy. Jeníček2-krysa naštvaně zapiští a zmizí kdesi v lese.
Mařenka2-krysa: (krysím hláskem) Nevzdávejte to a osvoboďte nás.... (mizí v lese také)
Jeníček: (vytřeštěně kouká) Jak si to věděla?
Mařenka: Říkala jsem ti, že všechno, co nás potká, bude nejspíš součástí zkoušky, že musíme být obezřetní a tohle setkání mi přišlo příliš divné na to, aby to byla náhoda. Kdybychom utekli, sami bysme nyní pištěli a Hůlkovi sloužili.
Jeníček: Aha... takže zkoušku jsme splnili?
Mařenka: Ano.
Jeníček: Takže teď by se měl objevit Hůlka a zachechtat se...?
Mařenka: Nejspíš ano.
Jeníček: Až se objeví, tak po něm skočím dřív, než stihne cokoliv říct... (oba stojí napjatě, jenže Hůlka se nezjevuje) Kde je?
Mařenka: Někde kuje svoje pikle. Nemá cenu, tu na něj čekat, jdeme dál.
Odejdou, v tu chvíli se objeví zadýchaný Hůlka, chce něco říct, ale když vidí, že děti jsou už pryč, mávne rukou, z pod pláště vytáhne blonďatou paruku, nasadí si jí na hlavu.
Černý Hůlka: Možná, že jste splnili dvě zkoušky, třetí však nezvládnete. CHACHACHA.
odběhne


6. Obraz – Opuštěná dívka

Stromy: (šeptem) Dvě zkoušky děti splnili
Třetí čeká je už za chvíli
Jestli pak pozná Mařenka,
že dívka svede Jeníčka?


Mařenka: Slunce už zapadá a hrad stále nikde. Je snad už za támhletím houštím? Ne. Není. A za támhletím? Stále nic. Ani časem oprýskaná cihla se tu neválí.
Jeníček: Nesešli jsme někde z cesty?
Mařenka: To si nemyslím. Někde tu musí být nějaké znamení, někde na nás musí čekat poslední zkouška.
Jeníček: Třeba jsme jí už nevědomky splnili a Hůlka nás podrazil a s hradem se schoval. Třeba se nás bojí.
Mařenka: Že by nám lhal?
Jeníček: Co by na tom bylo divného? I tatínek nám lhal, dospěláci přece lžou. Už mě to nešokuje toli, co dříve. To říkala si mi přece sama.
Mařenka: Říkala.
Jeníček: Jenže teď už netrefíme zpátky domů.
Mařenka: Neplaš. Jdem zkrátka dál a ono se uvidí. A hele! Támhle někdo zrovna na pařezu sedí.
Před nimi sedí zády otočen Hůlka v blonďaté paruce, třesou se mu ramena, jakoby plakal.
Jeníček: Zářivě žluté vlasy! To bude princezna!
Mařenka: Tak hluboko v lese?
Jeníček: Nejspíš další z obětí toho záludného černokněžníka.
Hůlka: (pisklavým hláskem) Co já si zde mám sama počít? Ten zlosyn, ten zlořád! Odvlekl mě z mého království do svého lesa a zanechal zde bez služebnictva, bez sametových polštářků, bez mé zlaté korunky?
Jeníček: Slyšíš, jak naříká? Musíme jí pomoci.
Mařenka: Jeníčku, to bude nějaká past.
Hůlka: Kdyby se tak našel švarný princ, který by mě zachránil. Dostal mě odsud z lesa, hnedle bych se za něj provdala a můj tatínek by mu jistě rád dal půlku království.
Jeníček: (zklamaně) No jo, jenže já nejsem princ.
Mařenka: Pojď raději dále a nevšímej si jí.
Hůlka: A nemusel by to být ani princ, stačil by klouček dostatečně odvážný, který chytil by mě za ruku a vyprovodil z těchto houštin. Zlíbala bych mu já nešťastná tváře. Oslavovali by jej jako hrdinu.
Jeníček: Nemůžeme jí zde přece jen tak nechat.
Mařenka: Prosím, neposlouchej jí a pojď.
Jeníček: Mařenko, já tě nepoznávám, jak můžeš být tak krutá? Očividně naříká a prosí o pomoc. Prosí o záchranu a ty chceš jít dál?
Hůlka: Achich ouvej, achich ouvej... blíží se noc a já tu chřadnu....
Jeníček: Hrdina z maminčiných příběhů by samotnou pannu v lese nezanechal a maminka taky ne. (Vytrhne se Mařence a přikročí k sedící dívce, která je stále zády) Princezno, já Vás zachráním. Chytí jí za rameno a otočí zlá Hůlkova tvář se vítězoslavně šklebí, chytá Jeníčka za ruku, tyčí se nad ním jako věz zkázy
Hůlka: CHACHACHA. Hlupáku! Naletěl si mi na lep!
Mařenka: (zděšeně) Jeníčku....
Hůlka: Odteď až do konce věků mi budeš sloužit jako krysí sluha. (začaruje ve vzduchu rukama a Jeníček se mění v krysu) Nikdo se nemůže postavit Černému Hůlkovi a zvítězit.
Mařenka: Nech Jeníčka jít, prosím.
Hůlka: Tak teď mě prosíš? To bylo samé: „My toho Hůlku porazíme, my se jej nebojíme...“ a skutek? Ten utekl. Raději se mi holčičko ztrať z očí, můj hrad nikdy nenajdeš a svého brášku nezachráníš. CHACHACHA. A ani svoji maminku, ano... i tvoje maminka se tu před pěti lety pokoušela o to samé a neuspěla. Nyní mi slouží v kuchyni a o její výborné koláčky se nenechám nikdy připravit. Raději zmiz, vrať se tam, odkud si přišla neb i tebe potká stejný osud!
Mizí a krysí Jeníček mizí s ním. Mařenka zůstává v lese sama, usedá na pařez a pláče.

