Kapitola II.

Je docela těžké představit si velikost a komplexnost Sídliště. Ono to vlastně není tak těžké pro lidi, kteří sami bydlí na sídlišti a někdy se cítí, že ty panely kolem nich nemají konce. A teď si představte největší sídliště na světě, které najednou vyrostlo na pravé straně řeky u jednoho starého města. Sídliště, jehož komplexnost zahrnuje desítky škol, stovky supermarketů, dva místní fotbalové kluby i z vlastními hřišti, promyšlený autobusový systém, tři parky, spousta plevelu mezi panely a hlavně desetitisíce občanu, kteří v onom sídlištním systému přežívají. A to ani nemluvím o tom, že páni projektanti se trochu sekli s odhadem počtu lidí, kteří se do Sídliště nastěhují a tak paneláky na Jihu jsou zcela neobydlené (když nepočítáme těch pár bezdomovců, které ale vyhání z neznámých důvodů Městská hlídka.

Je ještě těžší si představit, že se tito lidé ze Sídliště bojí v noci přejít řeku, aby se dostali do Starého města. Ten strach možná pramení z toho, že Sídliště je tu teprve dvacet let a noví přistěhovalci z okolních vesnic a jiných měst, neměli o Starém městě zrovna nejlepší představy, a tak strašili svoje děti takovými těmi povídačkami, že ve Starém městě v noci straší (vylézají čerti z kanálů a chytají malé děti za nohy, aby je mohli vtáhnout sebou nebo velmi populární povídačky pro dívky pubertálního věku o úchylech s nachloroformovanými kapesníky, kteří je omráčí a potom vezmou sebou do svého prohnilého sklepa, kde je znásilní). Tahle vystresovanná děcka pak dorostla a v noci se raději zavírala doma, kde se koukala na pořady v televizi.
Oni popravdě lidi ze Starého města docela za tohle nesnáší lidi ze Sídliště a sami moc nepřecházejí řeku, i když mládež zde vyrůstající si najde cestu na největší diskotéku ve městě, která se nalézá právě na Sídlišti. (Samozřejmě, že i na Starém městě jsou kluby, ale kdo by furt chodil do klubů, kam se mládež ze Sídliště bojí jít?) A to se pak strhávali rvačky, protože kluci ze Sídliště si byli jistí, že kluci ze Starého města jsou oni úchylové a snaží se jim znásilnit holky. Kluci ze Starého města se jen tak nedali a často je zpátky domů rozvážela Městská hlídka.
Ona se těžko popisuje nenávist, která pramenila ze strachu a nepochopení, mezi Starým městem a Sídlištěm.¨
Ze statistik, které se vedou na Pýše, se dá jasně říci, že nejvíce zločinů, se odehrálo stejně na Sídlišti a mnohdy byli oběti ze Starého města. Ale to neřeknete lidem, kteří žijí ve svých panelových klecích a televize je krmí drsnými krimi příběhy odehrávající se většinou na starých a tajemných místech. Mnohdy se takový lidé bojí i do lesa, na nákup či vystrčit hlavu z bytu a šíří kolem sebe xenofobní chlad, který přechází na ty mladý.

