Povzdechnutí

Dneska strašně málo lidí křičí do vzduchu ta slova: "Make love! Not War!"
a mě se nad tím chce plakat, dnešní mládež - mluvím o americe, kolébce hippie - se nezajímá o svět, co se s ním děje, že jejich země je ve válce. Že jim odvedou kamaráda do Iráku, to podle mě neřeší. Spíš se po zfetují někde v koutě extází a pak tancují na diskotéce.
Jenže ani ten prožitek nemají. Neváží si života. Nemilují ho, jako ho milovali jejich rodiče. Nevědí, jaký ty drogy můžou mít krásnej cíl. Jejich cílem je bohužel jen útěk od rodiny. Zdegenerovanost dnešní generace, málokoho zajímá květinová revoluce.
Když dneska šukají, tak opilý na párty, když slaví šestnáctiny. Jsou to orgie ve stylu starověkého Říma. A jako i Řím, i oni jednoho dne padnou...
Tenkrát, lhal bych, kdybych si to pamatoval, i moje představa je zidealizovaná, tenkrát se hlásalo: Sex, drogy a rock´n´roll. A všechny tři věci se žily na plno. Kde jsou ty barevné demonstrace před Bílým domem? Kde je ta mládež, co žila nezávazný život, ale brala ohledy na svoje druhy?
Něco se vytratilo. A nebo to nikdy nebylo.

A to mě napadá, když se dívám na další článek proti Olympiádě v Číně. Já sám jsem prto tu Olympiádu, bude to krásný svátek sportu. Teda trochu pošpiněný vším tím, co kolem něj propuklo, ale přesto krásný.
Čína má svůj režim a netvrdím, že je dobrý, ale díky němu ta země funguje a prosperuje. A navíc my tady ve světě neberem ohledy an jejich tradice a na kulturu. My nepochopíme, jak ti lidi přemýšlejí a nemůžeme po nich chtít změnu. Tu změnu by si měli udělat sami. A to, že skupinka páprdů z nějaké organizace na ochranu lidských práv jim do toho bude kecat, jim asi moc nepomůže. A podle mě nechtějí změnu ani samotní obyvatelé. Teda většina... Jen si představte, že ze dne na den by je demokratizovali. No to by se celá země zhroutila. Hladomory by se prohloubily a porušování lidských práv vyostřilo.
A je nesmysl brát olymipádu, jako Čínskou politickou propagaci. Ona to propagace jistě je, ale to co propagují, můžou propagovat, tak akorát sami sobě. A to, že mají nejdražší olympiádu, co kdy byla - četl jsem, že snad za dvě stě miliard - znamená jen to, že na to mají.
A Tibet? Ano svoboda Tibetu patří, ale Čína ho se svojí Čin-gi-schánovskou mentalitou bere tak, že je to její právoplatná kolonie. Kolik let evropské země kolonizovali odlehlé kouty světa? A to ani nebyli jejich sousedé, jako je Tibet Číně.
Myslím, že můžeme být jenom rádi, že se tahle země neprojevuje expanzivně.

diskuze

Víte, občas se koukám na Novinky.cz - teda koukám se na ně pořád, je to moje jediný spojení se světem a to často pochybuji, jestli je to dobré spojení. Na zprávy se ale nekoukám a rádio neposlouchám, tak mi nic jiného nezbývá. Tak si tedy přečtu nějaký článek, nejčastěji z kultury, to jsou vždy zajímavý věci, ale pak jsou tam i články jiné - to jsou články, kvůli kterým se mi vaří třeba krev v žilách. O tom, jak se někde vleče audit s nějakým politikem, jak si ty strany nadávají, že někde někoho zmlátili nebo zabili. Nejhorší články pro mě jsou samozřejmě o Americe. Vlastně všechny politické články jsou pro mě hrůza. Ale vlastní politický názor nemám. Nedávno jsem si usmyslel, že by mohla bejt zase nějaká ta revoluce, jen tak pro zábavu - taky jsem složil písničku revoluce, tak až ji někdy nahraju, tak vám ji dám k poslechu.
Jenže samotný článek pro mě není ani zdaleka nejhorší. Nejhorší pro mě jsou reakce lidí pod článkem. Já do diskuzí nepřispívám, protože vím, že by to nemělo cenu, když si přečtu názory těch pisálků. Najednou je každej chytrej a najednou umí každej nadávat. Hlavní je, když je skryje ta internetová neviditelnost.
Zrovna dneska po ránu (před malinkou chvilkou) jsem si přečetl "šokující" článek o dalším zdražování cigaret, tak jsem se ze zvědavosti kouknul: Co na to lidi?
A byl jsem zhnusenej - jen se schválně podívejte:

http://www.novinky.cz/diskuse?id=145091&articleId=/clanek/146112-cigarety-budou-dale-zdrazovat-nejmene-o-12-korun.html§ionId=5&page=46#c39644914


- jsem kuřák a nestydím se za to. Jen nechápu, proč mi nikdo do očí neřekne to, co si tolik lidí dovolí psát na internetu...

Tenacious D

No tak popravdě, jak jsem nemocnej a mám spoustu nápadů a jsem línej je házet na papír, jak se říká, tak vám sem hodím "jen" Tenacious D a jejich intro k filmu Tenacious D: Trsátko osudu - kdo neviděl a má rád rockovou muziku, tak bude nadšen. Stejně jako každej, kdo má smysl pro až úchylnej humor.



a taky pro dívky a ženy:

a zrovna teď jsem nemocnej...

Někdy se cejtím bejt strašně špatným člověkem. Přes to všechno bych strašně toužil lidem vyvrtat do hlavy dírky a vlít jim svoje myšlení. Abych všem rozumněl a všichni rozumněli mě. Je to skutečně tak špatná myšlenka?

Je to ta nehorší myšlenka, co mě napadá vždy, když se s někým pohádám nebo se s někým nudím, protože mi ten člověk nesedí!

A pak přijde léto, já vezmu kytaru a objíždím republiku. Samozřejmě, že jen ve svých bláznivých představách. Objíždím každé nádraží v té naší zemi, a všude vystupuji, dávám si pivo do kelímku a jdu dál podél kolejí. Někdy se zastavím, kouknu na horu, na nebe a usměju se. Sejmu ze zad kytaru a hraju.
Samozřejmě jen ve svých představách.
Šířím po zemi mír a lásku, ukončuji války a hlásám revoluce. Jsem můzou všem těm filosofům a záprdkům, kteří sedí v králíkárnách a píší o tom co nezažili.
Svět představ se slejvá v takový tý kouli, jak v ní padá sníh, s realitou. A já jsem domeček, který v kouli stojí na malém kopečku. Mám legrační čapku s bambulí, asi představuji vánočního šaška.

