Chceme vytříbené věty

Každý autor chce psát zajímavé věty. O jednu se pokusím:

Zazpívej si v tom zaplivaném baru, ve kterém si skončil s jukeboxem písničku o úplňku nad pokojem, v němž si jako malý chlapec často spával u své hodné babičky a pak připoj tu, ve které se zpívá o nekonečnosti vesmíru a neomezenosti možností, o kterých si snil, když jsi v té posteli prožíval Druhou světovou válku se svým oddaným kapitánem Méďou - budiž mu země lehká - a aby byla árie dokonalá, nezbývá než přidat maminčin hlas s příchutí krupicové kaše.

tomu se říká animace

MUTO a wall-painted animation by BLU from blu on Vimeo.

Já s Adélou

Chaos noci

Někdy se ponořím hluboko do sebe a nalézám docela zajímavé věci.

Podaří se někdy proniknout skrz tu strašně vysokou zeď, kterou jsem si postavil, abych zabránil vtrhnutí emocí do svého nitra? A co když ty emoce dovnitř vtrhly, a teď jsem s nimi uzavřen v jedné velké pasti?

Nemám co konstruktivního dodat. A proč bejt věčně jenom konstruktivní a ten co má jen rozumné myšlenky? Já chci bejt tím zatraceným strašidlem, co straší lidi, když jdou v noci spát.

A nedávno se mi zdálo o tom spáleným chlápkovy, co má místo prstů nože a na hlavě klobouk mejch snů. Vlastně ani nevím, jestli se mi zdálo víc o tom chlápkovy nebo o klobouku, protože mám pocit, že v jedný chvíli jsem sám byl tím chlápkem. Letěl jsem ze skály a snažil se rozřezat nějakou řvoucí holku. Byl jsem u toho šťastný, to snad můžu přiznat. Mohl za to ten klobouk?

A proč se nikdy neodvážu? Proč nenapíšu šílenou perverzi, která mi beztak řádí v hlavě?
Jako ten chlápek, co přišel v slušném oblečení na pódium. Znáte to: bílá košile, červená kravata, na nose brejle a vlasy sčesané na jednu stranu. Sedne si na židličku, která je u mikrofonu, vytáhne papíry z kožené brašny, odkašle si a začne číst:

Včera jsem měl dost podivnej sen.
Vracel jsem se v něm nočním autobusem domů a v autobuse kromě mě nikdo nebyl. Měl jsem trochu strach, ale zároveň mě to dost vzrušovalo. Já a sám v nočním autobuse. Teda úplně sám jsem nebyl... Několik roztleskávaček na zadních sedačkách se nepříjemně chichotalo a srkalo colu od Mc´donalda. Vytáhnul jsem z pod pláštěnky kladivo a vtrhnul mezi ně. Za chvíli všude stříkala nevinná krev s příchutí coly... Pak jsem byl konečně hotov. Kolem mě několik desítek mrtvejch blondýnek... já uprostřed totálního chaosu. A autobus řezal zatáčky na té cestě do pekla.
Stáhnul jsem si kalhoty a zuřivě onanoval...

Prosím jen o jediné.
O spásu můj pane............ amen

Hodně to ve mě vře. Po bitvě je prej každej generálem, ale kdy mě potká nějaká bitva, abych se jím mohl stát? Potkám někdy svoji Nemesis?

A pak jsme letěli vesmírem a docela se bavili. Hlava vedle mě povídala cosi o papíru, ktetej zapadl za sedačku a je moc důležitej, ale já zrovna šňupal šumák a přejížděl zrakem zadky Hvězdovíl, které kolem nás tančily. Jedna se mě zeptala: "Kouříš?"
Hlava vedle mě: "Kouří kuří oči."
A náš cadillac se ubíral k mlhovině, o které nikdo z nás dřív neslyšel. Tvar rotujícího disku mi připomínal, že jsem nezaplatil účet za telefon a za těch několik miliónů světelných let mi naroste slušné penále.
"Vesmír je nekonečný a nebo jen tak velký, jaký si ho dokážeme představit..."
"A jak je velký pro tebe?"
"Jako tvoje prdel, huso..."
Další zatáčka a už jsme byli na dálnici k oáze. Který marťan asi prodává na tomhle Bohem zapomenutým místě Hyxolovodík?
"Zlato, ta bouchačka není na hraní."
"Bum a prásk a na kapotě se nám válí mrtvej červ velkej jako tvůj včerejší kondom, Píte."
Chcete totálně někam zmizet, někam utéct? Uprostřed chaosut se vždycky najde místo pro někoho, jako jste vy.

"Dobrý den. Dnes máme ve studiu vědce z ústavu pro výzkum paranormálních jevů. Je jím slavný Petr Podezřívač. Nedávno vydal knížku plnou Šumavských záhad a právě o ní s ním dnes budeme hovořit. Dovolte mi, abych ve studitu přívatl Petra Podezřívače!"
"Podezřívám." (aplaus)
"Můžete nám něco povědět o teorii chaosu, o které píšetě v první kapitole Vaší nové knihy?"
"Je to velmi jednoduché. Kontuktolektrární rovina vnímání Hypopletalu je zakulená v aptokulekární difůzi. Podezřívám."
"Aha... no tak to byl slavný Petr Podezřívač." (aplaus)

A na závěr našeho malého výletu do hlavy onoho chlapce, který složil nezapomenutelný pseudoepos Gilgamešova kouzelná hůlka, bysme chtěli turistům ukázat, jak vypadá loučení v hlavě našeho génia.

"Huréééééééééjááááájkooooopéééééétkááááááníííííííhoooooooj!"