I malého Tondu maminka často strašila historkami o hrůzách Starého města, ale ten je poslouchal často spíše fascinován, než vyděšen.
Třeba: „Včera paní Omáčková v trafice říkala, že slyšela od jedný svojí známý, že se na Starým městě ztratil malej kluk a už je určitě přivázanej k nějakýmu starýmu topení a jeho otrokáři ho bičujou, dokud z něj nevymlátěj poslední zbytek dětské duše.“
A malý Tonda přběh poslouchal a usmíval se od ucha k uchu. Když to paní Smetáková spatřila, přidala ještě jednu, jak říkávala, ze života: „…jen se směj, ale to si neslyšel o tom chlapci… jak jen se jmenoval… Stanislav Buček. Byl to takovej tlustej kluk, ale chodil léta na karate a byl snad mistrem republiky. Jednou… to mu snad bylo třináct let… se zvedl a povídá svojí nešťastné matce: Já se půjdu v noci podívat na Pýchu. Paní Bučková lomila rukama a zapřísahala ho, aby to nedělal, ale on jen na to: Mami, vždyť já umím karate. Pro jistotu ho stejně starostlivá paní Bučková zamknula v jeho pokoji, ale on se ten tlusťoch dostal po bleskosvodu dolů a to bylo naposledy, co ho zaregistroval někdo známej. Viděli, jak se něco tlustýho valí po bleskosvodu z pátého patra.“
„A to si slyšela mami odkuď?“ zeptal se nevinně Tonda.
„Povídala to jedna paní v krámě. Prý to byla ona, kdo viděl tu tlustou šplhající kouli.“
Tonda se usmál a přikryl usínající paní Smetákovou láskyplně dekou, pak si stoupnul na balkon a koukal několik dlouhých minut přes řeku na Staré město.
Paní Smetáková na Sídlišti dost sešla. Z pracovité ženy, která celý svůj život pracovala a byla v pohybu, se stala rychle stará paní, která si ráda přihnula z flašky, když si pustila televizi. K životu jim s Tondou stačil vdovský důchod a byt měli zaplacenej z prodeje baráku.
Přesto si jí její syn vážil a měl jí rád, i když v šest večer byla většinou už na mol a nevěděla moc co povídá. Pro každýho jinýho kluka, kterýmu bylo tou dobou 14 let by to bylo naprosto ideální. Mohl se vypařit večer ven a řádit venku s kumpány, kopat do popelnic, plivat po lidech nadávky, kouřit cigarety v rondelu, snažit se dostat do Smilstva a balit první holky. Ale Tonda byl jinej.
Děti ve škole se mu vyhýbali, protože si mysleli, že je divnej, když nosí na hlavě červený šátek a nikdy ho nesundavá. Stejně tak koště, které odkládal sice v šatně, ale jakmile ze školy odcházel, hned si ho bral do ruky a láskyplně si s ním hrál. Xenofobií nabité děti se mu proto často smály, ale on je ignoroval a kašlal na ně, protože věděl, že on dělá něco pro svojí budoucnost.
Tak tedy po večerech, když máma usnula, vyrážel Tonda do ulic se svým koštětem a zametal. Čím déle to dělal, tím více měl zmapované a prozkoumané Sídliště a tím víc ho lákalo Staré neprobádané město (Ono se do Starého města samozřejmě chodila, za památkami a tak, ale jen ve dne).
Jednoho večera se osmělil a dorazil až k mostu, který spojoval Sídliště ze Starým městem. Na straně sídliště tu stál stánek z občerstvením, který se jmenoval Obžerství. Už bylo po setmění a ulice osvětlovalo jen oranžové osvětlení a většina oken v panelácích svítila svitem blikající televize. U stánku se opíralo několik několik dělníků, vracejících se z práce. Někteří pojídali klobásy, jiní hermelín v housce a další se jen opíjeli levnou vodkou.
Tonda si bufet pamatoval zejména díky jeho dynamické bufetářce, která se tam v kukani oháněla a smažila všechno možný, jak nejrychleji to šlo, protože Obžerství bylo velice populární a málokdo se na cestě ze Starého nebo do Starého města nezastavil. I on, ten první rok, kdy se s mámou nastěhovali, uprosil paní Smetákovou, aby mu koupila párek v rohlíku. Když tam tenkrát stáli ve frontě a konečně na ně přišla řada, vykoukla obtloustlá bufetářka a zařvala prokouřeným hlasem: „Co to bude?!“
„Párek v rohlíku.“ Odpověděl mechanicky vyděšený Tonda.
„A s čím!?“ to vyděsilo Tondu natolik, že utekl o dvacet metrů dál a počkal na mámu, až mu párek v rohlíku donese.
Nyní stál stejných dvacet metrů od bufetu, opřený o koště jen o drobet starší. Na sucho polkl, zametl trochu prach před sebou. Pak, když nahmatal v kapse třicet korun, konečně se odhodlal. Narovnal ramena, upravil šátek na hlavě a rozešel se ke svému cíli.
