Forgesu kaj Morti

             

       Bar - večer

Postavy: Barman
Staněk
Stázina
Franta


Staněk je mladý kravaťák v sáčku, který si myslí, že mu patří svět. Krátké, blonďaté,  gelem učísnuté vlasy do leva, modré sako, červená kravata, bílá košile. Černě lakovaná kabela přes rameno.

Je noc.

Dveře baru se rozevřou a dovnitř v kráčí sebejistým, rovným krokem Staněk. Nad barem jsou hodiny, které ukazuí půl dvanáctou. Staněk se ani příliš nerozpakuje a  usedne na volnou barovou stoličku, přejede pohledem souseda po pravé ruce - opilec, dle úboru zaměstnanec městských služeb. Hlavu má opřenou o bar a hlasitě chrápe. Pak se Staněk podívá  do leva, kde černovlasá žena ve zlatých šatech srká brčkem modrooranžový nápoj s ledem. Vypadá, že je duchem nepřítomná a středobodem jejího vesmíru je právě onen zvláštní nápoj. Nakonec stočí pohled k barmanovi, který leští hadrem sklenice a ukládá je k ostatním.

Barman: Dobrý večer. Co to bude?
Staněk: (ani se příliš nerozpakuje a rovnou zkouší ukázat, jak dokáže být s každým kamarád. Barman mu to moc nežere, ale tím se Staněk, zkušený marketingový vedoucí, nenechá příliš zvyklat)  Nazdar. Hele já nevim. Něco silnýho, ale zas né tak, abych skončil, jako tenhle. (ukáže prstem na souseda v pravo a škodolibě - až opovržlivě - se uchechten)
Barman: To byste musel vypít, milej pane, deset rumů a pět piv. A to nestíháte, protože… no už před půl hodinou jsem měl mít zavřeno, abych pravdu řekl.
Staněk: No a proč ho teda nevyhodíš, když ti tady takhle smrdí po zavíračce?
Barman: Nikomu nevadí a já vyhazuju jen ve vyjímečných případech.
Staněk: Vyjímečných případech?
Barman: (zcela asertivně) Například, když mi sem napochoduje uprostřed noci... půl hodiny po zavíračce... nagelovanej kravaťák a hned si myslí, že je mistr světa a může vyhazovat štamgasty.
Staněk: (trochu jej zaskočí barmanova odpověď, ale vzhledem k tomu, že nebyla nijak výhružná, tak jí přejde) Tak … tak to mi pak teda, kamaráde, namíchej… (otočí se na sousedku po levé ruce a úlisně) Můžu se Vás, krásná slečno, zeptat, v čem to smáčíte své líbezné rtíky?
Stázina: (Ani se na něj nepodívá, jen zatočí brčkem v drinku, pak hrubým, vykouřeným hlasem)  Chci zapomenout kým jsem byla, kým jsem a kým budu.

