úterý 28. července 2009

Kvík

(? - 27.7.2009)

Strašně rád čmuchal a všechno okusoval
ať to byla betonová zeď
nebo drát od lampičky
všechno muselo podlehnout jeho zoubkům

A skákal rád ženám na prsa
byl to horolezec,
šplhal se po natažených šňůrách na prádlo
balancoval ve vzduchu ocáskem
a směřoval k nejasnému cíli před sebou

Měl toho ještě hodně před sebou
a měl partnerku, která jeho smrtí osiřela
posmutněla a stýská se jí.
věřím však, že i ona věří v potkaní nebe
a ví, že ho tam jednou potká,
jak popíjí u baru s Virusem sýrový šnaps
a čeká na ní

neděle 26. července 2009

Šestý smysl

Roku 2004 jsem napsal krátkou stať, která mě dneska vede k zamyšlení, že všechno se nějakým způsobem opravdu točí a já se opakuju a plácám a plácám...


Taky se Vám někdy stává, že se koukáte z okna a přemýšlíte, jaké by to bylo skočit? Jestli byste ten pád přežili a jestli ano, jako moc by to bolelo? A samotnej ten pocit, když padáte a zem se zvětšuje a je blíž a blíž. Jak moc by mi stoupl adrenalin v krvi. Nepočůral bych se?
Já o tom přemýšlím furt. Ne, já nechci spáchat sebevraždu, ale kdybych věděl, že se nezabiju, tak bych skočil. Někdy přemýšlím, zda nemám nějaké zvláštní schopnosti. Já vím, je to blbost, ale co jiného se dá dělat než doufat? Doufat, že život bude lepší, snadnější a snadněji stravitelnější?
Občas píšu takové malé příběhy nebo se aspoň snažím psát. Moc mi to nejde, přesto doufám, že nějaký ten talent mám.
Už si představuju, jak letím a padám hloubš a hloubš. Země se pode mnou rozpadá a já se kácí. Tma mě obklopuje a světelná tečka nad mojí hlavou je stále menší a menší, až se úplně ztrácí v nekonečnu. Propadám se do jiného světa. Světa, ve kterém neexistuje bolest ani trápení. Je to krása, to co existuje a zároveň neexistuje. Je to divné. Nebo není? Kéž by to nikdy neskončilo. Pohybují se tu jakási stvoření. Čtyřnohé, podobné psu, avšak jsou to chlupaté koule, co vydávají podivné zvuky.
Už zase sním. Odpoutal jsem se od těla a letěl, letěl... Ne, teď musím myslet na školu. Nesmím se nechat unést. Ale ty sny, sny co se mi zdají, když nespím, se mi zdají velmi skutečné a živé. Proto taky přemýšlím zda skočit. Někdy se chci zabít doopravdy a někdy se raduju ze života a toužím po nesmrtelnosti těch okamžiků. Je to paradox, zda žít nebo zemřít. Věřím, že všechno co děláme je předurčené a všechny věci mají svůj smysl. Smysl, smysl. Potřeboval bych šestý smysl nebo snad tohle všechno je ten hledaný smysl? Dobrá, asi to tak bude. Šestý smysl není, že vidíte duchy - odešlé duše, to je až ten sedmej - ale šestej smysl pak má každý spisovatel. Už jen vcítit se do nitra vymýšlených postav, k tomu nepotřebujete čich, hmat, sluch, chuť ani zrak, musíte mít ten cit. Je tedy duše každého spisovatele obdarována šestým smyslem? Není tím snad obdarovaný každý, jenže to musí dokázat v sobě probudit třeba i myšlenkami na to, že skočíte z okna, a že vidíte jiné bytosti? Duše spisovatele to musí umět otevřít. Musí mít klíč.
A já ho najdu.

Monolog šílenosti

Jsem zešílený. V šílenosti se procházím, sprchuju, topím. Šílenost jím, piju, spím s ní. Miluju i nenávidím. Dýchám. Vydechuji. Beru jí jako matku i dceru. Beru jí jako šlapku z ulice, jako svojí ženu. Zpívám jí. Zpívám jí, jí říkám. Volím šílenost!
Jsem šílený... jsem šílený... jsem šílný.
Já seru letadla, já jím přehrady, piju mořskou vodu, u jídla sedím na švédský bedně, kloužu se po střeše, kouřím ubalený jehličí, na lidi ukazuju zadek, když se nedívají, vybírám jim z krku hleny a čistím sirkou namočenou v dehtu. Vybírám pokuty v metru, prodávám pomalované kamínky a vydávám je za úlomky hvězd. Simuluju rakovinu, stříhám se do hola a nosím paruky. Na Letný v parku pak pozoruji dalekohledem opice.
Jsem šílený, jsem blázen a slintám nad dívčím časopisem. Objednávám si sadu švýcarských nožů z televize.
Ve tmě vidím světlo, slyším hlasy, vstávám z postele a v pyžamu vyrazím do kuchyně, kde si strčím do nosu rozteklou tyčinku Snickers.
Křičím: "Nesuďte mne! Až chcípnu, tak si zaplakejte a pomodlete se k Bohům, ve které věřím já! Rozvrkočte se a zadupejte mne tancem do země, protože mě je opravdu příjemný, když mi někdo skáče po mrtvém těle. Ba co víc! Vzrušuje mě to, ať jsem kýmkoliv kdekoliv!"
Mrazím sám sebe, když si šeptám historky o eukalyptových lesích, kde se ztrácejí lidi. Obživlé stromy lomcující větvemi, jantar jim stéká po kůře a lepí vystřihovánky z ABC.
Docházím na kurzy keramiky, kde vždy vymodeluju autíčko, postavím se na střechu paneláku a hodím ho dolů.
ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááíííííííííííííííííííííííííííííí hýkám, jak obrácený osel
Jsem šílený a sochám z šílenosti Evino torzo. Kozy. Kozy v tělocvičách, kozy na pastvé, kozy v síru