„Kečup nebo hořčici?!“ vyděsila ho ostrá slova paní bufetářky. Ale uklidnil se, když si uvědomil, že to není dovětek z minulého setkání. To se jen statná paní Bufetářka (proč tam nešoupnout to velké B?) snažila zeptat, s čím si dá viditelně nervózní muž z knírkem před Tondou svojí klobásu.
Pak přišel na řadu Tonda.
„Co to bude?!“ zeptala se Bufetářka a měřila si toho podivného kluka svým zkoumavým pohledem: „Ty si tu už jednou byl, že?“
„Před lety.“ Šptil Tonda.
„A dával sis tenkrát párek v rohlíku a zbaběle si utekl, že?“
„Ano, prosím.“ Tonda se červenal stejně, jako jeho šátek.
„Tak vidíš, že mám dobrou paměť!“ srdečně se rozchechtala paní Bufetářka: „ale tenkrát si tu byl s maminkou, ne? Nejsi příliš malej na to, potloukat se tu takhle po setmění?“
„Mě už je 14,“ zaoponoval Tonda.
„Tak to si teda velkej kluk. Co to bude?“
„Prosil bych jeden ten hermelín v housce.“
„A s čím…“
„… s tatarkou, prosím.“ Dodal rychle Tonda.
„Hele chlapče, na co máš to koště?“ jeden z těch typů, co nepoznáte jejich věk, protože mají alkoholem sešlou tvář a nafouknutý nos, se otočil na Tondu. Tomu se na chvíli zatočila hlava z alkoholového výparu, který vyšel chlapíkovi z pusy, ale odpověděl: „Ten mám prosím na trénování metaní, jednou ze mě bude metař.“
Chlap na něj podivně koukal. Možná nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel z úst toho štěněte: „Ty si ze mě děláš chlapče prdel?“
„Já…“
„Ty si ze mě děláš chlapče prdel?“ opakoval větu opilec a Tonda tam stál úplně zkopnělý, knedlík v krku a neschopnej se jakkoliv pohnout.
„Ty si ze mě děláš chlapče prdel?“ opakoval opilec potřetí a stále se rovnal nad skrčeného Tondu a rozpřahoval svoje medvědí dělnické pracky.
„Já… ne.“
„Ze starýho Rudouse si nikdo chlapče prdel dělat nebude!“ dřív, než stačili dopadnout jeho ruce na Tondův krk, skácel se omráčený k zemi. Za ním stál jinej chlápek. Oranžová vesta, na který byl jasný nápis „Městské služby“ dala jasně Tondovi najevo, že ho spasil anděl. Že ten anděl měl dlouhé umaštěné vlasy pod zelenou kšiltovkou, to přišlo chlapci ještě kouzelnější.
„Říkal si chlapče, že by si chtěl být metařem?“
„Ano.“
„Ukaž koště.“ Chlapík potěžkal Tondovo koště v ruce, udělal s ním několik cvičných pohybů ve vzduchu, čímž zvířil trochu prach kolem Obžerství a nakonec ho vrátil Tondovy zpátky do natažené ruky: „Dobrý koště.“
„Děkuji, pane.“
„Nejseš to ty, co se po večerech pohybuje po Sídlišti a zametá ulice?“
Tonda chvíli nevěděl, co odpovědět, protože netušil, jestli jeho činnost nebyla trestná, ale nakonec přisvědčil.
„To je dobrý,“ Usmál se ukázal svoje čisté zuby: „moji chlapi si vyprávějí už historky o ulicích, ve kterých nemají žádnou práci a můžou se flákat.“
Paní Bufetářka podala Tondovy hermelín, který ho se vzrušenou rukou převzal a chtěl se co nejdříve ztratit z toho místa.
„Počkej chvíli,“ zastavil ho chlapík a otočil se k Bufetářce: „dej mi Ivčo to co vždycky, prosím.“ Ta mu podala paklík šesti plechovek s pivem. Zaplatil a poděkoval a otočil se zpátky na chlapce, který přemýšlel, jak nejrychleji utéci a zároveň o zálibě, kterou nacházel v tom neznámém muži.
„Jak se jmenuješ chlapče.“
„Tonda Smeták.“
„Pěkný jméno. A kolik ti je?“
„Čtrnáct let.“
„To jseš docela mladej, takže tě k sobě do práce nemůžu vzít, ale víš ty co? Tady máš mojí vizitku a až vystuduješ nějakou školu a budeš stále chtít dělat metaře, tak se mi ozvi. Číslo snad nezměním. Už mám to samí dvacet let.“
„Děkuji.“
„Tak se měj a hodně štěstí a na tyhle si dávej lepší pozor.“ Plivnul po ležícím ožralovi, otočil se a přes most odešel na Staré město, což Tondu ještě více nadchlo.
Celý rozrušený se pak vracel k domovu, koště za sebou jen táhnul a na hermelín, který držel v druhé ruce, si vzpomněl, až když dorazil domů, kde máma chrápala před televizí přesně tak, jak jí tam nechal.
Z šuplíku vzal lepidlo a na stěnu ve svém pokoji přilepil vizitku. Nemohl dlouho usnout, protože nemohl přestat myslet na muže, který se jmenoval podle vizitky stejně jako on:
Antonín Smeták…


