16. únor

Ráno jsem se probudil a venku pěkně chumelilo. Park přikrytej bílou pokrývkou, to je jedna z věcí, na kterou se dobře kouká, když sedíte ve vyhřátém pokoji u topení za zavřeným oknem, přikrytí peřinou a srkáte horký čaj s medem. Jistě je to ještě něco jiného, když jste zavření v chalupě, kde jde teplo od kamen a stěny jsou poskládaný z tlustejch kamenů, ve kterých se teplo (stejně jako zima) dokáže udržet. Před očima nemáte park, ale bíle pokrytej les, ve výhledu hory nebo je ta chalupa uprostřed lesa a vy se koukáte na bílé hrboly, což jsou ve skutečnosti stejně přikryté pařezy nebo kameny, špalek se zapomenutou sekyrou, lesní školka atd...
Ale tahle romantika se mě netýká. Mě se týká romantika, kterou vidím za oknem jednoho z paneláků na Lužinách a je to stále lepší romantika než v centru města, kde bývá teplota taková, že dřív, než dopadnou vločky na zem, už je z nich voda. A tak jsou tam ulice spíše mokré, a když naleznete sníh, tak je hnědý, pečlivě uklizený na hromady městskou úklidovou službou.
Před lety jsem znal jednoho kluka, který si přivydělával tím, že pro ně pracoval. Tehdy byla ta zima, kdy třeba celý týden nebyly teploty v hlavním městě nad minus deset stupňů a i na posolený vozovce se rychle utvářela námraza. Turisti po Praze chodili, ale bylo jich viditelně méně. Když do toho zasněžilo, tak mi přišlo, že chlápci (a ženský) v oranžových vestách počtem daleko převyšují počet turistů. Kmitali s lopatama a smetákama, po ulicích jezdili štěrkovače a všechny ty serepetičky, co Pražská úklidová služba nabízí, byli zkrátka v pohybu. Říkal jsem si, že bych nechtěl dělat tu práci - v zimě se potácet s lopatou a odhrnovat sníh na stranu, ale ten kámoš mi vyprávěl, že to tak zlý nebylo. V kapse hřála flaška rumu a kdo neměl rukavice, vyfasoval je od města. Tenkrát se prý dala vypít ta flaška rumu, aniž by se přehnaně opili a zvraceli, protože se alkohol rovnoměrně rozložil do těla a jim se tak pracovalo daleko veseleji.
Ani na tu nejkrásnější zimu se však nemůžete koukat do omrzení (možná v případě kamen a lesa kolem) a tak jsem se po chvilce odtáhnul od okna, vypracoval si úkoly a rozjel se na Zličín, kde jsem chtěl pozdravit kámošku, která tam pracovala ten den jako hosteska (snad parfémy).
Velmi jí to slušelo ve firemní kombinézce a asi po dvaceti minutách, kdy jsem okouněl po okolních krámech, si na mě udělala čas. Sedli jsme si k fontánce a příjemně si povídali. Já jí vyprávěl o tom, jak nic nedělám a ona o tom jako furt něco dělá. Ještě jsem jí pozval na jeden hamburger (na víc jsem neměl) a nechal jí věnovat se práci. Protože se mi ještě nechtělo domů, posadil jsem se na jednu z laviček a koukal na lidi. Lezou mi krkem nafintěný maminy, které díky svojí mateřské nemají nic na práci a tak chodí i s kočárkem po obchodech s módou, tam bez hlídání nechají kočárek stát, zatímco si v kabince zkoušejí oblečení. Mít organizaci zlodějů dětí zbohatlíků nebo jen zlodějů dětí, najmul bych podobnou nafintěnou dámu, abych se nenápadně přiblížila a kočárek odvezla. Myslím, že ve většině případů, by se akce zdařila, protože mezi takovými ženskými se vlastně ve vizáži nenajde moc rozdílů (i když často navštěvují obchody s módou).
Pak mě nadchla jedna rodinka, která vypadala na to, že je mimoměstská (nejspíš měly děti jarní prázdniny a tak jeli s rodinkou na návštěvu do Prahy) a kromě Staroměstského náměstí nebo Karlova mostu, si chce prohlídnout, jak vypadá takový monument konzumu, o kterém na vesnicích stále ještě jenom slyší.
Ale taková rodinka jenom okukuje a bojí se vejít do těch obchodů. Odradí je už jen ceny slev, tak hojně vystavovaných po Vánocích ve výlohách. "Tohle bych taky ušila, ale nestálo by mě to tisícovku!"
"Mami... já chci tyhle džíny, koukneme se dovnitř?"
"Vždyť už jedny džíny máš po tatínkovi."
"Ale jsou na nich díry."
"Jí vím, ale víš co? Když jsme přijeli do Prahy, všimla jsem si na nádraží, že je tam obrovský sekáč, tam ti koupíme džíny nebo záplaty."
