Někdy je to jako sen

Někdy je to jako sen, ležet večer na střeše jedenácti patrového baráku a náhodou není smog, takže jsou vidět nádherně hvězdy. Mám vedle sebe dívku, kterou miluji nebo tomu alespoň pevně věřím. Jsem opilej australským vínem s klokanem na etiketě a přemýšlím si o budoucnosti.
K tomu všemu přikusuji výbornou čokoládu Toblerone a mám v ústech stejně sladko, jako mám v životě.
Žiju si svůj vytouženej Sladkej život.
Ubalit dalšího jointa zabere jen malinkatej zlomek času z věčnosti, která mi ještě zbývá.

Je všechno co se kolem mě děje, jen jedna velká halucinace, vyovolaná nárazem do palice prvního Května někdy kolem páté hodiny ranní? Všechno od toho dne se mi může jen zdát a já ležím na jednotce intenzivní péče, jsem v komatu, ze kterého se nemusím probudit a lékaři se mě chystají odpojit? Čekají jen na souhlas mojí rodiny. Všechno je to jenom sen, svět, který jsem si vytvořil je jakési mezipatro mezi nebem a zemí. Až na to, že tenhle svět, je tak skutečně reálný, že nikdy neuvěřím, že je to jen ta halucinace. Ale co když je to pravda? Co když se všechno odehrává tak, jak by se to odehrávalo, kdybych se skutečně pod tou skálou probral, jen se realita přesunula do mojí hlavy? Všechny postavy hrajou teď jen tak, jak jsem si vysnil, jenže jsem si to vysnil tak opravdově a všechno do sebe zapadá, že…
Jenže pravda je taková, že já tady nejsem. Nesedím doma a netluču do počítače žádnou povídku, ještě jsem neodmaturoval a ani si neužil víkend na Slapech. Teď ležím na jednotce intenzivní péče už něco přes dva měsíce a stále se neprobouzím. Hlavu mám sešitou na deseti místech a hrozí, že už nikdy nebudu chodit. Přátelé mě oplakávají a rodina trpí. Jen já jsem šťastnej ve svém uzavřeném světě.
Štve mě ten fakt, že všechno co se od té události událo a já si to užil, se vlastně nestalo. Ona se tím možná vysvětluje moje zvýšená sexuální aktivita, protože to jsem si vždycky přál a nikdy toho nedosáhl, možná se tím vysvětluje to, že opravdu cítím lásku svých bližních, protože ta se vysní krásně. Žiju ve své hlavě, uzavřený před realitou a to jen proto, protože v tomhle světě můžu chodit a milovat. Odmaturoval jsem bez problémů a dostal práci, kterou jsem si vždycky přál a i když ji flákám, tak mi to nikdo nevyčítá, protože já bych si nepřál, aby mi to vyčítali.

Tak tedy sedím nyní ve svém pokoji a při tom ležím na lůžku, pevně připoutanej k přístrojům, které mě drží na živu. Jen se dokázat probudit. Vrátit se do světa, kde čas plynul jinak, než plyne tady, v mé hlavě.
Nejspíš jsem už o deset let starší. Přátelé, kteří si na mě pamatují, mají již své rodiny a žijí prací. Všem je jim kolem třiceti a myslí si, že své sny již prohráli s realitou každodenního života. A teď se probudím já. Fyzicky jsem sice zestárnul o deset let, jako ostatní, ale psychicky jen o ty dva měsíce, které jsem strávil ve svojí hlavě.
Probudím se a nabourám jim jejich životy, jenže oni mě nebudou chápat a já nebudu chápat je…
Přál bych si dostat nějaké znamení, díky kterému bych pochopil, že všechno o čem tady přemýšlím, je jen pitomá smyšlenka. Nemusel bych se trápit, při pomyšlení – co kdyby?
Odpověď dostanu, jen když se probudím. Svět kolem mě bude starší a já se v něm už vůbec nevyznám. Ropa nebude existovat a spousta lidí, co znám, budou po smrti. Jak se potom budu cítit? Budu se chtít vrátit do fantasijního světa, ve kterém nyní dva měsíce přebývám, jsem stále mladý a silný, celý svět mi leží u nohou, jenom proto, protože si to tak představuji.
Všechny informace se života před tím se mi vlily do hlavy, jako by je zkopírovali do nejlepšího počítače na světě a ten potom přehodnocoval on-line život. Jednání postav, tvary předmětů, chuť jídel nebo teplotu vody.

„Probuď se.“
V rádiu zpívá Neckář. Toho jsem už pěkně dlouho neslyšel. Ne že bych jím opovrhoval, ale už jsem tuhle muziku prostě přestal poslouchat.
„Jak dlouho budeš ještě takhle ležet?“
Cítím vůni maminky, tak jak jsem ji dlouho necítil. Voní vanilkou, jako když dělávala vanilkové rohlíčky. Nebo je to ten její parfém?
„Proč se to muselo stát zrovna tobě?“
Žalostný hlas plačící ženy. Je to hlas mojí mámy, ale mladší, než si ho pamatuji. Měl bych vstát a obejmout jí, aby už neplakala.
Nějak to nejde, nejdou otevřít oči. Jdou, ale těžce. Slyším vzlykot a cítím slzy na své tváři.
„Mami nebreč.“ Zašeptám z plných sil.
„Ondro? Ondro! Je vzhůru, sestro! Zavolejte doktora!“
„Mami, bolí mě hlava.“
„Jen lež v klidu.“ Nechápu to, ale rozbrečela se ještě víc.
„Co se stalo?“ mluvím jiným hlasem, než si pamatuji…
„Když si šel před týdnem z ping pongu, srazilo tě auto.“
„Před týdnem? Já už ping pong přece léta nehraju.“
„Blouzníš.“ Objala mě a políbila na tvář.



Někdy je to jako sen, všechno co prožijeme od určitého bodu může být skutečně snem. Otázkou zůstává, jestli si ten sen pamatujeme i po probuzení. Já během týdne v komatu prožil neuvěřitelných sedm let a měl to štěstí, že si to zapamatoval. Bylo to však skutečně štěstí?