21. únor

Zabíjačka.
Zabíjačková polévka, ovárek, prejt, jitrnice, tlačenka, kusy povařeného masa - před tím však prase, které visí ve vzduchu a řezník mu vykuchává vnitřnosti, hází je do různých kbelíků, uřezává hlavu, aby si ji mohl dát na řeznický pultík (nebo opracovat lebku a tu používat jako přilbu, stejně jako ti staří prasečí válečníci ze severských pověstí). Předtím však, než začne tahat střeva z břicha, aby se z nich mohly udělat jitrnice, musí prase skolit jediným výstřelem pumpičkou mezi oči.
Tak nějak vypadá průběh zabíjačky. Aspoň co si pamatuju z dětství, kdy jsme vždycky na začátku zimy jezdili s rodinou do Tovačova, kde to všechno probíhalo, dokud neumřel děda a nemusel se prodat barák. Miloval jsem všechny chvíle v Tovačově, nikdy jsem neviděl, jak prasátko porážejí, protože nechtěli, abysme to s bráchou viděli. Stejně jsme slyšeli poslední zakvičení ze dvorku, štěkot psa a pak výstřel. Chvíli na to jsem už držel hrnec u rány a chytal krev na polívku z prasečího těla. Celý den jsem se přežíral masem (nejvděčnější je prasečí srdce) a večer, když byla hotová polívka, stačil jeden talíř, abych ho krutě zvrátil v kuchyni na podlahu a další půlhodiny se potácel nad kompostem, kde mě sledoval vesnický ořech Míša.
Včera jsem zažil trochu jinou zabíjačku, kterou jsem vlastně ani nezažil, protože jsem dorazil ve chvíli, kdy už prase bylo dávno rozporcované a tlupa mániček se hřála kolem ohniště, pivo v jedný ruce, druhá připravená na panáka rumu.
Když jsem otevřel flašku medoviny, zmizela v kruhu a už se nevrátila. To mě mile překvapilo, protože jsem jí dostal od táty se slovy, že to doma stejně nikdo nepije.
Hřál jsem se u ohně několik hodin, poslouchal podnapilé historky veteránů, občas se od někoho napil piva, poprděl z jointa a čuchnul k boileru, ve kterém se dělalo maso.
Celá ta zabíjačka, spojená s koncertem kapel večer, byla vlastně narozeninová párty Olina, na kterou jsem přišel, aniž bych věděl, kolik slaví. Kolik slaví, jsem se dozvěděl při poslouchání dvou dětí, co srkaly plechovku coly.
"To slaví Olin 34, já myslela, že 35, ale je to 34." poučovala tak čtyřletá holčička o hlavu většího kluka.
Abych ještě chvíli zůstal u těchto dvou dětí, co srkaly plechovky coly - pobavilo mě, když ještě menší holčička si přinesla taky plechovku coly a ta čtyřletá pohoršeně prohlašovala, že to by tak malé dítě pít nesmělo: "Bude ti špatně, budeš blinkat."
Myslel jsem si, že děti pobavím, když vytáhnu míčky a zažongluji jim, ale jakmile to nejmenší dítě spatřilo, že mám míčky v ruce, hned mě o oba požádalo. Dal jsem tý holčičce jeden a smířil se s tím, že o míček přijdu, ale že si s ním aspoň bude hrát. Nic s ním nedělala. Jen ho držela v ruce a pozorovala plameny ohně. Její mamka mi dala cigaretu, tak jsem to přešel.
Horší to bylo, když jsem si opravdu začal žonglovat potom později na Muchomůrky bílé a další dítě, nejen že mi překazilo žonglování, ale taky mi jeden míček sprostě ukradlo a to mu byly tak tři roky jenom. I když jsem dítě prosil, aby mi míček vrátilo, zmizelo s ním v davu. Jediný co si pamatuji, byl škodolibý úsměšek na dětské tváři.
Poslední míček jsem dal zcela dobrovolně Elišce. Eliška je pejsek a po chvilce jsem v ní rozpoznal kvalitního žongléra. S ní jsem házel docela dlouho, dokud jsme ho neztratili a pak, když asi po půlhodině Eliška přiběhla s nalezeným míčkem, dokud mě to nepřestalo bavit.
Po několika hodinách, strávených u ohně, jsem se rozhodl, že půjdu na koncert, ale nemile mě překvapila baba, která vybírala peníze a já se musel smířit s tím, že koncert asi neuvidím. Tak jsem se přesunul zpátky k ohni, kde se daly poslouchat ještě vyjetější řeči starejch mániček, než před tím.
Nakonec se vynořil Kuba, pojedly jsme spolu povidlovej šáteček a on vymyslel plán, že mi přinese kytaru a jako hudebník nebudu muset platit. S radostí jsem souhlasil a s kapucí na hlavě (aby mě ta baba nepoznala), jsem se proplížil dovnitř, kde jsem se usadil u stolu a poslouchal kvalitní muziku, ujídal prejt lžičkou s krabičky od cigaret a pomrkával po jedný holce, kterou jsem snad neviděl nezkouřenou.
Z Podbaby se dá jet nočním autobusem až ke mě, to je pravda, ale tentokrát jsem se rozhodl, že porazím dřív, protože na mě dopadla únava z minulých dnů, kdy jsem jezdil domů až k ránu.