Představuji si...

Představuji si, jak jednoho zimního večera se budu toulat Prahou. Budu mít takovou tu náladu, která by se dala nazvat blbou, ale nebudu vědět z čeho. Zrovna totiž budu slavit úspěchy ve všem co budu dělat. Snad budu mít i přítelkyni, kterou budu milovat. To jsem ale napsal jen proto, že je to obecná představa úspěchu. Prostě budu spokojenej se svým životem. Tma padá v zimě brzo a tak nebude ani pět hodin a Praha bude svítit barvami noci. A já se budu procházet těmi tajuplnými uličkami, kterých dneska není moc, ale stále se v nich dá ztratit. Budu si užívat pocit, který mě občas jímá, když si představuji, že stejnými místy, kterými procházím nyní, procházeli lidé i před více než sto lety. Že ta dlažba byla někým položená a že pilíře támhle toho kostela pamatují pisálky, kteří kolem nich chodili, nevšímající si toho, že tu někdo bude stát za sto i více let. Budu naladěn. Kouknu na hodinky a zjistím, že už je osm hodin a nejspíš bych měl vyrazit domů na teplou polívku. Ale nechce se mi. Začíná sněžit a propuká vánice, před kterou je lepší se někam ukrýt. Zapadnu do nejbližší restaurace.
Sundám bundu, sednu si do kouta a objednám si svařené víno a něco k zakousnutí. Zapálím cigaretu a vytáhnu z kapsy notes. Budu si čmárat nějaké zápisky, ale pak mě z toho všeho vytrhne někdo, kdo mě svojí energií totálně odrovná.



Tohle je Amanda Palmer, která mě asi nepřekvapí v zimě v Praze při vystoupení v nenápadné restauraci. Ale mohla by to být jiná, podobná dívka. Mohl by to být klidně i kluk. Prostě někdo... A byl by to zážitek, o který bych se bohužel nemohl s nikým podělit, ale co bych nadělal. Hřálo by mě to daleko víc, než svařené víno nebo teplo vycházející z kameného krbu.