Někdy usednu a přemýšlím o sobě. Jestli to, jakej jsem teď, je správné vůči myšlenkám, které jsem o sobě měl před lety. A dělá to jistě každej. Každej pochybuje. Jen si myslím, že pochybuji příliš často. Možná je to tím, že tak často chybuji.
Přesto se každé ráno, když zrovna nevypadám, jak pytel neštěstí, na sebe do zrcadla dokážu usmát a dokáži se sám sobě rovně podívat do očí - a to je to správné.
Jen mě mrzí to, co někdy o sobě slýchávám, to je to, co mě nutí pochybovat, jestli jsem si zvolil správnou cestu

A teď jsem nemocný. Pevné zdraví podraženo tím zákeřným čurákem panem Bacilem. Ale jednoho dne ho skopu do malé koule a hodím na hromadu. Ke všem těm grázlům, co jsem srovnal v minulosti

...co na to napsat?...

ilustrační obrázek


Tak jsem potkal tu nejkrásnější holku, co jsem kdy viděl. Alespoň pro mě to byla nejkrásnější holka... a nedokázal jsem nic. Jen sedět a koukat na ní. Ona se mnou ani neflirtovala a ani nic takového. To prostě nemohla, když sebou měla chlapce a možná i kdyby ho sebou neměla, tak by se na mě nekoukala a nezajímal bych jí.
Ta holka byla ztělesněním fyzickým vším co od holky svých snů žádám. A to upozorňuji, že mám rád zajímavé typy dívek a ne ty z módních časopisů. Takové, na které mě bude bavit se koukat, když se bude po ránu vztekat a roztomile kopat nohama kolem sebe nebo při večeři se nahlas smát s plnou pusou jídla. Takové mám rád - a to mluvím jen o fyzickém hledisku. A tahle dívka byla z těch všech tou nejnádhernější.
A já nedokázal nic udělat. Jen se po tajnu dívat, jak se kamsi zamyšleně kouká a na tváři má ten zarputilý výraz. Pak se usmála na přítele a mě uschlo štěstí...
To nepřijdete za holkou a neřeknete si o číslo, když má vedle sebe frajera co si drží plný pytel tenisových raket. A někdy si neřeknete o číslo, i když je sama a celou dobu s vámi flirtuje. Někdy jste hloupý... ale já uznávám, že kdybych tohle zvládl, tak už nevím co by se mnou bylo. Suverénně nastoupit před pár a holku požádat o číslo, o rande, o bouřlivý sex - ne! to bych umět nechtěl, protože bych toho zneužíval. Ale chtěl jsem to umět v tomhle jediném případě. Ideál mojí krásy mi odjel z tenistou na další zastávku, když jsem vystoupil...

Véna

Véna byl sexuální maniak. To je jisté. Jenže nikdy se nedopustil žádného vážného zločinu, jako je znásilnění a nemohli ho tímpádem zavřít do léčebby. Když mi však do ouška po škole našeptával, co všechno by provedl s mím penisem, přísahám, že se v kapse otevírala kudla. Jeho nechutné perverzní představy se projevovaly kdekoliv a kdykoliv to šlo.
Vídal jsem ho slintat před školkou, před kurníkem i před skleníkem mojí babičky. Neměl jsem ho rád, nikdo ho neměl rád. A nešlo jen o jeho zvrácené sexuální choutky.
Byl totiž nehorázně ošklivý. Jedno ucho měl větší než druhé, jedno oko mu ujíždělo na stranu, křivé zuby čněly skrze popraskané rty. Na hlavu si mazal marmeládu a kůže na jeho kostnatém těle plandala.
Nikdo ho neměl rád a holky křičeli, jen co se k nim přiblížil.
Proto jsem určitě nebyl jediný, komu spadla čelist, když jsme ho teďka po letech spatřili na třídním srazu. Vykračoval si tam hezký mladý muž a za ruku vedl dívku, vystřiženou z amerického filmu o roztleskávačkách. I jeho komunikativní schopnosti se v mnohém zlepšili. Chrlil fór za fórem a všechny si nás nějakým podivným způsobem získal. O jeho dětsví plném zvrácených sexuálních choutek se nikdo ani slovem nezmínil.

Blížila se čtvrtá hodina ranní, když se rozloučili i poslední spolužáci a já zůstal s Vénou a jeho přítelkyní nad pivem sám. Vémi mi líčil cosi o korupci v českém filmu a Alice mu spokojeně dřímala opřená o rameno.
"...většina peněz tak mizí v kapsách hamižných úředníků, kteří si chtějí pochutnat na šunce Deluxe se svojí rodinkou v létě jet k moři. Jsou to praziti naší společnosti a naše filmy tím velmi trpí. Podívej. Viděl si třeba ten novej film "Okno pro Gotta?"
"No to je pěkná sračka," řekl jsem při snaze neusnout.
"Je to pěkná sračka! A proč je to sračka? Proč? Protože z původních třiceti milionů se ten film točil za pouhých 11. Zbytek spolkly tyhle krysy! On by to byl jinak super film. I na Goťťáka byly původně peníze, ale nakonec ho musel zahrát Malina, což je arogantní střevo a osina v režisérské prdeli."
"Hele, já už asi půjdu." jeho vyprávění bylo sice velmi zajímavé, ale neustával jsem klimbat.
"Kam bys chodil? Natáhni se tady na stole, já už to tady s hostinským nějak srovnám."
"Myslíš?"
"Spolehni se kámo, fakt jsme dobře pokecali."
"To teda jo."
Natáhnul jsem se na čistý stůl a během cvhíle se ponořil do polospánku a během další jsem tvrdě usnul.

Alice se zvedla a oči jí zazářily.
"Véno, zamkni. Už usnul."
"Super." Véna si už navlíkal gumové rukavice. "Těším se na to už od základky. Teď se mu konečně podívám na péro." Svlíknul nebožákovy kalhoty a labužnicky si měřil jeho zadek.
"Ano, miláčku, jdem na to." zavzdychala Alice a stáhla si tričko

Námořnická

Ellen...