Johny Cash - Hurt

šest medvědů s Klárkou

"Tak dobrá, nashledanou a užijte si to." jednou rukou jsem zamával za odcházejícími manželi a druhou držel malou Klárku za ruku. Konečně zmizeli za rohem a já mohl zavřít těžké dubové dveře a oklepat ze sebe tu zimu. Podíval jsem se na Klárku, měla v očích slzy. "No tak nebreč, maminka se s tatínkem za pár hodin vrátěj, chceš na ně počkat?" nadšeně pokývala hlavou a slzy byly ten tam.
"Strejdo můžu se dívat na televizi?" Skonil jsem se k ní a ukazováčkem jí poklepal po břiše. "To víš že můžeš, maminka ti tady nechala nějaký kazety na skouknutí: Šest medvědů s Cibulkou a Až přijde kocour. Tak na co se koukneme jako první?"
"Šest medvědů s Cibulkou." pravila s posvátnou úctou a přitom na mě vyvalila oči. Zasmál jsem se a podal jí kazetu s filmem: "Tak běž a šoupni to do videa, za chvíli tam přijdu za tebou." Zavýskala a zmizela v obýváku.

Je jí šest let, přesně v tolika mi umřeli rodiče při autonehodě a šoupli mě do děcáku.

Vzpomínám na ten večer jako by to bylo dneska. Venku zuřila vánice a máma naléhala na otce, ať nejezdí do toho kina a on byl neústupný. Chtěli si to pořádně užít, dlouho spolu nikde nebyli, asi od tý doby co jsem se narodil. Tak neměl problém s tím přesvědčit matku. Přesně v sedm přišel kluk na hlídání, na jméno si už nevzpomínám, a držel mě za ruku stejně jako já před chvílí Klárku, taky jsem brečel. Rodiče se už nevrátili.

"Tak kde jsi!" zapištěla s obýváku Klárka.
"Hele co pro tebe mám," podal jsem jí sušenky, které mi před tím poctivě připravila paní Severová. Malýma ručkama si je ode mě vzala a nedůvěřivě mě přejela pohledem. Usmál jsem se na ni.
„Chceš taky?“
„No jestli mi nabídneš?“
„Nejprve kouzelné slovíčko.“
„Prosím,“ přistoupil jsem na její hru: „nedala bys mi jednu sušenku?“ Úplně šťastná mi jednu narvala do pusy, až jsem se leknul, že ji kousnu.
„Tak to pusť. Prosííím.“
Pustil jsem film. Chvíli mi skákala po těle a tahala za uši, ale hnedka jak skončili úvodní titulky, si sedla a bedlivě sledovala a smála se vždy, když se na scéně objevil medvěd nebo Cibulka.

Dvanáct let jsem žil v dětským domově, dvacetkrát se pokusil o útěk a třikrát se mi to povedlo.
Víte když jsem tam přišel, nutili mě starší děcka dělat práce za ně, nadávali mi a mlátili mě. Pak jednoho dne jsem se postavil Buřtmelounovy a získal si tak úctu ostatních dětí. Starší mě naučili jak vycházet s vychovatelama, díky tomu jsem přežil to peklo v děcáku.
Pak mě v osmnácti vyhodili na ulici. Skončil jsem na Hlaváku, kradl, fetoval a šlapal. Kamarádi kolem mě umírali a mě to bylo jedno, hlavně když bylo na drogy. Drogy mi dávali všechno, dávali mi štěstí který jsem od šesti let postrádal.
Jednoho dne jsem skončil v nemocnici s těžkou otravou krve. Svíjel jsem se tři měsíce v horečkách, mučili mě šílené bolesti, ale přežil jsem. Z nemocnice jsem pak vyšel jako jinej člověk. Našel jsem si celkem slušnou práci a malej byt na kraji Prahy.
Pak firma u který jsem pracoval zkrachovala a mě samozřejmě vyhodili. Pak jsem v tom zase lítal. Krádeže, drogy a za peníze jsem poskytoval sex cizincům. Trvalo to tak další tři roky. Už bych nevěřil, že se z toho někdy vyhrabu, pak se jako zázrakem objevil kouzelném dědeček jménem Jindřich Schliemann a z toho svrabu mě dostal. Nikdy jsem se nedozvěděl proč to udělal, ale jsem mu za to nadosmrti vděčném a k tomu vysvětlení nepotřebuju.
Teď se ze mě stal chlapík na hlídání a vedu konečně šťastnej život.

Podíval jsem se na Klárku a pocítil podivný tlak v hlavě a v zápětí v očích. Musel jsem se v tu chvíli sebrat a odejít do kuchyně, aby Klárka neviděla, že brečim.
„Kam deš?“
„Připravit něco k snědku,“ vykuňkal jsem ze sebe.
V ledničce jsem vyhrabal hermelín, šišku salámu a pár rajčat. Položil jsem to na linku před sebe a podíval se na nože. Ve velkým hnědým futru byla zaražena spousta různých nožů. Byl tu speciální nůž na hermelín, nůž na tvrdý salám, nůž na měkký salám, nůž na chleba pro praváky i pro leváky, zubatý nůž na dorty i nůž bez zubů….
„Ta televize…“ lekl jsem se prudkým pohybem ruky shodil futro s nožema z linky.
Čas se zastavil.
Modré krásné oči. Prosící.
Malá ručka tahající mě za flanelovou košili.
Blonďaté kudrlinky.
Modrý oči.
Nože letící vzduchem.
Nůž na hermelín, nůž na chleba pro leváky.
Má příliš pomalá ruka, která se snaží zabránit nožům v pádu.
V očích se objevuje děs.
Nůž na ryby.
V očích bolest.
Otázka.
Krev.
Nůž na chleba pro praváky.
Čas se dostal do normálu. Klečel jsem nad Klárkou, z očí jí pomalu mizel život. Z rány v krku stříkala krev a kropila stěny kuchyně. Do očí se mi draly slzy. Celej posranej život. Celej posranej život šel do hajzlu už hodně dlouho. Teď během pár sekund se kompletně zakopal.
Položil jsem jemně mrtvé tělíčko na podlahu a vzal do ruky nůž na tvrdej salám, vyzkoušel jsem jeho ostrost, v pohodě. Pak jsem si podřezal žíly a snažil se nebrečet. Nešlo to…


