Na plné čáře to vyhrál Sweeper, takže se pokusím překousat všechno a přiští měsíc vám naservíruju pár povídek z jeho světa. Spoustu lidí možná podvedu, protože jsem to nakonec vymyslel úplně jinak, ale můžu slíbit, že snad nepřijdou o svoje postavy ani ti, kteří hlasovali pro pana Mrkváče či Honzu Brynzu (byl tady někdo takovej?)
a nakonec ještě jednu věc, kterou jsem napsal dávno a nic prej neznamená:
POČÍTAČKOU ODPOČÍTÁME POČET Z ROZPOČTU ODPOČTU Z POČTU POČTŮ POČÍTAČŮ
sobota 28. února 2009
28. únor
A je to. Poslední den v měsíci, poslední den všech těch záznamů, které měli bejt o tom, jak se jeden kluk snaží nepít. Čím víc se blížil konec měsíce, tím více jako bych se opíjel a ztrácel kdesi ve svých myšlenkách.
A co budu dělat dneska? Večer půjdu na improzápas mezi Prahou a Ostravou, tam budu prodávat nějaký lístky na kase a třeba si vydělám něco i na pivko, které potom vypiji s hráči.
Možná si domů pozvu nějakou holku, možná jen na povídání, možná na sex. Možná dnešní večer nepřežiji (což jsem si představoval včera, když jsem šel na ples - totiž co by se stalo se všemi těmi záznamy které jsem napsal takhle před svojí smrtí? Byla by to moje poslední podobizna, protože jsem se nikdy moc nenechával fotit. Po pohřbu by se sešli přátelé, kteří by si rozdělili jednotlivé dny a všechno to přečetli) Možná nebudu spát doma, možná se probudím na zastávce s prořezanejma kapsama. Možná najdu telefon a stane se ze mě telefonní člověk. Možná se zamiluji. Možná půjdu na Měsíc (kavárna na Palmovce), abych poplkal s kámoškou. Možná si zatancuji salsu v tom klubu na Andělu. Možná překousnu nepřekousnutelnou cihlu. Možná se ztratím na Staré Praze. Možná spadnu na hlavu a přijdu o paměť. Možná se budu klouzat bahnem na Petříně. Možná mi vyleze z břicha mimozemšťan a v pravém chapadlu bude držet lístky na striptýzovou show v mimozemském klubu. Možná se svezu taxíkem. Možná budu žonglovat a všimne si mě majitel cirkusu a nabídne mi práci, která se neodmítá. Možná o sobě už nikdy neuslyšíme...
A co budu dělat dneska? Večer půjdu na improzápas mezi Prahou a Ostravou, tam budu prodávat nějaký lístky na kase a třeba si vydělám něco i na pivko, které potom vypiji s hráči.
Možná si domů pozvu nějakou holku, možná jen na povídání, možná na sex. Možná dnešní večer nepřežiji (což jsem si představoval včera, když jsem šel na ples - totiž co by se stalo se všemi těmi záznamy které jsem napsal takhle před svojí smrtí? Byla by to moje poslední podobizna, protože jsem se nikdy moc nenechával fotit. Po pohřbu by se sešli přátelé, kteří by si rozdělili jednotlivé dny a všechno to přečetli) Možná nebudu spát doma, možná se probudím na zastávce s prořezanejma kapsama. Možná najdu telefon a stane se ze mě telefonní člověk. Možná se zamiluji. Možná půjdu na Měsíc (kavárna na Palmovce), abych poplkal s kámoškou. Možná si zatancuji salsu v tom klubu na Andělu. Možná překousnu nepřekousnutelnou cihlu. Možná se ztratím na Staré Praze. Možná spadnu na hlavu a přijdu o paměť. Možná se budu klouzat bahnem na Petříně. Možná mi vyleze z břicha mimozemšťan a v pravém chapadlu bude držet lístky na striptýzovou show v mimozemském klubu. Možná se svezu taxíkem. Možná budu žonglovat a všimne si mě majitel cirkusu a nabídne mi práci, která se neodmítá. Možná o sobě už nikdy neuslyšíme...
27. únor
...ráno jsme vstávali kolem jedenáctý. Bylo nám špatně, jako nikdy dřív, jenže kocovina prostupovala celým tělem, jenom ne hlavou. Žaludek na vodě, když jsem si sedl na záchod, kopal jsem kolem sebe nohama a musel tlouct rukama do dveří, abych ze sebe dostal démona. Lucka na tom byla podobně, její smůl však byla v tom, že musela do práce a já mohl jet domů, kde jsem stav mohl přečkat, než večer vyrazím na ples, který byl sice naplánovanej už dlouho a dokonce jsem měl zakoupenej lístek, ale oba jsme na to s Láďou úspěšně zapomněli. Teda Láďa si vzpomněl předchozí večer, kdy mi dal info, takže jsem o tom to děsivé ráno věděl. On to možná nebyl ani alkohol, ale ono prokletí cikánské čarodějky z předchozího dne (Proč já si nezul boty a nenabídnul jí je výměnou za mojí duši?).
Nejhorší je pak ta část dne, kdy jezdí metrem ve velké míře senioři a člověk, pokud má v sobě zabudovanej faktor respektu ke stáří, pouští je sednout. Démon (prokletí) však tento faktor vymazává z těla a já neměl jedinou chuť pustit si sednout kohokoliv.
Lucka vystoupila z metra na svojí zastávce a já se vypotácel na Lužinách, kde jsem si sednul na chvilku na lavičku s rozepnutou bundou a mikinou, abych se ochladil větrem, který mocně foukal od severu (já vím, že ve skutečnosti nemůžu vědět, z které strany ten vítr foukal. Když se nad tím zamyslím, tak na to samozřejmě přijdu, protože si překreslím v hlavě to místo do mapy a ty se kreslej tak, že přesně víte, kde je sever - tím pádem na severu byl park a od parku na mě tedy foukal vítr. Ale v onom prokletém stavu, jsem opravdu nepřemýšlel, ze které strany vítr fouká, jen se mi to prozaicky hodí, protože pod pojmem sever, si vždycky představíme, že je to "tam, kde je chladně"). Vykouřil jsem jednu z posledních cigaret, abych další dal jedné staré paní, která mě slušně požádala (není nic horšího, než dvojité prokletí) a vyrazil jsem domů, kde nikdo nebyl. Takže se mi ulevilo a nechal jsem svoje tělo dál volně dýchat, když jsem se vysvlíkl do naha a asi hodinu si tak žil, než si konečně napustil vanu, vyšamponoval jsem si hlavu a zastřihl fousy (nemám žádný velký fousy, ale na ples jsem hold chtěl vypadat, jako štramák). Pak jsem se svalil do křesla a pustil jsem si jeden z těch filmů, u kterých se nemusí moc myslet, netrhají bránici a ani neohlušují výbuchy. Jeden z těch filmů, který spíš vyniká nudou, ale naprosto zrelaxuje, jestliže se u něho válíte. Klasickej béčkovej horor s rozřezaným studentstvem.
Pak přišla máma, ve chvíli, kdy jsem se už skoro rozhodl udělat jednu těch prasáren, o které si myslím, že mezi největšíma prsárnama má čestné místo - hotovou svíčkovou v igelitu - a udělala rizoto, které mě plně nasytilo, i když zatížilo žampionama už tak zatíženej žaludek.
Prokletí (jak jsem tomu stále v duchu říkal) nezmizelo, ani když jsem si už navlíkl oblekové kalhoty, černé tričko s bílou siluetou Maxe Shreka, černé sako (tentokrát jsem se rozhodl být za toho "Kluka v černém setu"), boty na nohy a vyrazil jsem.
Sešli jsme se s Láďou a opravdu se mi nelíbila představa toho děsného vzduchu uvnitř Lucerny a drahého piva, tak jsme vyrazili ještě na jedno malé do blízkého Samsova knihkupectví, které je spojené s malou kavárničkou. Myslel jsem, že mi to jedno pivko trochu pomůže (rady těch starších a zkušenějších o vyprošťovácích), ale spíše jsem se u něho kroutil. Zaplatili jsme za něj a vyrazili tedy do Lucerny, kde jsme akorát stihli imatrikulaci Láďova mladšího bráchy.
Ještě nutno říct, že jsme oficiálně nebyli na žádném lovu hezkejch holek, ale protože to byl ples zdravotnické školy, dostali jsme za úkol od hlavní vedoucí z tábora, sehnat dospělou a kvalifikovanou zdravotnici. Úkol to není vůbec lehký, i když jste třeba náramní fešáci a jste drzí - holkám se líbíte. Úkol to není lehký hlavně proto, že jste nedali několik drobnejch cikánské čarodějce předchozí den. Radši pak sedíte, cucáte to nesmyslně drahé pivo, kouříte a jediné na co se zmůžete je, že pěkné slečně (co na sobě nemá ani maturitní šerpu) pučíte zapalovač, když si o něj řekne. Pak si dáte panáka Ferneta a je Vám trochu lépe, jenže to se jenom zdá, protože vyčerpanost přešla ze žaludku do nohou, abyste nemohli požádat žádnou holku o tanec.
A blíží se půlnoc, na afterparty není ani pomyšlení, i když ty holky jsou opravdu hezký a na mejdanech platí jedno známe rčení: "Kdo vydrží nejdéle, vyhrává". Rozloučil jsem se s Láďou, s jeho rodiči i bráchou. Se samotnou Lucernou, ve které jsem si hnedka 3. února - toho měsíce, který měl být zasvěcen nepití - skrnul pár doušků piva (tak půl skleničky) a tedy jsem podvedl předsevzetí, s tou Lucernou jsem se nerozloučil vůbec. Jen aby viděla, že se taky umím mstít.
Stoupl jsem si na eskalátory a už snil jen o tom, jak zapluji do své postele a tam budu žít neúnavný život ve snech. Jenže v jistém bodě jsem si všimnul noh, které stojí pod eskalátorem a jak se u nich lidé, kteří právě sjeli dolů, zastavují. Bylo mi to hnedka jasné. Kletba se snesla na mojí hlavu v plné šíři a vyčarovala přede mnou o půlnoci bandu revizorů. Pozdě jsem si vzpomněl na jeden trik, který jsem před několika lety na eskalátorech běžně předváděl - skočit z jedněch schodů na druhé - tak bych se přivezl zase zpátky na horu a mohl se jim vyhnout, aniž by si mě jejich nohy vůbec všimli. Nevzpomněl jsem si ani na svoje vychloubání, že znám spoustu triků na ukecání. "Mě je to všechno stejně fuk. Mám zhoubnej nádor na mozku a můžu kdykoliv umřít." A ani nohy jsem nepřinutil k běhu a zběsilému útěku. Jediné o co jsem se pokusil bylo, že jsem tak, aby mě viděli, začal šátrat v kapse a cosi vytahovat (chtěl jsem aby si mysleli, že je to šalinkarta), a když mě zastavili, akorát jsem vytáhnul bez řečí občanku a oni mi vypsali mastnou pokutu. Ani mi to vlastně nevadilo, ke všem vnějším vlivům jsem byl dost laxní a až v metru jsem si přiznal všechno, co jsem mohl udělat, abych pokutě zabránil.
Tím však prokletí ještě neskončilo.
Doma jsem uklízel rizoto do ledničky, přičemž jsem shodil skleněnou misku a ta se rozbila na stovky malejch střepů. Nenašel jsem lopatku a ani hadici od vysavače a musel uklidit použít malej smeták, pak rukou nabrat střepy a hodit je do pytlíku. Samozřejmě, že jsem si přitom pořezal ruce a nebyl jsem schopnej nabrat i ty mikro střepy - na ty jsem použil ruční vysavač, ale stejně nemůžu mít jistotu, že si jednoho dne nezapíchne někdo z rodiny malej střípek do chodidla.
Až potom jsem se konečně svalil do postele a očekával spánek. Ten však přišel až po hodině.
Nejhorší je pak ta část dne, kdy jezdí metrem ve velké míře senioři a člověk, pokud má v sobě zabudovanej faktor respektu ke stáří, pouští je sednout. Démon (prokletí) však tento faktor vymazává z těla a já neměl jedinou chuť pustit si sednout kohokoliv.
Lucka vystoupila z metra na svojí zastávce a já se vypotácel na Lužinách, kde jsem si sednul na chvilku na lavičku s rozepnutou bundou a mikinou, abych se ochladil větrem, který mocně foukal od severu (já vím, že ve skutečnosti nemůžu vědět, z které strany ten vítr foukal. Když se nad tím zamyslím, tak na to samozřejmě přijdu, protože si překreslím v hlavě to místo do mapy a ty se kreslej tak, že přesně víte, kde je sever - tím pádem na severu byl park a od parku na mě tedy foukal vítr. Ale v onom prokletém stavu, jsem opravdu nepřemýšlel, ze které strany vítr fouká, jen se mi to prozaicky hodí, protože pod pojmem sever, si vždycky představíme, že je to "tam, kde je chladně"). Vykouřil jsem jednu z posledních cigaret, abych další dal jedné staré paní, která mě slušně požádala (není nic horšího, než dvojité prokletí) a vyrazil jsem domů, kde nikdo nebyl. Takže se mi ulevilo a nechal jsem svoje tělo dál volně dýchat, když jsem se vysvlíkl do naha a asi hodinu si tak žil, než si konečně napustil vanu, vyšamponoval jsem si hlavu a zastřihl fousy (nemám žádný velký fousy, ale na ples jsem hold chtěl vypadat, jako štramák). Pak jsem se svalil do křesla a pustil jsem si jeden z těch filmů, u kterých se nemusí moc myslet, netrhají bránici a ani neohlušují výbuchy. Jeden z těch filmů, který spíš vyniká nudou, ale naprosto zrelaxuje, jestliže se u něho válíte. Klasickej béčkovej horor s rozřezaným studentstvem.
Pak přišla máma, ve chvíli, kdy jsem se už skoro rozhodl udělat jednu těch prasáren, o které si myslím, že mezi největšíma prsárnama má čestné místo - hotovou svíčkovou v igelitu - a udělala rizoto, které mě plně nasytilo, i když zatížilo žampionama už tak zatíženej žaludek.
Prokletí (jak jsem tomu stále v duchu říkal) nezmizelo, ani když jsem si už navlíkl oblekové kalhoty, černé tričko s bílou siluetou Maxe Shreka, černé sako (tentokrát jsem se rozhodl být za toho "Kluka v černém setu"), boty na nohy a vyrazil jsem.
Sešli jsme se s Láďou a opravdu se mi nelíbila představa toho děsného vzduchu uvnitř Lucerny a drahého piva, tak jsme vyrazili ještě na jedno malé do blízkého Samsova knihkupectví, které je spojené s malou kavárničkou. Myslel jsem, že mi to jedno pivko trochu pomůže (rady těch starších a zkušenějších o vyprošťovácích), ale spíše jsem se u něho kroutil. Zaplatili jsme za něj a vyrazili tedy do Lucerny, kde jsme akorát stihli imatrikulaci Láďova mladšího bráchy.
Ještě nutno říct, že jsme oficiálně nebyli na žádném lovu hezkejch holek, ale protože to byl ples zdravotnické školy, dostali jsme za úkol od hlavní vedoucí z tábora, sehnat dospělou a kvalifikovanou zdravotnici. Úkol to není vůbec lehký, i když jste třeba náramní fešáci a jste drzí - holkám se líbíte. Úkol to není lehký hlavně proto, že jste nedali několik drobnejch cikánské čarodějce předchozí den. Radši pak sedíte, cucáte to nesmyslně drahé pivo, kouříte a jediné na co se zmůžete je, že pěkné slečně (co na sobě nemá ani maturitní šerpu) pučíte zapalovač, když si o něj řekne. Pak si dáte panáka Ferneta a je Vám trochu lépe, jenže to se jenom zdá, protože vyčerpanost přešla ze žaludku do nohou, abyste nemohli požádat žádnou holku o tanec.
A blíží se půlnoc, na afterparty není ani pomyšlení, i když ty holky jsou opravdu hezký a na mejdanech platí jedno známe rčení: "Kdo vydrží nejdéle, vyhrává". Rozloučil jsem se s Láďou, s jeho rodiči i bráchou. Se samotnou Lucernou, ve které jsem si hnedka 3. února - toho měsíce, který měl být zasvěcen nepití - skrnul pár doušků piva (tak půl skleničky) a tedy jsem podvedl předsevzetí, s tou Lucernou jsem se nerozloučil vůbec. Jen aby viděla, že se taky umím mstít.
Stoupl jsem si na eskalátory a už snil jen o tom, jak zapluji do své postele a tam budu žít neúnavný život ve snech. Jenže v jistém bodě jsem si všimnul noh, které stojí pod eskalátorem a jak se u nich lidé, kteří právě sjeli dolů, zastavují. Bylo mi to hnedka jasné. Kletba se snesla na mojí hlavu v plné šíři a vyčarovala přede mnou o půlnoci bandu revizorů. Pozdě jsem si vzpomněl na jeden trik, který jsem před několika lety na eskalátorech běžně předváděl - skočit z jedněch schodů na druhé - tak bych se přivezl zase zpátky na horu a mohl se jim vyhnout, aniž by si mě jejich nohy vůbec všimli. Nevzpomněl jsem si ani na svoje vychloubání, že znám spoustu triků na ukecání. "Mě je to všechno stejně fuk. Mám zhoubnej nádor na mozku a můžu kdykoliv umřít." A ani nohy jsem nepřinutil k běhu a zběsilému útěku. Jediné o co jsem se pokusil bylo, že jsem tak, aby mě viděli, začal šátrat v kapse a cosi vytahovat (chtěl jsem aby si mysleli, že je to šalinkarta), a když mě zastavili, akorát jsem vytáhnul bez řečí občanku a oni mi vypsali mastnou pokutu. Ani mi to vlastně nevadilo, ke všem vnějším vlivům jsem byl dost laxní a až v metru jsem si přiznal všechno, co jsem mohl udělat, abych pokutě zabránil.
Tím však prokletí ještě neskončilo.
Doma jsem uklízel rizoto do ledničky, přičemž jsem shodil skleněnou misku a ta se rozbila na stovky malejch střepů. Nenašel jsem lopatku a ani hadici od vysavače a musel uklidit použít malej smeták, pak rukou nabrat střepy a hodit je do pytlíku. Samozřejmě, že jsem si přitom pořezal ruce a nebyl jsem schopnej nabrat i ty mikro střepy - na ty jsem použil ruční vysavač, ale stejně nemůžu mít jistotu, že si jednoho dne nezapíchne někdo z rodiny malej střípek do chodidla.
Až potom jsem se konečně svalil do postele a očekával spánek. Ten však přišel až po hodině.
26. únor
Ráno jsem se znovu probudil s klíčem sám v Letňanech, kde jsem se tentokrát dlouho nezdržel, jen si dal skleničku coly a vyrazil na autobus, který jezdí v 11.35. K mojí velké smůle jsem zhruba dvě stě metrů před zastávkou zjistil, že autobus mi už frčí za zády, dlouho jsem neváhal a rozeběhnul jsem s ním závod. Na té rovince, která tam je, jsem pochopitelně neměl nejmenší šanci být rychlejší než autobus, ale ten na mě naštěstí na zastávce počkal. Udýchanej a skoro mrtvej jsem ho naštěstí nakonec stihnul, abych zjistil, že na hodinách v něm je teprve 11.34 a kdyby jezdil na čas, nemusel bych se vůbec namáhat. Takhle jsem bez pití a trochu s kocovinou jel 45 minut ve stavu, kdy mi hrozilo, že moje kuřácké plíce explodují. Bez korony v kapse jsem si nemohl koupit ani malé pitíčko, které stojí nejlevnější kolem sedmi korun a ještě mě stará Romka žebrala v metru se slovy: "doufám, že Vám nevadí, že jsem cikánka a dáte mi pár korun." Nedal jsem a nejspíš mě proklela tím nejtemnější cikánským zaklínadlem, kterým už proklínala její prababička, když ještě kočovala s partou po českých vesnicích a zájemkyním luštila z ruky jejich osud.
Cesta metrem byla docela únavná, ale zvládnul jsem jí, abych si doma konečně dopřál skleničku pomerančového džusu a padl polomrtvej na postel.
Poslední dobou nespím přes den, takže jsem se vrhnul po chvilce na svoje domácí povinnosti, které mi plní čas před tím, než večer zase někam vyrazím za zážitky.
Jenže jsem večer nikam za zářitky nevyrazil. Tedy aspoň ne za nějakými speciálními (i když speciální zážitek to nakonec přece jen byl), nýbrž zpátky do Letňan, kde jsem měl strávit poslední exilovou noc v Únoru. Je to taková divná houpačka, cesta tam a zase zpátky, zase tam a zase zpátky. Koupili jsme flašku rumu a pustili si film, abychom si koupili ještě jednu flašku rumu. Nakonec tedy den končil s tím, že jsem měl v sobě jednu flašku a Lucka druhou. Postel se pode mnou divně vlnila a já si musel ustlat na zemi, kde jsem nakonec usnul, abych se probudil a konečně si lehnul do postele, kde jsem to definitivně zalomil...
Cesta metrem byla docela únavná, ale zvládnul jsem jí, abych si doma konečně dopřál skleničku pomerančového džusu a padl polomrtvej na postel.
Poslední dobou nespím přes den, takže jsem se vrhnul po chvilce na svoje domácí povinnosti, které mi plní čas před tím, než večer zase někam vyrazím za zážitky.
Jenže jsem večer nikam za zářitky nevyrazil. Tedy aspoň ne za nějakými speciálními (i když speciální zážitek to nakonec přece jen byl), nýbrž zpátky do Letňan, kde jsem měl strávit poslední exilovou noc v Únoru. Je to taková divná houpačka, cesta tam a zase zpátky, zase tam a zase zpátky. Koupili jsme flašku rumu a pustili si film, abychom si koupili ještě jednu flašku rumu. Nakonec tedy den končil s tím, že jsem měl v sobě jednu flašku a Lucka druhou. Postel se pode mnou divně vlnila a já si musel ustlat na zemi, kde jsem nakonec usnul, abych se probudil a konečně si lehnul do postele, kde jsem to definitivně zalomil...
čtvrtek 26. února 2009
25. únor
Běh. Výstřel. Úskok stranou. Kotrmelec ze srázu. Barevný svět plný divných zvířat. Svět, ve kterém jsou kobylky velikosti automobilu, jenom když se "Stvořitelské" zbraně chopí správný člověk - já. Když ten zlý (moje zlé já), můžeme počítat s armádou psovitých šelem, které tenhle šílenec chrlí na svět po tisících.
Pak větev. Pod větví hrnec s vroucí vodou. Pád. Řev. Ticho.
Probuzení. Oddechnutí, ve kterém je úleva i zklamání z toho, že příběh stejně silný, jako kterýkoliv z velkých příběhů, skončil a já neznám jeho výsledek. Úleva, že boj skončil a já se neuvařil v hrnci (nebo neutopil - bůhví, jak by to pokračovalo). I takové jsou sny. A když sen skončí (kdesi jsem slyšel, že sen v hlavě je jen jeden impuls, který trvá třeba jen sekundu - pak se mi líbí ta časová šílenost mozku, ve kterém prožijeme díky jednomu malému impulsu úsek ze života, který ve skutečnosti nežijeme, ale charakter hlavních postav je nám většinou znám, bez většího vysvětlování), obvykle nastává další den. Někdy jsem dost dezorientovanej a to obyvkle, když se probudím v cizí posteli (zeď je na jiný straně, okno je taky jinde, postel je dvakrát větší, jsou i jiný peřiny, ale v prvním okamžiku je těžké si to uvědomit) a v cizí posteli se poslední dobou probouzím jenom v Letňanech.
Tak tomu bylo i včera, kdy jsem se probudil do prázdného bytu s informací, kde jsou klíče, že můžu sníst, co mě napadne a v kolik mi jedou autobusy. Nasnídal jsem se tedy buchty, kterou jsem našel v kuchyni, vypil k ní čaj a vydal se na autobus z Letňan na Palmovku, odkud je to dalších 25 minut na Lužiny. Ze sídliště do sídliště (možná jsem jen prachmizernej srdcař, ale moje sídliště je mnohem hezčí, než to Letňanské - máme pěknej park, projektanti za komunismu vymysleli i pěkné uspořádání těch šedivejch krychlí a dnes se tu dostavují nové baráky s "novými" prvky architektury (,které jsou podle mě naprosto stejně funkcionalistické, jako staré paneláky, akorát dražší a modernější).
Doma jsem si udělal pytlík těstovin a pořádně se jimi naládoval. Časový rozdíl mezi ranní buchtou a těmi těstovinami nebyl nijak velký a dá se říct, že celkem mizivý, jenže já se předchozí den koukal do zrcadla a usoudil, že jestli nebudu pořádně jíst, budu za pár tejdnů vypadat, jak ten kluk, co dělal reklamu na struhadlo.
Pak jsem dělal řadu obvyklých domácích zájmů. Dokonce jsem se překonal a vynesl si z pokoje přeplněný odpadkový pytel a nahradil ho novým. Zalil květiny. Snažil se znovu spřátelit hlodavce. Zašil jsem si díry na kalhotách a vyměřil střih na košili, kterou jsem slíbil jedné kamarádce. Dal vykoupat panenky a vymetl jim baráček. Napsal pohled do Ruska a ostříhal si nehty. Pak už byl zase večer a čekala mě cesta za drsnými rockery do hospody na Palmovku.
Ještě před tím jsem se však naládoval grilovaným kuřetem, abych doplnil kalorie a učesal se.
Pak jsem konečně mohl vyrazit. V metru se mi příjemně sedělo, až mě to ukolébalo do polospánku, a když jsem přišel do Jiřího, kde seděli jen tři lidi, cejtil jsem, že padnu únavou.
"Vypadáš nějak mrtvě."
"To je z toho mího nic nedělání. Celej den sedím na zadku a nic nedělám, tak je pro mě dost únavný začít večer se zvedáním půllitru a přikládáním cigarety k ústům."
"Aha."
Ale pak jsem se přece jen probral a mohl společensky konverzovat s přáteli: "Dej sem to pivo!" "To je moje pivo!" "To se teda pleteš, seš zkouřenej a ztrácíš piva." "Pojď ven na férovku." "Nedělej to kámo, je to nejsilnější bijec v Libni." "Seru na Libeň, v Libni rostou kreténi!" "To si přehnal!" "Ty vole, vetmte mu tu kytaru nebo jí o něj přerazí!" "Au!" "Tak vypadni a už se nevracej!" "Libeň je na hovno!" "Tak ty ještě nemáš dost?" "Ne, omlouvám se, promiň, mějte se."
