Nejvtipnější je, že lidi - ať je jim deset, dvacet, třicet nebo kterýkoliv rok mezi tím - si vždycky připadají starší. Já sám to znám, když pařím někde s mladšími, tak si myslím, že jsem na ně moc starej. Když jsem se staršími, tak sem tam slyším to samé zaremcání.
Proč nad tím uvažuji? Protože jsem si přečetl u jedné dívky, která měla včera maturitní ples, že už se cítí stará na chlastání. Já jsem maturoval před rokem, tak jsem tím pádem ještě starší. Asi bych s tím chlastem měl opravdu seknout, jinak mě to do dvou let zabije.
Ale houby... taky jsem byl na tom plese. A potom dokonce na místě temnějším, než nejtemnější palác krále zla Oberona. Na místě, odkud nás vyhodil plešatý démon se slovy: "Tady je konec, tak se zvedněte a odejděte!" který po několika málo sekundách dodal hrůzostrašným hlasem: "To nebyl vtip!" (Žertující démon).
Ale asi bych měl podat výklad hezky popořadě (jak by řekl můj mentor: "se správnou narací")
Já jsem člověk, kterej rád spí. Možná se o tom nedá říct, že bych rád spal, ale jsem naučenej spát do kdy se mi zachce. To ode dne, kdy jsem opustil všechny školy a povinnosti spojené se vstáváním. Proto mi nedělá moc dobře, když vstanu jinak, než na co je moje tělo naučené. Třeba poslední středa v lednu: sedím si v hospodě, ze které potom sjedu za kámoškou, v kapse mám flašku myslivecký, kterou spolu skoro celou vypijeme a jdeme spát kolem třetí hodiny. Pak mě v šest ráno budí, že musí do práce a já jsem tedy taky nucen vstát a mám spoustu zařizování. Ten den, kdy jsem špatně vstal, hodně věcí poseru.
Nad tímhle jsem uvažoval, když jsem se v pět ráno koukal probuzenej do stropu a v hlavě mě strašil zametačův svět. Otázky typu: "to mám sakra jako psát o zametačovy? Z jakýho pohledu to budu psát? Co to vlastně bude za příběhy?" mi zabrali asi dvě hodiny, než jsem se v sedm postavil na nohy, že spát už stejně nemá cenu.
Ukuchtil jsem si snídani (vajíčka - někdy cibulka v nich vypadá jako červí mozek) a unavenýma očima pročítal noviny na internetu. Spát nemělo smysl, protože když jsem neusnul ještě za tmy, za světla nemělo ani význam se o to pokoušet. Po opuštěném bytě jsem chodil jako mrtvola, na balkoně kouřil cigarety a klepal zimu schoulenej pod dekou. Pouštěl si muziku, dokoukal rozkoukanej seriál a strašně se netěšil představě, že v tomhle stavu půjdu večer na ples.
Ale šel jsem. Šel jsem sice unavenej, ale těsně před tím, než jsem vyšel z baráku, jsem si uvařil silný kafe a atmosféra namačkaného kulturního domu na Vinohradech mě probudila totálně. Do toho trochu trávy venku na mrazu a už jsem skoro i na retro kapelu tančil. Trochu to zabíjela spousta vystoupení, která kvůli dispozicím místa, nebyla moc dobře vidět, když jste se netlačili, ale to mi vcelku nevadilo, protože se jednalo o ples mojí školy, kam jsem chodil a spoustu lidí znal, takže jsem se vesele zdravil, mrkal na holky a oceňoval, jak jim to sluší a do spokojenosti jsem se propil několika pivy.
A nemůžu říct, že bych jedinkrát nezavrtěl boky (jak ženské vyjádření tance!), protože jsem se přesunul do vedlejšího sálu, kde byla diskoška (někdo mi říkal, že tu byl na jednom z minulých plesů a repertoár Dj se vůbec nezměnil) a tam jsem udělal několik málo kotrmelců a jedný holce jsem ukopnul - ďábelským zvrárněním tance kmene Origari - naušnici z levého ucha.
