Petrus Borel

Bída

Vám se z mých úsměvů zdá, že se těším zdraví,
že jsem tvor laskavý, nevykvašený, hravý,
že svůj čas probíjím bez vyšších pohnutek,
že neznám výčitky svědomí, zármutek.
Víte, co skrývá hruď, jež se tak hrdě klene?
Jen srdce vyprahlé, spálené, popleněné!
I lampu, pokavad už nevydává třpyt,
lze jako srdce buď rozbít či otevřít.

O čelo katovské káry jsi bušil hlavou:
tenkrát, můj ubohý André, sis před popravou
zoufal, že doposud jsi nevykonal dost
pro svobodu a lesk své vlasti, pro věčnost!
Kolikrát i já bil nohama o kameny,
na skále života, závistmi obklíčený,
a v trýzni pozvedal hlas k nebi se slovy:
Poznal jsem svoji moc, poznal jsem okovy!

Moc... okovy... A dál? Nic. Básník dnes už nemá
proč konat zázraky, múza v něm dříme, němá,
moc leží v okovech. - Náš jasnozřivý věk
věří jen talentům z dob našich pramatek.
Pracuj a nedoufej v zázraky. Co ti zbývá?
Pracuj!... Proč? Do uší řve nouze jako divá
a všechny myšlenky se chystá podupat.
Jak tedy vyzpívat svou lyrou...co? Mám hlad!

Rhapsodies, 1831

Petrus Borel

Obratné odmítnutí

Nesnažte se mi klást za vinu pohrdání,
zlý úsměv, tím méně chlad způsobený tím,
že moje ledové srdce se všeho straní;
v nitru své duše prý náklonnost málo ctím.
Ne, vzdor své moudrosti mi málo rozumíte.
Zdám se vám lhostejný? Své city v nitru skryté
vám tedy prokáži horoucím vyznáním.

Jak miluji? Mám rád dům z karolinských časů
v soumraku posetém červánky; je mi vhod
na strmém balkóně rozeznít jejich krásu
svou loutnou, vytvářet k nim tklivý doprovod,
počítat polibky vskrytu své milostnici,
sledovat nebesa ve vlně tiše spící
a stříbro měsíce v kolébce jasných vod.

Mám rád i štvanice, strašlivé lovčí tlupy
i rohy, chraptivé a drsné nástroje,
křik sluhů, štěkání, hvozd bouří, hřmí a upí,
halali a řev psů, ano, to oboje
nade vše miluji, a také soumrak v kraji,
čas, kdy se horalé v údolí oddávají
svým prostým tanečkům za zvuku hoboje.

Rád pálím olibanum, miluji také manu,
voní-li polní květ, jsem jako opilý,
rád polonahý mdlím na měkkém otomanu,
rád svoji siestu, počatou ve chvíli,
kdy žár nás bičuje, prodloužím do soumraku,
rád kouřím kalumet, doutník a po tabáku
nejlépe vonný čaj mou bolest rozptýlí.

Rád bádám v knihovnách. Spoléhám na náhodu,
že najdu kroniky, jež dávno zteřely,
rád luštím starý spis z římských dob, řeckou ódu,
maluji cheruby, píši i rondely
a potom zcela zpit magií hodokvasů,
kde staví nestoudnost na odiv hříšnou krásu,
poklesám tíživou rozkoší zemdlelý.

Konečně miluji cval přes pláně a lesy,
ryzák se žene vpřed, spí letní příroda,
miluji požáry s požitkem, který děsí,
válečná ozvěna horský klid rozhlodá,
z tyrana pod mocnou korouhví krev už teče,
hrot vnikl do srdce a v rudé záři meče
zní nad cizákem křik: "Ať žije svoboda!"

Ne, nesmíte mi klást za vinu pohrdání,
zlý úsměv, tím méně chlad způsobený tím,
že moje ledové srdce se všeho straní;
v hloubi své duše prý náklonnost málo ctím.
vzdor velké moudrosti mi málo rozumíte.
Zdám se vám lhostejný? Své city v nitru skryté
jsem proto prokázal horoucím vyznáním.

