11. únor

Den, kdy jsem procestoval skoro celou Prahu křížem krážem. Je to jednoduché, ráno jsem vstal a den si pěkně naplánoval. Plán zněl: ve dvě se stavím v Dejvicích za mámou do práce, abych měl nějaké peníze na večer a na další den, na jídlo, pak sjedu na I.P.Pavlova, kde mám v půl čtvrtý sraz s kámoškou v Souterrainu, pak sjedu na Bráník, kde budu tak do sedmi, odkud pojedu na Palmovku, ze který se nakonec někdy v nočních hodinách vrátím zpět na Lužiny.
Ani jsem se nenadál a už bylo půl druhý. Rychle jsem dosnídal klobásu se sýrem, hodilna sebe nějaké oblečení, zabalil kytaru a vyrazil přes park na autobus. Autobus mi sice nejel zrovna na čas, takže jsem v hnusném počasí, které venku panovalo už z předchozího dne, mrznul na zastávce a procvičoval si hbité prsty na mé nové zálibě - triky s kartama. V autobuse jsem si pak sednul na takovou tu čtyřku, která je pro staré a nemocné lidi (snad mi to Bůh odpustí), kde vedle mě seděla taková stará paní, která věčně koukala z okýnka a každou chvilku vypadala, že vystoupí. Nakonec se osmělila a zeptala se mě: "Můžu se Vás na něco zeptat?"
"Ano."
"Já už moc dobře nevidím a nevím, kdy mám vystoupit. Nevíte, která je zastávka, jak tam jezděj tramvaje z Řep? Já jsem odtamtuď přijela..."
"To je Motol."
"Aha... a řeknete mi, až tam budem?"
"Ano." V tu chvíli jsem se cítil, že sedím na oněch sedačkách oprávněně.
Bohužel Motol byl už za dvě zastávky a tak mě roztěkaná paní opustila s díkem v ústech. Na zbylá tři místa si sedli existence, které bych označil za pochybné. Většinu času jsem jim nerozuměl co říkají a měl jsem velké podezření, že je to nějaká šifrovaná řeč, ve které vlastně říkají: "Já jsem tak zfetovanej, ještě že nejsem v práci..." Byli to dva kluci a jedna holka. Byl jsem radši, když mluvili kluci a dělali si z holky srandu, protože holka mluvila dobře, jen, když si brblala pod nosem, ale když se snažila vyjádřit nějakou svoji myšlenku, zvýšila hlas a to pro mě bylo utrpení. Mám rád nakřáplý hlasy, ale ona měla takovej nakřáplej ječák. Ještě sebou měli pitbulla, kterej byl strašně hodnej, měl košík, byl na krátkém vodítku (což prej má takhle bejt, jsem se nedávno dočetl v metru na plakátě) a bylo na něm vidět, že miluje svoje páníčky. S vodítkem si tam házeli, protože nikdo ho nechtěl držet a měli z toho srandu. Paní co seděla přes uličku vypadala docela nervozně, když na ní pesan vyplázl jazyk.
Dojeli jsme až na Dejvice, kde jsem rovnou zamířil k architektonické fakultě, kde dělá máma v knihovně. Když jsem procházel kolem té nové technické knihovny, v duchu jsem si počítal, kolik by to chtělo trhaviny na odpálení něčeho takového, (Že se znovu vracím k tématu Národní knihovny, ale tahle Národní technická knihovna je fakt divná a nechtěl bych, aby ta naše vypadala podobně) protože až se knihovna 9.září slavnostně otevře, tak máma už možná bude bez práce.
Máma seděla ve svém butikovaném tričku (hippie knihovnice) ve své kanceláři a rvala nově příchozí časopisy z celého světa, do počítače. Ze zajímavosti jsem otevřel jednu obálku, ve které byl časopis z Německa a byl jsem lehce otrávenej, že to není exotičtější časopis. Ale Fakulta dává ročně do časopisů asi půl milionu, říkala máma a to není tolik peněz na všechny ty předplatný.
