17. únor

Někdy malá věc dokáže udělat ohromnou radost. Dítěti třeba lžička něčeho dobrýho, co má rádo. Dospělýmu pak, když k výplatě dostane nepatrný bonus. Manželovy když manželka po perném pracovním dni udělá masáž nebo manželce, když manžel s dětmi připraví snídani do postele. Jsou pak i velké věci, ale ty velké věci dokáží udělat podle mě radost jen v té míře, jakou jí dokážou udělat ty věci malé. Mě například dneska ke štěstí stačilo, když jsem nalezl za odpadkovým pytlem (ne v něm) cigaretu a hned po ránu jsem si s ní mohl udělat nezdravou radost.
A jindy to může být přátelský úsměv cizího člověka, když se vám kotě otře o nohu nebo pes v parku přinese klacek, abyste mu ho hodili. S takových drobných radostí se může skládat jeden den, stejně jako celý život. Celý je to o vnímavosti...

Předchozí den jsem si vcelku užil, i když jsem ze začátku seděl na prdeli a přemýšlel, jestli vůbec něco zažiju, ale osvobodila mě Terka, která mi napsala, ať přijedu do Dejvic, když jsem si jí stěžoval, že se trochu nudím.
Sednul jsem si tedy na autobus (já vím, že to v tomhle počasí moc nejde, ale opravdu musí být autobusy linky 174 tak zasraný, že se nemůžete kouknout z okna?) a svezl se až na Dejvickou, kde jsem Terku uviděl, jen co jsem vystoupil z vozidla. Její barevné oblečení se nedá na bílém pozadí přehlídnout a moc lidí, tak barevných jako ona nebo její kamarádky nechodí, takže to nebylo nic těžkého.
Než abychom mrzli v tý zimě, rozhodli jsme se skočit na limonádu do Nádražky. Jistě jsem se už zmiňoval o výborné limče za osm korun, ale to bylo tehdy, když ještě měli v nabídce oranžádu. Ta tentokrát nebyla a musel jsem se uskromnit s kolou, co chutnala trochu jako kofola (kterou mimochodem nemůžu ani cítit) - nicméně jsem jí vypil, pokecali jsme s Terkou a něco vykouřili (takže se nám kecalo trochu lépe) a pak jsme se svezli na Můstek, kde měla moje společnice sraz s jednou kamarádkou.
Mrznuli jsme v parku a já byl přinucen, abych sbalil dalšího špeka. Holky vesele klábosily, zatímco na mě ležela tíha vší té zodpovědnosti (panoval zákeřný vítr, který kdykoliv mohl tu malou nevinou hromádku odfouknout v zapomnění). Podařilo se a tak jsme si mohli ještě trochu začoudit.
To se událo ve Františkánských zahradách (jen představa, jak tam mniši chodili po stejných místech, po kterých dneska chodí feťáci, úchylové a taky ten blázen, co když mu nezodpovíte správně na jeho otázku, uřízne vám ucho nebo kteroukoliv jinou končetinu, na stejných místech okopávali třeba muškáty, jahodníky nebo tulipány, v některých zákoutích rozjímali nad Bohem a jinde tajně onanovali), které se v sedm zavírají. Díky mé zálibě čůrat v mrazu do ostříhanýho keře, se málem stalo, že mě v zahradě zamknuli, ale naštěstí jsem včas zahulákal: "Ještě je tu jeden!" a dostal jsem se z pasti.
Na tramvajové zastávce jsem se s dívkami rozloučil a vyrazil do míst, kde se podle mích informací měl nacházet Unijazz. Nikdy před tím jsem v něm nebyl, i když obdivuji práci, kteří ti lidé dělají kolem alternativní hudby a současné jazzové scény. Čítárna Unijazzu (nevím, jestli se to dá nazvat kavárna, i když to vypadá mnohem lépe než třeba Dobrá trafika) sídlí v jedné z pasáží, které vedou z Jindřišské ulice. Projdete nenápadnými dveřmi a musíte vystoupat po schodech až do páteho patra, kde už to žije intelektuálním životem (dá-li se to tak říct). Moje postávání u baru nejspíš moc nepůsobilo na lidi, zvlášť, když jsem měl skelný pohled a reagoval na podněty okolí poněkud pomaleji (nebo rychleji?), ale uklidnilo mě, když pustili na plátno film a já tak vlastně neplánovaně zažil kulturní seanci (velmi podobná seance těm, ve kterých jde o komunikaci s mrtvými). Dávali Amadea podle Nikla, což byl dvd záznam Requiemu provedenému jako loutkový balet. Místy to působilo trochu směšně, místy dost epicky a místy jste věděli, že pan Nikl je nejspíš velký hračička, který si rád hraje se svíčkami v pohybu.
Jak jsem tam stál a pozoroval všechny ty lidi, tak jsem si napsal do notesu poznámku: "A všimnul jsem si, že všem těm intelektuálům, které vídám v různých čítárnách, kavárnách či hospodách, nejspíš nějaká síla vychází či vchází do mozku, páč většina z nich má seshora vzadu na hlavě mezi zdravými vlasy plešku. Mladším teprve raší, zatímco ti starší se už pyšní stříbrnými vlasy kolem ní.
Co je to za intelektuální sílu? V Budhismu je to všeobecně označováno jako čakry, stejně jako v jiných východních kulutrách, ale taková pleška raší i Židovským, Křesťanským či Muslimským mudrcům a ti to rozhodně neoznačují názvem "čakry" (nesmíme zapomenout na mnichy, kteří si dokonce drhli cihlou temena, aby jim tam nerostli vlasy). Jaké je tedy pravé označení a jaká je pravá síla těchto sil? Nebudu ji mít jednoho dne taky? No to snad ne!"
Je to jedna z těch poznámek, co až mi nějaká dívka ze zvědavosti ukradne notes, aby zjistila, co si tam čmárám, zůstane nepochopena a já v jejích očích budu podivín.
Dopil jsem pivo, rozloučil jsem se s prostorem (nikoho jinýho jsem tam nepoznal) a odporoučel jsem se domů.