Rozhlasový pořad

“Velký autor malých scén”
Šokir Muminof

poesie: Šokir Muminof
souhrn života provedl: Ondřej Zais



Prazvláštní jméno, připomínající jméno kazachstánského zápasníka v judu, nese tento trochu šílený třicetiletý básník a performer Šokir Muminof. Můžeme jenom hádat, zda jméno je pseudonymem či opravdu vlastním jménem umělce.
Abychom tuto záhadu pochopili lépe, musíme se vrátit třicet let zpátky do minulosti, do místa, kde se tento slovutný autor narodil a představit si jeho narození.
Byla to vesnice zapadaná sněhem, 21. prosinec 1982. Trubky byly zamrzlé stejně jako kamna a v posteli pod peřinou se v bolestech svíjela mladá těhotná žena. Společnost jí dělal jen starý pes (údajně nesl jméno Šokir) a vidiny v nichž se zjevovaly bytosti ne nepodobné známým mumínkům z pohádek Tove Janssonové. V tom dveře rozrazil chlap ohromných rozměrů, povoláním dřevorubec. Sekeru odhodil ke stěně, roztopil zamrzlá kamna a až po tom se shýbl ke své ženě, políbil ji na čelo a odhrnul peřinu. Kaštanovýma očima na něj bez pláče zíral jeho syn. Dřevorubec měl mnoho nápadů pro jméno syna, nejraději by byl, kdyby se jmenoval po něm. Jenže žena dala synovi jméno “Šokir Muminof” dle jména psa a představ svých. Zbývalo jen odseknout pupeční šňůru...

Takto romanticky líčí v připravované autobiografii Šokir Muminof své zrození. U tohoto pseudoautora se dá téměř na sto procent říci, že se jedná o čirou fikci, kterou je lemován celý jeho život. Snad nikdo ze současníků není tolik podoben Baronu Prášilovi, jako tento básník a přece, jak se říká, na všem bývá zrnko pravdy. Pojďme se tedy vydat na cestu, za odhalením tohoto umělce.



Rutina
Každý se snaží spokojený být
Svou vlastní cestou s cílem jít
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina
Každý se snaží odsud odejít
Mě chce se z toho pít
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina
Má vášeň v žití jediná
Ta neúnosná rutina
Každý se snaží otevřít
Mě chce se teďka taky
Orosená vychlazená svačina
Nač máme otvíráky?
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina


V roce 1988, tedy ve svých šesti letech nastoupil Šokir do první třídy základní školy v Žihobci u Sušic. O jeho životě v předchozím období se toho mnoho nedochovalo, opět jen to, co na sebe prozradil sám autor. Tedy dobrodružná cesta do Mongolska s otcem, která zanechala v malém Šokirovi nesmazatelné stopy asijského duchovna a poetiky nekonečně prázdných planin mongolské stepi. Otec zde údajně vyřizoval zakázku státního podniku Sušice na dodej zápalek a učil Mongolce se zápalkami pracovat. Šokir píše, že to byla špatná volba. Špatný plán, když chytla od zápalek celá jedna mongolská vesnice, museli s otcem utíkat bosi před rozzuřeným davem.
Popis putování a zážitky z raného umělcova věku jsou velmi podobné dílu Marca Pola “Milion” ovšem liší se v dětském pohledu na svět. Otec, nevzdělaný dřevorubec, se snažil Šokirovi odpovídat na jeho zvídavé otázky, ovšem slon byl tenkrát “místo nosu hadice”, Velká Čínská zeď “Hromadou cihel” a slovo delegovat znamenalo “ukázat, zač je toho loket.” Ovšem v dětských očích budoucího básníka vše vypadalo velkolepé, nádherné a podivné.
Tedy když nastoupil první ročník základní školy, ověnčený amulety asijských šamanů a s malou jizvou pod okem (od mongolského šípu) vypadal jako nejdrsnější dítě ve škole.

Jed
Byl podán dobrým způsobem
Jenž nepoznal by profík
Nevěřícně kroutím hlavou
Jak čuník se sobem
Omámen nejen trávou
Hodím si krátký šlofík
Kdo podal mi ho nechť je živ
Tak přejedený umírám
Mé tělo hoďte do kopřiv