Zase jedna z těch starších... dnes už věřím na dobré konce

Připravujeme

www.abersometimesfest.blogspot.com

- na mail přijímám návrhny plakátů

Sbohem ptáku

Sbohem ptáku. Jenom si mávnul křídly, vznesl se k obloze a já ještě chvíli mohl pozorovat tvojí tmavou siluetu na horizontu. A pak si byl už nenávratně pryč. Odletěl si objevovat nové kraje, najít kamarády a zažít nová dobrodružství, o kterých si já mohu nechat jen zdát. Doprovázet tě na tvé pouti, byla by pro mne nesmírná slast. Odletět od všeho a od všech, starat se jen sám o sebe.
Přál bych si být tebou, milý ptáku. Věnovat ti svůj život oplátkou za ten tvůj. Nemyslel bych na tvoje štěstí a pak bych byl proklet.
Tančit na obloze mezi mraky, vedle tvých bratrů skotačit na větvých stromů. Vidět pak moře z výšky devíti set metrů a plachtit ve větru u štítů těch nejvyšších hor. Žít si tak tvůj život jen jeden den a jednu noc...
Vím, že už se ke mě nevrátíš, protože si svobodný a můžeš si dělat co tě jen napadne. Nemusíš se vracet za chlapcem, co tak zoufale nechce být mužem.
Sbohem ptáku, patří ti moje srdce...

Kdo jinému jámu kopá...

Za nejvzdálenějšími horami, za nejvzdálenějším mořem leží království 9 Lososů. Za královstvím 9 Lososů leží les tak temný, že by se dala temnota toho lesa prodávat ve velkém. A za temným tímto lesem leží malé království nazývané Dlužka (pozn. překl. - část vypouštěcího zařízení rybníka). Vlastně to není ani království, spíše e to město. Jedno obrovské město, které má tři hrady, tři vojenské pevnosti, tři prince a dvojí touhu ovládnout celé království. Jistě si říkáte: "Tři princové? tak jaktože jenom dvojí touha?"
No věc se má tak, že... no že dva bratři, každý vládnoucí svojí třetině království jsou zlí a prohnilí lumpové, toužící po bohatství. Jeden se jmenuje Diktátor a druhej se jmenuje Vůdce. Třetí bratr, ten co se o nic nezajímá, se jmenuje Symboldobra. Je z bratrů nejmladší a nejhodnější. V mládí svoje rodiče vůbec nezlobil a tak dostal největší hrad Dlužky Dojírnu. (pozn. překl.: místnost pro dojení při volném ustájení)

Jednou se sešli Vůdce a Diktátor, aby se poradili jak na Symboladobroty- chtěli ho zabít a zabrat Dojírnu, pak by si vyhlásili regulérní válku.
"Já jsem ho nikdy neměl rád, toho miláčka našich drahých zesnulých rodičů." začal poradu Diktátor a vylil do sebe naráz korbel piva.
"Já ho vždycky chtěl zabít," přikývnul Vůdce: "ale niky se mi to nepovedlo. Pamatuješ jak jsme si tenkrát hráli v mučírně a málem jsme toho dobráka umučili k smrti? Škoda jen, že si tam tenkrát Kat zapomněl sekeru a musel se pro ni vrátit."
"Já si jen pamatuju, jak nás pak nabonzoval."
"A pamatuješ, jak jsme vyjeli do Lesa na projížďku a schválně jsme ho tam nechali a doufali, že se třeba ztratí a sežerou ho vlci?" vzpomínal dál Vůdce, srkajíc při tom svoje pivo.
"Jo pamatuju... tenkrát přece,jakoby parchant něco čekal, sypal za sebou šutříky, takže byl ještě před svačinkou doma a mohl nás napráskat a my pak tvrdli tři dny v paláci s tou děsnou fúrií" zavzpomínal Diktátor na maminku.
"No jo no." chvíli oba zarytě mlčeli upřeně zírajíc do svých korbelů.
"Ale teď tu rodiče nejsou a my víme co chceme, tak ho zabijeme a pak si vyhlásíme válku, že?" optal se po chvíli Vůdce. Diktátor jen přikývnul. "Takže jsem vymyslel plán, oba dobře víme, že Symboldobroty je stále ještě panic a dívek se štítí jako malej kluk. Ale co mu poslat dívku tak smyslnou a okouzlující, že by ho hravě dostala do postele a pak ho propíchla...třeba nůžkama."
"No,ale ty z náš nějakou takovou dívku?"
"No jasně! Nedávno se k nám přistěhovala z království 9 Lososů taková mladá lehká dívka, Vlasy má blond a pod dekoltem má jistě taky co nabídnout. Tvářička je jako z obrázku. Mohli bysme ji nějak podplatit a poslat ji na něj."
"Tak tedy platí." souhlasil Diktátor a přihnul s z dalšího korbelu. Pak se oba strašlivě rozchechtali. hahaha HAHAHA HAHAHA

Ta dívka se jmenovala Sníh a utekla do Dlužky, protože v zemi, tam za lesem, spáchala několik vražd. Nyní už stála - řádně podplacená - před Dojírnou a urputně zvonila na zvonek. Konečně se po chvíli obrovská ocelová brána otevřela. S bájnou úctou a nůžkami v kapse vešla do hradu. Procházela chodbami a dávala rytířům na odiv své skvělé tělo. Všem začali cinkat z toho pohledu pancíře. Nakonec došla do hlavního sálu, kde zrovna u stolu pro 500 lidí obědval Symboldobra. Jedl samozřejmě vegetariánskou stravu.
"Šo tu šeš?!" zvedl Symboldobra od jídla po pěti minutách hlavu.
"Co prosím," optala se Sníh.
"Šo tu šeš, tak šmladá šívka by šeměla šodit šradem šama." usmál se na ní a tím dal na odiv mrkev, která se mu zasekla mezi zuby.
Přistoupila k němu a pohladila mu korunku: "Ale ty můj šišlounku, já teďka přece nejsem sama."
"Šá nešišlám!" počal se princ rozčilovat, ale dívčino hlazení ho po chvilce uklidnilo: "šo tak šobrá, šeš tak fešná šívšina (seš tak fešná dívčina) aš še mi šají šech (až se mi tají dech). Šišedni ši, šudeme ši šovídat (budeme si povídat)."
Tak to je v háji. pomyslela si Sníh a přisedla si. Jednou rukou sevřela v kapse nůžky. "Víte že jste pro mě byl vždycky vzor princi? To vaše žalování bylo tak inspirující, že jsem se podle toho řídila a práskala své dva bratry o sto šest. Vaše plakáty jsem si pak lepila nad postel. Byl jste můj dětský ideál." přeháněla se Sníh ve lhaní. Velmi se jí ten dobrák hnusil.
"Šo šic šení. (To nic není) Šo je šotázka švyku a šviku (otázka zvyku a cviku)." princ se na chvíli odmlčel a na čele se mu objevily vrásky od usilovného přemýšlení. Sníh ho nerušila, byla ráda že mlčí. Nakonec přeci jen našel mladý princ slova, která hledal ve své paměti: "Šechtěla šy ši šě šzít (nechtěla by si si mě vzít)?"
V tu chvíli ruply Sníhu už docela nervy, vytasila nůžky a s výkřikem: "Šabijů tě!" se mu vrhla po krku.
"Šomóc šražda!" Princ se naštěstí včas ohnal vidličkou a vypíchnul nešťastníci oko...