Vypotácel jsem se z hospody a protože mi v kapse chrastili klíče od Letňanskýho bytu, vydal jsem se tam. Svět v autobuse mi přišel opět krásný. Jako by se řidič ani nedržel na vozovce, nýbrž po ní klouzal...
Pak už jsem tančil k baráku, trochu foukalo, tak jsem měl přes hlavu kapuci. Kapuce přes hlavu asi není dobrá skrýš, když jste na útěku před zákonem nebo jste zfetovaný a chcete se vyhnout policii. To takhle v noci zastavují dobrý lidi a chtějí po nich osobní doklady. Ale je to jejich práce, takže se jim za to nemůže nadávat. Jsou tak drsný a fyzicky zdatný, vypláznout jazyk taky asi není dobrá volba. A když potom čekáte, než zkontrolují Vaší totožnost, tak je pěkně blbý, když máte cigaretu, ale nemáte k ní oheň. Jo a taky se neusmívejte, mohli by dojít k předpokladu, že v sobě máte omamnou látku. A taky ten chlápek, co támhle venčí psa a pořád na mě čumí, jako by mě chytli a měli zavřít, mě pěkně sere...
To všechno mi prolítávalo hlavou (přičemž jsem neudržel zásadu o neusmívání se), než mi konečně vrátili občanku se slovy: "Nějak vázne komunikace a nemůžem se spojit s centrálou, tak se mějte a dobrou noc."
(Třeba jsem byl v jejich hlavách zločinec, který se tváří venku celou dobu tak usměvavě, protože ví, že se jim komunikace jen tak neobnoví. Že jsem zločinec, který kolem sebe šíří elektromagnetické vlny a tím komunikaci znemožňuje.)
Pak jsem ještě pojedl pizzu a zpíval písničky ze zpěvníku. Ale je hluboká noc a ne, že by ten byl nějak únavnej, ale spánek je přece nejsladší věc na světě. Tak to aspoň tvrdila Princezna Koloběžka I.
Pak větev. Pod větví hrnec s vroucí vodou. Pád. Řev. Ticho.
Probuzení. Oddechnutí, ve kterém je úleva i zklamání z toho, že příběh stejně silný, jako kterýkoliv z velkých příběhů, skončil a já neznám jeho výsledek. Úleva, že boj skončil a já se neuvařil v hrnci (nebo neutopil - bůhví, jak by to pokračovalo). I takové jsou sny. A když sen skončí (kdesi jsem slyšel, že sen v hlavě je jen jeden impuls, který trvá třeba jen sekundu - pak se mi líbí ta časová šílenost mozku, ve kterém prožijeme díky jednomu malému impulsu úsek ze života, který ve skutečnosti nežijeme, ale charakter hlavních postav je nám většinou znám, bez většího vysvětlování), obvykle nastává další den. Někdy jsem dost dezorientovanej a to obyvkle, když se probudím v cizí posteli (zeď je na jiný straně, okno je taky jinde, postel je dvakrát větší, jsou i jiný peřiny, ale v prvním okamžiku je těžké si to uvědomit) a v cizí posteli se poslední dobou probouzím jenom v Letňanech.
Tak tomu bylo i včera, kdy jsem se probudil do prázdného bytu s informací, kde jsou klíče, že můžu sníst, co mě napadne a v kolik mi jedou autobusy. Nasnídal jsem se tedy buchty, kterou jsem našel v kuchyni, vypil k ní čaj a vydal se na autobus z Letňan na Palmovku, odkud je to dalších 25 minut na Lužiny. Ze sídliště do sídliště (možná jsem jen prachmizernej srdcař, ale moje sídliště je mnohem hezčí, než to Letňanské - máme pěknej park, projektanti za komunismu vymysleli i pěkné uspořádání těch šedivejch krychlí a dnes se tu dostavují nové baráky s "novými" prvky architektury (,které jsou podle mě naprosto stejně funkcionalistické, jako staré paneláky, akorát dražší a modernější).
Doma jsem si udělal pytlík těstovin a pořádně se jimi naládoval. Časový rozdíl mezi ranní buchtou a těmi těstovinami nebyl nijak velký a dá se říct, že celkem mizivý, jenže já se předchozí den koukal do zrcadla a usoudil, že jestli nebudu pořádně jíst, budu za pár tejdnů vypadat, jak ten kluk, co dělal reklamu na struhadlo.
Pak jsem dělal řadu obvyklých domácích zájmů. Dokonce jsem se překonal a vynesl si z pokoje přeplněný odpadkový pytel a nahradil ho novým. Zalil květiny. Snažil se znovu spřátelit hlodavce. Zašil jsem si díry na kalhotách a vyměřil střih na košili, kterou jsem slíbil jedné kamarádce. Dal vykoupat panenky a vymetl jim baráček. Napsal pohled do Ruska a ostříhal si nehty. Pak už byl zase večer a čekala mě cesta za drsnými rockery do hospody na Palmovku.
Ještě před tím jsem se však naládoval grilovaným kuřetem, abych doplnil kalorie a učesal se.
Pak jsem konečně mohl vyrazit. V metru se mi příjemně sedělo, až mě to ukolébalo do polospánku, a když jsem přišel do Jiřího, kde seděli jen tři lidi, cejtil jsem, že padnu únavou.
"Vypadáš nějak mrtvě."
"To je z toho mího nic nedělání. Celej den sedím na zadku a nic nedělám, tak je pro mě dost únavný začít večer se zvedáním půllitru a přikládáním cigarety k ústům."
"Aha."
Ale pak jsem se přece jen probral a mohl společensky konverzovat s přáteli: "Dej sem to pivo!" "To je moje pivo!" "To se teda pleteš, seš zkouřenej a ztrácíš piva." "Pojď ven na férovku." "Nedělej to kámo, je to nejsilnější bijec v Libni." "Seru na Libeň, v Libni rostou kreténi!" "To si přehnal!" "Ty vole, vetmte mu tu kytaru nebo jí o něj přerazí!" "Au!" "Tak vypadni a už se nevracej!" "Libeň je na hovno!" "Tak ty ještě nemáš dost?" "Ne, omlouvám se, promiň, mějte se."
Vypotácel jsem se z hospody a protože mi v kapse chrastili klíče od Letňanskýho bytu, vydal jsem se tam. Svět v autobuse mi přišel opět krásný. Jako by se řidič ani nedržel na vozovce, nýbrž po ní klouzal...
Pak už jsem tančil k baráku, trochu foukalo, tak jsem měl přes hlavu kapuci. Kapuce přes hlavu asi není dobrá skrýš, když jste na útěku před zákonem nebo jste zfetovaný a chcete se vyhnout policii. To takhle v noci zastavují dobrý lidi a chtějí po nich osobní doklady. Ale je to jejich práce, takže se jim za to nemůže nadávat. Jsou tak drsný a fyzicky zdatný, vypláznout jazyk taky asi není dobrá volba. A když potom čekáte, než zkontrolují Vaší totožnost, tak je pěkně blbý, když máte cigaretu, ale nemáte k ní oheň. Jo a taky se neusmívejte, mohli by dojít k předpokladu, že v sobě máte omamnou látku. A taky ten chlápek, co támhle venčí psa a pořád na mě čumí, jako by mě chytli a měli zavřít, mě pěkně sere...
To všechno mi prolítávalo hlavou (přičemž jsem neudržel zásadu o neusmívání se), než mi konečně vrátili občanku se slovy: "Nějak vázne komunikace a nemůžem se spojit s centrálou, tak se mějte a dobrou noc."
(Třeba jsem byl v jejich hlavách zločinec, který se tváří venku celou dobu tak usměvavě, protože ví, že se jim komunikace jen tak neobnoví. Že jsem zločinec, který kolem sebe šíří elektromagnetické vlny a tím komunikaci znemožňuje.)
Pak jsem ještě pojedl pizzu a zpíval písničky ze zpěvníku. Ale je hluboká noc a ne, že by ten byl nějak únavnej, ale spánek je přece nejsladší věc na světě. Tak to aspoň tvrdila Princezna Koloběžka I.
středa 25. února 2009
24. únor
Když jsem jel v noci autobusem, udělal jsem si do bloku jeden zápis: "...je to stejný, jako ta chvíle v pozdním autobuse, kdy si vytáhneš konečně svoji denní dávku Sudoku a začneš si luštit."
Vybavuje se mi ten chlápek docela jasně, v jednom okamžiku byl dokonce do luštění tak zabrán, že když autobus prudce zatočil doleva, tak spadnul na zem. Posbíral propisku a noviny ze země, rychle si sednul zpátky na místo a dál luštil, doufajíc, že jeho pád nikdo nezaregistroval. Jenže právě v tu chvíli na něj koukali snad všechny páry očí (kromě řidičových) v autobuse.
Já jsem si vlastně zprvu říkal, že si ten zápis psát neumím, že se mi ta situace vryje do paměti a jednou ji určitě využiji, ale když jsem potom zhodnotil svůj stav, tak jsem si ho radši napsal. A vidíte. Zápisu se dostala pocta zveřejnění aspoň touhle formou a můj dluh tomu pánovy je splacen.
A teď mě zajímají tři tečky na začátku onoho zápisu. Co je stejný, jako ta chvíle? Ráno jsem o tom přemýšlel a řekl jsem si, že je to chvíle absolutního uspokojení, ale to nejspíš není správné vyjádření. Je to jakýkoliv návyk, na který je člověk zvyklý a splní ho, sice ne třeba v tu pravou chvíli, ale odbude ho a tím splní svoji povinnost, i když je to malá věc, jako například právě luštění sudoku? Je pak ta malá věc, skutečně ještě malá a nebo je to nejdůležitější okamžik dne?
Ta poznámka je jen k něčemu přirovnání, jen mě nenapadlo přirovnání k čemu. Ale v cejtím, že ji ještě někdy v něčem použiju, a když ne přesnou citaci, tak její smysl.
Mimochodem se dá v bloku najít spousta jiných, zdánlivě nic neříkajících poznámek, které vypovídají o tom, co mě v tu chvíli v dané náladě napadlo a dneska v nich hledám něco jinčího. Ale tak je to zřejmě úplně ze vším. Každý spisovatel vidí po několika letech ve svojí nejlepší knížce úplně jiný smysl a třeba se mu vůbec nelíbí, malíř by nejraději žiletkou seškrábal některé linie na svém obraze a přemaloval je, básník přepisuje básně (příklad nalézáme třeba u Poa, který celý život psal Tamerlán), novinář by nejraději dostal znovu příležitost napsat causu, za kterou dostal Pullitzera nebo chovatel psů by po několika letech rád s nabytými zkušenostmi dostal do rukou svýho Baltazara, který umřel před deseti lety na lennost.
A protože se toho včera tolik neudálo, zalistuji ještě jednou v bloku a dám všanc pár z těch poznámek (až se svým způsobem složí surrealistická sračka):
Na křižovatce v vždycky minu spoustu lidí a jeden z nich mě chce určitě milovat, ale nemůže.
Na vlnách existence, okleštěni systémem, stále hledám nová slova a nové smysly. Rozhraní mezi realitou. Existencí a neexistencí.
Kdo jsme uprostřed svých přátel?
"Mít tak sílu roztrhnout moc holýma rukama, udělal bych to."
Kochám se krásou, ale krásy se nenajím. Pociťuji štěstí - jíst se taky nedá.
A po nocích tajně hajluju nahaté dívce s walkmanem od Saudka.
Sweeper se posadil na postel. To je zase svinčík. Pomyslel si, když se porozhlédl po svém budoucím díle. Milenecký pár rozstřílený kusy ležel vedle něho a všude na zdech (dokonce i na záclonách) zasychala jejich krev...
"Kdyby kdysi dávno lidé věřili, že ten nejkrvavější západ slunce předznamenává konec světa, myslím že by po dnešku nastal..."
Je to prej úzkost, to co se počítá, když vás odsoudí k zapomnění uprostřed bílých zdí, kde doktoři se snaží vygumovat Vám mozek
Jsem moc roztěkaný a vystrašený tou samostatností, do které jsem byl najednou uvržen. Ještě natahuji ruce a a trhám na cáry šaty mojí mámy, která se vzdaluje a nemůžu jí zastavit. Večery trávím sám ve společnosti filmů a zasekávám se v nicnedělání a moje tíseň se prohlubuje. A tvorba se mi pak potácí nad propastí existencialismu a snad právem... protože jsem se sám dobrovolně dostal do situace, kdy nemám jiné zdroje inspirace a nebo možná ani nechci mít a nevnímám to ostatní, co se děje kolem mě.
A chci psát poezii a dostat tak toho démona, co je ve mě, ale nechci rýmovat.
Ze všeho nejvíc ctím na světě krásu rozdílností...
Takhle to vypadá, když si ten blok projíždím měsíc nebo půl roku po té, co jsem záznam zaznamenal. Někdy kroutím hlavou, někdy se z toho těším a inspiruji. V každém případě to není zbytečné. Škoda jen, že ještě nevymysleli takovej myšlenkovej záznamník, který by zaznamenával to, co vám třeba jen na minisekundu proběhne hlavou.
Ráno jsem vstal, přes den koumal a na večer vyrazil ze svého brlohu. Chvilku jsem stepoval na Nových Butovicích, kde jsem ocenil, kolik lidí poctivě vychází po šesté hodině z Bussines parku. Kolik jich z toho mluvím anglicky (musím konstatovat, že zavřít oči, tak si připadám jak v New Yourku), kolik jich spěchá na rande, domů za rodinou nebo na skleničku s kamarádem.
Nakonec mě stepování v nepříjemném počasí přestalo bavit a nasednul jsem do metra, kde jsem se snažil rychle rozhodnout, co podniknu. Měl jsem možnost jet do Unijazzu, kde se od sedmi odehrával seminář jakéhosi hudebního znalce, který pouštěl klipy z youtube (jména, který byly na pozvánce sepsaný, jsem vůbec neznal). Dál jsem mohl jet do některé z hospod na Palmovce a doufat, že tam někoho potkám nebo na Anděl, odkud jsem mohl vyrazit do Dobré Trafiky, kde bych si četl nebo do Myslivce, přinejmenším pozdravit jednoho z kluků, co by měl službu.
Náhoda rozhodla za mě v kauze Trafika/Myslivce, a to když jsem potkal na Andělu čekajícího Majka. Dali jsme si cigáro a on přiznal, že čeká na Viktora a Aňu, aby si vesele v Myslivci zaschůzovali s kapelou popřípadě zahráli pár písní. Řekl jsem si: "Proč ne?" a vyrazil s nimi.
Hráli a pěkně a já si do bloku dělal předpřípravu svojí Březnové práce. Nakreslil jsem městečko, přibližnou podobu hlavních postav a na mapce ještě (zkouřenej) přimaloval důležitý místa, kde by se mohlo něco odehrát. Velmi trefná pro případnou hororovou scénu, mi pak přijde lokace na Severu, kde se nachází diskotéka vedle lesa a hřbitova. Jen představa, jak se mládež vrací ze zábavy, a pak jednoho z nich napadne myšlenka: "půjdem se podívat za Pepou (pepa je kamarád, který se před rokem předávkoval extází, tancoval tak dlouho, až mu vybuchla hlava) na hřbitov," aby je nakonec vyvraždil psychopatický myslivec, mi přijde tak plná klišé, že taková lokace na mapce musí bejt. Stejně jako pak továrna nebo škola.
Po chvilce notování a koukání na fotbal, který běžel na plátně, jsem se zvednul a šel. Domů se mi nechtělo a vzpomněl jsem si na jednoho kámoše, co bydlí kousek za Černým mostem a má týdenní privát. Rozjel jsem se za ním, chytil poslední autobus u Černýho mostu a dojel na místo, kde se ale nekonala žádná akce. Jen potěšený kamarád mě přivítal s flaškou vodku, vykouřili jsme pár jointů, hráli ještě chvíli na kytary a šli spát.
No dobře... nebyl to žádnej kamarád, co měl privát, ale sprostě jsem se znovu rozjel do Letňan, abych tam našel dočasnej azyl. Ale jinak to byla úplná pravda.
Vybavuje se mi ten chlápek docela jasně, v jednom okamžiku byl dokonce do luštění tak zabrán, že když autobus prudce zatočil doleva, tak spadnul na zem. Posbíral propisku a noviny ze země, rychle si sednul zpátky na místo a dál luštil, doufajíc, že jeho pád nikdo nezaregistroval. Jenže právě v tu chvíli na něj koukali snad všechny páry očí (kromě řidičových) v autobuse.
Já jsem si vlastně zprvu říkal, že si ten zápis psát neumím, že se mi ta situace vryje do paměti a jednou ji určitě využiji, ale když jsem potom zhodnotil svůj stav, tak jsem si ho radši napsal. A vidíte. Zápisu se dostala pocta zveřejnění aspoň touhle formou a můj dluh tomu pánovy je splacen.
A teď mě zajímají tři tečky na začátku onoho zápisu. Co je stejný, jako ta chvíle? Ráno jsem o tom přemýšlel a řekl jsem si, že je to chvíle absolutního uspokojení, ale to nejspíš není správné vyjádření. Je to jakýkoliv návyk, na který je člověk zvyklý a splní ho, sice ne třeba v tu pravou chvíli, ale odbude ho a tím splní svoji povinnost, i když je to malá věc, jako například právě luštění sudoku? Je pak ta malá věc, skutečně ještě malá a nebo je to nejdůležitější okamžik dne?
Ta poznámka je jen k něčemu přirovnání, jen mě nenapadlo přirovnání k čemu. Ale v cejtím, že ji ještě někdy v něčem použiju, a když ne přesnou citaci, tak její smysl.
Mimochodem se dá v bloku najít spousta jiných, zdánlivě nic neříkajících poznámek, které vypovídají o tom, co mě v tu chvíli v dané náladě napadlo a dneska v nich hledám něco jinčího. Ale tak je to zřejmě úplně ze vším. Každý spisovatel vidí po několika letech ve svojí nejlepší knížce úplně jiný smysl a třeba se mu vůbec nelíbí, malíř by nejraději žiletkou seškrábal některé linie na svém obraze a přemaloval je, básník přepisuje básně (příklad nalézáme třeba u Poa, který celý život psal Tamerlán), novinář by nejraději dostal znovu příležitost napsat causu, za kterou dostal Pullitzera nebo chovatel psů by po několika letech rád s nabytými zkušenostmi dostal do rukou svýho Baltazara, který umřel před deseti lety na lennost.
A protože se toho včera tolik neudálo, zalistuji ještě jednou v bloku a dám všanc pár z těch poznámek (až se svým způsobem složí surrealistická sračka):
Na křižovatce v vždycky minu spoustu lidí a jeden z nich mě chce určitě milovat, ale nemůže.
Na vlnách existence, okleštěni systémem, stále hledám nová slova a nové smysly. Rozhraní mezi realitou. Existencí a neexistencí.
Kdo jsme uprostřed svých přátel?
"Mít tak sílu roztrhnout moc holýma rukama, udělal bych to."
Kochám se krásou, ale krásy se nenajím. Pociťuji štěstí - jíst se taky nedá.
A po nocích tajně hajluju nahaté dívce s walkmanem od Saudka.
Sweeper se posadil na postel. To je zase svinčík. Pomyslel si, když se porozhlédl po svém budoucím díle. Milenecký pár rozstřílený kusy ležel vedle něho a všude na zdech (dokonce i na záclonách) zasychala jejich krev...
"Kdyby kdysi dávno lidé věřili, že ten nejkrvavější západ slunce předznamenává konec světa, myslím že by po dnešku nastal..."
Je to prej úzkost, to co se počítá, když vás odsoudí k zapomnění uprostřed bílých zdí, kde doktoři se snaží vygumovat Vám mozek
Jsem moc roztěkaný a vystrašený tou samostatností, do které jsem byl najednou uvržen. Ještě natahuji ruce a a trhám na cáry šaty mojí mámy, která se vzdaluje a nemůžu jí zastavit. Večery trávím sám ve společnosti filmů a zasekávám se v nicnedělání a moje tíseň se prohlubuje. A tvorba se mi pak potácí nad propastí existencialismu a snad právem... protože jsem se sám dobrovolně dostal do situace, kdy nemám jiné zdroje inspirace a nebo možná ani nechci mít a nevnímám to ostatní, co se děje kolem mě.
A chci psát poezii a dostat tak toho démona, co je ve mě, ale nechci rýmovat.
Ze všeho nejvíc ctím na světě krásu rozdílností...
Takhle to vypadá, když si ten blok projíždím měsíc nebo půl roku po té, co jsem záznam zaznamenal. Někdy kroutím hlavou, někdy se z toho těším a inspiruji. V každém případě to není zbytečné. Škoda jen, že ještě nevymysleli takovej myšlenkovej záznamník, který by zaznamenával to, co vám třeba jen na minisekundu proběhne hlavou.
Ráno jsem vstal, přes den koumal a na večer vyrazil ze svého brlohu. Chvilku jsem stepoval na Nových Butovicích, kde jsem ocenil, kolik lidí poctivě vychází po šesté hodině z Bussines parku. Kolik jich z toho mluvím anglicky (musím konstatovat, že zavřít oči, tak si připadám jak v New Yourku), kolik jich spěchá na rande, domů za rodinou nebo na skleničku s kamarádem.
Nakonec mě stepování v nepříjemném počasí přestalo bavit a nasednul jsem do metra, kde jsem se snažil rychle rozhodnout, co podniknu. Měl jsem možnost jet do Unijazzu, kde se od sedmi odehrával seminář jakéhosi hudebního znalce, který pouštěl klipy z youtube (jména, který byly na pozvánce sepsaný, jsem vůbec neznal). Dál jsem mohl jet do některé z hospod na Palmovce a doufat, že tam někoho potkám nebo na Anděl, odkud jsem mohl vyrazit do Dobré Trafiky, kde bych si četl nebo do Myslivce, přinejmenším pozdravit jednoho z kluků, co by měl službu.
Náhoda rozhodla za mě v kauze Trafika/Myslivce, a to když jsem potkal na Andělu čekajícího Majka. Dali jsme si cigáro a on přiznal, že čeká na Viktora a Aňu, aby si vesele v Myslivci zaschůzovali s kapelou popřípadě zahráli pár písní. Řekl jsem si: "Proč ne?" a vyrazil s nimi.
Hráli a pěkně a já si do bloku dělal předpřípravu svojí Březnové práce. Nakreslil jsem městečko, přibližnou podobu hlavních postav a na mapce ještě (zkouřenej) přimaloval důležitý místa, kde by se mohlo něco odehrát. Velmi trefná pro případnou hororovou scénu, mi pak přijde lokace na Severu, kde se nachází diskotéka vedle lesa a hřbitova. Jen představa, jak se mládež vrací ze zábavy, a pak jednoho z nich napadne myšlenka: "půjdem se podívat za Pepou (pepa je kamarád, který se před rokem předávkoval extází, tancoval tak dlouho, až mu vybuchla hlava) na hřbitov," aby je nakonec vyvraždil psychopatický myslivec, mi přijde tak plná klišé, že taková lokace na mapce musí bejt. Stejně jako pak továrna nebo škola.
Po chvilce notování a koukání na fotbal, který běžel na plátně, jsem se zvednul a šel. Domů se mi nechtělo a vzpomněl jsem si na jednoho kámoše, co bydlí kousek za Černým mostem a má týdenní privát. Rozjel jsem se za ním, chytil poslední autobus u Černýho mostu a dojel na místo, kde se ale nekonala žádná akce. Jen potěšený kamarád mě přivítal s flaškou vodku, vykouřili jsme pár jointů, hráli ještě chvíli na kytary a šli spát.
No dobře... nebyl to žádnej kamarád, co měl privát, ale sprostě jsem se znovu rozjel do Letňan, abych tam našel dočasnej azyl. Ale jinak to byla úplná pravda.
úterý 24. února 2009
23. únor
Spousta lidí věří v mystickou sílu čísla dvacet tři. Věří v ní stejně bláhově, jako věří v sílu pátku třináctého, ale teorií k tomuto číslu je přece jen mnohem více. Když si lidé rozdělili svět na čísla, když každou částečku kolem sebe označily číslem, tak nejsilnějším z těchhle čísel, se pro ně stalo právě číslo dvacet tři. Díky základní škole a matematice na ní, si s tím číslem dovedou hrát, blázni ve svých celách cedí krev, aby mohli propočty škrábat na zdi, filmaři či pisálci se čísla chopí, aby divákům nacpali bludy ve smyslu, že jsme tím číslem ovládáni. Někdo ho prostě jen uctívá, protože něco uctívat potřebuje a nevěří v Boha, jestli tedy Bůh samotný není oním číslem. Bůh stvořený z chladné logiky, stvořený lidstvem díky systému, který za všechno může. Že máme počítače, že víme, jak daleko je to z Prahy do Brna, kolik je hodin. Díky systému, který je základním kamenem nejchladnějšího náboženství na zemi: Vědy. To číslo nedává moc smyslu, když ten smysl nehledáme. Já sám bydlím v bytě s číslem 23, moje první holka se narodila dvacátého třetího (v den jejích narozenin jsme spolu taky začali chodit), já sám přišel o panictví taky třiadvacátej den. Když se něco zvláštního stane a já se kouknu na hodinky, zjistím, že je třiadvacátá minuta hodiny. Vlastně 23:00 = 11 - to jsou dvě jedničky. Když se kolem tohoto čísla začne blbnout, dá se hold dost vyblbnout. Ale nenechte se zmást. Je to jen číslo a čísla vymysleli lidé, aby měli život jednodušší (jestli jsou výprasky za špatné známky z matematiky to jednodušší).
A já zaspal ráno pracák. Tedy ne, že by mě nebudil budík už v sedm, abych to krásně na těch 8.45 stíhal, ale ještě jsem byl trochu opilej a celej rozlámanej, takže jsem jen zavolal, jestli můžu přijít později a nepříjemnej hlas mojí poradkyně mě poslal do háje s informací, že můžu přijít do 17.00. Padnul jsem spokojeně zpátky do postele a spal další dvě hodiny, kdy začal budík zase řvát, to tentokrát, že moje společnice musela jít do práce. Oblíknul jsem se, vypil čaj, pojedl toasty a vyrazili jsme.
Na Andělu jsem vystoupil z metra a zamířil k úřadu.