Pro učitele se stal noční můrou, která je strašila po nocích, když usínali nad diktáty a slohovými pracemi. Jednak mu nebyli schopni spolknout asijské dobrodružné cesty, které líčil v domácím úkolu na téma: “Co jsme dělali s rodinou o prázdninách” a pak neustálý strach ze vší, které mohli rašit v chlapcově hřívě, na dítě v jeho věku dosti nezvyklé. V těch dobách, kdy všichni nosili vojenský sestřih alá ježek, vyčníval kromě jizvy a amuletů Šokir hárem, které mu záviděla nejedna dívka. Jenže vlasy si nevyčesával (a nedělá to ani dnes), tak mu přírodní dredy rašili a v nich, jak se učitelé domnívali i ony zkázonosné potvůrky. Musel tedy sedět sám v odstrčeném koutě třídy, pod plakátem osla. Soudruzi učitelé zavolali samozřejmě jeho otce, ale když přišel dvoumetrový dřevorubec se stejně dlouhou a přírodními dredy obdařenou kšticí, o vlasech jeho syna nepadlo nejmenšího slova.
Šokir tvrdí, že v tomto období, tedy období, kdy se učil číst a psát, vznikali i jeho poetické prvotiny, které se však díky různým zkázonosným vlivům nedochovaly. Buď jeho básničky zabavovala učitelka, nebo se ztrácely, jako se různé věci ztrácejí a nebo shořely při velkém požáru školy v roce 1991. Nebyl to poslední požár v Šokirově životě, ale o tom se ještě zmíníme.
Když vzpomínáme na prvních pět tříd základní školy, nesmíme zapomenout na Šokirovu první lásku, která jeho tvorbu ovlivnila na dlouhé čtyři roky a to tak, že se Šokir do sebe uzavřel a nenapsal ani hlásku a oddal se sportu.

Něco ve křoví
Něco ve křoví si žije
Křoví nekřoví stejně žije
Jí, spí, pije, ryje do všech kolem sebe
Něco ve křoví přežívá
Nemaje přece usmívá
Bafá to, na obranu svého stanu ve křoví
Když kdekdo pomočí křoví
Kdo ví, co bude s něčím ve křoví


Veronika Křivá. Tak jí aspoň ve své připravované autobiografii Šokir pojmenoval. Dá se téměř s jistotou určit, že se nejedná o pravé jméno dívky, která zlomila jako první umělci srdce. Umělci srdce potřebují lámat, je to důležité pro jejich duševní i fyzický vývoj. Ovšem způsob, kterým to udělala Veronika Křivá je dle Šokira ojedinělý.
“Křivule,” jak jí také ve své autobiografii Šokir nazývá, totiž byla nejkrásnější dívkou ze 4.A. Všichni kluci jí tahali za copánky, ti odvážnější plácali po zadku. Jen Šokir se těchto prvních flirtů z něžným pohlavím neúčastnil a odměřeně jí zpod kštice pozoroval. Až jednoho dne, jej sama oslovila a zeptala se, jestli nechce na procházku. Souhlasil, i když musel čelit úsměškům spolužáků. Venčili jejího ohromného labradora a Veronika předváděla, jak na něm umí jezdit. Šokir jí pak při zapadajícím slunci odrecitoval několik svých zamilovaných veršů, které sesmolil na rychlo před procházkou. Něžně se usmívala a dala mu pusu na tvář. Ten den se vrátil domů a nemohl jí z hlavy pustit. Chlubí se, že ten večer sepsal svoji první básnickou sbírku milostná poesie, která se, jak jinak, nedochovala. Druhý den procházku zopakovali a Šokir jí svojí poesii přečetl. I tentokrát se jí líbila a následovala znovu pusa na tvář a kradmé držení za ruce.
Třetí den přehrál Křivuli svoji divadelní hru. Zatleskala a první pusa na pusu.
Čtvrtý den... čtvrtý den Veronika nepřišla do školy. Nepřišla ani další den. Nepřišla už nikdy a Šokir to vzal, jako konec jejich velké lásky a její zradu.
Jak se nám podařilo dopátrat, Veronika za svojí nepřítomnost nemohla. Když se vrátila z onoho posledního rande domů, její otec jí sdělil, že získal novou práci v Praze a následující den se stěhují. Proplakala jistě celou noc, jako plakají dívky v šestákových románech, ale se svým osudem nemohla udělat nic. Těžko říci, jaké by bylo dnešní Šokirovo dílo, kdyby tenkrát do Prahy neodjeli a jaký by byl člověk? Byla by romantika v jeho verších stejně silná, jako romantika Vrchlického, Nezvala či Seiferta? Nedělal by to, co po té dělal?

sen
kam se poděl sen co jsem měl
je pryč
odezněl
o čem byl?
O černobílých hranatých krabicích pohybujících se směrem doleva
Pak byla určitá časová prodleva
A černobílé hranaté krabice pohybující se směrem doleva
Pohybovaly se směrem doprava
Až ten sen byl trochu otrava

Trávicí potíže
Ve stavu bez tíže
Pro salám do spíže
Trávící potíže
trápí mě trápí
Bezelstné noci
Salámu v moci
Znovu se ocitáám
ve stavu bez tíže
Trápí mě trápí
Zaslepen vírou v hlad
Přicházím o erekci