Opět se tedy sešli Diktátor s Vůdcem a projednávali nezdařený atentát a připravovali nový.
"Teď na to musíme zcela jinak!" zahulákal Vůdce, kterému se vůbec nelíbilo, že jeho geniální plán s nůžkami nevyšel. "Najmeme si opravdového vražedníka a ten ho zabije a pak si konečně budeme moci vyhlásit tu válku!"
"Jupí!" zařval v odpověď Diktátor.
"Co tady řveš?" osočil ho Vůdce: "Copak chceš, aby se doneslo k Symboldobrovy, že se radíme o atentátu na něj? Chceš mu vyzradit všechny moje geniální plány? Chceš to celý podělat?"
"Ne."
"Tak tady tak neřvi!" seřval ho Vůdce.

Zabíječ Zabíjovič si našel skvělou palebnou pozici v cimbuří jižní věže.
Strávil na hradě Dojírna tři tejdny než nastudoval princovy zvyky. Skryt ve stínech se přesouval od jedné stěny ke druhé, z komnaty do komnaty, ze skleníku do do zahrady. Nakonec tedy zjistil vše, i věci které vědět vůbec nemusel, třeba že se Symboldobra rád převlíká za ženu a tancuje si pak ve své soukromé komnatě kolem tyče. Ani nemusel Symboldobra sledovat v koupelně... ale to už je jiné. Hlavní bylo to, že věděl, že každý den kolem sedmé večer chodí princ do stáje, pomazlit se svými koňmi a cesta do stájí vedla kolem jižní věže.
Zandal tedy Zabíječ Zabíjovič šipku do kuše a lehnul si na deku. Při čekání ujídal toasty, které ukradl dneska v hradní kuchyni.
Konečně vyšel Symboldobra ze dveří a řítil se za svými miláčky. Zabíječ Zabíjovič položil vedle sebe toast a zamířil. Ozvala se rána...
Symboldobra se na okamžik zastavil, pohlédl na zdemolovanou jižní věž a povzdechl si: "Šromiň šašínku, šromiň šašinko. Ale šaláš uš šotšebuje šekonstrukši. (promiň tatínku, promiň maminko. Ale palác už potřebuje rekonstrukci.)" a spěchal si pochovat své koníčky.

"Já se na to snad vydlabu!" opřel se vůdce o zeď. "Pěkná holka nepomůže, na nejlepšího zabijáka s ěta není spolehnutí. Bratře, budeme to muset udělat sami."
"Vždyť zase bude žalovat tý furii." zalekl se Diktátor.
"Prober se bratře, maminka je deset let mrtvá, i tatínek je deset let mrtvý. Otrávilo je přece maso z toho tvýho psa, ten tvůj blbej vtípek. A Symboldobra nikomu nic nepoví - bude mrtvý a mi povedeme konečně tu svoji válku." chlácholil ho Vůdce.
"A jak to provedeme?"
"No pozveme ho na oběd a.."

Symboldobra se krčil nad svojí číší s vínem a bál se pohlédnout svým starším bratrům do očí. Ti se naopak na něj koukali s očekáváním v očích, pak nejmladší princ konečně promluvil: "Šá šám šějak ševím, šašři (já vám nějak nevím, bratři) Šení šo šíno šotrávené (není to víno otrávené?)."
"Ale pře by si se nebál bratříčku." uklidňoval ho Diktátor.
"Jenom se klidně napij." přisadil si Vůdce.
"Je to ročník 25 698, dneska jsem ho vytáhl ze sklepa." dráždil ho dál Diktátor.
"Hmmm dobrej. Přihnul si Vůdce: "to je lahoda."
"Šo šak šobřše šašři, šá šám šeším, šale šejprve šošunejte š mojí šíše (no tak dobře bratři, já vám věřím, ale nejprve ochutnejte s mojí číše)."
Diktátor s Vůdcem se na sebe ušklíbli, ale nemohli odporovat svému mladšímu bratrovy. Hlavně když to byl takový symbol dobra. Takový bezelstný dobrák a na víc mu otrávili maso a ne víno. Tak si oba přihli z jeho číše, začali se kroutit v křečích a spokojeně umřeli. Jen si chudáci nezaválčili.
Symboldobra se usmál. "Ša ša, ša šeď šám šelou Šlužku šen šro šebe! (Ha ha, a teď mám celou Dlužku jen pro sebe)"

A zazvonil konec a pohádky je konec nebo že by ne?


"Tu máš! Ty šišlající zrůdo!" zařval obrovský drak a spolknul Symboldobra.

Tak ještě jednou se vrátím k filmu Into the Wild - mimo to, že je to dobře natočenej snímek, podle skvělého příběhu, skvělého člověka, kterej se pro mě už navždy stal smutným hrdinou - má tento film i neuvěřitelnou hudbu, o kterou se postaral Eddie Vedder... opravdu doporučuji si sehnat sountrack, protože to stojí za to.

Komu fandit?

