Už jsem říkal to o tom, jak se v Neděli nic nedělá? Asi jo. Ale je to príma. Spí se dlouho, to jak se vyspávají předešlé dny, pak se jen líně vstane, udělá teplý čaj, pár topinek, na které se položí sýra, aby se na teplém pečivu jemně roztekl, trocha salámu a zase se zaleze zpátky do postele. Tam jsem absolutně rozhodnut, že pro nikoho a pro nic nehnu ten den ani brvou. Jenže za chvilku máte ty topinky dojedený, čumět do stropu už taky nebaví, tak vytáhnete potkany, každého z jedné klece a řeknete si, že je spřátelíte.
Položil jsem každého na jednu stranu postele, přičemž jsem se toho cizího - Dannyho, trochu bál, protože přesto, že v pátek pozdě v noci byl na mě hodný, ráno druhého dne mě pokousal. Postel je pro potkany v tu chvíli takovým seznamovacím místem, stejným jako pro lidi jsou parky, restaurace či kina. Přibližují se k sobě, ten starší s chromejma nožičkama, který považuje postel za svoje teritorium, se toho mladšího a většího trochu bojí, přesto se snaží nedat strach na sobě znát a sám se hrdě blíží k Dannymu a očuchává mu koule, stejně jako ten druhý jemu. Občas si i na sebe (řekl bych přátelsky) šlápnou a drápky si prohrábnou chundelatou kůži. Říkám si, že už je to v pohodě, ale stejně rychle, jako probleskne záblesk čisté obloze, stejně rychle se park mění v ring, kde se bojuje na život a na smrt. Zvířata piští, zatínají do sebe drápky a zoubky, jeden druhého se snaží uškrtit. Strach o Viruse je silnější, než strach o ruku a vkládám jí mezi ně a Dannyho odhazuji kousek vedle na peřinu, kde dosedá do měkkého. Virus funí a vrže zuby, ale znovu si už nedovolí a před přibližujícím se Dannym se schovává za moji ruku. Strčím ho do klece a Dannyho po chvíli znovu.
Skamarádit se můžou jindy. Mají na to ještě jeden týden.
Takže zprostředkování rande ten den bylo již za mnou. Sice se moc nevydařilo, ale skamarádit dva samotářské potkany v celoživotním teritoriu toho jednoho, jde velmi těžce, takže můžu rád, že si chvilku očuchávali koule.
Nuda pokračuje a už mi ani není tak blbě, jak jsem si říkal, když jsem jel předchozí den na zabijačku ("Mě je tak blbě! Už aby byla Neděle, zalezu pod peřinu a budu tam celej den." Chvilku si čtu, pak hodinu hraju na kytaru a nakonec se domlouvám, že vyrazím hned potom co si upeču a najím se masa do Letňan za podobně osamělou osobou.
Peču maso profesionálně zhruba dvě a půl hodiny. Stejně dlouho trvá film "Malý velký muž", na který jsem se vždycky těšil, ale nikdy se mi nepovedlo se k němu dostat. Dokonce jsem jednou v krámě mlsně zíral na knížku (po zkouknutí Dustinových eskapád jsem dostal ještě větší chuť). Film je to vypovídající, místy úsměvný, jindy není daleko, aby vytryskly slzy. Já osobně jsem se u filmu nejvíc vztekal, vždycky, když Custer přijel a povraždil Indiány. Film má sice podobný náboj, jako Forest Gump (příběh jednoho neuvěřitelného muže, který toho za život zažil nesčetněkrát více, než kdokoliv jiný), ale válka ve Foresty bolí jen chvilku, hořkost nad demencí kolonizujících Američanů přetrvává. Ona nepřetrvává od toho filmu, ta je u mě od prvního dne, kdy jsem se o ní dozvěděl a to je pár let nazpátek. Ono je hezký, že dnešní Američané jsou schopní takovéto sebereflexe indiánského vyvražďování, ale to samé prakticky činí i dnes, jenže tentokrát musejí většinou za oceán. Tím si samozřejmě nemyslím, že každý jeden občan té "bohaté" země za oceánem, touží po skalpu Muslima, ale hold posledních pár let byli u moci podobní čuráci, jako byl tenkrát Custer (to se ze sprostotou roztrhnul pytel na obloze a všechna spadla na mě, když jsem popíjel na verandě u babičky čajík). Rozdíl je v tom, že Custer vedl svoje muže v první linii, když na ně Siouxové s Čejeny připravili past u Little BigHornu.
Ale poetické vyznění filmu, kdy zlo bylo potrestáno aspoň pro jednou, jsem si užil a rád sledoval výstup starého indiána na horu, kde chtěl umřít, aby nakonec neumřel a šel zase dolů. Jistě v tom byla alegorie celého jeho lidu. Při závěrečných titulcích, jsem si mohl akorát říct, že věčná škoda, že se neproháním po lesích a nechytám králíky pro svůj lid.
Vyrazil jsem do Letňan.
V metru naproti mě klimbala po starší žena a z pusy jí vytékala slina. Dvě mladší holky se jí kousek dál ode mě nepokrytě smály, zatímco dělník v ušpiněných hadrech byl ponořen do Hraběte Monte Christa - jistě Vás taky napadlo, že byla přece Neděle a v neděli se nic nedělá - na stavbách se rozhodně nestaví - no a přemýšlení nad tím dělníkem mě zaměstnalo až na Palmovku, kde jsem přestoupil na autobus do Letňan.
Vlastně ten celý den byla taková pohoda, jakou jsem si představoval. Až na zhruba třičtvrtě hodinovou cestu, jsem se pořádně nehýbal a nenamáhal. Neměl jsem žádné společenské ani pracovní povinnosti. Odpočinul jsem si od shonu těch jinejch dní (jistě po přečtení oněch jinejch dní namítnete, že toho nikdy moc nedělám, ale přece i nic nedělající člověk, si musí někdy odpočinout) a nějakým osamění, jsem nakonec taky netrpěl. Flaška rumu mě rozehřála a trocha domácí slivovice oddělala do letňanský postele, kdy si někdy připadáte, že skutečně lítáte.
Žádné komentáře:
Okomentovat