Studna

Nejtěsněji je ve studně plné studu.


Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.
Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.
Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.

Hlasy: Studna! Studna! Studna! Smrt! Studna! Studna! Studna! Smrt! Studna! Studna! Studna! Smrt!

Hlas1: A byla tma, celý kraj do ní upadl, celá země, celý svět. Ve dnech, kdy slunce vyhaslo a Vesmír navždy pohltil svou temnotou zemi.
Nevíme jak dávno se tak stalo. Lidé od té přežívali v bunkrech pod zemí, netušíc, jestli stále měsíc obíhá zemi. Ani by nemohli, měsíc bez slunce není ve vesmíru vidět. Bez slunce není ani země z vesmíru vidět. Lidé přežívali jen díky mohutným generátorům, závislí na jejich funkčnosti. V mnohých bunkrech se tyto generátory porouchali již dávno a bez nich nebylo světlo, nebylo teplo a nebyl vzduch. Posledních několik hodin umírali přeživší dávno smíření s tím, co má přijít. Umírali po tmě.

Generál: Jak se to k čertu mohlo stát?! Kdo to mohl dopustit?!
Kapitán: Nevím, pane!
Generál: A jak bys mohl? To byla jen řečnická otázka. Jestli ovšem ti prevíti "nahoře" něco dávno nevěděli a teď žijí spokojeně na vesmírných stanicích. To bych se opravdu nasral!
Kapitán: Dovolte, pane, abych podotknul, že bez slunce by byli stejně v hajzlu, jako my tady dole.
Generál: Máš pravdu, kapitáne. Chcípnou všichni. Bohatý i chudý. Rozdíl je jen v tom... rozdíl je jen v tom, kdo má pistoli.
Kapitán: Jak to myslíte?
Generál: Jak bych to měl myslet? Čím míň dýchajících, tím víc kyslíku pro ostatní.
Kapitán: Generále...! (zvuk pojistky).... to snad ne!
Generál: Stejně chcípnem. Chcípnu já, chcípneš ty, chcípnou ostatní. Je to všechno jedno... (výstřel)
Ticho.
Kapitán: Generále... generále... slyšíte mě? (nahmatá po slepu pistoli a vystřelí si mozek z hlavy)

Hlas2: V prvních dnech po katastrofě se mnozí, nakrmení smyšlenými příběhy - snažili věřit, že odhodlanost, lidská píle, intelekt a nakonec i láska - ta vysněná lidská schopnost - vše překonají.
Se sluncem neodešel však jenom kyslík a světlo. Odešlo hlavně teplo a planeta začla pozvolna mrznout. Teploty na povrchu dosahovali minus stosedmdesát stupňů celsia a pod povrchem na úrovni bunkrů minus sedmdesát a stále klesaly tempem, jakým mrzlo zemské jádro. Peklo bylo ledové.

O zeď bunkru opřený muž, o jeho hruď opřená žena. Zachumlaní do dek a v kožešinách leží a vzájemně se snaží zahřívat, přesto je na nich vidět, že mrznou.

Eva: Žiješ?
Ticho
Eva: Adame, žiješ?
Adam: (zamumlá) Jo.
Eva: Pamatuješ na ten prosluněnej den v zahradě?
Adam: Matně. Mám pocit, že mám zmrzlej celej mozek.
Eva: Seděli jsme opření stejně tak, jak teď, akorát o strom a bavili se o dětech.
Adam: Pamatuju si to všechno matně. Mám zmrzlej mozek. Nejedli jsme u toho koláč?
Eva: Koláč, co napekla tvoje máma pro ten svůj literární kroužek a tys jí ho ukradl?
Adam: Kolik nám bylo?
Eva: Asi šestnáct. Ještě jsi neměl vousy.
Adam: A ty prsa.
Eva: Jaktože nám to nevyšlo?
Adam: Co.
Eva: Život, děti, kariéra. Bílý dům na skále s výhledem na moře a pes, kterej by se jmenoval Endy a žral by žrádlo z reklamy.
Adam: Ale svým způsobem nám to vyšlo, ne?
Eva: Hmmm?
Adam: Jakože jsme spolu vydrželi až do smrti, ne?
Eva: Ještě neříkej Hop, ještě žijem. Třeba nás zachrání?
Adam: Kdo?
Eva: Nevím, nějakej hrdina. Vždycky se nakonec objeví.
Adam: Třeba jo. Třeba to nejsou pohádky. (zavírají se mu oči) Mám zmrzlej mozek.
Eva: A nakonec... nakonec jsem si představovala mramorovou desku, kolem ní květiny a plno přátel, jak tam stojej a pláčou. Taková hloupost. Ale kdo si nepředstavuje svoji vlastní smrt? Představujeme si jakej je sex s urostlým sportovcem nebo jaký je to bejt sváděná šarmantním hercem z plakátu. Představujeme si ty děti, ten dům, toho psa. A taky jak umřeme a co to udělá z ostatníma. Jenže už nezbyl nikdo, s kým by to něco udělalo. Kdo by hodil do vykopaný díry lilii a prohodil pár vzpomínkových slov. Nikdo. A... vždyť je to jedno. Adame?
Ticho.
Eva: Žiješ?
Ticho
Eva: Adame, žiješ?
Adam: Jo. (mumlá jakoby z velké dálky)

Hlas3: Kdysi na zemi na poušti, přepadli kočovní bandité vesnici. Zabili každého, kdo jim přišel pod ruku. Jen tři obyvatelé vesnice se stačili ukrýt v dávno vyprahlé studně. Studna pro ně znamenala záchranu. Ovšem, když kočovníci odjeli a vzduch byl čistý, neměli se jak dostat přeživší ven. A tak se tísnili na dně studny a pomalu čekali na smrt hlady a vyprahnutím. Záchrana se pro ně stala smrtící pastí. Jak dny zoufale pomalu utíkali, začali šílet. Místo hlady nebo žízní, zemřeli tak, že se ukopali.

Výtah - v něm tři vyhublé postavy. Bůhví kolik dní je už zaseknutý, ve chvíli, kdy vypadl generátor, uvízli v něm.

