Ellen...

Ellen…
Tancovala si v davu a zaujal mě hned tvůj nos a vlasy, tmavá pleť a temně hluboká kukadla. Úsměv na tváři a to, jak si tancovala. A pak začalo pršet. Nejprve lehký deštík a pak pořádný slejvák. A dav se oblíkal do pláštěnek a já cítil, že teď není ta pravá chvíle na to někam utéct. Je ta pravá chvíle užít si hudbu a tancoval jsem dál a za chvíli jsem byl skrz na skrz promoklý. A pak se na tebe otočil, byla si široko daleko jediná, kdo tančil v dešti jako já a usmívala ses tím úsměvem. Byl to úsměv té tajuplné dívky, kterou jsem v tu chvíli dostal chuť milovat.
Ano, je to trochu směšné, ale nedá se s tím nic dělat. Když vám někdo vezme dech a pak vám ho vrátí s takovou silou, že máte chuť tancovat a vesele do celého světa vyřvávat, aby byli lidé šťastní, je to potom něco jako znamení.
A taky vím, že se mi to děje bohužel příliš často. Jenže jsem byl sám a ty si byla taky sama, tak jsem se s tebou dal po muzice do řeči.
Nepláchla si se zděšeným výrazem v tváři, a když si odešla a dala mi sbohem, tak si se přece jen vrátila a zeptala se mě, jestli tě doprovodím na Masarykáč. Dělal jsem si z toho legraci, že do Prahy je to daleko, ale ty ses moc nesmála a jen koukala, to mě vzalo ještě víc. Jak si na mě koukala, tam zezdola…
Letní atmosféra a déšť, který nás oba dva spojil. Který nás spláchnul a provázel celým večerem. Déšť, který nám způsobil, že nám byla zima teplo zároveň.
A já tě pak doprovodil až skoro k tobě domů, protože si najednou bydlela ve stejný ulici, jako já a já si mohl aspoň vzít svou mikinu a tu potrhlou pláštěnku, ve který jsem si připadal směšně, ale nijak si ji snad nekomentovala. To já jsem ji komentoval a ty si komentovala moji řeč. Bylo to takové vtipné komentování.
Furt spolu. Od té chvíle až do odjezdu, který jsem odložil na úterý tak částečně jen kvůli tobě. A přitom jsme věděli, že to k ničemu není. Bylo mi s tebou příjemně, našel jsem si kamarádku v té vaší špinavé Ostravě jsem najednou znal světlo, které mi ji už navždy prosvětlilo.
Když hoří plamen, jde zhasit. Není pravda, že ten plamen, když hoří silně, tak dokáže zapálit i sníh. Není to pravda. A my jsme to věděli a proto jsme nezačali hořet úplně.
Někdy je mi líto, co dokážu způsobit několika slovy. Někdy si nadávám, že jsem někde zase něco pokazil. A někdy jsem za to všechno šťastný. Že ty slova mě dokáží přiblížit k lidem, jako si ty a já dostanu novou zkušenost a jednou až si to všechno budu na stará kolena počítat, tak si vzpomenu na tebe a budu mít hřejivý pocit u srdce a budu si říkat, jaké by to asi bylo kdyby… No a pak se ten hřejivý pocit spíš změní ve smutek, protože si představím celý vysněný život s tebou. Uvidím tě jasně v barvách, jak si tenkrát tancovala a ten den, co jsme spolu prožili si přibarvím. Najednou už ani nebudu vědět, že pršelo, kterou muziku jsme to poslouchali. Jen si vzpomenu na dívku a její tvář v davu šedivých lidí. Lidí bez tváře. Budeš tam stát a koukat na mě a budeme znova mladí a od toho dne spojíme naše životy…
Tohle si vždycky říkám a lehce se u toho culím. Budu ti možná připadat, jako ten největší blázen, co si ho mohla poznat. Ale vnitřně cítím, že to by bylo jedině správné.
Někdy děláme věci, o kterých víme, že bychom je neměli dělat. A to se stalo i v našem případě, když jsme se líbali. Když jsme sdíleli chvíli jeden druhého. Jenže to jsme sdíleli fyzicky. Pro mě bylo sdílení už tam jenom s tebou sedět a pít ruma s kolou a přemýšlet, jaké by to bylo, kdybychom si mohli ubalit nějaké zelí. Chodit čůrat za strom a vědět, že ty tam si na lavičce a nikam mi neutíkáš.
Díky tobě byla Ostrava krásnější, než jak sem si ji jako dítě pamatoval. A za to ti mockrát děkuji.