Bylo mi řečeno, že to bude brnkačka, že to je na dvě minutky, aby mi úřednice potvrdila, že jsem tam došel a mohli mi zacvakat pojištění. Plus samozřejmě čekací doba. Přišel jsem zřejmě v době pauzy, protože číslo na světelné tabuli se vůbec neposouvalo a já tvrdnul v čekárně, kde jsou různý typy lidí. Od těch, mě podobnejch, kteří jen čekají, že to tam nějak odbudou, ale od úřadu vlastně pomoc při hledání práce nepotřebují po opravdu zoufalé lidi, kteří čekají na úřadě třeba dva roky, než se konečně v nějakém zaměstnání uchytí. Staří, mladí, poloblázni, absolutní šílenci, paní co si sundá všechno, kromě huňaté čepice, je nepříjemná na ostatní čekající, dívka s velkou pěknou hlavou, ale příliš hubenýma nohama, cikánka, která mladé kamarádce ukazuje, jak se dá takový úřad zfouknout během pár minut a bez čekání, cizinci, kteří u počítače koukají na nabídky pomocných prací, lidi co koukají na inzeráty nalepené na stěnách a pak těch několik úřednic přebíhajících z kanceláře do kanceláře. V čekárně je pekelné dusno, ze světla se mi zamlžují oči a je mi nevolno. Pak konečně přijde paní úřednice z oběda, trvá to dalších deset minut, než odklikne, aby další na řadě vstoupil. Ten je tam chvilku a ona zase odklikne - je to moje číslíčko a já vstoupím do kanceláře. Pán přede mnou je slušně oblečený Rom, s vytetovaným vězeňským pavoukem na ruce a zabijáckým knírkem pod nosem. Moje úřednice se s ním hádá a on vypadá zoufale, ohání se zákony, ale jí to nezajímá, protože přišel mimo svůj termín a z kanceláře ho vyhání. On se slušně omluví a jde.
Sedám si na židli před paní úřednicí. Namalovaná, tak pětačtyřicetiletá žena, která je vysoká a nejspíš pěkně zlá (myslím, že na sílu zla, testujou takový úřednice při pohovoru). Pod ženskými vousy si zamumlá: "Dobrý den" a pak ostře vyjede: "Vy tu taky nejste na termín, že? Vám je jedno, že tam musí čekat invalidní důchodkyně. Vy si klidně přikráčíte, kdy je Vám libo, co?!"
"Já se omlouvám, ale já ráno volal, že to nestíhám a Vy jste mi řekla, že do 17.00 mám dorazit, tak tu jsem"
"Vám je úplně jedno, že ta paní tam čeká hodinu!"
Myslím si: "Kdybys nebyla tak nenažraná a pomalá a furt neštěkala, ale dělala rychle svojí práci, tak by paní nemusela čekat. A co tvoje kolegyně? Koukám, že si prohlíží na internetu horoskopy a hovno dělá..." ale jen tiše mlčím.
"Přinesl jste potvrzení o studiu?"
"Promiňte, na to jsem zapomněl. Já ho tu měl minule a nikdo ho po mně nechtěl, tak jsem myslel..."
"Tady máte, vyplňte o jakou práci máte zájem." - tady nutno dodat, že když jsem tam byl minule a evidoval jsem se, měl jsem takovou hodnou paní, který jsem vysvětlil, že vlastně práci nehledám, ale potřebuju, aby mi platili tu sociálku, než půjdu zase někam na školu a ona to uznala.
Vyplnil jsem do kolonky: Knihkupec.
"Vy jste teda skončil pracovní poměr..."
"Ne, já studoval."
"Aha. Takže studium..."
"A hodlám zase chodit na školu."
"A kdy máte termín zkoušek, to už snad musíte vědět, ne?"
"Teprve se podávají přihlášky."
"Ale já myslela, že už zkoušky jsou."
"To jsou, ale na umělecký školy, já nejsem žádnej umělec."
"Stejně byste ten termín už měl vědět."
"No ale já ho nevím."
"Stejně škola začíná až od Října, ne? Snad si nepředstavujete, že budete mít roční prázdniny!"
Ona se mě vůbec nezeptala, co dělám, ale hned mě odsoudila, jako příživníka. Kdyby ta paní uměla počítat, tak by si spočítala, že jsem na pracáku teprve měsíc a do Října to rozhodně není celej jeden rok.
"...a to ještě ani nevíte, jestli se na nějakou školu dostanete."
"To je pravda."
Celou dobu se přitom koukala do počítače a něco tam dělala. Po chvilce mlčení, kdy jsem vnímal jenom její úřednický zlo, mi povídá, že tam žádný knihy nejsou, ale ze svým vzděláním a vlastně klidně i bez něho, můžu dělat třeba prodavače v trafikách (jistě mě bude každodenní remitenda hodně bavit) nebo kdekoliv, že na to nechtějí ani vzdělání. Vyjela mi tři nabídky na papíře, přinutila mě podepsat nějaký papír a dala mi další termín schůzky, na který se opravdu moc těším (musím vymyslet pohádky o tom, co jsem celej měsíc naběhal po trafikách a sháněl práci). Aniž by se mě zeptala, jestli dělám nějakou brigádu dodala na odchodu: "A co rodičovstvo? (fakt to tak řekla) Co říká na to vaše nic nedělání?"
"Já nevím. Nashledanou."
A to jsem si představoval, jak budu mít perfektní paní, co mi udělá čajíček a budeme si spolu příjemně povídat (asi jsem to podcenil). Nejspíš to byla nějaká nacistka, která nesnáší nepracující lid a tak pracuje na pracovním úřadě, kde je jen nepracující lid. Vážně jsem si ji živě představoval v nacistické uniformě s takovou tou červenou páskou na jedné ruce, jak třímá špičku s cigaretou a zpívá nacistické šanzony opilým vojákům pod sebou.
Na čerstvým vzduchu (pražským pouličním vzduchu) jsem si oddychl, jenže jsem nejspíš nevypadal moc dobře, protože jsem záhy potkal kamaráda, který říkal, že nevypadám dobře a nabídnul mi cigaretu. Měl jsem žízeň a nejraději bych si jel hned domů lehnout, jenže se mi domů ani za mák nechtělo, tak jsem se rozjel na Bráník navštívit Jirku a pozdravit ho jako kolegu, když už jsem ten kvalifikovanej prodavač.
Jenže jzsem zapomněl, že Jirka má dovolenou a je na horách, takže na krámě byla jen šéfová Iza s Janou, která pracuje v papírnictví. Rozhodl jsem se, že jim jako ten kvalifikovanej prodavač pomůžu, tak jsem tam ztvrdnul až do zavíračky, za což jsem si vysloužil krabičku cigaret a tři piva.
Za kasou mě to celkem bavilo, i když si neumím představit, že bych to dělal opravdu na plný úvazek. Chodila spousta cizinců se silně slovanským přízvukem, pár důchodců a mezi nimi asi tři pěkné holky, na které jsem se snažil usmát a za to jsem dostal nějaké dýžko (asi korunu nebo padesátník, který prej už stejně neplatí). Pořád jsem si říkal, jak pojedu domů a tam si dám konečně toho šlofíka, ale vymotal jsem se z krámu až v půl desátý a domů dorazil kolem půl jedenáctý se strašným hladem. Jediný, co jsem za celej ten dlouhej den jedl, byly ráno ty toasty, což je celkem paradox, když mi procházely pod rukama potraviny. Naštěstí mi máma nechala kuřecí taštičku na stole, takže jsem si ji ohřál, a pak se unaveně svezl do postele a usnul.
Tento ten byl tedy speciální hlavne pro lidi, kteří oslavují ono číslo dvacet tři. Takže tento zápis věnuji všem teknařům, matematikům s úchylkou, Jimu Carreymu, státu, který je na 23. místě v počtu obyvatel nebo fotbalovém žebříčku FIFA, věnuji ho všem pornoherečkám slavícím tento den svoje třiadvacáté narozeniny, věnuji ho všem jogurtům, kterým tento den prošla trvanlivost, věnuji ho ztracené civilizaci třiadvaceti nomádů a hlavně ho věnuji oné paní, která se každé ráno před tím, než jde do svojí práce na Úřad práce, voní démonickým parfémem Channel N.23.
A já zaspal ráno pracák. Tedy ne, že by mě nebudil budík už v sedm, abych to krásně na těch 8.45 stíhal, ale ještě jsem byl trochu opilej a celej rozlámanej, takže jsem jen zavolal, jestli můžu přijít později a nepříjemnej hlas mojí poradkyně mě poslal do háje s informací, že můžu přijít do 17.00. Padnul jsem spokojeně zpátky do postele a spal další dvě hodiny, kdy začal budík zase řvát, to tentokrát, že moje společnice musela jít do práce. Oblíknul jsem se, vypil čaj, pojedl toasty a vyrazili jsme.
Na Andělu jsem vystoupil z metra a zamířil k úřadu.
Bylo mi řečeno, že to bude brnkačka, že to je na dvě minutky, aby mi úřednice potvrdila, že jsem tam došel a mohli mi zacvakat pojištění. Plus samozřejmě čekací doba. Přišel jsem zřejmě v době pauzy, protože číslo na světelné tabuli se vůbec neposouvalo a já tvrdnul v čekárně, kde jsou různý typy lidí. Od těch, mě podobnejch, kteří jen čekají, že to tam nějak odbudou, ale od úřadu vlastně pomoc při hledání práce nepotřebují po opravdu zoufalé lidi, kteří čekají na úřadě třeba dva roky, než se konečně v nějakém zaměstnání uchytí. Staří, mladí, poloblázni, absolutní šílenci, paní co si sundá všechno, kromě huňaté čepice, je nepříjemná na ostatní čekající, dívka s velkou pěknou hlavou, ale příliš hubenýma nohama, cikánka, která mladé kamarádce ukazuje, jak se dá takový úřad zfouknout během pár minut a bez čekání, cizinci, kteří u počítače koukají na nabídky pomocných prací, lidi co koukají na inzeráty nalepené na stěnách a pak těch několik úřednic přebíhajících z kanceláře do kanceláře. V čekárně je pekelné dusno, ze světla se mi zamlžují oči a je mi nevolno. Pak konečně přijde paní úřednice z oběda, trvá to dalších deset minut, než odklikne, aby další na řadě vstoupil. Ten je tam chvilku a ona zase odklikne - je to moje číslíčko a já vstoupím do kanceláře. Pán přede mnou je slušně oblečený Rom, s vytetovaným vězeňským pavoukem na ruce a zabijáckým knírkem pod nosem. Moje úřednice se s ním hádá a on vypadá zoufale, ohání se zákony, ale jí to nezajímá, protože přišel mimo svůj termín a z kanceláře ho vyhání. On se slušně omluví a jde.
Sedám si na židli před paní úřednicí. Namalovaná, tak pětačtyřicetiletá žena, která je vysoká a nejspíš pěkně zlá (myslím, že na sílu zla, testujou takový úřednice při pohovoru). Pod ženskými vousy si zamumlá: "Dobrý den" a pak ostře vyjede: "Vy tu taky nejste na termín, že? Vám je jedno, že tam musí čekat invalidní důchodkyně. Vy si klidně přikráčíte, kdy je Vám libo, co?!"
"Já se omlouvám, ale já ráno volal, že to nestíhám a Vy jste mi řekla, že do 17.00 mám dorazit, tak tu jsem"
"Vám je úplně jedno, že ta paní tam čeká hodinu!"
Myslím si: "Kdybys nebyla tak nenažraná a pomalá a furt neštěkala, ale dělala rychle svojí práci, tak by paní nemusela čekat. A co tvoje kolegyně? Koukám, že si prohlíží na internetu horoskopy a hovno dělá..." ale jen tiše mlčím.
"Přinesl jste potvrzení o studiu?"
"Promiňte, na to jsem zapomněl. Já ho tu měl minule a nikdo ho po mně nechtěl, tak jsem myslel..."
"Tady máte, vyplňte o jakou práci máte zájem." - tady nutno dodat, že když jsem tam byl minule a evidoval jsem se, měl jsem takovou hodnou paní, který jsem vysvětlil, že vlastně práci nehledám, ale potřebuju, aby mi platili tu sociálku, než půjdu zase někam na školu a ona to uznala.
Vyplnil jsem do kolonky: Knihkupec.
"Vy jste teda skončil pracovní poměr..."
"Ne, já studoval."
"Aha. Takže studium..."
"A hodlám zase chodit na školu."
"A kdy máte termín zkoušek, to už snad musíte vědět, ne?"
"Teprve se podávají přihlášky."
"Ale já myslela, že už zkoušky jsou."
"To jsou, ale na umělecký školy, já nejsem žádnej umělec."
"Stejně byste ten termín už měl vědět."
"No ale já ho nevím."
"Stejně škola začíná až od Října, ne? Snad si nepředstavujete, že budete mít roční prázdniny!"
Ona se mě vůbec nezeptala, co dělám, ale hned mě odsoudila, jako příživníka. Kdyby ta paní uměla počítat, tak by si spočítala, že jsem na pracáku teprve měsíc a do Října to rozhodně není celej jeden rok.
"...a to ještě ani nevíte, jestli se na nějakou školu dostanete."
"To je pravda."
Celou dobu se přitom koukala do počítače a něco tam dělala. Po chvilce mlčení, kdy jsem vnímal jenom její úřednický zlo, mi povídá, že tam žádný knihy nejsou, ale ze svým vzděláním a vlastně klidně i bez něho, můžu dělat třeba prodavače v trafikách (jistě mě bude každodenní remitenda hodně bavit) nebo kdekoliv, že na to nechtějí ani vzdělání. Vyjela mi tři nabídky na papíře, přinutila mě podepsat nějaký papír a dala mi další termín schůzky, na který se opravdu moc těším (musím vymyslet pohádky o tom, co jsem celej měsíc naběhal po trafikách a sháněl práci). Aniž by se mě zeptala, jestli dělám nějakou brigádu dodala na odchodu: "A co rodičovstvo? (fakt to tak řekla) Co říká na to vaše nic nedělání?"
"Já nevím. Nashledanou."
A to jsem si představoval, jak budu mít perfektní paní, co mi udělá čajíček a budeme si spolu příjemně povídat (asi jsem to podcenil). Nejspíš to byla nějaká nacistka, která nesnáší nepracující lid a tak pracuje na pracovním úřadě, kde je jen nepracující lid. Vážně jsem si ji živě představoval v nacistické uniformě s takovou tou červenou páskou na jedné ruce, jak třímá špičku s cigaretou a zpívá nacistické šanzony opilým vojákům pod sebou.
Na čerstvým vzduchu (pražským pouličním vzduchu) jsem si oddychl, jenže jsem nejspíš nevypadal moc dobře, protože jsem záhy potkal kamaráda, který říkal, že nevypadám dobře a nabídnul mi cigaretu. Měl jsem žízeň a nejraději bych si jel hned domů lehnout, jenže se mi domů ani za mák nechtělo, tak jsem se rozjel na Bráník navštívit Jirku a pozdravit ho jako kolegu, když už jsem ten kvalifikovanej prodavač.
Jenže jzsem zapomněl, že Jirka má dovolenou a je na horách, takže na krámě byla jen šéfová Iza s Janou, která pracuje v papírnictví. Rozhodl jsem se, že jim jako ten kvalifikovanej prodavač pomůžu, tak jsem tam ztvrdnul až do zavíračky, za což jsem si vysloužil krabičku cigaret a tři piva.
Za kasou mě to celkem bavilo, i když si neumím představit, že bych to dělal opravdu na plný úvazek. Chodila spousta cizinců se silně slovanským přízvukem, pár důchodců a mezi nimi asi tři pěkné holky, na které jsem se snažil usmát a za to jsem dostal nějaké dýžko (asi korunu nebo padesátník, který prej už stejně neplatí). Pořád jsem si říkal, jak pojedu domů a tam si dám konečně toho šlofíka, ale vymotal jsem se z krámu až v půl desátý a domů dorazil kolem půl jedenáctý se strašným hladem. Jediný, co jsem za celej ten dlouhej den jedl, byly ráno ty toasty, což je celkem paradox, když mi procházely pod rukama potraviny. Naštěstí mi máma nechala kuřecí taštičku na stole, takže jsem si ji ohřál, a pak se unaveně svezl do postele a usnul.
Tento ten byl tedy speciální hlavne pro lidi, kteří oslavují ono číslo dvacet tři. Takže tento zápis věnuji všem teknařům, matematikům s úchylkou, Jimu Carreymu, státu, který je na 23. místě v počtu obyvatel nebo fotbalovém žebříčku FIFA, věnuji ho všem pornoherečkám slavícím tento den svoje třiadvacáté narozeniny, věnuji ho všem jogurtům, kterým tento den prošla trvanlivost, věnuji ho ztracené civilizaci třiadvaceti nomádů a hlavně ho věnuji oné paní, která se každé ráno před tím, než jde do svojí práce na Úřad práce, voní démonickým parfémem Channel N.23.
pondělí 23. února 2009
22. únor
Už jsem říkal to o tom, jak se v Neděli nic nedělá? Asi jo. Ale je to príma. Spí se dlouho, to jak se vyspávají předešlé dny, pak se jen líně vstane, udělá teplý čaj, pár topinek, na které se položí sýra, aby se na teplém pečivu jemně roztekl, trocha salámu a zase se zaleze zpátky do postele. Tam jsem absolutně rozhodnut, že pro nikoho a pro nic nehnu ten den ani brvou. Jenže za chvilku máte ty topinky dojedený, čumět do stropu už taky nebaví, tak vytáhnete potkany, každého z jedné klece a řeknete si, že je spřátelíte.
Položil jsem každého na jednu stranu postele, přičemž jsem se toho cizího - Dannyho, trochu bál, protože přesto, že v pátek pozdě v noci byl na mě hodný, ráno druhého dne mě pokousal. Postel je pro potkany v tu chvíli takovým seznamovacím místem, stejným jako pro lidi jsou parky, restaurace či kina. Přibližují se k sobě, ten starší s chromejma nožičkama, který považuje postel za svoje teritorium, se toho mladšího a většího trochu bojí, přesto se snaží nedat strach na sobě znát a sám se hrdě blíží k Dannymu a očuchává mu koule, stejně jako ten druhý jemu. Občas si i na sebe (řekl bych přátelsky) šlápnou a drápky si prohrábnou chundelatou kůži. Říkám si, že už je to v pohodě, ale stejně rychle, jako probleskne záblesk čisté obloze, stejně rychle se park mění v ring, kde se bojuje na život a na smrt. Zvířata piští, zatínají do sebe drápky a zoubky, jeden druhého se snaží uškrtit. Strach o Viruse je silnější, než strach o ruku a vkládám jí mezi ně a Dannyho odhazuji kousek vedle na peřinu, kde dosedá do měkkého. Virus funí a vrže zuby, ale znovu si už nedovolí a před přibližujícím se Dannym se schovává za moji ruku. Strčím ho do klece a Dannyho po chvíli znovu.
Skamarádit se můžou jindy. Mají na to ještě jeden týden.
Takže zprostředkování rande ten den bylo již za mnou. Sice se moc nevydařilo, ale skamarádit dva samotářské potkany v celoživotním teritoriu toho jednoho, jde velmi těžce, takže můžu rád, že si chvilku očuchávali koule.
Nuda pokračuje a už mi ani není tak blbě, jak jsem si říkal, když jsem jel předchozí den na zabijačku ("Mě je tak blbě! Už aby byla Neděle, zalezu pod peřinu a budu tam celej den." Chvilku si čtu, pak hodinu hraju na kytaru a nakonec se domlouvám, že vyrazím hned potom co si upeču a najím se masa do Letňan za podobně osamělou osobou.
Peču maso profesionálně zhruba dvě a půl hodiny. Stejně dlouho trvá film "Malý velký muž", na který jsem se vždycky těšil, ale nikdy se mi nepovedlo se k němu dostat. Dokonce jsem jednou v krámě mlsně zíral na knížku (po zkouknutí Dustinových eskapád jsem dostal ještě větší chuť). Film je to vypovídající, místy úsměvný, jindy není daleko, aby vytryskly slzy. Já osobně jsem se u filmu nejvíc vztekal, vždycky, když Custer přijel a povraždil Indiány. Film má sice podobný náboj, jako Forest Gump (příběh jednoho neuvěřitelného muže, který toho za život zažil nesčetněkrát více, než kdokoliv jiný), ale válka ve Foresty bolí jen chvilku, hořkost nad demencí kolonizujících Američanů přetrvává. Ona nepřetrvává od toho filmu, ta je u mě od prvního dne, kdy jsem se o ní dozvěděl a to je pár let nazpátek. Ono je hezký, že dnešní Američané jsou schopní takovéto sebereflexe indiánského vyvražďování, ale to samé prakticky činí i dnes, jenže tentokrát musejí většinou za oceán. Tím si samozřejmě nemyslím, že každý jeden občan té "bohaté" země za oceánem, touží po skalpu Muslima, ale hold posledních pár let byli u moci podobní čuráci, jako byl tenkrát Custer (to se ze sprostotou roztrhnul pytel na obloze a všechna spadla na mě, když jsem popíjel na verandě u babičky čajík). Rozdíl je v tom, že Custer vedl svoje muže v první linii, když na ně Siouxové s Čejeny připravili past u Little BigHornu.
Ale poetické vyznění filmu, kdy zlo bylo potrestáno aspoň pro jednou, jsem si užil a rád sledoval výstup starého indiána na horu, kde chtěl umřít, aby nakonec neumřel a šel zase dolů. Jistě v tom byla alegorie celého jeho lidu. Při závěrečných titulcích, jsem si mohl akorát říct, že věčná škoda, že se neproháním po lesích a nechytám králíky pro svůj lid.
Vyrazil jsem do Letňan.
V metru naproti mě klimbala po starší žena a z pusy jí vytékala slina. Dvě mladší holky se jí kousek dál ode mě nepokrytě smály, zatímco dělník v ušpiněných hadrech byl ponořen do Hraběte Monte Christa - jistě Vás taky napadlo, že byla přece Neděle a v neděli se nic nedělá - na stavbách se rozhodně nestaví - no a přemýšlení nad tím dělníkem mě zaměstnalo až na Palmovku, kde jsem přestoupil na autobus do Letňan.
Vlastně ten celý den byla taková pohoda, jakou jsem si představoval. Až na zhruba třičtvrtě hodinovou cestu, jsem se pořádně nehýbal a nenamáhal. Neměl jsem žádné společenské ani pracovní povinnosti. Odpočinul jsem si od shonu těch jinejch dní (jistě po přečtení oněch jinejch dní namítnete, že toho nikdy moc nedělám, ale přece i nic nedělající člověk, si musí někdy odpočinout) a nějakým osamění, jsem nakonec taky netrpěl. Flaška rumu mě rozehřála a trocha domácí slivovice oddělala do letňanský postele, kdy si někdy připadáte, že skutečně lítáte.
Položil jsem každého na jednu stranu postele, přičemž jsem se toho cizího - Dannyho, trochu bál, protože přesto, že v pátek pozdě v noci byl na mě hodný, ráno druhého dne mě pokousal. Postel je pro potkany v tu chvíli takovým seznamovacím místem, stejným jako pro lidi jsou parky, restaurace či kina. Přibližují se k sobě, ten starší s chromejma nožičkama, který považuje postel za svoje teritorium, se toho mladšího a většího trochu bojí, přesto se snaží nedat strach na sobě znát a sám se hrdě blíží k Dannymu a očuchává mu koule, stejně jako ten druhý jemu. Občas si i na sebe (řekl bych přátelsky) šlápnou a drápky si prohrábnou chundelatou kůži. Říkám si, že už je to v pohodě, ale stejně rychle, jako probleskne záblesk čisté obloze, stejně rychle se park mění v ring, kde se bojuje na život a na smrt. Zvířata piští, zatínají do sebe drápky a zoubky, jeden druhého se snaží uškrtit. Strach o Viruse je silnější, než strach o ruku a vkládám jí mezi ně a Dannyho odhazuji kousek vedle na peřinu, kde dosedá do měkkého. Virus funí a vrže zuby, ale znovu si už nedovolí a před přibližujícím se Dannym se schovává za moji ruku. Strčím ho do klece a Dannyho po chvíli znovu.
Skamarádit se můžou jindy. Mají na to ještě jeden týden.
Takže zprostředkování rande ten den bylo již za mnou. Sice se moc nevydařilo, ale skamarádit dva samotářské potkany v celoživotním teritoriu toho jednoho, jde velmi těžce, takže můžu rád, že si chvilku očuchávali koule.
Nuda pokračuje a už mi ani není tak blbě, jak jsem si říkal, když jsem jel předchozí den na zabijačku ("Mě je tak blbě! Už aby byla Neděle, zalezu pod peřinu a budu tam celej den." Chvilku si čtu, pak hodinu hraju na kytaru a nakonec se domlouvám, že vyrazím hned potom co si upeču a najím se masa do Letňan za podobně osamělou osobou.
Peču maso profesionálně zhruba dvě a půl hodiny. Stejně dlouho trvá film "Malý velký muž", na který jsem se vždycky těšil, ale nikdy se mi nepovedlo se k němu dostat. Dokonce jsem jednou v krámě mlsně zíral na knížku (po zkouknutí Dustinových eskapád jsem dostal ještě větší chuť). Film je to vypovídající, místy úsměvný, jindy není daleko, aby vytryskly slzy. Já osobně jsem se u filmu nejvíc vztekal, vždycky, když Custer přijel a povraždil Indiány. Film má sice podobný náboj, jako Forest Gump (příběh jednoho neuvěřitelného muže, který toho za život zažil nesčetněkrát více, než kdokoliv jiný), ale válka ve Foresty bolí jen chvilku, hořkost nad demencí kolonizujících Američanů přetrvává. Ona nepřetrvává od toho filmu, ta je u mě od prvního dne, kdy jsem se o ní dozvěděl a to je pár let nazpátek. Ono je hezký, že dnešní Američané jsou schopní takovéto sebereflexe indiánského vyvražďování, ale to samé prakticky činí i dnes, jenže tentokrát musejí většinou za oceán. Tím si samozřejmě nemyslím, že každý jeden občan té "bohaté" země za oceánem, touží po skalpu Muslima, ale hold posledních pár let byli u moci podobní čuráci, jako byl tenkrát Custer (to se ze sprostotou roztrhnul pytel na obloze a všechna spadla na mě, když jsem popíjel na verandě u babičky čajík). Rozdíl je v tom, že Custer vedl svoje muže v první linii, když na ně Siouxové s Čejeny připravili past u Little BigHornu.
Ale poetické vyznění filmu, kdy zlo bylo potrestáno aspoň pro jednou, jsem si užil a rád sledoval výstup starého indiána na horu, kde chtěl umřít, aby nakonec neumřel a šel zase dolů. Jistě v tom byla alegorie celého jeho lidu. Při závěrečných titulcích, jsem si mohl akorát říct, že věčná škoda, že se neproháním po lesích a nechytám králíky pro svůj lid.
Vyrazil jsem do Letňan.