Narozdíl od Olympijády, kde můžu fandit českým sportovcům, jsem trochu zmatenej, když bych měl vyjádřit někomu svoje sympatie ve válečných konfliktech. V současnosti se jedná o Gruzii. Jak jsem vysledoval s několika údajů, co jsem byl schopnej pochytit, tak je to tak, že všichni kritizují Rusko - ale myslel jsem, že to Gruzie zaútočila na Jižní Osetii a Rusko se do toho akorát vložilo, protože se rozhodlo bránit slabší - jenže to pak muselo vstoupit na území Gruzie, což je asi hanba. Zřejmě politika není moje nejsilnější stránka.

"A strejdo?... Pojedem fandit na Kavkaz?"
"Letos máme jennom na Čínu."

Fandil bych Osetincům, ale zdá se, že jejich sportovci ztratili dech. Do toho se do soutěže přihlásila Ukrajina - nejspíš chce pomoci slabší Gruzii proti o hodně silnějšímu Rusku a Američané si jak jinak, taky otevírají huby a promašťují bicáky...
Takže Ondro, shrň si informace, co se ti zachytili v hlavě: Jižní Osetiie se chtěla osamostatnit (nejspíš na ní dolehlo, že nemohla na olympiádu poslat vlastní sportovce) - Gruzie vtrhla do Osetiie a zamordovala tu spoustu lidí. Rusku se to nelínilo, tak vrthlo do Osetiie a začalo mordovat Gruzijce. Celýmu světu se nelíbí chování Ruska tak...

"A strejdo, není pro Gruzii Jižní Osetiie něco jako Tibet pro Čínu?"
"To těžko, Tibet je o nějakej pár desítek stovek metrů vejš, než Osetiie."

Vždycky mám problém, že nevím komu fandit. Já sám jsem při vybíjený radši hrál s těma co neuměli moc házet a nebo kopat, protože jsem si potom víc zahrál proti těm silnějším a měl jsem z tělocviku větší požitek.

Doufám, že Šebrle tu zlatou zase vyhraje a basketbalistky taky.

Citlivá...

Dvě nedopité sklenky vína. Postel osvětlená elektrickou žárovkou. Na posteli dvě nahá těla milenců, co mají nohy v sobě zapletené. Dívka se hlavou opírá o chlapcův hrudník s očima zavřenýma a ten zírá do stropu. Přemýšlí o lásce. Kde se vzala. Kdo jí první uchopil, dostal, ukradnul. Kdo první ochutnal. Přemýšlí o světě. Cítí, že dneska není tak zlej, jak včera se mu zdál. Má pocit, že dokáže přeskočit oceán a napravit hříšníky. Jednou rukou objímá dívku kolem ramen a druhou se šťourá v uchu a v nose. Duší je to stále malej kluk, co si touží hrát na louce s kamarády na vojáky. Černé vlasy, oči temné a hluboké jako dvě studny. Tvář, která dokáže dát najevo štěstí, stejně jako dokáže ukázat zhnusení a nenávist. Tvář, která se umí smát a mračit.
Dívka se zavřenýma očima zlehka podřimuje. Pod srdce už nosí dítě, ale ještě o tom neví. Neštěstí mládí ponesou ti dva mladí milenci až za měsíc, ale dnešek dneškem žijí. Kolik by muselo být v tu chvíli nenávisti, aby dostala ty dva od sebe? Kolik smutku, kolik nepřejících lidí? Je to ta chvíle po sexu, co by mohla trvat věčně. V tu chvíli by se oba zachovali jak nejvášnivější milenci na světě a přemohli by hravě všechny ty Romea a Julie, Tristany a Isoldy a byli by schopní se prát se samotným peklem, kdyby je nařknulo, že se nemilují nejvíc na světě.
Dívka je v pase ochrnutá a u postele na ní čeká její vozíček. Přesto je však krásná a neklesá na mysli, když jej má vedle sebe. Hnědé nakrátko zastřižené vlasy a ústa bohyně. Když se zasměje, rozechvěje se srdce i tomu nejotrlejšímu protivovy a co jich na tom světě pobíhá! Ve svých sedmnácti letech již dospělá díky prožitému utrpení. V myšlení naprostý protiklad chlapce. On je lehkovážný, zatímco ona důkladná. Přesto se tito dva jedinci našli. A přes všechny bariéry jsou schopní se milovat a plánovat život.
Snad jim to vydrží, až se dozvědí co svojí neopatrností spáchali. Velmi těžké je rodit a starat se o dítě v tomhle věku. Velmi těžké bude pro mladou maminku na vozíčku vychovávat prcka.
Ale jak jsem řekl. V tuto chvíli na to ani jeden nemyslí.
Chlapec něžně odstrčí dívčinu hlavu s prsou, vymotá svoje nohy z jejích, políbí jí na tvář. „Miluji tě. Ale musím na záchod,“ zašeptá jí do ucha a vlepí ještě jeden polibek na ústa.
„Taky potřebuju,“ dívka se protáhne a pozoruje vzdalujícího se milence.
Chlapec se vrátí, něžně jí uchopí do náruče a odnese na mísu. Dvě nahá těla v ztemnělém bytě. Pohybuje se s neuvěřitelnou lehkostí. Jakoby ani nic nenesl. Ona zavěšená rukama za jeho krk a hlavu má opřenou stejně, jako když před tím leželi. Položí ji a nechá vykonat potřebu. Pak si jí zase odnese do postele.
„Miluji tě.“ Zašeptá ta dívka.
„Já přece miluji tebe.“
„Jenže já tebe víc.“
„Nechci se hádat, miláčku.“

Kluk leží v kaluži krve na silnici. Kousek vedle stojí auto co ho srazilo a ještě opodál vozíček. Dívka na něm však nesedí. S pláčem v očích se válí na zemi někde mezi vozíkem a chlapcem a snaží se k němu doplazit na loktech. V dálce houká policejní siréna. Rozprší se a déšť smejvá krev z chlapcova těla do kanálu. Má na padrť rozdrcené nohy. Zírá do nebe a sleduje letící ptáky, modrou oblohu a slábnoucí slunce. Slyší dívku křičet, chce pootočit hlavou směrem k ní, ale nemůže s ní ani pohnout. Necítí sílu, necítí nic. Strach mu sevřel vnitřnosti víc, než zběsilá bolest vystřelující od nohou směrem do nervového centra v mozku. Bojí se, že umře a již nikdy víc neuvidí její tvář.
Nakonec přece jen cosi cítí v ruce. Cítí její ruku, jak sevřela jeho. Najednou je nad ním její uslzená tvář a jemu se vrátí všechna síla. Pousměje se: „Neboj, to bude dobrý.“

