Ty knihy...

Udělal jsem obrovskou chybu, že jsem nevytáhnul z kapsy včera dvě stovky a nepořídil si sto let staré vydání Poa v angličtině. Na místo toho jsem prodávajícím na knižním bazaru doporučil, že taková kniha by se měla prodávat i za pětistovku a oni pak, že jestli mi to nevadí, že jí raději odnesou prodat do antikvariátu, a že děkují za radu. Nemuseli děkovat, i když dneska mě mrzí, že jsem nedržel jazyk za zuby. I tak jsem si pořídil Hemingwaye za slušných padesát korun, několik povídek od Londona za desetikorunu a naprosto krásný a voňavý A4 sešit s pevnou vazbou a zažloutlým kvalitním papírem s linkami. Vypil jsem jen málo piv, nechal si ujet poslední metro a kodrcal se s bolavou pravou achillovkou, kterou dráždí stará bota noční Prahou, zmíral hlady a peníze, které jsem měl vypláznout bez řečí za nádhernou knihu jsem projedl při čekání na noční autobus.

Jen další promarněná příležitost, jakých byla už spousta. A rozhodně nepláču pro nekoupenou knihu, jako pro knihy, které mi nepatřily a někdo mi je ukradl. Někdo? Vím přesně, kdo to byl, ale v davu bych jej asi nepoznal. Nepoznal bych jej, ani kdyby mě postavili k tomu průhlednému zrcadlu a dali mi na výběr z pěti delikventů. Přesto přísahám, že jednoho dne mu to spočítám.
Kniha je věc nebývalé hodnoty, kniha bude, až nebude elektřina. Nakonec to bude první a zároveň poslední médium. Snad víc, než krádež knihy by mě dokázala nasrat jen krádež hliněné destičky, papyrusu s proroctvím či krádež čínskými praznaky popsaného želvího krunýře.

Ale co Kindle? Elektronická knížka? Co mobilní telefon, peněženka s měsíční výplatou dělníka, auto, barák? Všechno má nějakou hodnotu, ale až svět shoří, tak jediné, co po nás zbyde budou nápisy vytesané do skály. A pyramidy.

Raději knihu, než chlast! Hlásá propaganda a možná ten den, kdy mi byli odcizeny knihy, si jí někde na záchodě přečetl i onen zločinec. Dřepěl na míse a sral hovno velikosti pštrosího vejce a jediné, co jej hypnotizovalo byla nálepka s klukem napřahujícím v odporu ruku. A tak mi vybral brašnu a teď se někde láduje Topolovou poesií či přežívá v Melounovém cukru. A jestli ho tohle všechno bavilo, tak možná nahlédl i do ostatních papírů a přečetl si něco mého. Ale to je idealizace zločince. Nejspíš to bylo ve skutečnosti tak, že na záchodě došel toaleťák a on si po tom hovně velkým jak pštrosí vejce neměl čím utřít zadek. A tohle vědomí o konci knížek mě donutilo tenkrát k slzám.

Ale daleko horší by bylo sledovat, jak mi vybírají knihy z knihkupectví nacisti a vezou je k hranici, kde by se symbolicky škvařil v plamenech Thomas Mann.

Horší by bylo, kdyby mě něco odmrštilo do světa, kde knihy nejsou a já tam žil s vědomím, že nevím, jak se vyrábí papír nebo tužka. Jediné, co bych dělal by bylo čmárání uhlem po kamenech či rytí klackem v písku.

A koneckonců Poe byl maniakální romantik, který si vzal svojí třináctiletou sestřenici, alkohol a drogy mu způsobovali stavy deprese, až ožralej a zfetovanej opiem upadl na chodníku do kómatu, ze kterého se po čtyři dny neprobral a nakonec zemřel na překrvení mozku.
Jen jeden z největších amerických básníků, nic víc a za dvě stovky.

Bazar knížek je nádherná věc, zvlášť v době, kdy se pravidelný nákup knih může stát jen koníčkem elit. Jsem rád, že můžu mít jejich koníčka a můžu na něm rajtovat, jak se mi zachce a za každou odpuštěnou krabičku cigaret si můžu pořídit jednu krásnou knihu...

Severní vítr

Staré myšlenky vyměníme za nové, přesto ty staré, uzavřené v komoře, snaží se probít ven a do dveří kopou.
V Praze nasněžila jen tenká vrstva sněhu a je z toho kalamita. Na severu v horách je jiná zima, stejně jako je jiné léto a jinak se prožívá, než tady. Rozumět tomu, co se odehrává obyvatelům severu v hlavách nelze. Zahřívají se činností, prací a vědomostmi. Jsou moudřejší, krásnější a vitálnější a mají právo se na nás Pražáky koukat svrchu. A jaro je postihne záplavami, když všechen ten sníh na horách rozmrzne a ti, co mají podniky u řeky už dávno spoří na nové omítky.
Čeká se na jaro, až i ty moudré dívky začnou odhalovat svoji ženskost a předvedou nové módní trendy a variace. Budeme z nich omdlévat a žít v bezesných nocích plných tužeb, toužit po severním větru. Budeme se chtít nabít jejich uschovanou energií, kterou vytvořili za zimu, nabít se láskou, která bude z jejich srdcí téci stejně, jako teče rozbouřená řeka za povodní.
Nejde staré myšlenky vyměnit za nové, když stále do dveří kopou a nedají pokoj, dokud je nevyslyšíme.
Obléhají mojí hlavu, jako nacisti obléhali Stalingrad a v mrazech umírali v beznadějném boji, protože rusů bylo daleko víc a byli doma.

Ale co pralesy?

Až tady skončíme, planeta bude dutá
a každý úder jí rozezní, jak triangl
přesto dnes bráníme sobecký neřesti
v mrazivém počasí, táhne se procesí
ale co pralesy? Vzpomeňte, pralesy!
při pouti za pravdou sešli jsme na zcestí
beze vší noblesy spálíme pralesy
pro šťávu v přístrojích spálíme pralesy
pro stoly a pro židle rozřežem pralesy
k svobodě slova chceme svět přivésti,
k systému, kde mocní hackeři
rozhodují o dobru a zlu v kyberprostoru

Ale na co je nám kyberprostor?
Když už není kyslík, co bychom dýchali?
Vzpomeňte na pralesy a zasaďte strom,
jinak až tady skončíme
planeta bude dutá
a každý úder jí rození
jak triangl

