Fragmenty

Tak jednou přemejšlím zase co za zhovadilost bych napsal. Potencionální tvůrčí krize, která se týká práce se nejspíš týká i blogu, což je mi líto. Proto jsem dneska zahájil ty začátky - protože mě už nenapadlo co napsat nového a nápady z kapsy vyprchávají. Nebo spíš mě převládá lennost. To je to správné slovo.
Kdybyste viděli moje sny. Nevím, jestli ten lapač /pavučina/ snů mi je k něčemu platná. Ale já mám sny rád a jsou mi zdrojem mnohé inspirace. Nejraději bych psal všechno, jako jeden velkej sen. Vlastně jsem se o tom zmínil v poslední povídce, kterou jsem tady vystavil.
Nicméně jsem tak úplně v nečinnosti nebyl a trochu si psal. Jsou to ale jenom takový fragmenty.

A proč si někdy myslíme, že jsme páni světa? Protože v některých chvílích jsme skutečnými pány světa. Někdy se cítíme jako králové a všechno nám patří. Necítím ničí nadvládu! Jedinou mojí nadvládou, jsem já sám.
Samostatnost a svoboda.

„Kdo jsi?“
„Jsem démon a přišel jsem tě ukrást.“
„Mám se tě bát?“
„Nemusíš, mám bohatství a dám ti všechno co si budeš přát. Jsem démon.“
„Mám tě milovat?“
„Jestli si to budeš přát.“

Procitnout na divném místě, kde nejsou žádné stopy po životě. Procitnout tam v hlouby svých snů a říkat si, že to nejsou noční můry, ale poznatky, které dostaneme jen ve spánku.
Sen se musí pitvat, protože v jednom každém snu, se schovává odpověď na tu dávnou otázku, proč tu vlastně jsme. Když budem pozorně svoje sny sledovat a vytáhneme z nich podtexty, tak se dostaneme na prapočátek všeho.
A nevěřím snářům, protože když se mi ve snu zjeví ryba, ještě to podle mě neznamená, že druhý den potkám zajímavého člověk. Zajímavého člověka potkám, i když se mi nebude nic zdát, každý den. Stačí si jen myslet, že lidé jsou zajímavý a nesmím je odsuzovat. Aspoň ne bezdůvodně. Někdy se skutečně najdou nudní lidé a nezajímavý jedinci, ale možná že jsou zajímavý tou nezajímavostí. Svět totiž funguje na bázi paradoxu. A jestli ne, tak můj život ano. A protože to uznávám, tak mi to pomáhá přežít.




Někdy se cítím provinilej vůči zásadám, který jsem si stanovil, když mi bylo tak šestnáct. To jsem byl člověk, který ani ve snu netoužil dělat to co dělám dneska. I když dělám i spoustu věcí, co mě celkem těší, to nemůžu říct, že ne. Jen jsem neměl holky, a tak jsem neměl koho podvádět a tak jsem si to ani nemohl vyčítat. A proto jsem se mohl zapřísáhnout, že nebudu jako ti kluci, co svoje přítelkyně, leckdy ty nejnádhernější bytosti, co můžete potkat, podváděli. Nechtěl jsem moc pít, kouřit marihuanu a jen se bavit s lidmi. Teď piju víc, než tenkrát, hulím ty jointy a holky podvádím, protože sex je stále pro mě na prvním místě. Jako i ve třinácti, kdy jsem si sex jen představoval.
Holek není nikdy dost.


Přečetl jsem stovky knih a viděl tisíce filmů. Poznal jsem svět z pohledu vypravěčů, těch lepších i těch horších. Jejich zásluhou jsem prožil tolik dobrodružství, kolik jeden člověk nemůže nikdy za život zvládnout. A proto se někdy cítím šťastnej. Naplněnej. Svobodnej bych díky nim byl i v té největší díře, kam by mě mohli zavřít. Díky nim sem mohl prozkoumat Aljašku i Tibet, díky nim jsem viděl draky, patřil k mafii a tloukl zlé kluky, spal s krásnými ženami. Díky

Ležím na posteli a přemýšlím o nás. Co se to s náma sakra stalo? Ještě před měsícem jsme se veselili na plese a dneska jsou to jen nadávky a pláč. Jako každý vztah, i tento jde do háje.
Připomíná mi to bajku o žábě. Rád bych ji vyprávěl, ale jen ji cítím, však neznám.
Kolečko času pomalu spěje a my jdeme spát. Usínáme v den své smrti, jako bychom se měli znovu narodit. Povstat z ohně smrti, jako ten bájný pták Fénix a znovu vzlétnout nad zemi a pozorovat její radosti i strasti. Najít novou cestu a tou novou cestou se nechat vést pomocí ukazatelů, kterých budou všude stovky. Spousta křižovatek, zatáček i rizikových serpentin. Znovu povznést lásku nad hlavu a přátelit se s těmi vílami naší doby. Holky v minisukních, to je potěšení.