a zrovna teď jsem nemocnej...

Někdy se cejtím bejt strašně špatným člověkem. Přes to všechno bych strašně toužil lidem vyvrtat do hlavy dírky a vlít jim svoje myšlení. Abych všem rozumněl a všichni rozumněli mě. Je to skutečně tak špatná myšlenka?

Je to ta nehorší myšlenka, co mě napadá vždy, když se s někým pohádám nebo se s někým nudím, protože mi ten člověk nesedí!

A pak přijde léto, já vezmu kytaru a objíždím republiku. Samozřejmě, že jen ve svých bláznivých představách. Objíždím každé nádraží v té naší zemi, a všude vystupuji, dávám si pivo do kelímku a jdu dál podél kolejí. Někdy se zastavím, kouknu na horu, na nebe a usměju se. Sejmu ze zad kytaru a hraju.
Samozřejmě jen ve svých představách.
Šířím po zemi mír a lásku, ukončuji války a hlásám revoluce. Jsem můzou všem těm filosofům a záprdkům, kteří sedí v králíkárnách a píší o tom co nezažili.
Svět představ se slejvá v takový tý kouli, jak v ní padá sníh, s realitou. A já jsem domeček, který v kouli stojí na malém kopečku. Mám legrační čapku s bambulí, asi představuji vánočního šaška.

Někdy usednu a přemýšlím o sobě. Jestli to, jakej jsem teď, je správné vůči myšlenkám, které jsem o sobě měl před lety. A dělá to jistě každej. Každej pochybuje. Jen si myslím, že pochybuji příliš často. Možná je to tím, že tak často chybuji.
Přesto se každé ráno, když zrovna nevypadám, jak pytel neštěstí, na sebe do zrcadla dokážu usmát a dokáži se sám sobě rovně podívat do očí - a to je to správné.
Jen mě mrzí to, co někdy o sobě slýchávám, to je to, co mě nutí pochybovat, jestli jsem si zvolil správnou cestu

A teď jsem nemocný. Pevné zdraví podraženo tím zákeřným čurákem panem Bacilem. Ale jednoho dne ho skopu do malé koule a hodím na hromadu. Ke všem těm grázlům, co jsem srovnal v minulosti