Chlapec a paní

"Chlapec prochází trochu krizí, že?"
"Jenom trochu, paní, jinak je to dobrý."
"Ale kdeže," povídá ta paní v leže: "s chlapcem je to zlý. Umírá na rakovinu nebo možná na něco horšího. To se neví, protože k doktorům nechodí. Nemám pravdu?"
"Možná máte, ale nemyslím si, že bych skutečně umíral."
"A z pusy chlapci smrdí, nečistí si zuby, nedbá o sebe. Je zarostlý ve tváři."
"Já to tak nosím, myslím, že je to taková nedbalá elegance, něco na způsob pirátů."
"Chlapec je romantik?" na prostěradlo postele položila popelník a zapálila si tenkou cigaretu: "přál by si být pirátem?"
"Někdy ano, paní. Jenom tím správným, to Vás ujišťuji."
"Nebojím se, že by to tak nebylo, vždyť ty budeš krást jen dívčí srdce."
"A co Vaše?"
"Moje? Chlapec se ptá na moje srdce?" zasmála se: "Je z ledu. Příliš mnoho trápení s láskou, závislost na cizím člověku... zdraví to neprospívá. Až odsud odejdeš, už se nikdy neuvidíme."
"Ale vím, kde bydlíte. Kdybych byl skutečně pirát, vloupal bych se třeba oknem."
"Jsou v něm mříže, chlapec by musel hodně pilovat a to by probudilo sousedy. A stejně. To jsou jen takové chvástavé řeči. Chlapci něco schází, ale sám přesně neví co."
"Talent?" zeptal jsem se a začal si oblíkat spodky: "Láska? Peníze? Moudrost? Trpělivost? Pracovitost? A co když všechno? To máte jedno, paní. Každému prostě vždycky něco bude chybět, stejně jako Vám chybí trocha tepla do žil."
"Já mám ráda svoje ledové srdce, chlapec by se neměl plést."
"Omlouvám se. Možná máte pravdu, možná chybí jenom něco mě. Já si jen zkrátka stále myslím, že lidi jsou v jádru stejní. I když připouštím, že při životním rozhodování je vždycky člověk jenom sám za sebe." už jsem byl oblečený a stačilo se rozloučit. Paní mlčela a ležela stále ve stejné poloze a modrýma očima mě tiše se zaujetím pozorovala: "Takže já asi půjdu. Hledat to a tak a sem se nevrátím."
"Ať to chlapci vyjde s tím pirátstvím. Dneska je vzácnost vidět dobrého piráta."
"Na shledanou, paní a tady máte." podal jsem jí dvoutisícovku: "Snad to bude stačit, děkuji." S chladným úsměvem přijala bankovku a strčila jí pod polštář.
"Měj se, chlapče..."

Ručník mi snědl ruku

Ručník mi snědl ruku, která se do něj otírala. Marně jsem žádal ten hadr, aby mi ruku vrátil, nic to nebylo platné. Musel jsem se smířit s tím, že napříště si už nebudu utírat ruce a vůbec celé tělo do ručníku, nýbrž jen do svých vlasů. A proto si jich celé chuchvalce vytrhávám a jsem den ode dne plešatější, ale to nevadí, protože mám už z ameriky objednanou dobrou paruku od jednoho autobusem rozkašenýho rastafariána.
Život není peří a přitom je nádhernej, bez ruky světem brodím se a z maličkostí těším.
A na příšery koukám z oken a směji se a někdy je hladím. Jen těch ručníků se bojím. Ničeho jiného. Takový ručník, když Vám jednou sežere kus těla, je jako žralok. Nejste sice jeho přirozený nepřítel a on není Váš, ale ten zážitek zůstane v nitru uschován na dosmrti. Mohl bych klidně i říct, který druh ručníků je nejnebezpečnější. Myslíte si asi, že jsou to ty nepřátelské, cizí, chladné ručníky v hotelech, které si sbalíte někdy i domů a tak si vlastně vpašujete nepřítele až do bytu. Jenže oni to nejsou. Jsou to ty přátelské ručníky, které jste dostali od blízkých. Příjemné na první dotek. Froté. A když to nejméně čekáte, sní Vás. Spolknou jako malinu. Nosíte jej obvázaný kolem pasu a za horkých letních dní si jej berete na pláž či na koupaliště. Ručníky jsou nadmíru potěšeni, že se dostanou jednou do roka na sluníčko, a když bůh dá, nezapomenete si je po návratu domů dá vyvěsit a usušit, aby nezačali zatuchávat a plesnivět. Když tak uděláte, jste v relativním bezpečí před těmi od přírody nevyšinutými ručníky. Tomu vyšinutému se nejspíš zachce lidského masa už při lehkém přehřátí organismu. Od přírody nevyšinutý ručník, po té, co zplesnivý, stane se Vaším nepřítelem číslo jedna, a tak je nejlepší vyhodit ho hned a to nejlépe dvoumetrovou tyčí s ním přiložit do kamen. Když je ovšem člověk neopatrný, a po osudném zanedbání péče o ručník, jej ještě jednou použije, pravděpodobnost jeho nesežraní činí dvě procenta.
Ne, nemám rád ručníky a raději si vytrhávám vlasy a suším se do nich...

Zima je krutá

Jak krásná je zima, když voda v přehradách zamrzne a v odraze zamrzlé hladiny si vidíme přímo do duše? Jak krásná je zima, tak krutá je její vláda. Rostliny i zvířata umírají, pomalu docházejí zásoby a začátek Jara v nedohlednu. V lesních dírách se lišky k sobě choulí a odmítají kruté vládkyni vzdát oběť. Jak krásně krutá je zima, když zmrazí tlukoucí srdce mladé lásky a pomocí větru a hypnotické bílé barvy všude kolem, našeptá do hlavy hromadu lží. Nechá zapomenout na krásu jara, pošlape štěstí léta a poplive pestrobarevnou barvu podzimu. Krásně krutá je zima vládkyně a nesnese odmítnutí svého přání, a když voda v přehradách zamrzne a v odraze zamrzlé hladiny si vidíme přímo do duše, vidí i ona a po duši sápe.
Přihřívám topení, když na to všechno myslím, kouřím cigaretu zásadně ve třech vrstvách oblečený a stává se, že hůř z nachlazení močím. Kolem mě narůstá nepořádek, plno nepopsaných papírů, vytisklejch esejí, knížek a obalů od všeho, protože na všechno jsou dneska obaly. A sklenice s talíři, to je jenom nádobí, který se jednou za čas přemístí do kuchyně. Ve tváři mi rostou fousy a vlasy se mastí, jizva na čele svrbí. Spřádám plán, jak zavraždit zimu a vůbec celý Vesmír. Pozoruji páru, vycházející mi z úst, prohlížím dopisy a skuhrám v peřinách. Zima je krutá, tak proč bych nebyl krutej já k ní? Tak jsem si koupil půl tuctu elektrických kamínek a rozmístil je po bytě a zatopil na plný pecky, jenže zima se nevzdává. Beru všechny obaly a knihy na jednu hromadu, zapaluji a byt hoří: “A máš to, ty kurvo!” křičím a nadávám zimě, ale ona mě svými pařáty má stále přivinutýho až příliš těsně k sobě. Pálím se a škvařím a v tu chvíli jí dostávám na lopatky. Vítězně se chechtám a mlátím zimu ohněm přes hlavu.
Spřádám plán, jak zavraždit zimu a vůbec celý Vesmír.
Jenže mi to nejde...

