Kapitola III.

Hrad Pýcha je místo, které bývalo ve středověku označováno, jako nedobytné. Samozřejmě, jako většina takových míst, byl hrad několikrát dobyt (ale nikdy vypálen) a měnil svoje panovníky. Dnes mu vládne, stejně, jako celému městu, padesátiletý Daniel Ředkev. Daniel nemá žádné syny, jen jednu dceru, kterou zplodil ze svojí první a poslední manželkou (zemřela tři roky po narození dcery na rakovinu). A i o dceru nedávno přišel, když vyšla do Starého města na procházku a už se nevrátila.
Daniel zmobilizoval celou Městskou hlídku, která propátrala snad každý kámen ve městě, ale jeho dceru nenašli a rok na to byla oficiálně prohlášena za mrtvou. Pohřeb, ač bez mrtvé dívky, to byl velkolepý. Všichni se majestátně za peníze panovníka ožrali a veselili až do pozdních nočních hodin.
Jen Daniel seděl v čele velkého hodovního stolu, hlavu založenou do dlaní a potichu brečel.
Když si potom k ránu šel lehnout, nalezl na posteli dopis, ve kterém byl důrazně varován, aby o něm nikomu neřekl, protože jinak jeho dcera přijde skutečně o život. Danielovo srdce radostí poskočilo, protože se dozvěděl, že jeho dcera je stále někde na živu. Stejně, jako mu vesele poskočilo srdce, zamrazilo ho, když četl další řádky. V nich stálo, že Mariana (jak se jeho dcera jmenovala, po nejoblíbenější knižní hrdince jeho ženy) je sice stále na živu, ale král jí za živou nesmí prohlásit, jinak stejně jako v případě, že by se někomu zmínil o dopisu, Mariana zemře. Dál byly pokyny, že každý měsíc mu přijde podobný dopis v nichž budou pokyny o jeho rozhodování v radě města a jestli se jich nebude řídit? Mariana zemře.
Daniel se posadil na postel, zapálil si panovnickou cigaretu a přemýšlel, až nad Pýchou vyšlo slunce.
Danielovu bledost v následujícím měsíci přisuzovali jeho věrní k definitivní ztrátě jeho dcery a neptali se jej, co ho trápí. Pak skutečně přišel další dopis, ve kterém byla i fotografie Mariany.
Stále stejně krásná, v nových šatech stála vyfocená v temné místnosti, kde za ní šla rozpoznat jen cihlová zeď a o té by se dalo pochybovat, že byla skutečná. Mariana se na fotografii usmívala a jakoby očima vysílala signál, že je v naprostém pořádku.
Daniel se rozplakal štěstím (i když polovičním) a druhý den při zasedání rady vetoval zákon o zákazu kouření na veřejnosti, který před několika měsíci sám navrhnul.
Každý měsíc pak dostal fotografii svojí dcery, na které bylo vidět, že jí rostou vlasy, a že s ní únosci nezacházejí jako s dobytkem.

To se událo několik let před tím, než Tonda Smeták dostudoval gymnázium a konečně mohl zavolat na číslo z vizitky. Přesně deset let před tím, než do města přišel Sweeper, aby naháněl strach těm největším drsňákům z Hněvu.
Ale taky se to stalo přesně v tu dobu, kdy začal Honza Brynza přicházet o život.
A kdo je Honza Brynza?

Honza se narodil jako jedno z prvních dětí na Sídlišti. Dokonce tenkrát město vyhlásilo, že prvních sto narozených dětí, dostane finanční prémii, kterou samozřejmě budou čerpat jejich rodiče na plenky a kojeneckou stravu. To se jeho rodičům náramně hodilo, protože podobně jako později Tonda přijeli do města z vesnice, kde prodali svoji malou chalupu a měli akorát na zaplacení bytu. Honzův táta zinscenoval celý to stěhování, protože měl tip na výhodnou práci ve Starým městě, ale jak se nakonec ukázalo, byla to jen finta, jak nalákat do nově postaveného Sídliště novousedlíky. A Honzova maminka měla mateřskou, z čehož se nedalo pořádně vyžít, takže čerstvě narozený Honza vlastně píchl rodině finanční injekci.
Ačkoliv se nikdy Honzovým rodičům nedařilo, vždycky se usmívali a vedli Honzu k optimistickému pohledu na život. Jednou třeba přišel Radim, jak se jmenoval Honzův táta, o něco později z práce (kterou si nakonec našel v nově postavené továrně na východě města) a pravou ruku měl schovanou v šátku. Malý Honzík byl první, kdo ho uviděl, protože ho netrpělivě očekával z domácím úkolem: „Ahoj tati… proč máš tu ruku v šátku?“
„Mám ji v něm položenou,“ usmíval se Radim.
