Ty knihy...

Udělal jsem obrovskou chybu, že jsem nevytáhnul z kapsy včera dvě stovky a nepořídil si sto let staré vydání Poa v angličtině. Na místo toho jsem prodávajícím na knižním bazaru doporučil, že taková kniha by se měla prodávat i za pětistovku a oni pak, že jestli mi to nevadí, že jí raději odnesou prodat do antikvariátu, a že děkují za radu. Nemuseli děkovat, i když dneska mě mrzí, že jsem nedržel jazyk za zuby. I tak jsem si pořídil Hemingwaye za slušných padesát korun, několik povídek od Londona za desetikorunu a naprosto krásný a voňavý A4 sešit s pevnou vazbou a zažloutlým kvalitním papírem s linkami. Vypil jsem jen málo piv, nechal si ujet poslední metro a kodrcal se s bolavou pravou achillovkou, kterou dráždí stará bota noční Prahou, zmíral hlady a peníze, které jsem měl vypláznout bez řečí za nádhernou knihu jsem projedl při čekání na noční autobus.

Jen další promarněná příležitost, jakých byla už spousta. A rozhodně nepláču pro nekoupenou knihu, jako pro knihy, které mi nepatřily a někdo mi je ukradl. Někdo? Vím přesně, kdo to byl, ale v davu bych jej asi nepoznal. Nepoznal bych jej, ani kdyby mě postavili k tomu průhlednému zrcadlu a dali mi na výběr z pěti delikventů. Přesto přísahám, že jednoho dne mu to spočítám.
Kniha je věc nebývalé hodnoty, kniha bude, až nebude elektřina. Nakonec to bude první a zároveň poslední médium. Snad víc, než krádež knihy by mě dokázala nasrat jen krádež hliněné destičky, papyrusu s proroctvím či krádež čínskými praznaky popsaného želvího krunýře.

Ale co Kindle? Elektronická knížka? Co mobilní telefon, peněženka s měsíční výplatou dělníka, auto, barák? Všechno má nějakou hodnotu, ale až svět shoří, tak jediné, co po nás zbyde budou nápisy vytesané do skály. A pyramidy.

Raději knihu, než chlast! Hlásá propaganda a možná ten den, kdy mi byli odcizeny knihy, si jí někde na záchodě přečetl i onen zločinec. Dřepěl na míse a sral hovno velikosti pštrosího vejce a jediné, co jej hypnotizovalo byla nálepka s klukem napřahujícím v odporu ruku. A tak mi vybral brašnu a teď se někde láduje Topolovou poesií či přežívá v Melounovém cukru. A jestli ho tohle všechno bavilo, tak možná nahlédl i do ostatních papírů a přečetl si něco mého. Ale to je idealizace zločince. Nejspíš to bylo ve skutečnosti tak, že na záchodě došel toaleťák a on si po tom hovně velkým jak pštrosí vejce neměl čím utřít zadek. A tohle vědomí o konci knížek mě donutilo tenkrát k slzám.

Ale daleko horší by bylo sledovat, jak mi vybírají knihy z knihkupectví nacisti a vezou je k hranici, kde by se symbolicky škvařil v plamenech Thomas Mann.

Horší by bylo, kdyby mě něco odmrštilo do světa, kde knihy nejsou a já tam žil s vědomím, že nevím, jak se vyrábí papír nebo tužka. Jediné, co bych dělal by bylo čmárání uhlem po kamenech či rytí klackem v písku.

A koneckonců Poe byl maniakální romantik, který si vzal svojí třináctiletou sestřenici, alkohol a drogy mu způsobovali stavy deprese, až ožralej a zfetovanej opiem upadl na chodníku do kómatu, ze kterého se po čtyři dny neprobral a nakonec zemřel na překrvení mozku.
Jen jeden z největších amerických básníků, nic víc a za dvě stovky.

Bazar knížek je nádherná věc, zvlášť v době, kdy se pravidelný nákup knih může stát jen koníčkem elit. Jsem rád, že můžu mít jejich koníčka a můžu na něm rajtovat, jak se mi zachce a za každou odpuštěnou krabičku cigaret si můžu pořídit jednu krásnou knihu...

Kapitán Skeccino

Dva obrázky dialogické a jeden obrázek jenž je tečkou příběhu...


Obraz 1

“Kajuta”

Je večer.
Princezna sedí v lodní kajutě, před zrcadlem, má na sobě svádivé šaty, vyčesává si vlasy a brouká melodii. V tom oknem vstoupí pirát s šátkem a kloboukem, zarostlý ve tváři, s drze šarmantním úsměvem. Princezna si jej nevšímá, je zahleděná do svého obrazu v zrcadle. Pirát se k ní zezadu pomalým, kradmým krokem přibližuje, až si jej konečně všimne. Úlek, údiv a strach se jí mihne po tváři, však zachovává ledovou důstojnost...

princezna: Kde jste se tu vzal?
pirát: Oknem.
princezna: Proč nechodíte raději dveřmi?
pirát: To by pak přece nebylo žádné překvapení. (suverénně princezně kouká do výstřihu)
princezna: A kdo říká, že toužím být překvapená?
pirát: Já to říkám.
princezna: Ale jakým právem?
pirát: Právem? (zachechtá se) Asi by se to dalo někde dohledat, nejsem tolik učený, víš?
princezna: Tak odejděte a někde si to přečtěte. (mávne rukou, snaží se dále česat a být nad věcí, marně v hlavě loví vzpomínky na romantické básničky, které četla jako malé dítě) Rozumíte?
pirát: Možná by jsi mi to mohla přečíst ty... Šťabajzno.
princezna: Šťa...! (vydechne) Co prosím?
pirát: Že já tě štípnu.
princezna: Budu křičet, naříkat, bránit se. Bodnu vás touhle vidlicí, jestli to uděláte (výhružně zamává jehlicí do vlasů)
pirát: (přiblíží se o krok) To neuděláš.
princezna: Jste drzý. Vykejte mi.
pirát: Raději tě plácnu po zadku, šťabajzno. (skočí po ní)
princezna: (uskočí) Vy hampejznickej plivajzníku! Vy prase! Jste zkaženost sama!
pirát: Jsem jen takový, jaký mám chuť být. Zkaženost? Nikoliv. Ve tvejch očích možná ničemnost, v těch mejch pouhá přirozenost.. Mám chuť a na co mám chuť, to si také beru. Oslavuji život! Oslavuji pravdu a proto tě chci. Tady na zemi a vedle na posteli. V kostele na lavici a v lese na mýtině, na lodi v podpalubí a ve stodole na seně. Všude tě budu mít, všude tě budu svlíkat a vášnivě se s tebou milovat. Začnu však tím, že tě plácnu po zadku. (plácne princeznu po zadku a ta zavřeští)
princezna: Já Vás varoval, vy hanebníče. Já vás varovala! (bodá kolem sebe jehlicí, ale piráta, jak je mrštný, ne a ne trefit)
pirát: Tak strohá, tak nudná a tak fintivá... Přesto jsi divoká a nebezpečná, jak nezajištěný lodní kanón. Staneš se mojí ženou, jakože se kapitán Skeccino jmenuji.
princezna: Nikdy!
pirát: Vždyť ani nevíš, co ti nabízím. tisíce žen po celém středomoří, na každém ostrově, v každém přístavu touží, abych je pojal za svoji ženu.
princezna: Ale já jsem princezna. O bídáky se nezajímám. Šlechtím se pro krásu, ne pro špínu.
pirát: Urážíš mě a rajcuješ. Mám chuť vlepit ti třista facek a povalit tě teď hned, i když to sama chceš. Slovy mě odmítáš a očima po tom kčišíš, dychtíš....
princezna: Jste akorát nafoukanec. Přilezete mi sem do pokoje oknem, začnete dělat nesmyslné, barbarské návrhy a chcete a myslíte si, že Vám skočím na lep?
pirát: Já nejsem barbar. Jen říkám, co si myslím a většinou si myslím to, co je pravda.
princezna: A proč by jste mě chtěl pojmout za ženu, když v každém přístavu na Vás čekájí přístavní šlapky? Chcete jen další trofej do sbírky, pane Skeccino
pirát: Když tomu říkáš trofej...
princezna: Mé postavení je poněkud vyšší než Vaše. Nemáte nárok.
pirát: Bouříš všechnu moji námořnickou krev, co mám v těle. Pokoušíš moji slušnost.
princezna: Slušnost? Vždyť jste jen prachobyčejný pirát.
pirát: Kapitán Skeccino jen prachobyčejný pirát?
princezna: Šmudla.
pirát: Šmudla?
princezna: Za celou tou svojí pózou kabrňáka, který může mít vše, co chce, skrýváte jen prachobyčejnýho špindíru, který vlezl do špatného pokoje. Jiná liga. Rozumíte?
pirát: Dost bylo řečí. (rozhodí rukama)
princezna: Konečně máte pravdu.
pirát: Víte, jak se jmenuje kapitán lodi, na které se právě plavíme?
princezna: Samozřejmě, že to vím. Velmi intelgentní, elegantní a sofistikovaný muž, který se k ženám nechová, jako prase. A navíc pěkně oholený. Zkrátka muž na svém místě. Kapitán Tulouse (Tul-úz).Dnes večer s ním mám povečeřet.
pirát: Ten obejda, že je inteligentní? Kdyby nebylo počítačů, loď by neuřídil. A navíc je to zbabělec, to co má v kalhotách není ani tak velké, jako můj malíček u nohy. Tuhle loď bych mu sebral mávnutím ruky. Nevěříte?
princezna: Stále vedete jen ty stejné vytahovačné řeči. Jen se na sebe podívejte. Zarostlý a to Vaše chování...
pirát: (změří se v zrcadle a pak se pohrdlivě usměje) Dost už o mém chování (spustí velitelským hlasem). Než odbije půlnoc, tato loď půjde ke dnu a ty se se mnou budeš plavit na mojí bárce, svlečená a prosící o moji přízeň.
(vytáhne černou růži z pod kabátu a zaražené princezně jí položí před zrcadlo) Máte moje slovo. (smekne klobouk, ukloní se a oknem zmizí)

Princezna chvíli stojí, kouká z okna, pak přejde k zrcadlu a přivoní k růži. Zasněně se do upraví a odejde na večeři.




Obraz 2

Večeře

Slavnostně ustrojený stůl, u něj sedí tlustý kapitán Toulouse s princeznou. Ve skleničkách mají šampaňské, na talíři špagetinos. Princezna je viditelně znuděná, zatímco Toulouse zaujatý sám sebou a vyprávěním svých heroicky vymyšlených příběhů.

Toulouse: ...jak povídám, stálo jich tam pět. Neučesaných, ošklivých, drsných pirátů. Byl jsem v ošidné situaci, když jsem měl stále svázané ruce za zády, ale má čelist byla stále pevně odhodlaná čelit jakémukoliv nebezpečí z jejich strany.
První se na mě vrhl a já jej kousl do bolestivého místa na břiše, druhého se mi povedlo odzbrojit elegantním nakopnutím do rozkroku. Třetího jsem zalehl, díky ostří meče čtvrtého jsem byl zbaven pout a bez pout byl pátý už jen třešničkou na dortu. Celá posádka byla zachráněna, já sklidil potlesk a velryb se ulovilo ten rok více, než pamatovali nejstarší velrybářské kroniky.
princezna: Gratuluji.
Toulouse: Srdíčko, nemusíte mi gratulovat k něčemu takovému, jako je vypořádání se s hrstkou pirátů. Daleko horší to bylo s nacistickou fregatou duchů, na kterou jsem narazil v severních mořích. Ale o tom Vám povím, až někdy jindy.
princezna: Jistě je to zajímavější, než jak jste se vypořádal s těmi lidojedy.
Toulouse: To dozajista. Ale co to mé bystré oči nevidí. Sklenice jsou prázdné. (zazvoní zvonečkem, který má po pravici - přiběhne číšník Gerald)
Toulouse: Drahý Geralde, přines nám prosím další šampaňské, snad nechceš, aby nám vyschlo v krku. (výhružně)
Gerald: A mám přinést zmrzlinové poháry, jak jste si přál, pane kapitáne?
Toulouse: Ano. A kubánský doutníky.
Princezna: Já nekouřím.
Toulouse: Tak jenom pro mě.
Gerald: Rozkaz, kapitáne! (odmašíruje)
Toulouse: Takže ti nacisti. Pluli jsme kolem jedno z norských fjordů. Vítr foukal, temná mračna se stahovala, vypadalo to napořádnou bouřku. Stál jsem na stěžni a pozoroval tu nepřátelskou oblohu. Když v tom vidím přibližovat se staré rezavé plavidlo, bez známky života na palubě. Prásk! Do plavidla udeřil blesk. Rozhodnu se bokem k lodi přirazit a prozkoumat jí. Jenže to ještě netuším, že činím chybu možná osudovou.
Princezna: To, že jste stále na živu přece svědčí o tom, že osudová nebyla.
Toulouse: Jenže to hrdina netuší, když se bez bázně vrhá do nebezpečí.
Princezna: Jistě.
Toulose: Posádka mě varovala, ať tam nechodím, že v těch vodách se ztratilo až příliš lodí a oni mají strach. Strach? Pche! Všichni do jednoho samí ubožáci bez zkušeností, bez kázně a bez jakéhokoliv morálního kodexu.
Gerald: (vstoupí) Pane kapitáne, moc se omlouvám, ale zmrzlina došla.
Toulouse: Zmrzlina došla?! (rozzuří se) Plavíme se středozemním mořem, na nejmodernější lodi tohoto věku, vezeme přes 4000 pasážerů a kapitán si nemůže dopřát zmrzlinu. A co na to řekne zde moje překrásná návštěva?
Princezna: Mě to nevadí...
Gerald: Velmi mě to mrzí, kapitáne... Mohu nabídnou vídeňský Sachr nebo kubánský dortík.
Toulouse: Myslíš si, že tento nedostatek kázně nahradí nějaký Sachr? Přistup blíž a nastav prsty, Geralde. (vytáhne z pouzdra důtku a pětkrát s ní praští Geralda přes prsty) A teď mi zmiz z očí! (Gerald odejde)
Princezna: Nemusíte být tolik krutý.
Toulouse: Krutý? Jen pár pořádných ran přes prsty tyhle hovada naučí kázni, věřte mi.
Princezna: Ošklivíte se mi.
Toulouse: Já? (zle se zasměje) Za to vy jste k rozlousknutí.
Princezna: No dovolte!
Toulouse: Vždyť já vím, proč jste tady, chcete to, chcete zakusit z mojí moci.
Princezna: Pomátl jste se?
Toulouse: Jsem kapitánem největší přepravní lodi ve Středozemním moři. Jsem vládcem moře, to takový couře, jako Vy musí přece imponovat.
Princezna: Odcházím! (naštvaně se zvedá od stolu) Děkuji za večeři i za ty námořnické báchorky. Odívat se do šálivého kabátu moci, aby jste zaimponoval ženě? Myslela jsem si, že jste slušný a inteligentní muž. Zatím si tu však vymýšlíte hanebné historky o svojí odvaze. Styďte se!
Toulouse: Já, že si vymýšlím? Vidíte támhleten ostrov? Jak blízko si myslíte, že může proplout takto gigantická loď, aniž by se poškrábala? To chce přece odvahu. A vědět, jak nastavit kurz.
(démonicky shrne vše ze stolu na zem a vytáhne osobní laptop, rozevře jej a naťuká několik hesel do klávesnice)
Princezna: Odcházím!
Toulouse: Odcházíš....odcházíš. Pořád jenom někam odcházíš, ale víš ty co? Ty nemáš kam jít. (úchylně se chechtá) Celá loď je pod mojí kontrolou, ale jestli chceš, vyskoč a doplav si na ostrov, couro!



