Je docela těžké představit si velikost a komplexnost Sídliště. Ono to vlastně není tak těžké pro lidi, kteří sami bydlí na sídlišti a někdy se cítí, že ty panely kolem nich nemají konce. A teď si představte největší sídliště na světě, které najednou vyrostlo na pravé straně řeky u jednoho starého města. Sídliště, jehož komplexnost zahrnuje desítky škol, stovky supermarketů, dva místní fotbalové kluby i z vlastními hřišti, promyšlený autobusový systém, tři parky, spousta plevelu mezi panely a hlavně desetitisíce občanu, kteří v onom sídlištním systému přežívají. A to ani nemluvím o tom, že páni projektanti se trochu sekli s odhadem počtu lidí, kteří se do Sídliště nastěhují a tak paneláky na Jihu jsou zcela neobydlené (když nepočítáme těch pár bezdomovců, které ale vyhání z neznámých důvodů Městská hlídka.
Je ještě těžší si představit, že se tito lidé ze Sídliště bojí v noci přejít řeku, aby se dostali do Starého města. Ten strach možná pramení z toho, že Sídliště je tu teprve dvacet let a noví přistěhovalci z okolních vesnic a jiných měst, neměli o Starém městě zrovna nejlepší představy, a tak strašili svoje děti takovými těmi povídačkami, že ve Starém městě v noci straší (vylézají čerti z kanálů a chytají malé děti za nohy, aby je mohli vtáhnout sebou nebo velmi populární povídačky pro dívky pubertálního věku o úchylech s nachloroformovanými kapesníky, kteří je omráčí a potom vezmou sebou do svého prohnilého sklepa, kde je znásilní). Tahle vystresovanná děcka pak dorostla a v noci se raději zavírala doma, kde se koukala na pořady v televizi.
Oni popravdě lidi ze Starého města docela za tohle nesnáší lidi ze Sídliště a sami moc nepřecházejí řeku, i když mládež zde vyrůstající si najde cestu na největší diskotéku ve městě, která se nalézá právě na Sídlišti. (Samozřejmě, že i na Starém městě jsou kluby, ale kdo by furt chodil do klubů, kam se mládež ze Sídliště bojí jít?) A to se pak strhávali rvačky, protože kluci ze Sídliště si byli jistí, že kluci ze Starého města jsou oni úchylové a snaží se jim znásilnit holky. Kluci ze Starého města se jen tak nedali a často je zpátky domů rozvážela Městská hlídka.
Ona se těžko popisuje nenávist, která pramenila ze strachu a nepochopení, mezi Starým městem a Sídlištěm.¨
Ze statistik, které se vedou na Pýše, se dá jasně říci, že nejvíce zločinů, se odehrálo stejně na Sídlišti a mnohdy byli oběti ze Starého města. Ale to neřeknete lidem, kteří žijí ve svých panelových klecích a televize je krmí drsnými krimi příběhy odehrávající se většinou na starých a tajemných místech. Mnohdy se takový lidé bojí i do lesa, na nákup či vystrčit hlavu z bytu a šíří kolem sebe xenofobní chlad, který přechází na ty mladý.
I malého Tondu maminka často strašila historkami o hrůzách Starého města, ale ten je poslouchal často spíše fascinován, než vyděšen.
Třeba: „Včera paní Omáčková v trafice říkala, že slyšela od jedný svojí známý, že se na Starým městě ztratil malej kluk a už je určitě přivázanej k nějakýmu starýmu topení a jeho otrokáři ho bičujou, dokud z něj nevymlátěj poslední zbytek dětské duše.“
A malý Tonda přběh poslouchal a usmíval se od ucha k uchu. Když to paní Smetáková spatřila, přidala ještě jednu, jak říkávala, ze života: „…jen se směj, ale to si neslyšel o tom chlapci… jak jen se jmenoval… Stanislav Buček. Byl to takovej tlustej kluk, ale chodil léta na karate a byl snad mistrem republiky. Jednou… to mu snad bylo třináct let… se zvedl a povídá svojí nešťastné matce: Já se půjdu v noci podívat na Pýchu. Paní Bučková lomila rukama a zapřísahala ho, aby to nedělal, ale on jen na to: Mami, vždyť já umím karate. Pro jistotu ho stejně starostlivá paní Bučková zamknula v jeho pokoji, ale on se ten tlusťoch dostal po bleskosvodu dolů a to bylo naposledy, co ho zaregistroval někdo známej. Viděli, jak se něco tlustýho valí po bleskosvodu z pátého patra.“
„A to si slyšela mami odkuď?“ zeptal se nevinně Tonda.
