Jsem Sylf, jen sen, pouhé nic, lehkost stínu,
jsem tajemství, mým domovem je vzduch,
jsem vůně, dech, po nebi s vánky plynu,
spojuji s ním člověka v jeden kruh.
Průzračné jsou paprsky mého těla,
večerních mlh se dotýká má zář
tak, aby ji světská tvář neviděla,
spatřit mě smí jen snící samotář.
A častokrát si hraji s křehkou třtinou.
Třpyt vévodí jezerní hladině,
když perutě rozklenu nad krajinou
a prohlížím svůj obraz v hlubině.
I do vašich zahrad si při svém letu
jdu pohovět, líbeznou vůní zpit,
a navštívit kalichy sladkých květů,
střežím se však lodyhy obtížit.
Do domů, k vám, přicházím bez obavy
mdlé zorničky potěšit v objetí
a ve spánku se dotknout něžné hlavy,
s nevinným snem se sklonit k dítěti.
Na nebi mne, pruh zlatý, prchající,
když roušky tmy vám tváře zastřely,
za hvězdu hvězd mívají smrtelníci:
prý věštím smrt věrnému příteli.
1832
Žádné komentáře:
Okomentovat