Hlava nehlava

Zajímavé, velmi zajímavé

http://www.hlavanehlava.cz/o-nas/

Trocha sebezpytné agitace o psaní

Chtěl jsem psát o absolutně všem. Na co jsem myslel, když jsem kouřil patnáctou cigaretu na nočním natáčení, psát o chlapíkovi, který před zimou se ukrýval na schodech ve vestibulu metra. Chtěl jsem psát o touhách, které mizeli i o těch, které se znovu objevovali. Chtěl jsem psát pravdu a nic si nevymýšlet a přitom si z lidí dělat dobrý den. A taky příběhy o lidech, které jsem znal jen ze zpráv, z vyprávění, z knížek a od vidění.. Chtěl jsem na ně přehodit veškeré břímě svého života, v imaginárních světech je nechávat vyhrávat i prohrávat moje bitvy. A chtěl jsem svým psaním spasit ten reálný svět.
Jenže psát o nocích, ve kterých nemůžu kvůli strachu spát a psát o svých slabostech... psát o lásce a psát o nenávisti... Psát lži, které mi hlodají v hlavě či psát jednu nekonečnou litanii za druhou a chválit utěšující účinky alkoholu, který nemám rád, a po kterém v kocovině zvracím, psát o ukradených knížkách a ztracených slovech v pochybném baru na Bertramce... Psát slzy, smích, pohlazení a štěstí.
To svět nespasí.
A protože chci stále spasit svět, chci psát jen pohádky s dobrým koncem a s ponaučením a sám se ponaučit znova a znova.. A do pohádek narvat veškerou znalost života, kterou posbírám v odpadcích kolem sebe a v novinách, na záchodě, v knížkách, na síti, v rozmluvách, v meditacích a na cestách.
Psaní má mnoho podob a mnoho možností. Proto je vášní, prací i odpovědí.

“Pohádky”

Vždycky takhle po hádkách,
najdu štěstí v pohádkách.

Rozhlasový pořad

“Velký autor malých scén”
Šokir Muminof

poesie: Šokir Muminof
souhrn života provedl: Ondřej Zais



Prazvláštní jméno, připomínající jméno kazachstánského zápasníka v judu, nese tento trochu šílený třicetiletý básník a performer Šokir Muminof. Můžeme jenom hádat, zda jméno je pseudonymem či opravdu vlastním jménem umělce.
Abychom tuto záhadu pochopili lépe, musíme se vrátit třicet let zpátky do minulosti, do místa, kde se tento slovutný autor narodil a představit si jeho narození.
Byla to vesnice zapadaná sněhem, 21. prosinec 1982. Trubky byly zamrzlé stejně jako kamna a v posteli pod peřinou se v bolestech svíjela mladá těhotná žena. Společnost jí dělal jen starý pes (údajně nesl jméno Šokir) a vidiny v nichž se zjevovaly bytosti ne nepodobné známým mumínkům z pohádek Tove Janssonové. V tom dveře rozrazil chlap ohromných rozměrů, povoláním dřevorubec. Sekeru odhodil ke stěně, roztopil zamrzlá kamna a až po tom se shýbl ke své ženě, políbil ji na čelo a odhrnul peřinu. Kaštanovýma očima na něj bez pláče zíral jeho syn. Dřevorubec měl mnoho nápadů pro jméno syna, nejraději by byl, kdyby se jmenoval po něm. Jenže žena dala synovi jméno “Šokir Muminof” dle jména psa a představ svých. Zbývalo jen odseknout pupeční šňůru...

Takto romanticky líčí v připravované autobiografii Šokir Muminof své zrození. U tohoto pseudoautora se dá téměř na sto procent říci, že se jedná o čirou fikci, kterou je lemován celý jeho život. Snad nikdo ze současníků není tolik podoben Baronu Prášilovi, jako tento básník a přece, jak se říká, na všem bývá zrnko pravdy. Pojďme se tedy vydat na cestu, za odhalením tohoto umělce.



Rutina
Každý se snaží spokojený být
Svou vlastní cestou s cílem jít
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina
Každý se snaží odsud odejít
Mě chce se z toho pít
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina
Má vášeň v žití jediná
Ta neúnosná rutina
Každý se snaží otevřít
Mě chce se teďka taky
Orosená vychlazená svačina
Nač máme otvíráky?
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina


V roce 1988, tedy ve svých šesti letech nastoupil Šokir do první třídy základní školy v Žihobci u Sušic. O jeho životě v předchozím období se toho mnoho nedochovalo, opět jen to, co na sebe prozradil sám autor. Tedy dobrodružná cesta do Mongolska s otcem, která zanechala v malém Šokirovi nesmazatelné stopy asijského duchovna a poetiky nekonečně prázdných planin mongolské stepi. Otec zde údajně vyřizoval zakázku státního podniku Sušice na dodej zápalek a učil Mongolce se zápalkami pracovat. Šokir píše, že to byla špatná volba. Špatný plán, když chytla od zápalek celá jedna mongolská vesnice, museli s otcem utíkat bosi před rozzuřeným davem.
Popis putování a zážitky z raného umělcova věku jsou velmi podobné dílu Marca Pola “Milion” ovšem liší se v dětském pohledu na svět. Otec, nevzdělaný dřevorubec, se snažil Šokirovi odpovídat na jeho zvídavé otázky, ovšem slon byl tenkrát “místo nosu hadice”, Velká Čínská zeď “Hromadou cihel” a slovo delegovat znamenalo “ukázat, zač je toho loket.” Ovšem v dětských očích budoucího básníka vše vypadalo velkolepé, nádherné a podivné.
Tedy když nastoupil první ročník základní školy, ověnčený amulety asijských šamanů a s malou jizvou pod okem (od mongolského šípu) vypadal jako nejdrsnější dítě ve škole.

Jed
Byl podán dobrým způsobem
Jenž nepoznal by profík
Nevěřícně kroutím hlavou
Jak čuník se sobem
Omámen nejen trávou
Hodím si krátký šlofík
Kdo podal mi ho nechť je živ
Tak přejedený umírám
Mé tělo hoďte do kopřiv

Pro učitele se stal noční můrou, která je strašila po nocích, když usínali nad diktáty a slohovými pracemi. Jednak mu nebyli schopni spolknout asijské dobrodružné cesty, které líčil v domácím úkolu na téma: “Co jsme dělali s rodinou o prázdninách” a pak neustálý strach ze vší, které mohli rašit v chlapcově hřívě, na dítě v jeho věku dosti nezvyklé. V těch dobách, kdy všichni nosili vojenský sestřih alá ježek, vyčníval kromě jizvy a amuletů Šokir hárem, které mu záviděla nejedna dívka. Jenže vlasy si nevyčesával (a nedělá to ani dnes), tak mu přírodní dredy rašili a v nich, jak se učitelé domnívali i ony zkázonosné potvůrky. Musel tedy sedět sám v odstrčeném koutě třídy, pod plakátem osla. Soudruzi učitelé zavolali samozřejmě jeho otce, ale když přišel dvoumetrový dřevorubec se stejně dlouhou a přírodními dredy obdařenou kšticí, o vlasech jeho syna nepadlo nejmenšího slova.
Šokir tvrdí, že v tomto období, tedy období, kdy se učil číst a psát, vznikali i jeho poetické prvotiny, které se však díky různým zkázonosným vlivům nedochovaly. Buď jeho básničky zabavovala učitelka, nebo se ztrácely, jako se různé věci ztrácejí a nebo shořely při velkém požáru školy v roce 1991. Nebyl to poslední požár v Šokirově životě, ale o tom se ještě zmíníme.
Když vzpomínáme na prvních pět tříd základní školy, nesmíme zapomenout na Šokirovu první lásku, která jeho tvorbu ovlivnila na dlouhé čtyři roky a to tak, že se Šokir do sebe uzavřel a nenapsal ani hlásku a oddal se sportu.