Mladý kluk s přítelkyní jde parkem. Chce jí představit svým rodičům. Dívka je to velmi pěkná a má trochu strach s prvního setkání.
„Támhle jsou!“ vykřikne mladík šťastně.
„Kde?“ marné pátrá dívka očima.
„No támhle! Ti dva kašpaři jak závoděj na kripl kárách! To jsou naši!“

Dobrodruh

Jsem dobrodruh,
cestuji vesmírem
na plášti panenky.
Točím tu bludný kruh -
motor poháněný kouzlem,
vzpomínám na ty české louky.
Jak jsem řekl:
"Jsem dobrodruh
a za letu neblinkám."

Alexandre Dumas - Sylf

Jsem Sylf, jen sen, pouhé nic, lehkost stínu,
jsem tajemství, mým domovem je vzduch,
jsem vůně, dech, po nebi s vánky plynu,
spojuji s ním člověka v jeden kruh.

Průzračné jsou paprsky mého těla,
večerních mlh se dotýká má zář
tak, aby ji světská tvář neviděla,
spatřit mě smí jen snící samotář.

A častokrát si hraji s křehkou třtinou.
Třpyt vévodí jezerní hladině,
když perutě rozklenu nad krajinou
a prohlížím svůj obraz v hlubině.

I do vašich zahrad si při svém letu
jdu pohovět, líbeznou vůní zpit,
a navštívit kalichy sladkých květů,
střežím se však lodyhy obtížit.

Do domů, k vám, přicházím bez obavy
mdlé zorničky potěšit v objetí
a ve spánku se dotknout něžné hlavy,
s nevinným snem se sklonit k dítěti.

Na nebi mne, pruh zlatý, prchající,
když roušky tmy vám tváře zastřely,
za hvězdu hvězd mívají smrtelníci:
prý věštím smrt věrnému příteli.

1832

Představuji si...

Představuji si, jak jednoho zimního večera se budu toulat Prahou. Budu mít takovou tu náladu, která by se dala nazvat blbou, ale nebudu vědět z čeho. Zrovna totiž budu slavit úspěchy ve všem co budu dělat. Snad budu mít i přítelkyni, kterou budu milovat. To jsem ale napsal jen proto, že je to obecná představa úspěchu. Prostě budu spokojenej se svým životem. Tma padá v zimě brzo a tak nebude ani pět hodin a Praha bude svítit barvami noci. A já se budu procházet těmi tajuplnými uličkami, kterých dneska není moc, ale stále se v nich dá ztratit. Budu si užívat pocit, který mě občas jímá, když si představuji, že stejnými místy, kterými procházím nyní, procházeli lidé i před více než sto lety. Že ta dlažba byla někým položená a že pilíře támhle toho kostela pamatují pisálky, kteří kolem nich chodili, nevšímající si toho, že tu někdo bude stát za sto i více let. Budu naladěn. Kouknu na hodinky a zjistím, že už je osm hodin a nejspíš bych měl vyrazit domů na teplou polívku. Ale nechce se mi. Začíná sněžit a propuká vánice, před kterou je lepší se někam ukrýt. Zapadnu do nejbližší restaurace.
Sundám bundu, sednu si do kouta a objednám si svařené víno a něco k zakousnutí. Zapálím cigaretu a vytáhnu z kapsy notes. Budu si čmárat nějaké zápisky, ale pak mě z toho všeho vytrhne někdo, kdo mě svojí energií totálně odrovná.



Tohle je Amanda Palmer, která mě asi nepřekvapí v zimě v Praze při vystoupení v nenápadné restauraci. Ale mohla by to být jiná, podobná dívka. Mohl by to být klidně i kluk. Prostě někdo... A byl by to zážitek, o který bych se bohužel nemohl s nikým podělit, ale co bych nadělal. Hřálo by mě to daleko víc, než svařené víno nebo teplo vycházející z kameného krbu.

útěk do divočiny

útěk?... nic neřeší.
"Přiznej si chybu a snaž se ji napravit."
Alex Supertramp - už tři roky sním o tom co jsem teď viděl... Skoro by se mohlo zdát, že už tři roky toužím po smrti, ale to není pravda. Toužím zbavit se civilizace a vrátit se k přírodě, ale nikdy jsem nebyl dobrým svištěm, takže bych to nezvládnul ani tejden. Taková je pravda.
Je to jako sjet na saních jednu z těch velkejch sjezdovek a nebrzdit. Nevíte, jak dopadnete.
Jsem tramp?
vzít to za vlastní konec, taková je odpověď. Dle svých možností a ideálů.
Za rok vyrazím pod mosty celé Evropy.

Zatmění

Jako paprsek světla, posetý bílými drahokamy
jako prošlá veka s čárovým kódem na plísni
jako prostá víla s tmavými kruhy
jako rozemletá vážka nad skotskými kilty
jako oranžová mandarinka s žlutými pruhy
tu sedím...

Prolíbat celou noc nad kartáčkem zubní pasty
vlastní odraz v zrcadle, je znakem kasty
jsem bojovníkem v cizí zemi
obchodníkem s dětskými sny
a pak kněží, který káže Tantru
Brahmán s posláním Nirvány
tu sedím...