Vstoupí Kapitán Skeccino.

Toulouse: Skeccino!
pirát: Toulousi (pohrdavě jej přeměří pohledem), tohle je tvoje zkáza
princezna: Vy!
pirát: Tahle loď půjde ke dnu.
Toulouse: Nesmysl.
pirát: Za několik málo okamžiků narazí trupem ostré dno a půjde ke dnu.
Toulouse: Počítače všechno ohlídají, mají nastavené přesné perimetry. Nic se nestane.
pirát: Ne. Bude to tak, jak říkám. Každému perimetru v počítači se dá trochu pomoci. (usměje se) Máte poslední možnost, princezno. Pojďte se mnou a staňte se mojí ženou.

Ozve se rána

Toulouse: Jsi ztracen, Skeccino, za tohle tě čeká provaz.
pirát: Já? Já přece nejsem kapitán téhle lodi, která jde ke dnu. Znáš přece zákony, Toulousi, každý kapitán je odpovědný za svoji loď. A teď ser strach!

Rána trhaného trupu

Toulouse: (zuřivě mlátí příkazy do laptopu) Zbláznilo se to. (nevěřícně) Zbláznilo se to. (odevzdaně) Zbláznilo se to. (zoufale)
pirát: Tvoje poslední slovo, šťabajzno?

Světla zablikají. Tma


Obraz 3

“Loď kapitána Skeccina”

Kapitán Skeccino sedí na laciném trůně z plastu, má šátek a čepici na hlavě. U nohou mu sedí nahá Princezna oblečená jen v bílé prostěradlo. Nenamalovaná je mnohem podobnější představě o bájné bohyni Afroditě. Má opřednou hlavu o kapitánovo koleno.
Loď není velká, pluje tmou a z rádia hraje nelegálně stažená muzika.
Gerald sedí opodál, kouří drahý kubánský doutník

Konec

Kdyby jsou chyby

Posledních několik dní se Petrovi zdálo o Žanetě, jak s ní chrápe a i jak ona chrápe s jinými chlapy. Dohánělo ho to k šílenství, nemohl dospávat a vzpomínky na sny jej pronásledovaly po celý den. Kdyby nebylo toho pátku, nic z toho by se nemuselo dít. Mohlo se mu zdát o úplně jinejch holkách, ale jen tak, že by jej sny těšily. Kdyby nebylo toho pátku a toho podělanýho zabezpečenýho kasína, mohl ležet v klidu vedle Žanety a vykládat jí o skvělé budoucnosti. Kdyby jenom neselhala ta bouchačka, když na toho obrovskýho frajera zamířil a zmáčknul spoušť, neseděl by dneska ve vězení a hloupě necivěl do zdi a nepřemýšlel nad všem “kdyby”.

Byla neděle a váleli se spolu v posteli, až při hovoru narazili na téma, které bylo mezi nimi spíše tabu, protože se Petr akorát rozčiloval a Žaneta byla neústupná ve svém přesvědčení.
“Prachy, pche” odfrknul si a pokračoval: “to podle tebe jde v životě jenom o prachy?”
“Nejde o prachy, ale o úspěch.” pronesla zamyšleně a prohrábla si vlasy.
“Úspěch. Jistě, ale za jakou cenu?”
“Třeba za tu nejvyšší?”
Petr si zapálil cigaretu a s pohledem vraha sledoval Žanetu, která se dál válela spokojeně v posteli. V hlavě se mu odvíjel příběh o vlastním neúspěchu a o zklamání, které sám ze sebe pociťoval. A bylo mu to najednou celé líto: “Vždyť já bych chtěl být úspěšný, jen mít peníze.”
“Tak si najdi práci. Před rokem tě vyhodili z konzervárny a od tý doby sis ani neškrtl.”
Mlčel. Neměl co říct na tu pravdu, kterou jej zkoušela. Sám věděl o jejích ambicích a tušil, že život s ním, jí jenom brzdí: “Neboj, to bude dobrý. Něco si najdu, budeme mít peníze a pak si budem moci dělat cokoliv budeme chtít.” chlácholil jí a tím i sám sebe. Nechtěl spustit další litanii o svojí neschopnosti, kvůli které bylo toto téma tím tabu.
Pak se pomilovali. Vášnivě, rychle a tvrdě a veškerá tíha z nich vyprchala a pak už se jen smáli nad svojí hloupostí a svému mládí.

Jenže brouk do hlavy byl zasazen a slib o práci vyřčen. Uběhli tři dny a nic se nelepšilo. V zajetí vlastních myšlenek a vyčkávání na odpovědi od společností, kterým Petr poslal svůj životopis, plynul čas tíživě pomalu. Žaneta odjela v pondělí ráno na týdenní zájezd do Alp s rodinou. Dala tak Petrovi čas, aby se trochu srovnal. Jenže, když ve středu už několikátou hodinu slepě čučel do monitoru, začal se mu v havě rodit plán nadcházející zkázy.
Ve čtvrtek se zastavil u jednoho militantního kamaráda a půjčil si od něj plynovou pistoli pod záminkou, že musí ve sklepě vystřílet krysy. Od dalšího kamaráda si půjčil tisícovku a rozjel se ještě ten den do Sušic, kde se ubytoval v nejlevnějším pensionu. Večer pak vyrazil na pivo do místního kasína obhlídnout situaci. Když seděl za lesklým pultem a pozoroval křehkou dívku točící pivo, nemohl se zbavit špatného pocitu, že dělá ohromnou blbost, kterou Žaneta rozhodně neocení. Jenže jí taky nemusí nic říkat. Nalže jí, že si našel práci a peníze bude utrácet rozvážně. V kase mohlo být tak padesát tisíc, což by stačilo na pět měsíců bezstarostného života. Když to všechno ovšem vyjde. Problémem mohl být hromotluk, který celé kasíno hlídal a pak kamery v rozích místností. Udělal možná chybu, že se tu stavil už dnes, ale šátek přes obličej a rybářská čepice určitě jeho identitu zakryjí a s pistolí v ruce si vynutí respekt bouchače.
V myšlenkách vypil tři piva, zaplatil a odešel na pension, kde se chtěl před akcí trochu prospat, ale nemohl usnout, kdy v břiše cítil mravenčení, kterého vracelo do dětství a do situace, kdy si poprvé kupoval na trafice pornočasopis.
Všude bylo ticho a samota Petra trochu tísnila. Zavolal Žanetě: “Ahoj zlato” ozval se rozradostněnný a trochu přiopilý hlas na z Alp.
“Ahoj zlato,” břicho jej bolelo a špatně se mu mluvilo: “Jak to jde?”
“Lyžování skvělý, teď jsme na jednom koncertě tady ve městě. Hrajou tu výborní kluci, dobří kytaristi.” šveholila: “A co ty? Jakej jsi měl den? Práce? Našel sis práci?”
“Byl jsem na pohovoru a vypadá to slibně,” lhal: “je to jeden sklad, dělal bych tam zásobovače.”
“No tak to mám radost, aspoň se nebudeš tolik nudit.”
“Nebudu, šichta to bude od osmi do čtyř... miluj tě, víš to?”
“Já tebe taky, posílám pusu a držím pěsti. Kdy se dozvíš výsledky?”
“Zítra bych to měl vědět.”
“Tak jo, pa a těším se na tebe, v sobotu se už uvidíme.”
“Už aby to bylo. Užij si koncert, zlato a třeba napiš.” rozloučil se s ní, položil telefon a znovu se pokoušel usnout. Jenže hleděl jen do stropu a pocitu v břiše se nemohl zbavit. Skončil na záchodě kde dřepěl na míse a podřimoval. A za celou tu dobu nepřišla jediná zpráva. A pak se rozezněl tichý budík na telefonu. Dvě hodiny ráno.
Vybalil si z batohu plynovou pistoli, šátek a čepici. Taky jinou mikinu a sluneční brýle. Zhluboka se nadechl, vydechl a vše si na sebe obléknul.
Trochu se obával, že dveře dole budou uzamčené, ale naštěstí tam byl celonoční vrátný a bez otázek jej pustil ven. Zřejmě další ztracená duše, která nemůže po nocích spát a vymetá hospody. Takových už v pensionu bylo nezpočet a takových ještě bude, tak proč by se měl vrátný ptát?
Stál znovu před hernou, kterou si ten den vybral a napoledy si v hlavě přehrál plán přepadení. Vběhne dovnitř, bude hrozit pistolí a přinutí obsluhu, aby mu všechny prachy strčila do igelitky. Tolikrát viděl záznamy přepadení ve večerních zprávách, že to rozhodně musí vyjít. Jen hodně křičet, mávat pistolí a být nemilosrdný. Pak už bude všechno v pořádku...

“V pozdních ranních hodinách přepadl mladý zakuklenec noční hernu v Sušicích. Personálu herny vyhrožoval plynovou pistolí, zuřivě s ní mával kolem sebe. Naštěstí člen místní ochranky měl nervy z oceli a mladíkovi s pistolí nehodlal ustoupit. Ten se po té po něm pokusil z pistole vystřelit, ta však naštěstí selhala. Pak už bylo lehké hubeného zakuklence zpacifikovat a odmaskovat. Jedná se o mladého Petra K. z Prahy, který přepadení v cizím městě naplánoval a rozhodl se jej také provést. Nejspíše chtěl řešit svojí špatnou finanční situaci. Za přepadení a za pokus o ublížení na zdraví mu nyní hrozí odnětí svobody až na 12 let.” hlásila moderátorka v pátečních zprávách, zatímco se divákům přehrávala celá situace natočená kamerami podniku. Poslední střih byl na zděšenou a připláclou Petrovu tvář k zemi a výraz očí prozrazoval, že v hlavě se odehrávají všechny důsledky zbabraného činu.

Možná kdyby nebylo tý neděle a toho hloupého porušení tabu, neseděl bych ve vězení a nežil celé dny se vzpomínkami na sny o svobodě. Kdybych si našel skutečně práci, nemusel jsem tady bejt. Kdybych před několika lety nečetl Kerouacka, nemusel bych tady bejt. Kdybych se narodil v jiný zemi a poznal jiný ženy, nemusel bych tady bejt. Kdyby ta bouchačka fungovala a rozstřelila tomu hajzlovi ksicht, kdyby Žaneta neodjela do Alp, kdybych nebyl blbej, nemusel bych tady bejt.

Severní vítr

Staré myšlenky vyměníme za nové, přesto ty staré, uzavřené v komoře, snaží se probít ven a do dveří kopou.
V Praze nasněžila jen tenká vrstva sněhu a je z toho kalamita. Na severu v horách je jiná zima, stejně jako je jiné léto a jinak se prožívá, než tady. Rozumět tomu, co se odehrává obyvatelům severu v hlavách nelze. Zahřívají se činností, prací a vědomostmi. Jsou moudřejší, krásnější a vitálnější a mají právo se na nás Pražáky koukat svrchu. A jaro je postihne záplavami, když všechen ten sníh na horách rozmrzne a ti, co mají podniky u řeky už dávno spoří na nové omítky.
Čeká se na jaro, až i ty moudré dívky začnou odhalovat svoji ženskost a předvedou nové módní trendy a variace. Budeme z nich omdlévat a žít v bezesných nocích plných tužeb, toužit po severním větru. Budeme se chtít nabít jejich uschovanou energií, kterou vytvořili za zimu, nabít se láskou, která bude z jejich srdcí téci stejně, jako teče rozbouřená řeka za povodní.
Nejde staré myšlenky vyměnit za nové, když stále do dveří kopou a nedají pokoj, dokud je nevyslyšíme.
Obléhají mojí hlavu, jako nacisti obléhali Stalingrad a v mrazech umírali v beznadějném boji, protože rusů bylo daleko víc a byli doma.

Studna

Nejtěsněji je ve studně plné studu.


Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.
Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.
Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.

Hlasy: Studna! Studna! Studna! Smrt! Studna! Studna! Studna! Smrt! Studna! Studna! Studna! Smrt!

Hlas1: A byla tma, celý kraj do ní upadl, celá země, celý svět. Ve dnech, kdy slunce vyhaslo a Vesmír navždy pohltil svou temnotou zemi.
Nevíme jak dávno se tak stalo. Lidé od té přežívali v bunkrech pod zemí, netušíc, jestli stále měsíc obíhá zemi. Ani by nemohli, měsíc bez slunce není ve vesmíru vidět. Bez slunce není ani země z vesmíru vidět. Lidé přežívali jen díky mohutným generátorům, závislí na jejich funkčnosti. V mnohých bunkrech se tyto generátory porouchali již dávno a bez nich nebylo světlo, nebylo teplo a nebyl vzduch. Posledních několik hodin umírali přeživší dávno smíření s tím, co má přijít. Umírali po tmě.

Generál: Jak se to k čertu mohlo stát?! Kdo to mohl dopustit?!
Kapitán: Nevím, pane!
Generál: A jak bys mohl? To byla jen řečnická otázka. Jestli ovšem ti prevíti "nahoře" něco dávno nevěděli a teď žijí spokojeně na vesmírných stanicích. To bych se opravdu nasral!
Kapitán: Dovolte, pane, abych podotknul, že bez slunce by byli stejně v hajzlu, jako my tady dole.
Generál: Máš pravdu, kapitáne. Chcípnou všichni. Bohatý i chudý. Rozdíl je jen v tom... rozdíl je jen v tom, kdo má pistoli.
Kapitán: Jak to myslíte?
Generál: Jak bych to měl myslet? Čím míň dýchajících, tím víc kyslíku pro ostatní.
Kapitán: Generále...! (zvuk pojistky).... to snad ne!
Generál: Stejně chcípnem. Chcípnu já, chcípneš ty, chcípnou ostatní. Je to všechno jedno... (výstřel)
Ticho.
Kapitán: Generále... generále... slyšíte mě? (nahmatá po slepu pistoli a vystřelí si mozek z hlavy)

Hlas2: V prvních dnech po katastrofě se mnozí, nakrmení smyšlenými příběhy - snažili věřit, že odhodlanost, lidská píle, intelekt a nakonec i láska - ta vysněná lidská schopnost - vše překonají.
Se sluncem neodešel však jenom kyslík a světlo. Odešlo hlavně teplo a planeta začla pozvolna mrznout. Teploty na povrchu dosahovali minus stosedmdesát stupňů celsia a pod povrchem na úrovni bunkrů minus sedmdesát a stále klesaly tempem, jakým mrzlo zemské jádro. Peklo bylo ledové.