Něco ve křoví
Něco ve křoví si žije
Křoví nekřoví stejně žije
Jí, spí, pije, ryje do všech kolem sebe
Něco ve křoví přežívá
Nemaje přece usmívá
Bafá to, na obranu svého stanu ve křoví
Když kdekdo pomočí křoví
Kdo ví, co bude s něčím ve křoví


Veronika Křivá. Tak jí aspoň ve své připravované autobiografii Šokir pojmenoval. Dá se téměř s jistotou určit, že se nejedná o pravé jméno dívky, která zlomila jako první umělci srdce. Umělci srdce potřebují lámat, je to důležité pro jejich duševní i fyzický vývoj. Ovšem způsob, kterým to udělala Veronika Křivá je dle Šokira ojedinělý.
“Křivule,” jak jí také ve své autobiografii Šokir nazývá, totiž byla nejkrásnější dívkou ze 4.A. Všichni kluci jí tahali za copánky, ti odvážnější plácali po zadku. Jen Šokir se těchto prvních flirtů z něžným pohlavím neúčastnil a odměřeně jí zpod kštice pozoroval. Až jednoho dne, jej sama oslovila a zeptala se, jestli nechce na procházku. Souhlasil, i když musel čelit úsměškům spolužáků. Venčili jejího ohromného labradora a Veronika předváděla, jak na něm umí jezdit. Šokir jí pak při zapadajícím slunci odrecitoval několik svých zamilovaných veršů, které sesmolil na rychlo před procházkou. Něžně se usmívala a dala mu pusu na tvář. Ten den se vrátil domů a nemohl jí z hlavy pustit. Chlubí se, že ten večer sepsal svoji první básnickou sbírku milostná poesie, která se, jak jinak, nedochovala. Druhý den procházku zopakovali a Šokir jí svojí poesii přečetl. I tentokrát se jí líbila a následovala znovu pusa na tvář a kradmé držení za ruce.
Třetí den přehrál Křivuli svoji divadelní hru. Zatleskala a první pusa na pusu.
Čtvrtý den... čtvrtý den Veronika nepřišla do školy. Nepřišla ani další den. Nepřišla už nikdy a Šokir to vzal, jako konec jejich velké lásky a její zradu.
Jak se nám podařilo dopátrat, Veronika za svojí nepřítomnost nemohla. Když se vrátila z onoho posledního rande domů, její otec jí sdělil, že získal novou práci v Praze a následující den se stěhují. Proplakala jistě celou noc, jako plakají dívky v šestákových románech, ale se svým osudem nemohla udělat nic. Těžko říci, jaké by bylo dnešní Šokirovo dílo, kdyby tenkrát do Prahy neodjeli a jaký by byl člověk? Byla by romantika v jeho verších stejně silná, jako romantika Vrchlického, Nezvala či Seiferta? Nedělal by to, co po té dělal?

sen
kam se poděl sen co jsem měl
je pryč
odezněl
o čem byl?
O černobílých hranatých krabicích pohybujících se směrem doleva
Pak byla určitá časová prodleva
A černobílé hranaté krabice pohybující se směrem doleva
Pohybovaly se směrem doprava
Až ten sen byl trochu otrava

Trávicí potíže
Ve stavu bez tíže
Pro salám do spíže
Trávící potíže
trápí mě trápí
Bezelstné noci
Salámu v moci
Znovu se ocitáám
ve stavu bez tíže
Trápí mě trápí
Zaslepen vírou v hlad
Přicházím o erekci


Po té ráně do srdce mladíka, rozhodl se Šokir vykašlat na veškerou poesii světa a začal hrát fotbal. Dle trenérů bylo sice už pozdě neboť správný fotbalista by měl trénovat od pěti let, ale Šokirova fyzická zdatnost překonala rozdíl let tréninku a rychle se zapracoval do juniorského družstva a brzy hrál za Sušice dětskou ligu. Dá se snadno dohledat, že útočník Šokir Muminoff nastřílel v letech 94-98 v juniorských ligách neuvěřitelných 342 gólů, což samozřejmě vedlo k tomu, že si jej všimli i české velkokluby, jako Sparta nebo Slavie a jeho otci nabízeli smlouvy. Jenže ten rozuměl fotbalu asi tak, jako rozuměl slonům a tedy nechal rozhodnutí na synovi. Dnes se Šokir zapřísahá, že měl na nabídku jednoho z týmů kývnout, že kdyby tak učinil, dnes by hrál fotbal nejvyšší světové úrovně. Nebýt ovšem chřipky, která jej sklátila v roce 1998 a nějakým zázračným způsobem se mu dostal do ruky Kerouaců román “Na cestě” a posléze Londonova “Cesta.” Není důležité, která z těchto knih se mu do ruky dostala jako první, obě jej totiž dovedly k rozhodnutí, že se musí ve svých patnácti letech zvednout a vyrazit na cestu stopem po Evropě. Zanechal tedy fotbalu, do batohu sbalil pět zápisníku, dvacet obyčejných tužek, tři ořezávátka a vyrazil. Protože cítil, že musí za sebou spálit všechny mosty, naaranžoval svoji sebevraždu. Doklady i svoje oblečení vhodil do řeky a na mostě nechal dopis na rozloučenou. Bohužel se jeho přesné znění nedochovalo, Šokir přesto ve své autobiografii uvádí: “Bylo tam cosi o míru, o bolesti světa, o nespravedlnosti žití i o pětkách z matiky, o zlomeném srdci - zkrátka všechno, za co by patnáctiletý kluk mohl chtít spáchat sebevraždu. Bylo tam všechno tak, aby můj odchod ze světa byl úřadům uvěřitelný.”

schody do nikam
schodiště plné vajglů
to jistě ony jsou
ty schody plné vajglů
co nikdy nikam nevedou
tak utíkám
sám sobě vytýkám, proč jsem sem vůbec šel
i když pár měsíců už jsem k tomu spěl
chtěl jsem si zvolit správnou cestu
a vzít si třeba nevěstu
mít děti, rodinu
aspoň hodinu
však zvolil jsem si cestu bůh ví kam
po schodech do nikam