„Povídala to jedna paní v krámě. Prý to byla ona, kdo viděl tu tlustou šplhající kouli.“
Tonda se usmál a přikryl usínající paní Smetákovou láskyplně dekou, pak si stoupnul na balkon a koukal několik dlouhých minut přes řeku na Staré město.
Paní Smetáková na Sídlišti dost sešla. Z pracovité ženy, která celý svůj život pracovala a byla v pohybu, se stala rychle stará paní, která si ráda přihnula z flašky, když si pustila televizi. K životu jim s Tondou stačil vdovský důchod a byt měli zaplacenej z prodeje baráku.
Přesto si jí její syn vážil a měl jí rád, i když v šest večer byla většinou už na mol a nevěděla moc co povídá. Pro každýho jinýho kluka, kterýmu bylo tou dobou 14 let by to bylo naprosto ideální. Mohl se vypařit večer ven a řádit venku s kumpány, kopat do popelnic, plivat po lidech nadávky, kouřit cigarety v rondelu, snažit se dostat do Smilstva a balit první holky. Ale Tonda byl jinej.
Děti ve škole se mu vyhýbali, protože si mysleli, že je divnej, když nosí na hlavě červený šátek a nikdy ho nesundavá. Stejně tak koště, které odkládal sice v šatně, ale jakmile ze školy odcházel, hned si ho bral do ruky a láskyplně si s ním hrál. Xenofobií nabité děti se mu proto často smály, ale on je ignoroval a kašlal na ně, protože věděl, že on dělá něco pro svojí budoucnost.
Tak tedy po večerech, když máma usnula, vyrážel Tonda do ulic se svým koštětem a zametal. Čím déle to dělal, tím více měl zmapované a prozkoumané Sídliště a tím víc ho lákalo Staré neprobádané město (Ono se do Starého města samozřejmě chodila, za památkami a tak, ale jen ve dne).
Jednoho večera se osmělil a dorazil až k mostu, který spojoval Sídliště ze Starým městem. Na straně sídliště tu stál stánek z občerstvením, který se jmenoval Obžerství. Už bylo po setmění a ulice osvětlovalo jen oranžové osvětlení a většina oken v panelácích svítila svitem blikající televize. U stánku se opíralo několik několik dělníků, vracejících se z práce. Někteří pojídali klobásy, jiní hermelín v housce a další se jen opíjeli levnou vodkou.
Tonda si bufet pamatoval zejména díky jeho dynamické bufetářce, která se tam v kukani oháněla a smažila všechno možný, jak nejrychleji to šlo, protože Obžerství bylo velice populární a málokdo se na cestě ze Starého nebo do Starého města nezastavil. I on, ten první rok, kdy se s mámou nastěhovali, uprosil paní Smetákovou, aby mu koupila párek v rohlíku. Když tam tenkrát stáli ve frontě a konečně na ně přišla řada, vykoukla obtloustlá bufetářka a zařvala prokouřeným hlasem: „Co to bude?!“
„Párek v rohlíku.“ Odpověděl mechanicky vyděšený Tonda.
„A s čím!?“ to vyděsilo Tondu natolik, že utekl o dvacet metrů dál a počkal na mámu, až mu párek v rohlíku donese.
Nyní stál stejných dvacet metrů od bufetu, opřený o koště jen o drobet starší. Na sucho polkl, zametl trochu prach před sebou. Pak, když nahmatal v kapse třicet korun, konečně se odhodlal. Narovnal ramena, upravil šátek na hlavě a rozešel se ke svému cíli.
„Kečup nebo hořčici?!“ vyděsila ho ostrá slova paní bufetářky. Ale uklidnil se, když si uvědomil, že to není dovětek z minulého setkání. To se jen statná paní Bufetářka (proč tam nešoupnout to velké B?) snažila zeptat, s čím si dá viditelně nervózní muž z knírkem před Tondou svojí klobásu.
Pak přišel na řadu Tonda.
„Co to bude?!“ zeptala se Bufetářka a měřila si toho podivného kluka svým zkoumavým pohledem: „Ty si tu už jednou byl, že?“
„Před lety.“ Šptil Tonda.
„A dával sis tenkrát párek v rohlíku a zbaběle si utekl, že?“
„Ano, prosím.“ Tonda se červenal stejně, jako jeho šátek.
„Tak vidíš, že mám dobrou paměť!“ srdečně se rozchechtala paní Bufetářka: „ale tenkrát si tu byl s maminkou, ne? Nejsi příliš malej na to, potloukat se tu takhle po setmění?“
„Mě už je 14,“ zaoponoval Tonda.