Staněk: (na barmana a prstem si zakrouží kolem hlavy) Není nějaká jeblá? (barman neodpoví) A co to vlastně cucá?
Barman: Říkám tomu “Forgesu kaj morti”. Ale to není nic pro Vás.
Staněk: Co by ne? Nalej mi to.
Barman: Né, vážně…
Staněk: Vypadá to zajímavě. Prachy mám, vidíš? (vytasí před barmanem paklík pětitisícovek)
Barman: Raději si vyberte něco tradičnějšího. Cuba libre, Mojito, Sex na pláži.. To  všechno zvládnu a rád Vám to připravim. Ale “Forgesu kaj morti” si vážně nedávejte, neudělá Vám to dobře. Věřte mi
Staněk: Hele. Něco ti povim. Já jsem dneska udělal fakt dobrej kšeft. Teda začalo to asi před rokem, kdy jsem za pár šupů koupil od města nějakej pitomej parčík s pitomym dětskym hřišťátkem, a že se o to prej mám starat.  Tedy nechal jsem ten pozemek oplotit a zaplatil jsem hlídače se psem, aby mi tam nikdo nelozil a mohlo to v klidu zchátrat. Proč? Aby mi po roce nový vedení města mohlo podškrábnout papír, že se o něco takovýho nemusim starat a můžu to v klidu prodat komu chci a za kolik chci. Tak jsem to teda nechal vyspravit, nechal vysekat plevel a odstranit plot. Nově jsem nalakoval prolejzačky děckám, a když tam zase začali chodit lidi, tak se cena vyhoupla do takové výšky, že jsem to prodal developerům mezinárodního významu, aby v  tom místě mohli postavit obchoďák. A teď to chci řádně oslavit, tak nalejvej, zní to jako epesní pití, co si můžu dovolit a zasloužím si ho.
Barman: Pane. To si snad děláte legraci, ne? Takhle sebrat dětem hřiště? To se mi radši hned pakujte z baru nebo Vás vynesu v zubech.
Staněk: Nebuď zlej. Vždyť děti z toho nakonec vyjdou vítězně. V obchoďáku budou dětský koutky, kina a vůbec všechny sračky, co ty hajzlíky zajímaj spíš, než pár prolejzaček. A nikde nešlápnou do psího hovna. To je jasný.
 Barman: (mlčí, skřípe zubama a pak si ještě jednou prohlédne Staňka od hlavy k patě a pak vážně prohlásí) Myslím, že Vám to  “Forgesu kaj Morti” přece jen namíchám.
Staněk: Hurá (zatleská) Sláva. Pinglovi se konečně zachtělo obsloužit zákazníka! Kde jsou rachejtle a famfáry, když je jich třeba? (zachechtá se) A víš ty co? Já ti tu tvoji protivnost odpouštím a  jednu nalej rovnou i sobě. Jak říkám, prachů mám dost a slavit je co.
Barman: (velmi rezervovaně)  Ne, díky. Já jsem abstinent. (začne míchat do skleničky tajemné přísady onoho nápoje. Staněk se snaží vykoumat, co to tam přesně dává, ale barman je tak rychlý, že nepřijde ani na jednu přísadu. Přijde snad jen na Ananas, kterým nápoj barman dozdobí. Když je nápoj hotový, postaví jej Barman před Staňka až s obřadnými pohyby) Tak tady to máte… pane.
Staněk: Vypadá to vskutku zajímavě, ale co si to tam dával? Chvilku mi připadalo, že ta jedna lahvička měla na sobě nápis Iron. (zasměje se a ochutná) Brrrrrrr… no to je síla!
Barman: To musíte vypít do dna, jinak to nemá cenu.
Staněk: Ale tady slečna jen tak usrkává.
Barman: Jenže ona už má druhou skleničku. První vypila na ex.

Staněk: Jo? (kopne do sebe svůj drink a naznačí, že chce další) A čím pak si ona vysloužila to privilegium, že si jí namíchal tuhle specialitku,
Barman: Utopila dneska svoje dítě ve vaně. Pak se sebrala a šla sem.
Staněk: Pro kristovy rány! To je pěkně hloupej fór. Řekni mi pravdu.
Barman: Já ale říkám pravdu. Proč bych lhal?
Staněk: (ke Stázině) Tady se o tobě říkají pěkně hnusný lži, to si to necháš líbit?
Stázina: Jmenovala Lenka. Ale kdo to byl…?
Staněk: Co?
Stázina: Nebo Radka? Ani nevím… chce se mi spát….

Staněk: Co to blábolí?

Barman: Už zapomněla.
Staněk: Zapomněla?
Barman: Na svůj ohavnej čin.

Staněk: Ale jak?
Barman: To ten nápoj. Forgesu kaj morti.
Staněk: Forgesu kaj morti… Co… co to vlastně znamená?
Barman: “Zapomeň a zemři.”
Staněk: Takže i já?
Barman: (ušklíbne se) Ano… (V tu chvíli se Stázina sesune ze židle na zem. Staněk na ní ohromeně zírá)
Staněk: To přece nejde! To nemůžete! Budu Vás žalovat.
Barman: Žalovat? Proč?
Staněk: No přece… přece proto, protože… už jsem zapomněl. Jdu radši pryč. (chce se zvednout z barové stoličky, ale nejde mu to) Já se nemůžu pohnout!
Barman: Jen v klidu dopijte svůj drink. Můžete ho srkat.

Staněk už neodpovídá. Jen tupě zírá před sebe a srká svůj drink. Barman dál leští skleničky. Po chvíli se i Staněk sesune na zem. Barman šťouchne do spícího chlapa s kombinézou městských služeb.

Barman: Franto, vstávej… máš práci.