Tedy od patnácti až do dvaceti let, ve věku, který je pro většinu básníků zásadní z hlediska inspirace a tvorby, byl Šokir Muminof pokládán za mrtvého. Pohřeb neměl velký. Sešli se na něm spoluhráči z týmu, truchlící otec a kněz. Matka na pohřeb nedorazila. Popravdě kromě narození, se Šokir vyhýbá jakékoliv zmínce o ní. Zemřela nebo odešla od rodiny? Nebo jí jen chce Šokir ušetřit nechtěné popularity? Toť otázka, kterou by mohl zodpovědět jen sám fabulující básník, ale odmítá.
Zatímco otec dál kácel stromy pro státní podnik Lesy (teď už Česká republika), putoval Šokir nejprve napříč Evropou. Při těchto cestách sepsal fascinující cestopis “Evropa pod mostem” Zde vypráví, co je pravdy na severských pověstech o trolech, kteří se pod nimi schovávají. Jsou-li za troly ve skandidávaii považování ohyzdní bezdomovci, může tomu tak být, ale daleko více se bájnému stvoře podobal jeden obr v Albánii, se kterým Šokir svedl souboj na život a na smrt. Nakonec jej udolal ránou do hlavy kamenem. Někdo by vypisoval, jaký to byl boj, jak se v poslední chvíli, kdy už hrozilo, že obr hrdinu zašlape do země, modlil k Bohu. V cestopise je však jen lakonická zmínka: “Bylo to o fous.”
Na svých cestách se Šokir živil pracemi na černo, sbíral odpadky v koších, žongloval na ulici s míčem, přednášel poesii v angličtině, za jídlo sekal ve vesnicích dříví na zimu. Za chladných večerů se potuloval kolem tepláren a přespával v opuštěných továrních halách.
V sedmnácti doputoval do Barcelonského přístavu, kde se vzal práci, jako námořník a dle svého největšího vzoru, jakým se mu stal Jack London, odžil následující rok na moři, dokud jeho loď nesmetla bouře a on nevyplaval na opuštěném ostrově. Zde se zdá, že už opravdu přehání v líčení svých osudů, když zaplete do robinsonovské téma s bondovkou a zabrání zloduchovi, aby v útrobách sopky odpálil rakety na New York a Moskvu. Spíše je uvěřitelnější posléze jeho putování po poušti, kde s karavanou Tuaregů přepadne Libyjskou posádku a stane se pašerákem kradených obrazů z Itálie do Egypta. Ovšem návštěa země liliputánů se už jeví, jako čistá vykrádačka Gulliverových cest a proto, byli Šokirovi cestopisy po jeho návrat do vlasti odmítnuty všemi nakladateli, kterým je nabídl, což zapříčinilo jeho nenávist k nim a od té doby se zařekl, že do své smrti knihu nevydá. Jen jeho rukopisy jsou k dostání na požádání a to jen díky osobnímu přátelství s básníkem. Skutečně velká škoda, protože vydalo-li by se toto jeho dílo, měla by naše země novou literární ikonu.

v pekle
v pekle je pekelně teplo
ted by mi helplo
kdyby mi bylo teplo
je zima, první máj
ten zimní máj
nenávisti čas
jsme v pekle

Píše se rok 2002, Šokirovi je dvacet let a vrací se do vlasti, kde zjišťuje, že bez identity se nedá pomalu koupit ani rohlík v obchodě. Navštěvuje svého otce, který dostane při setkání s pět let mrtvým synem infarkt, ale nakonec dosvědčí jeho identitu před úřady a Šokir dostává novou občanku. Hlásí se na střední školu obchodní, aby si dodělal maturitu. Školu úspěšně absolvuje během dvou let, kdy dvakrát ročník přeskočí díky dokonalé znalosti cizích jazyků. Ve dvaadvaceti letech zakládá popavangardní uskupení “Zlaté slovo”, se kterým spíše než tvorbě básnické či prozaické, věnují se požívání přírodních drog a zkoumají staré šamanské praktiky.
Ze skupiny z tohoto důvodu odchází většina členů, ale noví se verbují na ulicích. Skupina zastává názor, že každý lidský věk, vždy měl své šamany. Ať už to jsou zaříkávači deště, kněží v kostelech nebo moderní psychologové, vždy tu byli, aby drželi morálku lidského bytí nad propastí prázdnoty. Šokir je díky svým životním zkušenostem vůdcem této skupiny. Občas sice zplodí nové verše, které mají možnost vyslechnout členové skupiny, ale většinu času tráví meditováním. Živí se vypůjčováním peněz od bank a z příspěvků, od členů skupiny. Roku 2006 sám skupinu rozpouští a odchází do ústraní na celý následující rok. O tomto roce se nepíše ani v jeho autobiografii, a když se jej zeptáte, co celý ten rok dělal, zarytě mlčí.

Jitro
Ranní rozbřesk, zalepené oči
Všechno se kolem jitra točí
Jitra jsou spanilými bradavkami
ženy
A všemi smysly vnímáš jejich změny
Líbat je ústy , sahat prsty, něžně hladit, sát
A chladit přirození
Z jediného důvodu
Že jitra mají předurčení
K předčasnému odchodu

Přirozeně
Přirozeně
Říká se,
že kapr sebou mrská se
přirozeně proč by ne
stejně brzy zahyne
jémine
přirozeně neví proč
má právo mrskem projevit
že chce žít
přirozeně nebude
osude
viď,
přirozeně se styď



Nicméně roku 2007 se vrací a již jako 25-tiletý bere zaměstnání v malých potravinách, kde se drží následující čtyři roky a koná občanské povinnosti podle toho, jak se od něj očekává. Ve volných chvílích se učí hře na nástroje a pokouší se skládat písně. Také začíná pracovat na svém Opus Magnus - rýmované autobiografii, která do dnešního dne čítá přes deset tisíc veršů. Občas vystoupí v amatérských kabaretech se svoji poesií a vždy sklidí ohromný úspěch. Ovšem, jakmile se jej někdo zeptá, jestli se nedá jeho poesii někde zakoupit v knihkupectví či jiné jeho dílo, odmítavě kroutí hlavou. “Dokud nebudu mrtvej, nic nebude a až budu mrtvej, budou mrtví všichni”
Tedy je na dalších generacích, aby si počkali na kompletní dílo tohoto největšího žijícího autora “malých scén.”
V současné době je Šokir Muminoff ze své vůle nezaměstnaný a čeká na konec světa v den jeho třicátých narozenin.



andělé na zemi
andělé na zemi jsou
bydlí u nás v přízemí
nikam nechodí
nikdy nevyjdou
nic nedělají
není o nich ani vidu ani slechu
vždyt v každodenním spěchu
nedokážem si připustit
že stačí zaklepat

...

Nejhorší je, když si všichni myslej, že by Váš život, žili mnohem lépe než Vy. Máte talent? Zúročili by ho, vydělávali na něm peníze, byli by slavní. Rozešli jste se s přítelkyní nebo s přítelem? Určitě by na Vašem místě takovouto fatální chybu neučinili. Máte rádi smažené, tloustnete po belgických pralinkách. Jistě by s vaším fyzickým potenciálem jedli nízkokalorické jogurty a trápili tělo ve fitku nebo dřeli na trávníku a kopali denně do míče. Dávno by byli mistři světa, kapitáni lodí.
Jenže Vy povětšinou sedíte na zadku a neděláte se svým životem nic.
Je Vám patnáct, čekají Vás čtyři roky na škole. Ve dvaceti další a v pětadvaceti už možná budete mít děcko a vydělávat v McDonaldu na plíny, autíčka, barbíny.
V určitém věku se sluší mít holku, v dalším přítelkyni, manželku, milenku. Nejprve volíte hračku snů, značku oblečení, školu, stranu. Co je správné vnímáte jednou jinak, pak polevíte a dle dřívějšího náhledu na věc se z Vás stává špatný člověk.
Trávu kouří chuligáni, stane se z Vás chuligán. Závislí kuřák, alkoholik nebo dokonce zbijete v návalu zlosti holku, kterou máte vlastně rádi. Sedíte ve vaně, v teplé vodě a přemýšlíte, co byste v určitém věku udělali jinak. A je jedno, jestli je Vám tolik, kolik je mě nebo si myslíte, že jste starší, moudřejší, zasloužilejší. Čím jste starší, naslouchá Vám akorát víc lidí. Úspěšní a stejně byste chtěli věci dělat jinak.
Kouzelným slůvkům už tolik nevěříte a přesto je pronášíte. Jsme stejní, já i Vy. Je málo rozdílů, hodnotí se prý to, co člověk v životě dokázal, jak nakládal s časem, který mu byl dán. Možná je to pravda. Aspoň to tedy všichni říkají a je to všeobecně uznávaná pravda. Všeobecně uznávaná pravda musí být pravdou.