Po té ráně do srdce mladíka, rozhodl se Šokir vykašlat na veškerou poesii světa a začal hrát fotbal. Dle trenérů bylo sice už pozdě neboť správný fotbalista by měl trénovat od pěti let, ale Šokirova fyzická zdatnost překonala rozdíl let tréninku a rychle se zapracoval do juniorského družstva a brzy hrál za Sušice dětskou ligu. Dá se snadno dohledat, že útočník Šokir Muminoff nastřílel v letech 94-98 v juniorských ligách neuvěřitelných 342 gólů, což samozřejmě vedlo k tomu, že si jej všimli i české velkokluby, jako Sparta nebo Slavie a jeho otci nabízeli smlouvy. Jenže ten rozuměl fotbalu asi tak, jako rozuměl slonům a tedy nechal rozhodnutí na synovi. Dnes se Šokir zapřísahá, že měl na nabídku jednoho z týmů kývnout, že kdyby tak učinil, dnes by hrál fotbal nejvyšší světové úrovně. Nebýt ovšem chřipky, která jej sklátila v roce 1998 a nějakým zázračným způsobem se mu dostal do ruky Kerouaců román “Na cestě” a posléze Londonova “Cesta.” Není důležité, která z těchto knih se mu do ruky dostala jako první, obě jej totiž dovedly k rozhodnutí, že se musí ve svých patnácti letech zvednout a vyrazit na cestu stopem po Evropě. Zanechal tedy fotbalu, do batohu sbalil pět zápisníku, dvacet obyčejných tužek, tři ořezávátka a vyrazil. Protože cítil, že musí za sebou spálit všechny mosty, naaranžoval svoji sebevraždu. Doklady i svoje oblečení vhodil do řeky a na mostě nechal dopis na rozloučenou. Bohužel se jeho přesné znění nedochovalo, Šokir přesto ve své autobiografii uvádí: “Bylo tam cosi o míru, o bolesti světa, o nespravedlnosti žití i o pětkách z matiky, o zlomeném srdci - zkrátka všechno, za co by patnáctiletý kluk mohl chtít spáchat sebevraždu. Bylo tam všechno tak, aby můj odchod ze světa byl úřadům uvěřitelný.”

schody do nikam
schodiště plné vajglů
to jistě ony jsou
ty schody plné vajglů
co nikdy nikam nevedou
tak utíkám
sám sobě vytýkám, proč jsem sem vůbec šel
i když pár měsíců už jsem k tomu spěl
chtěl jsem si zvolit správnou cestu
a vzít si třeba nevěstu
mít děti, rodinu
aspoň hodinu
však zvolil jsem si cestu bůh ví kam
po schodech do nikam


Tedy od patnácti až do dvaceti let, ve věku, který je pro většinu básníků zásadní z hlediska inspirace a tvorby, byl Šokir Muminof pokládán za mrtvého. Pohřeb neměl velký. Sešli se na něm spoluhráči z týmu, truchlící otec a kněz. Matka na pohřeb nedorazila. Popravdě kromě narození, se Šokir vyhýbá jakékoliv zmínce o ní. Zemřela nebo odešla od rodiny? Nebo jí jen chce Šokir ušetřit nechtěné popularity? Toť otázka, kterou by mohl zodpovědět jen sám fabulující básník, ale odmítá.
Zatímco otec dál kácel stromy pro státní podnik Lesy (teď už Česká republika), putoval Šokir nejprve napříč Evropou. Při těchto cestách sepsal fascinující cestopis “Evropa pod mostem” Zde vypráví, co je pravdy na severských pověstech o trolech, kteří se pod nimi schovávají. Jsou-li za troly ve skandidávaii považování ohyzdní bezdomovci, může tomu tak být, ale daleko více se bájnému stvoře podobal jeden obr v Albánii, se kterým Šokir svedl souboj na život a na smrt. Nakonec jej udolal ránou do hlavy kamenem. Někdo by vypisoval, jaký to byl boj, jak se v poslední chvíli, kdy už hrozilo, že obr hrdinu zašlape do země, modlil k Bohu. V cestopise je však jen lakonická zmínka: “Bylo to o fous.”
Na svých cestách se Šokir živil pracemi na černo, sbíral odpadky v koších, žongloval na ulici s míčem, přednášel poesii v angličtině, za jídlo sekal ve vesnicích dříví na zimu. Za chladných večerů se potuloval kolem tepláren a přespával v opuštěných továrních halách.
V sedmnácti doputoval do Barcelonského přístavu, kde se vzal práci, jako námořník a dle svého největšího vzoru, jakým se mu stal Jack London, odžil následující rok na moři, dokud jeho loď nesmetla bouře a on nevyplaval na opuštěném ostrově. Zde se zdá, že už opravdu přehání v líčení svých osudů, když zaplete do robinsonovské téma s bondovkou a zabrání zloduchovi, aby v útrobách sopky odpálil rakety na New York a Moskvu. Spíše je uvěřitelnější posléze jeho putování po poušti, kde s karavanou Tuaregů přepadne Libyjskou posádku a stane se pašerákem kradených obrazů z Itálie do Egypta. Ovšem návštěa země liliputánů se už jeví, jako čistá vykrádačka Gulliverových cest a proto, byli Šokirovi cestopisy po jeho návrat do vlasti odmítnuty všemi nakladateli, kterým je nabídl, což zapříčinilo jeho nenávist k nim a od té doby se zařekl, že do své smrti knihu nevydá. Jen jeho rukopisy jsou k dostání na požádání a to jen díky osobnímu přátelství s básníkem. Skutečně velká škoda, protože vydalo-li by se toto jeho dílo, měla by naše země novou literární ikonu.

