Potloukám se světem a koukám při tom na lidi. Jsou hodní, zlí, oškliví, krásní, veselí, smutní nebo jen tiše koukající. Jedni mě naplní radostí a druzí mě rozesmutní. Někdo mě naštve svojí hloupostí, jiný mě potěší správným řešením otázky: "Jak mám tohle sakra dokázat?!"
Potloukám se světem sám a při tom někdo jde stále se mnou. Je to můj stín, který mě doprovází za slunného počasí, když jdu po poli nebo v noci, když se toulám opuštěným městem a za zády mi svítí pouliční lampy. Nebo je to holka, kterou držím za ruku a nad krajinou se blýská nebo jen kamarád, který se mnou jde na pivo.
A vlastně si nemyslím nic špatného o světě a to mě někdy trápí, protože si chci myslet něco špatného, a když chci, tak si myslím a trápím se. Hlavu mi rozežírají zevnitř špatné myšlenky a nedokážu se soustředit už na všechny krásy světa. Jenže pak mě to znovu začne nudit a chci vidět svět krásný a vidím ho a baví mě. Možná ho nikdy nevidím v jeho pravých barvách nebo si beru z každé barvy vždy jen kousíček, který jsem schopný vnímat. Šedivá se mi totiž vůbec nelíbí a zároveň vyjadřuje moji vlastní osobnost.
a proto chci nosit barevná trika překrytá dalšími barvami, chci prozářit lidské duše, jako duha, která se najednou objeví po přeháňce
Žádné komentáře:
Okomentovat