Zraněnej kulhám pokojem o tisíci nožích. šlapu po střepech a ruce mi hoří. Z břicha vytejká podivnej sliz. Chci procitnout! Skákat po balónech a stoupat oblohou stále výš, až bych se dotknul samotného Boha. Chci se ho chytit za ruku a nechat se vytáhnout do Ráje. Jestli je ovšem Ráj nahoře.
Umírám a moc dobře to vím. "Více vodky se už do mě nevejde! Tak ji do mě nalejte!" polykám.
Slunce se zdá být tak blízko, že se bojím, že Boha neuvidím a oslepnu. "Nacákejte mi na ty rány tekutej vosk!"
"Jen si řvi! V kobce uprostřed prázdnoty tě nikdo neuslyší!"
Tak daleko a já se cítím být už vyčerpaným. Pytlík s koksem si strčím do kapsy a poděkuji kámošovi, políbím svoji holku a pak si vystřelím mozek z hlavy.
Tisíc způsobů smrti a nikomu se nelíbí představa jenom jediného.
Ani to psisko co ho vidím z okna, když kouřím, není takovým bláznem, aby vyskočil z devátého patra za svým pánem, když ho vidí přicházet.
"Chlapče, čím by si chtěl být až vyrosteš?"
"Poslem kulturní revoluce."
Ptali se mě lidi na ulici, jestli má nějaký význam - to co dělám. Stál jsem tam s rolničkou v ruce a zuřivě s ní mával, aby co nejvíc cinkala. Měl jsem masku pierota a rozcuhané vlasy, jak je nosím, nabarvené na zeleno. Nemluvil jsem, byl jsem mim. Jen jsem dál zuřivě máchal tou rolničkou a rámusil. Pak pro mě přišli tři policajti. Přesněji řečeno dva policajti a jedna policistka. Byla malá a nesmírně sexy. Legitimovali mě a já se při tom stále díval do očí policistce. Měřila si mě vyzývavým pohledem.
Na stanici mi svlíkla kalhoty a ustřelila mi ptáka.
Na lavičce v parku sedí dvě babky. U nohou mají spoustu holubů, kteří zobají zrní, které jim stařeny házejí. Ty dvě si nepovídají a mlčí, hůlky mají opřený o lavičku vedle sebe.
"Zlegitimuješ je ty srabe?"
Uprostřed noci tančím na náměstí, tančím tanec života, i když se zdá, že jsem už mrtvý. Tančím sám, ale připojí se ke mě další. Desítky, stovky, tisíce. Náměstí je plné revolucionářů, kteří chtějí jenom tancovat, kteří se chtějí tancem probít životem.
"Ovládnout svět!"
"A to je to co sis přál?"
"Ne, to je teprve začátek."
Dveře mého pokoje se otevírají a lidi sem chodí, jako by to bylo nějaký muzeum zvláštností. Sedím na posteli a zapisuji si poznámky a kolem mě procházejí návštěvníci muzea a snaží se mě pochopit. Papíry na zemi, nevyčištěná klec a v ní polomrtvé zvíře. Fleky od oleje na zdi, jak jsem si jednou opilej přitáhnul plynovou bombu a smažil si vajíčka. Televizní šum a rachot zbíječek. Bouracím kladivem si rozbiju ústa a zbavím se bolesti.
"Chcete mě proklít? Tak to udělejte. Já neznám kouzlo, které by mi ublížilo. Neznám kouzlo, které by ublížilo lásce, které by zlomilo pravdu a zničilo poselství..."
Víte. Já si ze všeho nejvíc cením na lidech upřímnosti. Škoda jen, že upřímnost bolí.
Žádné komentáře:
Okomentovat