v pekle
v pekle je pekelně teplo
ted by mi helplo
kdyby mi bylo teplo
je zima, první máj
ten zimní máj
nenávisti čas
jsme v pekle

Píše se rok 2002, Šokirovi je dvacet let a vrací se do vlasti, kde zjišťuje, že bez identity se nedá pomalu koupit ani rohlík v obchodě. Navštěvuje svého otce, který dostane při setkání s pět let mrtvým synem infarkt, ale nakonec dosvědčí jeho identitu před úřady a Šokir dostává novou občanku. Hlásí se na střední školu obchodní, aby si dodělal maturitu. Školu úspěšně absolvuje během dvou let, kdy dvakrát ročník přeskočí díky dokonalé znalosti cizích jazyků. Ve dvaadvaceti letech zakládá popavangardní uskupení “Zlaté slovo”, se kterým spíše než tvorbě básnické či prozaické, věnují se požívání přírodních drog a zkoumají staré šamanské praktiky.
Ze skupiny z tohoto důvodu odchází většina členů, ale noví se verbují na ulicích. Skupina zastává názor, že každý lidský věk, vždy měl své šamany. Ať už to jsou zaříkávači deště, kněží v kostelech nebo moderní psychologové, vždy tu byli, aby drželi morálku lidského bytí nad propastí prázdnoty. Šokir je díky svým životním zkušenostem vůdcem této skupiny. Občas sice zplodí nové verše, které mají možnost vyslechnout členové skupiny, ale většinu času tráví meditováním. Živí se vypůjčováním peněz od bank a z příspěvků, od členů skupiny. Roku 2006 sám skupinu rozpouští a odchází do ústraní na celý následující rok. O tomto roce se nepíše ani v jeho autobiografii, a když se jej zeptáte, co celý ten rok dělal, zarytě mlčí.

Jitro
Ranní rozbřesk, zalepené oči
Všechno se kolem jitra točí
Jitra jsou spanilými bradavkami
ženy
A všemi smysly vnímáš jejich změny
Líbat je ústy , sahat prsty, něžně hladit, sát
A chladit přirození
Z jediného důvodu
Že jitra mají předurčení
K předčasnému odchodu

Přirozeně
Přirozeně
Říká se,
že kapr sebou mrská se
přirozeně proč by ne
stejně brzy zahyne
jémine
přirozeně neví proč
má právo mrskem projevit
že chce žít
přirozeně nebude
osude
viď,
přirozeně se styď



Nicméně roku 2007 se vrací a již jako 25-tiletý bere zaměstnání v malých potravinách, kde se drží následující čtyři roky a koná občanské povinnosti podle toho, jak se od něj očekává. Ve volných chvílích se učí hře na nástroje a pokouší se skládat písně. Také začíná pracovat na svém Opus Magnus - rýmované autobiografii, která do dnešního dne čítá přes deset tisíc veršů. Občas vystoupí v amatérských kabaretech se svoji poesií a vždy sklidí ohromný úspěch. Ovšem, jakmile se jej někdo zeptá, jestli se nedá jeho poesii někde zakoupit v knihkupectví či jiné jeho dílo, odmítavě kroutí hlavou. “Dokud nebudu mrtvej, nic nebude a až budu mrtvej, budou mrtví všichni”
Tedy je na dalších generacích, aby si počkali na kompletní dílo tohoto největšího žijícího autora “malých scén.”
V současné době je Šokir Muminoff ze své vůle nezaměstnaný a čeká na konec světa v den jeho třicátých narozenin.



andělé na zemi
andělé na zemi jsou
bydlí u nás v přízemí
nikam nechodí
nikdy nevyjdou
nic nedělají
není o nich ani vidu ani slechu
vždyt v každodenním spěchu
nedokážem si připustit
že stačí zaklepat