O zeď bunkru opřený muž, o jeho hruď opřená žena. Zachumlaní do dek a v kožešinách leží a vzájemně se snaží zahřívat, přesto je na nich vidět, že mrznou.

Eva: Žiješ?
Ticho
Eva: Adame, žiješ?
Adam: (zamumlá) Jo.
Eva: Pamatuješ na ten prosluněnej den v zahradě?
Adam: Matně. Mám pocit, že mám zmrzlej celej mozek.
Eva: Seděli jsme opření stejně tak, jak teď, akorát o strom a bavili se o dětech.
Adam: Pamatuju si to všechno matně. Mám zmrzlej mozek. Nejedli jsme u toho koláč?
Eva: Koláč, co napekla tvoje máma pro ten svůj literární kroužek a tys jí ho ukradl?
Adam: Kolik nám bylo?
Eva: Asi šestnáct. Ještě jsi neměl vousy.
Adam: A ty prsa.
Eva: Jaktože nám to nevyšlo?
Adam: Co.
Eva: Život, děti, kariéra. Bílý dům na skále s výhledem na moře a pes, kterej by se jmenoval Endy a žral by žrádlo z reklamy.
Adam: Ale svým způsobem nám to vyšlo, ne?
Eva: Hmmm?
Adam: Jakože jsme spolu vydrželi až do smrti, ne?
Eva: Ještě neříkej Hop, ještě žijem. Třeba nás zachrání?
Adam: Kdo?
Eva: Nevím, nějakej hrdina. Vždycky se nakonec objeví.
Adam: Třeba jo. Třeba to nejsou pohádky. (zavírají se mu oči) Mám zmrzlej mozek.
Eva: A nakonec... nakonec jsem si představovala mramorovou desku, kolem ní květiny a plno přátel, jak tam stojej a pláčou. Taková hloupost. Ale kdo si nepředstavuje svoji vlastní smrt? Představujeme si jakej je sex s urostlým sportovcem nebo jaký je to bejt sváděná šarmantním hercem z plakátu. Představujeme si ty děti, ten dům, toho psa. A taky jak umřeme a co to udělá z ostatníma. Jenže už nezbyl nikdo, s kým by to něco udělalo. Kdo by hodil do vykopaný díry lilii a prohodil pár vzpomínkových slov. Nikdo. A... vždyť je to jedno. Adame?
Ticho.
Eva: Žiješ?
Ticho
Eva: Adame, žiješ?
Adam: Jo. (mumlá jakoby z velké dálky)

Hlas3: Kdysi na zemi na poušti, přepadli kočovní bandité vesnici. Zabili každého, kdo jim přišel pod ruku. Jen tři obyvatelé vesnice se stačili ukrýt v dávno vyprahlé studně. Studna pro ně znamenala záchranu. Ovšem, když kočovníci odjeli a vzduch byl čistý, neměli se jak dostat přeživší ven. A tak se tísnili na dně studny a pomalu čekali na smrt hlady a vyprahnutím. Záchrana se pro ně stala smrtící pastí. Jak dny zoufale pomalu utíkali, začali šílet. Místo hlady nebo žízní, zemřeli tak, že se ukopali.

Výtah - v něm tři vyhublé postavy. Bůhví kolik dní je už zaseknutý, ve chvíli, kdy vypadl generátor, uvízli v něm.

Pako: Víte, říkal jsem si...
Okap: Už je to tady zase.
Kápo: Drž hubu!
Pako: ...že by bylo docela fajn....
Kápo: Chápeš, že nám je to u prdele?
Pako: Kdyby tu byla televize.
Kápo: Ty jseš fakt čurák!
Okap: Tak ještě jednou. Nemůžeš tady mít ani záchodovou mísu, ani soukromí, ani kompjůtr, ani svoji starou a ani podělanou televizi.
Kápo: Jediný, co tady můžeš mít, je leda tak hovno.
Pako: Kdyby byla sobota a byla by sobota večer, tak by teď dávali španělskou ligu. To já bych se koukal s kámošema, pil lahváče a kouřil jointa. Hele nemáte cigáro?
Kápo: Tak kopaná se ti líbí, jo? Nakopu ti prdel! (Chce se vrhnout na Paka, ale Okap mu v tom zabrání)
Okap: Nech ho, neví co říká.
Kápo: To je mi jedno.
Okap: Blouzní.
Pako: A kdyby byla neděle, tak by dávali anglickou.
Kápo: Já ho zabiju.
Okap: A víš co? Zabijeme ho a sníme.
Pako: Kdyby bylo pondělí, tak bych si spíš pustil nějakej film.
Kápo: Ty vole, člověka jsem ještě nejedl.
Okap: Je prej dobrej.
Kápo: Jak to víš? (měří si ho podezíravě)
Okap: Někde jsem to kdysi četl.
Pako: A kdyby tady byla knížka.
Kápo: To ne. Jíst člověka nebudu, to si ho zabij sám, zmrde.
Okap: Copak nemáš hlad?
Kápo: Mám.
Okap: Tak neváhej.
Kápo: Ale to si sežeru radši vlastní ruku, než abych porušil jedenáctý přikázání.
Okap: Jedenáctý přikázání?
Kápo: Nežer bližního svýho.
Okap: Sory, netušil jsem, že jseš věřící.
Pako: A kdybych tady tak měl nůž... (šáhne si do nohavice)
Kápo: Oba jste stejní čuráci. Jeden postiženej dement a druhej zkurvenej kanibal.
Pako: (vytáhne kudlu) tak bych s ním někoho ubodal! (vrhne se na kápa a zabodne mu jej do krku, rychle vytáhne a vrhne se na Okapa, který stojí s nevěřícně otevřenou hubou a překvapeně zírá na svoje břicho, do kterého s šílenou vervou bodá Pako.) Kdybych tak měl sporák.

Hlasy: Studna! Studna! Studna! Smrt! Studna! Studna! Studna! Smrt! Studna! Studna! Studna! Smrt!


Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.
Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.
Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.

Jeníček a Mařenka

Postavy: Jeníček
Mařenka
Černý Hůlka
Baba Kořenka
Jiný Jeníček
Jiná Mařenka
Maminka
Stromy (sbor)



Obraz 1 – Pokoj Jeníčka a Mařenky

Dvě postýlky, na kterých leží děti, je noc a do místnosti svítí jen skrze okno prostupující záře měsíce. Jeníček s Mařenkou leží nehnutě, vypadá to, že spí, jen Mařenka se občas převalí, jakoby jí něco vrtalo hlavou.

Mařenka: Jeníčku, spíš?
Jeníček: (zamumlá z polospánku) Mařenko...?
Mařenka: Dneska to byl hrozný den, viď?
Jeníček: Mno... to byl. (dlouze zívne) Stejně jako ten včerejší a ten předvčerejší. Jako každý den tady. Stojí to za prd.
Mařenka: Taky si myslím. Víš co po mě dneska chtěla Maceška?
Jeníček: Ne.
Mařenka: Abych vylezla na půdu, vyházela harampádí a celkově to tam uklidila.
Jeníček: (Vzpřímí se) Tam jsme se přece vždycky báli.
Mařenka: Báli. A taky, že jsem strach měla, když jsem na horu stoupala po schodech. Protestovala jsem, ale co mi to bylo platné? Maceška si stála za svým. Dokud to prý neudělám, nedostanu najíst.
Jeníček: Ale večeřeli jsme přece spolu, takže si to zvládla. Jaké to tam je, povídej.
Mařenka: Otevřela jsem poklop, zaskřípal. Cosi jsem zaslechla, snad třepotání netopýřích křídel a měla jsem pocit, že se něco přede mnou snaží schovat. A potom taky pocit, že mě cosi ze tmy pozoruje.
Jeníček: (zahalí se do deky) Nebýt s tátou v lese, ochráním tě. (zašeptá)
Mařenka: Měla jsem sebou petrolejku, která mi půdu osvítila, jen kouty zůstaly ve tmě, ale zahlédla jsem ta stvoření, která se tam schovávala. Krysy.
Jeníček: Nesnáším krysy. Ze všech stvoření na světě nejvíc nesnáším krysy.
Mařenka: Pak by mě tedy zajímalo, jak by si mě chtěl ochránit.
Jeníček: Jsem silný, to víš. Denně tahám s otcem v lese těžké klády, kácím stromy a řežu. Nesnáším tu práci, ale dodala mi sílu.
Mařenka: Moc harampádí tam nebylo.
Jeníček: Kde?
Mařenka: Na půdě přece. Byla tam však truhla.
Jeníček: V truhlách bývají poklady.
Mařenka: V týhle byly jen knihy. Tedy skutečný poklad.
Jeníček: Poklad? Pokladem jsou šperky, zlaté mince, drahokamy.
Mařenka: Pro mě ne. Pro mě největším pokladem je vědění. A jelikož nebylo harampádí na vyhození, maceška asi nikdy sama na půdě nebyla, sedla jsem si a začala číst. Moc zajímavé knihy. Pamatuješ na příběhy, které nám kdysi vyprávěla maminka před spaním?
Jeníček: Samozřejmě, že pamatuju. Vždycky jsem si představoval, žejá sám jsem hrdinou oněch příběhů, že to já zachraňuji slečny v nesnázích, nosím u pasu kouzelný meč a místo klácení stromů, klátím hlavy sani.
Mařenka: Tak ty měla z těch knížek. Celý den jsem trávila pročítáním si v nich, vzpomínala na maminku a na jaké to bylo před tím, než... no však víš, než umřela. A pak pod hromadou všech těch knih jsem našla pergamen, než jsem si jej stačila přečíst, objevila se mi za zády maceška, aby zkontrolovala moji práci. Když viděla, že sedím u truhly plné knih, vyhnala mě z půdy, rychle jsem si strčila pergamen pod košilku a šla dolů, kde mě čekala příprava večeře. Pak už nebyl čas na to si jej přečíst.
Jeníček: Od té doby, co maminka zemřela se stal z táty nerudný pán. Smutek zahání prací a od té doby co si našel macešku, bere mě do lesa sebou, nesnáším to. Stále bych chtěl být tím hrdinou z maminčiných příběhů. Tak bych zahnal svůj smutek.
Mařenka: Mám ten pergamen tady. Přečtem si ho?
Jeníček: Neptej se tak hloupě a čti.
Mařenka: (vytáhne z pod košilky pergamen, zapálí svíčku na nočním stolku) Vypráví se, že kdesi uprostřed lesa leží tajemný hrad a na tomto hradě žije již stovky let černokněžník Černá Hůlka a střeží zde „Knihu kouzel a poznání“ před dobrodruhy, kteří by mu jí chtějí vzít. Nikomu se to ještě nepodařilo a nezbavil les tohoto prokletí neboť Hůlka vládne mocí nesmírnou. I já se pokusím knihu získat, porazit zlého pána hradu a osvobodit tak les od jeho hrůz. Nedělám to pro sebe, ani pro věčnou slávu, dělám to pro tebe Jeníčku a Mařenku, dělám to pro svoji rodinu, abych Vám zajistila bezpečí, aby jste se vy nebo jiné děti, nemuseli bát chodit po lese. Nevrátím-li se, zapomeňte na mě a odstěhujte se daleko od těchto hrozných lesů....
Ticho
Jeníček: A dál?
Mařenka: Dál už nic není.
Jeníček: Škoda, byl jsem napjatej.
Mařenka: To ti to nedochází? To psala maminka, naše pravá maminka.
Jeníček: Nesmysl, vždyť otec tvrdil, že zahynula, když na ní cestou do města spadla kamená lavina.
Mařenka: Otec lhal a dopis před námi ukryl.
Jeníček: Dospělí přece nelžou.
Mařenka: Vypadá to, že lžou.
Jeníček: Jsem šokován.
Mařenka: Nezbývá nám nic jiného, než utéci a vydat se na hrad Černého Hůlky.
Jeníček: Jestli je to pravda, neměli bysme spíš zapomenout a odstěhovat se někam daleko?
Mařenka: Nesmysl. Vzpomeň si na to, jak sis představoval, že jsi hrdinou maminčiných příběhů před spaním. Copak by takový hrdina sklopil zrak k zemi před zlem a zbaběle utekl?
Jeníček: To by teda neutekl!
Mařenka: Třeba tam kdesi maminka je a potřebuje naši pomoc.
Jeníček: Máš pravdu, řekneme to otci.
Mařenka: Jeníčku, jsme v tom sami, jen my dva. Otec dopis schoval a chce na maminku zapomenout, proto si taky vzal macešku. Ten nás nevyslechne a ona nás nikam nepustí. Jsou spokojený tak, jak to je. Jsou spokojený, že jim sloužíme.
Jeníček: Tak tedy neváhejme už ani minutu déle a prchejme!

Rychle na sebe hází svršky a vyskakují oknem.

Obraz 2 – noční úprk lesem

Jeníček s Mařenkou se drží za ruce a běží lesem. Duní rychlá hudba, občas zahouká sýček a odněkud se ozve zavytí vlka, rozdírají si nohy o ostružiní, zakopávají, až doběhnou na mýtinu, dle jejich úsudku dostatečně daleko od domova, padají únavou a usínají.
- divadelní akce je zde taková, že Jeníček s Mařenkou se nehýbou z místa, místo kolem nich běhají stromy, které vždy zaběhnou za oponou, kde se vrátí na začátek a znovu kolem nich proběhnou, do toho Jeníček nebo Mařenka několikrát zakopnou a ten druhý vždy zvedá – v tu chvíli se běhající stromy na chvíli zastaví, aby se posléze znovu rozeběhly.

Stromy: Běží děti nocí lesem
hnáni touhou, hnáni steskem
Běží, padaj, zakopávaj
šlahouny se omotávaj
kolem jejich kotníčků,
stríraj dětskou kůžičku
Běží děti nocí lesem
hnáni touhou, hnáni steskem
achich ouvej, toto bolí
kterou cestu v noci zvolí?
Cestu správnou, cestu zlou
chcou bojovati s temnotou
Běží děti nocí lesem
hnáni touhou, hnáni steskem....

Nakonec se stromy rozestaví do kola kolem Jeníčka a Mařenky – mýtina a děti zde usínají.


Obraz 3 – Ráno na mýtině

Z modré barvy přechází světlo ve žlutou – rozednívá se.
První se probudí Jeníček, pohlédne na ještě spící Mařenku a usměje se, zmizí kamsi do lesa (tedy projde skrze stromy) a za chvíli se vrátí, nese v hrsti lesní plody, zatřese s Mařenkou...