Pako: Víte, říkal jsem si...
Okap: Už je to tady zase.
Kápo: Drž hubu!
Pako: ...že by bylo docela fajn....
Kápo: Chápeš, že nám je to u prdele?
Pako: Kdyby tu byla televize.
Kápo: Ty jseš fakt čurák!
Okap: Tak ještě jednou. Nemůžeš tady mít ani záchodovou mísu, ani soukromí, ani kompjůtr, ani svoji starou a ani podělanou televizi.
Kápo: Jediný, co tady můžeš mít, je leda tak hovno.
Pako: Kdyby byla sobota a byla by sobota večer, tak by teď dávali španělskou ligu. To já bych se koukal s kámošema, pil lahváče a kouřil jointa. Hele nemáte cigáro?
Kápo: Tak kopaná se ti líbí, jo? Nakopu ti prdel! (Chce se vrhnout na Paka, ale Okap mu v tom zabrání)
Okap: Nech ho, neví co říká.
Kápo: To je mi jedno.
Okap: Blouzní.
Pako: A kdyby byla neděle, tak by dávali anglickou.
Kápo: Já ho zabiju.
Okap: A víš co? Zabijeme ho a sníme.
Pako: Kdyby bylo pondělí, tak bych si spíš pustil nějakej film.
Kápo: Ty vole, člověka jsem ještě nejedl.
Okap: Je prej dobrej.
Kápo: Jak to víš? (měří si ho podezíravě)
Okap: Někde jsem to kdysi četl.
Pako: A kdyby tady byla knížka.
Kápo: To ne. Jíst člověka nebudu, to si ho zabij sám, zmrde.
Okap: Copak nemáš hlad?
Kápo: Mám.
Okap: Tak neváhej.
Kápo: Ale to si sežeru radši vlastní ruku, než abych porušil jedenáctý přikázání.
Okap: Jedenáctý přikázání?
Kápo: Nežer bližního svýho.
Okap: Sory, netušil jsem, že jseš věřící.
Pako: A kdybych tady tak měl nůž... (šáhne si do nohavice)
Kápo: Oba jste stejní čuráci. Jeden postiženej dement a druhej zkurvenej kanibal.
Pako: (vytáhne kudlu) tak bych s ním někoho ubodal! (vrhne se na kápa a zabodne mu jej do krku, rychle vytáhne a vrhne se na Okapa, který stojí s nevěřícně otevřenou hubou a překvapeně zírá na svoje břicho, do kterého s šílenou vervou bodá Pako.) Kdybych tak měl sporák.

Hlasy: Studna! Studna! Studna! Smrt! Studna! Studna! Studna! Smrt! Studna! Studna! Studna! Smrt!


Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.
Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.
Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.

Ale co pralesy?

Až tady skončíme, planeta bude dutá
a každý úder jí rozezní, jak triangl
přesto dnes bráníme sobecký neřesti
v mrazivém počasí, táhne se procesí
ale co pralesy? Vzpomeňte, pralesy!
při pouti za pravdou sešli jsme na zcestí
beze vší noblesy spálíme pralesy
pro šťávu v přístrojích spálíme pralesy
pro stoly a pro židle rozřežem pralesy
k svobodě slova chceme svět přivésti,
k systému, kde mocní hackeři
rozhodují o dobru a zlu v kyberprostoru

Ale na co je nám kyberprostor?
Když už není kyslík, co bychom dýchali?
Vzpomeňte na pralesy a zasaďte strom,
jinak až tady skončíme
planeta bude dutá
a každý úder jí rození
jak triangl

Rozohněn žárem tisíce sluncí

Rozohněn žárem tisíce sluncí
sen se jak kometa do hlavy vrací
a zvrací vzpomínky na hrdiny
na padlou slávu a taky na hodiny
hodiny promluv ke svému stádu
banánovej prezident mi hraje tátu
a tak se potím a tím potem brodím
celé dny i noci, v oslavách probdím

Být svou poslední večeří

Lehnout si na rozpálenou plotýnku
stupeň číslo 6
a nosem nasávat vůni svého škvařícího se masa
potřít se olejem a usmažit na sobě vajíčko
v žaludku míchat si rajskou omáčku
a v hrdle vařit špagety

Lehnout si do trouby a posypat se kmínem
podlívat vínem
správně se osolit, pomazat medem a potit sádlo
kynout jako bábovka, být nadívaný a zlátnout
prošitý jehlicí, abych se nerozpadl
a na stole se dobře krájel

Padala z nebe

Padala z nebe a neměla křídla
nemohla vědět, jak vlastně se lítá
Padala z nebe a neměla koberec,
z mechu a kapradí vylezl mravenec

s láskou se mravenec na nebe podívá
A potom laskavé obloze povídá:
“Podívej holka, pojď na něco si hrát
převlečen za obra já toužím se rvát

Na život! Na smrt! tradice nám velí
když ty nejdravější zaútočí včely!”
Mravenec k obloze pěstmičky šermuje
černý mrak nad ním se už stahuje

Cosi z ní padá a nemá to křídla
nemůže to vědět, kterak se lítá
Cosi z ní padá a není to sněžení
Mravenec zdrcen je ženskými hýžděmi

Až sirény začnou hrát na ostro

Kolik bude času, až sirény začnou hrát na ostro?
Ty své hrozné tóny, tóny, tóny tónů.
To já nevím...
Bude čas na spásu, odčinit svý hříchy, splatit účty?
Malicherný účty, účty, účty účtů.
To já nevím...
Proč bych vlastně prchal, když byl bych bez bot na boso?
To nebyl bych bosem, bosem, bosem bosů.
To já nevím...

Tak kam já se schovám, když nevezmou mě do toho krytu,
do velkého krytu, krytu, krytu krytů
To já nevím...
Jak dlouho bude znít, tahle nudná hudba sirén
hrozně nudné tóny, tóny, tóny tónů
To já nevím...
A jestli vlastně ty, chytíš mě ještě někdy za ruku?
Alespoň za prsty, prsty, prsty prstů
To já nevím...

Akrostich

Královna seděla na svém kanapi
a ručně si všívala růže do gatí
trávila siestu, myslela na chlapy
kterak ve válce na pýchu doplatí
a plakala pro ně a pro jejich děti
a plakala něžně pro lásku ženy
která nejvíce na válku doplatí
trávila siestu, myslela na chlapy
a ručně si všívala růže do gatí
Královna seděla na svém kanapi

Petrus Borel

Bída

Vám se z mých úsměvů zdá, že se těším zdraví,
že jsem tvor laskavý, nevykvašený, hravý,
že svůj čas probíjím bez vyšších pohnutek,
že neznám výčitky svědomí, zármutek.
Víte, co skrývá hruď, jež se tak hrdě klene?
Jen srdce vyprahlé, spálené, popleněné!
I lampu, pokavad už nevydává třpyt,
lze jako srdce buď rozbít či otevřít.