V horečkách proběhlo zatmění slunce. V osamění včerejší válka. Šílenost je kýč moderní doby a deprese je represí živé vody. Řvát řádky o smutku, který není. Být poetou po setmění. Rvát si vlasy a urvat nehty, když mlátíte ve vzteku do kytary. V horečkách proběhlo zatmění slunce. V osamění včerejší válka a srdce radostí jásá, že duše neutekla. Posilnit se vodkou z prázdné flašky, projít pouští bez Fata Morgany a na konci duhy nalézt hliněný hrnec se spoustou zlata. Všechny ty léky sbalit, vytrhnout bažanta a spolu ležícímu lžící vydloubnout oči, uříznout prsty a vypálit jazyk. Uříznout jazyk a vypálit prsty. V horečkách proběhlo dnešní zatmění slunce. Mít samotu za posvátnou věc je jen pro lháře, protože člověk neumí být sám, jen se tím rád vychloubá. Z posledního papírku si udělám origami a potěším tváře malých dětí. Malý trpaslíček ožije a zatancuje irskou lidovou. Žonglujeme ze světem, protože nám Bůh dal to právo. Žonglujeme s pokladem, který nazývá se život. Proběhnout vteřinou a projít hodinou. V životě mít jedinou šanci najít... V horečkách proběhlo zatmění slunce.
tu sedím... na lavičce

Sedím tu!

Ve své kobce!


Jednou za čas naleznu na smetišti medailónek
mladá krásná holka, se na mě culí
mám jen vztek
na ty co ten medailónek vyhodí

Rande

Na Lumíra, jako na každou živou bytost na tomhle světě přišlo jaro. Vůně kytek, které dráždily jeho čichací ústrojí nebyla tak intenzivní, jako bolest u srdce. Jarní bujení pubertálních výrostků je velice známa, tak se nemůžem divit, že přišla i na našeho hrdinu. Když šel ze školy domů, tak si zpíval písničky o lásce, když umýval nádobí, tak skládal básně a když se jakoby učil domácí úkoly, tak psal milostné dopisy neexistujícím bytostem, jeho bujné fantasie.
Zkrátka na Lumíra přišlo jaro. Tísnivé životní období, kdy mu nic nevonělo a rodičům mládenec odmlouval a za chladných, ještě podzimních večerů odcházel ven, pod záminkou, že jde na rande, jenže místo toho vyčkával před katolickým internátem pro jeptišky a vyhlížel mladé dívčiny dodržující přísný celibát.
A tak jednou, když si to zrovna hasil nenápadně kolem internátu, stalo se že vrazil do mladé dívčiny. Upadl na zem a třel si naraženou hlavu, dívka se sbíral ze země o kus dál. „Co to kur…!“ začal ječet, ale pak pohlédl na dívku. Dlouhé blonďaté vlasy měla svázané do culíku a v jejích překrásných očích se zračila soustrast. „Promiň…“ vykuňkala ze sebe ta krasavice. Lumír se sebral a ostavil na nohy, usmál se na dívku: „Ne, to já bych se měl omluvit, ne ty…ehm…moje jméno je Lumír a tvoje…smím-li se zeptat?“ dodal si nakonec odvahy.
„Renata.“ Podali si ruce a Lumír ji očastoval svým nejvstřícnějším úsměvem, který si dlouho trénoval před zrcadlem, nevěda, že to pak vyšlo jako by se křenil. Renata se usmála a strčila svoje nervózní ruce do kapes. Ten mládenec se jí líbil, to nemohla popřít, teď ještě, kdyby jí pozval někam na rande, její finta, chodit za chladných večerů kolem přísného katolického internátu pro mnichy zřejmě vyšla.

Abyste totiž chápali, Renatu postihlo totéž jarní šílenství, jako Lumíra. Byla krásná, ale nebyla ten tip, kdyby se musela nutně pouštět do nějakých vztahů . Ona byla trochu nesmělá a chtěla nějakého milého kluka, se kterým by si mohli předčítat Bibli. Ale jinak byla opravdu krásná, hezčí než většina jiných dívek.
***
„Hele, nechtěla by si skočit do kina?“ osmělil se po krátké chvíli Lumír, kterému se dívka líbila, čím dál tím víc.
„No mohli, bysme, kdyby si mě pozval…“
„Jo, v pohodě.“ Přesně pro tyto případy měl totiž Lumír ulitých 500Kč.
***
„No a na co půjdem?“ zeptala se Renata, když stanuli před multipexem Village Cinema. V tuhle chvíli byl Lumír v koncích. On sám by totiž rád viděl ten novej krvák, jak jen se to…jo Chladné oceli, ale věda toho, že Renata je asi jeptiška, tak nakonec zvolil film s nechutným názvem: „Růže kvetou na jaře“ ale nakonec by to mohlo splnit svůj účel a on by mohl Renatu dostat tam kam chtěl. Totiž do postele.
Renata si v duchu povzdychla, když uslyšela na co že to mají jít. Ona sama chtěla vidět ten novej film Chladné oceli, ale na druhou stranu se ukázalo, že se v Lumírovi moc nemýlila, když si myslela že je něžný romantik.
***
Je prase! To si Renata uvědomovala postupně během filmu, kdy Lumír vedle ní hlasitě chroustal popcorny, který pro ně koupil. A když to prase dochroustalo, tak udělalo klasický trik, alá jsem unaven a objalo jí kolem ramen těmi zamaštěnými prsty. Ale to se dalo ještě přežít, v tu chvíli si ještě myslela, že je to jenom omyl, Ale když začal při scéně, kdy se Miriam dozvěděla, že umřel její pes, hlasitě chrochtat a chlemtat se na celý kolo. Bylo celkem jasné, že je to odporné zvrhlé prase.
***
Lumír se při filmu celkem dobře bavil. Nejprve si vychutnal ten výborný popcorn a pak se odhodlal k činu a Renatu objal . Nakonec se i božsky zasmál při scéně, kdy se Miriam, nebo jak se ta buchta jmenovala, dozvěděla, že jí umřel pes. Sranda. Ale hlavně, seděl vedle pěkný holky a všechno se mělo na nejlepší cestě, kdy už jen stačilo jí políbit. Romantický film uběhl přesně v tom duchu, v jakým tyhlety romantický cajdáky choděj a Renatě se linuly po líci slzy. Jemně jí je setřel slzu z oka a usmál se na ní. Na plátně už běželi závěrečné titulky a oni tam zůstali sedět sami dva. No západ slunce to zrovna není, ale budiž… pomyslel si Lumír,
„Hele Renato, ty ani nevíš, co teď cítím.“
„Povídej,“ Renata si snažila nenápadně z oka setřít mastnotu.
„No přemýšlím o tom celej večer a tak mě napadlo, že to asi bude pravda, to co si myslím.“ Lumír se nějak nemohl vymáčknout.
„No tak se už vymáčkni.“ rýpla si Renata, která pořád tak nějak doufala, že to bude něžný romantik a pozve jí teďka k sobě domů a budou si předčítat z Genesis.
„...no...nechtěla by si teďka skočit ke mně do bytu, jenom na chvíli?“ Áááá, krátké předčítání ¨Bible, to bude asi Adam a Eva, jak byli vyhnáni z ráje. Pomyslela si Renata a v duchu mu odpustila, že byl takový hulvát. „Jo můžem.“ špitla a spiklenecky na něj mrkla. ANO! vykřikl v duchu Lumír.