Když bylo Tondovy sedmnáct a navštěvoval Gymnázium Jana Urbana na Starém městě, paní Smetáková se opila, usnula u televize a už se neprobudila.
Pohřbili jí na Lenosti (hřbitov na severu města) a Tondovi zůstal prázdný byt. Přivydělával si na život na různými drobnými brigádami a netrpělivě očekával dostudování školy, aby mohl vytočit číslo, ke kterému vizitku ani nepotřeboval, protože si ho za ty léta vryl do paměti.

Kapitola I.

Kdyby vydávali na Sídlišti časopis o lidech a v tom časopise by se jednoho dne objevila anketa: Co si „myslíte, že má za práci Tonda Smeták?“ Jistojistě by většina respondentů odpověděla, že dělá něco ze smetákem a měli by pravdu.

Když byl Tonda ještě Toníčkem, tak si představoval, že bude přinejmenším astronaut. A kdyby ne astronautem, že by mohl bejt aspoň pilotem stíhačky. Někdy si taky hrál na kaskadéra – to ho jednou paní Smetáková přistihla, jak se polejvá dle svých slov „speciální“ směsí (trocha vody, benzín, jar, prací prášek) a snaží se podpálit. Jindy měl zase kluk bláznivou představu, že by z něj snad mohl být prezident a to mu pan Smeták rovnou vlepil pár facek (před maminkou to obhajoval, jako prevenci). Přesto si malej Tonda v hlavě připravoval proslovy, které si zkoušel, když seděl na kadiboudě.
Jednou, to když si zrovna hrál na dvorku na výrobce biochemických zbraní (trochu směsi, co mu zbyla z kaskadérského pokusu, míchal ve zkumavce s indulonou a trochou džusu, který nechal schválně stát dva měsíce na slunku), se rodiče sešli v ložnici, aby se poradili, co s ním. Táta, jelikož byl silně nábožensky založen, prosazoval klášter, kde mu ty blbiny vyženou z hlavy, zatímco maminka si vzpomněla na starou cikánku, která bydlela kousek za vesnicí, kde tenkrát rodina Smetáků žila.
„A co nám ta stará cikánka asi poví?“ ptal se nedůvěřivě pan Smeták.
„To nevím, ale za zkoušku nic nedáme, ne?“
„Peníze, nebude chtít nějaké?“
„Jak jí znám, tak bude chtít nějakou blbinu, je docela bláznivá. A k tomu jí dáme flašku vína.“
„Jak jako, jak jí znáš?“ nedůvěřivý (což je zvláštní u člověka, který tak silně věří v někoho, koho nikdy neviděl) pan Smeták povytáhnul obočí a vykulil oči, čímž říkal ženě, že se mu na ní něco nezdá. Ta nechtěla přiznat, že jednou u ní byla, protože chtěla vědět, jestli jí je manžel nevěrný (nějak často se tehdy zdržoval v kostele). Cikánka jí tehdy neřekla nic určitého, jen že v tom není žena. Tenkrát jí za to dala paní Smetáková svoje ústřižky nehtů.
„Jestli si pamatuješ Jarmilu. Byla u ní dva tejdny před svojí smrtí a tak si stihla uspořádat záležitosti. V těch dvou tejdnech jsme se jednou sešli a ona mi to, ostatně, jako každýmu ve vesnici, vesele povyprávěla.“
„Aha.“ Ještě chvíli trvalo, než přestal kulit oči, ale pak se uklidnil: „dobře, ale jestli nám neřekne nic kloudnýho, tak kluk půjde do kláštera.“

Nebohý pan Smeták se už nikdy nedozvěděl, co jeho synovi cikánka předpověděla, protože ten večer, když se stavil v kostele, kde s farářem popíjeli mešní víno, dostal infarkt a umřel tak, jak si ho většina blízkých pamatovala nejvíce – s vykulenýma očima.
Proč dostal poměrně mladý muž infarkt? To věděl do jisté doby jen pan Farář. Ale znáte to, dítě vyroste a ptá se po minulosti svojí rodiny. Stejně tak vyrostl i Tonda a navštívil starého pána ve chvíli, kdy popíjel mešní víno na schodech kostela.
„Tenkrát jsme s tvým otcem pili víno. On furt, že tě pošle do kláštera, ale nejprve půjdete ke kartářce. Ptal se mě, jestli je pro něj, jako pro křesťana, správný chodit ke kartářce. A já, jak byl v náladě, jsem povídal cosi o Vesmíru a o nevyzpytatelnejch stezkách života. Poslouchal mě, přikyvoval hlavou a srkal víno. No a pak to přišlo. Otočil jsem se na něj: Víš, Lojzo, poslední dobou se mi zdá, že s námi Bůh není. Jestli vůbec někdy byl…
No a tohle moje pochybení mu způsobilo ten infarkt.“

Tonda byl po smrti otce velmi zamlklý. Přestal si hrát na cokoliv a většinu svého času se opíral o tyč na dvorku a koukal do nebe. Paní Smetákovou samozřejmě smrt manžela taky zničila, ale přenesla se přes smutek právě díky synovy, se kterým to bylo ještě horší než před tím. Jestlí jí před tím vadila synova přílišná fantazie, tak nyní byla celá nesvá z toho, že synovy chyběla jakákoliv dětská invence. Jeho kamarádi se ho snažili vytáhnout, aby šel s nimi na pole chytat myši, ale on se na ně ani nepodíval.
Další den padali večer meteority, ale to byl zrovna den, kdy se malý „astronaut“ koukal do země. A stále držel onu tyč. Paní Smetáková si myslela, že mu tyč snad připomíná otce, i když si neuměla dost dobře představit čím. Ale nechala ho, aby jí držel. Dokud jedl, bylo to v pořádku.
Měsíc po manželově smrti to už paní Smetáková nevydržela, vzala kluka za ruku a vyrazila s ním na cestu k cikánce. Chvíli se vzpouzel, protože tyč byla pevně přidělaná k zemi a on jí nemohl vzít sebou, ale máma mu nakonec podala koště, aby ho měl, jako náhradu. Vděčně ho uchopil a táhnul za sebou. Hned se mu instinktivně zalíbil ten zvuk, když se koště dře o zem a líbilo se mu i, že za sebou zanechává jasně viditelnou stopu v prachu cesty.
Nakonec došli asi kilometr za vesnici, kde v lese sídlila ona stará, ohyzdná, trochu podivná čarodějnice.