Ellen…
Tancovala si v davu a zaujal mě hned tvůj nos a vlasy, tmavá pleť a temně hluboká kukadla. Úsměv na tváři a to, jak si tancovala. A pak začalo pršet. Nejprve lehký deštík a pak pořádný slejvák. A dav se oblíkal do pláštěnek a já cítil, že teď není ta pravá chvíle na to někam utéct. Je ta pravá chvíle užít si hudbu a tancoval jsem dál a za chvíli jsem byl skrz na skrz promoklý. A pak se na tebe otočil, byla si široko daleko jediná, kdo tančil v dešti jako já a usmívala ses tím úsměvem. Byl to úsměv té tajuplné dívky, kterou jsem v tu chvíli dostal chuť milovat.
Ano, je to trochu směšné, ale nedá se s tím nic dělat. Když vám někdo vezme dech a pak vám ho vrátí s takovou silou, že máte chuť tancovat a vesele do celého světa vyřvávat, aby byli lidé šťastní, je to potom něco jako znamení.
A taky vím, že se mi to děje bohužel příliš často. Jenže jsem byl sám a ty si byla taky sama, tak jsem se s tebou dal po muzice do řeči.
Nepláchla si se zděšeným výrazem v tváři, a když si odešla a dala mi sbohem, tak si se přece jen vrátila a zeptala se mě, jestli tě doprovodím na Masarykáč. Dělal jsem si z toho legraci, že do Prahy je to daleko, ale ty ses moc nesmála a jen koukala, to mě vzalo ještě víc. Jak si na mě koukala, tam zezdola…
Letní atmosféra a déšť, který nás oba dva spojil. Který nás spláchnul a provázel celým večerem. Déšť, který nám způsobil, že nám byla zima teplo zároveň.
A já tě pak doprovodil až skoro k tobě domů, protože si najednou bydlela ve stejný ulici, jako já a já si mohl aspoň vzít svou mikinu a tu potrhlou pláštěnku, ve který jsem si připadal směšně, ale nijak si ji snad nekomentovala. To já jsem ji komentoval a ty si komentovala moji řeč. Bylo to takové vtipné komentování.
Furt spolu. Od té chvíle až do odjezdu, který jsem odložil na úterý tak částečně jen kvůli tobě. A přitom jsme věděli, že to k ničemu není. Bylo mi s tebou příjemně, našel jsem si kamarádku v té vaší špinavé Ostravě jsem najednou znal světlo, které mi ji už navždy prosvětlilo.
Když hoří plamen, jde zhasit. Není pravda, že ten plamen, když hoří silně, tak dokáže zapálit i sníh. Není to pravda. A my jsme to věděli a proto jsme nezačali hořet úplně.
Někdy je mi líto, co dokážu způsobit několika slovy. Někdy si nadávám, že jsem někde zase něco pokazil. A někdy jsem za to všechno šťastný. Že ty slova mě dokáží přiblížit k lidem, jako si ty a já dostanu novou zkušenost a jednou až si to všechno budu na stará kolena počítat, tak si vzpomenu na tebe a budu mít hřejivý pocit u srdce a budu si říkat, jaké by to asi bylo kdyby… No a pak se ten hřejivý pocit spíš změní ve smutek, protože si představím celý vysněný život s tebou. Uvidím tě jasně v barvách, jak si tenkrát tancovala a ten den, co jsme spolu prožili si přibarvím. Najednou už ani nebudu vědět, že pršelo, kterou muziku jsme to poslouchali. Jen si vzpomenu na dívku a její tvář v davu šedivých lidí. Lidí bez tváře. Budeš tam stát a koukat na mě a budeme znova mladí a od toho dne spojíme naše životy…
Tohle si vždycky říkám a lehce se u toho culím. Budu ti možná připadat, jako ten největší blázen, co si ho mohla poznat. Ale vnitřně cítím, že to by bylo jedině správné.
Někdy děláme věci, o kterých víme, že bychom je neměli dělat. A to se stalo i v našem případě, když jsme se líbali. Když jsme sdíleli chvíli jeden druhého. Jenže to jsme sdíleli fyzicky. Pro mě bylo sdílení už tam jenom s tebou sedět a pít ruma s kolou a přemýšlet, jaké by to bylo, kdybychom si mohli ubalit nějaké zelí. Chodit čůrat za strom a vědět, že ty tam si na lavičce a nikam mi neutíkáš.
Díky tobě byla Ostrava krásnější, než jak sem si ji jako dítě pamatoval. A za to ti mockrát děkuji.

Fragmenty

Tak jednou přemejšlím zase co za zhovadilost bych napsal. Potencionální tvůrčí krize, která se týká práce se nejspíš týká i blogu, což je mi líto. Proto jsem dneska zahájil ty začátky - protože mě už nenapadlo co napsat nového a nápady z kapsy vyprchávají. Nebo spíš mě převládá lennost. To je to správné slovo.
Kdybyste viděli moje sny. Nevím, jestli ten lapač /pavučina/ snů mi je k něčemu platná. Ale já mám sny rád a jsou mi zdrojem mnohé inspirace. Nejraději bych psal všechno, jako jeden velkej sen. Vlastně jsem se o tom zmínil v poslední povídce, kterou jsem tady vystavil.
Nicméně jsem tak úplně v nečinnosti nebyl a trochu si psal. Jsou to ale jenom takový fragmenty.

A proč si někdy myslíme, že jsme páni světa? Protože v některých chvílích jsme skutečnými pány světa. Někdy se cítíme jako králové a všechno nám patří. Necítím ničí nadvládu! Jedinou mojí nadvládou, jsem já sám.
Samostatnost a svoboda.

„Kdo jsi?“
„Jsem démon a přišel jsem tě ukrást.“
„Mám se tě bát?“
„Nemusíš, mám bohatství a dám ti všechno co si budeš přát. Jsem démon.“
„Mám tě milovat?“
„Jestli si to budeš přát.“

Procitnout na divném místě, kde nejsou žádné stopy po životě. Procitnout tam v hlouby svých snů a říkat si, že to nejsou noční můry, ale poznatky, které dostaneme jen ve spánku.
Sen se musí pitvat, protože v jednom každém snu, se schovává odpověď na tu dávnou otázku, proč tu vlastně jsme. Když budem pozorně svoje sny sledovat a vytáhneme z nich podtexty, tak se dostaneme na prapočátek všeho.
A nevěřím snářům, protože když se mi ve snu zjeví ryba, ještě to podle mě neznamená, že druhý den potkám zajímavého člověk. Zajímavého člověka potkám, i když se mi nebude nic zdát, každý den. Stačí si jen myslet, že lidé jsou zajímavý a nesmím je odsuzovat. Aspoň ne bezdůvodně. Někdy se skutečně najdou nudní lidé a nezajímavý jedinci, ale možná že jsou zajímavý tou nezajímavostí. Svět totiž funguje na bázi paradoxu. A jestli ne, tak můj život ano. A protože to uznávám, tak mi to pomáhá přežít.