středa 22. července 2009

Zcela seriózně

Bojím se chlebových mužíčků, kteří se schovávají v kůrkách, mají nůž a vidličku a chystají se mi skočit do krku a pochutnat si na hlasivkách.
Bojím se sirek, protože jejich přísné pohledy mi spalují kůži.
Bojím se sekretářek, které se nemyjí - bojím se jejich odhaleného neoholeného podpaždí - bojím se, že se v něm skrývá Mulchik (tvor, který absorbuje veškeré ženské zlo do sebe, a pak ho dokáže vychrstnout na mě)
Bojím se nedočtených knížek, že v noci přijdou a všechny si na mě lehnou, čímž mě zadusí.
Bojím se KuskaKumby a jeho ďábelských bong.
Bojím se sexu, protože bych mohl dostat Aids.
Bojím se domácích kin, že obživnou a vyšťavěj volume na maximu, v důsledku čehož mi prasknou ušní bubínky.
Bojím se svého strachu, bojím se, že svůj vlak už nedoběhnu, bojím se svého žití, bojím se, že smrt se blíží

úterý 21. července 2009

Já se jenom ptám




Já se jenom ptám, kde mám svůj traktor ?!
Přijedu na festival, všude spousta bahna, nechce se mi v něm chodit - chci v něm totiž jezdit. Jezdit na svém vlastním traktoru! Stříkat na lidi bláto, smát se jim shůry, když se mi bude chtít spát, tak si ho zaparkovat doprostřed stanového městečka, lehnout si na střechu, před usnutím pozorovat hvězdy a tiše se smát těm, kteří nemají svůj vlastní traktor, rochněj se v blátě, jsou špinavý!
Jenže já svůj vlastní traktor nemám. A tak tady stojím, jsem od bláta a těžce závidím všem, kteří svůj traktor mají.
Potloukám se světem a koukám při tom na lidi. Jsou hodní, zlí, oškliví, krásní, veselí, smutní nebo jen tiše koukající. Jedni mě naplní radostí a druzí mě rozesmutní. Někdo mě naštve svojí hloupostí, jiný mě potěší správným řešením otázky: "Jak mám tohle sakra dokázat?!"
Potloukám se světem sám a při tom někdo jde stále se mnou. Je to můj stín, který mě doprovází za slunného počasí, když jdu po poli nebo v noci, když se toulám opuštěným městem a za zády mi svítí pouliční lampy. Nebo je to holka, kterou držím za ruku a nad krajinou se blýská nebo jen kamarád, který se mnou jde na pivo.
A vlastně si nemyslím nic špatného o světě a to mě někdy trápí, protože si chci myslet něco špatného, a když chci, tak si myslím a trápím se. Hlavu mi rozežírají zevnitř špatné myšlenky a nedokážu se soustředit už na všechny krásy světa. Jenže pak mě to znovu začne nudit a chci vidět svět krásný a vidím ho a baví mě. Možná ho nikdy nevidím v jeho pravých barvách nebo si beru z každé barvy vždy jen kousíček, který jsem schopný vnímat. Šedivá se mi totiž vůbec nelíbí a zároveň vyjadřuje moji vlastní osobnost.
a proto chci nosit barevná trika překrytá dalšími barvami, chci prozářit lidské duše, jako duha, která se najednou objeví po přeháňce

středa 15. července 2009

Pár keců z papíru

Lidi, které potkávám, mi často vyčítají, že už toho sem mnoho nenapíšu. Pravda je taková, že už zase běhám po světě s tužkou a papírem, sbírám informace a cokoliv mě napadne, na něj. Přepisovat to potom na internet, se mi málokdy chce. Taky proto, že jsou to většinou pusté neucelené poznámky, které se dají jednou použít v povídkách nebo divadelních hrách, filmových scenářích, ale s bloggařinou, jak jí vnímám já, mají málokdy co společného.
Dneska sem dám pár ukázek, co na papíru najdu, ale moc uzavřené to nebude. Myšlenky, pokusy o psaní písňovejch textů nebo jen jména.