Mařenka: (Smutně zpívá)
Padá noc, vlci se blíží, mají hlad
Já sama... klepu se zimou a mám strach
Odhodlání? To ztratilo se, odplulo v záplavě slz
Promiň mami, neutekla jsem,
jak psala si, jak stálo v dopise tvém...
Místo toho zatáhla jsem
do nebezpečí Jeníka
Spolu došli až sem
snědli trochu Perníka
Vyklouzli jsme z nebezpečí,
nesčetněkrát za ruce se drželi
I ty dva jsem prokoukla hepčí
vstříc tobě stále lesem běželi
Jenže teď zůstala jsem sama
klepu se zimou a mám strach
vrátím se domů s nepořízenou
dál sloužit léta pod maceškou

Stromy: Nevzdávej to Mařenko
Zůstaň silná, zůstaň věrná
k cíli už jen malinko
tvých malých krůčků zbejvá

Fandí listí, fandí les
fandí celý černý vřes
(stromy se rozestupují a ukazují Mařence hrad)
Dítko koukej onen hrad
tak se do něj honem vkraď
S Jendou koukej hezky hrát
Pak nám službu smíchem splať
Fandí listí, fandí les
fandí celý černý vřes



Mařenka: Máte pravdu stromky, křoví
touhle zkouškou projít musím
Já dokázat mám věrnost svou
Pak setkám se snad s rodinou
Maminka? v co jí změnil?
Jeník už to asi zjistil
Tamten čarodějný zlosyn
dnes vytáhl si špatný zlosy

Mařenka bere ze země Jeníčkův „kouzelný“ klacek a vstupuje do hradu...

Obraz – Tajemný Hrad


Nalézáme se v Hůlkově pracovně. Hůlka sedí na židli, nohy má položené na stole a čte si v knize kouzel a poznání. Na stole má křišťálovou kouli, kolem kmitají krysy, jedna zametá podlahu, jiná řadí lejstra v kartotéce, další vaří a Krysa-Jeník masíruje Hůlkovi záda.