Někdy se cítím provinilej vůči zásadám, který jsem si stanovil, když mi bylo tak šestnáct. To jsem byl člověk, který ani ve snu netoužil dělat to co dělám dneska. I když dělám i spoustu věcí, co mě celkem těší, to nemůžu říct, že ne. Jen jsem neměl holky, a tak jsem neměl koho podvádět a tak jsem si to ani nemohl vyčítat. A proto jsem se mohl zapřísáhnout, že nebudu jako ti kluci, co svoje přítelkyně, leckdy ty nejnádhernější bytosti, co můžete potkat, podváděli. Nechtěl jsem moc pít, kouřit marihuanu a jen se bavit s lidmi. Teď piju víc, než tenkrát, hulím ty jointy a holky podvádím, protože sex je stále pro mě na prvním místě. Jako i ve třinácti, kdy jsem si sex jen představoval.
Holek není nikdy dost.


Přečetl jsem stovky knih a viděl tisíce filmů. Poznal jsem svět z pohledu vypravěčů, těch lepších i těch horších. Jejich zásluhou jsem prožil tolik dobrodružství, kolik jeden člověk nemůže nikdy za život zvládnout. A proto se někdy cítím šťastnej. Naplněnej. Svobodnej bych díky nim byl i v té největší díře, kam by mě mohli zavřít. Díky nim sem mohl prozkoumat Aljašku i Tibet, díky nim jsem viděl draky, patřil k mafii a tloukl zlé kluky, spal s krásnými ženami. Díky

Ležím na posteli a přemýšlím o nás. Co se to s náma sakra stalo? Ještě před měsícem jsme se veselili na plese a dneska jsou to jen nadávky a pláč. Jako každý vztah, i tento jde do háje.
Připomíná mi to bajku o žábě. Rád bych ji vyprávěl, ale jen ji cítím, však neznám.
Kolečko času pomalu spěje a my jdeme spát. Usínáme v den své smrti, jako bychom se měli znovu narodit. Povstat z ohně smrti, jako ten bájný pták Fénix a znovu vzlétnout nad zemi a pozorovat její radosti i strasti. Najít novou cestu a tou novou cestou se nechat vést pomocí ukazatelů, kterých budou všude stovky. Spousta křižovatek, zatáček i rizikových serpentin. Znovu povznést lásku nad hlavu a přátelit se s těmi vílami naší doby. Holky v minisukních, to je potěšení.

Rumbajs a Medvěd

Přiznávám, že trochu naivní a hloupé, ale nedalo mi to, když jsem našel svůj sešítek ze základní školy, na kterém vznikly moje první příběhy. Dnes se už musím smát jen tomu, jaký to byly začátky. Ono to jistě má svoji výpovědní hodnotu. Tak tedy se pokusím vlepit první příběh loupežníka Rumbajse a podle ohlasu uvidím, jestli má nějakou cenu sem dát ty další tři, co jsem tenkrát napsal...

Byl jednou jeden loupežník, který si říkal Rumbajs. Měl hodnou ženu Slámku a puberťáckýho synka Pindíska. Žili spolu v lese Pahorek a žili si celkem šťastně. Až jednou vtrhl do lesa zlý medvěd, který utekl z blízké laboratoře, kde zkoumali zvýšení inteligence u zvířat. Medvěd řádil a drancoval les. Tak si Rumbajs řekl, že takhle by to dál nešlo, tak nabil svojí brokovnici, vzal Pindíska a vyrazil medvědovi vstříc. Ještě se rozloučil se Slámkou a cvakl si Rumu. Pak vyrazil.
Šli se synem dlouho. Přes hory, přes řeky, až dorazili na malou mýtinu. Docela malinkatou. Byla ve tvaru čtverce a Rumbajsovi se to nějak nechtělo líbit. Jakmile na ní vstoupili, uviděli před sebou velkého medvěda v boxerkách. Náhle se setmělo a ozval se Gong. Osvícena byla jen mýtina. Pindísek začal brblat něco o tom, že se bojí, ale Rumbajs ho okázale ignoroval. Soustředil se jen na medvěda před sebou. Hbitě nastrkal do brokovnice náboje a zamířil na monstrum.
"Teď synku uvidíš něco, cos ještě neviděl." sdělil synáčkovi před tím, než ho chytil pod krkem a strčil před sebe, jako lidský štít, proti rozběhlému medvědovi. Pindísek ani nestačil zakřičet: "Ty si ale kretén!", když ho medvěd roztrhal na kusy. Ozvaly se výstřely a Rumbajs začal rychle dobíjet. Medvěd jen něco zavrčel, podíval se na prostřelenou kůži, pak na loupežníka, zařval a všechnu váhu svého těla vrhl na nebohého Rumbajse. Smrt byla rychlá a definitivní.
Medvěd dál decimoval les, dok nešťastně nešlápl na minu, kterou nastražil před svojí tragickou smrtí Slámka...

Konec

Tak když jsem to teďka přepsal, tak se trochu stydím. Škoda, že nevidíte ty obrázky, ale mě to stejně dojímá a vrací do let, kdy jsem byl nejšťastnější člověk na světě. Ještě šťastnější, než jsem dneska.

To by teda bylo,
kdyby tvoje tělo
moje tělo chtělo,
to by se pak moje tělo mělo,
kdyby se to dělo.