Jeníček: Mařenko... Mařenko... vstávej.
Mařenka: (dlouze zívne) Dobré ráno.
Jeníček: Koukej, něco jsem ti přinesl. (podává jí plody)
Mařenka: Děkuji. Seš dlouho vzhůru?
Jeníček: Dlouho ne. (rozhlídne se kolem) vůbec to tu nepoznávám a už si ani nepamatuji, kudy jsme v noci přiběhli. Zdá se mi to tu být tak cizí.
Mařenka: (rozhlídne se) A to je správně, to aspoň vypovídá o tom, že jsme daleko od domova a blíž ke středu lesa.
Jeníček: Jenže kudy jít? Kterým směrem? Abychom se náhodou zas nevrátili domů. Tam by nám pořádně vyhubovali.
Mařenka: Tak co kdyby si vylezl na jeden z těch stromů a rozhlédl se? Třeba uvidíš věž hradu, hrady bývají vysoké.
Jeníček: Jenže já se bojím výšek a navíc, umím stromy kácet, ne na ně lézt.
Mařenka: Tak dobře, vylezu já. (začne lézt na jeden ze stromů)
Jeníček: (volá za ní) Napadlo mě, že ve všech těch příbězích měli hrdinové nějakou tu kouzelnou zbraň a my žádnou nemáme, jak vůbec chceš toho Hůlku porazit?
Mařenka: To ještě nevím.
Jeníček: (zmerčí na zemi parádní klacek) Hele klacek. Našel jsem klacek! Našel jsem klacek!
Mařenka: Jsme v lese, tady je spousta klacků.
Jeníček: Ale tohle je kouzelný klacek. Vsadím se, že je to nějaký zakletý meč. (bere jej do ruky a máchá s ním kolem sebe) Tak co vidíš něco?
Mařenka: Nevidím nic, nad lesem se vznáší mlha. To nemá cenu, lezu dolů.
Jeníček: (stále s klackem zkouší různé finesy) Je tu jedna stezka, jenže vede jen jedním směrem, jakoby tu začínala, to mi přijde dost divný.
Mařenka: A to si mi nemohl říct před tím, než jsem se vydrápala na ten strom?
Jeníček: Promiň. Před tím jsem si jí nevšiml. Jakoby se zčistajasna objevila ve chvíli, kdy jsi vylezla až na horu. Není to podivné?
Mařenka: To bude asi tím, že jsme v kouzelném lese. V kouzelném lese není nic podivné.
Jeníček: Ale co když je to past?
Mařenka: Past? To přece nevadí.
Jeníček: Jak nevadí?
Mařenka: Kdo jiný by nám mohl zosnovat past, než Černý hůlka? A jak by to mohla být past, když se s ním utkat chceme?
Jeníček: No jen abychom nešli po té stezce a najednou nespali do nějaké jámy.
Jeden strom vytáhne šipku s nápisem „K tajemnému hradu“
Mařenka: Koukej, ukazatel cesty, toho sis taky nevšiml? Jdeme.
Černý Hůlka: (zlý hlas) Věřte mi, holátka, že na tu cestu se vydat nechcete.
Jeníček: Co... co to bylo?
Mařenka: Ale chceme.
Černý Hůlka: (vystoupí z poza stromu, oblečen v myslivecké kazajce, ale pod ní jasně vykukuje černý plášť) Ale nechcete.
Jeníček: To je on!
Mařenka: Černý Hůlka!
Černý Hůlka: Já nejsem Černý Hůlka, jsem jen obyčejný hajný, který hlídá les.
Jeníček: (míří na něj klackem) To by mohl říct každý...
Mařenka: Tak nám tedy povězte, pane „Hajný“, proč bychom se nemohli chtít vydat touto stezkou.
Černý Hůlka: Protože Vás dovede do neštěstí. Vy nevíte, kdo sídlí na Tajmném hradě – zlý černokněžník Černý Hůlka a je velmi mocný...
Mařenka: Ale to my přece víme, proto tam chceme jít a porazit jej.
Černý Hůlka: Vy, že ho chcete porazit? Dovolte mi, abych se zasmál. CHACHACHA
Jeníček: Čemu se chechtáte?
Černý Hůlka: Vám! (shodí mysliveckou kazajku, obloha se zatáhne a je tma jako v noci – světlený efekt) Já jsem totiž ČERNÝ HŮLKA!!! Překvapeni?
Mařenka: Ani ne, plášť Vám zpod kazajky koukal.
Černý Hůlka: Cože? Já jsem mistr přeměny, já jsem mistr metamorfózy, ještě nikdy nikdo můj převlek neprohlédl.
Mařenka: Pak tedy nebude tak těžké Vás porazit, jak jsme si mysleli.
Černý Hůlka: Nebude? CHACHACHA.
Jeníček: Zase se chechtáte?
Černý Hůlka: (změní hlas na daleko zlověstnější) Abyste mě porazili, museli byste se nejprve dostat do hradu a tam se nedostanete dokud nepodstoupíte tři zkoušky.
Mařenka: (k Jeníčkovi) Vždycky jsou to tři...
Černý Hůlka: Zkoušky, které prověří vaší inteligenci, odvahu a věrnost.
Jeníček: Chachacha.
Černý Hůlka: Čemu se tak hloupě směješ, červe!?!
Jeníček: Jen jsem si to chtěl zkusit.
Černý Hůlka: Však on ti úsměv ztuhne na tváři. Nesplníte-li jen jednu z těchto zkoušek, budete mi nadosmrti sloužit proměnění v krysy! (zmizí)
Jeníček: Krysy? Nesnáším krysy, proč to musí být zrovna krysy?
Mařenka: Neboj se. Já si jako krysa připadala vždy, když mi maceška zadala nějakou práci v domácnosti. Navíc jsme se dozvěděli velmi důležitou informaci.
Jeníček: Jakou?
Mařenka: Maminka mu nejspíš slouží na hradě proměněná v krysu, když ho porazíme, jistě jí vrátíme zpět lidskou podobu.
Jeníček: Nic mu nedarujem!
Vykročí po stezce.

Obraz 4 – Babka Kořenka

A) Na stezce

Jeníček s Mařenkou kráčejí lesem, opět je zde uplatněno chození na místě, zatímco stromy se kolem pohybují, občas Jeníčkovi s Mařenkou někdo skočí pod nohy a oni jej přelezou.

Stromy: Šustí listí, šumí les
straší děti černý vřes
šumí hrůzou s mocí zlou,
straší zlobou čarovnou

Dvě robátka jenž cestou jdou
chcou bít se sami s temnotou
za chvíli seznámí se s babkou Kořenkou
dva zachránci - Jeníček s Mařenkou

Šustí listí, šumí les
straší děti černý vřes
šumí hrůzou s mocí zlou
straší zlobou čarovnou

Před nimi na stezce jakási stařenka, táhnoucí dříví na zádech. Jde pomaleji, Jeníček s Mařenkou jí docházejí.

Jeníček: Koukej, před námi kdosi jde.
Mařenka: Spíše se courá. Chudák stará ženská, na zádech má plnou nůši dříví.
Jeníček: Ale, co tady dělá? Takhle uprostřed lesa, sama.
Mařenka: To bude jedna z těch poustevnic, co se straní lidí. Nemůžem jí přeci nechat, ať se strhá. Běž Jeníčku a nabídni jí pomoc.
Jeníček: Prosím tě, ta už bude zvyklá. Vypadá, že jí je nejméně sto let, ta už se dříví nanosila... (mávne rukou)
Mařenka: Možná, ale to neznamená, že jí nepomůžem.
Jeníček: (zaúpí) A já myslel, že jsem právě před taháním dříví utekl. (doběhne stařenku) Dovolte mi babičko, abych Vám s tou nůší pomohl. Bydlíte daleko?
Kořenka: Vás mi mládeži seslalo samo nebe. Ještě tři kroky, upadla bych a nikdo by mě nezvedl. Jak Vám říkají?
Jeníček: Já jsem Jeníček.
Mařenka: A já Mařenka.
Kořenka: A já jsem babka Kořenka. (usměje se) Nebydlím daleko, je to tady kousek. To mi povězte děti, co děláte tak hluboko v lese sami, bez rodičů?
Jeníček: (hrdě) Jsme na výpravě.
Kořenka: Na výpravě, to jsou mi věci. A kam jste se vypravili?
Jeníček: (pyšně) Porazit Černého Hůlku.
Kořenka: To jméno mi nic neříká.
Mařenka: Ovládá celý les pomocí knihy „Kouzel a poznání.“ Divím se, že Vám to nic neříká.
Kořenka: Víte, já už jsem stará bába, spoustu jmen jsem zapomněla. Ale co to vidím, jste na výpravě a nemáte žádný ruksak. Kde si schováváte jídlo?
Mařenka: Je to trochu hloupé, my žádné jídlo nemáme.
Kořenka: Nemáte jídlo...hmmm... zato máte určitě hlad, viďte?
Jeníček: Takový, že bych snědl i koprovou omáčku od macešky a to kopr nesnáším.
Kořenka: Ty radši sladké, viď? Myslím, že mám doma nějaké perníčky po vnoučatech, tak když mi tak nezištně pomáháte, tak Vás nakrmím.
Mařenka: To budete hodná.
Kořenka: A jsme tu. (před nimi se vynoří z lesa roubená chaloupka) Jen račte dál, dříví mi slož prosímtě k peci


B) V chaloupce

Kořenka: Jen se tady holoubátka pěkně posaďte, hned Vám přinesu ty perníčky (odejde do jiné místnosti)
Mařenka: Rychle to sníme a zmizíme, nesmíme se moc zdržovat.
Jeníček: Jasný. Ale, že je milá? Lituji, že jsem jí hned nepřiskočil na pomoc a nechal se přemlouvat.
Mařenka: Nepřiznala bych to, ale mám hlad jako vlk. Těch pár bobulí ráno mě moc nenasytilo.
Kořenka: (vrací se z perníčky) Tak už se to nese. Nechte si chutnat, jako by to bylo Vaše poslední jídlo.

Jeníček s Mařenkou se hladově do perníčků zakousnou, Kořenka je zasněně pozoruje.

Mařenka: Vy jíst nebudete?
Kořenka: Ale budu, to se děvenko neboj.
Mařenka: Bohužel se nemůžem moc zdržovat. Ale určitě si vezmem ještě nějaké perníčky do kapsy, na cestu.
Jeníček: To víte, výprava.
Kořenka: Zdržovat? Nebojte, trávím jen pět hodin.
Jeníček: (k Mařence) Co to říká?
Mařenka: Tak mi raději už půjdem. (chce se zvednout, ale nejde to) Co se to děje!?
Kořenka: To asi začínají působit perníčky nehybnosti, ale stejně...kam byste chodili? Hezky si počkáte, až se mi rozehřeje pec. (přesune se k peci a začne jí roztápět) Naštěstí jsem od Hůlky dostala kouzelenou pec, takže to nepotrvá dlouho.
Jeníček: Neříkala jste, že Hůlku neznáte?
Mařenka: To lhala.
Kořenka: Ano, lhala jsem, ve skutečnosti je Černý Hůlka můj moc dobrý přítel, občas přijde na návštěvu, podívat se, jak se mi daří.
Jeníček: (k Mařence) Já říkal, že jí pomáhat nemáme. To jsou ty tvoje nápady. Teď nás upeče.
Mařenka: Nezoufej, nějak jí přechytračíme. Neříkal Hůlka, že první zkouška je zkouškou inteligence?
Jeníček: Říkal. Jenže nějak mě nenapadá, co bysme v tuhle chvíli mohli udělat.
Kořenka: Co si to tam švitoříte?
Mařenka: Jen jsem si říkala, jak nás chystáte okořenit. Jistě máte nějaké speciální ingredience, o kterých jsme nikdy neslyšeli.
Kořenka: Tak třeba ty perníčky, co jste měli, ty jsem kořenila Durmanem, proto se nemůžete hýbat. Můj vlastní recept. Místo cukru Durman. Je to zdravější na zuby.
Mařenka: Doma jsem taky hodně vařila a pekla. Maceška na tyhle práce moc nebyla. Myslíte, že byste mi mohla poradit, čím bych vyvážila chuť Durmanu, kdybych to sním přehnala?
Kořenka: To je mi otázka. Přece práškem z muchomůrky. Ale proč se ptáš?
Mařenka: Mě se totiž zdá, že jste ty perníčky překořenila. Mají takovou zvláštní pachuť.
Jeníček: Vždyť jsou dobrý.
Mařenka: Mlč.
Kořenka: Překořenila? Já? Nesmysl. Dala jsem tam tři špetky Durmanu, ostatně jako vždycky.
Mařenka: Možná byste měla začít dávat jen dvě.
Kořenka: Dvě? Cha! Nesmysl! (přejde od pece ke stolu, vezme jeden perníček a zakousne se) Vyvážená kombinace mouky, kakaa a Durmanu. Chutná to přesně tak, jak by to chutnat mělo.
Mařenka: Třeba máte zrovna dobře okořeněný perníček, ale tenhle můj (ukazuje jí nakousnutý perník) ten je na tom opravdu špatně, chutná mizerně.
Kořenka: Dej to sem! (vytrhne Mařence perníček z ruky a spořádá ho) Vy děti máte nějaké mlsné jazýčky. Je dobrej.
Jeníček: (docházeje mu Mařenčin záměr, podává další perníček) Zkuste můj.
Kořenka: (sní jej) Jeden lepší než druhej, jsem dobrá kořenářka a né, že ne...
Mařenka: Já bych nás stejně okořenila spíš oregánem.
Kořenka: Oregáno? Fujtajbl, to jsou mi nápady, já si hezky dojdu pro starou dobrou mandragóru... co to... nohy mi neslouží... (podívá se na prázdný talíř perníčků a dojde jí to) Vy jste mě podvedli!
Mařenka: A vzhledem k tomu, že jste jedla až po nás, vyprchá z Vás Durman o něco později, takže si jen počkáme...
Jeníček: Mě už se cit do nohou vrací.
Mařenka: No jo, mě taky. (postaví se a chystá se odejít)
Jeníček: To jí to jen tak projde, chtěla nás upéct!
Mařenka: Máš pravdu. Vypadá to, že pec je už roztopená. Šup tam s ní!

Popadnou řvoucí Kořenku a mrsknou s ní do pece v oblaku dýmu se zjeví Černá Hůlka.

Černá Hůlka: První zkouškou jste prošli, jenže Vás čekají ještě dvě další a daleko těžší. CHACHACHA. (zmizí)
Jeníček: Nesnáším ten jeho smích.
Mařenka: Jdeme, již nesmíme ztratit ani minutu.
Jeníček: (na odchodu z místnosti si na cosi vzpomene) Počkej, málem bychom tu zapomněli „Kouzelný klacek!“
Mařenka: Ty opravdu věříš, že je kouzelný?
Jeníček: Věřím a i kdyby nebyl, je to naše jediná zbraň, copak si jej neslyšela? Další zkoušky budou těžší, určitě se tedy hodí.