„A proč jí máš položenou?“ vyzvídal Honza.
„Protože jí mám zlomenou… spadnul mi na ní takhle velký stroj,“ a snažil se rozpřáhnout ruce, což kvůli té postižené vůbec nešlo a vypadalo to komicky. Malý Honza se rozchechtal dětským smíchem tak nahlas, že tím přivolal z kuchyně maminku. Ta chvilku koukala, co se to v předsíni děje, ale nakonec se sama neubránila úsměvu, když viděla Radima, jak se snaží rozpřáhnout svojí zmrzačenou ruku a pod ním se válí smíchy její syn.
Radim nakonec nemohl nikdy z pravou rukou už pořádně hýbat, ale v práci si povýšil na kontrolora bezpečnosti, přičemž jen chodil a levou rukou odškrtával na formulářích ano/ne.
Kamila Brynzová (maminka) si našla práci v redakci místního humoristického časopisu, za což sice nedostávala moc peněz, ale aspoň se nenudila doma u plotny. Často Honzovi říkala: „O peníze nejde, hlavně, když můžeš naplno žít.“ Je pravda, že to říkávala z povzdechem, když si večer sedla k televizi a dávali nějaký cestopisný dokument, ale to bývalo zřídkakdy a Honza si nakonec nepamatoval, že by viděla maminku někdy smutnou.
Základní školou se prořítil jako uragán a nastoupil Gymnázium Jana Urbana. První setkávání s alkoholem, lehkýma drogama, láskou a sexem to bylo něco, co si naplno užíval a myslel si, že je jako ostatní v jeho věku. Pak přišlo první setkání se smrtí, které ho v pravdě vyděsilo, ale až po pátým si uvědomil, že nejspíš nebude stejnej jako ostatní.

Jednoho bouřlivého večera na severu v lesích, kde byl Honza zrovna na kursu pro zdravotníky. Nebe bylo arénou božských zápasníků, blesky jejich zbraní, hromy jejich nadávkami a déšť jejich potem. Všichni byli zalezlí ve stanech, když si Honza vzpomněl, že potřebuje na záchod. Jeho spolubydlící mu radil, aby nebláznil a bouři přečkal. Brynza radu poslechnul, ale bouře nekončila a on to nakonec nevydržel, vyběhnul ze stanu a rozeběhl se k nejbližšímu stromu, na který by nebylo vidět z ostatních stanů. Byl to stoletý dub, kterýmu ten den dotikali hodiny života, protože právě ve chvíli, kdy Honza vykonával svojí potřebu, udeřil do stromu blesk. Kůra stromu explodovala a rána odhodila zparalyzovaného Honzu o několik metrů dál, kam na něj dopadla odštípnutá dvousetkilová větev. Déšť naštěstí skoro hned uhasil požár stromu i větve.
Ze stanu se vyhrnula hromada lidí v pláštěnkách a všichni propadli tomu, že je s Honzou konec. Holky se svíjeli na zemi a řvali, čímž skoro přehlušili běsnění hromů a kluci se chytali za hlavu. Jen ti nejstatečnější z nich se přiblížil k větvi, pod kterou ležel Honza s očima dokořán. Pak zamrkal. Všichni se zaradovali, sehnali nějakej klacek, jako páku a společnými silami dostali Honzu z pod větve. Z pinďoura se mu lehce kouřilo, což celou historku posunulo do absurdna a ti, kteří to ten den zažili, i když se dávno rozešli a nikdy se neviděli, příběh o klukovi, který přežil ránu bleskem, explozi stromu, tunovou (vždycky se přehání) větev, která na něj spadla z výšky dvaceti metrů (byli to asi tři metry, ale jak říkám – přehání se) a nakonec se zasmáli tomu, jak se mu kouřilo z ocasu.
To bylo ono první setkání se smrtí v životě Honzy Brynzy, které by přešel a sám by to vyprávěl, jako vtipnou historku nad pivem v hospodě, kterou by mu však nikdo nevěřil, ale to by takových historek v dalších letech nesměl zažít desítky.

Když byl ve druháku, tak se seznámil s podivným prvákem. Honzu fascinoval zejména červený šátek, který ten kluk nosil pořád na hlavě. Díky němu si ani zprvu nevšimnul koštěte, které tahá onen prvák všude sebou.