(2004)

Elfen Lied

Tak jsem dva dny koukal na třináctidílný japonský animovaný seriál Elfen Lied. No anime seriály jsou moje slabost, protože je v nich daleko jiná poetika než ve všech těch animáčích co nám cpali od útlého dětství. Mám rád ten styl malování, velký oči, barevný vlasy hozený do roztodivných kreací. Je to všechno fajn, poznáte když se někdo směje, protože u některých seriálů je to přehnané, poznáte když někdo pláče - to je přehnané u všech seriálů, ale prostě poznáte, jak se která postava jak cítí, což je velké plus.
V japonsku jsou několika tisíci dílové telenovely, které jsou animované, jsou tam horory, ze kterých vás zamrazí a v neposlední řadě ty tuny animovaného erotického materiálu, pod kterým si většina lidí Japonsko bohužel představuje. Ale jsou to prasata.
Elfen lied se do mě nezaryl nádhernou poetikou, ale hloubkou schovanou za nejkrvavějšíma scénama, které hraničili leckdy s lacinou obsesí, lehkou erotikou a tak. Za tím vším je hloubka příběhu, která se možná těžko hledá, ale když je to to, co hledáte, tak to nemůžete nenajít a hloubky příběhu já si cením vždycky nejvíce.
A pak ta animace je dokonalá. Málokdo se mi stalo, že jsem od animovaného filmu odvrátil zrak. Takže vřele doporučuji a kdo by to chtěl vypálit, může se mi klidně ozvat.
Věřím, že pěkně dlouho neuvidím podobnej seriál.

Colours of Ostrava

Tak nakonec jedu díky jedné náhodě, která by mě v životě nenapadla, ale je tak intimní, že o ní tady nebudu psát. Můžete si o tom myslet co chcete, ale stejně na to nikdy nepřijdete... Znám ten způsob myšlení, ale když budete myslet tak, jak si myslím, tak na to tuplem nepřijdete.
Takže ještě jednou. Těším se na Gogol Bordello a tady máte superteori supervšeho

Moimir Papalescu and the Nihilist

Když je to léto, tak si říkám, že je čas na jednu starou klasiku...

Někdy je to jako sen

Někdy je to jako sen, ležet večer na střeše jedenácti patrového baráku a náhodou není smog, takže jsou vidět nádherně hvězdy. Mám vedle sebe dívku, kterou miluji nebo tomu alespoň pevně věřím. Jsem opilej australským vínem s klokanem na etiketě a přemýšlím si o budoucnosti.
K tomu všemu přikusuji výbornou čokoládu Toblerone a mám v ústech stejně sladko, jako mám v životě.
Žiju si svůj vytouženej Sladkej život.
Ubalit dalšího jointa zabere jen malinkatej zlomek času z věčnosti, která mi ještě zbývá.

Je všechno co se kolem mě děje, jen jedna velká halucinace, vyovolaná nárazem do palice prvního Května někdy kolem páté hodiny ranní? Všechno od toho dne se mi může jen zdát a já ležím na jednotce intenzivní péče, jsem v komatu, ze kterého se nemusím probudit a lékaři se mě chystají odpojit? Čekají jen na souhlas mojí rodiny. Všechno je to jenom sen, svět, který jsem si vytvořil je jakési mezipatro mezi nebem a zemí. Až na to, že tenhle svět, je tak skutečně reálný, že nikdy neuvěřím, že je to jen ta halucinace. Ale co když je to pravda? Co když se všechno odehrává tak, jak by se to odehrávalo, kdybych se skutečně pod tou skálou probral, jen se realita přesunula do mojí hlavy? Všechny postavy hrajou teď jen tak, jak jsem si vysnil, jenže jsem si to vysnil tak opravdově a všechno do sebe zapadá, že…
Jenže pravda je taková, že já tady nejsem. Nesedím doma a netluču do počítače žádnou povídku, ještě jsem neodmaturoval a ani si neužil víkend na Slapech. Teď ležím na jednotce intenzivní péče už něco přes dva měsíce a stále se neprobouzím. Hlavu mám sešitou na deseti místech a hrozí, že už nikdy nebudu chodit. Přátelé mě oplakávají a rodina trpí. Jen já jsem šťastnej ve svém uzavřeném světě.
Štve mě ten fakt, že všechno co se od té události událo a já si to užil, se vlastně nestalo. Ona se tím možná vysvětluje moje zvýšená sexuální aktivita, protože to jsem si vždycky přál a nikdy toho nedosáhl, možná se tím vysvětluje to, že opravdu cítím lásku svých bližních, protože ta se vysní krásně. Žiju ve své hlavě, uzavřený před realitou a to jen proto, protože v tomhle světě můžu chodit a milovat. Odmaturoval jsem bez problémů a dostal práci, kterou jsem si vždycky přál a i když ji flákám, tak mi to nikdo nevyčítá, protože já bych si nepřál, aby mi to vyčítali.

Tak tedy sedím nyní ve svém pokoji a při tom ležím na lůžku, pevně připoutanej k přístrojům, které mě drží na živu. Jen se dokázat probudit. Vrátit se do světa, kde čas plynul jinak, než plyne tady, v mé hlavě.
Nejspíš jsem už o deset let starší. Přátelé, kteří si na mě pamatují, mají již své rodiny a žijí prací. Všem je jim kolem třiceti a myslí si, že své sny již prohráli s realitou každodenního života. A teď se probudím já. Fyzicky jsem sice zestárnul o deset let, jako ostatní, ale psychicky jen o ty dva měsíce, které jsem strávil ve svojí hlavě.
Probudím se a nabourám jim jejich životy, jenže oni mě nebudou chápat a já nebudu chápat je…
Přál bych si dostat nějaké znamení, díky kterému bych pochopil, že všechno o čem tady přemýšlím, je jen pitomá smyšlenka. Nemusel bych se trápit, při pomyšlení – co kdyby?
Odpověď dostanu, jen když se probudím. Svět kolem mě bude starší a já se v něm už vůbec nevyznám. Ropa nebude existovat a spousta lidí, co znám, budou po smrti. Jak se potom budu cítit? Budu se chtít vrátit do fantasijního světa, ve kterém nyní dva měsíce přebývám, jsem stále mladý a silný, celý svět mi leží u nohou, jenom proto, protože si to tak představuji.
Všechny informace se života před tím se mi vlily do hlavy, jako by je zkopírovali do nejlepšího počítače na světě a ten potom přehodnocoval on-line život. Jednání postav, tvary předmětů, chuť jídel nebo teplotu vody.