No nic. První část mise jsem splnil, zavtipkoval s mámou, vzal peníze a vyrazil na Ípák. Z Dejvic se jede na Pavlák docela rychle. Stačí, když sjedete na Náměstí Míru, a pak už to máte docela rychle. Jede se dokonce mnohem příjemněji, když naproti vám v Metru sedí holka, která je moc pěkná a čte si Vančuru, takže vám nevěnuje jediný pohled a vy na ní, jak úchyl můžete civět.
Na Míráku jsem si koupil krabičku cigaret, a každej Pražák dobře ví, že na Míráku jsou ty nejlepší párky v rohlíku, v celé Praze (nejde jen o samotný vynikající párek a křupavoučkej rohlík, ale taky o velkou nabídku hořčice a dva druhy kečup jemný a pálivý (s feferonkama) a ještě vám můžou dát Tatarku), tak jsem si nemohl jeden nekoupit a k němu plechovku koly na později.
Když jsem se kouknul na hodiny, v projíždějící tramvaji (taky to děláte?) zjistil jsem, že mám ještě skoro dvacet minut času, abych dorazil do Souterrainu, který je na Bělehradský. Tak jsem si udělal procházku Americkou, pak jsem prošel Záhřebskou kolem Belgický, ocitl jsem se v... znát všechny ty ulice, to je skoro, jako bejt kartograf... a nakonec jsem narazil na Bělehradskou, ke které už mířila kámoška. Pozdravili jsme se a zapluli do Souterrainu. Dal jsem si jedno pivo, protože jsem usoudil, že na něj mám čas a i chuť (tohle měl bejt non-alkoholickej deník, kterej jsem chtěl nazvat: "Deník abstinenta" /"Deník Absitha"/) a koukal povídal jsem si s kámoškou. My se vídáme sporadicky, ale musím přiznat, že velmi rádi.(I proto se ve chvílích, kdy popisuju včerejší den, těším na ples, který je dnes.) Protože škola, kterou Aja studuje je při Židovské obci, tak náš hovor sklouznul na současnou situaci v Gaze. Já moc správy nesleduju, ale tuším, že se tam děje něco. Diskuze to byla útočná proti neviditelnému nepříteli (neviditelná je víra v Boha), až jsem se zapomněl v čase a bylo najednou 16.10, takže jsem měl dvacet minut abych dorazil na Bráník.
Zaplatil jsem pivo, rozloučil jsem se, vyčůral jsem se (na záchodě mě pozdravila neznámá dívka, ale pěkná) a vyrazil. Když jsem vcházel do Metra, s kytarou na zádech, tak z eskalátoru proti mě mířil Xindl a za ruku si držel svoji zrzavou přítelkyni (přemýšlel jsem, jestli to není ona dáma, se kterou jsem se kdysi střetnul v metru a skončilo to druhý den u ní). Protože se na mě koukal, napadlo mě, jestli to je kvůli kytaře nebo kvůli tomu, že se Ondrové prostě vycítěj (taky jestli to není kvůli tý holce, která si mě tehdy fotila, když jsem od ní odcházel a on mohl najít ty fotky).
Metro stálo ve stanici, tak jsem naskočil do dveří a vezl se na Budějovickou. (Později večer jsme debatovali o tom, že každá linka metra je jiná a na každý jezdí jiný typ lidí. Třeba když jsem jel z Dejvickný, tak jsem jel se stádem studentů a líbila se mi holka, co četla Vančuru. V tomhle metru se mi nelíbil nikdo, protože všichni měli životem unavenou tvář - takže to je kategorie: Pracující)
Na Budějovický jsem spěchal a vyplatilo se mi to, protože autobus zrovna přijel a já to opravdu stihnul přesně na půl pátou, k Jirkovy.