Franta se probere, něco zamumlá pod fousy a pak malátnými pohyby odtáhne nejprve Stázinu, pak se vrátí pro Staňka.

Franta: Tak dobrou noc. Petře. A zase zítra.
Barman: Zase zítra.

Konec
 
 

vysvětlivky - Forgesu kaj morti - v jazyku Esperanto - “Zapomeň a zemři”

Kolaps

Postavy:
 Otec Adam
Matka Mirka
Dcera Lucka
 Syn Franta


Maminka stojí u plotny a ve dvou hrncích střídavě míchá vařečkou... připravuje večeři. U stolu sedí patnáctiletá dcera a čte si knížku. Je to jeden z těch románů pro dívky, který vypráví o holce na cestách, o útěku od rodičů, o první velké lásce či tajemném světě na půdě. Do příchodu otce, při rozhovoru s Matkou, Lucka nepřestane ani na chvilku číst.

Matka: Hlavně si musíš dát pozor, aby ti cibule nezčernala. Osmažíš jen decentně... do zlata...tak, aby byla měkká a sladká...
Lucka: Neruš mami.
Matka: Jednoho dne potkáš chlapa a bude po tobě chtít uvařit jídlo. A ty cibuli spálíš. A pak spálíš guláš a s parfémem pod stromeček se můžeš rozloučit.
Lucka: Nevidíš, že se tady snažím číst? Matka: Ale říkala si přece, že mi v kuchyni pomůžeš.
Lucka: Ne. Říkala jsem, že tu budu s tebou, aby si nebyla tolik sama.
Matka: To jsi hodná.
Lucka: A jinde se navíc číst nedá. Ten debil je v pokoji zavřenej, hraje tu svoji primitivní hru a má to puštěný na plný pecky.
Matka: Neříkej Frantovi “Debil”.
Lucka: Jenže on je.

Z vedlejšího pokoje je slyšet ránu - Franta právě praštil klávesnicí o stůl.
Franta: (mimo scénu) Kurva! Kurva! Kurva!
Matka: Proboha! Co se stalo?!
Lucka: Nešil. Nejspíš jenom umřel.
Matka: A to musí tolik křičet?
Lucka: Vždyť jsem říkala, že to je debil.
Matka: Ale...

(Ozve se rachocení klíčů v zámku)