Na kyvadlo na Letný,
leze Petr Novotný.
Všechny vtipy dokecal,
slinama se pokecal.
Teďka kecne naposled,
támhle dole na bobek.


Na lavičce v prostřed pole
sedí Tonda se svým kolem.
To daleko nedojel,
když jel prcat na hotel.


A pan Kos kosí, svou pistolí kosy.

Byl to podivný chlapec. Do dálky neviděl, zuby moc neměl a slyšel všechno, jen tak na půl ucha. Nikdo z nás kluků od Lužin se s ním moc nebavil, ne že bysme ho chtěli nějakým způsobem diskriminovat, ale protože nám ho bylo líto a ani jsme pořádně nevěděli, o čem s ním mluvit....



Poznals toho hodně, hodněs zahodil
snad si i žil, snad i hodně vody pil
ženský si nehonil, šprty si nemlátil
když si pak ostatní dohonil, slzy si nešetřil

Na posledním plese,
v opuštěným lese
pase se tam prase,
jseš to ty! jseš to ty!

Vykonals nějaký skutky, ve škole měl důtky,
takhle tekly roky, v skřípotu zubů matky,
skončili i Marky, a tys už nehrál pogy
měl si najednou z chlastu zvratky
v tvý hlavě milostný zmatky
Chci to taky!

Na posledním plese
v opuštěným lese
pase se tam prase
jseš to ty! jseš to ty!

Teď už poznáváš co je tvrdej chleba,
na stoletý půdě, se ti oběsil děda
a tys sám... slzy nešetřil
na kolenou Bohy prosil o vrácení štěstí
o návrat dětství
(rec: tam kde se sny teprve vytváří)

Na posledním plese,
v opuštěným lese
pase se tam prase
jseš to ty! jseš to ty!


Na autobusové zastávce jsem schovaný před deštěm. Vlastně tu sedím už od té doby, kdy ještě nepršelo, ale po několika dnech začalo. A tak tu čekám až přestane. Čekání mi zpříjemňuje pěkná holka, která tu dle svých slov tvrdne už několik let. Rád jí to věřím a představuju si, kolik náhodných cestujících už obšťastnila. Sama přesné číslo nepřizná, ale neustále se vrací k jednomu, kterého nazývá Tom. Prý tu s ní vydržel čekat skoro celý jeden rok, a pak musel najednou dál. Je prý pěkný sviňák, že jí nevzal sebou, ale už mu to odpustila. Pak prý jednoho rána přišel Martin, jenže se ani neohřál a už byl taky pryč. Tom jí prý vyprávěl nějaký vtip. Dávno už na něj zapomněla. Je pěkná a milá, ale všechno je prý a já už musím taky dál.
Už totiž přestalo pršet

Kelímkář

Jedna z charakteristických postaviček festivalů posledních let, kdy se začali kelímky od piva vyplácet. Může se jim stát prakticky každý, kdo má tu správnou kuráž ke sbírání kelmíků ze země, od sedících part nebo od jiných kelímkářů. Mimochodem taktika přesvědčování jiných kelímkářů je o tom, že jejich vlastní sbírání po 15-ti kusech nikam nevede, a aby to nám, jako profesionálním sběračům, odevzdali. Většinou se tak kelímkářem stává člověk drzý, přesto usměvavý, komunikativní - s takovým potencionálem, že jí lidé sami, své kelímky rádi nosí. Nejlepší pak je, mít už pěkný komín, protože podle něj, je Vaše pozice jasná.

středa 8. července 2009

Dny se plazí a budou ještě víc

Nám, generaci mezi dětmi komunismu a demokracie, je vtloukáno do hlavy, že musíme jít za kariérou, penězi a slávou a zároveň v sobě třímáme hodnoty našich rodičů, které jsou pevně dané v tom, že starat se o rodinu a rodinu vůbec mít, je to nejdůležitější.
Najednu stranu jsme tedy strháváni prací, za kterou nejdeme kvůli povinnosti, ale kvůli výhledu na úspěch a do toho roztrháváni touhou mít rodinu - ten nejzákladnější kámen každého státu a zároveň života. Je pravda, že máme na rozdíl od generací minulých a nebo budoucích, na výběr - jenže lidi jsou psychicky labilní a nejraději by na výběr vůbec neměli (nechali se pevně vést), protože když mají, tak si vždy ničí tu druhou možnost.

Spousta bludů, protože nakonec, ať si jakákoliv generace, vždycky budeš dělat to, co budeš chtít dělat, a když to, co budeš chtít bude žít pod bičem, tak pod ním taky budeš. Dělat rozhodnutí sice mnohdy těžké je, ale ne tolik, jak si sami rozhodující představují.

A dny se vlečou, plazí a budou ještě víc