Jirka mi dal několik užitečných rad ohledně kytary, já se mu pokusil trochu osvětlit psaní divadelních her a jako příklad jsem u přečetl svoji prvotinu, kterou jsem psal trochu ve vzteku vůči okleštěným divadelním formám. Ani jsem nečekal, že se pro ni Jirka nadchne a řekne: "Do toho bysme mohli jít" a hra se možná po dvou a půl letech od napsání, zrealizuje. Ohledně toho jsme ještě řešili program na 13.března, kdy se bude konat další z divadelních večerů Cílené nejistoty. Nebudu se o tom moc šířit, protože nevím, na kolik je danej faktor tajnosti. Jen můžu naznačit, že to bude silně připomínat filmové trailery a snad se skupina dohodne a bude i hudební číslo. Kupodivu ta schůzka opravdu byla kreativní a celkem dost jsme toho vymysleli. Nesedeli jsme jen zhulení a nesledovali Listera (Jirkova kocoura), jak blázní po bitě. A v sedm jsem se skutečně dokázal zvednout a vyrazil jsem na Palmovku.
Tohle je asi nejdelší cesta a jsou dvě možnosti, jak se dostat na Palmovku. Jedna je, že se seběhne ze zastávky "Pod Pekařkou," kde sídlí Jirka dolů na Dvorce, odsuď se jede tramvají na Karlovo náměstí a pak už jen metrem na Palmovku. Další možností je autobus 124, který jede ze Dvorců a vy si na něj můžete nastoupit na za zastávce "U školy," jenže je to asi minutová cesta pěšky a přímo pod barákem máte třetí variantu, která se jmenuje "Autobusová přestupka." Je to zhruba takhle: Nastoupíte si do 118 a svezete se na Budějovickou, kde ji buď celou oběhnete, abyste se dostali na stanoviště 124 a dál jeli na Želivského (odkud se jede dál tramvají, přímo na Palmovku - sem zapomněl dodat) a nebo se svezete 118 na Brumlovku, kde si taktéž můžete nastoupit na 124 (minule jsem nevěděl, že společné stanoviště mají ty dva autobusy na Brumlovce a z Budějárny na Brumlovku jsem šel pěšky a cesta se dost protáhla.
Takže já jsem nevěděl v kolik odkud jedou autobusy, tak jsem se podíval nejprve na 118, zjistil, že mi nejspíš ujela a rozhodl jsem se jít na 124, jestli mi náhodou taky neujela, že se můžu vrátit a počkat na další 118. Udělal jsem dobře, protože díky ostrozraku jsem uviděl, že se autobus blíží na zastávku a spustil jsem sprint. (Doprava je vážně jediná věc, při které běhám) Autobus jsem stihnul a tak jsem mohl jet rovnou až na Želivského. Kytaru jsem svíral mezi nohama a snažil se, aby lidem nepřekážela, ale stejně si naproti mě nikdo nesedl celou cestu. Mimochodem autobus 124 je ten nejpekelnější autobus, kterým se dá v Praze jet. Hlavním komunikacím se snaží vyhýbat a snaží se vzít všechny ty postranní uličky. Ať jsou na kopci, ať k nim vedou sebeostřejší zatáčky, prostě za nima jede. Jednou jsem tu cestu stál a cítil jsem se, jako kapitán lodi, který při tajfunu vyšplhá na nejvyšší stožár, je přivázaný provazy a směje se Poseidonovy do tváře.
Na Želivského jsem přestoupil na tramvaj deset a dorazil k Jiřímu, kde jsem si rovnou poručil pivo, bez přemýšlení. Minule jsem sosal limčy a určitě bych je zvládnul pít i teď, jenže jsem měl na jazyku takovou chuť, že bych je vypil všechny strašně rychle a bylo by mi špatně. Přišel Dejv, pokecali jsme se, já mu svěřil svoji novou ideu, on se jí zasmál. Hrálo se na kytary a hospoda se plnila lidmi, až jich tam bylo nevídaně moc. Chodilo se před hospodu na brka, mrkalo se nenápadně na holky, vytahovali se malířská témata (většina těch lidí, jsou malíři). Dokonce tam byla jedna holka, kterou si pamatuju z období, kdy jsem vymetal punkový koncerty a několikrát jsem se s ní střetnul, vždycky si mě nepamatovala a vždycky jsme se znovu seznamovali. Bylo to přesně jako v tom filmu. Tentokrát mi po těch dvou letech zamávala jako první.
Spokojeně, že jsem všechno zařídil, jsem vyrazil domů, zhasnul jsem lampu a spokojeně usnul