Hůlka: Byl to dneska ale vydařený den. Ráno vstanu, koukám do koule a vidím děti, jak se plahočí lesem. Dnes už se nikdo lesem neplahočí. Naposledy jsem měl nějakou zábavu před pěti lety. Od tý doby nic. 1826 dní permanentní nudy (Krysa-Jeníček zapiští). To znamená neustálé. A když už se někdo objeví, mermomocí mě chce porazit. Nikdo nepřijde do lesa a neřekne si: „Co asi dneska Hůlka dělá? Navštívím ho a trochu si zablbneme.“ Ne to ne. Všichni chtějí jenom mojí moc, chtějí osvobodit zakletý les... To nikoho třeba nenapadne, že je to tak správné? Že by les měl být zakletý? Přece kdyby les nebyl zakletý, tak už ho dávno zpracují a udělají z něj nábytek. Ale já jsem tady ten zlý. A že Vás proměňuji v krysy? Já jiné pořádné kouzlo neumím, a kdybych Vás neproměnil, přišli byste na mě s armádou dobrodruhů. To tak. Ještě, aby dělali po lese nepořádek. Já jsem tady vlastně ten hodný. (podívá se na krysu vařící jídlo) A proč se tedy jmenuji Černý Hůlka? To je přece jen jméno, nic neznamená...
Chceš se podívat na Mařenku? (krysa zapiští) Jestlipak se už dostala domů... (leští kouli a prohlíží les) Nic, nikde není. Podivné, vypadá to, že se po ní slehla zem. Vždyť jsem nakázal vlkům, aby jí nesežrali. To si s nimi teda vyřídím.
(zamyslí se) Ano, pouštím hrůzu, občas říkám nepěkné věci, ale oni si o to tolikrát koledují... Kdybych Mařenku přeměnil taky na krysu, tak bych nejen získal dalšího společníka a služku, ale také bych jí zachránil život. Jenže Vy lidi vidíte všechno tak černobíle. Chcete o mě zpřerážet klacky, napíchnout mě na svá kopí nebo shodit z hradeb.
Byl tady jeden. Úspěšně zdolal všechny zkoušky a dostal se až sem. Neměl zbraně a ničím mě příliš neohrožoval. Hodiny si se mnou povídal a dělal mi příjemnou společnost. Jenže pak se mě pokusil zadusit polštářem ve spánku. Cožpak to se dělá? Cožpak to je to dobro, o kterém básní trubadůři ve svých písních? Místo toho, aby se vrátil zpět mezi své lidi a začal jim vyprávět, jaký je ten Černý Hůlka vlastně sympaťák, vezme polštář a začne mě s ním dusit. To se pak nemůže divit, že z něj udělám krysu.
Když s Vámi to lidi jinak nejde.
Chudák Mařenka. To jak to zkoulela s Kořenkou? Nebo, jak prohlédla jiného Jeníčka a jinou Mařenku? Chybí mi. (Krysa zapiští) Já vím, že tobě taky. Teď se mi určitě budeš mstít a v noci mi okousávat palce na nohou.

Vstoupí Mařenka.