Odejdou




















Obraz 5 – Děti z jiného příběhu?

Jeníček s Mařenkou pokračují lesem po stezce, odevšad se ozývají podivné zvuky, Jeníček se chytne Mařenky za ruku a ta se mu soucitně podívá do očí, ale nic neřekne, jdou dál.

Stromy: Tak jdou dál Jenda s Mařenkou,
už skoncovali s Kořenkou
byla to babka, chtěla je sníst
teď ona sama, bude se píct

Šumí listí, šumí les
dál děti jdou skrz černý vřes
již brzy oba procitnou,
že dva a dva čtyři jsou

Šumí hrůzou mocí zlou,
straší zlobou čarovnou
tam, kde straší i rudooké laně
strachem potí se dětem dlaně


Jeníček: Zdá se mi, že les před námi je černější a černější. (rozhlídne se kolem a zašeptá) Myslím, že nás pozorují.
Mařenka: Kdo nás pozoruje?
Jeníček: Stromy, šišky, borůvčí... jakoby si o nás povídali... (zčistajasna se rozeběhne a praští vší silou klackem do stromu, ten se ani nehne)
Mařenka: Jeníčku, neblázni. To jistě je jen další ze špinavých Hůlkových triků. Chce nás vystrašit, jen si vzpomeň, co říkal. Druhou zkouškou je zkouška odvahy. Myslí si asi, že mu znovu naletíme a zbaběle utečeme, ale to se plete! V jedné z knížek jsem se dočetla, že strach z lesa je přirozený a lidé jej mají už odpradávna, neboť les byl vždy symbolem všeho tajemného. Když to budem brát takhle pěkně racionálně, pak nemůžem se jen tak něčeho zaleknout.
Jeníček: Racionálně?
Mařenka: Logicky.
Jeníček: Prosím, nepoužívej tyhle dospělácký slova, jde mi z toho pak hlava kolem. To je jako, když táta v poledne řekne, že si dá relax, já se jej zeptám: „Co to je?“ a on na mě kouká, jako bych spadnul z višně, že přece pauza a já stále nerozumím a on se pak rozezlí, že jsem idot a žádnou chvíli k odpočinku za trest nemám a musím kácet až do večera.
Mařenka: Zkrátka všechno, co se děje kolem nás je součástí Hůlkovi zkoušky. Málem jsme nalítli hned u první a spálili se (a to doslova). Chceme-li uspět a zachránit maminku, musíme být obezřetní.
Stromy: Bubububu strachy chrousty, schroustnem dětem jejich zoubky...
Jeníček: (drkotá zuby) Ty to neslyšíš?
Mařenka: Slyším, ale nebojím se. Když se budeme držet uprostřed stezky, nemůže se nám nic stát.
Jeníček: Támhle mezi stromy... něco se tam pohybuje... blíží se to.
Mařenka: Začínáš mě štvát, to jsi opravdu takový srab?
Jeníček: Nééé, opravdu, koukej! (ukazuje prstem)
Mařenka: (Všimne si toho) Máš pravdu. Rychle! Schovejme se za támhleten padlý strom!

Schovají se za padlý strom u cesty a vyhlížejí nově příchozí. Z lesa se vynoří chlapec s děvčetem a zastaví se před padlým stromem.

Mařenka2: Myslím, že nás pozorují...
Jeníček2: Kdo nás pozoruje?
Mařenka2: Stromy kolem, mám strach. Jeníčku, můžu tě chytit za ruku?
Jeníček2: Nemůžeš. To dělaj malá děcka a baby, chlapi ne.
Mařenka2: Když já se tak bojím...
Jeníček2: Prostě ne! A nechci už o tom slyšet ani slovo nebo tě tady nechám.
Mařenka2: (fňukne) Ale, co když nás chytí?
Jeníček2: Když nás chytí, tak o něj přerazím tenhle „kouzelný“ klacek. (vytáhne připásanou větev)
Jeníček: (k Mařence) Vidíš? Taky má klacek.
Mařenka: Pssst.
Mařenka2: (chopí se ruky s větví) Slyšíš to? Neříkej, že to neslyšíš...
Jeníček2: (vysmekne se) Co jsem ti říkal o držení se za ruce!?
Mařenka2: Támhle kráčí lesem.... černá postava... támhle (ukazuje prstem)
Jeníček2: Už jí také vidím. Rychle! Schovejme se za támhle ten padlý strom!

Skočí za strom u cesty, kde se však už krčí Jeníček s Mařenkou. Mařenka2 a Jeníček chtějí vyjeknout, ale jejich sourozenci jim včas přiloží dlaně na ústa, takže se neozve jediný zvuk.
Po cestě prochází Černý Hůlka, brouká si popěvek, ale není to zrovna velký zpěvák

Černý Hůlka: Já se budu, budu mít, nové krysi mě budou mýt/ Já se budu, budu mít, nové krysí sluhy mít...(a je pryč)

Jeníčci a Mařenky vyjdou zpoza spadlého stromu.

Jeníček2: To bylo o fous.
Mařenka: Jak o fous?
Jeníček2: No o fous. Stačilo málo a dostal by nás. A Vás taky.
Jeníček: Nás by teda nedostal. My se jej nebojíme, jdeme k němu a taky jej porazíme.
Jeníček2: Tak proč jste se tu krčili za tou kládou, když se nebojíte?
Mařenka: Opatrného nenajdeš nepřipraveného.
Jeníček: A navíc jsme se schovávali před Váma a ne před ním. V tom je zásadní rozdíl.
Jeníček2: Ať je to, jak je to, poradím Vám dvoum jedno: S Černým Hůlkou si raději nezahrávejte, Vy nevíte, co dokáže. My jsme to viděli na vlastní oči. Jen jim to pověz Mařenko.
Mařenka: Jak to můžu vědět? Vžďy Vás ani neznám.
Mařenka2: To on Jeníček asi myslel mě.
Mařenka: Ty seš taky Mařenka?
Jeníček2: Ano, taky je to Mařenka a mé jméno je Jeníček, pro přátele Jenda.
Jeníček: Já jsem taky Jeníček, to je mi náhoda. Jiní sourozenci, stejná jména.
Mařenka: To je divné.
Jeníček2: (zamračí se) Co by na tom bylo divného? Takové náhody se stávají.
Mařenka: A že jsme se spolu potkali takhle uprostřed lesa, to se ti zdá jako náhoda?
Jeníček2: Nebudeš tak vyjevená, až ti moje Mařenka poví, co jsme viděli. (trkne do Mařenky2)
Mařenka2: Mám říct to, co jsem se naučila?
Jeníček2: Nebuď hloupá, hezky povyprávěj, co jsme spolu prožili.
Mařenka2: Dobrá tedy, raději se posaďte tady na ten strom.
Jeníček2: Pojďme, posadíme se. (chopí se Jeníčka a Mařenky, strhne je vedle sebe na ležící strom, pozn. Autora: chudák stromový herec)
(Mařenka: Já ale nechci sedět, Jendo...
Jeníček2: (poroučeje) Seď a neruš... pro tebe jsem Jeníček.)
Mařenka2: Takže to bylo tak: Jednoho dne jsme rozlobili maminku, takže nás vyhnala do lesa na maliny. Všude blízko již byly maliny vysbírané, tak jsme šli hlouběji do lesa. Já měla strach, ale můj hrdinný bráška se nebál a táhl mě stále hlouběji a hlouběji do hvozdů. Pak na les padla tma... byla noc a my jsme nevěděli, kde jsme a jak se dostat domů. Když v tom se z houští vynořil on. Sympatický pán v myslivecké kazajce. Nabídnul se, že nás odvede k sobě do hájovny. Souhlasili jsme. Jenže jak se později ukázalo, byl to Černý Hůlka v převleku...
Jeníček2: (Vyskočí) A místo do hájovny nás zavedl do svého hradu.
Mařenka: Víte, kde je? Honem, povídejte...
Jeníček2: Ty se ptáš, kde je jeho hrad, ale už se neptáš, jaké hrůzy se skrývají v něm.
Mařenka2: Zavřel nás do klece.
Jeníček2: A začal na nás experimentovat.
Jeníček: Experimentovat?
Mařenka: Zkoušet cosi nevyzkoušeného.
Jeníček2: Ano, zkoušel na nás kouzla z čarodějné knihy. Zkoušel kouzlo „Nepotřeby jíst.“ Zakouzlil a pak nám týden nedal ani sousto.
Mařenka2: Jenže kouzlo nefungovalo.
Jeníček2: Ba právě naopak. Měli jsme větší a větší hlad. Marně jsme žadonili o jídlo.
Mařenka2: Marně slibovali, že když nás nechá jít, již nikdy se do lesa nevrátíme.
Jeníček: To je hrůza!
Jeníček2: A to není to nejhorší. Když skončil s experimentováním, nutil nás zpívat.
Mařenka2: Ani jeden zpívat neumíme.
Jeníček2: Za každý špatně odzpívaný tón nás praštil hůlkou přes prsty.
Jeníček: To je hrůza!
Jeníček2: Naštěstí se cosi stalo a dneska ráno Hůlka odešel.
Mařenka2: Tak jsme utekli.
Jeníček2: Už nikdy bychom se tam nevrátili. Né, že bych Hůlku nedokázal porazit, ale musím dávat pozor tady na sestřičku. Dostat jí domů, v pořádku. (k Jeníčkovi) A jestli nejsi hlupák, měl by ses o svou sestru postarat stejně.
Jeníček: Hlupák tedy nejsem. Z Vašeho vyprávění jsem pochopil dost. Mařenko, vracíme se domů.
Mařenka: (rozhodně) Tak to tedy ne! Vrátit se domů, když už jsme tak blízko cíli? To se přece nedělá.
Jeníček2: Měla by si poslechnout bratříčka, holčičko, neb jinak se ti špatně povede.
Mařenka2: Copak ty se nebojíš?
Mařenka: Přeji Vám oboum, abyste se ve zdraví vrátili domů, je mi líto, že jste toho museli tolik zkusit, jenže tam na hradě, je někdo naše zakletá maminka a my ji osvobodíme a můžete nás strašit, jak moc chcete, cestu si nerozmyslíme.
Jeníček: Opravdu ne?
Mařenka: Opravdu ne.
Jeníček2: Opravdu ne?
Mařenka: Ne. My se totiž nebojíme...
Jeníček2: To by si neměla říkat.
Mařenka: ...nebojíme...
Jeníček2: (Zděsí se a padne na kolena) Prosím, neříkej to...!
Mařenka: ...nebojíme!
Jeníček2 s Mařenkou2 se začnou kroutit, až se promění v krysy. Jeníček2-krysa naštvaně zapiští a zmizí kdesi v lese.
Mařenka2-krysa: (krysím hláskem) Nevzdávejte to a osvoboďte nás.... (mizí v lese také)
Jeníček: (vytřeštěně kouká) Jak si to věděla?
Mařenka: Říkala jsem ti, že všechno, co nás potká, bude nejspíš součástí zkoušky, že musíme být obezřetní a tohle setkání mi přišlo příliš divné na to, aby to byla náhoda. Kdybychom utekli, sami bysme nyní pištěli a Hůlkovi sloužili.
Jeníček: Aha... takže zkoušku jsme splnili?
Mařenka: Ano.
Jeníček: Takže teď by se měl objevit Hůlka a zachechtat se...?
Mařenka: Nejspíš ano.
Jeníček: Až se objeví, tak po něm skočím dřív, než stihne cokoliv říct... (oba stojí napjatě, jenže Hůlka se nezjevuje) Kde je?
Mařenka: Někde kuje svoje pikle. Nemá cenu, tu na něj čekat, jdeme dál.
Odejdou, v tu chvíli se objeví zadýchaný Hůlka, chce něco říct, ale když vidí, že děti jsou už pryč, mávne rukou, z pod pláště vytáhne blonďatou paruku, nasadí si jí na hlavu.
Černý Hůlka: Možná, že jste splnili dvě zkoušky, třetí však nezvládnete. CHACHACHA.
odběhne


6. Obraz – Opuštěná dívka

Stromy: (šeptem) Dvě zkoušky děti splnili
Třetí čeká je už za chvíli
Jestli pak pozná Mařenka,
že dívka svede Jeníčka?


Mařenka: Slunce už zapadá a hrad stále nikde. Je snad už za támhletím houštím? Ne. Není. A za támhletím? Stále nic. Ani časem oprýskaná cihla se tu neválí.
Jeníček: Nesešli jsme někde z cesty?
Mařenka: To si nemyslím. Někde tu musí být nějaké znamení, někde na nás musí čekat poslední zkouška.
Jeníček: Třeba jsme jí už nevědomky splnili a Hůlka nás podrazil a s hradem se schoval. Třeba se nás bojí.
Mařenka: Že by nám lhal?
Jeníček: Co by na tom bylo divného? I tatínek nám lhal, dospěláci přece lžou. Už mě to nešokuje toli, co dříve. To říkala si mi přece sama.
Mařenka: Říkala.
Jeníček: Jenže teď už netrefíme zpátky domů.
Mařenka: Neplaš. Jdem zkrátka dál a ono se uvidí. A hele! Támhle někdo zrovna na pařezu sedí.
Před nimi sedí zády otočen Hůlka v blonďaté paruce, třesou se mu ramena, jakoby plakal.
Jeníček: Zářivě žluté vlasy! To bude princezna!
Mařenka: Tak hluboko v lese?
Jeníček: Nejspíš další z obětí toho záludného černokněžníka.
Hůlka: (pisklavým hláskem) Co já si zde mám sama počít? Ten zlosyn, ten zlořád! Odvlekl mě z mého království do svého lesa a zanechal zde bez služebnictva, bez sametových polštářků, bez mé zlaté korunky?
Jeníček: Slyšíš, jak naříká? Musíme jí pomoci.
Mařenka: Jeníčku, to bude nějaká past.
Hůlka: Kdyby se tak našel švarný princ, který by mě zachránil. Dostal mě odsud z lesa, hnedle bych se za něj provdala a můj tatínek by mu jistě rád dal půlku království.
Jeníček: (zklamaně) No jo, jenže já nejsem princ.
Mařenka: Pojď raději dále a nevšímej si jí.
Hůlka: A nemusel by to být ani princ, stačil by klouček dostatečně odvážný, který chytil by mě za ruku a vyprovodil z těchto houštin. Zlíbala bych mu já nešťastná tváře. Oslavovali by jej jako hrdinu.
Jeníček: Nemůžeme jí zde přece jen tak nechat.
Mařenka: Prosím, neposlouchej jí a pojď.
Jeníček: Mařenko, já tě nepoznávám, jak můžeš být tak krutá? Očividně naříká a prosí o pomoc. Prosí o záchranu a ty chceš jít dál?
Hůlka: Achich ouvej, achich ouvej... blíží se noc a já tu chřadnu....
Jeníček: Hrdina z maminčiných příběhů by samotnou pannu v lese nezanechal a maminka taky ne. (Vytrhne se Mařence a přikročí k sedící dívce, která je stále zády) Princezno, já Vás zachráním. Chytí jí za rameno a otočí zlá Hůlkova tvář se vítězoslavně šklebí, chytá Jeníčka za ruku, tyčí se nad ním jako věz zkázy
Hůlka: CHACHACHA. Hlupáku! Naletěl si mi na lep!
Mařenka: (zděšeně) Jeníčku....
Hůlka: Odteď až do konce věků mi budeš sloužit jako krysí sluha. (začaruje ve vzduchu rukama a Jeníček se mění v krysu) Nikdo se nemůže postavit Černému Hůlkovi a zvítězit.
Mařenka: Nech Jeníčka jít, prosím.
Hůlka: Tak teď mě prosíš? To bylo samé: „My toho Hůlku porazíme, my se jej nebojíme...“ a skutek? Ten utekl. Raději se mi holčičko ztrať z očí, můj hrad nikdy nenajdeš a svého brášku nezachráníš. CHACHACHA. A ani svoji maminku, ano... i tvoje maminka se tu před pěti lety pokoušela o to samé a neuspěla. Nyní mi slouží v kuchyni a o její výborné koláčky se nenechám nikdy připravit. Raději zmiz, vrať se tam, odkud si přišla neb i tebe potká stejný osud!
Mizí a krysí Jeníček mizí s ním. Mařenka zůstává v lese sama, usedá na pařez a pláče.