V metru naproti mě klimbala po starší žena a z pusy jí vytékala slina. Dvě mladší holky se jí kousek dál ode mě nepokrytě smály, zatímco dělník v ušpiněných hadrech byl ponořen do Hraběte Monte Christa - jistě Vás taky napadlo, že byla přece Neděle a v neděli se nic nedělá - na stavbách se rozhodně nestaví - no a přemýšlení nad tím dělníkem mě zaměstnalo až na Palmovku, kde jsem přestoupil na autobus do Letňan.
Vlastně ten celý den byla taková pohoda, jakou jsem si představoval. Až na zhruba třičtvrtě hodinovou cestu, jsem se pořádně nehýbal a nenamáhal. Neměl jsem žádné společenské ani pracovní povinnosti. Odpočinul jsem si od shonu těch jinejch dní (jistě po přečtení oněch jinejch dní namítnete, že toho nikdy moc nedělám, ale přece i nic nedělající člověk, si musí někdy odpočinout) a nějakým osamění, jsem nakonec taky netrpěl. Flaška rumu mě rozehřála a trocha domácí slivovice oddělala do letňanský postele, kdy si někdy připadáte, že skutečně lítáte.
neděle 22. února 2009
21. únor
Zabíjačka.
Zabíjačková polévka, ovárek, prejt, jitrnice, tlačenka, kusy povařeného masa - před tím však prase, které visí ve vzduchu a řezník mu vykuchává vnitřnosti, hází je do různých kbelíků, uřezává hlavu, aby si ji mohl dát na řeznický pultík (nebo opracovat lebku a tu používat jako přilbu, stejně jako ti staří prasečí válečníci ze severských pověstí). Předtím však, než začne tahat střeva z břicha, aby se z nich mohly udělat jitrnice, musí prase skolit jediným výstřelem pumpičkou mezi oči.
Tak nějak vypadá průběh zabíjačky. Aspoň co si pamatuju z dětství, kdy jsme vždycky na začátku zimy jezdili s rodinou do Tovačova, kde to všechno probíhalo, dokud neumřel děda a nemusel se prodat barák. Miloval jsem všechny chvíle v Tovačově, nikdy jsem neviděl, jak prasátko porážejí, protože nechtěli, abysme to s bráchou viděli. Stejně jsme slyšeli poslední zakvičení ze dvorku, štěkot psa a pak výstřel. Chvíli na to jsem už držel hrnec u rány a chytal krev na polívku z prasečího těla. Celý den jsem se přežíral masem (nejvděčnější je prasečí srdce) a večer, když byla hotová polívka, stačil jeden talíř, abych ho krutě zvrátil v kuchyni na podlahu a další půlhodiny se potácel nad kompostem, kde mě sledoval vesnický ořech Míša.
Včera jsem zažil trochu jinou zabíjačku, kterou jsem vlastně ani nezažil, protože jsem dorazil ve chvíli, kdy už prase bylo dávno rozporcované a tlupa mániček se hřála kolem ohniště, pivo v jedný ruce, druhá připravená na panáka rumu.
Když jsem otevřel flašku medoviny, zmizela v kruhu a už se nevrátila. To mě mile překvapilo, protože jsem jí dostal od táty se slovy, že to doma stejně nikdo nepije.
Hřál jsem se u ohně několik hodin, poslouchal podnapilé historky veteránů, občas se od někoho napil piva, poprděl z jointa a čuchnul k boileru, ve kterém se dělalo maso.
Celá ta zabíjačka, spojená s koncertem kapel večer, byla vlastně narozeninová párty Olina, na kterou jsem přišel, aniž bych věděl, kolik slaví. Kolik slaví, jsem se dozvěděl při poslouchání dvou dětí, co srkaly plechovku coly.
"To slaví Olin 34, já myslela, že 35, ale je to 34." poučovala tak čtyřletá holčička o hlavu většího kluka.
Abych ještě chvíli zůstal u těchto dvou dětí, co srkaly plechovky coly - pobavilo mě, když ještě menší holčička si přinesla taky plechovku coly a ta čtyřletá pohoršeně prohlašovala, že to by tak malé dítě pít nesmělo: "Bude ti špatně, budeš blinkat."
Myslel jsem si, že děti pobavím, když vytáhnu míčky a zažongluji jim, ale jakmile to nejmenší dítě spatřilo, že mám míčky v ruce, hned mě o oba požádalo. Dal jsem tý holčičce jeden a smířil se s tím, že o míček přijdu, ale že si s ním aspoň bude hrát. Nic s ním nedělala. Jen ho držela v ruce a pozorovala plameny ohně. Její mamka mi dala cigaretu, tak jsem to přešel.
Horší to bylo, když jsem si opravdu začal žonglovat potom později na Muchomůrky bílé a další dítě, nejen že mi překazilo žonglování, ale taky mi jeden míček sprostě ukradlo a to mu byly tak tři roky jenom. I když jsem dítě prosil, aby mi míček vrátilo, zmizelo s ním v davu. Jediný co si pamatuji, byl škodolibý úsměšek na dětské tváři.
Poslední míček jsem dal zcela dobrovolně Elišce. Eliška je pejsek a po chvilce jsem v ní rozpoznal kvalitního žongléra. S ní jsem házel docela dlouho, dokud jsme ho neztratili a pak, když asi po půlhodině Eliška přiběhla s nalezeným míčkem, dokud mě to nepřestalo bavit.
Po několika hodinách, strávených u ohně, jsem se rozhodl, že půjdu na koncert, ale nemile mě překvapila baba, která vybírala peníze a já se musel smířit s tím, že koncert asi neuvidím. Tak jsem se přesunul zpátky k ohni, kde se daly poslouchat ještě vyjetější řeči starejch mániček, než před tím.
Nakonec se vynořil Kuba, pojedly jsme spolu povidlovej šáteček a on vymyslel plán, že mi přinese kytaru a jako hudebník nebudu muset platit. S radostí jsem souhlasil a s kapucí na hlavě (aby mě ta baba nepoznala), jsem se proplížil dovnitř, kde jsem se usadil u stolu a poslouchal kvalitní muziku, ujídal prejt lžičkou s krabičky od cigaret a pomrkával po jedný holce, kterou jsem snad neviděl nezkouřenou.
Z Podbaby se dá jet nočním autobusem až ke mě, to je pravda, ale tentokrát jsem se rozhodl, že porazím dřív, protože na mě dopadla únava z minulých dnů, kdy jsem jezdil domů až k ránu.
Zabíjačková polévka, ovárek, prejt, jitrnice, tlačenka, kusy povařeného masa - před tím však prase, které visí ve vzduchu a řezník mu vykuchává vnitřnosti, hází je do různých kbelíků, uřezává hlavu, aby si ji mohl dát na řeznický pultík (nebo opracovat lebku a tu používat jako přilbu, stejně jako ti staří prasečí válečníci ze severských pověstí). Předtím však, než začne tahat střeva z břicha, aby se z nich mohly udělat jitrnice, musí prase skolit jediným výstřelem pumpičkou mezi oči.
Tak nějak vypadá průběh zabíjačky. Aspoň co si pamatuju z dětství, kdy jsme vždycky na začátku zimy jezdili s rodinou do Tovačova, kde to všechno probíhalo, dokud neumřel děda a nemusel se prodat barák. Miloval jsem všechny chvíle v Tovačově, nikdy jsem neviděl, jak prasátko porážejí, protože nechtěli, abysme to s bráchou viděli. Stejně jsme slyšeli poslední zakvičení ze dvorku, štěkot psa a pak výstřel. Chvíli na to jsem už držel hrnec u rány a chytal krev na polívku z prasečího těla. Celý den jsem se přežíral masem (nejvděčnější je prasečí srdce) a večer, když byla hotová polívka, stačil jeden talíř, abych ho krutě zvrátil v kuchyni na podlahu a další půlhodiny se potácel nad kompostem, kde mě sledoval vesnický ořech Míša.
Včera jsem zažil trochu jinou zabíjačku, kterou jsem vlastně ani nezažil, protože jsem dorazil ve chvíli, kdy už prase bylo dávno rozporcované a tlupa mániček se hřála kolem ohniště, pivo v jedný ruce, druhá připravená na panáka rumu.
Když jsem otevřel flašku medoviny, zmizela v kruhu a už se nevrátila. To mě mile překvapilo, protože jsem jí dostal od táty se slovy, že to doma stejně nikdo nepije.
Hřál jsem se u ohně několik hodin, poslouchal podnapilé historky veteránů, občas se od někoho napil piva, poprděl z jointa a čuchnul k boileru, ve kterém se dělalo maso.
Celá ta zabíjačka, spojená s koncertem kapel večer, byla vlastně narozeninová párty Olina, na kterou jsem přišel, aniž bych věděl, kolik slaví. Kolik slaví, jsem se dozvěděl při poslouchání dvou dětí, co srkaly plechovku coly.
"To slaví Olin 34, já myslela, že 35, ale je to 34." poučovala tak čtyřletá holčička o hlavu většího kluka.
Abych ještě chvíli zůstal u těchto dvou dětí, co srkaly plechovky coly - pobavilo mě, když ještě menší holčička si přinesla taky plechovku coly a ta čtyřletá pohoršeně prohlašovala, že to by tak malé dítě pít nesmělo: "Bude ti špatně, budeš blinkat."
Myslel jsem si, že děti pobavím, když vytáhnu míčky a zažongluji jim, ale jakmile to nejmenší dítě spatřilo, že mám míčky v ruce, hned mě o oba požádalo. Dal jsem tý holčičce jeden a smířil se s tím, že o míček přijdu, ale že si s ním aspoň bude hrát. Nic s ním nedělala. Jen ho držela v ruce a pozorovala plameny ohně. Její mamka mi dala cigaretu, tak jsem to přešel.
Horší to bylo, když jsem si opravdu začal žonglovat potom později na Muchomůrky bílé a další dítě, nejen že mi překazilo žonglování, ale taky mi jeden míček sprostě ukradlo a to mu byly tak tři roky jenom. I když jsem dítě prosil, aby mi míček vrátilo, zmizelo s ním v davu. Jediný co si pamatuji, byl škodolibý úsměšek na dětské tváři.
Poslední míček jsem dal zcela dobrovolně Elišce. Eliška je pejsek a po chvilce jsem v ní rozpoznal kvalitního žongléra. S ní jsem házel docela dlouho, dokud jsme ho neztratili a pak, když asi po půlhodině Eliška přiběhla s nalezeným míčkem, dokud mě to nepřestalo bavit.
Po několika hodinách, strávených u ohně, jsem se rozhodl, že půjdu na koncert, ale nemile mě překvapila baba, která vybírala peníze a já se musel smířit s tím, že koncert asi neuvidím. Tak jsem se přesunul zpátky k ohni, kde se daly poslouchat ještě vyjetější řeči starejch mániček, než před tím.
Nakonec se vynořil Kuba, pojedly jsme spolu povidlovej šáteček a on vymyslel plán, že mi přinese kytaru a jako hudebník nebudu muset platit. S radostí jsem souhlasil a s kapucí na hlavě (aby mě ta baba nepoznala), jsem se proplížil dovnitř, kde jsem se usadil u stolu a poslouchal kvalitní muziku, ujídal prejt lžičkou s krabičky od cigaret a pomrkával po jedný holce, kterou jsem snad neviděl nezkouřenou.
Z Podbaby se dá jet nočním autobusem až ke mě, to je pravda, ale tentokrát jsem se rozhodl, že porazím dřív, protože na mě dopadla únava z minulých dnů, kdy jsem jezdil domů až k ránu.
sobota 21. února 2009
20. únor
Když jsem se vracel někdy ve tři hodiny ráno nočním autobusem, měl jsem spoustu témat. Jistě jsem chtěl namachrovaně radit, jak sbalit holku (nebýt moc opilý a očima ji hypnotizovat na dálku) - teda ne že bych nějakou sbalil. Myslím, že se mi v hlavě honilo i něco o otroctví na bavlníkových plantážích, možná touha mluvit o všeobjímající frustraci z finanční krize (dneska jsem si přečetl, jako už minimálně po desáté, že je to ještě horší, než před tím - což je logické, když ta ekonomika furt padá dolů a nepřijde mi, že když to někdo prohlásí po desátý, tak by o tom měli novináři mluvit, jakoby aspiroval na Nobelovu cenu za ekonomiku). Možná jsem chtěl mluvit o tom, co je podle mě za Vesmírem. Jenže všechny tyhle myšlenky byly jen proto, abych v tom nočním autobuse vedle slintajícího chlapce neusnul a neprobudil se někde, odkud bych musel šlapat skrz tu sněhovou kalamitu. Úplně mi stačilo, když jsem šel po tenké pokrývce sněhu, po chodníku a pod nohama mi to příjemně praskalo.
Spousta lidí si možná bude myslet, že mám jakýsi kouzelný klobouk a z něho témata vytahuji. I pro mě je příjemný, když si to představím a tak za dozoru notáře (snad postačí, že je to jen potkan) šátrám rukou bez hodinek a tetování v klobouku a vytahuji: Já a pizza.
Velmi podivné téma, ale možná trefné. Co bych já byl bez pizzy? Je jasný, že pizza beze mě, by byla stále tou samou pizzou, ale já bez ní?
Když jsem byl malej, jednou jsem se po pizze poblil. Bylo to moje první setkání s tímto lahodným pokrmem, ale nezanedbal jsem ho, kvůli onomu otřesnému zážitku, protože to nebylo jen moje první setkání s pizzou, ale i se žampiony na ní. Ty tedy dostali na dlouhou dobu sbohem, ale pizzu jsem měl vždycky rád. Nejprve podomácku vyrobenou, kdy maminka uválela těsto, vymyslela vlastní příměsi a pak to na plechu troubě upekla. Pak, když jsem už byl dostatečně velký, abych se uměl spořádaně chovat v pizzerii, se chodilo tam. To bylo za vysvědčení, k narozeninám nebo jiné oslavné příležitosti. Takovou pizzu jsem si zamiloval a dodnes jsem rád, když se najde příležitost a nějaká ta koruna v kapse a já si můžu dojít sám, s přítelkyní nebo s kamarády do pizzerie.
A nakonec tu byla pizza kupovaná mražená. Myslím, že jsme ji měli nejprve dělanou v troubě, ale po pořízení mikrovlnky zůstala už jen pizza mikrovlnná. Dodnes si pamatuju na ten den, kdy jsem vyšel ze Sokolovny, kam jsem chodil hrát stolní tennis, byla zima a v sedm večer pořádná tma. A přesto, že jsem byl malej kluk, chodil jsem domů sám. Někdy jsem se samozřejmě bál, protože se muselo projít asi třicet metrů dlouhým lesíkem (dnes lesík vybourali a na jeho místě stojí rodinná vilka), a když jste malej kluk a slyšíte od mámy, ať to obcházíte (což sice odmítáte, ale někdy se tak bojíte, že to obejdete) kolem lesíku, že tam řáděj úchylové a takový nosej různý spreje, kterými omráčej oběti, aby si je pak mohli někam odtáhnout (jak mi fantazie pracovala, když jsem si představil, že jsem zavřený v místnosti, přes hubu mám roubík a kolem jsou rozkládající těla hráčů stolního tennisu) - to se pak nemůže nikdo divit, že jsem se ve tmě v tom lesíku často bál.
No a ten den, kdy jsem vyšel ze Sokolovny, kam jsem chodil hrát stolní tennis (věta připomínková) jsem nemusel jít temným lesíkem, protože na mě čekal táta s autem a domů mě odvezl. Byl jsem sice malej, ale seděl jsem na přední sedačce a zvědavě jsem se ptal: "Mám docela hlad, co bude k večeři?" (jak já měl rád středy a pátky, protože pro mě, jako sportovce po výkonu, byla vždycky připravená večeře)
"Nech se překvapit."
A skutečně, nebyly to namazané chleby, jako většinou bývaly, ale byla to pizza z naší zbrusu nové mikrovlnné trouby.
Dodnes tu troubu máme a dodnes si dělám pizzy, a protože je to nejjednodušší jídlo na přípravu (vyndat pizzu z krabice, sejmout fólii, strčit do trouby a pak udělat prsty nacvičené pohyby, jako v karate a za maximálně deset minut máte ohřátou pizzu), dělám si je dost často. A při tom, jak často si to jídlo dělám, musím samozřejmě dělat trochu obměny, takže na ně dávám sejra či salám na víc. Už to strkámi do klasické trouby, někdy si dělám pizzu z vlastního těsta, vymejšlím omáčky, jindy koupím korbus, pomažu ho olivovým olejem a dám na něj jen mozzarelu a rajčata.
Já a pizza jsme zkrátka dobrá dvojka (a ve slově pizza nehledejte dvojsmysly). Tím je myslím téma dne vyčerpáno.
A co jsem včera všechno dělal? Přes den jsem si kreslil, žongloval, psal a hrál na kytaru a večer mě čekala akce nazvaná Keňské Kvílení, která se koná snad dvakrát ročně a je na podporu jedné keňské holčičky, takže je to akce velmi bohulibá. Ještě před tím, než jsem se sešel s Luckou na Nových Butovicích (šla na akci se mnou), jsem čekal, až mi dodají na hlídání potkana Bennyho. Prosil jsem kamarádku, jestli by to její brácha nemohl stihnout na půl šestou, že mám sraz v šest, ale hold se stane, že se nestíhá. Tak mi volala ve čtyřicet, že vyráží z baráků. Bydlí tak, že jim na barák vidím, tak jsem koukal, jestli z baráku skutečně vyráží, pak jsem si řekl, že jsem mohl něco přehlídnout a vyběhnul jsem ven. Trvalo asi deset minut, než skutečně z baráku vyrazil a předal mi potkana. Převzal jsem ho, donesl nahoru, kde jsem mu připravil pro klícku místečku, dal jsem mu jídlo a nějakou vodu (nejspíš u mě bude trochu na dietě, protože je o polovinu větší než Virus a možná i větší, než býval Virus v dobách své největší slávy a tak velkého potkana nejsem moc schopnej živit, dle jeho potřeb - a zbytky od svýho jídla mu dávat nebudu, protože stačí, když já jím dost nezdravě) a vyrazil jsem.
Vinou zpoždění někoho jinýho, jsem měl i já zpoždění (to je možná důvod, proč zpoždění tak odsuzuji, jako špatnou charakterovou vlastnost - když někdo chodí pozdě schválně) a protože jsem si s Lucky udělal ve Středu legraci, že jsem celou dobu čekání nadával, jaká je kráva a různé daleko sprostější výrazy, vrátila mi to.
Díky mému nadmíru vyvinutému smyslu, pro orientaci ve městě a schopnosti zapamatovat si mapu a klidně si ji v paměti převracet podle potřeby (Lucko nesměj se!) jsme dorazili nejrychlejší možnou cestou do Bunkru, kde jsme byli mezi prvními. Zaplatili jsme vstup, usadili jsme se a užívali jsme večera.
Kapely co hrály, hrály dobře a prostoru pro lidi bylo taky dost. Dokonce u baru nevznikaly davy čekající na pití, protože to kluci za barem stíhali obstojně obsluhovat. Můj doprovod sváděli kluci, ať opilí nebo neopilí a tak jsem se mohl věnovat i já svým zájmům. Bavil jsem se s lidmi, co jsem znal a ty co jsem neznal, jsem se pokoušel zhypnotizovat pohledem, aby se se mnou začali bavit. V jednu chvíli jsem byl dokonce nástrojem pomsty, v jinou mi holka při tanci málem vyrazila loktem všechny zuby z huby (nutno dodat, že byla větší než já) a večer příjemně plynul. Živá produkce hrála až do dvou hodin do rána, což klub vyzvedlo v mích očích nad Rock Café, Jet club nebo podobné rádoby luxusní párty kluby, kde muzika končí v deset.
Pak se to už pomalu rozpadalo a my s Luckou byli už asi dvě hodiny na suchu, tak jsme vyrazili směr své domovy. Doprovodil jsem jí na tramvaj, pak přiskočil ke svému autobusu a i přes dav na zastávce, se mi povedlo sednout (snad naposledy v 16 jsem v nočním autobuse stál). Dál jsem se jen snažil neusnout, doklopýtal jsem domů, kde jsem se snažil spřátelit oba potkany.
A pak se mi zdál ten nejdivněji nejděsivější sen ze všech...
Spousta lidí si možná bude myslet, že mám jakýsi kouzelný klobouk a z něho témata vytahuji. I pro mě je příjemný, když si to představím a tak za dozoru notáře (snad postačí, že je to jen potkan) šátrám rukou bez hodinek a tetování v klobouku a vytahuji: Já a pizza.
Velmi podivné téma, ale možná trefné. Co bych já byl bez pizzy? Je jasný, že pizza beze mě, by byla stále tou samou pizzou, ale já bez ní?
Když jsem byl malej, jednou jsem se po pizze poblil. Bylo to moje první setkání s tímto lahodným pokrmem, ale nezanedbal jsem ho, kvůli onomu otřesnému zážitku, protože to nebylo jen moje první setkání s pizzou, ale i se žampiony na ní. Ty tedy dostali na dlouhou dobu sbohem, ale pizzu jsem měl vždycky rád. Nejprve podomácku vyrobenou, kdy maminka uválela těsto, vymyslela vlastní příměsi a pak to na plechu troubě upekla. Pak, když jsem už byl dostatečně velký, abych se uměl spořádaně chovat v pizzerii, se chodilo tam. To bylo za vysvědčení, k narozeninám nebo jiné oslavné příležitosti. Takovou pizzu jsem si zamiloval a dodnes jsem rád, když se najde příležitost a nějaká ta koruna v kapse a já si můžu dojít sám, s přítelkyní nebo s kamarády do pizzerie.
A nakonec tu byla pizza kupovaná mražená. Myslím, že jsme ji měli nejprve dělanou v troubě, ale po pořízení mikrovlnky zůstala už jen pizza mikrovlnná. Dodnes si pamatuju na ten den, kdy jsem vyšel ze Sokolovny, kam jsem chodil hrát stolní tennis, byla zima a v sedm večer pořádná tma. A přesto, že jsem byl malej kluk, chodil jsem domů sám. Někdy jsem se samozřejmě bál, protože se muselo projít asi třicet metrů dlouhým lesíkem (dnes lesík vybourali a na jeho místě stojí rodinná vilka), a když jste malej kluk a slyšíte od mámy, ať to obcházíte (což sice odmítáte, ale někdy se tak bojíte, že to obejdete) kolem lesíku, že tam řáděj úchylové a takový nosej různý spreje, kterými omráčej oběti, aby si je pak mohli někam odtáhnout (jak mi fantazie pracovala, když jsem si představil, že jsem zavřený v místnosti, přes hubu mám roubík a kolem jsou rozkládající těla hráčů stolního tennisu) - to se pak nemůže nikdo divit, že jsem se ve tmě v tom lesíku často bál.
No a ten den, kdy jsem vyšel ze Sokolovny, kam jsem chodil hrát stolní tennis (věta připomínková) jsem nemusel jít temným lesíkem, protože na mě čekal táta s autem a domů mě odvezl. Byl jsem sice malej, ale seděl jsem na přední sedačce a zvědavě jsem se ptal: "Mám docela hlad, co bude k večeři?" (jak já měl rád středy a pátky, protože pro mě, jako sportovce po výkonu, byla vždycky připravená večeře)
"Nech se překvapit."
A skutečně, nebyly to namazané chleby, jako většinou bývaly, ale byla to pizza z naší zbrusu nové mikrovlnné trouby.
Dodnes tu troubu máme a dodnes si dělám pizzy, a protože je to nejjednodušší jídlo na přípravu (vyndat pizzu z krabice, sejmout fólii, strčit do trouby a pak udělat prsty nacvičené pohyby, jako v karate a za maximálně deset minut máte ohřátou pizzu), dělám si je dost často. A při tom, jak často si to jídlo dělám, musím samozřejmě dělat trochu obměny, takže na ně dávám sejra či salám na víc. Už to strkámi do klasické trouby, někdy si dělám pizzu z vlastního těsta, vymejšlím omáčky, jindy koupím korbus, pomažu ho olivovým olejem a dám na něj jen mozzarelu a rajčata.
Já a pizza jsme zkrátka dobrá dvojka (a ve slově pizza nehledejte dvojsmysly). Tím je myslím téma dne vyčerpáno.
A co jsem včera všechno dělal? Přes den jsem si kreslil, žongloval, psal a hrál na kytaru a večer mě čekala akce nazvaná Keňské Kvílení, která se koná snad dvakrát ročně a je na podporu jedné keňské holčičky, takže je to akce velmi bohulibá. Ještě před tím, než jsem se sešel s Luckou na Nových Butovicích (šla na akci se mnou), jsem čekal, až mi dodají na hlídání potkana Bennyho. Prosil jsem kamarádku, jestli by to její brácha nemohl stihnout na půl šestou, že mám sraz v šest, ale hold se stane, že se nestíhá. Tak mi volala ve čtyřicet, že vyráží z baráků. Bydlí tak, že jim na barák vidím, tak jsem koukal, jestli z baráku skutečně vyráží, pak jsem si řekl, že jsem mohl něco přehlídnout a vyběhnul jsem ven. Trvalo asi deset minut, než skutečně z baráku vyrazil a předal mi potkana. Převzal jsem ho, donesl nahoru, kde jsem mu připravil pro klícku místečku, dal jsem mu jídlo a nějakou vodu (nejspíš u mě bude trochu na dietě, protože je o polovinu větší než Virus a možná i větší, než býval Virus v dobách své největší slávy a tak velkého potkana nejsem moc schopnej živit, dle jeho potřeb - a zbytky od svýho jídla mu dávat nebudu, protože stačí, když já jím dost nezdravě) a vyrazil jsem.
Vinou zpoždění někoho jinýho, jsem měl i já zpoždění (to je možná důvod, proč zpoždění tak odsuzuji, jako špatnou charakterovou vlastnost - když někdo chodí pozdě schválně) a protože jsem si s Lucky udělal ve Středu legraci, že jsem celou dobu čekání nadával, jaká je kráva a různé daleko sprostější výrazy, vrátila mi to.
Díky mému nadmíru vyvinutému smyslu, pro orientaci ve městě a schopnosti zapamatovat si mapu a klidně si ji v paměti převracet podle potřeby (Lucko nesměj se!) jsme dorazili nejrychlejší možnou cestou do Bunkru, kde jsme byli mezi prvními. Zaplatili jsme vstup, usadili jsme se a užívali jsme večera.
Kapely co hrály, hrály dobře a prostoru pro lidi bylo taky dost. Dokonce u baru nevznikaly davy čekající na pití, protože to kluci za barem stíhali obstojně obsluhovat. Můj doprovod sváděli kluci, ať opilí nebo neopilí a tak jsem se mohl věnovat i já svým zájmům. Bavil jsem se s lidmi, co jsem znal a ty co jsem neznal, jsem se pokoušel zhypnotizovat pohledem, aby se se mnou začali bavit. V jednu chvíli jsem byl dokonce nástrojem pomsty, v jinou mi holka při tanci málem vyrazila loktem všechny zuby z huby (nutno dodat, že byla větší než já) a večer příjemně plynul. Živá produkce hrála až do dvou hodin do rána, což klub vyzvedlo v mích očích nad Rock Café, Jet club nebo podobné rádoby luxusní párty kluby, kde muzika končí v deset.
