...ráno jsme vstávali kolem jedenáctý. Bylo nám špatně, jako nikdy dřív, jenže kocovina prostupovala celým tělem, jenom ne hlavou. Žaludek na vodě, když jsem si sedl na záchod, kopal jsem kolem sebe nohama a musel tlouct rukama do dveří, abych ze sebe dostal démona. Lucka na tom byla podobně, její smůl však byla v tom, že musela do práce a já mohl jet domů, kde jsem stav mohl přečkat, než večer vyrazím na ples, který byl sice naplánovanej už dlouho a dokonce jsem měl zakoupenej lístek, ale oba jsme na to s Láďou úspěšně zapomněli. Teda Láďa si vzpomněl předchozí večer, kdy mi dal info, takže jsem o tom to děsivé ráno věděl. On to možná nebyl ani alkohol, ale ono prokletí cikánské čarodějky z předchozího dne (Proč já si nezul boty a nenabídnul jí je výměnou za mojí duši?).
Nejhorší je pak ta část dne, kdy jezdí metrem ve velké míře senioři a člověk, pokud má v sobě zabudovanej faktor respektu ke stáří, pouští je sednout. Démon (prokletí) však tento faktor vymazává z těla a já neměl jedinou chuť pustit si sednout kohokoliv.
Lucka vystoupila z metra na svojí zastávce a já se vypotácel na Lužinách, kde jsem si sednul na chvilku na lavičku s rozepnutou bundou a mikinou, abych se ochladil větrem, který mocně foukal od severu (já vím, že ve skutečnosti nemůžu vědět, z které strany ten vítr foukal. Když se nad tím zamyslím, tak na to samozřejmě přijdu, protože si překreslím v hlavě to místo do mapy a ty se kreslej tak, že přesně víte, kde je sever - tím pádem na severu byl park a od parku na mě tedy foukal vítr. Ale v onom prokletém stavu, jsem opravdu nepřemýšlel, ze které strany vítr fouká, jen se mi to prozaicky hodí, protože pod pojmem sever, si vždycky představíme, že je to "tam, kde je chladně"). Vykouřil jsem jednu z posledních cigaret, abych další dal jedné staré paní, která mě slušně požádala (není nic horšího, než dvojité prokletí) a vyrazil jsem domů, kde nikdo nebyl. Takže se mi ulevilo a nechal jsem svoje tělo dál volně dýchat, když jsem se vysvlíkl do naha a asi hodinu si tak žil, než si konečně napustil vanu, vyšamponoval jsem si hlavu a zastřihl fousy (nemám žádný velký fousy, ale na ples jsem hold chtěl vypadat, jako štramák). Pak jsem se svalil do křesla a pustil jsem si jeden z těch filmů, u kterých se nemusí moc myslet, netrhají bránici a ani neohlušují výbuchy. Jeden z těch filmů, který spíš vyniká nudou, ale naprosto zrelaxuje, jestliže se u něho válíte. Klasickej béčkovej horor s rozřezaným studentstvem.
Pak přišla máma, ve chvíli, kdy jsem se už skoro rozhodl udělat jednu těch prasáren, o které si myslím, že mezi největšíma prsárnama má čestné místo - hotovou svíčkovou v igelitu - a udělala rizoto, které mě plně nasytilo, i když zatížilo žampionama už tak zatíženej žaludek.
Prokletí (jak jsem tomu stále v duchu říkal) nezmizelo, ani když jsem si už navlíkl oblekové kalhoty, černé tričko s bílou siluetou Maxe Shreka, černé sako (tentokrát jsem se rozhodl být za toho "Kluka v černém setu"), boty na nohy a vyrazil jsem.
Sešli jsme se s Láďou a opravdu se mi nelíbila představa toho děsného vzduchu uvnitř Lucerny a drahého piva, tak jsme vyrazili ještě na jedno malé do blízkého Samsova knihkupectví, které je spojené s malou kavárničkou. Myslel jsem, že mi to jedno pivko trochu pomůže (rady těch starších a zkušenějších o vyprošťovácích), ale spíše jsem se u něho kroutil. Zaplatili jsme za něj a vyrazili tedy do Lucerny, kde jsme akorát stihli imatrikulaci Láďova mladšího bráchy.