Mařenka: (Smutně zpívá)
Padá noc, vlci se blíží, mají hlad
Já sama... klepu se zimou a mám strach
Odhodlání? To ztratilo se, odplulo v záplavě slz
Promiň mami, neutekla jsem,
jak psala si, jak stálo v dopise tvém...
Místo toho zatáhla jsem
do nebezpečí Jeníka
Spolu došli až sem
snědli trochu Perníka
Vyklouzli jsme z nebezpečí,
nesčetněkrát za ruce se drželi
I ty dva jsem prokoukla hepčí
vstříc tobě stále lesem běželi
Jenže teď zůstala jsem sama
klepu se zimou a mám strach
vrátím se domů s nepořízenou
dál sloužit léta pod maceškou

Stromy: Nevzdávej to Mařenko
Zůstaň silná, zůstaň věrná
k cíli už jen malinko
tvých malých krůčků zbejvá

Fandí listí, fandí les
fandí celý černý vřes
(stromy se rozestupují a ukazují Mařence hrad)
Dítko koukej onen hrad
tak se do něj honem vkraď
S Jendou koukej hezky hrát
Pak nám službu smíchem splať
Fandí listí, fandí les
fandí celý černý vřes



Mařenka: Máte pravdu stromky, křoví
touhle zkouškou projít musím
Já dokázat mám věrnost svou
Pak setkám se snad s rodinou
Maminka? v co jí změnil?
Jeník už to asi zjistil
Tamten čarodějný zlosyn
dnes vytáhl si špatný zlosy

Mařenka bere ze země Jeníčkův „kouzelný“ klacek a vstupuje do hradu...

Obraz – Tajemný Hrad


Nalézáme se v Hůlkově pracovně. Hůlka sedí na židli, nohy má položené na stole a čte si v knize kouzel a poznání. Na stole má křišťálovou kouli, kolem kmitají krysy, jedna zametá podlahu, jiná řadí lejstra v kartotéce, další vaří a Krysa-Jeník masíruje Hůlkovi záda.

Hůlka: Byl to dneska ale vydařený den. Ráno vstanu, koukám do koule a vidím děti, jak se plahočí lesem. Dnes už se nikdo lesem neplahočí. Naposledy jsem měl nějakou zábavu před pěti lety. Od tý doby nic. 1826 dní permanentní nudy (Krysa-Jeníček zapiští). To znamená neustálé. A když už se někdo objeví, mermomocí mě chce porazit. Nikdo nepřijde do lesa a neřekne si: „Co asi dneska Hůlka dělá? Navštívím ho a trochu si zablbneme.“ Ne to ne. Všichni chtějí jenom mojí moc, chtějí osvobodit zakletý les... To nikoho třeba nenapadne, že je to tak správné? Že by les měl být zakletý? Přece kdyby les nebyl zakletý, tak už ho dávno zpracují a udělají z něj nábytek. Ale já jsem tady ten zlý. A že Vás proměňuji v krysy? Já jiné pořádné kouzlo neumím, a kdybych Vás neproměnil, přišli byste na mě s armádou dobrodruhů. To tak. Ještě, aby dělali po lese nepořádek. Já jsem tady vlastně ten hodný. (podívá se na krysu vařící jídlo) A proč se tedy jmenuji Černý Hůlka? To je přece jen jméno, nic neznamená...
Chceš se podívat na Mařenku? (krysa zapiští) Jestlipak se už dostala domů... (leští kouli a prohlíží les) Nic, nikde není. Podivné, vypadá to, že se po ní slehla zem. Vždyť jsem nakázal vlkům, aby jí nesežrali. To si s nimi teda vyřídím.
(zamyslí se) Ano, pouštím hrůzu, občas říkám nepěkné věci, ale oni si o to tolikrát koledují... Kdybych Mařenku přeměnil taky na krysu, tak bych nejen získal dalšího společníka a služku, ale také bych jí zachránil život. Jenže Vy lidi vidíte všechno tak černobíle. Chcete o mě zpřerážet klacky, napíchnout mě na svá kopí nebo shodit z hradeb.
Byl tady jeden. Úspěšně zdolal všechny zkoušky a dostal se až sem. Neměl zbraně a ničím mě příliš neohrožoval. Hodiny si se mnou povídal a dělal mi příjemnou společnost. Jenže pak se mě pokusil zadusit polštářem ve spánku. Cožpak to se dělá? Cožpak to je to dobro, o kterém básní trubadůři ve svých písních? Místo toho, aby se vrátil zpět mezi své lidi a začal jim vyprávět, jaký je ten Černý Hůlka vlastně sympaťák, vezme polštář a začne mě s ním dusit. To se pak nemůže divit, že z něj udělám krysu.
Když s Vámi to lidi jinak nejde.
Chudák Mařenka. To jak to zkoulela s Kořenkou? Nebo, jak prohlédla jiného Jeníčka a jinou Mařenku? Chybí mi. (Krysa zapiští) Já vím, že tobě taky. Teď se mi určitě budeš mstít a v noci mi okousávat palce na nohou.

Vstoupí Mařenka.

Mařenka: Tak jsem tady.
Černý Hůlka: (zapomene se) Hurááá. Tedy... ehm... jak si sem sakra dostala?
Mařenka: Stromy mi ukázaly cestu. Né nad vším máš svou zlou moc.
Černý Hůlka: Tak stromy mě zradili? Kdo by to do těch prevítů řekl? Celý den jen tak stojí, zpívají si a pak mi vetnou dýku do zad.
Mařenka: Okamžitě mi vrať Jeníčka a maminku!
Černý Hůlka: Nebo co?
Mařenka: Nebo... o tebe přerazím tenhle „kouzelný“ klacek!
Černý Hůlka: (ke krysám) Neříkal jsem to? Nechceš si raději dát se mnou čaj?
Mařenka: Podruhé ti nenaletím.
Černý Hůlka: Ale je to opravdu obyčejný čaj. (vykouzlí z pod pláště dva hrnky plné čaje) Jestli mi nevěříš, tak koukej, sám se napiju. (napije se z jednoho hrnku) Vidíš? A stále stojím a můžu chodit (projde se po místnosti)
Mařenka: Napij se i z druhého.
Černý Hůlka: (napije se a znovu udělá kolečko) Byl bych si i schopnej zatancovat. Nechceš si zatancovat?
Mařenka: To opravdu nechci... ale čaj bych si teda dala. Celý den jsem nic nepila, mám žízeň.
Černý Hůlka: Tak se tu posaď.
Posadí se oba ke stolu.
Černý Hůlka: Povídej, co tě ke mně přivádí?
Mařenka: Vždyť víš.
Černý Hůlka: Tuším.
Mařenka: Není to ani půl hodiny, co si mi zaklel bratříčka v krysu!
Černý Hůlka: To je pravda.
Mařenka: A maminku, tu tady taky někde máš, vždyť si to sám řekl.
Černý Hůlka: To mám.
Mařenka: A chci-li je zpátky, musím tě porazit, tak to v příbězích chodí.
Černý Hůlka: Ach ty příběhy, ty mi už nadělaly starostí.
Mařenka: Co tím myslíš?
Černý Hůlka: Podívej, kdyby si slyšela příběh o hrdiném pasáčkovi ovcí Tondovi, kterému vlk zakousnul ovci a Tonda by se chtěl spravedlivě pomstít a znamenalo by to, že by za vlkem musel skočit do propasti a skutečně to udělal... chci říct, skočila by si do propasti také?
Mařenka: Kdybych měla létající boty, tak ano.
Černý Hůlka: Dobře, připusťme, že máš létající boty. Byl i ten vlk létající? Zkrátka skočil-li do propasti, tak přece nemá cenu, aby si za ním skákala také. Jistojistě to vlk nepřežil.
Mařenka: Na to jsem nepomyslila.
Černý Hůlka: Tak je to s těma tvýma příběhama. Nabízejí vždycky jen jeden úhel toho pohledu. Co když měl vlk hlad nebo hůř. Co když to byla vlčice a měla někde hladovějcí vlčátka a chtěla je nakrmit?
Mařenka: To přece nic nemění na tom, že měníš lidi v krysy!
Černý Hůlka: Podívej se na ně. Nejstou takhle roztomilejší?
Mařenka: I kdyby si je měnil v pudly, tak stále jsou to lidé a měli by jako lidé žít.
Černý Hůlka: A opravdu chceš svýho brášku zpátky, nijak ti přece neulehčuje.
Mařenka: Je to sice trouba, ale mám ho ráda. Navíc jsem ho do téhle šlamastyky navezla já.
Černý Hůlka: Já si myslím, že do téhle šlamastyky Vás oba navezla maminka. Tu taky chceš zachránit?
Mařenka: (pokrčí rameny) Je to maminka. Ještě včera ráno jsme si mysleli, že zahynula, když na ní při cestě do města spadalo kamení.
Černý Hůlka: Promyslím to. (zadívá se na klacek, položený na stole vedle Mařenčinýho hrnku s čajem) Hůlko? Jsi to opravdu ty hůlko? Co jsem se tě nahledal. Dvě století bez tebe byla jako věčnost.
Mařenka: Co to říkáte?
Černý Hůlka: Před dvěma sty lety, ještě jako mladý, čerstvě vyučený černokněžník jsem se procházel po lese se svojí čarovnou hůlkou a zkoušel začarovávat houby. Náhle na mě padla únava, opřel jsem se o strom a v mžiku dřímal. Najednou mě probudí divné zvuky. Otevřu oči a vidím už jen lišku, jak v zubech drží mojí hůlku a mizí s ní mezi stromy. Pronásledoval jsem jí, byla však rychlejší. Dlouho jsem jí hledal, prošmejdil všechny liščí nory, ale hůlku už nenašel. Až teď. Leží tady přede mnou na stole. Jaká neskutečná náhoda.
Mařenka: Já na náhody nevěřím. Vrátím ti jí tedy, ale za to ty mi musíš dát to, pro co jsem přišla.
Černý Hůlka: Knihu kouzel a poznání?
Mařenka: Přece mojí rodinu.
Černý Hůlka: Znovu jsem zapomněl. Dobrá tedy, ale musíme zachovat určité dekórum. Nechám krysy seřadit a poznáš-li, která je tvá maminka, a který Jeníček. Proměním je zpátky na lidi a budete moci spolu odejít. Krysy!
Přiběhne osm krys a seřadí se do řady. Nastává ona chvíle, kdy chodí Mařenka od jedné k druhé a přemýšlí.

Mařenka: Jak poznat mám, která je maminka, a který Jeníček? Všechny vypadají stejně, stejně se tváří, stejně mrkají. Ani se nepohnou, nepřiběhnou ke mně. Cožpak ti Hůlko nestačí, že jsme našli tvojí Hůlku? Ještě mě budeš takto trápit? (Černý Hůlka mlčí) To jsem se tak daleko dostala, jen aby z toho byl takový faux pas? (Jedna krysa zapiští, Mařenka se zaraduje a ukáže prstem) Tohle, to je Jeníček. Nikdo jiný nemůže být tak neznalý cizích slov.
Černý Hůlka: Máš pravdu. Měním tě tedy Jeníčku zpátky v šlověka a važ si, že máš tak chytrou sestřičku a ve všem jí poslouchej. (zamáchá hůlkou a krysa se promění zpátky v člověka) Tak a ještě maminka?
Mařenka: To bude kapánek těžší. Maminko, neviděla jsem tě už pět let. Tedy nemá cenu hledat tě po zraku (zavře oči) a neslyšela tvůj hlas stejně dlouho (zacpe si dlaněmi uši), ale tvojí vůni, tu nedokáži zapomenout. (očichává krysu po kryse, až narazí na tu správnou) Nikdo jiný, než ty, má milá maminko, by nevoněl lépe v jakékoliv podobě. Tohle, to je moje maminka.
Černý Hůlka: I teď si byla neomylná. Škoda, její koláčky mi budou chybět. (zamáchá hůlkou a krysa se promění v maminku)
Maminka: Děti moje, tolik jste mi chyběly.
Jeníček: A ty nám.
Mařenka: A ty nám. (objímají se s ní, Hůlka vedle smutně postává)
Černý Hůlka: Nyní jděte a už se nikdy nevracejte. Zmizte mi z očí. (otočí se zády, je naměko)
Maminka: Jdeme, tatínek bude určitě strachy bez sebe, kam jste se poděli.
Jeníček: Víš, tatínek se změnil, co jsi zmizela.
Mařenka: Znovu se oženil.
Maminka: Opravdu? Dalo se to čekat a já mu to přeji, ale to se tedy domů vrátit nemůžu, už tam není pro mě místo.
Mařenka: (odpoutá se z obětí a dojde k Hůlkovi, zatáhne jej za plášť) Pane Hůlko?
Černý Hůlka: Ano?
Mařenka: Vy vlastně nejste vůbec zlý, viďte?
Černý Hůlka: Proč si to myslíš?
Mařenka: Zlého člověka já poznám a kdybyste chtěl, škodil byste nám daleko víc, nemám pravdu?
Černý Hůlka: Ale proč mi to říkáš?
Mařenka: Co kdybyste proměnil všechny ty krysy tady zpátky v lidi?
Černý Hůlka: To bych teda neproměnil. Kdo by mi pak sloužil? Kdo by mi dělal společnost?
Mařenka: (Podívá se na maminku s Jeníkem, ti pokývou hlavou na znamení souhlasu) No přece my tři. (kouzelně se na něj usměje)
Maminka: Budu Vám dál péci koláčky a nejen Vám, i dětem.
Jeníček: A já budu hlídat les, když mi teda pučíte tu svojí mysliveckou kamizolku.
Mařenka: A já si s Váma budu dlouho povídat.
Černý Hůlka: (rozzáří se, pak se zamračí, pak se rozzáří, pak zase zamračí...je vidět, že má radost, ale nechce to dát znát) Co mám s Vámi dělat. Třeba to tu pak bude... zábavnější. Chcete? Ukážu Vám kouzlo (vytáhne Mařence z poza ucha růži) Ta je pro tebe. A Krysy! Vy utíkejte, až se dostanete z lesa, navrátí se Vám vaše lidská podoba. (Krysy se rozutečou)

Stromy: Zpívá listí, zpívá les
zpívá radostí bílý vřes
Dvě děti, co lesem sami šli
Hůlkovi štěstí přinesli
Již setkali se s maminkou,
s ní koláčky si upečou,
budou se cpáti a budou se smát
Vše podle toho, kdo má co rád
Žádný zvonec dneska nezvoní
páč pohádky přec nekončí
Zpívá listí, zpívá les
zítra s písní začne ples
Ti čtyři budou tancovati,
Vesele spolu radovati


Konec

Ale co pralesy?