(Rhapsodies, 1831)

Alexandre Dumas - Sylf

Jsem Sylf, jen sen, pouhé nic, lehkost stínu,
jsem tajemství, mým domovem je vzduch,
jsem vůně, dech, po nebi s vánky plynu,
spojuji s ním člověka v jeden kruh.

Průzračné jsou paprsky mého těla,
večerních mlh se dotýká má zář
tak, aby ji světská tvář neviděla,
spatřit mě smí jen snící samotář.

A častokrát si hraji s křehkou třtinou.
Třpyt vévodí jezerní hladině,
když perutě rozklenu nad krajinou
a prohlížím svůj obraz v hlubině.

I do vašich zahrad si při svém letu
jdu pohovět, líbeznou vůní zpit,
a navštívit kalichy sladkých květů,
střežím se však lodyhy obtížit.

Do domů, k vám, přicházím bez obavy
mdlé zorničky potěšit v objetí
a ve spánku se dotknout něžné hlavy,
s nevinným snem se sklonit k dítěti.

Na nebi mne, pruh zlatý, prchající,
když roušky tmy vám tváře zastřely,
za hvězdu hvězd mívají smrtelníci:
prý věštím smrt věrnému příteli.

1832

Charles Baudelaire

Krása je bizarní

Vynález zkázy - dobrej svět

Někdy se sám sebe ptám, třeba když v noci dávno spim,
zda může na zemi bejt ráj,a jestli udělám ho sám.

R/ Jestli je tady dobrej světa jestli můžu tady bejt,
kámoše holky mít svůj flek,a přitom na duši mít klid.
Jestli se můžu tebe ptát,pojď dáme ještě jeden kus,
a jestli můžu tě mít ráda jestli můžu tě mít rád.

Dnes doba rychle utíká,běží i tenhle celej svět,
třeba jen za vším klopýtáš,možná že podobně se ptáš.


R/ Jestli je tady dobrej světa jestli můžu tady bejt,
kámoše holky mít svůj flek,a přitom na duši mít klid.
Jestli se můžu tebe ptát,pojď dáme ještě jeden kus,
a jestli můžu tě mít ráda jestli můžu tě mít rád.

Možná že chci zastavit čas,možná jenom zpomalit náš pád,
proto si ještě pivo dám,odpověď nikdy nepoznám.


R/ Jestli je tady dobrej světa jestli můžu tady bejt,
kámoše holky mít svůj flek,a přitom na duši mít klid.
Jestli se můžu tebe ptát,pojď dáme ještě jeden kus,
a jestli můžu tě mít ráda jestli můžu tě mít rád.

Někdy se sám sebe ptám,třeba když v noci dávno spim,
zda může na zemi bejt ráj,a jestli udělám ho sám.

Charles Bukowski - Železnej Mike

"A někdy jsme si říkali, že tato báseň je o nás, že jsme tvrďáci a pak jsme se rozklepali, když jsme se poprvé zamilovali a pak protrpěli tu hořkou bolest zklámání."


Bavíme se o tom filmu:
Cagney jí strkal do pusy obrovskej
Grapefruit
Rychleji, než ho mohla
Spolknout a
Ona se pak do něj
Zamilovala.

„to ale vždycky
nevychází,“ řekl jsem Železnýmu
Mikovi.

Ušklíbl se a řekl:
„asi ne.“

pak se sklonil a
poklepal si na opasek.
houpalo se tam 32
ženských skalpů.

„já a ten můj obrovskej židovskej
klacek,“ řekl.

pak zvedl ruce,
aby ukázal jeho
velikost.

„no jo, no,“
řekl jsem.