„Probuď se.“
V rádiu zpívá Neckář. Toho jsem už pěkně dlouho neslyšel. Ne že bych jím opovrhoval, ale už jsem tuhle muziku prostě přestal poslouchat.
„Jak dlouho budeš ještě takhle ležet?“
Cítím vůni maminky, tak jak jsem ji dlouho necítil. Voní vanilkou, jako když dělávala vanilkové rohlíčky. Nebo je to ten její parfém?
„Proč se to muselo stát zrovna tobě?“
Žalostný hlas plačící ženy. Je to hlas mojí mámy, ale mladší, než si ho pamatuji. Měl bych vstát a obejmout jí, aby už neplakala.
Nějak to nejde, nejdou otevřít oči. Jdou, ale těžce. Slyším vzlykot a cítím slzy na své tváři.
„Mami nebreč.“ Zašeptám z plných sil.
„Ondro? Ondro! Je vzhůru, sestro! Zavolejte doktora!“
„Mami, bolí mě hlava.“
„Jen lež v klidu.“ Nechápu to, ale rozbrečela se ještě víc.
„Co se stalo?“ mluvím jiným hlasem, než si pamatuji…
„Když si šel před týdnem z ping pongu, srazilo tě auto.“
„Před týdnem? Já už ping pong přece léta nehraju.“
„Blouzníš.“ Objala mě a políbila na tvář.



Někdy je to jako sen, všechno co prožijeme od určitého bodu může být skutečně snem. Otázkou zůstává, jestli si ten sen pamatujeme i po probuzení. Já během týdne v komatu prožil neuvěřitelných sedm let a měl to štěstí, že si to zapamatoval. Bylo to však skutečně štěstí?

Dejte mu na hlavu pytel, aby mlčel!

Letět vzduchem, o tom sníme, když večer usínáme. Letět absolutně svobodně a nemít před sebou žádné překážky. Letět daleko a zanechat za sebou minulost, když s ní nejsme spokojení. Letět vstříc novejm zítřkům, jakoby sme letěli vstříc nebezpečí.

Opřu se ti o záda a se zavřenýma očima si budu přát, aby ten dotyk našich zad nikdy nepolevil. Aby si tam stále seděla a já se mohl stále o tebe opírat. Do toho můžu jen doufat, že ty na té druhé straně, máš stejně zavřený oči jako já a přeješ si to samé.
Ten dotyk.
Procitnout? Je to snad sen?
"Cítíš to?" ptám se rozechvělým hlasem a vůbec nechápu, kde se ve mě ta úzkost bere.
"Co mám cítit?"
Tak to asi necítíš, ale to je jedno. Mě je to najednou tak nějak jedno, jestli mi rozumíš a jestli se budem dotýkat navždy. Jsi mi vzdálenější, než kdybych tě vůbec neznal. Jedna dvouslovná otázka a tříslovná odpověď, která v sobě nevědomky obsahuje spoustu kapek jedu.

Můžete si o mě myslet, že jsem blázen, ale nesnáším slovo bohém. On se dneska za bohéma označuje kde kdo a já teda ještě neslyšel označní Pražská bohéma - tedy, že by to bylo nějaké umělecké hnutí, ke kterému bych chtěl patřit. Nechci patřit k spisovatelům, protože ti jsou moc nafoukaní, nechci patřit k amatérům, protože mají mnohdy přehnané představy o svém budoucím uměleckém životě, třebas jejich umělecké schopnosti, nejsou nijak obstojné a myslí si, že jejich cesta vede a nebo naopak ti schopní nemají ambice žádný.
Ani nevim co chci. Popravdě jsem odpovědnej jenom sám sobě z hlediska života a z hlediska práce jenom jednomu životu a když ji zkazim, tak nikoho neohrozím.
Žiju ten nejšťastnější život, jakej jsem si mohl přát.
Jen mám v pokoji strašlivej bordel, kterej mě dneska už opravdu štval, když jsem se prodíral z jednoho konce na druhej a trvalo mi to, jakoby ten pokoj měl sto metrů. No a to rozhodně nemá.
A pak mi ukradli peněženku, jel jsem z akce a seděl noční tramvaji. Vedle mě byli nějací dva chlápci, tak kolem čtyřiceti let. Vůbec nevím, jak jsem to v tu chvíli mohl poznat, ale kolem toho věku jim určitě bylo. Jeden k tomu byl určitě nabušenej, nejspíš ze stavby, ale vypadalo to, jak z fitka. Měl jsem trochu opileckého respektu a nechtěl jsem si jich moc všímat.
A pak jsem stál u dveří a chystal se vystoupit na Andělu, měl těžkou kapsu, jak jsem tam cítil tlak své peněženky. Jeden z nich si stoupnul vedle mě a chtěli taky vystupovat. Pak jsem cítil, že se ten tlak zmenšil a nic na to neřekl. Byl jsem opilej! Nechal jsem je vystoupit a koukal se jim po rukou, ale peněženku jsem nezahlídl. Asi je všem jasný co se stalo, ale mě to fakt nasralo, protože jsem byl plně při vědomí, když mi ji vzali a dokonce jsem o tom věděl, jen jsem byl tak Malátnej, že jsem nedokázal říct ani ň.
A do toho jsem měl strašlivou chuť na něco k jídlu. On má člověk v půl pátý trochu vyhládlo. Ještě, že jsem zapoměl nějaký prachy v kapse a tak si mohl koupit bagetu. Koupím si jí a běžím na autobus. Pak ji dojídám u Hornbachu v Řepích. Kde jsem se tam vzal?

Probudit se na parkovišti Hornbachu po divoké páteční jízdě, tak to se mi opravdu ještě nestalo. Kdyby tam byla aspoň autobusová zastávka, která by to nějak vysvětlovala. Jenže ta tam nebyla. Byly tam jen potřeby pro zahrádkáře a nějaký nákupní košíky. Vedle hlavní silnice – snad mě teda vykopli z autobusu, protože si mysleli, že Hornbach je můj domov a tak si říkali, že mi tím pomůžou? No nějak se mi tomu nechce věřit. Kdybych byl aspoň zmlácenej, jenže to taky ne. Kdyby jo, tak bych si to vysvětlil tak, že mě někde sebrali opilí jezdci noci, pohráli si se mnou, nakopali mi zadek, vzali mi všechno co mi vzít nějak šlo a pak mě vykopli na tom parkovišti. Jenže v tom to taky nebylo. Tak k sakru v čem? Do nočního autobusu, kterej jel na Sídliště stodůlky jsem přece musel nastoupit, ještě si pamatuju, jak jsem si koupil bagetu s kuřecím v těstíčku a spokojeně ji jedl v autobuse. Snad ji dojedl u toho Hornbachu, ale…
Tajemství, na které můžu hledat odpovědi, ale nejspíš si neodpovím nikdy.

Nemám rád označení bohém a zároveň mě plní pocitem podivného naplnění, stejně jako označení umělece nebo jakékoliv jiné. I kdyby mi říkali fotbalista, tak bych z toho měl divný pocit, kterej nejde moc dobře vysvětlit.