Až tady skončíme, planeta bude dutá
a každý úder jí rozezní, jak triangl
přesto dnes bráníme sobecký neřesti
v mrazivém počasí, táhne se procesí
ale co pralesy? Vzpomeňte, pralesy!
při pouti za pravdou sešli jsme na zcestí
beze vší noblesy spálíme pralesy
pro šťávu v přístrojích spálíme pralesy
pro stoly a pro židle rozřežem pralesy
k svobodě slova chceme svět přivésti,
k systému, kde mocní hackeři
rozhodují o dobru a zlu v kyberprostoru

Ale na co je nám kyberprostor?
Když už není kyslík, co bychom dýchali?
Vzpomeňte na pralesy a zasaďte strom,
jinak až tady skončíme
planeta bude dutá
a každý úder jí rození
jak triangl

Chlapec a paní

"Chlapec prochází trochu krizí, že?"
"Jenom trochu, paní, jinak je to dobrý."
"Ale kdeže," povídá ta paní v leže: "s chlapcem je to zlý. Umírá na rakovinu nebo možná na něco horšího. To se neví, protože k doktorům nechodí. Nemám pravdu?"
"Možná máte, ale nemyslím si, že bych skutečně umíral."
"A z pusy chlapci smrdí, nečistí si zuby, nedbá o sebe. Je zarostlý ve tváři."
"Já to tak nosím, myslím, že je to taková nedbalá elegance, něco na způsob pirátů."
"Chlapec je romantik?" na prostěradlo postele položila popelník a zapálila si tenkou cigaretu: "přál by si být pirátem?"
"Někdy ano, paní. Jenom tím správným, to Vás ujišťuji."
"Nebojím se, že by to tak nebylo, vždyť ty budeš krást jen dívčí srdce."
"A co Vaše?"
"Moje? Chlapec se ptá na moje srdce?" zasmála se: "Je z ledu. Příliš mnoho trápení s láskou, závislost na cizím člověku... zdraví to neprospívá. Až odsud odejdeš, už se nikdy neuvidíme."
"Ale vím, kde bydlíte. Kdybych byl skutečně pirát, vloupal bych se třeba oknem."
"Jsou v něm mříže, chlapec by musel hodně pilovat a to by probudilo sousedy. A stejně. To jsou jen takové chvástavé řeči. Chlapci něco schází, ale sám přesně neví co."
"Talent?" zeptal jsem se a začal si oblíkat spodky: "Láska? Peníze? Moudrost? Trpělivost? Pracovitost? A co když všechno? To máte jedno, paní. Každému prostě vždycky něco bude chybět, stejně jako Vám chybí trocha tepla do žil."
"Já mám ráda svoje ledové srdce, chlapec by se neměl plést."
"Omlouvám se. Možná máte pravdu, možná chybí jenom něco mě. Já si jen zkrátka stále myslím, že lidi jsou v jádru stejní. I když připouštím, že při životním rozhodování je vždycky člověk jenom sám za sebe." už jsem byl oblečený a stačilo se rozloučit. Paní mlčela a ležela stále ve stejné poloze a modrýma očima mě tiše se zaujetím pozorovala: "Takže já asi půjdu. Hledat to a tak a sem se nevrátím."
"Ať to chlapci vyjde s tím pirátstvím. Dneska je vzácnost vidět dobrého piráta."
"Na shledanou, paní a tady máte." podal jsem jí dvoutisícovku: "Snad to bude stačit, děkuji." S chladným úsměvem přijala bankovku a strčila jí pod polštář.
"Měj se, chlapče..."

Rozohněn žárem tisíce sluncí

Rozohněn žárem tisíce sluncí
sen se jak kometa do hlavy vrací
a zvrací vzpomínky na hrdiny
na padlou slávu a taky na hodiny
hodiny promluv ke svému stádu
banánovej prezident mi hraje tátu
a tak se potím a tím potem brodím
celé dny i noci, v oslavách probdím

Být svou poslední večeří

Lehnout si na rozpálenou plotýnku
stupeň číslo 6
a nosem nasávat vůni svého škvařícího se masa
potřít se olejem a usmažit na sobě vajíčko
v žaludku míchat si rajskou omáčku
a v hrdle vařit špagety

Lehnout si do trouby a posypat se kmínem
podlívat vínem
správně se osolit, pomazat medem a potit sádlo
kynout jako bábovka, být nadívaný a zlátnout
prošitý jehlicí, abych se nerozpadl
a na stole se dobře krájel

Padala z nebe

Padala z nebe a neměla křídla
nemohla vědět, jak vlastně se lítá
Padala z nebe a neměla koberec,
z mechu a kapradí vylezl mravenec

s láskou se mravenec na nebe podívá
A potom laskavé obloze povídá:
“Podívej holka, pojď na něco si hrát
převlečen za obra já toužím se rvát

Na život! Na smrt! tradice nám velí
když ty nejdravější zaútočí včely!”
Mravenec k obloze pěstmičky šermuje
černý mrak nad ním se už stahuje

Cosi z ní padá a nemá to křídla
nemůže to vědět, kterak se lítá
Cosi z ní padá a není to sněžení
Mravenec zdrcen je ženskými hýžděmi

Až sirény začnou hrát na ostro

Kolik bude času, až sirény začnou hrát na ostro?
Ty své hrozné tóny, tóny, tóny tónů.
To já nevím...
Bude čas na spásu, odčinit svý hříchy, splatit účty?
Malicherný účty, účty, účty účtů.
To já nevím...
Proč bych vlastně prchal, když byl bych bez bot na boso?
To nebyl bych bosem, bosem, bosem bosů.
To já nevím...

Tak kam já se schovám, když nevezmou mě do toho krytu,
do velkého krytu, krytu, krytu krytů
To já nevím...
Jak dlouho bude znít, tahle nudná hudba sirén
hrozně nudné tóny, tóny, tóny tónů
To já nevím...
A jestli vlastně ty, chytíš mě ještě někdy za ruku?
Alespoň za prsty, prsty, prsty prstů
To já nevím...

Akrostich

Královna seděla na svém kanapi
a ručně si všívala růže do gatí
trávila siestu, myslela na chlapy
kterak ve válce na pýchu doplatí
a plakala pro ně a pro jejich děti
a plakala něžně pro lásku ženy
která nejvíce na válku doplatí
trávila siestu, myslela na chlapy
a ručně si všívala růže do gatí
Královna seděla na svém kanapi

Ručník mi snědl ruku

Ručník mi snědl ruku, která se do něj otírala. Marně jsem žádal ten hadr, aby mi ruku vrátil, nic to nebylo platné. Musel jsem se smířit s tím, že napříště si už nebudu utírat ruce a vůbec celé tělo do ručníku, nýbrž jen do svých vlasů. A proto si jich celé chuchvalce vytrhávám a jsem den ode dne plešatější, ale to nevadí, protože mám už z ameriky objednanou dobrou paruku od jednoho autobusem rozkašenýho rastafariána.
Život není peří a přitom je nádhernej, bez ruky světem brodím se a z maličkostí těším.
A na příšery koukám z oken a směji se a někdy je hladím. Jen těch ručníků se bojím. Ničeho jiného. Takový ručník, když Vám jednou sežere kus těla, je jako žralok. Nejste sice jeho přirozený nepřítel a on není Váš, ale ten zážitek zůstane v nitru uschován na dosmrti. Mohl bych klidně i říct, který druh ručníků je nejnebezpečnější. Myslíte si asi, že jsou to ty nepřátelské, cizí, chladné ručníky v hotelech, které si sbalíte někdy i domů a tak si vlastně vpašujete nepřítele až do bytu. Jenže oni to nejsou. Jsou to ty přátelské ručníky, které jste dostali od blízkých. Příjemné na první dotek. Froté. A když to nejméně čekáte, sní Vás. Spolknou jako malinu. Nosíte jej obvázaný kolem pasu a za horkých letních dní si jej berete na pláž či na koupaliště. Ručníky jsou nadmíru potěšeni, že se dostanou jednou do roka na sluníčko, a když bůh dá, nezapomenete si je po návratu domů dá vyvěsit a usušit, aby nezačali zatuchávat a plesnivět. Když tak uděláte, jste v relativním bezpečí před těmi od přírody nevyšinutými ručníky. Tomu vyšinutému se nejspíš zachce lidského masa už při lehkém přehřátí organismu. Od přírody nevyšinutý ručník, po té, co zplesnivý, stane se Vaším nepřítelem číslo jedna, a tak je nejlepší vyhodit ho hned a to nejlépe dvoumetrovou tyčí s ním přiložit do kamen. Když je ovšem člověk neopatrný, a po osudném zanedbání péče o ručník, jej ještě jednou použije, pravděpodobnost jeho nesežraní činí dvě procenta.
Ne, nemám rád ručníky a raději si vytrhávám vlasy a suším se do nich...

Zima je krutá

Jak krásná je zima, když voda v přehradách zamrzne a v odraze zamrzlé hladiny si vidíme přímo do duše? Jak krásná je zima, tak krutá je její vláda. Rostliny i zvířata umírají, pomalu docházejí zásoby a začátek Jara v nedohlednu. V lesních dírách se lišky k sobě choulí a odmítají kruté vládkyni vzdát oběť. Jak krásně krutá je zima, když zmrazí tlukoucí srdce mladé lásky a pomocí větru a hypnotické bílé barvy všude kolem, našeptá do hlavy hromadu lží. Nechá zapomenout na krásu jara, pošlape štěstí léta a poplive pestrobarevnou barvu podzimu. Krásně krutá je zima vládkyně a nesnese odmítnutí svého přání, a když voda v přehradách zamrzne a v odraze zamrzlé hladiny si vidíme přímo do duše, vidí i ona a po duši sápe.
Přihřívám topení, když na to všechno myslím, kouřím cigaretu zásadně ve třech vrstvách oblečený a stává se, že hůř z nachlazení močím. Kolem mě narůstá nepořádek, plno nepopsaných papírů, vytisklejch esejí, knížek a obalů od všeho, protože na všechno jsou dneska obaly. A sklenice s talíři, to je jenom nádobí, který se jednou za čas přemístí do kuchyně. Ve tváři mi rostou fousy a vlasy se mastí, jizva na čele svrbí. Spřádám plán, jak zavraždit zimu a vůbec celý Vesmír. Pozoruji páru, vycházející mi z úst, prohlížím dopisy a skuhrám v peřinách. Zima je krutá, tak proč bych nebyl krutej já k ní? Tak jsem si koupil půl tuctu elektrických kamínek a rozmístil je po bytě a zatopil na plný pecky, jenže zima se nevzdává. Beru všechny obaly a knihy na jednu hromadu, zapaluji a byt hoří: “A máš to, ty kurvo!” křičím a nadávám zimě, ale ona mě svými pařáty má stále přivinutýho až příliš těsně k sobě. Pálím se a škvařím a v tu chvíli jí dostávám na lopatky. Vítězně se chechtám a mlátím zimu ohněm přes hlavu.
Spřádám plán, jak zavraždit zimu a vůbec celý Vesmír.
Jenže mi to nejde...

Hlava nehlava

Zajímavé, velmi zajímavé

http://www.hlavanehlava.cz/o-nas/

Petrus Borel

Bída

Vám se z mých úsměvů zdá, že se těším zdraví,
že jsem tvor laskavý, nevykvašený, hravý,
že svůj čas probíjím bez vyšších pohnutek,
že neznám výčitky svědomí, zármutek.
Víte, co skrývá hruď, jež se tak hrdě klene?
Jen srdce vyprahlé, spálené, popleněné!
I lampu, pokavad už nevydává třpyt,
lze jako srdce buď rozbít či otevřít.

O čelo katovské káry jsi bušil hlavou:
tenkrát, můj ubohý André, sis před popravou
zoufal, že doposud jsi nevykonal dost
pro svobodu a lesk své vlasti, pro věčnost!
Kolikrát i já bil nohama o kameny,
na skále života, závistmi obklíčený,
a v trýzni pozvedal hlas k nebi se slovy:
Poznal jsem svoji moc, poznal jsem okovy!

Moc... okovy... A dál? Nic. Básník dnes už nemá
proč konat zázraky, múza v něm dříme, němá,
moc leží v okovech. - Náš jasnozřivý věk
věří jen talentům z dob našich pramatek.
Pracuj a nedoufej v zázraky. Co ti zbývá?
Pracuj!... Proč? Do uší řve nouze jako divá
a všechny myšlenky se chystá podupat.
Jak tedy vyzpívat svou lyrou...co? Mám hlad!

Rhapsodies, 1831

Kaprál Josef

Byl Štědrý den, Den Velké tryzny, odpoledne. Vodník Vrba ještě chvíli po probuzení zůstal zachumlaný v posteli. Trochu si dnes přispal a cítil, že má na to právo. Dlouho do noci si totiž připravoval slavnostní řeč, kterou každý rok tento den přednášel. Nedělal to sice poprvé a klidně by mohl vyslovit jednu ze starších řečí, které si uchovával v šuplíku, ale takový on nebyl. Tuhle práci dělal už přes třista let a vždy měl řeč novou. Samozřejmě, že se v určitých věcech mnohokrát opakoval, zápletku měl však vždy jinou.
Jenže letos to byl pro rybník zlý rok. Odešlo příliš mnoho kaprů a Vrba si to samozřejmě kladl za vinu. Jeho povinností, jakožto správce rybníka, bylo chránit jej a to se mu příliš nepodařilo. Lační rybáři na podzim přišli a přes všechny jeho maskovací kouzla, odnesli více než polovinu kapří populace. Neochránil tak ty, na kterých mu záleželo ze všech nejvíce. Vrba si zkrátka musel přiznat, že stárne.
Vypelešil se z postele a zalil sínicový čaj. Ještě jednou si na pročetl svou řeč, povzdechl si a houpavým krokem vyrazil ke staré vrbě, kde se už pomalu scházely ryby, aby si jej vyslechly.