Klíče v zámku zaskřípaly a pak do temného bytu vniklo světlo z chodby. škvírou mezi dveřmi se dovnitř protáhla ruka a rozsvítila světlo v předsíni. "Tak jsme tu," zahalekal Lumír, který byl tak nějak pyšnej na svůj byt a hlavně na sebe, jak mu to všechno krásně vycházelo. Renata si zula boty - nehledě na to, že Lumír zase jako prase - chodí uvnitř ve svých zablácených polobotách. "Dáš si něco k pití?" zeptal se nonšalantně náš hrdina.
"Jestli máš kafe." špitla Renata.
"Jo, hned ti ho udělám." Lumír byl zaražen, čekal přinejměnším pivo, pro to nenápadně koupil nějaký v krámě, když si cestou domů kupoval kondomy. Nechal Renatu venku hladit nějakýho prašivýho psa a sám se šel vybavit, ale že bude chtít jenom kafe? To nečekal. Vždyť kam se doma koukne tam je kafe. Ve špajzu je kafe, na skříni je kafe a to byste nečekali i v lednici a v mrazáku je kafe. Lumírovi rodiče kafe milovali. Byli to takzvaní Kafomilové (pozn. autora- to je jistá nemoc, ale to teď neřešme, radši si přečtěte studii: Kafomilství - napíšu ji za pět let). A ona chce kafe! Nu dobrá, udělá jí ho, hlavně když jí to potěší.
Doprovodil Renatu do obýváku, do pokoje jí zatím nechtěl tahat, jelikož si neuklízel a maminka vždycky říkávala, že až tam jednou zatáhne nějakou holku, tak jí z toho trefí a zrovna dnes nechtěl nějak riskovat.

Renata se usadila do pohodlné sedačky, zatímco se Lumír v kuchyni lopotil z kafíčkem. Renata zrovna uvažovala, jestli tomu Lumírovi nejde celou dobu jen o to jedno.O to, o co jde všem klukům v šestnácti. Přece jen ho nabalila u internátu pro mnichy na Náměstí Míru a on ji pak dovezl na Barrandov. A taky se zatím ani nezmínil o tom, jak vypadá jeho bible, vlastně se jí to zdálo až moc divné. Jak tak přemýšlela, pomalu přejížděla pohledem po obýváku. Na stole nějaký časopisy, aha o autech, asi má rád automobily, támhle jsou nějaký noviny, jako podložka pro starý hodiny, který ani nefungovali. Domácí kino, propisky volně poházený po stolku, plakát Marilyn Monroe a těsně vedle ní obraz zátiší. A heleme se! knihovna,
Pomalu vstala a přešla ke staré, zlatem lakované skříni, kde se za sklem rýsovaly hřbety knih. Tak co pak to tu máme? Rozvášněně otevřela dvířka a vytáhla první knihu, na kterou jí padl zrak. Thomas Harris: Mlčení Jehňátek. Kniha byla založená nějakým papírem, rozevřela ji a vytáhla papír. "Příprava ledvin" hlásal pestrobarevný nadpis a pod ním byl obrázek nahého člověka a vyobrazena jeho anatomie. Po zádech Renatě přejel mráz. Roztřesenýma rukama knihu zaklapla a strčila ji zpět na místo. Z kuchyně se ozývalo Lumírovo pískání. Vytáhla další knihu. Steve Pillon: Africký Kanibalismus. Další papírek. Návod na přípravu stehenního lýtka. Zaklapla a vrátila knihu zpátky. V očích se jí zračil děs. Bible asi nebude. Pomyslela si. Pískot ustal. Rychle si sedla zpátky na pohovku a rozevřela jeden z těch automobilových týdenníků, vypadlo z něj šest lístečků. Přejela je zrakem. Prsíčka, prstíky, hltan.... zavřískala a vyskočila na nohy, že uteče. Při tom vrazila do Lumíra, který ji pomalu nesl kávu a dával si pozor, aby náhodou nic nevylil. Drkla loktem do hrníčku a vařící káva se vylila na Lumírovo čisté tričko - za tohle ho maminka nepochválí. "Panebože!" zařval částečně bolestí a částečně zděšením: "co se to děje!"
"Odstup Satane!" vytvořila Renata z prstů kříž, při tom tiše vzlykala.
Nechápající Lumír na ní zíral a při tom si stíral rukou kafe z trička. Naštěstí ho nespařilo, ale jen popálilo. Ještě že na přípravu moc nedbal a nalil vodu nedovařenou. "Co se děje?" zeptal se.
"Odstup..." hlas se jí chvěl.
"To bude o.k. Jen mi pověz co se ti stalo." Prstem jí pročísl vlasy. Dělá z toho drama, to se mi líbí. Jeho zvrácená jarní mysl myslela pořád jen na to jedno.
"V těch knihách....recepty...na maso." zavzlykala.
"Jo, tomu se říká kuchařky, ale to by si snad měla vědět." pokáral jí: "Máma ráda vaří, no." Ještě zaškytala, ale pak svěsila ruce a nechala se obejmout jeho mužnýma pažema.
-Bible asi nebude. Povzdechla si.
-Sex asi bude. Pomyslel si.