A přitom žiju jeden z nejlepších životů, jaký jsem si mohl u Pána Boha vybrat.

The Doors

Tenkrát byl rockec živej, i když Jimm tvrdil, že je mrtvej. Může bejt rád, že se nedožil dneška. To by viděl co to znamená mrtvej Rock. I když neříkám, že se sem tam dneska nenajde skupina plná toho samého nadšení a se stejnou šťávou, jakou dávali muzice skupiny jako The Doors

Úvaha?

Každý člověk je námořníkem, který proplouvá životem, jak mořem. Někdy je klid a příznivý vítr, jindy se spustí strašlivá bouře a hrozí, že vám převrátí loď. Někdy vás to odfoukne stovky kilometrů jiným směrem, než jste plánovali. Jindy zas doplujete do cíle bez problémů, ale v přístavu správný námořník nikdy nezůstane dlouho.

Život je maškaráda

Zraněnej kulhám pokojem o tisíci nožích. šlapu po střepech a ruce mi hoří. Z břicha vytejká podivnej sliz. Chci procitnout! Skákat po balónech a stoupat oblohou stále výš, až bych se dotknul samotného Boha. Chci se ho chytit za ruku a nechat se vytáhnout do Ráje. Jestli je ovšem Ráj nahoře.
Umírám a moc dobře to vím. "Více vodky se už do mě nevejde! Tak ji do mě nalejte!" polykám.
Slunce se zdá být tak blízko, že se bojím, že Boha neuvidím a oslepnu. "Nacákejte mi na ty rány tekutej vosk!"
"Jen si řvi! V kobce uprostřed prázdnoty tě nikdo neuslyší!"
Tak daleko a já se cítím být už vyčerpaným. Pytlík s koksem si strčím do kapsy a poděkuji kámošovi, políbím svoji holku a pak si vystřelím mozek z hlavy.
Tisíc způsobů smrti a nikomu se nelíbí představa jenom jediného.
Ani to psisko co ho vidím z okna, když kouřím, není takovým bláznem, aby vyskočil z devátého patra za svým pánem, když ho vidí přicházet.
"Chlapče, čím by si chtěl být až vyrosteš?"
"Poslem kulturní revoluce."
Ptali se mě lidi na ulici, jestli má nějaký význam - to co dělám. Stál jsem tam s rolničkou v ruce a zuřivě s ní mával, aby co nejvíc cinkala. Měl jsem masku pierota a rozcuhané vlasy, jak je nosím, nabarvené na zeleno. Nemluvil jsem, byl jsem mim. Jen jsem dál zuřivě máchal tou rolničkou a rámusil. Pak pro mě přišli tři policajti. Přesněji řečeno dva policajti a jedna policistka. Byla malá a nesmírně sexy. Legitimovali mě a já se při tom stále díval do očí policistce. Měřila si mě vyzývavým pohledem.
Na stanici mi svlíkla kalhoty a ustřelila mi ptáka.

Na lavičce v parku sedí dvě babky. U nohou mají spoustu holubů, kteří zobají zrní, které jim stařeny házejí. Ty dvě si nepovídají a mlčí, hůlky mají opřený o lavičku vedle sebe.
"Zlegitimuješ je ty srabe?"

Uprostřed noci tančím na náměstí, tančím tanec života, i když se zdá, že jsem už mrtvý. Tančím sám, ale připojí se ke mě další. Desítky, stovky, tisíce. Náměstí je plné revolucionářů, kteří chtějí jenom tancovat, kteří se chtějí tancem probít životem.
"Ovládnout svět!"

"A to je to co sis přál?"
"Ne, to je teprve začátek."
Dveře mého pokoje se otevírají a lidi sem chodí, jako by to bylo nějaký muzeum zvláštností. Sedím na posteli a zapisuji si poznámky a kolem mě procházejí návštěvníci muzea a snaží se mě pochopit. Papíry na zemi, nevyčištěná klec a v ní polomrtvé zvíře. Fleky od oleje na zdi, jak jsem si jednou opilej přitáhnul plynovou bombu a smažil si vajíčka. Televizní šum a rachot zbíječek. Bouracím kladivem si rozbiju ústa a zbavím se bolesti.

"Chcete mě proklít? Tak to udělejte. Já neznám kouzlo, které by mi ublížilo. Neznám kouzlo, které by ublížilo lásce, které by zlomilo pravdu a zničilo poselství..."

Víte. Já si ze všeho nejvíc cením na lidech upřímnosti. Škoda jen, že upřímnost bolí.

Děvka je to!

Jsi jak ta růže,
Utržená z jara.
Jsi mi blíže,
Než kdy byla Jana.


Hovadina. Zmačkal jsem papír a hodil ho do koše. Zmuchlaná koule papíru se ale odrazila od ostatních zmuchlaných koulí papíru a dopadla na zem k ostatním zmuchlaným koulím papíru. Povzdechnul jsem si. Já tu pitomou milostnou báseň pro Oldu snad nikdy nesesmolim! Však vidina, jak Olda stojí u oltáře s tou pitomou fuchtlí Veronikou, mě naplňovala optimismem k další práci.
Kdyby ta holka nebyla taková sketa, tak by se básničky pro ní psali určitě mnohem lépe.

Mám tě rád,
Snad mě máš taky tak ráda
Kvůli tobě budu se prát
Vem si mě za ženicha...

