Běh. Výstřel. Úskok stranou. Kotrmelec ze srázu. Barevný svět plný divných zvířat. Svět, ve kterém jsou kobylky velikosti automobilu, jenom když se "Stvořitelské" zbraně chopí správný člověk - já. Když ten zlý (moje zlé já), můžeme počítat s armádou psovitých šelem, které tenhle šílenec chrlí na svět po tisících.
Pak větev. Pod větví hrnec s vroucí vodou. Pád. Řev. Ticho.
Probuzení. Oddechnutí, ve kterém je úleva i zklamání z toho, že příběh stejně silný, jako kterýkoliv z velkých příběhů, skončil a já neznám jeho výsledek. Úleva, že boj skončil a já se neuvařil v hrnci (nebo neutopil - bůhví, jak by to pokračovalo). I takové jsou sny. A když sen skončí (kdesi jsem slyšel, že sen v hlavě je jen jeden impuls, který trvá třeba jen sekundu - pak se mi líbí ta časová šílenost mozku, ve kterém prožijeme díky jednomu malému impulsu úsek ze života, který ve skutečnosti nežijeme, ale charakter hlavních postav je nám většinou znám, bez většího vysvětlování), obvykle nastává další den. Někdy jsem dost dezorientovanej a to obyvkle, když se probudím v cizí posteli (zeď je na jiný straně, okno je taky jinde, postel je dvakrát větší, jsou i jiný peřiny, ale v prvním okamžiku je těžké si to uvědomit) a v cizí posteli se poslední dobou probouzím jenom v Letňanech.
Tak tomu bylo i včera, kdy jsem se probudil do prázdného bytu s informací, kde jsou klíče, že můžu sníst, co mě napadne a v kolik mi jedou autobusy. Nasnídal jsem se tedy buchty, kterou jsem našel v kuchyni, vypil k ní čaj a vydal se na autobus z Letňan na Palmovku, odkud je to dalších 25 minut na Lužiny. Ze sídliště do sídliště (možná jsem jen prachmizernej srdcař, ale moje sídliště je mnohem hezčí, než to Letňanské - máme pěknej park, projektanti za komunismu vymysleli i pěkné uspořádání těch šedivejch krychlí a dnes se tu dostavují nové baráky s "novými" prvky architektury (,které jsou podle mě naprosto stejně funkcionalistické, jako staré paneláky, akorát dražší a modernější).
Doma jsem si udělal pytlík těstovin a pořádně se jimi naládoval. Časový rozdíl mezi ranní buchtou a těmi těstovinami nebyl nijak velký a dá se říct, že celkem mizivý, jenže já se předchozí den koukal do zrcadla a usoudil, že jestli nebudu pořádně jíst, budu za pár tejdnů vypadat, jak ten kluk, co dělal reklamu na struhadlo.
Pak jsem dělal řadu obvyklých domácích zájmů. Dokonce jsem se překonal a vynesl si z pokoje přeplněný odpadkový pytel a nahradil ho novým. Zalil květiny. Snažil se znovu spřátelit hlodavce. Zašil jsem si díry na kalhotách a vyměřil střih na košili, kterou jsem slíbil jedné kamarádce. Dal vykoupat panenky a vymetl jim baráček. Napsal pohled do Ruska a ostříhal si nehty. Pak už byl zase večer a čekala mě cesta za drsnými rockery do hospody na Palmovku.
Ještě před tím jsem se však naládoval grilovaným kuřetem, abych doplnil kalorie a učesal se.
Pak jsem konečně mohl vyrazit. V metru se mi příjemně sedělo, až mě to ukolébalo do polospánku, a když jsem přišel do Jiřího, kde seděli jen tři lidi, cejtil jsem, že padnu únavou.
"Vypadáš nějak mrtvě."
"To je z toho mího nic nedělání. Celej den sedím na zadku a nic nedělám, tak je pro mě dost únavný začít večer se zvedáním půllitru a přikládáním cigarety k ústům."
"Aha."
Ale pak jsem se přece jen probral a mohl společensky konverzovat s přáteli: "Dej sem to pivo!" "To je moje pivo!" "To se teda pleteš, seš zkouřenej a ztrácíš piva." "Pojď ven na férovku." "Nedělej to kámo, je to nejsilnější bijec v Libni." "Seru na Libeň, v Libni rostou kreténi!" "To si přehnal!" "Ty vole, vetmte mu tu kytaru nebo jí o něj přerazí!" "Au!" "Tak vypadni a už se nevracej!" "Libeň je na hovno!" "Tak ty ještě nemáš dost?" "Ne, omlouvám se, promiň, mějte se."
Vypotácel jsem se z hospody a protože mi v kapse chrastili klíče od Letňanskýho bytu, vydal jsem se tam. Svět v autobuse mi přišel opět krásný. Jako by se řidič ani nedržel na vozovce, nýbrž po ní klouzal...
Pak už jsem tančil k baráku, trochu foukalo, tak jsem měl přes hlavu kapuci. Kapuce přes hlavu asi není dobrá skrýš, když jste na útěku před zákonem nebo jste zfetovaný a chcete se vyhnout policii. To takhle v noci zastavují dobrý lidi a chtějí po nich osobní doklady. Ale je to jejich práce, takže se jim za to nemůže nadávat. Jsou tak drsný a fyzicky zdatný, vypláznout jazyk taky asi není dobrá volba. A když potom čekáte, než zkontrolují Vaší totožnost, tak je pěkně blbý, když máte cigaretu, ale nemáte k ní oheň. Jo a taky se neusmívejte, mohli by dojít k předpokladu, že v sobě máte omamnou látku. A taky ten chlápek, co támhle venčí psa a pořád na mě čumí, jako by mě chytli a měli zavřít, mě pěkně sere...
To všechno mi prolítávalo hlavou (přičemž jsem neudržel zásadu o neusmívání se), než mi konečně vrátili občanku se slovy: "Nějak vázne komunikace a nemůžem se spojit s centrálou, tak se mějte a dobrou noc."
(Třeba jsem byl v jejich hlavách zločinec, který se tváří venku celou dobu tak usměvavě, protože ví, že se jim komunikace jen tak neobnoví. Že jsem zločinec, který kolem sebe šíří elektromagnetické vlny a tím komunikaci znemožňuje.)
Pak jsem ještě pojedl pizzu a zpíval písničky ze zpěvníku. Ale je hluboká noc a ne, že by ten byl nějak únavnej, ale spánek je přece nejsladší věc na světě. Tak to aspoň tvrdila Princezna Koloběžka I.
Žádné komentáře:
Okomentovat