Dejte mu na hlavu pytel, aby mlčel!

Letět vzduchem, o tom sníme, když večer usínáme. Letět absolutně svobodně a nemít před sebou žádné překážky. Letět daleko a zanechat za sebou minulost, když s ní nejsme spokojení. Letět vstříc novejm zítřkům, jakoby sme letěli vstříc nebezpečí.

Opřu se ti o záda a se zavřenýma očima si budu přát, aby ten dotyk našich zad nikdy nepolevil. Aby si tam stále seděla a já se mohl stále o tebe opírat. Do toho můžu jen doufat, že ty na té druhé straně, máš stejně zavřený oči jako já a přeješ si to samé.
Ten dotyk.
Procitnout? Je to snad sen?
"Cítíš to?" ptám se rozechvělým hlasem a vůbec nechápu, kde se ve mě ta úzkost bere.
"Co mám cítit?"
Tak to asi necítíš, ale to je jedno. Mě je to najednou tak nějak jedno, jestli mi rozumíš a jestli se budem dotýkat navždy. Jsi mi vzdálenější, než kdybych tě vůbec neznal. Jedna dvouslovná otázka a tříslovná odpověď, která v sobě nevědomky obsahuje spoustu kapek jedu.

Můžete si o mě myslet, že jsem blázen, ale nesnáším slovo bohém. On se dneska za bohéma označuje kde kdo a já teda ještě neslyšel označní Pražská bohéma - tedy, že by to bylo nějaké umělecké hnutí, ke kterému bych chtěl patřit. Nechci patřit k spisovatelům, protože ti jsou moc nafoukaní, nechci patřit k amatérům, protože mají mnohdy přehnané představy o svém budoucím uměleckém životě, třebas jejich umělecké schopnosti, nejsou nijak obstojné a myslí si, že jejich cesta vede a nebo naopak ti schopní nemají ambice žádný.
Ani nevim co chci. Popravdě jsem odpovědnej jenom sám sobě z hlediska života a z hlediska práce jenom jednomu životu a když ji zkazim, tak nikoho neohrozím.
Žiju ten nejšťastnější život, jakej jsem si mohl přát.
Jen mám v pokoji strašlivej bordel, kterej mě dneska už opravdu štval, když jsem se prodíral z jednoho konce na druhej a trvalo mi to, jakoby ten pokoj měl sto metrů. No a to rozhodně nemá.
A pak mi ukradli peněženku, jel jsem z akce a seděl noční tramvaji. Vedle mě byli nějací dva chlápci, tak kolem čtyřiceti let. Vůbec nevím, jak jsem to v tu chvíli mohl poznat, ale kolem toho věku jim určitě bylo. Jeden k tomu byl určitě nabušenej, nejspíš ze stavby, ale vypadalo to, jak z fitka. Měl jsem trochu opileckého respektu a nechtěl jsem si jich moc všímat.
A pak jsem stál u dveří a chystal se vystoupit na Andělu, měl těžkou kapsu, jak jsem tam cítil tlak své peněženky. Jeden z nich si stoupnul vedle mě a chtěli taky vystupovat. Pak jsem cítil, že se ten tlak zmenšil a nic na to neřekl. Byl jsem opilej! Nechal jsem je vystoupit a koukal se jim po rukou, ale peněženku jsem nezahlídl. Asi je všem jasný co se stalo, ale mě to fakt nasralo, protože jsem byl plně při vědomí, když mi ji vzali a dokonce jsem o tom věděl, jen jsem byl tak Malátnej, že jsem nedokázal říct ani ň.
A do toho jsem měl strašlivou chuť na něco k jídlu. On má člověk v půl pátý trochu vyhládlo. Ještě, že jsem zapoměl nějaký prachy v kapse a tak si mohl koupit bagetu. Koupím si jí a běžím na autobus. Pak ji dojídám u Hornbachu v Řepích. Kde jsem se tam vzal?

Probudit se na parkovišti Hornbachu po divoké páteční jízdě, tak to se mi opravdu ještě nestalo. Kdyby tam byla aspoň autobusová zastávka, která by to nějak vysvětlovala. Jenže ta tam nebyla. Byly tam jen potřeby pro zahrádkáře a nějaký nákupní košíky. Vedle hlavní silnice – snad mě teda vykopli z autobusu, protože si mysleli, že Hornbach je můj domov a tak si říkali, že mi tím pomůžou? No nějak se mi tomu nechce věřit. Kdybych byl aspoň zmlácenej, jenže to taky ne. Kdyby jo, tak bych si to vysvětlil tak, že mě někde sebrali opilí jezdci noci, pohráli si se mnou, nakopali mi zadek, vzali mi všechno co mi vzít nějak šlo a pak mě vykopli na tom parkovišti. Jenže v tom to taky nebylo. Tak k sakru v čem? Do nočního autobusu, kterej jel na Sídliště stodůlky jsem přece musel nastoupit, ještě si pamatuju, jak jsem si koupil bagetu s kuřecím v těstíčku a spokojeně ji jedl v autobuse. Snad ji dojedl u toho Hornbachu, ale…
Tajemství, na které můžu hledat odpovědi, ale nejspíš si neodpovím nikdy.

Nemám rád označení bohém a zároveň mě plní pocitem podivného naplnění, stejně jako označení umělece nebo jakékoliv jiné. I kdyby mi říkali fotbalista, tak bych z toho měl divný pocit, kterej nejde moc dobře vysvětlit.

A přitom žiju jeden z nejlepších životů, jaký jsem si mohl u Pána Boha vybrat.