O čelo katovské káry jsi bušil hlavou:
tenkrát, můj ubohý André, sis před popravou
zoufal, že doposud jsi nevykonal dost
pro svobodu a lesk své vlasti, pro věčnost!
Kolikrát i já bil nohama o kameny,
na skále života, závistmi obklíčený,
a v trýzni pozvedal hlas k nebi se slovy:
Poznal jsem svoji moc, poznal jsem okovy!

Moc... okovy... A dál? Nic. Básník dnes už nemá
proč konat zázraky, múza v něm dříme, němá,
moc leží v okovech. - Náš jasnozřivý věk
věří jen talentům z dob našich pramatek.
Pracuj a nedoufej v zázraky. Co ti zbývá?
Pracuj!... Proč? Do uší řve nouze jako divá
a všechny myšlenky se chystá podupat.
Jak tedy vyzpívat svou lyrou...co? Mám hlad!

Rhapsodies, 1831

Rozhlasový pořad

“Velký autor malých scén”
Šokir Muminof

poesie: Šokir Muminof
souhrn života provedl: Ondřej Zais



Prazvláštní jméno, připomínající jméno kazachstánského zápasníka v judu, nese tento trochu šílený třicetiletý básník a performer Šokir Muminof. Můžeme jenom hádat, zda jméno je pseudonymem či opravdu vlastním jménem umělce.
Abychom tuto záhadu pochopili lépe, musíme se vrátit třicet let zpátky do minulosti, do místa, kde se tento slovutný autor narodil a představit si jeho narození.
Byla to vesnice zapadaná sněhem, 21. prosinec 1982. Trubky byly zamrzlé stejně jako kamna a v posteli pod peřinou se v bolestech svíjela mladá těhotná žena. Společnost jí dělal jen starý pes (údajně nesl jméno Šokir) a vidiny v nichž se zjevovaly bytosti ne nepodobné známým mumínkům z pohádek Tove Janssonové. V tom dveře rozrazil chlap ohromných rozměrů, povoláním dřevorubec. Sekeru odhodil ke stěně, roztopil zamrzlá kamna a až po tom se shýbl ke své ženě, políbil ji na čelo a odhrnul peřinu. Kaštanovýma očima na něj bez pláče zíral jeho syn. Dřevorubec měl mnoho nápadů pro jméno syna, nejraději by byl, kdyby se jmenoval po něm. Jenže žena dala synovi jméno “Šokir Muminof” dle jména psa a představ svých. Zbývalo jen odseknout pupeční šňůru...

Takto romanticky líčí v připravované autobiografii Šokir Muminof své zrození. U tohoto pseudoautora se dá téměř na sto procent říci, že se jedná o čirou fikci, kterou je lemován celý jeho život. Snad nikdo ze současníků není tolik podoben Baronu Prášilovi, jako tento básník a přece, jak se říká, na všem bývá zrnko pravdy. Pojďme se tedy vydat na cestu, za odhalením tohoto umělce.



Rutina
Každý se snaží spokojený být
Svou vlastní cestou s cílem jít
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina
Každý se snaží odsud odejít
Mě chce se z toho pít
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina
Má vášeň v žití jediná
Ta neúnosná rutina
Každý se snaží otevřít
Mě chce se teďka taky
Orosená vychlazená svačina
Nač máme otvíráky?
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina


V roce 1988, tedy ve svých šesti letech nastoupil Šokir do první třídy základní školy v Žihobci u Sušic. O jeho životě v předchozím období se toho mnoho nedochovalo, opět jen to, co na sebe prozradil sám autor. Tedy dobrodružná cesta do Mongolska s otcem, která zanechala v malém Šokirovi nesmazatelné stopy asijského duchovna a poetiky nekonečně prázdných planin mongolské stepi. Otec zde údajně vyřizoval zakázku státního podniku Sušice na dodej zápalek a učil Mongolce se zápalkami pracovat. Šokir píše, že to byla špatná volba. Špatný plán, když chytla od zápalek celá jedna mongolská vesnice, museli s otcem utíkat bosi před rozzuřeným davem.
Popis putování a zážitky z raného umělcova věku jsou velmi podobné dílu Marca Pola “Milion” ovšem liší se v dětském pohledu na svět. Otec, nevzdělaný dřevorubec, se snažil Šokirovi odpovídat na jeho zvídavé otázky, ovšem slon byl tenkrát “místo nosu hadice”, Velká Čínská zeď “Hromadou cihel” a slovo delegovat znamenalo “ukázat, zač je toho loket.” Ovšem v dětských očích budoucího básníka vše vypadalo velkolepé, nádherné a podivné.
Tedy když nastoupil první ročník základní školy, ověnčený amulety asijských šamanů a s malou jizvou pod okem (od mongolského šípu) vypadal jako nejdrsnější dítě ve škole.

Jed
Byl podán dobrým způsobem
Jenž nepoznal by profík
Nevěřícně kroutím hlavou
Jak čuník se sobem
Omámen nejen trávou
Hodím si krátký šlofík
Kdo podal mi ho nechť je živ
Tak přejedený umírám
Mé tělo hoďte do kopřiv