Matka: Táta je doma. (spíš pro sebe, než že by to mělo význam pro začtenou Lucku)
Otec vstoupí a spěšně si sundává kabát. Z jeho výrazu je patrné, že něco jej těší, ale nechce to říct hned a tak se snaží chovat přirozeně.
Otec: Ahoj.
Matka: Ahoj.
Otec: To ti voní až na tramvajovou zastávku, maminko. Copak bude dobrého? Rajská?
Matka: Kdepak. Gulášek. Ještě minutku a budu dávat na stůl
Lucka: Rajská přece voní úplně jinak.
Otec: To mi neřekneš ani ahoj?
Lucka: Ahoj.
Otec: A koukej na mě, když se mnou mluvíš.
Lucka: (poprvé zvedne zrak od knihy a neskutečně otráveně propíchne pohledem Otce) Ahoj, tati. Doufám, že jsi měl hezký (ale jako by spíš říkala “hnusný”) den. Jsem moc ráda, že jsi tu.
Otec: Ahoj. (usměje se)
Matka: Lucinko. Připrav prosím talíře na stůl.. Lucka odloží knihu a začne beze slova připravovat stůl na večeři.
Otec: Dneska mám velkou novinu.
Matka: Copak?
Otec: Ne, ne... povím, až tu budeme všichni.
Matka: (s nadějí v hlase) Vyhráli jsme ve Sportce?
Otec: Ne, ne... něco lepšího, maminko, jen se nech překvapit    
Matka: Povýšili tě?
Otec: Kdepak. (s úsměvem kroutí hlavou)
Lucka: (pokládá poslední talíř) Umíráš?
Matka: Lucko!
Otec: (přejde to) To taky ne. Dojdi pro Frantu a povím Vám to všem. (Lucka odchází, Otec si vyndá z ledničky pivo a sedá si ke stolu. Matka přináší hrnec s gulášem. Lucka se vrací)
Lucka: Říkal, že si dá později.
Otec: Tak to má chlapec smůlu. Dneska se najíme všichni pěkně dohromady, jako rodina. Jen mu to vyřiď. (Lucka odchází. Otec si nalévá pivo do skleničky a zhluboka se napije, načež si skleničku do plní. Matka zatím krájí chleba. Lucka se vrací)
Lucka: Prej ti na to sere.
Otec: (chvilku mlčí, napije se piva a pak s klidem řekne) Tak mu laskavě vyřiď, panáčkovi, že jestli ihned nepřijde k večeři, že tam na něj vletím a zmaluju mu prdel tak, že to ještě neviděl. A jestli bude mít nějakou další drzou odpověď, tak mu rovnou řekni, že bych mu ten počítač mohl taly marvat do tý jeho zmalovaný prdele a pak bude moc srát akorát tak cédéčka. (Lucka odejde předat zprávu)
Matka: Ale Adame. Takhle by si před dětma mluvit neměl.
Otec: Jen se jim snažím přiblížit.
Přichází Lucka a beze slova usedá ke stolu. Chvilku po ní dorazí i Franta. Kdo by očekával drsný vzhled tohoto puberťáka, měl by smůlu. Třináctiletý chlapec s brýlemi má vlasy sčísnuté na stranu, košili s krátkým rukávem a džíny. Vypadá spíš, jako šprt. Zkrátka jeho chování je zcela neadekvátní jeho vzhledu
Otec: Konečně jsme tedy všichni. Ještě než maminka nandá guláš, chtěl bych Vám, drahá rodino, něco oznámit.
Franta: Umíráš?
Matka: Potichu Františku. Neruš tatínka při proslovu.
Otec: Tedy. Jistě víte, že jsem pracovitý a čestný člověk. Hlady neumíráme, chatu máme a sem tam si zajdem i do divadla. Nejsem násilné povahy a nikdy jsem nikomu nic nezáviděl. Snažil se o nic si nikomu neříkat a do hospody chodím jen ve vyjímečných případech. Nekouřím a občas si jdu do parku zaběhat. Jistě si všichni myslíte, že takovýto člověk... člověk s pevnými morálními zásadami... je v naší společnosti vlastně nevyužit, když zastává práci pouhého bankovního úředníka. Jakto, že vzdělaný chlap, který má titul z Vysoké školy je takto nedoceněn? Nuže... nebudu Vás déle napínat...
Franta: To by bylo skvělý.
Matka: Franto!
Otec: Objevil jsem ve schránce toto. (vytáhne složený papír z kapsy a čte) “Dne 26. října 2012 se konají volby do představenstva družstva.”
Lucka: No a?
Otec: (slavnostně) A já? Já se rozhodl kandidovat.
Matka: Né.
Otec: Ale ano. Vždyť kdo jiný by to měl být? Snad pan Hájek ze třetího? Nebo dokonce pan Seberád z šestýho?
Matka: Ale vždyť vždycky volíme pana Petřeka. Není důvod ke změně.
Otec: Právě naopak. Nic proti panu Petřekovi, ale už je na to příliš starý a za rok jde do důchodu. To chcete, aby senilní dědek rozhodoval dalších pět let o osudu tohoto domu? Ta držgrešle šetřivá sotva zařídí zateplení, o kterém tolik sníme. A navíc je potřeba nový výtah a vymalovat chodby. A přitom stačí jen navýšit příspěvky do “Fondu oprav” o pouhopouhou tisícikorunu měsíčně a nebudeme v zimě mrznout.
Franta: Jo a neplatiče vystěhujeme... né... něco lepšího... postavíme je ke zdi a postřílíme.
Otec: Už jsem to v duchu spočítal, a když si vezme družstvo hypotéku u naší banky, tak za dvacet let bude vše splaceno.
Lucka: A nechceš se místo toho raději oběsit?
Franta: Nemůžeme už jíst? Kamarádi na mě čekají s dobytím “Rhag-Nagovy pevnosti.”
Otec: Tak hold chvilku počkají.
Matka: Víš Adame... za pět minut začíná Ulice...
Otec: (otec dlouhým pohledem sjede rodinu. Otrávená Lucka, rebelující Franta a strhaná Matka) Teda rodino... čekal jsem od Vás větší nadšení a podporu. A víte co? Váš názor je mi vlastně úplně jedno. Udavte se!                                                                                          KONEC