Otevřela jim mladá krásná, tak třináctiletá holka. Na hlavě šátek, z pod kterého temné prameny vlasů. Hluboké oči a milý úsměv: „Přejete si?“
„Přišla jsem za kartářkou, je doma?“ osmělila se překvapení paní Smetáková. Malý Tonda za ní zaujatě koukal na barevnou bytost před ním.
„Tetička odjela do města nakoupit nějaké nezbytnosti. Ale docela to s kartama taky umím. Pojďte dál.“
„Já nevím jestli je vhodné…“
„Ale jistěže je.“ Skočila jí do řeči, hbitě vystřelila rukou po koštěti a vtáhla ho i s Tondou do baráku: „Já se jmenuji Eleonora, ale říkají mi jen Elen. Tady se posaďte.“ Usadila je do pohodlného křesla. Díky stromům sem otevřeným oknem svítilo nazelenalé světlo.
„Nechceš si to koště odložit? Tondo?“ zamrkala na vyjeveného Tondu, který pustil ochotně koště z ruky a Elen ho postavila do kouta: „neboj, já ti na něm neodletím“ a cvrnkla jej do nosu.
„…jak víte, že se jmenuje Tonda?“ zachovávala si paní Smetáková odstup.
„Má to přece napsaný na štítku zezadu na tričku, který má naruby.“ Zasmála se Elen: „stačí mít oči, aby ze mě byla dobrá jasnovidka, že?“
Paní Smetáková se usadila vedle syna a nedůvěřivě pozorovala Elen pobíhající po místnosti. Tonda, ten na ní mohl oči nechat.

Vlastně jsem ještě neřekl, kolik bylo tenkrát malému Toníčkovy let. On vlastně nebyl až tak malý. Bylo mu už jedenáct let a trpěl ranní erekcí, stejně jako většina kluků jeho věku. Poslední měsíc byl sice trochu nesvůj, ale před tím, než otec umřel, už pečlivě zkoumal ve vaně svůj ztopořený úd. A jakmile má chlapec ztopořilý úd, už se zajímá zcela přirozeně i o holky, i když s nimi ještě tak docela nerandí.

„Mimochodem mi teta ráno říkala, že přijdete a že mám chtít platbou pramen jeho vlasů. Takže…“ vytáhla Elen z šuplíku nůžky: „…platí se předem.“
„Zajisté.“ Špitla paní Smetáková a čekala, že jí Elen nůžky podá, aby mohla syna připravit o kousek kštice. Jenže ta obešla křeslo a naklonila se k Tondovy ze zadu. Čihla k němu a levou rukou ho pohladila po krku: „neboj, nebude to bolet.“ Šmik. A pramen vlasů vítězoslavně držela v ruce: „nevím úplně přesně, na co tyhle věci tetičce jsou, ale vypadá to, že se i bez finanční platby slušně uživí.“ Povídala zatímco strkala pramínek do pěkně vyřezávané krabičky.
„No a teď ta věštba, jakou byste si přáli? Budoucnost nebo něco intimního? Důvod nějakého Vašeho trápení?“
„Tak asi tu budoucnost. Víte, my jsme se s manželem chtěli zeptat, co z něj bude, ale manžel pak umřel a kluk se změnil. Před tím si furt hrál, po smrti otce stál furt na dvorku a opíral se o tyč…“
„To tedy řeknu rovnou i bez karet, že z kluka bude metař, paní Smetáková.“
„Metař?“
„Metař.“
„Co to je?“ nesmíte se paní Smetákové divit, že neví, co je práce metaře. Vždyť celej život žila na vesnici, kde nikdy nemohla metaře vidět.
„To je takovej uklízeč ulic.“
„Jako když doma zametám podlahu…?“
„Tak on bude uklízet ulice.“
„A je to dobře placený?“
„Třeba v budoucnosti bude, to se můžem kouknout do těch karet.“ Usmála se Elen, vytáhla z kapsy u sukně balíček Tarotových karet. Jednou rukou je vyhodila do vzduchu, kde utvořily na chvíli půlkruh, aby dopadli do obratné druhé ruky. Pak udělala ještě dalších pár fíglů, přitom se však nekoukala na ruce, ani na karty, ale zpříma do Tondových očí, který se v těch jejích úplně potápěl. Jediná osoba, která sledovala neuvěřitelné triky, byla paní Smetáková, takže si nevšimla, co se děje mezi jejím synem a Elen.
Konečně Elen vyskládala karty na stůl a poprosila Tondu, aby na deset z nich náhodně ukázal. Pak je začala otáčet přesně ve stejném pořadí: „nebudu tady plácat, jak nějaká amatérka, že tě čeká daleká cesta, láska, práce, úspěch, smrt v rodině, milenka či milenec. Já ti řeknu, co vidím v těch kartách.
Za rok se odstěhujete s mámou do města, protože nebudete schopní starat se tady sami dva o chalupu. Ty budeš stále divnej a jediný, co na baráku budeš schopnej udělat, bude zametání. Proto se odstěhujete a pořídíte si byt na sídlišti. Začneš navštěvovat školu. Je úplně jedno kterou, protože tvoje práce nakonec stejně bude práce metaře. Budeš mít kamarády, budeš mít i holky. Budeš spokojenej, protože budeš dělat přesně to, po čem tvoje srdce touží.“ Elen vypadala, že skončila.
„To je všechno?“ zeptala se paní Smetáková.
„Dál je něco, v čem si sama nejsem moc jistá, že to vidím správně.“ Elen nevypadala, že by chtěla mluvit o tom, co viděla v kartách dál. Možná jí zarazilo to, že neviděla dál nic. I to se někdy kartářkám stává.
Elen se svým způsobem omluvila: „co byste chtěli za pramínek vlasů?“ ale těsně předtím, než paní Smetáková vzala Tondu domů, sundala si Elen šátek z hlavy a vrazila ho Tondovy do ruky společně s koštětem. „Koště budeš potřebovat, i když jich časem vystřídáš více, ale šátek si nech. Jednoho dne se ti hodí. Neztrať ho!“ a dala mu pusu na tvář.