Ještě nutno říct, že jsme oficiálně nebyli na žádném lovu hezkejch holek, ale protože to byl ples zdravotnické školy, dostali jsme za úkol od hlavní vedoucí z tábora, sehnat dospělou a kvalifikovanou zdravotnici. Úkol to není vůbec lehký, i když jste třeba náramní fešáci a jste drzí - holkám se líbíte. Úkol to není lehký hlavně proto, že jste nedali několik drobnejch cikánské čarodějce předchozí den. Radši pak sedíte, cucáte to nesmyslně drahé pivo, kouříte a jediné na co se zmůžete je, že pěkné slečně (co na sobě nemá ani maturitní šerpu) pučíte zapalovač, když si o něj řekne. Pak si dáte panáka Ferneta a je Vám trochu lépe, jenže to se jenom zdá, protože vyčerpanost přešla ze žaludku do nohou, abyste nemohli požádat žádnou holku o tanec.
A blíží se půlnoc, na afterparty není ani pomyšlení, i když ty holky jsou opravdu hezký a na mejdanech platí jedno známe rčení: "Kdo vydrží nejdéle, vyhrává". Rozloučil jsem se s Láďou, s jeho rodiči i bráchou. Se samotnou Lucernou, ve které jsem si hnedka 3. února - toho měsíce, který měl být zasvěcen nepití - skrnul pár doušků piva (tak půl skleničky) a tedy jsem podvedl předsevzetí, s tou Lucernou jsem se nerozloučil vůbec. Jen aby viděla, že se taky umím mstít.
Stoupl jsem si na eskalátory a už snil jen o tom, jak zapluji do své postele a tam budu žít neúnavný život ve snech. Jenže v jistém bodě jsem si všimnul noh, které stojí pod eskalátorem a jak se u nich lidé, kteří právě sjeli dolů, zastavují. Bylo mi to hnedka jasné. Kletba se snesla na mojí hlavu v plné šíři a vyčarovala přede mnou o půlnoci bandu revizorů. Pozdě jsem si vzpomněl na jeden trik, který jsem před několika lety na eskalátorech běžně předváděl - skočit z jedněch schodů na druhé - tak bych se přivezl zase zpátky na horu a mohl se jim vyhnout, aniž by si mě jejich nohy vůbec všimli. Nevzpomněl jsem si ani na svoje vychloubání, že znám spoustu triků na ukecání. "Mě je to všechno stejně fuk. Mám zhoubnej nádor na mozku a můžu kdykoliv umřít." A ani nohy jsem nepřinutil k běhu a zběsilému útěku. Jediné o co jsem se pokusil bylo, že jsem tak, aby mě viděli, začal šátrat v kapse a cosi vytahovat (chtěl jsem aby si mysleli, že je to šalinkarta), a když mě zastavili, akorát jsem vytáhnul bez řečí občanku a oni mi vypsali mastnou pokutu. Ani mi to vlastně nevadilo, ke všem vnějším vlivům jsem byl dost laxní a až v metru jsem si přiznal všechno, co jsem mohl udělat, abych pokutě zabránil.
Tím však prokletí ještě neskončilo.
Doma jsem uklízel rizoto do ledničky, přičemž jsem shodil skleněnou misku a ta se rozbila na stovky malejch střepů. Nenašel jsem lopatku a ani hadici od vysavače a musel uklidit použít malej smeták, pak rukou nabrat střepy a hodit je do pytlíku. Samozřejmě, že jsem si přitom pořezal ruce a nebyl jsem schopnej nabrat i ty mikro střepy - na ty jsem použil ruční vysavač, ale stejně nemůžu mít jistotu, že si jednoho dne nezapíchne někdo z rodiny malej střípek do chodidla.
Až potom jsem se konečně svalil do postele a očekával spánek. Ten však přišel až po hodině.
Žádné komentáře:
Okomentovat