„Tak to si teda velkej kluk. Co to bude?“
„Prosil bych jeden ten hermelín v housce.“
„A s čím…“
„… s tatarkou, prosím.“ Dodal rychle Tonda.
„Hele chlapče, na co máš to koště?“ jeden z těch typů, co nepoznáte jejich věk, protože mají alkoholem sešlou tvář a nafouknutý nos, se otočil na Tondu. Tomu se na chvíli zatočila hlava z alkoholového výparu, který vyšel chlapíkovi z pusy, ale odpověděl: „Ten mám prosím na trénování metaní, jednou ze mě bude metař.“
Chlap na něj podivně koukal. Možná nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel z úst toho štěněte: „Ty si ze mě děláš chlapče prdel?“
„Já…“
„Ty si ze mě děláš chlapče prdel?“ opakoval větu opilec a Tonda tam stál úplně zkopnělý, knedlík v krku a neschopnej se jakkoliv pohnout.
„Ty si ze mě děláš chlapče prdel?“ opakoval opilec potřetí a stále se rovnal nad skrčeného Tondu a rozpřahoval svoje medvědí dělnické pracky.
„Já… ne.“
„Ze starýho Rudouse si nikdo chlapče prdel dělat nebude!“ dřív, než stačili dopadnout jeho ruce na Tondův krk, skácel se omráčený k zemi. Za ním stál jinej chlápek. Oranžová vesta, na který byl jasný nápis „Městské služby“ dala jasně Tondovi najevo, že ho spasil anděl. Že ten anděl měl dlouhé umaštěné vlasy pod zelenou kšiltovkou, to přišlo chlapci ještě kouzelnější.
„Říkal si chlapče, že by si chtěl být metařem?“
„Ano.“
„Ukaž koště.“ Chlapík potěžkal Tondovo koště v ruce, udělal s ním několik cvičných pohybů ve vzduchu, čímž zvířil trochu prach kolem Obžerství a nakonec ho vrátil Tondovy zpátky do natažené ruky: „Dobrý koště.“
„Děkuji, pane.“
„Nejseš to ty, co se po večerech pohybuje po Sídlišti a zametá ulice?“
Tonda chvíli nevěděl, co odpovědět, protože netušil, jestli jeho činnost nebyla trestná, ale nakonec přisvědčil.
„To je dobrý,“ Usmál se ukázal svoje čisté zuby: „moji chlapi si vyprávějí už historky o ulicích, ve kterých nemají žádnou práci a můžou se flákat.“
Paní Bufetářka podala Tondovy hermelín, který ho se vzrušenou rukou převzal a chtěl se co nejdříve ztratit z toho místa.
„Počkej chvíli,“ zastavil ho chlapík a otočil se k Bufetářce: „dej mi Ivčo to co vždycky, prosím.“ Ta mu podala paklík šesti plechovek s pivem. Zaplatil a poděkoval a otočil se zpátky na chlapce, který přemýšlel, jak nejrychleji utéci a zároveň o zálibě, kterou nacházel v tom neznámém muži.
„Jak se jmenuješ chlapče.“
„Tonda Smeták.“
„Pěkný jméno. A kolik ti je?“
„Čtrnáct let.“
„To jseš docela mladej, takže tě k sobě do práce nemůžu vzít, ale víš ty co? Tady máš mojí vizitku a až vystuduješ nějakou školu a budeš stále chtít dělat metaře, tak se mi ozvi. Číslo snad nezměním. Už mám to samí dvacet let.“
„Děkuji.“
„Tak se měj a hodně štěstí a na tyhle si dávej lepší pozor.“ Plivnul po ležícím ožralovi, otočil se a přes most odešel na Staré město, což Tondu ještě více nadchlo.
Celý rozrušený se pak vracel k domovu, koště za sebou jen táhnul a na hermelín, který držel v druhé ruce, si vzpomněl, až když dorazil domů, kde máma chrápala před televizí přesně tak, jak jí tam nechal.
Z šuplíku vzal lepidlo a na stěnu ve svém pokoji přilepil vizitku. Nemohl dlouho usnout, protože nemohl přestat myslet na muže, který se jmenoval podle vizitky stejně jako on:
Antonín Smeták…
Když bylo Tondovy sedmnáct a navštěvoval Gymnázium Jana Urbana na Starém městě, paní Smetáková se opila, usnula u televize a už se neprobudila.
Pohřbili jí na Lenosti (hřbitov na severu města) a Tondovi zůstal prázdný byt. Přivydělával si na život na různými drobnými brigádami a netrpělivě očekával dostudování školy, aby mohl vytočit číslo, ke kterému vizitku ani nepotřeboval, protože si ho za ty léta vryl do paměti.
Žádné komentáře:
Okomentovat