Pak se to už pomalu rozpadalo a my s Luckou byli už asi dvě hodiny na suchu, tak jsme vyrazili směr své domovy. Doprovodil jsem jí na tramvaj, pak přiskočil ke svému autobusu a i přes dav na zastávce, se mi povedlo sednout (snad naposledy v 16 jsem v nočním autobuse stál). Dál jsem se jen snažil neusnout, doklopýtal jsem domů, kde jsem se snažil spřátelit oba potkany.
A pak se mi zdál ten nejdivněji nejděsivější sen ze všech...
pátek 20. února 2009
19. únor
Za celý den, jsem podniknul dva výlety. Oba dva směřovaly k jednomu bankomatu u nás v Metru a oba byly tak desetiminutový. Oba dva mi nic nepřinesli, jen jistou naštvanost na systém, ve kterém žijem. Štěstí jen, že svoje finanční problémy nikdy moc neprobírám a neřeším je, ale jedno je jisté. Až zcela vyrostu, naberu nějaký ty kila svaloviny ve fitku a naučím se teorii, tak se dám na dráhu bankovního lupiče. Nebudu tím lupičem, který bude krást pro peníze, pro vlastní potěšení nebo snad, aby jen někomu imponoval. Já budu krást ze msty. Budu mstít všechny chudé lidi, na kterých ti bohatí chlápkové v oblecích, vydělávají a to nemusí lusknout jediným prstem, protože systém, který jejich předchůdci vymysleli, peníze vydělává za ně.
Ale to jsou peníze. Docela všední věc, která každého těší, ale nikdy nikoho neuspokojí. Snad každá druhá moralita, která kdy byla napsaná, se točila kolem nich a čtenáři se nechce do omrzení číst o tom, jak jsou peníze zkažené a decimují lidstvo, protože ten samej čtenář pak stejně půjde a peníze bude do svojí smrti používat.
A takové zbytečné morality nechci psát (i když tahle moralita nikoho nic nestojí /zatím/)
Druhá moralita, která se za předchozími řádky skrývá, není o penězích, nýbrž o růstu člověka. O nutnosti neustálého sebezdkonalování, o nutnosti školství atd. I tahle moralita není důležitá nebýt tohle místo, kdy musím něco napsat, vymazal bych jí jediným zmáčknutím klávesnic ctrl+A a pak delete.
Rozpoložení, ve kterém jsem se včera nacházel, o tom ví každý své a jestli ne, tak těm ocituju jednu píseň: "...ten, kdo má na bradě mlíko, kdo se rumem neopil, málo zná, málo zná..." .
Většinu dne jsem se cítil prachbídně. Chuť na cigaretu neuspokojená, když jsem něco snědl, ne že bych to chtěl zrovna vyzvrátit, ale přišlo mi, že jsem nesnědl nic. Když jsem se soustředil na jeden bod, po chvíli jsem se přistihnul, že jen tupě civím před sebe, když jsem zalejval kytky, měl jsem chuť být tou kytkou a sám pít.
V takovém rozpoložení toho nejde moc dělat. Určitě ne běhat po městě, nadbíhat holkám nebo někde debatovat nad smyslem hodinových ručiček. V takovém rozpoložení jsem byl nasranej i na mámu, že mě vůbec porodila (potom jsem si hned nafackoval),páč jsem si najednou přišel strašně zbytečnej. Že mě svět nepotřebuje, s tím jsem se dávno smířil (tehdy, když jsem chodil na terapii, kvůli svému mesiášskému komplexu), ale že se nepotřebuju ani já sám, to pociťuji jen po podobných slavnostech, jako byla ta předchozího večera.
Jistě, že netrpím sebevražednými sklony nebo jen sebepoškozováním (a to dělá každej, i ti co to odsuzujou - není snad sebepoškozování třeba dieta? nabírání zbytečného svalstva? holič či kadeřník, který přebarví vlasy na zeleno? není sebepoškozování, když se člověk narve do bot, které mu nejsou a ujde s nimi třeba deset kilometrů, až má pak obrovský puchýře? není sebepoškozování, když otužilec plave v zimě ve Vltavě? nesebepoškozuje se frajer, který přebíhá oheň, strká si do krku obrovský předměty, pomocí prstových fíglů, si vytlačí oko z důlku?), ale cítím se mizerně. Na tom není nic špatného, čas od času se cítit mizerně a přemýšlet nad sebou samým (mám pocit, že kdokoliv, kdo se nad sebou zamyslí, se musí cítit mizerně). Přesně to nejspíš pochopili, i když jen polovičatě, třeba budhisté, kteří si sedají na hodiny meditování. To se musí v hlavě honit pěkné věci, když jen sedíte a uvolňujete se. Nikdo mi nenakecá, že jsou ti lidé v naprosté rovnováze - spíš mi to přijde jako orgasmus myšlenek, orgasmus, na který se můžete plně soustředit.
Ale plácám tady o Budhismu a nikdy jsem nebyl v Tibetu, nikdy jsem se nepodíval do hlavy pravověrného Budhisty a nevím, co se takovému člověku uvnitř tý hlavy honí, takže nemám žádné právo (kromě práva darebáka) o tom psát.
Ve zkratce: Kdybych svoje včerejší rozpoložení měl přirovnat k náboženství, jistě by to nebyl Budhismu, protože myšlenkové orgasmy jsem zrovna neprožíval. Spíš bych ho přirovna k vymydleným fanatikům z jedné nejmenované americké církve. Je nejmenovaná, protože lidi z oné fanatické skupiny by jednoho dne mohli použít překladač, přeložit si o sobě, že jsou totální vygumovanci a neváhali by prodat svůj pozemek, aby mě přijeli přes oceán zabít.
Večer se mi příjemně usínalo, protože jsem došel duševního klidu a už se necítil tak mizerně.
Ale to jsou peníze. Docela všední věc, která každého těší, ale nikdy nikoho neuspokojí. Snad každá druhá moralita, která kdy byla napsaná, se točila kolem nich a čtenáři se nechce do omrzení číst o tom, jak jsou peníze zkažené a decimují lidstvo, protože ten samej čtenář pak stejně půjde a peníze bude do svojí smrti používat.
A takové zbytečné morality nechci psát (i když tahle moralita nikoho nic nestojí /zatím/)
Druhá moralita, která se za předchozími řádky skrývá, není o penězích, nýbrž o růstu člověka. O nutnosti neustálého sebezdkonalování, o nutnosti školství atd. I tahle moralita není důležitá nebýt tohle místo, kdy musím něco napsat, vymazal bych jí jediným zmáčknutím klávesnic ctrl+A a pak delete.
Rozpoložení, ve kterém jsem se včera nacházel, o tom ví každý své a jestli ne, tak těm ocituju jednu píseň: "...ten, kdo má na bradě mlíko, kdo se rumem neopil, málo zná, málo zná..." .
Většinu dne jsem se cítil prachbídně. Chuť na cigaretu neuspokojená, když jsem něco snědl, ne že bych to chtěl zrovna vyzvrátit, ale přišlo mi, že jsem nesnědl nic. Když jsem se soustředil na jeden bod, po chvíli jsem se přistihnul, že jen tupě civím před sebe, když jsem zalejval kytky, měl jsem chuť být tou kytkou a sám pít.
V takovém rozpoložení toho nejde moc dělat. Určitě ne běhat po městě, nadbíhat holkám nebo někde debatovat nad smyslem hodinových ručiček. V takovém rozpoložení jsem byl nasranej i na mámu, že mě vůbec porodila (potom jsem si hned nafackoval),páč jsem si najednou přišel strašně zbytečnej. Že mě svět nepotřebuje, s tím jsem se dávno smířil (tehdy, když jsem chodil na terapii, kvůli svému mesiášskému komplexu), ale že se nepotřebuju ani já sám, to pociťuji jen po podobných slavnostech, jako byla ta předchozího večera.
Jistě, že netrpím sebevražednými sklony nebo jen sebepoškozováním (a to dělá každej, i ti co to odsuzujou - není snad sebepoškozování třeba dieta? nabírání zbytečného svalstva? holič či kadeřník, který přebarví vlasy na zeleno? není sebepoškozování, když se člověk narve do bot, které mu nejsou a ujde s nimi třeba deset kilometrů, až má pak obrovský puchýře? není sebepoškozování, když otužilec plave v zimě ve Vltavě? nesebepoškozuje se frajer, který přebíhá oheň, strká si do krku obrovský předměty, pomocí prstových fíglů, si vytlačí oko z důlku?), ale cítím se mizerně. Na tom není nic špatného, čas od času se cítit mizerně a přemýšlet nad sebou samým (mám pocit, že kdokoliv, kdo se nad sebou zamyslí, se musí cítit mizerně). Přesně to nejspíš pochopili, i když jen polovičatě, třeba budhisté, kteří si sedají na hodiny meditování. To se musí v hlavě honit pěkné věci, když jen sedíte a uvolňujete se. Nikdo mi nenakecá, že jsou ti lidé v naprosté rovnováze - spíš mi to přijde jako orgasmus myšlenek, orgasmus, na který se můžete plně soustředit.
Ale plácám tady o Budhismu a nikdy jsem nebyl v Tibetu, nikdy jsem se nepodíval do hlavy pravověrného Budhisty a nevím, co se takovému člověku uvnitř tý hlavy honí, takže nemám žádné právo (kromě práva darebáka) o tom psát.
Ve zkratce: Kdybych svoje včerejší rozpoložení měl přirovnat k náboženství, jistě by to nebyl Budhismu, protože myšlenkové orgasmy jsem zrovna neprožíval. Spíš bych ho přirovna k vymydleným fanatikům z jedné nejmenované americké církve. Je nejmenovaná, protože lidi z oné fanatické skupiny by jednoho dne mohli použít překladač, přeložit si o sobě, že jsou totální vygumovanci a neváhali by prodat svůj pozemek, aby mě přijeli přes oceán zabít.
Večer se mi příjemně usínalo, protože jsem došel duševního klidu a už se necítil tak mizerně.
čtvrtek 19. února 2009
18. únor
Nejvtipnější je, že lidi - ať je jim deset, dvacet, třicet nebo kterýkoliv rok mezi tím - si vždycky připadají starší. Já sám to znám, když pařím někde s mladšími, tak si myslím, že jsem na ně moc starej. Když jsem se staršími, tak sem tam slyším to samé zaremcání.
Proč nad tím uvažuji? Protože jsem si přečetl u jedné dívky, která měla včera maturitní ples, že už se cítí stará na chlastání. Já jsem maturoval před rokem, tak jsem tím pádem ještě starší. Asi bych s tím chlastem měl opravdu seknout, jinak mě to do dvou let zabije.
Ale houby... taky jsem byl na tom plese. A potom dokonce na místě temnějším, než nejtemnější palác krále zla Oberona. Na místě, odkud nás vyhodil plešatý démon se slovy: "Tady je konec, tak se zvedněte a odejděte!" který po několika málo sekundách dodal hrůzostrašným hlasem: "To nebyl vtip!" (Žertující démon).
Ale asi bych měl podat výklad hezky popořadě (jak by řekl můj mentor: "se správnou narací")
Já jsem člověk, kterej rád spí. Možná se o tom nedá říct, že bych rád spal, ale jsem naučenej spát do kdy se mi zachce. To ode dne, kdy jsem opustil všechny školy a povinnosti spojené se vstáváním. Proto mi nedělá moc dobře, když vstanu jinak, než na co je moje tělo naučené. Třeba poslední středa v lednu: sedím si v hospodě, ze které potom sjedu za kámoškou, v kapse mám flašku myslivecký, kterou spolu skoro celou vypijeme a jdeme spát kolem třetí hodiny. Pak mě v šest ráno budí, že musí do práce a já jsem tedy taky nucen vstát a mám spoustu zařizování. Ten den, kdy jsem špatně vstal, hodně věcí poseru.
Nad tímhle jsem uvažoval, když jsem se v pět ráno koukal probuzenej do stropu a v hlavě mě strašil zametačův svět. Otázky typu: "to mám sakra jako psát o zametačovy? Z jakýho pohledu to budu psát? Co to vlastně bude za příběhy?" mi zabrali asi dvě hodiny, než jsem se v sedm postavil na nohy, že spát už stejně nemá cenu.
Ukuchtil jsem si snídani (vajíčka - někdy cibulka v nich vypadá jako červí mozek) a unavenýma očima pročítal noviny na internetu. Spát nemělo smysl, protože když jsem neusnul ještě za tmy, za světla nemělo ani význam se o to pokoušet. Po opuštěném bytě jsem chodil jako mrtvola, na balkoně kouřil cigarety a klepal zimu schoulenej pod dekou. Pouštěl si muziku, dokoukal rozkoukanej seriál a strašně se netěšil představě, že v tomhle stavu půjdu večer na ples.
Ale šel jsem. Šel jsem sice unavenej, ale těsně před tím, než jsem vyšel z baráku, jsem si uvařil silný kafe a atmosféra namačkaného kulturního domu na Vinohradech mě probudila totálně. Do toho trochu trávy venku na mrazu a už jsem skoro i na retro kapelu tančil. Trochu to zabíjela spousta vystoupení, která kvůli dispozicím místa, nebyla moc dobře vidět, když jste se netlačili, ale to mi vcelku nevadilo, protože se jednalo o ples mojí školy, kam jsem chodil a spoustu lidí znal, takže jsem se vesele zdravil, mrkal na holky a oceňoval, jak jim to sluší a do spokojenosti jsem se propil několika pivy.
A nemůžu říct, že bych jedinkrát nezavrtěl boky (jak ženské vyjádření tance!), protože jsem se přesunul do vedlejšího sálu, kde byla diskoška (někdo mi říkal, že tu byl na jednom z minulých plesů a repertoár Dj se vůbec nezměnil) a tam jsem udělal několik málo kotrmelců a jedný holce jsem ukopnul - ďábelským zvrárněním tance kmene Origari - naušnici z levého ucha.
Jenže nikde nemůžete nejspíš být do úplnýho vyčerpání, protože ti co hostí, nejsou ochotní takovou oběť podstoupit.
Tak jsme tramvají dorazili na Národní divadlo a pak už jen po nábřeží do toho nejtemnějšího místa, které jsem zmiňoval už na začátku. Každým krokem jsme byli blíž děsivému neonovému nápisu: "Karlovy Lázně" - místu, o kterém se zdá mladým nadrženým turistkám stejně, jako mladým zvráceným Češkám. Místu, kde vyperete za noc milion korun jenom na pivu. Místu, kde se ztratíte v neonovém labyrintu chodeb ihned po vstupu, když se chcete vychcat. Místu, kde Vám hned na začátku zabaví všechny zbraně, abyste se nemohli bránit, až se proti Vám rozeběhne šílený knírač s okenním střepem v ruce.
Nejen mráz mě tedy mrazil v kostech, když jsem se k onomu klubu blížil. Nejvíc mě děsil pohle na neosvětlené město, na který nejsem zvyklý. Je to tou ekonomickou krizí, že se po půlnoci zhasnou světla na Pražském hradě? Nebo jsem si toho jednoduše nikdy nevšimnul?
Stačilo ukázat lístek a byli jsme puštěni dovnitř s informací, že máme rezervované celé poslední patro jen pro sebe. Aspoň něco. Nejsem xenofobní (tedy aspoň si to o sobě myslím) a nejsem rasista (troufám si tvrdit), ale když jsme měli minulý rok my afterparty na rychlo zorganizovanou ve Vagonu, vůbec se mi tam nelíbilo právě kvůli tomu, že tam byla spousta cizích lidí, ale ne lidi ze školy. Tady díky tomu, nebyli tlačenice u baru a většinu lidí člověk znal (kromě dvou angličanů, kterým vlepil Láďa lístek do ruky, aby s námi mohli zapařit) aspoň od vidění. Muzika byla profláklá, ale ty starý pecky, které jsme už slyšeli na plese před tím, byly stále lepší, než když se Dj nejspíš pokoušel o prezentaci vlastní techno muziky. Nejspíš ne zrovna pozitivní pro něj bylo, že na jeho muziku nikdo netančil, a tak tam vlepil zase starou známou diskotékovou klasiku, mezi kterou samozřejmě nesměla chybět ona slavná diskotéková píseň od Nirvany.
Nicméně jsem netancoval, jen celou dobu líně seděl v křesle a pil pivo za čtyřicet korun (přišlo mi trochu divný přesvědčovat barmana, že desetikorunu z pade, bych fakt potřeboval "Víte, tady je na mě pivo příliš drahý a já tu desetikorunu potřebuju, tak se omlouvám, že nemůžu dát dížko). Pokuřoval vysomrované cigarety a bavil se s Davem a holkami, které se u našeho stolu trochu měnili, ale všechny měli jednu společnou věc - nenasytně jsme na ně s Davem koukali.
Pak Dj přestal hrát a naběhli na nás oni plešatí démoni. Bylo už pět hodin ráno, nejspíš hodina, kdy se na podobných akcích vyhazuje.
Někdo razil ještě dál, ale já s ohledem na svoje nulové finanční možnosti, jsem razil domů. Bylo to 24 hodin, co jsem byl vzhůru a ještě jsem měl energii neusnout v metru a vystoupit na správný zastávce (to bylo opravdu těžký - pouštěl jsem si každou chvilkou do mozku elektrický impulsy). Pak jen dojít domů, strhnout ze sebe oblek, otevřít okno a dřív, než vyjde slunce, usnout.
("Šerpy nám dovezli až z Nepálu)
Proč nad tím uvažuji? Protože jsem si přečetl u jedné dívky, která měla včera maturitní ples, že už se cítí stará na chlastání. Já jsem maturoval před rokem, tak jsem tím pádem ještě starší. Asi bych s tím chlastem měl opravdu seknout, jinak mě to do dvou let zabije.
Ale houby... taky jsem byl na tom plese. A potom dokonce na místě temnějším, než nejtemnější palác krále zla Oberona. Na místě, odkud nás vyhodil plešatý démon se slovy: "Tady je konec, tak se zvedněte a odejděte!" který po několika málo sekundách dodal hrůzostrašným hlasem: "To nebyl vtip!" (Žertující démon).
Ale asi bych měl podat výklad hezky popořadě (jak by řekl můj mentor: "se správnou narací")
Já jsem člověk, kterej rád spí. Možná se o tom nedá říct, že bych rád spal, ale jsem naučenej spát do kdy se mi zachce. To ode dne, kdy jsem opustil všechny školy a povinnosti spojené se vstáváním. Proto mi nedělá moc dobře, když vstanu jinak, než na co je moje tělo naučené. Třeba poslední středa v lednu: sedím si v hospodě, ze které potom sjedu za kámoškou, v kapse mám flašku myslivecký, kterou spolu skoro celou vypijeme a jdeme spát kolem třetí hodiny. Pak mě v šest ráno budí, že musí do práce a já jsem tedy taky nucen vstát a mám spoustu zařizování. Ten den, kdy jsem špatně vstal, hodně věcí poseru.
Nad tímhle jsem uvažoval, když jsem se v pět ráno koukal probuzenej do stropu a v hlavě mě strašil zametačův svět. Otázky typu: "to mám sakra jako psát o zametačovy? Z jakýho pohledu to budu psát? Co to vlastně bude za příběhy?" mi zabrali asi dvě hodiny, než jsem se v sedm postavil na nohy, že spát už stejně nemá cenu.
Ukuchtil jsem si snídani (vajíčka - někdy cibulka v nich vypadá jako červí mozek) a unavenýma očima pročítal noviny na internetu. Spát nemělo smysl, protože když jsem neusnul ještě za tmy, za světla nemělo ani význam se o to pokoušet. Po opuštěném bytě jsem chodil jako mrtvola, na balkoně kouřil cigarety a klepal zimu schoulenej pod dekou. Pouštěl si muziku, dokoukal rozkoukanej seriál a strašně se netěšil představě, že v tomhle stavu půjdu večer na ples.
Ale šel jsem. Šel jsem sice unavenej, ale těsně před tím, než jsem vyšel z baráku, jsem si uvařil silný kafe a atmosféra namačkaného kulturního domu na Vinohradech mě probudila totálně. Do toho trochu trávy venku na mrazu a už jsem skoro i na retro kapelu tančil. Trochu to zabíjela spousta vystoupení, která kvůli dispozicím místa, nebyla moc dobře vidět, když jste se netlačili, ale to mi vcelku nevadilo, protože se jednalo o ples mojí školy, kam jsem chodil a spoustu lidí znal, takže jsem se vesele zdravil, mrkal na holky a oceňoval, jak jim to sluší a do spokojenosti jsem se propil několika pivy.
A nemůžu říct, že bych jedinkrát nezavrtěl boky (jak ženské vyjádření tance!), protože jsem se přesunul do vedlejšího sálu, kde byla diskoška (někdo mi říkal, že tu byl na jednom z minulých plesů a repertoár Dj se vůbec nezměnil) a tam jsem udělal několik málo kotrmelců a jedný holce jsem ukopnul - ďábelským zvrárněním tance kmene Origari - naušnici z levého ucha.
Jenže nikde nemůžete nejspíš být do úplnýho vyčerpání, protože ti co hostí, nejsou ochotní takovou oběť podstoupit.
Tak jsme tramvají dorazili na Národní divadlo a pak už jen po nábřeží do toho nejtemnějšího místa, které jsem zmiňoval už na začátku. Každým krokem jsme byli blíž děsivému neonovému nápisu: "Karlovy Lázně" - místu, o kterém se zdá mladým nadrženým turistkám stejně, jako mladým zvráceným Češkám. Místu, kde vyperete za noc milion korun jenom na pivu. Místu, kde se ztratíte v neonovém labyrintu chodeb ihned po vstupu, když se chcete vychcat. Místu, kde Vám hned na začátku zabaví všechny zbraně, abyste se nemohli bránit, až se proti Vám rozeběhne šílený knírač s okenním střepem v ruce.
Nejen mráz mě tedy mrazil v kostech, když jsem se k onomu klubu blížil. Nejvíc mě děsil pohle na neosvětlené město, na který nejsem zvyklý. Je to tou ekonomickou krizí, že se po půlnoci zhasnou světla na Pražském hradě? Nebo jsem si toho jednoduše nikdy nevšimnul?
Stačilo ukázat lístek a byli jsme puštěni dovnitř s informací, že máme rezervované celé poslední patro jen pro sebe. Aspoň něco. Nejsem xenofobní (tedy aspoň si to o sobě myslím) a nejsem rasista (troufám si tvrdit), ale když jsme měli minulý rok my afterparty na rychlo zorganizovanou ve Vagonu, vůbec se mi tam nelíbilo právě kvůli tomu, že tam byla spousta cizích lidí, ale ne lidi ze školy. Tady díky tomu, nebyli tlačenice u baru a většinu lidí člověk znal (kromě dvou angličanů, kterým vlepil Láďa lístek do ruky, aby s námi mohli zapařit) aspoň od vidění. Muzika byla profláklá, ale ty starý pecky, které jsme už slyšeli na plese před tím, byly stále lepší, než když se Dj nejspíš pokoušel o prezentaci vlastní techno muziky. Nejspíš ne zrovna pozitivní pro něj bylo, že na jeho muziku nikdo netančil, a tak tam vlepil zase starou známou diskotékovou klasiku, mezi kterou samozřejmě nesměla chybět ona slavná diskotéková píseň od Nirvany.
Nicméně jsem netancoval, jen celou dobu líně seděl v křesle a pil pivo za čtyřicet korun (přišlo mi trochu divný přesvědčovat barmana, že desetikorunu z pade, bych fakt potřeboval "Víte, tady je na mě pivo příliš drahý a já tu desetikorunu potřebuju, tak se omlouvám, že nemůžu dát dížko). Pokuřoval vysomrované cigarety a bavil se s Davem a holkami, které se u našeho stolu trochu měnili, ale všechny měli jednu společnou věc - nenasytně jsme na ně s Davem koukali.
Pak Dj přestal hrát a naběhli na nás oni plešatí démoni. Bylo už pět hodin ráno, nejspíš hodina, kdy se na podobných akcích vyhazuje.
Někdo razil ještě dál, ale já s ohledem na svoje nulové finanční možnosti, jsem razil domů. Bylo to 24 hodin, co jsem byl vzhůru a ještě jsem měl energii neusnout v metru a vystoupit na správný zastávce (to bylo opravdu těžký - pouštěl jsem si každou chvilkou do mozku elektrický impulsy). Pak jen dojít domů, strhnout ze sebe oblek, otevřít okno a dřív, než vyjde slunce, usnout.
("Šerpy nám dovezli až z Nepálu)
středa 18. února 2009
17. únor
Někdy malá věc dokáže udělat ohromnou radost. Dítěti třeba lžička něčeho dobrýho, co má rádo. Dospělýmu pak, když k výplatě dostane nepatrný bonus. Manželovy když manželka po perném pracovním dni udělá masáž nebo manželce, když manžel s dětmi připraví snídani do postele. Jsou pak i velké věci, ale ty velké věci dokáží udělat podle mě radost jen v té míře, jakou jí dokážou udělat ty věci malé. Mě například dneska ke štěstí stačilo, když jsem nalezl za odpadkovým pytlem (ne v něm) cigaretu a hned po ránu jsem si s ní mohl udělat nezdravou radost.
A jindy to může být přátelský úsměv cizího člověka, když se vám kotě otře o nohu nebo pes v parku přinese klacek, abyste mu ho hodili. S takových drobných radostí se může skládat jeden den, stejně jako celý život. Celý je to o vnímavosti...
Předchozí den jsem si vcelku užil, i když jsem ze začátku seděl na prdeli a přemýšlel, jestli vůbec něco zažiju, ale osvobodila mě Terka, která mi napsala, ať přijedu do Dejvic, když jsem si jí stěžoval, že se trochu nudím.
Sednul jsem si tedy na autobus (já vím, že to v tomhle počasí moc nejde, ale opravdu musí být autobusy linky 174 tak zasraný, že se nemůžete kouknout z okna?) a svezl se až na Dejvickou, kde jsem Terku uviděl, jen co jsem vystoupil z vozidla. Její barevné oblečení se nedá na bílém pozadí přehlídnout a moc lidí, tak barevných jako ona nebo její kamarádky nechodí, takže to nebylo nic těžkého.