Pokora

Proudí mi hlavou myšlenky o tom, co je zbytečný říkat či psát. O tom, čeho litovat a čeho ne (litovat? lituji možná spousty věcí, ale když v tom budu pokračovat, utopím se v sebelítosti a já se nechci utopit - chci dýchat volně a spokojeně, přesto s vědomím chyb, kterých jsem se dopustil, a které se už nesmí opakovat)

Příliš mluvím. A bez rozmyslu. Cožpak to, co řeknu a myslím to jakkoliv dobře, nemůže ublížit druhým? Lidé jsou přece jenom citlivý (dokonce i já jsem citlivý) a cokoliv se řekne, to si vezmou k srdci a co si vezmete k srdci, to Vás vždy spíše ranní, než polechtá. A taková rána se dá léčit, jenže příval dalších a dalších slov sype do rány sůl a rána se hojí velmi těžce.
Nechci ubližovat a určitě nechci ubližovat s tím, že mě samotnému je pak ubližováno. Jenže to srdce (pradávná to základna citů, i když vlastně z něj žádné nepramení) potřebuje každý člověk k životu. I když je plastové.

Projít tak zahradami pokory a sníst tam jablka. Zmoudřet, uklidnit se a vzmužit se na maximální mužský level. Vždyť já přece stále nejsem mužem, ale dítětem, které si pořád na něco hraje. Na co? Ptám se. Na co si hraju? Proč já si vlastně nemůžu vybrat hru, kterou budu hrát. A když to dokážu, proč se neumím držet předem daných pravidel? Kde je moje trpělivost? Kde je moje důvěra, že dokážu dohrát hru do konce? A jestli ano, budu pak vítězem nebo poraženým? - takové má každá hra, ať je to na ryby a rybáře nebo hra na válku. Jistě. Je tady pořekadlo, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Každá účast je pak zkušeností a ponaučením pro hru další. Jenže někdy prostě chceme vyhrát. A to za každou cenu. A lidi, co chtějí vyhrávat a jdou přes "mrtvoly", nemá nikdo rád. Jen ti, co jsou jim podobní a sledují se vlastní cíle v jejich výhrách - největší svině.
Osamocení, bez přátel, bez porozumění od obyčejných (lepších) lidí.
Pokora pak vede k tomu, že vyhrát vlastně vůbec nechci , přesto vyjdu ze hry jako vítěz.
(pozn. jenže teď chci vyhrát)

Poklekám a uctívám sama sebe, protože nikoho jiného ve skutečnosti uctívat nemusím.
- ale můžu, v tom je ta pointa

Poslední lamentování, zabouchnout dveře a vypařit se tak, aby na mne bylo zapomenuto. Na ty moje lamenty, které všem prosvištěly hlavou rychlostí kolibříka a smetly je silou tisíců Tsunami.

Polykat slzy hořkosti. Plnit slepě jejich rozkazy a pádlovat se svou lodí podél proudu....


- to všechno a mnohem víc pro mě znamenají P na začátcích odstavců. Je to stejný, jako pro jemného člověka zařvání uprostřed noci na Andělu slovo PÍČA!!!!

Potloukám se světem a koukám při tom na lidi. Jsou hodní, zlí, oškliví, krásní, veselí, smutní nebo jen tiše koukající. Jedni mě naplní radostí a druzí mě rozesmutní. Někdo mě naštve svojí hloupostí, jiný mě potěší správným řešením otázky: "Jak mám tohle sakra dokázat?!"
Potloukám se světem sám a při tom někdo jde stále se mnou. Je to můj stín, který mě doprovází za slunného počasí, když jdu po poli nebo v noci, když se toulám opuštěným městem a za zády mi svítí pouliční lampy. Nebo je to holka, kterou držím za ruku a nad krajinou se blýská nebo jen kamarád, který se mnou jde na pivo.
A vlastně si nemyslím nic špatného o světě a to mě někdy trápí, protože si chci myslet něco špatného, a když chci, tak si myslím a trápím se. Hlavu mi rozežírají zevnitř špatné myšlenky a nedokážu se soustředit už na všechny krásy světa. Jenže pak mě to znovu začne nudit a chci vidět svět krásný a vidím ho a baví mě. Možná ho nikdy nevidím v jeho pravých barvách nebo si beru z každé barvy vždy jen kousíček, který jsem schopný vnímat. Šedivá se mi totiž vůbec nelíbí a zároveň vyjadřuje moji vlastní osobnost.
a proto chci nosit barevná trika překrytá dalšími barvami, chci prozářit lidské duše, jako duha, která se najednou objeví po přeháňce

Pár keců z papíru

Lidi, které potkávám, mi často vyčítají, že už toho sem mnoho nenapíšu. Pravda je taková, že už zase běhám po světě s tužkou a papírem, sbírám informace a cokoliv mě napadne, na něj. Přepisovat to potom na internet, se mi málokdy chce. Taky proto, že jsou to většinou pusté neucelené poznámky, které se dají jednou použít v povídkách nebo divadelních hrách, filmových scenářích, ale s bloggařinou, jak jí vnímám já, mají málokdy co společného.
Dneska sem dám pár ukázek, co na papíru najdu, ale moc uzavřené to nebude. Myšlenky, pokusy o psaní písňovejch textů nebo jen jména.

Na kyvadlo na Letný,
leze Petr Novotný.
Všechny vtipy dokecal,
slinama se pokecal.
Teďka kecne naposled,
támhle dole na bobek.


Na lavičce v prostřed pole
sedí Tonda se svým kolem.
To daleko nedojel,
když jel prcat na hotel.

A pan Kos kosí, svou pistolí kosy.

Byl to podivný chlapec. Do dálky neviděl, zuby moc neměl a slyšel všechno, jen tak na půl ucha. Nikdo z nás kluků od Lužin se s ním moc nebavil, ne že bysme ho chtěli nějakým způsobem diskriminovat, ale protože nám ho bylo líto a ani jsme pořádně nevěděli, o čem s ním mluvit....



Poznals toho hodně, hodněs zahodil
snad si i žil, snad i hodně vody pil
ženský si nehonil, šprty si nemlátil
když si pak ostatní dohonil, slzy si nešetřil

Na posledním plese,
v opuštěným lese
pase se tam prase,
jseš to ty! jseš to ty!

Vykonals nějaký skutky, ve škole měl důtky,
takhle tekly roky, v skřípotu zubů matky,
skončili i Marky, a tys už nehrál pogy
měl si najednou z chlastu zvratky
v tvý hlavě milostný zmatky
Chci to taky!

Na posledním plese
v opuštěným lese
pase se tam prase
jseš to ty! jseš to ty!