Mařenka: Tak jsem tady.
Černý Hůlka: (zapomene se) Hurááá. Tedy... ehm... jak si sem sakra dostala?
Mařenka: Stromy mi ukázaly cestu. Né nad vším máš svou zlou moc.
Černý Hůlka: Tak stromy mě zradili? Kdo by to do těch prevítů řekl? Celý den jen tak stojí, zpívají si a pak mi vetnou dýku do zad.
Mařenka: Okamžitě mi vrať Jeníčka a maminku!
Černý Hůlka: Nebo co?
Mařenka: Nebo... o tebe přerazím tenhle „kouzelný“ klacek!
Černý Hůlka: (ke krysám) Neříkal jsem to? Nechceš si raději dát se mnou čaj?
Mařenka: Podruhé ti nenaletím.
Černý Hůlka: Ale je to opravdu obyčejný čaj. (vykouzlí z pod pláště dva hrnky plné čaje) Jestli mi nevěříš, tak koukej, sám se napiju. (napije se z jednoho hrnku) Vidíš? A stále stojím a můžu chodit (projde se po místnosti)
Mařenka: Napij se i z druhého.
Černý Hůlka: (napije se a znovu udělá kolečko) Byl bych si i schopnej zatancovat. Nechceš si zatancovat?
Mařenka: To opravdu nechci... ale čaj bych si teda dala. Celý den jsem nic nepila, mám žízeň.
Černý Hůlka: Tak se tu posaď.
Posadí se oba ke stolu.
Černý Hůlka: Povídej, co tě ke mně přivádí?
Mařenka: Vždyť víš.
Černý Hůlka: Tuším.
Mařenka: Není to ani půl hodiny, co si mi zaklel bratříčka v krysu!
Černý Hůlka: To je pravda.
Mařenka: A maminku, tu tady taky někde máš, vždyť si to sám řekl.
Černý Hůlka: To mám.
Mařenka: A chci-li je zpátky, musím tě porazit, tak to v příbězích chodí.
Černý Hůlka: Ach ty příběhy, ty mi už nadělaly starostí.
Mařenka: Co tím myslíš?
Černý Hůlka: Podívej, kdyby si slyšela příběh o hrdiném pasáčkovi ovcí Tondovi, kterému vlk zakousnul ovci a Tonda by se chtěl spravedlivě pomstít a znamenalo by to, že by za vlkem musel skočit do propasti a skutečně to udělal... chci říct, skočila by si do propasti také?
Mařenka: Kdybych měla létající boty, tak ano.
Černý Hůlka: Dobře, připusťme, že máš létající boty. Byl i ten vlk létající? Zkrátka skočil-li do propasti, tak přece nemá cenu, aby si za ním skákala také. Jistojistě to vlk nepřežil.
Mařenka: Na to jsem nepomyslila.
Černý Hůlka: Tak je to s těma tvýma příběhama. Nabízejí vždycky jen jeden úhel toho pohledu. Co když měl vlk hlad nebo hůř. Co když to byla vlčice a měla někde hladovějcí vlčátka a chtěla je nakrmit?
Mařenka: To přece nic nemění na tom, že měníš lidi v krysy!
Černý Hůlka: Podívej se na ně. Nejstou takhle roztomilejší?
Mařenka: I kdyby si je měnil v pudly, tak stále jsou to lidé a měli by jako lidé žít.
Černý Hůlka: A opravdu chceš svýho brášku zpátky, nijak ti přece neulehčuje.
Mařenka: Je to sice trouba, ale mám ho ráda. Navíc jsem ho do téhle šlamastyky navezla já.
Černý Hůlka: Já si myslím, že do téhle šlamastyky Vás oba navezla maminka. Tu taky chceš zachránit?
Mařenka: (pokrčí rameny) Je to maminka. Ještě včera ráno jsme si mysleli, že zahynula, když na ní při cestě do města spadalo kamení.
Černý Hůlka: Promyslím to. (zadívá se na klacek, položený na stole vedle Mařenčinýho hrnku s čajem) Hůlko? Jsi to opravdu ty hůlko? Co jsem se tě nahledal. Dvě století bez tebe byla jako věčnost.
Mařenka: Co to říkáte?
Černý Hůlka: Před dvěma sty lety, ještě jako mladý, čerstvě vyučený černokněžník jsem se procházel po lese se svojí čarovnou hůlkou a zkoušel začarovávat houby. Náhle na mě padla únava, opřel jsem se o strom a v mžiku dřímal. Najednou mě probudí divné zvuky. Otevřu oči a vidím už jen lišku, jak v zubech drží mojí hůlku a mizí s ní mezi stromy. Pronásledoval jsem jí, byla však rychlejší. Dlouho jsem jí hledal, prošmejdil všechny liščí nory, ale hůlku už nenašel. Až teď. Leží tady přede mnou na stole. Jaká neskutečná náhoda.
Mařenka: Já na náhody nevěřím. Vrátím ti jí tedy, ale za to ty mi musíš dát to, pro co jsem přišla.
Černý Hůlka: Knihu kouzel a poznání?
Mařenka: Přece mojí rodinu.
Černý Hůlka: Znovu jsem zapomněl. Dobrá tedy, ale musíme zachovat určité dekórum. Nechám krysy seřadit a poznáš-li, která je tvá maminka, a který Jeníček. Proměním je zpátky na lidi a budete moci spolu odejít. Krysy!
Přiběhne osm krys a seřadí se do řady. Nastává ona chvíle, kdy chodí Mařenka od jedné k druhé a přemýšlí.