„Prosím tě, zahoď ten šátek.“ Nakázala paní Smetáková synovi, když šlapali po cestě domů.
„Mě se náhodou moc líbí a chci si ho nechat,“ prohlásil Tonda, a aby ukázal, že to myslí smrtelně vážně, položil koště na zem a obvázal si šátek kolem hlavy.
Paní Smetáková dál nic nenamítala, protože si uvědomila, že to byly první slova, která její syn pronesl od smrti otce.
Tak tam šli po lesní cestě do vesnice, syn s matkou, aby tam začali připravovat svoje stěhování do města.

Kdyby vydávali na Sídlišti časopis o lidech a jednoho dne by dělali anketu, ve které by se ptali: „Jste se svým životem spokojen(a)?“ a tuhle otázku by položili Tondovy Smetákovy, chlapíkovy s rudým šátkem na hlavě, jistě by odpověděl: „Ano, zcela.“

Úvod

Na světě jsou desetitisíce měst a statisíce vesnic. Některá města jsou větší, jiná menší. Některá nebyla ani zaznamenána na mapě a jiná z ní byla smazána z důvodu utajení. Měst je hodně a lidí v nich ještě více.
Jenže stále je vyšší počet myších nor a snad i obyvatel v nich. Těch nor je největší počet v těch místech, kde ani města nestojí a kdyby vědci nehledali jen zkameněliny dinosauřích kostí nebo děti trilobity, mohli by najít někde v podzemí obrovské zkameněliny těchto myších měst. Nalezli by místo, kde tito malí savci přečkali pád ještěrů, kde se schovávali, když na zemi přišla doba ledová. Kdo ví? Třeba by tam nalezli malou spižírničku a v ní zkamenělý pra-pomeranč či pra-jablko, které spadlo odněkud z pra-stromu a kam si ho myši uložili na zimu, jenže pak je venku sežralo cosi velkého, že mu myší řečí říkali „Swíííít“ a co by jeden z těch schopných lidí, kteří rozumí řeči zvířat, přeložil jako: „Zametač“ a spousta vědců by si pak mohla lámat hlavu, proč tomu stvoření ty myši říkali zrovna Zametač.
Lidi by si ostatně lámali hlavu snad nad vším, nad čím myši v oné době přemýšleli. Jenže lidi si nechtějí lámat hlavu s tímhle a proto ani nehledají zkamenělé nory a v nich praovoce. Lidi mají rádi velké věci a proto pátrají po dinosaurech a rádi si představují, že by ten divoký kraj jednoho dne navštívili a vystříleli si to tam, aby mohli zavěsit nad domácí krb svoje trofeje.
A spousta lidí jen přežívá a nad takovými věcmi neuvažuje.
Ale myši?