Pro učitele se stal noční můrou, která je strašila po nocích, když usínali nad diktáty a slohovými pracemi. Jednak mu nebyli schopni spolknout asijské dobrodružné cesty, které líčil v domácím úkolu na téma: “Co jsme dělali s rodinou o prázdninách” a pak neustálý strach ze vší, které mohli rašit v chlapcově hřívě, na dítě v jeho věku dosti nezvyklé. V těch dobách, kdy všichni nosili vojenský sestřih alá ježek, vyčníval kromě jizvy a amuletů Šokir hárem, které mu záviděla nejedna dívka. Jenže vlasy si nevyčesával (a nedělá to ani dnes), tak mu přírodní dredy rašili a v nich, jak se učitelé domnívali i ony zkázonosné potvůrky. Musel tedy sedět sám v odstrčeném koutě třídy, pod plakátem osla. Soudruzi učitelé zavolali samozřejmě jeho otce, ale když přišel dvoumetrový dřevorubec se stejně dlouhou a přírodními dredy obdařenou kšticí, o vlasech jeho syna nepadlo nejmenšího slova.
Šokir tvrdí, že v tomto období, tedy období, kdy se učil číst a psát, vznikali i jeho poetické prvotiny, které se však díky různým zkázonosným vlivům nedochovaly. Buď jeho básničky zabavovala učitelka, nebo se ztrácely, jako se různé věci ztrácejí a nebo shořely při velkém požáru školy v roce 1991. Nebyl to poslední požár v Šokirově životě, ale o tom se ještě zmíníme.
Když vzpomínáme na prvních pět tříd základní školy, nesmíme zapomenout na Šokirovu první lásku, která jeho tvorbu ovlivnila na dlouhé čtyři roky a to tak, že se Šokir do sebe uzavřel a nenapsal ani hlásku a oddal se sportu.

Něco ve křoví
Něco ve křoví si žije
Křoví nekřoví stejně žije
Jí, spí, pije, ryje do všech kolem sebe
Něco ve křoví přežívá
Nemaje přece usmívá
Bafá to, na obranu svého stanu ve křoví
Když kdekdo pomočí křoví
Kdo ví, co bude s něčím ve křoví


Veronika Křivá. Tak jí aspoň ve své připravované autobiografii Šokir pojmenoval. Dá se téměř s jistotou určit, že se nejedná o pravé jméno dívky, která zlomila jako první umělci srdce. Umělci srdce potřebují lámat, je to důležité pro jejich duševní i fyzický vývoj. Ovšem způsob, kterým to udělala Veronika Křivá je dle Šokira ojedinělý.
“Křivule,” jak jí také ve své autobiografii Šokir nazývá, totiž byla nejkrásnější dívkou ze 4.A. Všichni kluci jí tahali za copánky, ti odvážnější plácali po zadku. Jen Šokir se těchto prvních flirtů z něžným pohlavím neúčastnil a odměřeně jí zpod kštice pozoroval. Až jednoho dne, jej sama oslovila a zeptala se, jestli nechce na procházku. Souhlasil, i když musel čelit úsměškům spolužáků. Venčili jejího ohromného labradora a Veronika předváděla, jak na něm umí jezdit. Šokir jí pak při zapadajícím slunci odrecitoval několik svých zamilovaných veršů, které sesmolil na rychlo před procházkou. Něžně se usmívala a dala mu pusu na tvář. Ten den se vrátil domů a nemohl jí z hlavy pustit. Chlubí se, že ten večer sepsal svoji první básnickou sbírku milostná poesie, která se, jak jinak, nedochovala. Druhý den procházku zopakovali a Šokir jí svojí poesii přečetl. I tentokrát se jí líbila a následovala znovu pusa na tvář a kradmé držení za ruce.
Třetí den přehrál Křivuli svoji divadelní hru. Zatleskala a první pusa na pusu.
Čtvrtý den... čtvrtý den Veronika nepřišla do školy. Nepřišla ani další den. Nepřišla už nikdy a Šokir to vzal, jako konec jejich velké lásky a její zradu.
Jak se nám podařilo dopátrat, Veronika za svojí nepřítomnost nemohla. Když se vrátila z onoho posledního rande domů, její otec jí sdělil, že získal novou práci v Praze a následující den se stěhují. Proplakala jistě celou noc, jako plakají dívky v šestákových románech, ale se svým osudem nemohla udělat nic. Těžko říci, jaké by bylo dnešní Šokirovo dílo, kdyby tenkrát do Prahy neodjeli a jaký by byl člověk? Byla by romantika v jeho verších stejně silná, jako romantika Vrchlického, Nezvala či Seiferta? Nedělal by to, co po té dělal?

sen
kam se poděl sen co jsem měl
je pryč
odezněl
o čem byl?
O černobílých hranatých krabicích pohybujících se směrem doleva
Pak byla určitá časová prodleva
A černobílé hranaté krabice pohybující se směrem doleva
Pohybovaly se směrem doprava
Až ten sen byl trochu otrava

Trávicí potíže
Ve stavu bez tíže
Pro salám do spíže
Trávící potíže
trápí mě trápí
Bezelstné noci
Salámu v moci
Znovu se ocitáám
ve stavu bez tíže
Trápí mě trápí
Zaslepen vírou v hlad
Přicházím o erekci


Po té ráně do srdce mladíka, rozhodl se Šokir vykašlat na veškerou poesii světa a začal hrát fotbal. Dle trenérů bylo sice už pozdě neboť správný fotbalista by měl trénovat od pěti let, ale Šokirova fyzická zdatnost překonala rozdíl let tréninku a rychle se zapracoval do juniorského družstva a brzy hrál za Sušice dětskou ligu. Dá se snadno dohledat, že útočník Šokir Muminoff nastřílel v letech 94-98 v juniorských ligách neuvěřitelných 342 gólů, což samozřejmě vedlo k tomu, že si jej všimli i české velkokluby, jako Sparta nebo Slavie a jeho otci nabízeli smlouvy. Jenže ten rozuměl fotbalu asi tak, jako rozuměl slonům a tedy nechal rozhodnutí na synovi. Dnes se Šokir zapřísahá, že měl na nabídku jednoho z týmů kývnout, že kdyby tak učinil, dnes by hrál fotbal nejvyšší světové úrovně. Nebýt ovšem chřipky, která jej sklátila v roce 1998 a nějakým zázračným způsobem se mu dostal do ruky Kerouaců román “Na cestě” a posléze Londonova “Cesta.” Není důležité, která z těchto knih se mu do ruky dostala jako první, obě jej totiž dovedly k rozhodnutí, že se musí ve svých patnácti letech zvednout a vyrazit na cestu stopem po Evropě. Zanechal tedy fotbalu, do batohu sbalil pět zápisníku, dvacet obyčejných tužek, tři ořezávátka a vyrazil. Protože cítil, že musí za sebou spálit všechny mosty, naaranžoval svoji sebevraždu. Doklady i svoje oblečení vhodil do řeky a na mostě nechal dopis na rozloučenou. Bohužel se jeho přesné znění nedochovalo, Šokir přesto ve své autobiografii uvádí: “Bylo tam cosi o míru, o bolesti světa, o nespravedlnosti žití i o pětkách z matiky, o zlomeném srdci - zkrátka všechno, za co by patnáctiletý kluk mohl chtít spáchat sebevraždu. Bylo tam všechno tak, aby můj odchod ze světa byl úřadům uvěřitelný.”