Než abychom mrzli v tý zimě, rozhodli jsme se skočit na limonádu do Nádražky. Jistě jsem se už zmiňoval o výborné limče za osm korun, ale to bylo tehdy, když ještě měli v nabídce oranžádu. Ta tentokrát nebyla a musel jsem se uskromnit s kolou, co chutnala trochu jako kofola (kterou mimochodem nemůžu ani cítit) - nicméně jsem jí vypil, pokecali jsme s Terkou a něco vykouřili (takže se nám kecalo trochu lépe) a pak jsme se svezli na Můstek, kde měla moje společnice sraz s jednou kamarádkou.
Mrznuli jsme v parku a já byl přinucen, abych sbalil dalšího špeka. Holky vesele klábosily, zatímco na mě ležela tíha vší té zodpovědnosti (panoval zákeřný vítr, který kdykoliv mohl tu malou nevinou hromádku odfouknout v zapomnění). Podařilo se a tak jsme si mohli ještě trochu začoudit.
To se událo ve Františkánských zahradách (jen představa, jak tam mniši chodili po stejných místech, po kterých dneska chodí feťáci, úchylové a taky ten blázen, co když mu nezodpovíte správně na jeho otázku, uřízne vám ucho nebo kteroukoliv jinou končetinu, na stejných místech okopávali třeba muškáty, jahodníky nebo tulipány, v některých zákoutích rozjímali nad Bohem a jinde tajně onanovali), které se v sedm zavírají. Díky mé zálibě čůrat v mrazu do ostříhanýho keře, se málem stalo, že mě v zahradě zamknuli, ale naštěstí jsem včas zahulákal: "Ještě je tu jeden!" a dostal jsem se z pasti.
Na tramvajové zastávce jsem se s dívkami rozloučil a vyrazil do míst, kde se podle mích informací měl nacházet Unijazz. Nikdy před tím jsem v něm nebyl, i když obdivuji práci, kteří ti lidé dělají kolem alternativní hudby a současné jazzové scény. Čítárna Unijazzu (nevím, jestli se to dá nazvat kavárna, i když to vypadá mnohem lépe než třeba Dobrá trafika) sídlí v jedné z pasáží, které vedou z Jindřišské ulice. Projdete nenápadnými dveřmi a musíte vystoupat po schodech až do páteho patra, kde už to žije intelektuálním životem (dá-li se to tak říct). Moje postávání u baru nejspíš moc nepůsobilo na lidi, zvlášť, když jsem měl skelný pohled a reagoval na podněty okolí poněkud pomaleji (nebo rychleji?), ale uklidnilo mě, když pustili na plátno film a já tak vlastně neplánovaně zažil kulturní seanci (velmi podobná seance těm, ve kterých jde o komunikaci s mrtvými). Dávali Amadea podle Nikla, což byl dvd záznam Requiemu provedenému jako loutkový balet. Místy to působilo trochu směšně, místy dost epicky a místy jste věděli, že pan Nikl je nejspíš velký hračička, který si rád hraje se svíčkami v pohybu.
Jak jsem tam stál a pozoroval všechny ty lidi, tak jsem si napsal do notesu poznámku: "A všimnul jsem si, že všem těm intelektuálům, které vídám v různých čítárnách, kavárnách či hospodách, nejspíš nějaká síla vychází či vchází do mozku, páč většina z nich má seshora vzadu na hlavě mezi zdravými vlasy plešku. Mladším teprve raší, zatímco ti starší se už pyšní stříbrnými vlasy kolem ní.
Co je to za intelektuální sílu? V Budhismu je to všeobecně označováno jako čakry, stejně jako v jiných východních kulutrách, ale taková pleška raší i Židovským, Křesťanským či Muslimským mudrcům a ti to rozhodně neoznačují názvem "čakry" (nesmíme zapomenout na mnichy, kteří si dokonce drhli cihlou temena, aby jim tam nerostli vlasy). Jaké je tedy pravé označení a jaká je pravá síla těchto sil? Nebudu ji mít jednoho dne taky? No to snad ne!"
Je to jedna z těch poznámek, co až mi nějaká dívka ze zvědavosti ukradne notes, aby zjistila, co si tam čmárám, zůstane nepochopena a já v jejích očích budu podivín.
Dopil jsem pivo, rozloučil jsem se s prostorem (nikoho jinýho jsem tam nepoznal) a odporoučel jsem se domů.
A jindy to může být přátelský úsměv cizího člověka, když se vám kotě otře o nohu nebo pes v parku přinese klacek, abyste mu ho hodili. S takových drobných radostí se může skládat jeden den, stejně jako celý život. Celý je to o vnímavosti...
Předchozí den jsem si vcelku užil, i když jsem ze začátku seděl na prdeli a přemýšlel, jestli vůbec něco zažiju, ale osvobodila mě Terka, která mi napsala, ať přijedu do Dejvic, když jsem si jí stěžoval, že se trochu nudím.
Sednul jsem si tedy na autobus (já vím, že to v tomhle počasí moc nejde, ale opravdu musí být autobusy linky 174 tak zasraný, že se nemůžete kouknout z okna?) a svezl se až na Dejvickou, kde jsem Terku uviděl, jen co jsem vystoupil z vozidla. Její barevné oblečení se nedá na bílém pozadí přehlídnout a moc lidí, tak barevných jako ona nebo její kamarádky nechodí, takže to nebylo nic těžkého.
Než abychom mrzli v tý zimě, rozhodli jsme se skočit na limonádu do Nádražky. Jistě jsem se už zmiňoval o výborné limče za osm korun, ale to bylo tehdy, když ještě měli v nabídce oranžádu. Ta tentokrát nebyla a musel jsem se uskromnit s kolou, co chutnala trochu jako kofola (kterou mimochodem nemůžu ani cítit) - nicméně jsem jí vypil, pokecali jsme s Terkou a něco vykouřili (takže se nám kecalo trochu lépe) a pak jsme se svezli na Můstek, kde měla moje společnice sraz s jednou kamarádkou.
Mrznuli jsme v parku a já byl přinucen, abych sbalil dalšího špeka. Holky vesele klábosily, zatímco na mě ležela tíha vší té zodpovědnosti (panoval zákeřný vítr, který kdykoliv mohl tu malou nevinou hromádku odfouknout v zapomnění). Podařilo se a tak jsme si mohli ještě trochu začoudit.
To se událo ve Františkánských zahradách (jen představa, jak tam mniši chodili po stejných místech, po kterých dneska chodí feťáci, úchylové a taky ten blázen, co když mu nezodpovíte správně na jeho otázku, uřízne vám ucho nebo kteroukoliv jinou končetinu, na stejných místech okopávali třeba muškáty, jahodníky nebo tulipány, v některých zákoutích rozjímali nad Bohem a jinde tajně onanovali), které se v sedm zavírají. Díky mé zálibě čůrat v mrazu do ostříhanýho keře, se málem stalo, že mě v zahradě zamknuli, ale naštěstí jsem včas zahulákal: "Ještě je tu jeden!" a dostal jsem se z pasti.
Na tramvajové zastávce jsem se s dívkami rozloučil a vyrazil do míst, kde se podle mích informací měl nacházet Unijazz. Nikdy před tím jsem v něm nebyl, i když obdivuji práci, kteří ti lidé dělají kolem alternativní hudby a současné jazzové scény. Čítárna Unijazzu (nevím, jestli se to dá nazvat kavárna, i když to vypadá mnohem lépe než třeba Dobrá trafika) sídlí v jedné z pasáží, které vedou z Jindřišské ulice. Projdete nenápadnými dveřmi a musíte vystoupat po schodech až do páteho patra, kde už to žije intelektuálním životem (dá-li se to tak říct). Moje postávání u baru nejspíš moc nepůsobilo na lidi, zvlášť, když jsem měl skelný pohled a reagoval na podněty okolí poněkud pomaleji (nebo rychleji?), ale uklidnilo mě, když pustili na plátno film a já tak vlastně neplánovaně zažil kulturní seanci (velmi podobná seance těm, ve kterých jde o komunikaci s mrtvými). Dávali Amadea podle Nikla, což byl dvd záznam Requiemu provedenému jako loutkový balet. Místy to působilo trochu směšně, místy dost epicky a místy jste věděli, že pan Nikl je nejspíš velký hračička, který si rád hraje se svíčkami v pohybu.
Jak jsem tam stál a pozoroval všechny ty lidi, tak jsem si napsal do notesu poznámku: "A všimnul jsem si, že všem těm intelektuálům, které vídám v různých čítárnách, kavárnách či hospodách, nejspíš nějaká síla vychází či vchází do mozku, páč většina z nich má seshora vzadu na hlavě mezi zdravými vlasy plešku. Mladším teprve raší, zatímco ti starší se už pyšní stříbrnými vlasy kolem ní.
Co je to za intelektuální sílu? V Budhismu je to všeobecně označováno jako čakry, stejně jako v jiných východních kulutrách, ale taková pleška raší i Židovským, Křesťanským či Muslimským mudrcům a ti to rozhodně neoznačují názvem "čakry" (nesmíme zapomenout na mnichy, kteří si dokonce drhli cihlou temena, aby jim tam nerostli vlasy). Jaké je tedy pravé označení a jaká je pravá síla těchto sil? Nebudu ji mít jednoho dne taky? No to snad ne!"
Je to jedna z těch poznámek, co až mi nějaká dívka ze zvědavosti ukradne notes, aby zjistila, co si tam čmárám, zůstane nepochopena a já v jejích očích budu podivín.
Dopil jsem pivo, rozloučil jsem se s prostorem (nikoho jinýho jsem tam nepoznal) a odporoučel jsem se domů.
úterý 17. února 2009
16. únor
Ráno jsem se probudil a venku pěkně chumelilo. Park přikrytej bílou pokrývkou, to je jedna z věcí, na kterou se dobře kouká, když sedíte ve vyhřátém pokoji u topení za zavřeným oknem, přikrytí peřinou a srkáte horký čaj s medem. Jistě je to ještě něco jiného, když jste zavření v chalupě, kde jde teplo od kamen a stěny jsou poskládaný z tlustejch kamenů, ve kterých se teplo (stejně jako zima) dokáže udržet. Před očima nemáte park, ale bíle pokrytej les, ve výhledu hory nebo je ta chalupa uprostřed lesa a vy se koukáte na bílé hrboly, což jsou ve skutečnosti stejně přikryté pařezy nebo kameny, špalek se zapomenutou sekyrou, lesní školka atd...
Ale tahle romantika se mě netýká. Mě se týká romantika, kterou vidím za oknem jednoho z paneláků na Lužinách a je to stále lepší romantika než v centru města, kde bývá teplota taková, že dřív, než dopadnou vločky na zem, už je z nich voda. A tak jsou tam ulice spíše mokré, a když naleznete sníh, tak je hnědý, pečlivě uklizený na hromady městskou úklidovou službou.
Před lety jsem znal jednoho kluka, který si přivydělával tím, že pro ně pracoval. Tehdy byla ta zima, kdy třeba celý týden nebyly teploty v hlavním městě nad minus deset stupňů a i na posolený vozovce se rychle utvářela námraza. Turisti po Praze chodili, ale bylo jich viditelně méně. Když do toho zasněžilo, tak mi přišlo, že chlápci (a ženský) v oranžových vestách počtem daleko převyšují počet turistů. Kmitali s lopatama a smetákama, po ulicích jezdili štěrkovače a všechny ty serepetičky, co Pražská úklidová služba nabízí, byli zkrátka v pohybu. Říkal jsem si, že bych nechtěl dělat tu práci - v zimě se potácet s lopatou a odhrnovat sníh na stranu, ale ten kámoš mi vyprávěl, že to tak zlý nebylo. V kapse hřála flaška rumu a kdo neměl rukavice, vyfasoval je od města. Tenkrát se prý dala vypít ta flaška rumu, aniž by se přehnaně opili a zvraceli, protože se alkohol rovnoměrně rozložil do těla a jim se tak pracovalo daleko veseleji.
Ani na tu nejkrásnější zimu se však nemůžete koukat do omrzení (možná v případě kamen a lesa kolem) a tak jsem se po chvilce odtáhnul od okna, vypracoval si úkoly a rozjel se na Zličín, kde jsem chtěl pozdravit kámošku, která tam pracovala ten den jako hosteska (snad parfémy).
Velmi jí to slušelo ve firemní kombinézce a asi po dvaceti minutách, kdy jsem okouněl po okolních krámech, si na mě udělala čas. Sedli jsme si k fontánce a příjemně si povídali. Já jí vyprávěl o tom, jak nic nedělám a ona o tom jako furt něco dělá. Ještě jsem jí pozval na jeden hamburger (na víc jsem neměl) a nechal jí věnovat se práci. Protože se mi ještě nechtělo domů, posadil jsem se na jednu z laviček a koukal na lidi. Lezou mi krkem nafintěný maminy, které díky svojí mateřské nemají nic na práci a tak chodí i s kočárkem po obchodech s módou, tam bez hlídání nechají kočárek stát, zatímco si v kabince zkoušejí oblečení. Mít organizaci zlodějů dětí zbohatlíků nebo jen zlodějů dětí, najmul bych podobnou nafintěnou dámu, abych se nenápadně přiblížila a kočárek odvezla. Myslím, že ve většině případů, by se akce zdařila, protože mezi takovými ženskými se vlastně ve vizáži nenajde moc rozdílů (i když často navštěvují obchody s módou).
Pak mě nadchla jedna rodinka, která vypadala na to, že je mimoměstská (nejspíš měly děti jarní prázdniny a tak jeli s rodinkou na návštěvu do Prahy) a kromě Staroměstského náměstí nebo Karlova mostu, si chce prohlídnout, jak vypadá takový monument konzumu, o kterém na vesnicích stále ještě jenom slyší.
Ale taková rodinka jenom okukuje a bojí se vejít do těch obchodů. Odradí je už jen ceny slev, tak hojně vystavovaných po Vánocích ve výlohách. "Tohle bych taky ušila, ale nestálo by mě to tisícovku!"
"Mami... já chci tyhle džíny, koukneme se dovnitř?"
"Vždyť už jedny džíny máš po tatínkovi."
"Ale jsou na nich díry."
"Jí vím, ale víš co? Když jsme přijeli do Prahy, všimla jsem si na nádraží, že je tam obrovský sekáč, tam ti koupíme džíny nebo záplaty."
A kluk nadšeně přikývne, i když je trochu zklamaný, že nebude mít něco, co nikdo v jeho partě nemá. Pak se táta, který dosud zarytě mlčel a hlídal svoji ženu, aby ji přece jen nepopadl amok, o kterém slyšel od kamarádů z hospody, prohlásí: "Víte co, rodino? Skočíme na jídlo tam, jak jsou na hoře ty restaurace."
Už si můžu jen domyslet jeho zděšený výraz ve tváři, když uviděl ty ceny, které tam v těch restauracích (fast foodech) na hoře jsou. Ale i to je historka, kterou bude vyprávět chlapům u piva, takže bude o něco bohatší.
A lidí jsem viděl více a uvažoval jsem o zrádnosti konzumu, ale i jeho výhodách pro moderní civilizaci. Na konečný verdikt jsem nepřišel a tak se nebudu dál rozepisovat. Je to jedna z věcí, na které budou lidi nadávat a zároveň ho svojí přítomností oslavovat.
Doma jsem si udělal pozdní oběd a pustil si k němu první díl seriálu True Blood. Ocenil jsem, jak je seriál natočenej a snažil se ignorovat svoje nesympatie k hlavní hrdince, pak jsem vytáhnul kytaru a vlastně do večera jsem si na ní střídavě hrál. (Chystám se na tábor a letos bych chtěl konečně u táborových ohňů, být tím "týpkem s kytarou") Pak přišla máma, pokecali jsme a já odjel do města, kde jsem měl domluvený sraz v Disku (já vím, byl jsem tam v Sobotu a pak hnedka v Pondělí - co to se mnou je? touha vidět onu pěknou barmanku?). Jirka a Láďa tam jsou na hostování v jedný hře od Stopparda - jmenuje se to "Pravý inspektor Hound" a je to docela veselá taškařice. Když to skončilo, sedli jsme si na pivo a vesele povídali. Láďa odešel dřív s přítelkyní, protože musel ještě připravovat něco na maturitní ples, který se odehraje ve středu a já zůstal sedět sám s Jirkou a Pájou, která dorazila po představení. Konverzace se ubírala různými směry - je mi líto, že některé ty dialogy nedokážu přenést sem (nedokážu nebo raději nechci), ale zasmáli jsme se. Taky jsme řešilili Pall Mall Night, která 13. března vypukne na Klamovce. Ale ve dvou ze šesti nejde mluvit dokola o tom samém.
Poměrně brzo jsme se zvedli k odchodů a dorazil na zastávku u Karlových lázní. Byla zima a jak jsem zmínil, spíš než vločky, nám padali do obličeje cákance vody.
Ti dva zamířili domů, protože na to měli chuť a já se slovy, že jedu taky domů, jsem se s nimi rozloučil a zamával jim ze svojí tramvaje. Ale jistě znáte situace, kdy se domů ještě nechce, máte v hlavě podivný tlak a toužíte zažít za večer něco víc, ale zároveň vedete bezmobilní život, s holkou si rande v deset nemůžete dát a moc možností nezbývá. Já si vybral tu jednu, o které jsem usoudil, že bude nejlepší. Vystoupil jsem na Národním divadle a prošel se do Rock Café, kde jsem očekával koncert (koncert v deset končí, ale pokračuje to vyhráváním z rádia), na kterém bych mohl potkat někoho známého.
Přepočítal jsem se, protože mi nedošlo, že není Páteční večer, nýbrž večer Pondělní a to se ani v Rock Café nejspíš nehraje. Prázdno. Pár pěkných holek sedělo u jednoho stolu, ale nejspíš měly dámskou jízdu, kterou bych se sám neopovážil napadnout. Objednal jsem si tedy jedno malý pivo a přemýšlel, jestli nesedí někdo vzadu. Pak kolem mě prošla jedna herečka a já se tedy odvážil nakouknout dozadu. A koho to nevidím, seděl tam Michal.
Tak jsem se přifařil a odposlouchal jeden z těch hovorů, který asi uslyšíte od herců vždycky, když je slyšíte po stejným představení. Řeší se dokola ty samé věci, jen se někdy vyzdvihne, že se něco obzvlášť podařilo a že se něco nepodařilo. Trochu jsem si pohulil čehosi, co tam kouřili a tlak v hlavě, který mě nutil během večera ještě něco zažít, ustoupil celkové utlumenosti. Dopil jsem pivo, došel si na záchod a z klubu vyrazil domů.
Cesta metrem nebyla ničím zvláštní (snad jen pár, kde nejspíš vzal kluk kámoše a holka kámošku, aby je seznámili a dali dohromady - jenže nevím, jak moc se sobě zamlouvali, každopádně ona vystoupila na jedné zastávce a klukovy se na tváři vyloupl smutný výraz, protože nedostal ani malou pusu) a já dorazil domů, kde jsem si ohřál fazole a pustil si Muže v černém po té, co jsem dostal od internetu informaci, že do čtyř let, chtějí vědci objevit planetu podobnou té naší. Pak jsem blaženě usnul.
Ale tahle romantika se mě netýká. Mě se týká romantika, kterou vidím za oknem jednoho z paneláků na Lužinách a je to stále lepší romantika než v centru města, kde bývá teplota taková, že dřív, než dopadnou vločky na zem, už je z nich voda. A tak jsou tam ulice spíše mokré, a když naleznete sníh, tak je hnědý, pečlivě uklizený na hromady městskou úklidovou službou.
Před lety jsem znal jednoho kluka, který si přivydělával tím, že pro ně pracoval. Tehdy byla ta zima, kdy třeba celý týden nebyly teploty v hlavním městě nad minus deset stupňů a i na posolený vozovce se rychle utvářela námraza. Turisti po Praze chodili, ale bylo jich viditelně méně. Když do toho zasněžilo, tak mi přišlo, že chlápci (a ženský) v oranžových vestách počtem daleko převyšují počet turistů. Kmitali s lopatama a smetákama, po ulicích jezdili štěrkovače a všechny ty serepetičky, co Pražská úklidová služba nabízí, byli zkrátka v pohybu. Říkal jsem si, že bych nechtěl dělat tu práci - v zimě se potácet s lopatou a odhrnovat sníh na stranu, ale ten kámoš mi vyprávěl, že to tak zlý nebylo. V kapse hřála flaška rumu a kdo neměl rukavice, vyfasoval je od města. Tenkrát se prý dala vypít ta flaška rumu, aniž by se přehnaně opili a zvraceli, protože se alkohol rovnoměrně rozložil do těla a jim se tak pracovalo daleko veseleji.
Ani na tu nejkrásnější zimu se však nemůžete koukat do omrzení (možná v případě kamen a lesa kolem) a tak jsem se po chvilce odtáhnul od okna, vypracoval si úkoly a rozjel se na Zličín, kde jsem chtěl pozdravit kámošku, která tam pracovala ten den jako hosteska (snad parfémy).
Velmi jí to slušelo ve firemní kombinézce a asi po dvaceti minutách, kdy jsem okouněl po okolních krámech, si na mě udělala čas. Sedli jsme si k fontánce a příjemně si povídali. Já jí vyprávěl o tom, jak nic nedělám a ona o tom jako furt něco dělá. Ještě jsem jí pozval na jeden hamburger (na víc jsem neměl) a nechal jí věnovat se práci. Protože se mi ještě nechtělo domů, posadil jsem se na jednu z laviček a koukal na lidi. Lezou mi krkem nafintěný maminy, které díky svojí mateřské nemají nic na práci a tak chodí i s kočárkem po obchodech s módou, tam bez hlídání nechají kočárek stát, zatímco si v kabince zkoušejí oblečení. Mít organizaci zlodějů dětí zbohatlíků nebo jen zlodějů dětí, najmul bych podobnou nafintěnou dámu, abych se nenápadně přiblížila a kočárek odvezla. Myslím, že ve většině případů, by se akce zdařila, protože mezi takovými ženskými se vlastně ve vizáži nenajde moc rozdílů (i když často navštěvují obchody s módou).
Pak mě nadchla jedna rodinka, která vypadala na to, že je mimoměstská (nejspíš měly děti jarní prázdniny a tak jeli s rodinkou na návštěvu do Prahy) a kromě Staroměstského náměstí nebo Karlova mostu, si chce prohlídnout, jak vypadá takový monument konzumu, o kterém na vesnicích stále ještě jenom slyší.
Ale taková rodinka jenom okukuje a bojí se vejít do těch obchodů. Odradí je už jen ceny slev, tak hojně vystavovaných po Vánocích ve výlohách. "Tohle bych taky ušila, ale nestálo by mě to tisícovku!"
"Mami... já chci tyhle džíny, koukneme se dovnitř?"
"Vždyť už jedny džíny máš po tatínkovi."
"Ale jsou na nich díry."
"Jí vím, ale víš co? Když jsme přijeli do Prahy, všimla jsem si na nádraží, že je tam obrovský sekáč, tam ti koupíme džíny nebo záplaty."
A kluk nadšeně přikývne, i když je trochu zklamaný, že nebude mít něco, co nikdo v jeho partě nemá. Pak se táta, který dosud zarytě mlčel a hlídal svoji ženu, aby ji přece jen nepopadl amok, o kterém slyšel od kamarádů z hospody, prohlásí: "Víte co, rodino? Skočíme na jídlo tam, jak jsou na hoře ty restaurace."
Už si můžu jen domyslet jeho zděšený výraz ve tváři, když uviděl ty ceny, které tam v těch restauracích (fast foodech) na hoře jsou. Ale i to je historka, kterou bude vyprávět chlapům u piva, takže bude o něco bohatší.
A lidí jsem viděl více a uvažoval jsem o zrádnosti konzumu, ale i jeho výhodách pro moderní civilizaci. Na konečný verdikt jsem nepřišel a tak se nebudu dál rozepisovat. Je to jedna z věcí, na které budou lidi nadávat a zároveň ho svojí přítomností oslavovat.
Doma jsem si udělal pozdní oběd a pustil si k němu první díl seriálu True Blood. Ocenil jsem, jak je seriál natočenej a snažil se ignorovat svoje nesympatie k hlavní hrdince, pak jsem vytáhnul kytaru a vlastně do večera jsem si na ní střídavě hrál. (Chystám se na tábor a letos bych chtěl konečně u táborových ohňů, být tím "týpkem s kytarou") Pak přišla máma, pokecali jsme a já odjel do města, kde jsem měl domluvený sraz v Disku (já vím, byl jsem tam v Sobotu a pak hnedka v Pondělí - co to se mnou je? touha vidět onu pěknou barmanku?). Jirka a Láďa tam jsou na hostování v jedný hře od Stopparda - jmenuje se to "Pravý inspektor Hound" a je to docela veselá taškařice. Když to skončilo, sedli jsme si na pivo a vesele povídali. Láďa odešel dřív s přítelkyní, protože musel ještě připravovat něco na maturitní ples, který se odehraje ve středu a já zůstal sedět sám s Jirkou a Pájou, která dorazila po představení. Konverzace se ubírala různými směry - je mi líto, že některé ty dialogy nedokážu přenést sem (nedokážu nebo raději nechci), ale zasmáli jsme se. Taky jsme řešilili Pall Mall Night, která 13. března vypukne na Klamovce. Ale ve dvou ze šesti nejde mluvit dokola o tom samém.
Poměrně brzo jsme se zvedli k odchodů a dorazil na zastávku u Karlových lázní. Byla zima a jak jsem zmínil, spíš než vločky, nám padali do obličeje cákance vody.
Ti dva zamířili domů, protože na to měli chuť a já se slovy, že jedu taky domů, jsem se s nimi rozloučil a zamával jim ze svojí tramvaje. Ale jistě znáte situace, kdy se domů ještě nechce, máte v hlavě podivný tlak a toužíte zažít za večer něco víc, ale zároveň vedete bezmobilní život, s holkou si rande v deset nemůžete dát a moc možností nezbývá. Já si vybral tu jednu, o které jsem usoudil, že bude nejlepší. Vystoupil jsem na Národním divadle a prošel se do Rock Café, kde jsem očekával koncert (koncert v deset končí, ale pokračuje to vyhráváním z rádia), na kterém bych mohl potkat někoho známého.
Přepočítal jsem se, protože mi nedošlo, že není Páteční večer, nýbrž večer Pondělní a to se ani v Rock Café nejspíš nehraje. Prázdno. Pár pěkných holek sedělo u jednoho stolu, ale nejspíš měly dámskou jízdu, kterou bych se sám neopovážil napadnout. Objednal jsem si tedy jedno malý pivo a přemýšlel, jestli nesedí někdo vzadu. Pak kolem mě prošla jedna herečka a já se tedy odvážil nakouknout dozadu. A koho to nevidím, seděl tam Michal.