Je jedno město a v kanále toho města žijí myši, které dodnes mluví tou prařečí. Je noc. Odvážná malá myš vyráží z kanálu k blízkému kontejneru, aby nalezla pro svoji churavějící matku aspoň kus shnilé zeleniny. Běží mezi kočičími hlavami tak deset metrů. Otáčí se, jestli jí někdo nesleduje. Je to mladá myš, která ještě není zkušená (zkušená myš z toho města totiž moc dobře ví, že mnoho lidí do té části města v noci nechodí a proto je taková myš nakonec líná a nedává pozor) a tak má instinkty našponované až k prasknutí.
Někde se ozve rána z pistole. Myš se s úlekem zastaví a stojí na místě. Několik oken se rozsvítí, ale na ulici samotnou nikdo nevyjde. Myš stále zkoprněle stojí. Vytoužený kontejner má jen deset metrů před sebou a díky nepořádnosti obyvatel, by se mohla dost dobře skrýt mezi odpadky, které vytekly na zem, ale stále ještě stojí. Pak pod sebou ucítí jemné chvění, které zvěstuje, že se někdo blíží. Vystartuje a během tří sekund uběhne onu desetimetrovou vzdálenost. Zachumlá se pod odpadky a jen zvědavě (přesto vyděšeně) vystrčí čumák ven.
Velký temný stín se blíží uličkou a najednou je to lidská postava s kloboukem a v černém kabátu. Nevypadá, že by někam pospíchala. Pak se zastaví na stejném místě, kde ještě před chvílí stála zkoprněla myše, pohlédne ke kontejnerům a myš má co dělat, aby zděšeně nezapískla. Jakoby v pouličním světle problesknul čistý chrup oné postavy, jak se ušklíbla. Ale jde dál.
Někde v ulici, odkud postava vyšla se ozvou zděšené výkřiky.
Myš zapomene, že chtěla svojí churavé matce přinést shnilou mrkev a co nejrychleji vyběhne směrem k nejbližšímu kanálu. Proběhne kolem odhozené boty, ve které žije samotář Styx a přes úzký můstek nad stokou se dostane k místu, kde je ve zdi tenká prasklina, kterou se však dokáže protlačit, až se dostane k místu, kde stojí trubka a po ní svisle sleze dolů, kde se další dírou dostane konečně k noře, která se rozprostírá pod celým Starým městem. Proběhne hbitě tunely, až se dostane do hlavní síně, kde sedí starý myšák s bílým znamínkem za uchem a kolem něj se líně válí jeho věrná družina.
Mladá myš se zastaví a sotva popadne dech, zapíská: „Swííít! Swííít!“