Teď už poznáváš co je tvrdej chleba,
na stoletý půdě, se ti oběsil děda
a tys sám... slzy nešetřil
na kolenou Bohy prosil o vrácení štěstí
o návrat dětství
(rec: tam kde se sny teprve vytváří)

Na posledním plese,
v opuštěným lese
pase se tam prase
jseš to ty! jseš to ty!

Na autobusové zastávce jsem schovaný před deštěm. Vlastně tu sedím už od té doby, kdy ještě nepršelo, ale po několika dnech začalo. A tak tu čekám až přestane. Čekání mi zpříjemňuje pěkná holka, která tu dle svých slov tvrdne už několik let. Rád jí to věřím a představuju si, kolik náhodných cestujících už obšťastnila. Sama přesné číslo nepřizná, ale neustále se vrací k jednomu, kterého nazývá Tom. Prý tu s ní vydržel čekat skoro celý jeden rok, a pak musel najednou dál. Je prý pěkný sviňák, že jí nevzal sebou, ale už mu to odpustila. Pak prý jednoho rána přišel Martin, jenže se ani neohřál a už byl taky pryč. Tom jí prý vyprávěl nějaký vtip. Dávno už na něj zapomněla. Je pěkná a milá, ale všechno je prý a já už musím taky dál.
Už totiž přestalo pršet

Úterý

Modleme se. Dopřej, Pane, naším znaveným údům zdravý odpočinek, a co jsme dnes svou prací zaseli, dej, ať vydá žeň věčnou. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

(kompletář)

Princ Kvík

Bylo jednou jedno království,
Uprostřed rudých hor,
Řeklo by se šílenství,
Aby tam žil živý tvor…


A ten tvor dokonce nebyl jeden, nýbrž byli dva. Leč sami o sobě dlouho nevěděli, páč ona byla princezna žijící na vrcholku věže, obdařená čarovnou krásou a dlouho spala… snad prokletí, kdo ví?
A on byl kluk žijící dole pod věží, denně trénující s mečem. Zapálený žák, který snil o tom, že by potkal někoho nového… snad láska?
Jak se do království dostal on nebo ona, to si ani jeden vlastně pořádně nepamatovali. Snad drobné útržky… divný pocit, strach, něco velkého a pak tma…vřískot…a pak už byli v království. Chlapcovi někdo nechal vytetované jméno na zadku, takže když objevil v rohu království zrcátko, mohl zjistit, že jeho jménem je Kvík. Chvilku byl zmaten, protože si nedovedl vysvětli, že umí číst, že ví přesně, co ty divné symboly v jeho zadečku znamenají. A když hodil za hlavu starosti ohledně svojí schopnosti, lámal si dlouho hlavu, co ono slovo znamená. Převaloval ho různě na jazyku a vždycky, když se mu podařilo vyslovit určitým způsobem, zjevilo se jídlo. Tak si tedy Kvík řekl, že to slovo je kouzlo a on je synem nějakého čarodějníka.
Snad toho, který zaklel princeznu do věže?
Jenže Kvík nevěděl o žádné princezně a ona nevěděla o žádném jiném tvorovi, který by žil ve stejném království. Ona by vlastně nevěděla o žádném tvorovi, i kdyby se tu procházelo tisíce jiných tvorů, protože spala spánkem zakletých princezen.
Kvík trénoval každé ráno za soumraku svoje tělo a nabíral svalovou hmotu. Díky žebříku, který odtud vedl kamsi nahoru, zlepšil svojí schopnost pohybu a odpolední běh třiceti koleček kolem království mu dodalo na rychlosti. Leč na co mu byli dosažené schopnosti, když žil v království sám.
Jednoho rána se probudil a vydal se na cestu, prozkoumat, co je za žebříkem. Šplhal po něm několik hodin. Už byl taky vysoko, že když otočil hlavu, aby se podíval dolů, zatočila se mu závratí. A stejně lezl ještě několik dalších hodin. Až úplně vysílen dosáhl konce své cesty a vyšplhal se skrz železný okraj do prvního patra věže. Spousta krásně vyřezávaného nábytku, ale nikde ani živáčka. V kraji místnosti vedli schůdky do druhého patra. Než se na ně vidal, všimnul si pergamenu položeného na stole uprostřed místnosti.
„Vyslovíte-li ve správném rytmu slovo Kvík padesátkrát za sebou, splním se Vám přání“
„To ale nemám šanci nikdy dokázat!“ pomyslel si Kvík, ale přece si kouzlo zapamatoval a přežvykoval na jazyku.
Pak opatrně nakouknul, kam vedou schody v rohu místnosti. Vycházel tam odtud divný rámus. Vyšel vždy dva schody a zastavil se. Načmuchával, co mu síly stačily, ale nic mu nepřišlo povědomé. Na konci schodů stála překvapivě další místnost, jejíž stěny byly hladké, bez obrazů, bez ornamentů, zkrátka bez ničeho. Uprostřed místnosti stála podivná věc, která se točila pořád dokola a vlastně zabírala celý střední prostor místnosti. Pokud chtěl Kvík dál, musel se dostat skrze věc a vyjít pod dalších schodech, které tam stály.
Dlouho se nerozmýšlel, protože jeho zvědavost byla silnější než jeho strach. Ale instinkt přežití tu byl, takže dalších hodin zkoumal podivnou věc točící se pořád kolem své osy. Až zjistil, že ho ta věc podivnou věcí uspává. To podivnou věcí byl rytmus, který Kvík objevil. Začal si tedy broukat písničku v rytmu věci, až dosáhl správného naladění a čím lépe broukal, tím více se věc zastavovala, až zastavila úplně.

Kvík podlezl věc a vydal se po dalších schůdcích na horu. A to už byla princeznina komnata. Prostá místnost, na jejímž kraji byli prosté podušky, na kterých spala princezna.
Kvík koukal chvilku vyjeveně na toho cizího živého tvora, jehož hruď se nadýmala v podobném rytmu, jako před se točila věc v dolejším patře. Jenže, když Kvík věc zastavil, prolomil i kletbu snášející se nad princeznou a ta se začala probouzet.
První čehosi všimla, byl cizí tvor, který stál naproti místnosti u schodů a měřil si jí svýma černýma očima.
„Kdo jsi?“ zašeptala a zívla si.
„Kvík.“ Špitl Kvík nedokázajíc si vysvětlit, jak to že té neznámé krásné paní rozumí. Ale ihned jaksi pudově zatoužil se k ní vrhnout a dotýkat se jí.
Princezna se pořádně ani neprotáhla a už se na ní ten cizí špinavý tvor válel. No taková drzost! Neměla však ani čas pořádně nadávat, protože se celá věž otřásla, střecha odletěla a dovnitř se obrovská neznámá věc. Kvík se trochu lekl, uskočil a rukama si držel hlavu mezi kolenama. Jenže ta neznámá velká věc popadla princeznu a hnala se s ní pryč. V Kvíkovi se probudila všechna odvaha, vyskákal po zdi a dírou ve střeše se dostal na úplný vrcholek království. Div se mu nezatočila hlava z té výšky pod ním. V dálce ta věc lomcovala ve vzduchu s nebohou Princeznou.
„Kvík! Kvík!“ zakvičel Kvík ve snaze čarovat, ale žádné kouzelné jídlo se nepřihnalo. Nic co dosud poznal se nedalo dělat s tím, co se zrovna dělo: „Kvík!!!“
A pak si vzpomněl na ta slova: „Vyslovíte-li ve správném rytmu slovo Kvík padesátkrát za sebou, splním se Vám přání.“
Zavřel oči a začal se soustředit. Neměl mnoho času správný rytmus se dal v té rychlosti špatně odhadnout, ale… pak tu byl přece onen rytmus kulaté věci, který mu už jednou pomohl. A tak spustil: „Kvík, Kvíík, Kvík, Kvík, Kvíík, Kvíík, Kvíík“ a tohle pořád dokola, až napočítal do padesáti a vykřikl: „Já už nechci být sám, buďte moji přátelé!!!“