schody do nikam
schodiště plné vajglů
to jistě ony jsou
ty schody plné vajglů
co nikdy nikam nevedou
tak utíkám
sám sobě vytýkám, proč jsem sem vůbec šel
i když pár měsíců už jsem k tomu spěl
chtěl jsem si zvolit správnou cestu
a vzít si třeba nevěstu
mít děti, rodinu
aspoň hodinu
však zvolil jsem si cestu bůh ví kam
po schodech do nikam


Tedy od patnácti až do dvaceti let, ve věku, který je pro většinu básníků zásadní z hlediska inspirace a tvorby, byl Šokir Muminof pokládán za mrtvého. Pohřeb neměl velký. Sešli se na něm spoluhráči z týmu, truchlící otec a kněz. Matka na pohřeb nedorazila. Popravdě kromě narození, se Šokir vyhýbá jakékoliv zmínce o ní. Zemřela nebo odešla od rodiny? Nebo jí jen chce Šokir ušetřit nechtěné popularity? Toť otázka, kterou by mohl zodpovědět jen sám fabulující básník, ale odmítá.
Zatímco otec dál kácel stromy pro státní podnik Lesy (teď už Česká republika), putoval Šokir nejprve napříč Evropou. Při těchto cestách sepsal fascinující cestopis “Evropa pod mostem” Zde vypráví, co je pravdy na severských pověstech o trolech, kteří se pod nimi schovávají. Jsou-li za troly ve skandidávaii považování ohyzdní bezdomovci, může tomu tak být, ale daleko více se bájnému stvoře podobal jeden obr v Albánii, se kterým Šokir svedl souboj na život a na smrt. Nakonec jej udolal ránou do hlavy kamenem. Někdo by vypisoval, jaký to byl boj, jak se v poslední chvíli, kdy už hrozilo, že obr hrdinu zašlape do země, modlil k Bohu. V cestopise je však jen lakonická zmínka: “Bylo to o fous.”
Na svých cestách se Šokir živil pracemi na černo, sbíral odpadky v koších, žongloval na ulici s míčem, přednášel poesii v angličtině, za jídlo sekal ve vesnicích dříví na zimu. Za chladných večerů se potuloval kolem tepláren a přespával v opuštěných továrních halách.
V sedmnácti doputoval do Barcelonského přístavu, kde se vzal práci, jako námořník a dle svého největšího vzoru, jakým se mu stal Jack London, odžil následující rok na moři, dokud jeho loď nesmetla bouře a on nevyplaval na opuštěném ostrově. Zde se zdá, že už opravdu přehání v líčení svých osudů, když zaplete do robinsonovské téma s bondovkou a zabrání zloduchovi, aby v útrobách sopky odpálil rakety na New York a Moskvu. Spíše je uvěřitelnější posléze jeho putování po poušti, kde s karavanou Tuaregů přepadne Libyjskou posádku a stane se pašerákem kradených obrazů z Itálie do Egypta. Ovšem návštěa země liliputánů se už jeví, jako čistá vykrádačka Gulliverových cest a proto, byli Šokirovi cestopisy po jeho návrat do vlasti odmítnuty všemi nakladateli, kterým je nabídl, což zapříčinilo jeho nenávist k nim a od té doby se zařekl, že do své smrti knihu nevydá. Jen jeho rukopisy jsou k dostání na požádání a to jen díky osobnímu přátelství s básníkem. Skutečně velká škoda, protože vydalo-li by se toto jeho dílo, měla by naše země novou literární ikonu.

v pekle
v pekle je pekelně teplo
ted by mi helplo
kdyby mi bylo teplo
je zima, první máj
ten zimní máj
nenávisti čas
jsme v pekle

Píše se rok 2002, Šokirovi je dvacet let a vrací se do vlasti, kde zjišťuje, že bez identity se nedá pomalu koupit ani rohlík v obchodě. Navštěvuje svého otce, který dostane při setkání s pět let mrtvým synem infarkt, ale nakonec dosvědčí jeho identitu před úřady a Šokir dostává novou občanku. Hlásí se na střední školu obchodní, aby si dodělal maturitu. Školu úspěšně absolvuje během dvou let, kdy dvakrát ročník přeskočí díky dokonalé znalosti cizích jazyků. Ve dvaadvaceti letech zakládá popavangardní uskupení “Zlaté slovo”, se kterým spíše než tvorbě básnické či prozaické, věnují se požívání přírodních drog a zkoumají staré šamanské praktiky.
Ze skupiny z tohoto důvodu odchází většina členů, ale noví se verbují na ulicích. Skupina zastává názor, že každý lidský věk, vždy měl své šamany. Ať už to jsou zaříkávači deště, kněží v kostelech nebo moderní psychologové, vždy tu byli, aby drželi morálku lidského bytí nad propastí prázdnoty. Šokir je díky svým životním zkušenostem vůdcem této skupiny. Občas sice zplodí nové verše, které mají možnost vyslechnout členové skupiny, ale většinu času tráví meditováním. Živí se vypůjčováním peněz od bank a z příspěvků, od členů skupiny. Roku 2006 sám skupinu rozpouští a odchází do ústraní na celý následující rok. O tomto roce se nepíše ani v jeho autobiografii, a když se jej zeptáte, co celý ten rok dělal, zarytě mlčí.