Ve Starém městě je budova. Je trochu starší než ostatní budovy ve městě, ale stále ještě mladší než hrad Pýcha, který tu majestátně stojí už přes tisíc let. Budova je to celkem velká – čtyři patra a jedna věž, která se tyčí ještě nad budovu a je z ní dobře vidět po celém Starém městě. Budova sama nemá oficiální jméno, snad se jen kdysi jmenovala po svém majiteli, ale neoficiálně se jí říká Hněv. To podle restaurace, která už dvě staletí funguje v prvním patře budovy. Dříve to býval klasický šenk, ve kterém chodila žena hospodského v lidovém kroji a hliněnýma tuplákama mlátila o dřevěný stoly, ale dnes je to luxusní restaurace, ve které se pije spíš víno, než pivo. Ale není to luxusní restaurace pro turisty, to by byla mýlka. Dokonce u vstupních dveří stojí vyhazovač, který turisty dovnitř zásadně nepouští.
Proč to?
Protože už od svého založení před těmi dvou sty lety, se tu scházeli různí agitátoři povstání. Ne jen povstání proti státnosti, ale i proti jazyku, módě, rodičům, veganům i masotariánům, proti náboženství a zároveň proti ateistům (samozřejmě, že se často stalo, že se ve stejný den sešli obě skupiny – jak náboženských, tak ateistických fanatiků, a pak se to porvalo, někdy pozabíjelo, ale nikdy se nic nedělo, protože kdo šel do Hněvu, ten musel počítat s nepříjemnostmi).
Jistě si taky říkáte, jak je možné, že vládci města z Pýchy nikdy proti Hněvu nezakročili? Pravda je taková, že Pýcha ze začátku brala moc lehkovážně situaci a za chvíli, už Hněv držel nůž na jejím krku. Jenže Hněv nikdy nevyvolal městské povstání, i když se zde často scházeli ti, kteří způsobili převrat v celé zemi. Ale nikomu se nechtělo dělat převrat v městě (tak se to aspoň oficiálně tvrdí – jen zasvěcení moc dobře ví, že Hněv tahá za nitky na hradě.)
A kdo ví? Třeba je skutečně pravda, co se šušká mezi obyvateli, jak na Starém městě, tak na Sídlišti. Totiž, že do Austrálie provdaná dcera vládce města, je ve skutečnosti zavřená ve věži Hněvu.
Ten samí večer, kdy mladá myš zděšeně vypískla před vládcem nory, seděli v Hněvu parta, jejíž jména nejsou důležitá. Jeden se třeba jmenoval Tomáš, druhý Martin a třetí Hynek. Ten čtvrtý, co tam seděl s nimi a vůbec nemluvil si říkal Němej dědek (nebyl starej, jen si myslel, že je to drsná přezdívka, a když nemluvil, aspoň z huby nevypustil kraviny).
U vedlejšího stolu se vedla vášnivá debata zatímco naše parta seděla mlčky a hypnotizovala Šardoné ve svých sklenkách, při snaze něco z vedlejšího stolu odchytit. Ale slyšeli jen výkřiky: „To snad ne! To nemůže být pravda!“ a to ostatní bylo proneseno příliš tiše, aby to někdo z nich slyšel. Snad ten němej něco slyšel, ale nic neřekl.
Až to nakonec Tomáš nevydržel, otočil se a zeptal se: „Co nemůže být pravda, že to hulákáte na celou hospodu a rušíte ostatní slušné (pozn. Slušné – když někdo pronese v Hněvu výraz slušné, znamená to spoluspiklence) hosty?“
Celý stůl utichl, až se zvedl největší a nejsvalnatější chlapík a přistoupl k Tomášovy, naklonil se k němu a zašeptal: „Sweeper je ve městě.“
„Sweeper?“ Tomáš zbledl.
„Ano ten.“ Pak se ten chlapík, který se mimochodem jmenoval Zjizvený Bradař, vrátil zpět ke svému stolu.
„Kdo je sakra Sweeper?“ zeptal se Hynek, který byl v partě nový a ve Hněvu teprve po pátý.
Tomáš, který nyní ještě urputněji hypnotizoval svojí sklenku nevypadal na to, že by mu to chtěl říct, ale Martin si zapálil cigaretu, pohlédl na Hynka a tichým pomalým hlasem spustil:
„Nedivím se, že si ještě neslyšel o Sweeperovy. Si v partě novej a ve Hněvu, jestli správně tuším, tak teprve po pátý. I přesto tě někdy možná ve snech pronásledoval někdo, komu si ty neviděl do tváře, ale jistojistě si věděl, že jde po tobě. Nevěl si přesně proč, ale tušil si, že si někdy v minulosti spáchal hřích, který se neodpouští. Nebo když si byl malej a večer si šel lesem, tak se ti zdálo, že stín mezi větvema vytváří hrůzostrašnej obrazec a byl si strašně rád, když sis mohl říct, že se ten obrazec nehejbe a nemůže po tobě jít, ale u u Sweepera si musíš představit, že on je ten rozpohybovanej obrazec. To slovo pochází z angličtiny a v našem jazyce to znamená něco jako zametač ulic a to on přesně je. Jen neřádí s koštětem a nenosí oranžovou vestičku, aby po tobě uklidil smetí, který si ledabyle na chodníku odhodil. Tenhle zametač nosí prej bouhačku a tmavý hadry. Tenhle chlap nesbírá hovna, ale sbírá skalpy svých obětí. Vtipálci tvrdí, že kde to zaneřádí, tam právě že vyšlou běžné metaře, kteří musí ulici uklízet celej den, aby uklidili poslední zub oběti, poslední jaterní skvrnu, která se uchytila na lampě. A nědělá rozdíly mezi fakanama, ženskejma nebo taky pěkně ostrejma chlapama. Sejme klidně skupinku policajtů a jako zákusek si dá děti hrající si na pískovišti před školkou. A nikdo neví pro koho tenhle Sweeper dělá. Ví se jen, že cestuje po celém světě a řádí… a jestli si viděl výraz v Bradařově ksichtě, tak víš, že to není žádná jen tak legenda a je fakt čeho se bát.“ Dokouřil a típnul cigaretu Němýmu Dědkovy o ruku. Ten seděl dál nehnutě.
„Ale co dělá v našem městě? To snad není ani na mapě.“
„Sweeper se neřídí mapama, ale instinktem.“
Hynek, ačkoliv na něj ještě nedopadla všechna ta hrůza, kterou na něj Martin vychrlil, chápal, že by se dál neměl ptát na podrobnosti, protože o legendách nejsou nikdy žádný podrobnosti.
Chlapi v Hněvu na chvíli zmlkli, ale pak pokrčili rameny a dál dumali nad Sweeperem. Nikdo si nepomyslel, že by to mohl střílet on, protože si představovali, že on by střílel nejmíň z kulometu.

Ale tohle není příběh o Sweeperovy a jeho krvavé cestě městem. Takové příběhy se špatně píšou.
Tohle je příběh o Tondovy Smetákovy, jenž bydlí na sídlišti. Daleko od Hněvu, však blízko Smilstva a má rád jídlo v Obžerství. Je zaměstnán jako městský metař a má tu práci celkem rád, i když spousta lidí si o té práci myslí, že je nejhorší ve městě.
Oni totiž metaři musejí metat chodníky a to nejen na Sídlišti, ale i na Starém městě, kam, jak už jsem jednou řekl, se v noci bojí lidé chodit. A Tonda často pracuje v noci…