Ve stejný den plave Kaprál Josef u Mrkvičků ve vaně. Netuší, co přesně jej čeká, jen se děsí při vzpomínkách na historky, které slýchával ještě jako malé kapřátko v rybníce U Sídliště. Legendy, jenž vyprávěly o nanenbevstoupení. Jaké asi je? Co to je? A proč při vyprávění těch pohádek starší kapři zamyšleně mlčeli, jako by znali tajemství, která bývají dětem skryta.
Absolutní tmu zavřené koupelny občas vystřídalo prudké světlo znásobené odleskem bílých stěn vany. Voda podivně průzračná, teplá a mrtvá.
A ten hluk vycházející z vesmíru nad hladinou. Kaprál tak mohl jen uvažovat nad smyslem a nesmyslem žití.

Děti Mrkvičkovi, 10-ti letý Jonáš a o dva roky mladší Betynka, se na kapra chodily dívat aspoň jednou za hodinu, až tatínek nadával, kolik spálí zbytečné elektřiny a z koupelny děti vyháněl. Maminka Mrkvičková uvažovala, na kolik je Mrkvička chlapem, aby dětem kapra zabil. Nákup živé ryby se jí jevil od začátku, jako hloupost, ale aby nezkazila rodině Vánoční náladu, neřekla na hlas nic.
Radek, hlava rodiny, jak si s oblibou myslíval, když trůnil na záchodové míse, kde hledíval zpříma do očí Franka Sinatry. Radek každé Vánoce trpěl manželčino kupování již naporcovaného kapra a potlačoval vzpomínky na dětství, kdy pro kapra chodili s dědou v brzkých ranních hodinách k blízkému rybníku Škrpálníku. Chlapsky vysekali sekyrami do ledu díru a na vánočku kapra chytili. To bylo slávy, když vítězoslavně nesli kapra domů, kde už na ně babička Mrkvičková čekala s čerstvě nabroušenými noži.
Letos se Radek rozhodl, že trochu toho kapřího kouzla poskytne i svým dětem a aniž by se poradil dopředu se ženou, kapra koupil živého dva dny před Štědrým dnem.
Jenže radosti v dětských očích neubývalo. Naopak. S přibývajícím časem a sblížením mezi rybou a dětmi, začalo Radkovi docházet, že vlastně neví, jak Kapra klepnout. A hlavně si nebyl zcela jistý, že jsou děti připraveny sníst kamaráda.

Kaprálovi se blížila jeho poslední chvíle. Instinktivně to vytušil a sklesle plaval u dna vany. Instinktivně to vytušili i děti, které plakali nad vanou. On Jonáš moc dobře věděl ze školy, co se má s kaprem stát. Věděl to od toho dne, kdy před rokem šli s maminkou kapra koupit a viděl toho velkého pána v gumovém plášti, jak bere kapra do rukou a jednou ranou kladivem, zhasíná svit v jeho očích. Tedy, když přišel táta s kaprem domů, zajásal, ale snažil se si kapra příliš neoblíbit.
Betynka však byla touto vědomostí ještě nepolíbená. Do kapra ve vaně se zamilovala, kreslila jej na papír a celý den nedokázala žvatlat o ničem jiném, než o kapřím světě. Až to Jonáš, který stále popíral své zalíbení v té němé bytosti, nevydržel a tu děsivou novinu Betynce sdělil. Rozplakala se, jak nikdy předtím. Když jí první záchvat přešel, uzavřela se do svého vnitřního světa a odmítala s kýmkoliv komunikovat. Tátu propichovala nenávistně očima a s kaprem trávila ještě více času, kdy jej zamyšleně hladila po šupinách.
Manžele Mrkvičkovi byli zavření v kuchyni a potichu se dohadovali.
„To jsem na tebe teda zvědavá.“ Dráždila paní Mrkvičková manžela: „Vosu v létě nezabiješ, ale na kapra si v zimě troufneš.“
„Ty si myslíš, že nedokážu klepnout kapra?“
„Jo.“
„Je vidět, že mě vůbec neznáš. Zabiju ho, než bys řekla švec. Zabiju ho tak rychle, že si ani nevšimneš, že se vteřinová ručička pohnula.“
„Prosím. Prosím, ukaž mi to?“ sepjala ruce žena: „ukaž, jakej jseš chlap.“
Radek chvíli mlčel: „Ale co ty děti?“
„Co s nima?“
„Neslyšíš, jak pláčou?“ povzdechl si a zahleděl se manželce zpříma do očí.
„Slyším, jak pláčou, ale co sis navařil, to si taky sníš. Chtěl si Vánoce po staru, tak se vším všudy. Zabij Kapra, ať mám co smažit.“
„Jonáš to zvládne,“ přemítal dál Radek: „je po mě. Tvrdej. Ale Betynce to zlomí srdce.“
„Ano... zlomí.“
„Ty chceš, aby měla zlomený srdce?“
„Samozřejmě, že nechci.“
„Tak proč mě nutíš zabít kapra?“
„Ale to si milej, zlatej, Mrkvičko, přece nutíš sám. Ty jsi přinesl kapra živýho, ty chceš kapra zabít. Nemusím mít diplom z technické školy, abych si tohle dokázala spočítat.“
Manželé pak zarputile mlčeli, dlouze si zírali na pantofle, na lednici, na digestoř, do dřezu a nakonec i do očí, aby pak Radek Mrkvička konečně prohlásil, jako správná hlava rodiny: „My kapra nezabijem, my ho pustíme na svobodu! A já vím přesně kam! Sbal věci, porazíme k rybníku Škrpálníku!“
„Ty si se snad dočista zbláznil.“ zaťukala si paní Mrkvičková na čelo.
„Nebrblej, zabal dětem a sobě, já zatím zajedu natankovat.“ Aniž by čekal na další protesty, vyrazil z kuchyně, aby sdělil dětem tu senzační novinu.

Kaprálovi tlouklo zběsile srdce. Vesmír nad hladinou explodoval kvílivými zvuky. Cosi, ale dle jemnosti dotyku poznal původce, jej uchopilo a vytáhlo z vody. Jako kdysi. Jako ten den, kdy se všechno změnilo. Teď to přijde, byl si najednou zcela jistý a v tom okamžiku uvědomnění se rozhodl bojovat o život. Mrskal tělem na všechny strany. Snažil se zbavit sevření a ze všech sil lapal po vzduchu.
„Mě nedostanete! Mě ne!“ křičel by, kdyby to uměl. Oplatil by stejnou měrou zvukovou tryznu, kterou mu ty bytosti způsobovaly.
A pak. Pak byl vnořen do nové vody, stejně neživé, stejně teplé, stejně mrtvé. Jen prostor kolem Kaprála se zúžil a svět se začal houpat a blýskat nádechem naděje.

Byla už tam, když se celé osazenstvo rybníka sešlo pod vrbou a v tichosti očekávalo vodníkův příchod. Jakoby odnikud se přicoural a vyšplhal na starý strom. Na nos nasadil rezavý cvikr, z náprsní kapsičky vytáhl list leknínu a spustil: „Drazí kapři, pulci, raci, sumci. Drahé štiky, pijavice, řasy, žáby, krtonožky, vodoměrky a vy všichni ostatní, na které jsem zapomněl. Celý dlouhý rok ke mně chodíte, svěřujete se mi se svými trápeními a vypovídáte se ze svých strachů. Celý dlouhý rok Vás utěšuji, konejším Vás a všelijak se o Vás snažím starat a hlavně Vás ochraňovat. A tento posvátný den, Den Velké Tryzny, vzpomínáme na ty, kteří museli odejít do „lepšího světa.“ Do světa, o kterém jsem Vám vyprávěl v mnohých příbězích, do světa, ke kterému se ve svých modlitbách obracíte. Jenže letos jsem se Vám rozhodl říci pravdu...“ vodník Vrba se na krátkou chvíli odmlčel: „Nejlepší svět, který je, je ten náš.“ řekl nakonec.
Zmateně se po sobě všichni dívali a snažili si v hlavách urovnat význam Vrbovi poslední věty. V tom osvětlily vrbu dva kužely přibližujícího se světla.

Děti spaly vzadu ve svých autosedačkách. Paní Mrkvičkové, která celou, prozatím dvouhodinovou, cestu držela na klíně kyblík s kaprem, docházela trpělivost. Radkovu radost z štědrovečerního výletu kazila svými mnohdy nejapnými poznámkami: „To jsme ho nemohli hodit do Vltavy? Vánoce stojí za starou bačkoru. Hlavně, že si somroval celý rok salát, a když ho konečně udělám, oschne. Dávej pozor na cestu.“
Nakonec rezignoval a místo básnění o Vánočním kouzlu, ve které konekkonců stejně přestával věřit, pálkoval ženiny dotazy odpověďmi: „Už tam budem. Tady si to pamatuju docela přesně. Tady mívali skvělé řeznictví, kde jsme kupovali s dědou klobásy. A hele, ono tam pořád je! Jenže mají zavřeno. To je škoda.“ čímž ještě víc znepokojoval ženu.
Dávno se už setmělo a rodina Mrkvičkova se kodrcala jihočeskými cestami a pátrala po rybníku Škrpálníku.
„Hele Radku, já už toho mám opravdu dost. Takhle jsem si rozhodně letošní Vánoce nepředstavovala. Mlčela jsem a proti tvé výstřednosti s koupí kapra, jsem neutrousila jedinou zlou větu, jenže Škrpálník? To je poslední kapka. Jsem však pro kompromis. Zaparkujem to u nejbližšího rybníku, tam toho kapra vyklopíme a jedeme domů.“ promluvila Eva do ticha auta uprostřed černočerného lesa, kdy bylo slyšet jen tiché vrnění motoru.
Radek mlčel a sledoval osvětlenou alej stromů před autem. Souhlasil.
Hned za lesem vedla prašná cesta, na kterou Radek odbočil. Odbočeí to bylo zcela neplánové, ale jakoby cosi říkalo rodině Mrkvičkových, že právě tam mají jet. Děti se probudili a mlčeli. Eva mlčela. Radek za volantem mlčel i Kaprál Josef v kyblíku mlčel. Posvátné ticho, ale jiné, než to hádavé, naplnilo automobil očekáváním něčeho zvláštního.
V tom dva kužely světla ozářily starou vrbu, na které seděl vodník.

Nečekaná situace přišla Vrbovi vhod. Z obyvatel rybníka byla cítit nevůle k jeho proslovu a obával se prvního rybího povstání za jeho kariéru.

„Jdi za tím zeleným mužem a zeptej se ho, jestli tu můžem vyložit toho kapra.“
„Kdo to je?“ zeptala se Betynka beze stopy strachu v hlase.
„To je vodník. To je učitě vodník.“ mumlal ještě rozespalý, ale klidný Jonáš.
„Tak jdi,“ poroučela Eva: „jednou jsme se na něčem shodli a tak to musí být.“
„Vodní, to je vodník.“ zaprotestoval rukama a zašermoval s nimi nesouhlasně před Eviným obličejem.
„A co má bejt?“ Eva se rozčílila, otevřela dveře a vylezla na studený vzduch. Kyblík s Kaprálem položila vedle sebe na zem: „Hej, vy!“ křikla na Vrbu: „Tady manžel by se Vás rád na něco zeptal.“
„Neblázni.“ schovával se dál Radek v autě.
„Prosím?“ zeptal se Vrba: „Pojďte blíž, není Vás tu dost dobře slyšet.“
„Je to vodník. Určitě nás chce utopit.“ protestoval dál Radek.
„Jdi za ním,“ poroučela dál Eva a Radek chtě-nechtě musel vylézt z auta ven.
„My chcem taky vidět vodníka!“ hlásily se ze zadních pozic děti o slovo.
„Dobrá, půjdeme, ale jako rodina.“ rozhodla hlava rodiny a jala se vyprošťovat děti ze sedaček. Pak chytil Radek do levé ruky ruku Jonáše a do pravé Betynu, kterou z druhé strany držela Eva, která nesla kyblík s Kaprálem. Společně vykročili k vodníkovi.

Svět se houpal, ale Kaprál Josef už byl klidnější. Vodu prosytil čistý, chladný vzduch a cítil přitomnost kohosi, v kapřím podvědomí uklidňujícího, laskavého a dobrého. Cítil lepší svět. Takže legendy nelhali.

„Radek Mrkvička, těší mě. Tohle je Eva, moje žena a tohle jsou naše děti. Jonáš a Betynka. My...“ představil Vrbovi rodinu Radek: „my bychom chtěli tady...“
„Odnést dalšího?!“ skočil mu do řeči Vrba: „v Den Velké Tryzny jste si přišli pro dalšího? Ještě jich nemáte dost? Kolik si jich budete muset odnést, aby jste byli konečně š'ťastní?!“
„My si asi nerozumíme. My si nechceme nikoho odnést, my bychom chtěli někoho vrátit.“ vysvětlil Radek situaci, protože nechtěl, aby vodník náhodou nezačal děsit děti, které jej s němým úžasem pozorovali. Betynka dokonce chtěla natáhnout ruku, a zatahat Vrbu za šoš, ale Eva jí to naštěstí rychle zarazila.
„Prosím?“ vypravil ze sebe užaslý vodník.
„Chceme tady vrátit jednoho kapra.“ Radek se obrátil k Evě: „Honem, dej mu ten kyblík.“ Eva byla ráda, že se nepříjemné zátěže konečně zbavila a mohla obejmout ochranitelsky obě děti kolem ramen.
„Ale...“ Vodník nevěděl co říci. Vyjmul z kyblíku Kaprála a pak se podíval vděčně na rodinu Mrkvičkových: „Jak se jmenuješ?“ zeptal se kapra.
„Kaprál Josef.“ odpověděl kapr: „Jsem na lepším místě?“ Vodník se otočil na osazenstvo rybníka, které celý výjev pozorovalo z pod hladiny: „Ano, jsi na tom nejlepším místě.“ Políbil kapra a vpustil jej mezi ostatní.
„Děkuji.“ poděkoval lidem a bez dalších řečí se nad ním zavřela hladina a jediné, co tu zbylo, byla stará vrba a za ruce se držící, ztichlá, neboť nechce rušit sváteční klid, rodina Mrkvičkova. Po několika minutách zalezli zpátky do auta. A když Radek zabouchnul dveře, dopadla první letošní vločka sněhu.