Seznámili se na chodbě. Honza tam stál a bavil se dvěma holkama z vyššího ročníku, když si všimnul červeného šátku, který se blížil k automatu na čokoládu.
„Ahoj.“ Ani se nerozloučil s dívkami a už byl u Tondy.
„Ahoj?“
„Neboj, neznáme se. Já jsem Honza. Strašně se mi líbí ten tvůj červený šátek, když jsem byl malej, tak jsem měl akorát jeden šátek s lebkou, ale pak jsme blbli s kámošema u jednoho jezu a já se pomátl, házel proti proudu vody ve šlajsně ten šátek a pak ho lovil a nakonec mi odplaval a už jsem ho nenašel. Ale máma říkala, že to taková škoda není, když šátek nenosím, že aspoň nebudu plešatej.“
„To já ho nesmím sundávat.“ Odpověděl zaskočeně Tonda, protože nečekal, že ten na škole celkem populární kluk, se s ním bude bavit. Hodil několik mincí do automatu a objednal si čokoládu: „Já jsem Tonda.“
„Těší mě.“ Usmál se Honza a zrakem zavadil o holky, které ho stále pozorovali: „Chceš seznámit s holkama? Tohle je Zuzana a ta druhá, to se podrž, taky Zuzana.“
„Ahoj,“ pozdravil Tonda holky a pokusil se napodobit Honzův úsměv: „já jsem Tonda. Pozdravili ho taky a rychle se rozloučili s Honzou, že už se blíží konec přestávky a ony musejí na hodinu.
„To já na hodinu nijak nespěchám, máme starou Petržílkovou a ta než se dovalí do třídy, to už skoro konec hodiny. Taky jí máte?“
„Ne.“ On by Tonda rád řekl více slov, ale žádná vhodná ho nenapadala. I když byl Tonda odvážný, před cizími lidmi se neuměl úplně odvázat: „Já mám teď hodiny volna, protože holky mají tělocvik.“ Vymáčknul nakonec ze sebe.
„To máš dobrý. Půjdeš se mnou na cigáro…?“
„Ale vždyť už je skoro konec přestávky.“
„Vždyť jsem říkal, že se tam ta Petržílková dovalí za dlouho dobu, a když přijdu už po ní, tak jí jen řeknu, že jsem měl velkou sračku a ona mi to odpustí. Jdem?“
„Tak počkej chvíli, jen si skočím pro… mikinu.“
Tonda se do dvou minut vrátil oblečený v mikině, ale i s koštětem v ruce. Honza na to nic neříkal, jen ho pobaveně sledoval. Vyšli před školu a zapálil si: „Ty nekouříš?“
„Moc ne.“ Tondovo koště zasvištělo za odhozenou zápalkou a smetlo jí k zídce školy.
„Tvoje koště…nikdy ho neodložíš?“
„Málokdy.“
„Hmmm. A umíš s ním nějaký triky? Víš, jako takový ty žongléři s tyčemi, jak si to točí za zády a podobně.“
„To mě nikdy nenapadlo…“ zamyslel se Tonda: „ale umím dobře metat.“
(Mimochodem tenhle okamžik byl zlomem, po kterém začal Tonda trénovat s koštětem i jiný věci, než jen metání)
Určitě to nebylo léto nebo zima, protože slunce nepálilo a kosa nekousala. Kluci tam stáli ve v mírném větru sami dva. Honza s cigaretou v ruce se snažil spřátelit s tím podivně tichým Tondou a ten potěžkávaje si svoje koště, měl pocit, že získává kamaráda. Ono se říká, že přátelství hřeje, takže kdyby přece byla zima, tak klukům by nebyla a někdy se říká, že vždycky může přijít ledová sprška, takže kdyby bylo léto, tak by slunce nepálilo, protože se právě ze školy přiřítil ředitel: „Co tady děláte? Jak to, že nejste na hodině pane Brynza!? Za tohle Vás čeká napomenutí a nemyslete si, že se tomu tentokrát vyhnete! A kdo je to s Vámi?“
„Já se omlouvám pane, ale…“
„Žádný ale a upaluj do tý školy a Vy taky!“ zamířil svůj kostnatý ukazováček na Tondu.
„Já mám hodinu volna a prstem se neukazuje.“ Napomenul ho Tonda, čímž šokoval Honzu, který měl dojem, že Tonda je plachej kluk a ředitele málem trefila mrtvice: „Co?!?“
„Můj táta mě vždycky praštil přes prst, kterým jsem na někoho ukázal.“ Honza se vzpamatoval a rozchechtal se na celé kolo, ale ředitel stále stál zkoprnělý na místě. Drzost toho kluka (kterýho si už určitě všimnul, když má ten šátek na hlavě) mu vzala světácká slova z úst.