Tak jsem se přifařil a odposlouchal jeden z těch hovorů, který asi uslyšíte od herců vždycky, když je slyšíte po stejným představení. Řeší se dokola ty samé věci, jen se někdy vyzdvihne, že se něco obzvlášť podařilo a že se něco nepodařilo. Trochu jsem si pohulil čehosi, co tam kouřili a tlak v hlavě, který mě nutil během večera ještě něco zažít, ustoupil celkové utlumenosti. Dopil jsem pivo, došel si na záchod a z klubu vyrazil domů.
Cesta metrem nebyla ničím zvláštní (snad jen pár, kde nejspíš vzal kluk kámoše a holka kámošku, aby je seznámili a dali dohromady - jenže nevím, jak moc se sobě zamlouvali, každopádně ona vystoupila na jedné zastávce a klukovy se na tváři vyloupl smutný výraz, protože nedostal ani malou pusu) a já dorazil domů, kde jsem si ohřál fazole a pustil si Muže v černém po té, co jsem dostal od internetu informaci, že do čtyř let, chtějí vědci objevit planetu podobnou té naší. Pak jsem blaženě usnul.
pondělí 16. února 2009
15. únor
Nic nedělej, protože je Neděle.
To bylo včera moje základní heslo, jenže jak se má člověk řídit podle hesla, který platí na jeden den, ale já podle něj žiju sedm dní v týdnu? Odpověď je je jednoduchá: "Prostě se tím heslem řiď!"
A já se řídil. Vstal jsem si po krásnejch snech, ve kterých jsem honil svoje fata morgany a chlastal Morgany, umyl jsem si zuby, našel něco k snídani a uvelebil se zpátky do postele, kde jsem přežvykoval chleba a civěl do stropu. A z pokoje jsem prakticky celý den taky nevylezl. Občas se bojím, že se z takových dní zblázním, protože můj pokoj má zhruba sedm metrů čtverečních a obsahuje deset kusů nábytku (dva stoly, jeden poloskříňový stůl se stolním počítačem, tři skříně na oblečení, jedna knihovna se skříní a jedna skříň s knihovnou, pak už jen postel a jedna židle). To je prostor, ve kterým se absolutně nedá nijak pohybově vybít. Do toho nepočítám dříve zmiňovaný bordel, který se válí na všech stolech, na podlaze a někdy i na posteli. Přesto je to můj pokoj, ve kterém žiju a jsem na něj zvyklý, proto možná zvládnu žít celý jeden den, jen v té jedné místnosti. Každý, kdo mě kdy navštívil, to může jen potvrdit.
Někomu ten pokoj sežral už oblečení, někomu důstojnost. Jedné se tu kdysi ztratila krabička cigaret (dodnes jsem jí neobjevil, i když někdy si na to vzpomenu a zuřivě pátrám) a mě samotnýmu tu zmizeli dvě foukací harmoniky.
Jedinej, kdo je s rozbordelařeným pokojem spokojený, je můj potkan, který tu má širokou škálu atrakcí. Poslední dobou mu bohužel někdy musím pomáhat, protože má chromý zadní nohy a přes některé hory se už nevyškrábe.
Takový den v pokoji je zkrátka den v pokoji. A když máte pokoj ode všeho světského, pohybujete se v rovinách duchovních a zážitky, které ten den prožijete, jsou tedy akorát z těchto duchovních cest.
Ale protože se v Neděli nic nedělá, tak se ani duchovně necestuje. O ničem se nepřemýšlí, ve vzpomínkách nepátrá, nepíšou se písně, básně ani povídky (ani když máte téma) prostě nesmíte. Hanba lidem, kteří se snaží v Neděli vzdělávat na poslední chvíli. Těm co si na Neděli najdou brigádu nebo dodělávají práci, u které hrozí, že jí nestihnou.
Dobře, přiznávám se, že tímhle jen omlouvám to, že sám jsem 15.února absolutně nic neudělal. Snad jen upekl kus masa nebo ogriloval klobásu na večeři. Ale tohle není žádná kuchařka, takže neporadím, na kolik maso péct, jak ho okořenit (v kterých fázích ho vhodně dokořenit), kdy podlejt a vůbec jak dlouho. Ani jak to maso má dlouho chladnout, než má ideální teplotu na to, abyste si ho strčili do úst. Neřeknu jestli je to maso vhodné pít s vínem nebo pivem, čajem, colou (nebo hnusnou kofolou). Já neřeknu vůbec nic, protože i když tyto řádky nepíšu v Neděli, Neděle je den, kdy se nic nedělá.
To bylo včera moje základní heslo, jenže jak se má člověk řídit podle hesla, který platí na jeden den, ale já podle něj žiju sedm dní v týdnu? Odpověď je je jednoduchá: "Prostě se tím heslem řiď!"
A já se řídil. Vstal jsem si po krásnejch snech, ve kterých jsem honil svoje fata morgany a chlastal Morgany, umyl jsem si zuby, našel něco k snídani a uvelebil se zpátky do postele, kde jsem přežvykoval chleba a civěl do stropu. A z pokoje jsem prakticky celý den taky nevylezl. Občas se bojím, že se z takových dní zblázním, protože můj pokoj má zhruba sedm metrů čtverečních a obsahuje deset kusů nábytku (dva stoly, jeden poloskříňový stůl se stolním počítačem, tři skříně na oblečení, jedna knihovna se skříní a jedna skříň s knihovnou, pak už jen postel a jedna židle). To je prostor, ve kterým se absolutně nedá nijak pohybově vybít. Do toho nepočítám dříve zmiňovaný bordel, který se válí na všech stolech, na podlaze a někdy i na posteli. Přesto je to můj pokoj, ve kterém žiju a jsem na něj zvyklý, proto možná zvládnu žít celý jeden den, jen v té jedné místnosti. Každý, kdo mě kdy navštívil, to může jen potvrdit.
Někomu ten pokoj sežral už oblečení, někomu důstojnost. Jedné se tu kdysi ztratila krabička cigaret (dodnes jsem jí neobjevil, i když někdy si na to vzpomenu a zuřivě pátrám) a mě samotnýmu tu zmizeli dvě foukací harmoniky.
Jedinej, kdo je s rozbordelařeným pokojem spokojený, je můj potkan, který tu má širokou škálu atrakcí. Poslední dobou mu bohužel někdy musím pomáhat, protože má chromý zadní nohy a přes některé hory se už nevyškrábe.
Takový den v pokoji je zkrátka den v pokoji. A když máte pokoj ode všeho světského, pohybujete se v rovinách duchovních a zážitky, které ten den prožijete, jsou tedy akorát z těchto duchovních cest.
Ale protože se v Neděli nic nedělá, tak se ani duchovně necestuje. O ničem se nepřemýšlí, ve vzpomínkách nepátrá, nepíšou se písně, básně ani povídky (ani když máte téma) prostě nesmíte. Hanba lidem, kteří se snaží v Neděli vzdělávat na poslední chvíli. Těm co si na Neděli najdou brigádu nebo dodělávají práci, u které hrozí, že jí nestihnou.
Dobře, přiznávám se, že tímhle jen omlouvám to, že sám jsem 15.února absolutně nic neudělal. Snad jen upekl kus masa nebo ogriloval klobásu na večeři. Ale tohle není žádná kuchařka, takže neporadím, na kolik maso péct, jak ho okořenit (v kterých fázích ho vhodně dokořenit), kdy podlejt a vůbec jak dlouho. Ani jak to maso má dlouho chladnout, než má ideální teplotu na to, abyste si ho strčili do úst. Neřeknu jestli je to maso vhodné pít s vínem nebo pivem, čajem, colou (nebo hnusnou kofolou). Já neřeknu vůbec nic, protože i když tyto řádky nepíšu v Neděli, Neděle je den, kdy se nic nedělá.
neděle 15. února 2009
Malá anketa
Jistě jste si všimli, že každý den píšu o tom, co jsem dělal předchozí den, ale jistě si nemyslíte, že to budu dělat do nekonečna. Pravda je, že mě to trochu baví, ale na druhou stranu je tu otázka soukromí (tak moc se zase neodhaluju, nemyslete si) a toho, že má vlastní osoba může přestat bavit (jestli někoho baví)
Ale baví mě to natolik, že se pokusím Únor už došmrdlat v tomhle duchu a v Březnu bych chtěl psát dál. Jenže ne o sobě, i když v komkoliv o kom budu psát, bude moje osoba odražena.
Proto jsem napsal tři postavy, které nemají ucelený charakter, jen jména a kratičký popisek a byl bych rád, kdybyste moji drazí, čtenáři Pastoreli (kolik jich asi je?), pomohli vybrat jednu z těchto postav. Jen velmi jednoduše napíšete do komentářů jméno postavy a já uvidím, která zvítězí.
A třeba i udělám slosování o ceny.
PAN MRKVÁČ - poznávacím znakem této postavy jsou jeho mrkvové kalhoty, rád jí mrkev a díky tomu dobře vidí na dálku a i to, co jiným zůstává skryto. Je znám taky jako dobrý tanečník a má dobrou pohyblivost.
SWEEPPER /zametač/ - tichý zametač ulic, pracuje někdy v noci, někdy ve dne. Jeho přátelům se zdá, že snad nikdy nespí. O lidech, které při své práci pozoruje, si myslí své.
HONZA BRYNZA - vleze do maléru stejně lehce, jako z něj zase vybruslí. Kdysi o něm někdo prohlásil, že má daleko víc životů než kočka a až v den jeho smrti se bude dát spočítat, kolik jich vlastně měl.
Ale baví mě to natolik, že se pokusím Únor už došmrdlat v tomhle duchu a v Březnu bych chtěl psát dál. Jenže ne o sobě, i když v komkoliv o kom budu psát, bude moje osoba odražena.
Proto jsem napsal tři postavy, které nemají ucelený charakter, jen jména a kratičký popisek a byl bych rád, kdybyste moji drazí, čtenáři Pastoreli (kolik jich asi je?), pomohli vybrat jednu z těchto postav. Jen velmi jednoduše napíšete do komentářů jméno postavy a já uvidím, která zvítězí.
A třeba i udělám slosování o ceny.
PAN MRKVÁČ - poznávacím znakem této postavy jsou jeho mrkvové kalhoty, rád jí mrkev a díky tomu dobře vidí na dálku a i to, co jiným zůstává skryto. Je znám taky jako dobrý tanečník a má dobrou pohyblivost.
SWEEPPER /zametač/ - tichý zametač ulic, pracuje někdy v noci, někdy ve dne. Jeho přátelům se zdá, že snad nikdy nespí. O lidech, které při své práci pozoruje, si myslí své.
HONZA BRYNZA - vleze do maléru stejně lehce, jako z něj zase vybruslí. Kdysi o něm někdo prohlásil, že má daleko víc životů než kočka a až v den jeho smrti se bude dát spočítat, kolik jich vlastně měl.
14. únor
Pálí mě ruce a tak se mi blbě píše. Možná je to klávesnicí, která je určitým způsobem rozehřátá, nebo mi krev proudí dlaněmi tak rychle, že je to opravdu průser, a když nedojdu k doktorce, může se stát, že až se jednoho dne ucpe tepna, kterou vede krev zase zpátky do těla, ruka se nafoukne a vybouchne.
Jinak to byl pěkný Valentýn. Nejsem člověk, co by svátek slavil, nikdy se mi nepodařilo mít tenhle den přítelkyni, a když jsem měl, tak jsem neměl peníze a musel se vymluvit, že svátek neslavím a radši budu doma. Pravda je taková, že dnes už Valentýn nejde ignorovat. Málo co jde ignorovat. Chceme-li vědět o životě kolem nás co nejvíc, nemůžeme ignorovat žádnou kravinu, kterou si na nás svět komerce připraví. Ať je to zuřivý předvánoční shon nebo tento svátek zamilovaných. (V Německu ještě trpí o Velikonocích, kde na ně všude koukají zajíci, hlídající vajíčka).
V jeden okamžik jsem si pomyslel (a vypálil to na Láďu): "Valentýn má jeden nesporný fakt. Totiž že na ulici vylezou páry, které se jinak dennímu světlu a pohledu lidí, úzkostlivě vyhýbají." Pak jsem měl v hlavě, že bych napsal deset velkých záporů Valentýna a všechnu svoji negaci bych v závěru obrátil a svoje myšlenky záměrně popřel.
Faktem je, že se mi včera dobře koukalo na holky, které byly bez přítele. A je jedno, jestli přítele ve skutečnosti měly nebo ne, protože ve chvíli, kdy jsem na ně zíral, tak ho neměly u sebe. Teď se zmiňuji hlavně o barmance z Disku (taková blondýnka s moc pěkným úsměvem a perfektní figurou), ke které se chovám velmi nesměle, ale i tak jsem se včera odvážil zaflirtovat a položil jsem otázku, na kterou jsem tušil odpověď: "Můžu se na něco zeptat?"
"Ano?"
"Co se stane s touhle koblihou, když si jí nikdo nedá... to asi okorá a vyhodí se, ne?"
"Nebo si jí dám na snídani."
Věnovala mi úsměv, já vzal pivo a spěšně zamířil zpět ke stolu. Asi bych se měl zmínit, že to nebyl jen flirt z mojí strany, ale na koblihu jsem měl opravdovou chuť a chtěl jí dostat zadarmo.
A jak jsem se vlastně ocitl v Disku?
Předchozího dne jsem psal o tom, jak jsem skončil v Letňanech v jednom bytě a strašně jsem si tam ožral držku. Výraz "ožrat držku" používám jako jakési označení provinění, proti únorovému předsevzetí. Ve skutečnosti jsem vypil jen trochu rumu a trochu myslivecké. Do toho dost kouřil, takže mi to stouplo do hlavy, ale ne tak, abych klečel u záchodové mísy, strkal si prsty do krku a snažil se vyhodit špageti, co jsem měl ten den k jídlu (tady bych chtěl dodat, že jsme kdysi byli na táboře, kámoš slavil 16, v průběhu noci se nám někam ztratil a po chvilce hledání jsme ho nalezli uprostřed hlavní komunikace v oné vesnici, válel se tam a u hlavy byl kopeček neporušených špaget. Jakoby mu je někdo naservíroval k pozdní večeři) a asi ve tři hodiny ráno se dopotácel s onou dámou (jsem gentleman) do postele. Chvilka řádění a pak vytuhnutí. Zdáli se ty nejkrásnější alkoholické sny (snad ne tak divný jako sen, co se mi zdál druhý noci, kdy pod naším barákem se slezl monstrózní filmový štáb, který měl tolik světel, že to tam vypadalo jak v přístavišti, kde jsou tisíce těch obrovských kontejnerů) a probudil jsem se do dne, kdy jsem chtěl jet domů a naložit si maso na druhý den. Domů jsem nejel, místo toho jsme s onou dámou (jak velký gentleman) seděli a koukali na televizi, ujídali čokoládu nebo bonbóny, vztekali se nad jednou přiblblou televizní soutěží a ve výsledku jsme Letňany kolem šesté hodiny večerní opustili. ..... odjela do Strašnic na ping-pongový turnaj a já do Disku si číst.
V Disku byl Láďa a ještě tři slečny z jeho třídy, chystali se na představení a přemlouvali mě, abych šel s nimi, ale já neměl na lístek a stejně jsem si chtěl dělat svoje věci, takže jsem je nechal a usadil se do křesílka s malým pivem od krásné barmanky. Chvilku jsem si psal do notesu, ale pak jsem usoudil, že jsem příliš unavený z dělání ničeho a toho pohodlnýho křesla a radši si četl.
Představení skončilo a parta si přisedla ke mě. Znáte to. Povídá se o kravinách a v divadelním prostředí se často vymejšlí ptákoviny.
"Hele támhle sedí Kotek."
"Myslíš, že si nás pamatuje?"
"Jak by si nás nemohl pamatovat, když jsme ho zbušili a on do bulváru musel lhát, že to byla skupina maskovaných mužů, proti kterým neměl šanci."
"Tamhle ten kluk se mnou byl na zkouškách."
"Jo toho znám, ten je docela dobrej. Viděl jsem ho ve filmu."
"On hrál ve filmu?!?"
"V ...a bude hůř a musím říct, že to byl jeden z mála, kdo tam uměl hrát."
"Kretén... hele on se baví s damákama... kurva on se dostal! Musím jim to jít překazit, chceš pivo?"
"Jo, ale chtěl jsem si pro něj skočit sám, za tou barmankou."
"Barmanka je vedlejší, tohle musím překazit!"
Po hodince vzrušující konverzace, kdy se chtělo někomu jít do Atmosféry, jsme se s Láďou dohodli, že skočíme do Myslivce, že tam určitě někdo v Sobotu večer bude, ale nebude to tam plný, jako ve zmíněný Atmosféře.
V Myslivci nikdo nebyl a Jarda už skoro zavíral. Stihli jsme dvě piva a pak jsme vyrazili domů.
Na Valentýna bez holek, každý sám ( i když musím uznat, že Láďa chtěl jít ke mě, ale já si chtěl udělat už jenom klidnej večer, kdy budu chodit nahatej po bytě, kde budu sám - byla by chyba ho vzít, protože doma bylo plno) jsme se odebrali do svých domovů. I když Láďa možná ještě někde skončil, protože se urputně snažil někomu o půlnoci dovolat a vytáhnout ho na pivo.
sobota 14. února 2009
13. únor
Pátek. A do toho třináctého. V moderní lidské kultuře vlivem pověrčivosti, tohle datum nepřináší nic dobrého. Někomu shoří barák. Proč? Protože je přece Pátek 13tého. To, že mu shoří stejným způsobem, i když bude Sobota 13tého nebo který-koliv jiný den v roce, nikdo neřeší. V hospodě nad pivem je to zkrátka dobrá historka. (Pokud bereme jako dobrou historku, že nám shořel barák, ve kterém uhořela kočka s koťaty na půdě, rodinné šperky se roztekly v podivnou slitinu kovů, ze starého a tím pádem historicky cenného piána, zbylo jen několik lehce očouzených klapek a knihovna, do které jsme celý život usilovně sbírali obrozenecká díla je taky v prdeli). Pátek třináctého. V Hollywoodu přišel do kin nový film, děti doma omluvili poznámku ze školy, že je to smůla. A vyhazov z práce? Pro šéfa není nic jednoduššího, než toto datum.
Zkrátka jsem nevěřící pátečník. Jsem nevěřícný pátečník, když se ráno probouzím a shledám, že během noci se mi na noze objevila ponožka. Velmi divné, jelikož nechodím spát s ponožkami na nohou - snad jen, když jsem nemocnej, ale poslední dobou se těším velmi dobrému zdraví. Ale ponožku jsem sundal a hodil ji na hromadu špinavého prádla (jestli se tomu dá hromada ještě říkat: všude na podlaze mího pokoje se válí špinavý prádlo), a polonahej jsem se vydal do koupelny, kde jsem si napustil vanu. Paráda! Snad stejně dlouho, jako jsem nebyl nemocnej, netekla v baráku rezavá voda. Ale to není tak špatný, protože rezavá voda po chvilce proteče a je tu voda čistá. Na koupel sice nebyla nálada, ale dal jsem si sprchu, vyčistil zuby, udělal čaj (došel cukr) a vydal jsem se do Billy, že si koupím něco k obědu. V kapse mi cinkalo třicet korun, co mi zbylo z předchozího dne, kdy jsem v Roxy odmítnul utrácet. (asi by byla očividná lež, kdybych napsal, že jsem si nastrkal pod bundu špageti, chilli omáčku, tři vejce a jednu klobásu, za peníze jsem si koupil jen pět rohlíků a myslel, že mi to projde. Problém by byl, že celou dobu mě sledoval tajnej a za kasou mi udělal osobní prohlídku, moje cesta pak vedla do zadržovací cely, protože jsem náhodou podobnej jednomu hledanýmu Moldavanovy a doma jsem si na stole zapomněl svoji zbrusu novou občanku. Nevěřili byste tomu, protože kdyby jo, museli byste uvěřit hlavně tomu, že jsem zloděj. Jenže den se ubíral úplně jiným směrem) Za peníze jsem si koupil špageti, které se mi později, když jsem je vařil, kompletně slepili a byly nepoživatelné, a dvě nohy nejlevnějšího párku. Zbyly mi přesně čtyři koruny na kusovku v trafice a tak jsem si spokojeně kouřil cestou domů. Ta cesta není nijak dlouhá a většinou, když si u metra zapálím, většinu cigarety vykouřím před barákem, kde sleduji procházející sousedy a slušně je zdravím. Když jsem takhle včera dokuřoval, snažil se dobýt do baráku jeden strašně podivnej chlapík. Obě oči měl nateklý takovým způsobem, že jste nevěřili, že může vůbec vidět. Připomínalo mi to trochu, když jsem spadnul ze skály a roztrhl si čelo. Nic vážného to nebylo, kůži mi sešili šesti stehy a já byl celkem v pořádku (když nepočítám ostatní drobná zranění), jenže tři dny na to jsem se bál, že na oko oslepnu, protože mi nateklo strašlivým způsobem. Úplně stejně měl tenhle chlápek nateklý obě oči. Je pravda, že se do baráku přímo nedobýval, ale prohlížel si zvonky. Nekomunikoval jsem s ním, protože jsem byl vnitřně vyděšený, že je to člověk, kterýmu tlačí obrovský nádor na mozek a on mi silou myšlenky může nechat explodovat jakoukoliv končetinu mého těla. Rozhodl jsem se, že si cigaretu nedokouřím před vchodem, nýbrž že barák obejdu a půjdu přes rondel.
Doma jsem na to při kuchtění rychle zapomněl (historka se slepenejma špagetama).
Když jsem cvičil na kytaru, praskla mi struna. Když jsem pustil potkana na procházku po pokoji, prokousal mi můj nejoblíbenější míček (moje vina, že jsem ho tam nechal válet), když jsem tancoval před zrcadlem, spadli na mě boty.
A takovejch věcí se dělo opravdu dost a mě už docházeli nervy. Přišla máma, nechala v lednici nějaký jídlo, dvě stovky na víkend, vyprala si a zase zmizela. Přišel táta, pozdravil mě, zeptal se mě jestli nechci koupit něco v Globusu a odešel.
Venku už byla tma a já se rozhodl, že taky vycestuju.
Asi jsem se už zmínil, že žiju bezmobilní život. Takový život má spoustu výhod, ale zároveň jednu (nebo více) nevýhodu. Totiž, že po večerech, když nejsem na ničem s nikým domluvený, cestuju po Praze dost na slepo. Nevím, jestli v hospodě zastihnu ty, co si myslím, že tam zastihnu a limonádu si tam vypiju jednu, pádím dál. Včera jsem cestoval za Jirkou do Bráníka, kde jsem si myslel, že se rozhodnu kam dál. Cestou jsem vymyslel dvě klaunská představení (jedna taková moje touha: Hrát Klauniády, protože si myslím, že na české divadelní scéně to poslední dobou není s Klauniádama moc růžové) o kterých jsem potom s Jirkou mluvil. Nebylo mu moc dobře, tak jsem ho nakonec nechal vyspat a v devět jsem vyrazil na další cestu. V hlavě jsem měl Zahradu (tři zastávky nad Palmovkou), tentokrát mi 124 ujela před nosem a já se rozhodl, že spíš půjdu na tramvaj a pak metrem, když jsem byl dvacet metrů od zastávky, za mnou zaparkoval autobus ve směru dolů. Nechal jsem to plavat, že se radši projdu (strašně rád poslední dobou chodím). Sám šlapat do neurčita. Trochu mi to zní, jak název nějaký písničky, ale není to písnička, jen tahle chvíle. Nemám sluchátka, tak neposlouchám muziku a spíš se snažím vnímat všechny podněty okolního světa. Neříkám, že si člověk nepřemýšlí dobře, když poslouchá muziku, ale podle mě se spíš rozplývá s náladou, kterou mu hudba nese. Když vnímáte podněty okolí (zvuk větru, motorových vozidel, praskání štěrku pod nohama...) tak na ty podněty reagujete a myslíte na ně. A podnětů okolí mnohem víc, než podnětů ve sluchátkách. Samozřejmě, že když máte hudbu ve sluchátkách, tak vidíte a můžete si přemýšlet o tom co vidíte (světla v oknech, stromy, lidi, které míjíte...), ale nese se to vždycky v náladě muziky, která všechno přebíjí. A tak jsem si došlapal na tramvajovou zastávku. Lidi na zastávce nadávali na zimu, ale mě bylo celkem teplo. Přijela tramvaj, sednul jsem si do ní a nechal se odvézt na Palačák, kde jsem přestoupil na metro. Sednul jsem si a ke mě si přisednul jeden zamilovaný pár. Oba snědší, snad španělé nebo jen osmahnutý ze solárka. On byl velmi divnej, oči schovaný za brejličkama působili dost exoticky a prťavě, což mi dodalo v teorii, že to není čech a holka velmi krásná a k němu přítulná. Asi bych chtěl být na jeho místě, ale celou cestu do Zahrady jsem pak měl pocit, že mě jejich láska pronásleduje (jako ilustrační obrázek bych na toto místo mrsknul obrovský srdce s krvelačným úsměvem a kudlou v ruce). Vystoupili na Palmovce, jako já. Nastoupili do stejný tramvaje, jako já. Vystoupili na zastávce, stejný jako já a i šli úplně stejným směrem. Naštěstí do hospody, která se jmenuje Zahrada, se mnou nešli.
Na Zahradě se dost hulí a chodí tam parta, kolem kluka, který chodil dva roky s mojí nejlepší kamarádkou a tak jsem k nim taky trochu přičichl. Proto jsem tam taky šel, že jsem měl jistotu, že tam budou. Moje jistota nebyla opodstatněná a z bandy nebyl nikdo. Přesto je Zahrada dobrá na pozorování. Kamarádka mi jednou vyprávěla, jak vzniklo vymalování zdí: Jeden týpek se na půl roku zavřel dovnitř, žral houby a maloval. Snad to nemuseli bejt jenom houby, možná si píchal, ale podle mě piko (ne že bych ho někdy měl) nebo herák nemůžou v kreativnosti fungovat, jako látky: LSD a THC. Zahrada je fajn, ale neznám moc barmana (kromě historek, jak se tam s někým pomlátil, jak se ožral, vytuhnul, jak byl na lidi protivnej...) a na pokec u baru to tím pádem moc není.
Moje cesta skončila v Letňanech. U jedný dívky, která si nepřeje být jmenovaná, jsme se strašně ožrali zbytkem Myslivecký, co jsem dostal k narozeninám a půlkou celou flaškou ruma. Naštěstí to už byla Sobota 14. a tím pádem Valentýn, ale o tom třeba zase zítra...