A kluk nadšeně přikývne, i když je trochu zklamaný, že nebude mít něco, co nikdo v jeho partě nemá. Pak se táta, který dosud zarytě mlčel a hlídal svoji ženu, aby ji přece jen nepopadl amok, o kterém slyšel od kamarádů z hospody, prohlásí: "Víte co, rodino? Skočíme na jídlo tam, jak jsou na hoře ty restaurace."
Už si můžu jen domyslet jeho zděšený výraz ve tváři, když uviděl ty ceny, které tam v těch restauracích (fast foodech) na hoře jsou. Ale i to je historka, kterou bude vyprávět chlapům u piva, takže bude o něco bohatší.
A lidí jsem viděl více a uvažoval jsem o zrádnosti konzumu, ale i jeho výhodách pro moderní civilizaci. Na konečný verdikt jsem nepřišel a tak se nebudu dál rozepisovat. Je to jedna z věcí, na které budou lidi nadávat a zároveň ho svojí přítomností oslavovat.

Doma jsem si udělal pozdní oběd a pustil si k němu první díl seriálu True Blood. Ocenil jsem, jak je seriál natočenej a snažil se ignorovat svoje nesympatie k hlavní hrdince, pak jsem vytáhnul kytaru a vlastně do večera jsem si na ní střídavě hrál. (Chystám se na tábor a letos bych chtěl konečně u táborových ohňů, být tím "týpkem s kytarou") Pak přišla máma, pokecali jsme a já odjel do města, kde jsem měl domluvený sraz v Disku (já vím, byl jsem tam v Sobotu a pak hnedka v Pondělí - co to se mnou je? touha vidět onu pěknou barmanku?). Jirka a Láďa tam jsou na hostování v jedný hře od Stopparda - jmenuje se to "Pravý inspektor Hound" a je to docela veselá taškařice. Když to skončilo, sedli jsme si na pivo a vesele povídali. Láďa odešel dřív s přítelkyní, protože musel ještě připravovat něco na maturitní ples, který se odehraje ve středu a já zůstal sedět sám s Jirkou a Pájou, která dorazila po představení. Konverzace se ubírala různými směry - je mi líto, že některé ty dialogy nedokážu přenést sem (nedokážu nebo raději nechci), ale zasmáli jsme se. Taky jsme řešilili Pall Mall Night, která 13. března vypukne na Klamovce. Ale ve dvou ze šesti nejde mluvit dokola o tom samém.
Poměrně brzo jsme se zvedli k odchodů a dorazil na zastávku u Karlových lázní. Byla zima a jak jsem zmínil, spíš než vločky, nám padali do obličeje cákance vody.
Ti dva zamířili domů, protože na to měli chuť a já se slovy, že jedu taky domů, jsem se s nimi rozloučil a zamával jim ze svojí tramvaje. Ale jistě znáte situace, kdy se domů ještě nechce, máte v hlavě podivný tlak a toužíte zažít za večer něco víc, ale zároveň vedete bezmobilní život, s holkou si rande v deset nemůžete dát a moc možností nezbývá. Já si vybral tu jednu, o které jsem usoudil, že bude nejlepší. Vystoupil jsem na Národním divadle a prošel se do Rock Café, kde jsem očekával koncert (koncert v deset končí, ale pokračuje to vyhráváním z rádia), na kterém bych mohl potkat někoho známého.
Přepočítal jsem se, protože mi nedošlo, že není Páteční večer, nýbrž večer Pondělní a to se ani v Rock Café nejspíš nehraje. Prázdno. Pár pěkných holek sedělo u jednoho stolu, ale nejspíš měly dámskou jízdu, kterou bych se sám neopovážil napadnout. Objednal jsem si tedy jedno malý pivo a přemýšlel, jestli nesedí někdo vzadu. Pak kolem mě prošla jedna herečka a já se tedy odvážil nakouknout dozadu. A koho to nevidím, seděl tam Michal.
Tak jsem se přifařil a odposlouchal jeden z těch hovorů, který asi uslyšíte od herců vždycky, když je slyšíte po stejným představení. Řeší se dokola ty samé věci, jen se někdy vyzdvihne, že se něco obzvlášť podařilo a že se něco nepodařilo. Trochu jsem si pohulil čehosi, co tam kouřili a tlak v hlavě, který mě nutil během večera ještě něco zažít, ustoupil celkové utlumenosti. Dopil jsem pivo, došel si na záchod a z klubu vyrazil domů.
Cesta metrem nebyla ničím zvláštní (snad jen pár, kde nejspíš vzal kluk kámoše a holka kámošku, aby je seznámili a dali dohromady - jenže nevím, jak moc se sobě zamlouvali, každopádně ona vystoupila na jedné zastávce a klukovy se na tváři vyloupl smutný výraz, protože nedostal ani malou pusu) a já dorazil domů, kde jsem si ohřál fazole a pustil si Muže v černém po té, co jsem dostal od internetu informaci, že do čtyř let, chtějí vědci objevit planetu podobnou té naší. Pak jsem blaženě usnul.