Honza se se smíchem rozloučil s Tondou a odhodil cigaretu na zem, čehož si ředitel nevšimnul nejen díky svému zkoprnění, ale i díky tomu, že Tonda bleskově máchnul koštětem a nedopalek letěl do blízkého kanálu.

Po škole se sešli a zašli společně na pivo do hospody, kde Honza věděl, že jim nalejou. Trochu nedůvěřivě sledoval výčepní nového hosta, který si sebou přinesl koště, ale pivo mu nalil bez řečí.
Honza vzal sebou ještě několik svých přátel, kterým živě vyprávěl, jak Tonda bez problémů srovnal pana ředitele jednou větou a těm lidem, kteří musejí na někom vidět něco víc, aby si ho začali vážit, daroval novou školní ikonu. Tonda si tedy našel přátele (i když za jediného kamaráda z nich považoval otevřeného Honzu, který se tak blbě nevyptával na koště, jako všichni ostatní v hospodě) a poprvé v životě se po dvou pivech opil tak, že ho musel Honza táhnout domů. Opil se tak, že málem v hospodě zapomněl svoje koště. Opil se tak, že poblil ulici, kterou těch několik let až úzkostlivě střežil, před každým smítkem.
Druhého dne přísahal vizitce nalepené na zdi, že jestli se ještě někdy opije, tak nebude blít na chodník, nýbrž vždycky do křoví nebo na trávník.

A Honza, když se vracel od Tondy ke svému baráku a pískal si melodii, kterou tehdy vyhrávali v rádiu snad dvacetkrát denně, zažil tu chvíli, kdy přestal věřit v to, že všechna předchozí vyváznutí z osidel smrti, byla jen pouhá náhoda.
Aby se dostal co nejrychleji ke svému domovu, zvolil cestu autobusem. Bylo teprve šest hodin večer, tedy doba, kdy se lidi vracívali z práce, ale autobus byl zcela prázdný, až na Honzu a pana řidiče. Ten když viděl, že veze jen jednoho mladého kluka, rozparádil svojí káru a snažil se překonat všechny svoje rekordy na trati, kde většina zastávek byla „Na znamení.“ V jednom úseku cesty byla nedodělaná silnice rovnou před ostrou zatáčkou do leva. Zkušený řidič si to uvědomil příliš pozdě (asi o dvě vteřiny) a autobus neubrzdil, dostal smyk a ze srázu, který byl za zatáčkou, vrhnul několik kotrmelců do řeky.
Honza byl chvíli omráčenej, ale voda, která natékala do vozu ho probrala. Naštěstí tenkrát dělali autobusy z pevnou konstrukcí, takže se na žádným místě autobuse neprotlačil nijak moc, jen se roztřískalo několik oken, kterými teď natékala ta voda. Prodral se až k místu řidiče, kde se válel řidič z rozbitým čelem. Honza mu zkontroloval tep, a když se ujistil, že je ještě na živu, pokusil se ho probrat. Když řidič nijak nereagoval, vytáhnul ho ze sedačky a pokusil se jej přehodit přes rameno. Jenže „závodník“ nebyl zrovna tintítko. Byl jedním z těch, co rádi sedávají před televizí a peskují svoje děti o nebezpečí Starého města, při čemž tloustnou. Jeho sto kilo bylo pro statného Honzu trochu moc a už byl po pás ve vodě. Pak ho napadlo vodu využít ve svůj prospěch. Rychle otevřel stropní větračku, počkal, až voda zcela zaplní autobus a těsně před tím, než se tak stalo, zadržel dech, pod vodou popadnul řidiče a větračkou vyplaval na hladinu řeky. Naštěstí nebyli daleko od břehu a řeka v tom měsíci neměla silný proud, takže už v klidu doplaval ke skupince lidí, která se shromáždila, aby sledovala potápějící autobus.
Z Honzy se nestal slavný hrdina, který zachránil autobusáka. Hlavně díky tomu, že v autobuse nechal batoh, ve kterém měl peněženku i s občankou a zasahující hlídce, pak řekl falešné jméno a rychle se ze scény vytratil.
Pro Honzu bylo tehdy důležité, že si uvědomil, že má jakousi schopnost přežívat neuvěřitelné situace. Bohužel se ona schopnost spojila s tou, která obsahuje zvláštní talent, se do nebezpečných situací dostat.