Jenže nikde nemůžete nejspíš být do úplnýho vyčerpání, protože ti co hostí, nejsou ochotní takovou oběť podstoupit.
Tak jsme tramvají dorazili na Národní divadlo a pak už jen po nábřeží do toho nejtemnějšího místa, které jsem zmiňoval už na začátku. Každým krokem jsme byli blíž děsivému neonovému nápisu: "Karlovy Lázně" - místu, o kterém se zdá mladým nadrženým turistkám stejně, jako mladým zvráceným Češkám. Místu, kde vyperete za noc milion korun jenom na pivu. Místu, kde se ztratíte v neonovém labyrintu chodeb ihned po vstupu, když se chcete vychcat. Místu, kde Vám hned na začátku zabaví všechny zbraně, abyste se nemohli bránit, až se proti Vám rozeběhne šílený knírač s okenním střepem v ruce.
Nejen mráz mě tedy mrazil v kostech, když jsem se k onomu klubu blížil. Nejvíc mě děsil pohle na neosvětlené město, na který nejsem zvyklý. Je to tou ekonomickou krizí, že se po půlnoci zhasnou světla na Pražském hradě? Nebo jsem si toho jednoduše nikdy nevšimnul?
Stačilo ukázat lístek a byli jsme puštěni dovnitř s informací, že máme rezervované celé poslední patro jen pro sebe. Aspoň něco. Nejsem xenofobní (tedy aspoň si to o sobě myslím) a nejsem rasista (troufám si tvrdit), ale když jsme měli minulý rok my afterparty na rychlo zorganizovanou ve Vagonu, vůbec se mi tam nelíbilo právě kvůli tomu, že tam byla spousta cizích lidí, ale ne lidi ze školy. Tady díky tomu, nebyli tlačenice u baru a většinu lidí člověk znal (kromě dvou angličanů, kterým vlepil Láďa lístek do ruky, aby s námi mohli zapařit) aspoň od vidění. Muzika byla profláklá, ale ty starý pecky, které jsme už slyšeli na plese před tím, byly stále lepší, než když se Dj nejspíš pokoušel o prezentaci vlastní techno muziky. Nejspíš ne zrovna pozitivní pro něj bylo, že na jeho muziku nikdo netančil, a tak tam vlepil zase starou známou diskotékovou klasiku, mezi kterou samozřejmě nesměla chybět ona slavná diskotéková píseň od Nirvany.
Nicméně jsem netancoval, jen celou dobu líně seděl v křesle a pil pivo za čtyřicet korun (přišlo mi trochu divný přesvědčovat barmana, že desetikorunu z pade, bych fakt potřeboval "Víte, tady je na mě pivo příliš drahý a já tu desetikorunu potřebuju, tak se omlouvám, že nemůžu dát dížko). Pokuřoval vysomrované cigarety a bavil se s Davem a holkami, které se u našeho stolu trochu měnili, ale všechny měli jednu společnou věc - nenasytně jsme na ně s Davem koukali.
Pak Dj přestal hrát a naběhli na nás oni plešatí démoni. Bylo už pět hodin ráno, nejspíš hodina, kdy se na podobných akcích vyhazuje.
Někdo razil ještě dál, ale já s ohledem na svoje nulové finanční možnosti, jsem razil domů. Bylo to 24 hodin, co jsem byl vzhůru a ještě jsem měl energii neusnout v metru a vystoupit na správný zastávce (to bylo opravdu těžký - pouštěl jsem si každou chvilkou do mozku elektrický impulsy). Pak jen dojít domů, strhnout ze sebe oblek, otevřít okno a dřív, než vyjde slunce, usnout.
("Šerpy nám dovezli až z Nepálu)
Žádné komentáře:
Okomentovat