Jitro
Ranní rozbřesk, zalepené oči
Všechno se kolem jitra točí
Jitra jsou spanilými bradavkami
ženy
A všemi smysly vnímáš jejich změny
Líbat je ústy , sahat prsty, něžně hladit, sát
A chladit přirození
Z jediného důvodu
Že jitra mají předurčení
K předčasnému odchodu

Přirozeně
Přirozeně
Říká se,
že kapr sebou mrská se
přirozeně proč by ne
stejně brzy zahyne
jémine
přirozeně neví proč
má právo mrskem projevit
že chce žít
přirozeně nebude
osude
viď,
přirozeně se styď



Nicméně roku 2007 se vrací a již jako 25-tiletý bere zaměstnání v malých potravinách, kde se drží následující čtyři roky a koná občanské povinnosti podle toho, jak se od něj očekává. Ve volných chvílích se učí hře na nástroje a pokouší se skládat písně. Také začíná pracovat na svém Opus Magnus - rýmované autobiografii, která do dnešního dne čítá přes deset tisíc veršů. Občas vystoupí v amatérských kabaretech se svoji poesií a vždy sklidí ohromný úspěch. Ovšem, jakmile se jej někdo zeptá, jestli se nedá jeho poesii někde zakoupit v knihkupectví či jiné jeho dílo, odmítavě kroutí hlavou. “Dokud nebudu mrtvej, nic nebude a až budu mrtvej, budou mrtví všichni”
Tedy je na dalších generacích, aby si počkali na kompletní dílo tohoto největšího žijícího autora “malých scén.”
V současné době je Šokir Muminoff ze své vůle nezaměstnaný a čeká na konec světa v den jeho třicátých narozenin.



andělé na zemi
andělé na zemi jsou
bydlí u nás v přízemí
nikam nechodí
nikdy nevyjdou
nic nedělají
není o nich ani vidu ani slechu
vždyt v každodenním spěchu
nedokážem si připustit
že stačí zaklepat

Krve není nikdy málo

“Krve není nikdy málo”
Hlásá vládní propaganda
jenom mě se jí nedostává
a lidí ubývá
poznám to, když vyjdu na ulici
když v obchoďáku kupuji tkaničky
když neslyším dětský smích na hřištích
když jedu tramvají sám
když sleduji divadelní představení jednoho herce
Sbalit se a vypadnout, utéct z týhle zkurvený země, kde všechno se posralo
někde na pláži stavět hrad z písku
opalovat se do hněda
a nemyslet na to, jak mi zastřelili dvojče na náměstí
“Krve není nikdy málo”
jenom mě se jí nedostává
Hráli jsme si na svatbu a milovali se v něžném objetí na útesu
pak skočila dolů a já jen zíral a ptal se: Proč?
Rohlíky v pekárně podražili
pekařů ubývá
A císař svůj lid nemiluje, i když by rád miloval
jenže popravy musí bejt a
chlast je zakázanej a sex je zakázanej
“Kdo bude šukat, přijde o hlavu”
hlásá obří plakát nalepený v metru
ve všech stanicích, kde dřív prodávali kondomy
a šlapky si vodili kumčafty do průlezů
a železné traverzy nahradili hole, kterými rozbíjíme hlavy bezvěrcům
“Krve není nikdy málo”
řekl si ten, který skočil z paneláku a rozbil se na padrť
i ta slečna ve vaně, co roupama nevěděla, co je skutečná deprese
řeklo si dítě, když šťouralo nehtem ve strupu
bankéř Krevní banky zavalený penězi
Dracula se jen pousmál, oblízl se a přepnul na jiný kanál
Shakespear, když psal Hamleta
šílenec, kdy jej adaptoval

“Krve není nikdy málo”
jenom mě se jí nedostalo

V(er)še pro Krále

Akrostich

Kolikrát si sedí, páni naši, politici
A mají si k obědu zelenou brokolici?
To jářku nevím, neznám pravdu
Epilepticky se válím radši v prachu
Řadím se k těm, co nastavují bradu
Inu jsem hold takový, můj milý brachu
Neříkej, že jiný jsi, když to tak není
A nastav svou druhou tvář do setmění

Ritornel

Ach naříkám si, naříkám: “Moje hlava!”
a jak bych tolik, nenaříkal?
když na chlast byla včera sleva

Ocasatý rým

Starověká skříň ukrývá tajemství z dob,
kdy všechno mělo snad nějaký účel
jenže dnes je svět pln hloupých zlob
a včel

Starověká skříň je plná vábivých her
se slovy oproštěných od všech zel
z posledních sil, zakrvácených per
a čel


Rispet

Seděl na vrbě a kouřil z fajfky vodník
v dýmu se zamýšlel na svými syny
měl totiž dva a žel jen jeden rybník
přitom mu z pusy kapaly sliny

První je lakomý, ošklivý a zlý, jak štika (je)
druhý zas v hlavě má piliny až mu tam tiká (jen)

rzb8m vadit nebude v tom mém rybníce,
když dál vládnout jim budu jen já - stálice

Triolet

Po kluzkém povrchu to vždy klouže
jak je lehké nohu zlomit
když zamrznou všechny hloupé louže
po kluzkém povrchu to vždy klouže
tak chňapnout po soli já vždy touže
a pak ty louže osolit
Po kluzkém povrchu to vždy klouže
a je lehké nohu zlomit

Haiku

1
piju po ránu
jenom když venku prší
vodu z kanálu

2
měl jsem jeden sen
v roce zlého delfína
vidět dítě růst



Rondel

Chudého člověka ve stoce bolívaj zuby
a špínou zmáčený v pracích je odmítán
a pasta z močůvky páchne mu z huby
jest to prokletí: Tři léta být nelíbán

Rád by se vydal jinou cestou, jenže kudy?
ten zbytečně zchudle starý, smutný pán
Chudého člověka ve stoce bolívaj zuby
a špínou zmáčený v pracích je odmítán

Po nocích prorokuje ze zoufalství bludy
doufá, že do cizích domovů on bude zván
Chudého člověka ve stoce bolívaj zuby
a špínou zmáčený v pracích je odmítán

Nóna

Tam kde nebylo člověka
běhal z lesa do pole zajíc
tradice jeho odvěká
nemohl ukrást ani krajíc
nebál se, že pes zaštěká
svobodu zajíci nepřejíc
volně spěchá zajíc vzduchem
přitom hýbe pravým uchem
hledá si zaječici zajíc

Decima

Jednou jedna holka zvolá:
“Jsem to ale holka hloupá
vzala jsem si teda vola
nezabije ani mola
on neumí vařit ani prát
jenom na míse sedět, srát
radši dneska skočím z mola
než další den s ním tady žít
on chce být jenom na mol, pít!”
To vše každá holka zvolá