Mařenka: Jak poznat mám, která je maminka, a který Jeníček? Všechny vypadají stejně, stejně se tváří, stejně mrkají. Ani se nepohnou, nepřiběhnou ke mně. Cožpak ti Hůlko nestačí, že jsme našli tvojí Hůlku? Ještě mě budeš takto trápit? (Černý Hůlka mlčí) To jsem se tak daleko dostala, jen aby z toho byl takový faux pas? (Jedna krysa zapiští, Mařenka se zaraduje a ukáže prstem) Tohle, to je Jeníček. Nikdo jiný nemůže být tak neznalý cizích slov.
Černý Hůlka: Máš pravdu. Měním tě tedy Jeníčku zpátky v šlověka a važ si, že máš tak chytrou sestřičku a ve všem jí poslouchej. (zamáchá hůlkou a krysa se promění zpátky v člověka) Tak a ještě maminka?
Mařenka: To bude kapánek těžší. Maminko, neviděla jsem tě už pět let. Tedy nemá cenu hledat tě po zraku (zavře oči) a neslyšela tvůj hlas stejně dlouho (zacpe si dlaněmi uši), ale tvojí vůni, tu nedokáži zapomenout. (očichává krysu po kryse, až narazí na tu správnou) Nikdo jiný, než ty, má milá maminko, by nevoněl lépe v jakékoliv podobě. Tohle, to je moje maminka.
Černý Hůlka: I teď si byla neomylná. Škoda, její koláčky mi budou chybět. (zamáchá hůlkou a krysa se promění v maminku)
Maminka: Děti moje, tolik jste mi chyběly.
Jeníček: A ty nám.
Mařenka: A ty nám. (objímají se s ní, Hůlka vedle smutně postává)
Černý Hůlka: Nyní jděte a už se nikdy nevracejte. Zmizte mi z očí. (otočí se zády, je naměko)
Maminka: Jdeme, tatínek bude určitě strachy bez sebe, kam jste se poděli.
Jeníček: Víš, tatínek se změnil, co jsi zmizela.
Mařenka: Znovu se oženil.
Maminka: Opravdu? Dalo se to čekat a já mu to přeji, ale to se tedy domů vrátit nemůžu, už tam není pro mě místo.
Mařenka: (odpoutá se z obětí a dojde k Hůlkovi, zatáhne jej za plášť) Pane Hůlko?
Černý Hůlka: Ano?
Mařenka: Vy vlastně nejste vůbec zlý, viďte?
Černý Hůlka: Proč si to myslíš?
Mařenka: Zlého člověka já poznám a kdybyste chtěl, škodil byste nám daleko víc, nemám pravdu?
Černý Hůlka: Ale proč mi to říkáš?
Mařenka: Co kdybyste proměnil všechny ty krysy tady zpátky v lidi?
Černý Hůlka: To bych teda neproměnil. Kdo by mi pak sloužil? Kdo by mi dělal společnost?
Mařenka: (Podívá se na maminku s Jeníkem, ti pokývou hlavou na znamení souhlasu) No přece my tři. (kouzelně se na něj usměje)
Maminka: Budu Vám dál péci koláčky a nejen Vám, i dětem.
Jeníček: A já budu hlídat les, když mi teda pučíte tu svojí mysliveckou kamizolku.
Mařenka: A já si s Váma budu dlouho povídat.
Černý Hůlka: (rozzáří se, pak se zamračí, pak se rozzáří, pak zase zamračí...je vidět, že má radost, ale nechce to dát znát) Co mám s Vámi dělat. Třeba to tu pak bude... zábavnější. Chcete? Ukážu Vám kouzlo (vytáhne Mařence z poza ucha růži) Ta je pro tebe. A Krysy! Vy utíkejte, až se dostanete z lesa, navrátí se Vám vaše lidská podoba. (Krysy se rozutečou)

Stromy: Zpívá listí, zpívá les
zpívá radostí bílý vřes
Dvě děti, co lesem sami šli
Hůlkovi štěstí přinesli
Již setkali se s maminkou,
s ní koláčky si upečou,
budou se cpáti a budou se smát
Vše podle toho, kdo má co rád
Žádný zvonec dneska nezvoní
páč pohádky přec nekončí
Zpívá listí, zpívá les
zítra s písní začne ples
Ti čtyři budou tancovati,
Vesele spolu radovati


Konec