Další koule letěla k hromadě v koutě. A víš co? Víš co Oldo? Pomyslel jsem si v záchvatu vzteku a div v prstech nezlomil nezlomitelnou propisku od firmy Jolly. Jdi do řitě s Veronikou a s nějakou svojí svatbou!
Znova jsem pomyslel na Veroniku. První dva měsíce jsem se nedivil, že po ní Olda tak touží. On Oldík byl vždycky takovej sukničkář a holka jako Veronika se mu zaručeně musela líbit. Krásný nohy... dobře tvarovaná prdelka... útlej, ale ne anorextickej pas.... prsa velikosti tři a v obličeji to byla hotová princezna. Do konce se proslíchalo, že se spustí s kdekým, ale Oldovy to bylo jedno. Dlouho jsem mu za to nadával, ale pak jsem rezignoval. Každej chlap pro ní slintal a když neslintal, tak mu bylo na ksichtě jasně napsáno: Přeříznul bych tě!
Do konce se proslíchalo, že se spustí s kdekým, ale Oldovy to bylo jedno. Dlouho jsem mu za to nadával, ale pak jsem rezignoval
Vytáhnul jsem další papír a zakoukal se na fotku svojí Irenky, která byla zrovna na nějaký stáži v Německu. Irenka... takovej můj andílek. Za měsíc tomu bude rok, co jsme se poznali. Bylo to jako v nějakým románu od Steelovky. Stál jsem v metru a pročítal si Metro noviny na straně 5, když přistoupila ona. Černý vlasy jí spadali do očí, tak že si je musela každou chvilkou odhrnovat na stranu. Zprvu jsem jí nevěnoval takovou pozornost, i když její celkovej vzhled upoutal spoustu pánů kolem, ale mě ne. Mě zrovna zaujal článek v Metro novinách na stránce 5, ve kterém se psalo o velikém nedostatku ryb na Znojemsku.
Ta dívka si stoupla vedle mě a nakoukla přes rameno (to jsem však znal až z jejího pozdějšího vyprávění, tak jsem byl zabrán do úbytku ryb), aby viděla co si čtu. Pak vytáhla svoje vlastní Metro noviny a otevřela stránku 5 s úbytkem ryb. Pak si stoupla jakoby náhodou kousek přede mě, abych viděl, že si čte ryby se Znojma.
Jak jsem si nemohl nevšimnout! Když stála tak, že zadkem se dráždila mího nejlepšího kámoše?
Překonal jsem všechno svoji smělost a vykoktal rozpačité: „Jééé... vy taky čtete o tě rybách na Znojemsku?“
„Ano, ano. Strašně zajímavé, viďte?“ usmála se na mě a v tu chvíli mě dostala. Vystřelila ruku a strčila mi ji pod nos: „jsem Irena.“ Chvíli jsem zmateně koukal po ruce a pak ji uchopil a opětoval úsměv: „Ondra, těší mě...“
No a pak jsem si celou dobu jízdy v metru jen tak povídali a vystoupily společně na Palmovce. Ona řekla, že musíme hnedka někam zajít, jestli nemám čas. A já i když jsem čas neměl a měl jsem sraz s kámošema ze školy, jsem šel.
Strašně jsme se nametli a já se ráno probudil v jejím bytě. Zamilovali jsme se do sebe a od tý doby spolu jsme. Ona je perfektní, umí snad 5 světových jazyků plus jeden nesvětověj... češtinu. To vždycky říká, když se seznámí s někým novým.
Je to takovej můj anděl, no co bych vám povídal.
Zrovna je na tý stáži v Německu, kam jezdí nějak často, ale snažím si nestěžovat a nedělat problémy.
Ale proboha dost o Ireně, já píšu básničku pro tu děvku Veroniku. Stejně nechápu, jak to Olda nemůže vidět. Nosí moc tlustý Růžový brýle, tím to je.
Podíval jsem se ještě jednou na fotku Irenky a poslal ji kamsi do Německa pusu.
Třeba mi ty básničky teďka půjdou líp.

Miluju tvůj úsměv,
Tvoje řasy
Omdlévám tebe spatřiv
Umírám pro tvoje oči.
Jsi jak tornádo z nebe,
Jsi moje štěstí převeliké,
Neblbni! Oldo! Blbe!
Neznám holku co má tak nízké iq!

„Do prdele!“ zařval jsem do ticha „Pracovny“, jak jsem nazval svůj pokojík 4 krát 4 metry.
Je blbá a je to štětka! Ne jako Irenka. Jak můžu psát o úsměvu, o řasách a o tornádu z nebe , když to není pravda! Když vůčí ní nikdo nemůže něco tak silnýho cítit?
A ještě k tomu je to tak blbá, arogantní, narcistická svině!
Oldo, kamaráde! Kam si své oči dal? Kam? Žes sis je samotou raši nevyplakal?

Ale já nechci ani říkat, že je blbá, ani že je to štětka. Olda ji miluje, jako já miluju svýho Anděla, tak mu tu básničku nějak sesmolim. A nadosmrti se pak budu vídat s tou...
Jsem básník? Jsem! Tak jdu na to.

Naložil bych si tě do grilovacího koření,
Pak bych tě celou olízal,
Na jazyku vzniklo by pálení,
Že jsem nikdy nic tak dobrého nelízal,
Ty moje božský stvoření.


Ještě než dopadla koule odražená od koše na zem, byl jsem z baráku pryč, a rovnou běžel pro krabičku cigár a nějaký porno časopis, třeba to pomůže. Třeba pak napíšu nějakou báseň, která obletí celej svět a ze mě se stane známej milovník... Co blbneš? To je přece dopis pro Oldu....teda pro Veroniku od Oldy!?
V Pracovně jsem položil časopis na stůl vedle dalšího volnýho listu papíru, na kterej jsem hodlal zplodit svůj nehoráznej výtvor.

Otevřel jsem okno, zapálil první cigáro po třech letech a nakouknul do časopisu. Chvíli jsem projížděl různý hambatý fotky, ale pak jsem se najednou zarazil, až mi vypadlo cigáro z pusy.
Ta dívka, která tak něžně a přitom chtivě koukala do chlupatého análního otvoru nějakého blonďatýho tupce... to přece nemohla bejt ona.... to není možný! Skouknul jsem ještě pár stránek s jejíma fotkama a nebylo nejmenších pochyb.
Měla sice paruku, ale byla to ona. Stačilo jen porovnat fotku a fotku...
Moje Irenka... Můj Anděl... Hovno Anděl, ale Děvka je to!


Žil jsem s doměnkou,
že tě jen miluji.
A nedovedl jsem si to odpustit,
teď toho lituji,
že žila,
a nezbývá než dál jít.
A jsi, a jsi můj Anděl,
a vždycky budeš.
Já zatím mohu o tom jen snít,
A věřit, že mě taky tak miluješ,
A že, a že poslechneš můj pel,
Veroniko...chceš si mě vzít ?

Charles Baudelaire

Krása je bizarní

Vyznání modelce

Smát nebo brečet
chce se mi
a nebo taky vláčet
se po Zemi.
Chci zpívat
a na všechny řvát
no a ty chceš blinkat
snad jen pro to tě mám rád
že si přímá
jak tětiva luku
že zíváš
a nedopřeješ sluchu
těm mejm hlubokejm
výlevům lásky
Ty chceš jen velkej dům!
A v baráku zlaťáky.
Proto tě miluju
protože si přímá
a jdeš za tím co chceš