Možná jsem si téma holuby měl nechat na den, kdy jsem o nich skutečně přemýšlel, protože ten den - tedy včerejšek, se toho tak moc zajímavého nestalo. Ono ani nemohlo, po tý kocovině, jsem se rozhodl, že zůstanu doma. Chtěl jsem sice večer zajít do kavárny, ale měl jsem peníze tak akorát na to jedno kafe, tak jsem si radši koupil dvě klobásy a pět rohlíků, že se alespoň najím. A taky mě celý večer bolela hlava, venku bylo extrémně hnusně, celý tejden jsem někde beztak lítal po večerech, tak proč si nedat jeden den volna?
Takže dneska nepřináším informace o bouřlivém večeru.
Kdyby celej únor byla jakási novela, ve které jsem hlavním hrdinou , 10. únor by mohla být jedna z mezikapitol, ve které chce autor podat zbytečnosti, které se mu nahromadily v šuplíku. Můžu tedy nabídnout nedodělané texty z jednoho večera, kdy jsem chtěl mít svoje vlastní hudební čísla, svoje vlastní texty - já a moje kytara. Tak jak jsem si představoval už v šestnácti, když jsem na kytaru začínal: "Budu punkovej písničkář!" - ale není to v současné době tolik o punku, jako o současném undergroundu, který svojí tvorbou rozhodně nechci shodit, protože ta hudba je většinou zahraná od profesionálních muzikantů, co mají svoji vlastní myšlenku. Já nahrál svoji první píseň na jednu stronu maximálně ve čtyřech tónech. Mám ji i nahranou, ale ještě jsem si nezaložil profil na Bandzone.cz (kdo asi budu? Elvis Preclík?), tak jí nemůžete slyšet. První píseň z jednoduchým textem, nulovým rytmem se tedy jmenuje Duše...:
Letí urputně
Letí k obloze
Letí po nebi
Ke spasení
Plave po vodě
Plave ve stoce
plave k mysu
zapomnění
Běží rozhodně
běží po louce
Běží k mamince
pro odpuštění
Další rozepsaná píseň nese název Sandokan:
Jednou měsíčně, za úplňku
měním se v tygra
běhám po parku
Sandokan
Sandokan
Sandokan
Živím se pejsky, od pejskařů
někdy dost záludně
Vybíhám z keřů
Mám obrovský hnáty, na trhání
mileneckejm párům
hrůzu naháním
Sandokan
Sandokan
Sandokan
Mám i svoji Perlu, z Monpračemu
je to ještě kotě
malý a tak k ničemu
a poslední ukázka by snad mohla být z lehce psychedelické:
Hrst kokainu, narvu si do krku
Fialový balón, na rozhraní identity
lítá si vzduchem
vstříc k limonádovým vodopádům
obrovský dóm, postavený z plastelíny
nabouraný busem
odevzdávajíc se zmalovaným indiánům.
Pálivý tón, co zazní z pod ulity
určený Bohem
měníc pohledným v debilní mozky
Autor nikdy nevynikal nějakým básnickým nadáním, nepřečetl zrovna moc poezie a nikdy se pořádně nenaučil jedinou básničku nazpaměť. Přesto je někdy třeba trojslovné vyjádření myšlenky, daleko jednoduší, než složitě překombinované souvětí. Ale stále je lehčí tvořit souvětí, než vkládat slova do rytmů v rýmech... tedy si myslím, že rytmus jakákoliv literatura nějakej má, ať už nepravidelnej, nebo pravidelnej. Ať je to rytmus vulgarismů, milostných vzdechů nebo snad popisované bitevní vřavy.
"Střílej, rozstřílej mu prdel!"
"Já... já nemůžu." mladík odhodil pušky dál od sebe a svalil se na zem, kde založil hlavu mezi kolena a tiše vzlykal. Seržant, jindy člověk, který nešel pro kopanec do vlastního muže daleko, tam stál a měřil si vzlykajícího tvrdým, ale skoro otcovským pohledem. Pak sebral ze země pušku, kterou mladík zahodil a zamířil na odsouzence, který se chvěl u zdi, s očima převázanýma tmavou páskou.
"Tak se aspoň koukni, jak se popravuje zrádce, třeba se ti na to jednou vzpomeneš." zašeptal seržant pod knírem. Mladík ho sice neslyšel, ale jen tak mimoděk se podíval na odsouzence ve chvíli, kdy seržant zmáčkl spoušť...
Žádné komentáře:
Okomentovat