Zkrátka jsem nevěřící pátečník. Jsem nevěřícný pátečník, když se ráno probouzím a shledám, že během noci se mi na noze objevila ponožka. Velmi divné, jelikož nechodím spát s ponožkami na nohou - snad jen, když jsem nemocnej, ale poslední dobou se těším velmi dobrému zdraví. Ale ponožku jsem sundal a hodil ji na hromadu špinavého prádla (jestli se tomu dá hromada ještě říkat: všude na podlaze mího pokoje se válí špinavý prádlo), a polonahej jsem se vydal do koupelny, kde jsem si napustil vanu. Paráda! Snad stejně dlouho, jako jsem nebyl nemocnej, netekla v baráku rezavá voda. Ale to není tak špatný, protože rezavá voda po chvilce proteče a je tu voda čistá. Na koupel sice nebyla nálada, ale dal jsem si sprchu, vyčistil zuby, udělal čaj (došel cukr) a vydal jsem se do Billy, že si koupím něco k obědu. V kapse mi cinkalo třicet korun, co mi zbylo z předchozího dne, kdy jsem v Roxy odmítnul utrácet. (asi by byla očividná lež, kdybych napsal, že jsem si nastrkal pod bundu špageti, chilli omáčku, tři vejce a jednu klobásu, za peníze jsem si koupil jen pět rohlíků a myslel, že mi to projde. Problém by byl, že celou dobu mě sledoval tajnej a za kasou mi udělal osobní prohlídku, moje cesta pak vedla do zadržovací cely, protože jsem náhodou podobnej jednomu hledanýmu Moldavanovy a doma jsem si na stole zapomněl svoji zbrusu novou občanku. Nevěřili byste tomu, protože kdyby jo, museli byste uvěřit hlavně tomu, že jsem zloděj. Jenže den se ubíral úplně jiným směrem) Za peníze jsem si koupil špageti, které se mi později, když jsem je vařil, kompletně slepili a byly nepoživatelné, a dvě nohy nejlevnějšího párku. Zbyly mi přesně čtyři koruny na kusovku v trafice a tak jsem si spokojeně kouřil cestou domů. Ta cesta není nijak dlouhá a většinou, když si u metra zapálím, většinu cigarety vykouřím před barákem, kde sleduji procházející sousedy a slušně je zdravím. Když jsem takhle včera dokuřoval, snažil se dobýt do baráku jeden strašně podivnej chlapík. Obě oči měl nateklý takovým způsobem, že jste nevěřili, že může vůbec vidět. Připomínalo mi to trochu, když jsem spadnul ze skály a roztrhl si čelo. Nic vážného to nebylo, kůži mi sešili šesti stehy a já byl celkem v pořádku (když nepočítám ostatní drobná zranění), jenže tři dny na to jsem se bál, že na oko oslepnu, protože mi nateklo strašlivým způsobem. Úplně stejně měl tenhle chlápek nateklý obě oči. Je pravda, že se do baráku přímo nedobýval, ale prohlížel si zvonky. Nekomunikoval jsem s ním, protože jsem byl vnitřně vyděšený, že je to člověk, kterýmu tlačí obrovský nádor na mozek a on mi silou myšlenky může nechat explodovat jakoukoliv končetinu mého těla. Rozhodl jsem se, že si cigaretu nedokouřím před vchodem, nýbrž že barák obejdu a půjdu přes rondel.
Doma jsem na to při kuchtění rychle zapomněl (historka se slepenejma špagetama).
Když jsem cvičil na kytaru, praskla mi struna. Když jsem pustil potkana na procházku po pokoji, prokousal mi můj nejoblíbenější míček (moje vina, že jsem ho tam nechal válet), když jsem tancoval před zrcadlem, spadli na mě boty.
A takovejch věcí se dělo opravdu dost a mě už docházeli nervy. Přišla máma, nechala v lednici nějaký jídlo, dvě stovky na víkend, vyprala si a zase zmizela. Přišel táta, pozdravil mě, zeptal se mě jestli nechci koupit něco v Globusu a odešel.
Venku už byla tma a já se rozhodl, že taky vycestuju.
Asi jsem se už zmínil, že žiju bezmobilní život. Takový život má spoustu výhod, ale zároveň jednu (nebo více) nevýhodu. Totiž, že po večerech, když nejsem na ničem s nikým domluvený, cestuju po Praze dost na slepo. Nevím, jestli v hospodě zastihnu ty, co si myslím, že tam zastihnu a limonádu si tam vypiju jednu, pádím dál. Včera jsem cestoval za Jirkou do Bráníka, kde jsem si myslel, že se rozhodnu kam dál. Cestou jsem vymyslel dvě klaunská představení (jedna taková moje touha: Hrát Klauniády, protože si myslím, že na české divadelní scéně to poslední dobou není s Klauniádama moc růžové) o kterých jsem potom s Jirkou mluvil. Nebylo mu moc dobře, tak jsem ho nakonec nechal vyspat a v devět jsem vyrazil na další cestu. V hlavě jsem měl Zahradu (tři zastávky nad Palmovkou), tentokrát mi 124 ujela před nosem a já se rozhodl, že spíš půjdu na tramvaj a pak metrem, když jsem byl dvacet metrů od zastávky, za mnou zaparkoval autobus ve směru dolů. Nechal jsem to plavat, že se radši projdu (strašně rád poslední dobou chodím). Sám šlapat do neurčita. Trochu mi to zní, jak název nějaký písničky, ale není to písnička, jen tahle chvíle. Nemám sluchátka, tak neposlouchám muziku a spíš se snažím vnímat všechny podněty okolního světa. Neříkám, že si člověk nepřemýšlí dobře, když poslouchá muziku, ale podle mě se spíš rozplývá s náladou, kterou mu hudba nese. Když vnímáte podněty okolí (zvuk větru, motorových vozidel, praskání štěrku pod nohama...) tak na ty podněty reagujete a myslíte na ně. A podnětů okolí mnohem víc, než podnětů ve sluchátkách. Samozřejmě, že když máte hudbu ve sluchátkách, tak vidíte a můžete si přemýšlet o tom co vidíte (světla v oknech, stromy, lidi, které míjíte...), ale nese se to vždycky v náladě muziky, která všechno přebíjí. A tak jsem si došlapal na tramvajovou zastávku. Lidi na zastávce nadávali na zimu, ale mě bylo celkem teplo. Přijela tramvaj, sednul jsem si do ní a nechal se odvézt na Palačák, kde jsem přestoupil na metro. Sednul jsem si a ke mě si přisednul jeden zamilovaný pár. Oba snědší, snad španělé nebo jen osmahnutý ze solárka. On byl velmi divnej, oči schovaný za brejličkama působili dost exoticky a prťavě, což mi dodalo v teorii, že to není čech a holka velmi krásná a k němu přítulná. Asi bych chtěl být na jeho místě, ale celou cestu do Zahrady jsem pak měl pocit, že mě jejich láska pronásleduje (jako ilustrační obrázek bych na toto místo mrsknul obrovský srdce s krvelačným úsměvem a kudlou v ruce). Vystoupili na Palmovce, jako já. Nastoupili do stejný tramvaje, jako já. Vystoupili na zastávce, stejný jako já a i šli úplně stejným směrem. Naštěstí do hospody, která se jmenuje Zahrada, se mnou nešli.
Na Zahradě se dost hulí a chodí tam parta, kolem kluka, který chodil dva roky s mojí nejlepší kamarádkou a tak jsem k nim taky trochu přičichl. Proto jsem tam taky šel, že jsem měl jistotu, že tam budou. Moje jistota nebyla opodstatněná a z bandy nebyl nikdo. Přesto je Zahrada dobrá na pozorování. Kamarádka mi jednou vyprávěla, jak vzniklo vymalování zdí: Jeden týpek se na půl roku zavřel dovnitř, žral houby a maloval. Snad to nemuseli bejt jenom houby, možná si píchal, ale podle mě piko (ne že bych ho někdy měl) nebo herák nemůžou v kreativnosti fungovat, jako látky: LSD a THC. Zahrada je fajn, ale neznám moc barmana (kromě historek, jak se tam s někým pomlátil, jak se ožral, vytuhnul, jak byl na lidi protivnej...) a na pokec u baru to tím pádem moc není.
Moje cesta skončila v Letňanech. U jedný dívky, která si nepřeje být jmenovaná, jsme se strašně ožrali zbytkem Myslivecký, co jsem dostal k narozeninám a půlkou celou flaškou ruma. Naštěstí to už byla Sobota 14. a tím pádem Valentýn, ale o tom třeba zase zítra...
pátek 13. února 2009
12. únor
Včerejší plesání, nebylo plesání v pravém slova smyslu, i když se o to spousta lidí snažila oblečením. Někdo měl oblek, někdo byl aspoň slušně oblečen. Já jsem vypadal naprosto obyčejně, jediné co jsem se svým zevnějškem udělal bylo, že jsem se oholil a umyl si zuby, aby mi nepáchlo u huby. Opravdu jsem nepředpokládal, že bych si měl do Roxy vzít oblek. Roxy je sice dnes už spíše nóbl klub, ve kterým stojí nájem na večer desítky tisíc korun, pivo 33 a dvě deci vína 45, ale i to není na oblek. Zvlášť, když je stále cítit trochu ten odér minulosti. Minulosti, ve které Roxy byl vyloženě undergroundový klub, celý nabílen, aby těch pár obyčejných žárovek, dokázalo prosvětlit sál. Tenkrát to musel být zážitek, vyrazit si do Roxy, dnes to opravdu působí trochu divně, ale i tak patří mezi špičku pražských klubů. Možná se vzpomínkou na minulost, která mi byla spíše tlumočená, jsem si nevzal oblek, nýbrž svoje obyčejný oblečení (kraťasy přes kalhoty, tričko s obrázkem a přes to rozevírací mikinu). Přesto byla maturantka ráda, že jsem se oblíkl normálně, protože to údajně řekla všem a ti všichni si na truc vzali obleky.
Jelikož jsem na místě znal jenom pár lidí a neměl jsem zrovna povídavou náladu, často jsem utíkal do svojí hlavy a bavil se myšlenkama nebo jen stál a poslouchal hudbu. Dá se říct, že jsem se nebavil, protože v rámusu se skutečně nedá moc bavit. Večer, kdy se bavím, si představuju tak, že ho celej prokecám. Odtud se nejspíš vzalo i to slovo. Tak proč mají lidi chuť, jít se bavit na hlasitý koncert? Musejí si řvát do uší, často jen přikyvují, jakože rozumí a přitom z věty řečníka slyšeli, jen takové minimum, aby si nepřipadali jako blbci. Jistě, jsou tu přestávky mezi jednotlivými skupinami, když se dá celkem bavit, ale šíře témat je celkem omezená. A já byl se skupinkou lidí, se kterou jsem si toho měl hodně co říct, protože jsem se s nima už dlouho neviděl, ale oni chodili tancovat a řvát si do uší.
Pak jsem se naštěstí uvolnil s maturantkou na místo, kde jsme si mohli povídat a bylo to fajn. Jenže pak nás to zase strhlo jinými směry.
Přes to všechno nebavení, nemůžu říct, že bych byl otrávenej, že jsem na tý akci byl. Jsem nadmíru spokojenej, protože co mě uklidňovalo, bylo sledování lidí při tanci, lidí, kteří řeší nějaký problém, vyznávají si opile lásku, blejou v rohu, přemýšlí, kde si vykouří trávu, kdo koho pozve na panáka, kdo s kým spí... a dívky v šatech byly tak krásné... opravdu škoda, že jsem neměl sebou aspoň jednoho plesového kamaráda, se kterým bychom ty holky probírali a třeba jedny pozvali na toho panáka k baru.
A v hlavě jsem toho měl opravdu moc. Ne alkoholu, to jsem si dal za celý večer jen dvě piva, ale myšlenek. Bohužel si pamatuji jen to, že jsem o hodně věcech přemýšlel. Snad postavy do povídek, snad o hře na kytaru... že bych se chtěl někam dostat, někam vyrazit, tak zůstat pár let, pak se vrátit...
Stihnul jsem poslední metro a četl jsem si v něm. Doma jsem si pak udělal pěknej večer, když jsem si uvařil bylinkovej čaj, dal si koupel s pěnou a usnul ve vaně. Nespal jsem dlouho, lehce polámanej jsem se probudil, když byla voda ještě trochu teplá. Osušil jsem se a zmizel pod peřinou...
Jelikož jsem na místě znal jenom pár lidí a neměl jsem zrovna povídavou náladu, často jsem utíkal do svojí hlavy a bavil se myšlenkama nebo jen stál a poslouchal hudbu. Dá se říct, že jsem se nebavil, protože v rámusu se skutečně nedá moc bavit. Večer, kdy se bavím, si představuju tak, že ho celej prokecám. Odtud se nejspíš vzalo i to slovo. Tak proč mají lidi chuť, jít se bavit na hlasitý koncert? Musejí si řvát do uší, často jen přikyvují, jakože rozumí a přitom z věty řečníka slyšeli, jen takové minimum, aby si nepřipadali jako blbci. Jistě, jsou tu přestávky mezi jednotlivými skupinami, když se dá celkem bavit, ale šíře témat je celkem omezená. A já byl se skupinkou lidí, se kterou jsem si toho měl hodně co říct, protože jsem se s nima už dlouho neviděl, ale oni chodili tancovat a řvát si do uší.
Pak jsem se naštěstí uvolnil s maturantkou na místo, kde jsme si mohli povídat a bylo to fajn. Jenže pak nás to zase strhlo jinými směry.
Přes to všechno nebavení, nemůžu říct, že bych byl otrávenej, že jsem na tý akci byl. Jsem nadmíru spokojenej, protože co mě uklidňovalo, bylo sledování lidí při tanci, lidí, kteří řeší nějaký problém, vyznávají si opile lásku, blejou v rohu, přemýšlí, kde si vykouří trávu, kdo koho pozve na panáka, kdo s kým spí... a dívky v šatech byly tak krásné... opravdu škoda, že jsem neměl sebou aspoň jednoho plesového kamaráda, se kterým bychom ty holky probírali a třeba jedny pozvali na toho panáka k baru.
A v hlavě jsem toho měl opravdu moc. Ne alkoholu, to jsem si dal za celý večer jen dvě piva, ale myšlenek. Bohužel si pamatuji jen to, že jsem o hodně věcech přemýšlel. Snad postavy do povídek, snad o hře na kytaru... že bych se chtěl někam dostat, někam vyrazit, tak zůstat pár let, pak se vrátit...
Stihnul jsem poslední metro a četl jsem si v něm. Doma jsem si pak udělal pěknej večer, když jsem si uvařil bylinkovej čaj, dal si koupel s pěnou a usnul ve vaně. Nespal jsem dlouho, lehce polámanej jsem se probudil, když byla voda ještě trochu teplá. Osušil jsem se a zmizel pod peřinou...
čtvrtek 12. února 2009
11. únor
Den, kdy jsem procestoval skoro celou Prahu křížem krážem. Je to jednoduché, ráno jsem vstal a den si pěkně naplánoval. Plán zněl: ve dvě se stavím v Dejvicích za mámou do práce, abych měl nějaké peníze na večer a na další den, na jídlo, pak sjedu na I.P.Pavlova, kde mám v půl čtvrtý sraz s kámoškou v Souterrainu, pak sjedu na Bráník, kde budu tak do sedmi, odkud pojedu na Palmovku, ze který se nakonec někdy v nočních hodinách vrátím zpět na Lužiny.
Ani jsem se nenadál a už bylo půl druhý. Rychle jsem dosnídal klobásu se sýrem, hodilna sebe nějaké oblečení, zabalil kytaru a vyrazil přes park na autobus. Autobus mi sice nejel zrovna na čas, takže jsem v hnusném počasí, které venku panovalo už z předchozího dne, mrznul na zastávce a procvičoval si hbité prsty na mé nové zálibě - triky s kartama. V autobuse jsem si pak sednul na takovou tu čtyřku, která je pro staré a nemocné lidi (snad mi to Bůh odpustí), kde vedle mě seděla taková stará paní, která věčně koukala z okýnka a každou chvilku vypadala, že vystoupí. Nakonec se osmělila a zeptala se mě: "Můžu se Vás na něco zeptat?"
"Ano."
"Já už moc dobře nevidím a nevím, kdy mám vystoupit. Nevíte, která je zastávka, jak tam jezděj tramvaje z Řep? Já jsem odtamtuď přijela..."
"To je Motol."
"Aha... a řeknete mi, až tam budem?"
"Ano." V tu chvíli jsem se cítil, že sedím na oněch sedačkách oprávněně.
Bohužel Motol byl už za dvě zastávky a tak mě roztěkaná paní opustila s díkem v ústech. Na zbylá tři místa si sedli existence, které bych označil za pochybné. Většinu času jsem jim nerozuměl co říkají a měl jsem velké podezření, že je to nějaká šifrovaná řeč, ve které vlastně říkají: "Já jsem tak zfetovanej, ještě že nejsem v práci..." Byli to dva kluci a jedna holka. Byl jsem radši, když mluvili kluci a dělali si z holky srandu, protože holka mluvila dobře, jen, když si brblala pod nosem, ale když se snažila vyjádřit nějakou svoji myšlenku, zvýšila hlas a to pro mě bylo utrpení. Mám rád nakřáplý hlasy, ale ona měla takovej nakřáplej ječák. Ještě sebou měli pitbulla, kterej byl strašně hodnej, měl košík, byl na krátkém vodítku (což prej má takhle bejt, jsem se nedávno dočetl v metru na plakátě) a bylo na něm vidět, že miluje svoje páníčky. S vodítkem si tam házeli, protože nikdo ho nechtěl držet a měli z toho srandu. Paní co seděla přes uličku vypadala docela nervozně, když na ní pesan vyplázl jazyk.
Dojeli jsme až na Dejvice, kde jsem rovnou zamířil k architektonické fakultě, kde dělá máma v knihovně. Když jsem procházel kolem té nové technické knihovny, v duchu jsem si počítal, kolik by to chtělo trhaviny na odpálení něčeho takového, (Že se znovu vracím k tématu Národní knihovny, ale tahle Národní technická knihovna je fakt divná a nechtěl bych, aby ta naše vypadala podobně) protože až se knihovna 9.září slavnostně otevře, tak máma už možná bude bez práce.
Máma seděla ve svém butikovaném tričku (hippie knihovnice) ve své kanceláři a rvala nově příchozí časopisy z celého světa, do počítače. Ze zajímavosti jsem otevřel jednu obálku, ve které byl časopis z Německa a byl jsem lehce otrávenej, že to není exotičtější časopis. Ale Fakulta dává ročně do časopisů asi půl milionu, říkala máma a to není tolik peněz na všechny ty předplatný.
No nic. První část mise jsem splnil, zavtipkoval s mámou, vzal peníze a vyrazil na Ípák. Z Dejvic se jede na Pavlák docela rychle. Stačí, když sjedete na Náměstí Míru, a pak už to máte docela rychle. Jede se dokonce mnohem příjemněji, když naproti vám v Metru sedí holka, která je moc pěkná a čte si Vančuru, takže vám nevěnuje jediný pohled a vy na ní, jak úchyl můžete civět.
Na Míráku jsem si koupil krabičku cigaret, a každej Pražák dobře ví, že na Míráku jsou ty nejlepší párky v rohlíku, v celé Praze (nejde jen o samotný vynikající párek a křupavoučkej rohlík, ale taky o velkou nabídku hořčice a dva druhy kečup jemný a pálivý (s feferonkama) a ještě vám můžou dát Tatarku), tak jsem si nemohl jeden nekoupit a k němu plechovku koly na později.
Když jsem se kouknul na hodiny, v projíždějící tramvaji (taky to děláte?) zjistil jsem, že mám ještě skoro dvacet minut času, abych dorazil do Souterrainu, který je na Bělehradský. Tak jsem si udělal procházku Americkou, pak jsem prošel Záhřebskou kolem Belgický, ocitl jsem se v... znát všechny ty ulice, to je skoro, jako bejt kartograf... a nakonec jsem narazil na Bělehradskou, ke které už mířila kámoška. Pozdravili jsme se a zapluli do Souterrainu. Dal jsem si jedno pivo, protože jsem usoudil, že na něj mám čas a i chuť (tohle měl bejt non-alkoholickej deník, kterej jsem chtěl nazvat: "Deník abstinenta" /"Deník Absitha"/) a koukal povídal jsem si s kámoškou. My se vídáme sporadicky, ale musím přiznat, že velmi rádi.(I proto se ve chvílích, kdy popisuju včerejší den, těším na ples, který je dnes.) Protože škola, kterou Aja studuje je při Židovské obci, tak náš hovor sklouznul na současnou situaci v Gaze. Já moc správy nesleduju, ale tuším, že se tam děje něco. Diskuze to byla útočná proti neviditelnému nepříteli (neviditelná je víra v Boha), až jsem se zapomněl v čase a bylo najednou 16.10, takže jsem měl dvacet minut abych dorazil na Bráník.
Zaplatil jsem pivo, rozloučil jsem se, vyčůral jsem se (na záchodě mě pozdravila neznámá dívka, ale pěkná) a vyrazil. Když jsem vcházel do Metra, s kytarou na zádech, tak z eskalátoru proti mě mířil Xindl a za ruku si držel svoji zrzavou přítelkyni (přemýšlel jsem, jestli to není ona dáma, se kterou jsem se kdysi střetnul v metru a skončilo to druhý den u ní). Protože se na mě koukal, napadlo mě, jestli to je kvůli kytaře nebo kvůli tomu, že se Ondrové prostě vycítěj (taky jestli to není kvůli tý holce, která si mě tehdy fotila, když jsem od ní odcházel a on mohl najít ty fotky).
Metro stálo ve stanici, tak jsem naskočil do dveří a vezl se na Budějovickou. (Později večer jsme debatovali o tom, že každá linka metra je jiná a na každý jezdí jiný typ lidí. Třeba když jsem jel z Dejvickný, tak jsem jel se stádem studentů a líbila se mi holka, co četla Vančuru. V tomhle metru se mi nelíbil nikdo, protože všichni měli životem unavenou tvář - takže to je kategorie: Pracující)
Na Budějovický jsem spěchal a vyplatilo se mi to, protože autobus zrovna přijel a já to opravdu stihnul přesně na půl pátou, k Jirkovy.
Jirka mi dal několik užitečných rad ohledně kytary, já se mu pokusil trochu osvětlit psaní divadelních her a jako příklad jsem u přečetl svoji prvotinu, kterou jsem psal trochu ve vzteku vůči okleštěným divadelním formám. Ani jsem nečekal, že se pro ni Jirka nadchne a řekne: "Do toho bysme mohli jít" a hra se možná po dvou a půl letech od napsání, zrealizuje. Ohledně toho jsme ještě řešili program na 13.března, kdy se bude konat další z divadelních večerů Cílené nejistoty. Nebudu se o tom moc šířit, protože nevím, na kolik je danej faktor tajnosti. Jen můžu naznačit, že to bude silně připomínat filmové trailery a snad se skupina dohodne a bude i hudební číslo. Kupodivu ta schůzka opravdu byla kreativní a celkem dost jsme toho vymysleli. Nesedeli jsme jen zhulení a nesledovali Listera (Jirkova kocoura), jak blázní po bitě. A v sedm jsem se skutečně dokázal zvednout a vyrazil jsem na Palmovku.
Tohle je asi nejdelší cesta a jsou dvě možnosti, jak se dostat na Palmovku. Jedna je, že se seběhne ze zastávky "Pod Pekařkou," kde sídlí Jirka dolů na Dvorce, odsuď se jede tramvají na Karlovo náměstí a pak už jen metrem na Palmovku. Další možností je autobus 124, který jede ze Dvorců a vy si na něj můžete nastoupit na za zastávce "U školy," jenže je to asi minutová cesta pěšky a přímo pod barákem máte třetí variantu, která se jmenuje "Autobusová přestupka." Je to zhruba takhle: Nastoupíte si do 118 a svezete se na Budějovickou, kde ji buď celou oběhnete, abyste se dostali na stanoviště 124 a dál jeli na Želivského (odkud se jede dál tramvají, přímo na Palmovku - sem zapomněl dodat) a nebo se svezete 118 na Brumlovku, kde si taktéž můžete nastoupit na 124 (minule jsem nevěděl, že společné stanoviště mají ty dva autobusy na Brumlovce a z Budějárny na Brumlovku jsem šel pěšky a cesta se dost protáhla.
Takže já jsem nevěděl v kolik odkud jedou autobusy, tak jsem se podíval nejprve na 118, zjistil, že mi nejspíš ujela a rozhodl jsem se jít na 124, jestli mi náhodou taky neujela, že se můžu vrátit a počkat na další 118. Udělal jsem dobře, protože díky ostrozraku jsem uviděl, že se autobus blíží na zastávku a spustil jsem sprint. (Doprava je vážně jediná věc, při které běhám) Autobus jsem stihnul a tak jsem mohl jet rovnou až na Želivského. Kytaru jsem svíral mezi nohama a snažil se, aby lidem nepřekážela, ale stejně si naproti mě nikdo nesedl celou cestu. Mimochodem autobus 124 je ten nejpekelnější autobus, kterým se dá v Praze jet. Hlavním komunikacím se snaží vyhýbat a snaží se vzít všechny ty postranní uličky. Ať jsou na kopci, ať k nim vedou sebeostřejší zatáčky, prostě za nima jede. Jednou jsem tu cestu stál a cítil jsem se, jako kapitán lodi, který při tajfunu vyšplhá na nejvyšší stožár, je přivázaný provazy a směje se Poseidonovy do tváře.
Na Želivského jsem přestoupil na tramvaj deset a dorazil k Jiřímu, kde jsem si rovnou poručil pivo, bez přemýšlení. Minule jsem sosal limčy a určitě bych je zvládnul pít i teď, jenže jsem měl na jazyku takovou chuť, že bych je vypil všechny strašně rychle a bylo by mi špatně. Přišel Dejv, pokecali jsme se, já mu svěřil svoji novou ideu, on se jí zasmál. Hrálo se na kytary a hospoda se plnila lidmi, až jich tam bylo nevídaně moc. Chodilo se před hospodu na brka, mrkalo se nenápadně na holky, vytahovali se malířská témata (většina těch lidí, jsou malíři). Dokonce tam byla jedna holka, kterou si pamatuju z období, kdy jsem vymetal punkový koncerty a několikrát jsem se s ní střetnul, vždycky si mě nepamatovala a vždycky jsme se znovu seznamovali. Bylo to přesně jako v tom filmu. Tentokrát mi po těch dvou letech zamávala jako první.
Spokojeně, že jsem všechno zařídil, jsem vyrazil domů, zhasnul jsem lampu a spokojeně usnul
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)