Gazel II

Svraštila se ti kolem očí kůže, Eco
tak rozhodl jses změnit jméno růže, Eco
a jak by se měla jmenovat?
Někdo radí, ať jest to třeba keců nůže, Eco
jenže ty máš svoji starou hlavu
Co se na daleko lepší názvy zmůže, Eco
honí se v ní příliš mnoho symbolů
takových jenž myslí věci úže, Eco
takových co ze snů se ti vyznají
ze snů, v nichž jsi jako malé bůže, Eco
největší z taliánskejch autorů
Hold odtrhnul jsem špatný růžek, Eco
a ani nedočetl jsem to tvoje dílo
Tedy nechť kniha jmenuje se Ecoegorůže, Eco

Stance (oktáva)

Venku je zima, co růže zmrazí
a temná nafialovělá půlnoční obloha
ulicí toulají se mladých dívek vrazi
v mordech dobrá je šikmá nože poloha
nebude trvat dlouho a nůž do těla vrazí
dívce, která svojí krásu podědila od Boha
a já u telefonu sedím a čekám na zprávu,
že mí bratři snědí již vykonali popravu

Petrus Borel

Obratné odmítnutí

Nesnažte se mi klást za vinu pohrdání,
zlý úsměv, tím méně chlad způsobený tím,
že moje ledové srdce se všeho straní;
v nitru své duše prý náklonnost málo ctím.
Ne, vzdor své moudrosti mi málo rozumíte.
Zdám se vám lhostejný? Své city v nitru skryté
vám tedy prokáži horoucím vyznáním.

Jak miluji? Mám rád dům z karolinských časů
v soumraku posetém červánky; je mi vhod
na strmém balkóně rozeznít jejich krásu
svou loutnou, vytvářet k nim tklivý doprovod,
počítat polibky vskrytu své milostnici,
sledovat nebesa ve vlně tiše spící
a stříbro měsíce v kolébce jasných vod.

Mám rád i štvanice, strašlivé lovčí tlupy
i rohy, chraptivé a drsné nástroje,
křik sluhů, štěkání, hvozd bouří, hřmí a upí,
halali a řev psů, ano, to oboje
nade vše miluji, a také soumrak v kraji,
čas, kdy se horalé v údolí oddávají
svým prostým tanečkům za zvuku hoboje.

Rád pálím olibanum, miluji také manu,
voní-li polní květ, jsem jako opilý,
rád polonahý mdlím na měkkém otomanu,
rád svoji siestu, počatou ve chvíli,
kdy žár nás bičuje, prodloužím do soumraku,
rád kouřím kalumet, doutník a po tabáku
nejlépe vonný čaj mou bolest rozptýlí.

Rád bádám v knihovnách. Spoléhám na náhodu,
že najdu kroniky, jež dávno zteřely,
rád luštím starý spis z římských dob, řeckou ódu,
maluji cheruby, píši i rondely
a potom zcela zpit magií hodokvasů,
kde staví nestoudnost na odiv hříšnou krásu,
poklesám tíživou rozkoší zemdlelý.

Konečně miluji cval přes pláně a lesy,
ryzák se žene vpřed, spí letní příroda,
miluji požáry s požitkem, který děsí,
válečná ozvěna horský klid rozhlodá,
z tyrana pod mocnou korouhví krev už teče,
hrot vnikl do srdce a v rudé záři meče
zní nad cizákem křik: "Ať žije svoboda!"

Ne, nesmíte mi klást za vinu pohrdání,
zlý úsměv, tím méně chlad způsobený tím,
že moje ledové srdce se všeho straní;
v hloubi své duše prý náklonnost málo ctím.
vzdor velké moudrosti mi málo rozumíte.
Zdám se vám lhostejný? Své city v nitru skryté
jsem proto prokázal horoucím vyznáním.

(Rhapsodies, 1831)

Tekila Keks

A říkejte mi Tekila Keks,
říkejte mi Tekilo,
Tequilou mě opíjejte a
přiládejte prsy na má ústa.

Uprostřed noci, ve chvíli, kdy už je sedm osm hodin tma
potkávám stíny, jak tancujou a zpívaj
hymnu zpustlíků co ztratili zájem rodiny...

Tekila se opírá o lampu,
svírá poloprázdnou flašku v pravé ruce
a v levé má pistoli,
kterou někoho zastřelí

Krok... krok... výstřel
výstřel... krok

a krev se táhne za mladíkem,
jako Amazonka,
už nestojí pevně, jak stával
umírá v křeči na konci ulice

Tichý smích zpustlíka,
říkali mu Tekila Keks

Sometimes

Sometimes i have money
and my life fall to depp
Sometimes you are hungry
your brain talks me: "Stop!"
Sometimes ve have lucky
our lives are so great
Sometimes she is lovelly
and i say to her: "............"

Jedna z metra

Veselé oči postarší dámy
na mě se culí. Píšu si poznámky, to se jí
líbí
to jí vzrušuje, proto se mi oddá
a až bude nahá
tak v půli noci, rozevře svůj klín
nemůžu si pomoci,
tak to prostě cítím,
když vidím ty veselé oči,
jak se na mě s přestávkami culí
A ta piha dělá dámu krásnou
roztomilou, zcela českou - pánem ještě nevybranou
skočit s ní dneska do postele
potka se zítra v kostele,
ale jen v případě, že mi ráno ustele.
Hebká kůže starší dámy,
taje těla nepopsány
nepodány správným mužem
nesevřeny krásy kultem.

Už vystoupila z metra
nechala tu rukavičku a telefonní číslo
na sedačce přede mnou

- škoda jen,že si na něj sednul ten opilý cicinec

Dobrodruh

Jsem dobrodruh,
cestuji vesmírem
na plášti panenky.
Točím tu bludný kruh -
motor poháněný kouzlem,
vzpomínám na ty české louky.
Jak jsem řekl:
"Jsem dobrodruh
a za letu neblinkám."

Zatmění

Jako paprsek světla, posetý bílými drahokamy
jako prošlá veka s čárovým kódem na plísni
jako prostá víla s tmavými kruhy
jako rozemletá vážka nad skotskými kilty
jako oranžová mandarinka s žlutými pruhy
tu sedím...

Prolíbat celou noc nad kartáčkem zubní pasty
vlastní odraz v zrcadle, je znakem kasty
jsem bojovníkem v cizí zemi
obchodníkem s dětskými sny
a pak kněží, který káže Tantru
Brahmán s posláním Nirvány
tu sedím...