Věc položila Princeznu na střechu vedle Kvíka a podala jim oboum oříšek. Kvík nevěděl samozřejmě, jaktože ví, že se jedná o oříšek a že se dá jíst, ale spokojeně ho schroustal. Princezna koukala na Kvíka a pak si oříšek taky dala. Pak společně zalezli do věže a Kvík ukázal Princezně svoje království.
A tak je napadlo, že by mohli žít spolu. Za čas se jim narodilo několik dětí. Pojmenovali je různě po předmětech co vídávali a nemohli si vybavit odkud ta slova znají.
Takže království se brzy zaplnilo a Kvíkovi se tak splnilo jeho velké přání.

fragment písně v MOLL - Kapitola 4.

Tryská prasklá vodní tryska,
píská blízká mladá hlízka

vole! A tohle je jako SKÁČKO?
spíš nějaký pochybný SRÁČKO!
VOLE!

Mrouská vouska pod vouskama
Líská Jíška nas skalama

vole! A tohle je jako SKÁČKO?
spíš nějaký pochybný SRÁČKO!
VOLE!

Pohled romantický

"Když se úžasná dívka probudí ze sna, nemůže být nešťastná. Proč? Protože je úžasná."

Seděli jsme spolu tehdy na pařezu a ještě se pokusili snít, že by to přece jen mohlo být všechno pěkné. Ty by si seděla doma na zadku a vyšívala si ty svoje koberce, které bych od tebe kupoval jenom já a vytvořil bych si z nich tapetu. Já bych chodil do práce, kde bych poučoval mladé lidi, jak mají psát. Cokoliv.
Měli jsme děti. Možná dvojčata, důležité bylo, že to byl kluk a holka. Holka byla taky trochu kluk, takže se pořád prali a měli se rádi. On jí na oplátku nechával její holčičí potěšení a netrhal jejím panenkám hlavu.
Žili jsme spolu.
Pak přišla ta bouřka.
Blesky na obloze řádili, jako nikdy dřív a pak se protrhla oblaka a snesla se na nás potopa světa. Ani ty a ani já, jsme nebyli na déšť připraveni, možná stejně jako strom, který tu zanechal po jedné takové bouřce ten pařez. Vysvlíknul jsem si tedy aspoň tričko, abych tě mohl chránit, ale i to bylo za chvíli prd platné. Rozeběhli jsme se ke svým domovům. Cestou jsme přes déšť neviděli spoustu skrýší, kde jsme ten nečas mohli přečkat, byli jsme zaslepení vodou v našich očích.
A přes řev větru, jsi asi ani neslyšela moje poslední zvolání: "Miluju tě!" a zapadla si ke svojí rodině, kterou jsi měla tak ráda.
A já pak zamířil ke svému domovu. Už jsem byl tak promoklý, že jsem nemusel nijak zvlášť běžet, protože to všechno už bylo přece jedno. Pak u cesty stálo to stavení. Stavení zdánlivě opuštěné, s vypáčenými dveřmi a já se dovnitř schoval.
A dodnes jsem z něho ještě nevylezl, protože se mi tu zalíbilo.

z orbitu...

Uvažuju, jestli jsou hodně mastný peníze, co najdete v čipsech...



otevřeně se vyznám,
vyznám ve tvý hlavě
už nejsou žádný pochyby
pohyby zvládnu hravě

Vrtíme se v postelích
kostelích co nepatří Bohu
proplouváme polštáři
z vášní branců Stalingradu


A pak mě taky strašně dneska bolí ucho, miluju kreslený postavičky, když na bitvy si hrajou a lepím do notesu ustřiženej pramen tvých zářivých vlasů.
Troufám si na obry a podkopávám jim nohy, uprostřed tůně samohany jsem bičován miliony malých šlahounů s trním.
Hodím si nohy za hlavu a proběhnu saténovou místností.
Princezen se letos narodilo málo, to aby princové vedli války.
Odpoutat se od reality a zákony logiky vyždímat na papír.

Mám sen, že mě budou v pokoji obklopovat kytky, spousta pokojových rostlin mi tu bude filtrovat vzduch a až si sem vezmu za pár let nějakou holku, obklopí jí džungle, ve které nechám volně poletovat páreček Andulek.

Měl jsem sen

Seděl jsem na posteli, něco psal do počítače a balil si při tom cigaretu. Otevřel okno zvedl se a se zapálenou cigaretou se rozeběhl po posteli, vykočil z okna a padal nekonečně dlouho z toho našeho jedenáctýho patra. Snad jsem při tom stačil i vykouřit tu cigaretu, mávat lidem do oken a vykasat si kalhoty, abych dopadl dobře.
A dole pak nebyl chodník, nýbrž bázen a já se ponořil do vody a vyplaval na jakémsi pobřeží, kde mě přivítala jedna z mích bývalých přítelkyň. Mohla to být jedna, stejně jako všechny ostatní a já ji objal a chtěli jsme milovat na tý pláži, jenže já nechtěl, aby se mi takovej sen zdál.
A tak jsem se probudil a venku byla stále tma. Ubalil jsem si cigertu, otevřel okno a zapálil. Koukal se dolů a prohlížel si chodník pod sebou. Otřepal jsem se a skočil...

takovej úvod...

Kdysi bydlela v našem baráku taková bláznivá paní. Měla bezva smysl pro humor a taky měla ráda děti, a my děti jsme milovali ji. Jen jsme věděli, že je bláznivá. To nám tvrdili naši rodičové a tak nám zakázali se s ní vídat.
Dítě samozřejmě neposlouchá zákazy a tak chodí za starou paní dál.
Měla v bytě spoustu zábavných věcí. Já měl osobně nejraději staré malované hodiny, které ukazovali vždycky čas o několik minut menší než skutečně byl. Později jsem si uvědomil, že to tak nejspíš bylo schválně, abychom byli u staré paní dýl a vraceli jsme se tak o něco později domů.
A pak tu paní odvezli pryč. Táta říkal, že se odstěhovala, ale slyšel jsem v jeho hlase úlevu, že už v baráku nebydlí, i když jsem nechápal proč, věděl jsem, že se stará paní rozhodně neodstěhovala ze svojí vůle.
Dnes si lámu hlavu co na ní bylo tak strašně nesnesitelného, že jí dospělí neměli rádi? Čeho se na ní báli a co odsuzovali?“

"Bojíme se odlišností?"