„přijdou,“ řekl,
„já je omrdám, ony
okounějí a já jim povídám:
je načase vypadnout.“

„ty máš ale odvahu,
Miku.“


„to jedný se nechtělo vypadnout,
tak jsem vstal a jednu
jí vrazil… pak
odešla.“

„já nemám tvoje nervy,
Miku, ony se kolem mě motají tak,
že umývají nádobí, drhnou
zasranej záchod,
vyhazují starý
dostihový sázenky…“

„mě nedostanou,“
řekl,
„já jsem neporazitelnej,“

podívej, Miku, žádný muž není neporazitelný,
jednoho dne
se zblázníš do
očí jakoby namalovaných dětskou
pastelkou. nebudeš schopen
vypít ani sklenici
vody nebo přejít přes
pokoj. budeš obklopen stěnami,
jimiž pronikají zvuky ulice,
ale ty budeš slyšet samopaly
a střelbu z minometů.
tehdy to budeš chtít
a nebudeš toho moci
dosáhnout.

tvrdost
nakonec nikdy nemá nic společného
s láskou.

Mrdej a neválči - Milan Knížák (Aktual)

Dostat přes držku v hospodě,
přistihnout svoji lásku kouřit péro jinýmu
spáchat sebevraždu trifenidylem

3x: To všechno je lepší než válka!

Bejt vyhozenej ze všech škol
sto let zavřen do posranýho kriminálu
nešukat nikdy ani jednu holku

3x: To všechno je lepší než válka!

V tomhle světě máme všechno co jen můžeme mít
bláznit lítat potápět se válet se či dřít

a proto

MRDEJ A NEVÁLČI - MAKE LOVE NOT WAR


Mimochodem si můžete zakoupit slevněnou knihu "Písně skupiny Aktual" na adrese: http://www.kosmas.cz/knihy/104102/pisne-kapely-aktual/

Koks - Milan Knížák (pro skupinu Aktual)

naládujem se na noc koksem
a budem spolu spát
snad je to lepší s tebou takhle
než prostě milovat

naše sny vodletí do nebe
změní se v růžový páry
a naší lásce na zemi
zbejvají černý máry

sežeň mi kilo mariány
mý sny tě budou milovat
má láska vydrží všechny rány
skrz to kilo mariány

naládujem se na noc koksem
a budem spolu spát
snad je to lepší s tebou takhle
než prostě milovat

A. S. Puškin - Černý šál

Hledím jak šílenec na černý šál,
srdce mi spaluje mrazivý žal.
Když jsem byl jinoch a neznal chuť zrad,
mladičkou Řekyni míval jsem rád.
Sladce mě hýčkala v náručí svém,
po krátkém štěstí však přišel zlý sen.
Sezval jsem hosty. Když začli jsme pít,
zaklepal na dveře úlisný Žid.
Zašeptal: „Ty si tu popíjíš mok
a u tvé Řekyně hoduje sok.“
Zlatem jsem zaplatil za onu zvěst
Sluhu jsem zavolal, zaťal jsem pěst.
Sedl jsem na koně, letěl jak blesk,
v duši jsem zatajil zlobu a stesk.
Když k domu jejímu dojel jsem pak
Vzlykl jsem, oči mi obestřel mrak.
Do temné ložnice, vešel jsem sám
ona se s Arménem líbala tam.
Nestačil pustit ji, zděšeně zbled,
Když jsem mu jatagan nad hlavu zved.
Vláčel jsem po zemi bezhlavý trup,
k nevěrné milence vrh se jak sup.
Prosila, plakala… vytryskla krev.
Všechnu mou lásku už zadusil hněv.
Šál jsem jí z hlavy stáh pomstou jak zpit,
otřel jsem do něho krvavý břit.
Dvě mrtvá těla můj sluha pak vzal,
do proudu srazil je z dunajských skal.
Oči žen nelíbám už od těch dob,
mé chmurné noci jsou hlubší než hrob.
Hledím jak šílenec na černý šál,
srdce mi spaluje mrazivý žal.