Byl to již desátý rok od údajné Marianiny smrti. Daniel Ředkev seděl ve svém pokoji a prohlížel si fotoalbum, ve kterém byl vidět každodenní vývoj jeho dcery. Když jí unesli, bylo jí patnáct a na svůj věk byla tehdy dost vyvinutá (to dělá modrá krev). Na poslední fotce z alba jí bylo tedy dvacet pět let. Stále pevný pohled do foťáku, který říkal nešťastnému otci, že je jeho dcera v pořádku. Když si ale teď prohlížel album, rozplakal se, protože si uvědomil, že svojí dceru zná jen z těch fotek, ale posledních deset let jí nemohl obejmout a čuchnout si k ní. Nevěděl, jestli je stále nevinná, jestli je hodná, jestli ho má vůbec ještě ráda, protože jí dosud neosvobodil.
Taky v ní viděl svojí mrtvou ženu, které se Mariana podobala už jako dítě, ale nyní jí skutečně byla.
Daniel se natáhnul na postel a položil si album na prsa. Zavřel oči a začal plakat. V hlubinách největšího zoufalství dostanete nápad, ale ten nápad je stejně zoufalej, jako ty hlubiny, odkud vzešel. Daniel si vzpomněl na jednu historku, kterou slyšel asi před dvěma lety, když byl na diplomatické cestě po jedné cizí zemi.
Dorazil tehdy do města, které se zdálo být dříve honosné, ale teď vyvěšovali z mnohých oken černou látku, která vyjadřovala smutek nad mrtvými. Zeptal se jedné paní, co se ve městečku přihodilo, jestli tam neřádí náhodou mor. Paní se na patě otočila a odběhla pryč. Daniel došel až do vévodského paláce, který správně vévodil městu. Dočkal se přijmutí u Vévody a ten mu na jeho dotaz odpověděl: „Ve městě bylo dost problémů, asi jako v každém jiném městě. Snažil jsem se to nějak řešit, ale výsledkem vždy byli ještě větší problémy.
Pak začaly ty vraždy. Začalo to nevinně jedním výstřelem, pak jsem se doslechl, že lid si šeptá o jakési tajemné postavě, která přišla vyvraždit město. Moc jsem tomu nevěřil, ale pak se objevil ve městě další člověk. Byl z cizí země a říkal si Tony Pátrač. Tvrdil, jde po stopě jakýhosi Sweepera, kterej je noční můrou města a spousta jinejch přehnanej keců. Preference měl slušné, ale když jsem ho pověřil pátráním, vraždy se rázem přiostřili. Tony byl Sweeperovi pořád na stopě, ale on stále o ten malej krok před ním. Nakonec Tony přišel a prohlásil, že Sweeper dokonal svojí práci a ve městě už není a dneska ráno Tony z města odešel taky. Nevím pořádně, co se tady stalo, ale když moji lidé prošli záznamy o těch zavražděnejch, dozvěděli se, že všichni do jednoho byli kriminálníci. Takže teď vůbec nevím, co se v mém městě stalo a musím to hlásit králi.“
„A není možný, že celou tu dobu byl tím vrahem Tony?“ zeptal se Daniel.
„Taky jsem si to chvíli myslel, ale na všechny ty vraždy měl alibi. Vždyť s ním většinou byli moji vlastní lidé, protože většinu času pátral. A nepátral špatně tenhle Tony. Při hledání toho tajemného Sweepera odhalil jen tak mimochodem spoustu jinejch špinavostí, ale co naplat, když Sweepera nechytil?“
Pak byl Daniel pozván na slavnostní oběd, vyměnili si s Vévodou dary (ona to nebyla cesta k tomuto vévody, takže Daniel vyštrachal ze svých zásob jen flašku kvalitní ořechovice) a rozloučili se.
Ještě před odchodem se Vévoda naklonil k Danielovi: „Ještě něco… Tony mi tady nechal kartičku ze svým telefonním číslem, kdyby se náhodou někdy zase Sweeper objevil. Říkal, že to nejspíš nebude nutný, protože jednak je mu furt na stopě a jednak se Sweeper nikdy nevrací do měst, ve kterých už byl. Tak jsem vám tady, příteli, to číslo napsal, kdyby jste měl někdy podobné problémy.“
Jak se teďka Daniel válel v hlubinách zoufalství na své posteli, zapomněl, že o své uvězněné dceři nesmí dát nikomu vědět, vylovil z šuplíku číslo a vytočilo ho.