V horečkách proběhlo zatmění slunce. V osamění včerejší válka. Šílenost je kýč moderní doby a deprese je represí živé vody. Řvát řádky o smutku, který není. Být poetou po setmění. Rvát si vlasy a urvat nehty, když mlátíte ve vzteku do kytary. V horečkách proběhlo zatmění slunce. V osamění včerejší válka a srdce radostí jásá, že duše neutekla. Posilnit se vodkou z prázdné flašky, projít pouští bez Fata Morgany a na konci duhy nalézt hliněný hrnec se spoustou zlata. Všechny ty léky sbalit, vytrhnout bažanta a spolu ležícímu lžící vydloubnout oči, uříznout prsty a vypálit jazyk. Uříznout jazyk a vypálit prsty. V horečkách proběhlo dnešní zatmění slunce. Mít samotu za posvátnou věc je jen pro lháře, protože člověk neumí být sám, jen se tím rád vychloubá. Z posledního papírku si udělám origami a potěším tváře malých dětí. Malý trpaslíček ožije a zatancuje irskou lidovou. Žonglujeme ze světem, protože nám Bůh dal to právo. Žonglujeme s pokladem, který nazývá se život. Proběhnout vteřinou a projít hodinou. V životě mít jedinou šanci najít... V horečkách proběhlo zatmění slunce.
tu sedím... na lavičce

Sedím tu!

Ve své kobce!


Jednou za čas naleznu na smetišti medailónek
mladá krásná holka, se na mě culí
mám jen vztek
na ty co ten medailónek vyhodí

Dívka s lupou

Znám jednu holku, ta má místo hlavy lupu
a tou lupou kouká na mě...
zkoumá moje malé vrásky a vůbec
nešvary mojí kůže.
A někdy se lupou kouká do duše
a pak říká, jakej jsem
to bych nejraději utekl, docela daleko
od tý holky co má místo hlavy lupu.
Ani nevím co mě na ní přitahuje,
snad jen, že se skrze ní můžou koukat
do knížky a číst si
nebo zkoumat známky.
Dívka s lupou je poděs

Tři rady

Já starý jsem, jak stár je svět
však já nejsem ten nejstaršejší kmet
to žil byl jeden poustevník
co slíbil kdysi na cedník
že ženám se bude vyhýbat
a s pannami se nestýkat
že bude držet mlčení
i když pravda bude potřeba k uzření
že bude dle zásad Krista žít
jíst jen chleba a vodu pít

vylezl si tedy na horu
a našel si cosi jako krtčí noru
kde tekla malá studánka
a každé ráno dostávalo se mu chlebíčka
rušil ho jen zpěv ptáků
a taky řeči zákeřných loskutáků
žil si tam snad padesát to let
pevně odhodlán pro boha se rozkrájet

i tu jednou přišel sedláka to syn
kdo slepice ukrad, který zlosyn
"Starče, vím že mlčíš docela,
však pověz mi co tvoje mozkovna ukrývá
kdo ukrad slepice
koho obvinění týče se?
je to snad Standa? ten proradný parchant?
nebo že by Ota? ten co se mi nemůže rovnat?
tak kdo, pověz šlechetný starče
pak daruji ti svoje morče
/beztak je skoro chcíplý
a šedivý má chřípí/"

ale stařec mlčel a
sedlákův to drzý syn odešel
odešel domů zmlátit Standu
a rovnou taky Otu

uběhla mnohá další léta
sedlákův syn sám se stal sedlákem
sté vrásky objevily se na tváři kmeta
jeho voda byla jeho pivem
jeho píle jeho rumem
potácel se docela zmaten na okraji propasti,
pozorujíc lidi co byli na pěsti

tu přišel sedlák znova,
a vůbec mu neva
že kmet nevypustí slova
chce aby byla dobrá jeho rada
"Milý starče, tys mě znal už jako kojence
tys viděl na tváři mé po čem toužím
a určitě víš co život můj teď souží
teda respektive srdce
to je to co pláče
kvůli jedné pitomé káče
dcerce chudého tkáče
co mě vůbec, ale vůbec nechce
a já se tedy ptám
mám si ji vzít násilím?
koupit ji od tkáče
a bát se zloby jejího borce - toho rváče?
když dobře poradíš
něco ti dám
sic špatně usoudíš
rakev tmavou pro tebe mám."

ale to se ví, stařec mlčel
sedlák šel dolů
zabít rváče dal
potom v srdci tkáče cit rozdmýchal
pojmul Káču za ženu
a za chvíli děti své čekal

uběhla léta mnohá
z kmeta stala se mátoha
on vymyslel horský to kompas
však nevěděl na co je občanský průkaz
promlouval v duchu s bohem
sic na to se jeho přísaha nevztahovala
bůh pro něj byl nepřijatelný bohém
a jeho domýšlivost kmeta rozčilovala
ale snesl to
protože to
je úděl kmetů
co promlouvají v duchu či v letu
s Pánem Bohem

přišel Sedlák na potřetí,
to už sám se belhal o holi
za ta léta povil
svým krumpáčem spoustu dětí
Však jen ta nejstarší byla dvojčata
"ptám se tě kmete naposledy
komu mám odkázat svoje prachy?
jeden syn je velký silný
a ten druhý nadto chytrý
jeden umí vzíti za práci
a umí se prát jak zlatí draci
a ten druhý krásný
a taky úspěšný
a běhat, jak ten umí
je jako já za mlada,
kdy světu vládla dobrá nálada
tak poraď komu prachy dáti mám
sic tě holí tady udolám!"

Po letech přemýšlení
a rozmluv s bohem,
kmet se zvedne a prohodí hbitě
"Polib mi prdel."


Konec

Každý večer s jinou ženou

Jsem tu
a jseš tu i ty
a vím, že mě nechceš
a vím, že ty víš,
že já nechci tebe.
Každý večer s jinou ženou.

Mám připosraný spodky
a z rádia vyhrávaj obstarožní songy.
Svlíkám ti tepláky.
Chceš, abych šoustal tu tvou píču.
Každý večer s jinou ženou.

Upíjíš z číše vína
a já si prohlížím fotografie
svojí ženy
a ty se ptáš, jak se má.
a já odpovím: "Každý večer s jiným mužem"

Pokýváš hlavou a jdeš spát.
Dopadlo to, jak jsem čekal.
Já ji nechtě,
ale vzal jsem si ji.
Schizofreničku, protože mi ji bylo líto.

Každý večer s jinou ženou.