Gogol Bodello

to musí bejt život

Bůh tě miluje

nebyl čas ani chuť na korekci


"Bůh tě miluje." chlapík s knírkem mi mává do obličeje brožurkou.
"To je od něj milé." zastavím se a vezmu si brožurku do ruky.
"Ježíš šel tenkrát na kříž kvůli tobě! Aby tě spasil. Ty už si spasenej, díky Ježíši! Ona a Bůh jsou super silní. Oni dva tě milují."
"Takže jsem spasenej?"
"Jo."
"Každej můj hřích, je už odpuštěnej?"
"Jo."
„Ale to je přece bezva!“ zařval jsem, zahodil brožuru, shodil ze zad batoh, vysvlíknul si mikinu, tričko, sundal kalhoty, spoďáry… až jsem tam stál před tím chlápkem úplně nahatej. Vlepil jsem mu facku a rozeběhl se naproti skupince dívek, která vycházela z blízkého obchodu…

Měl jsem přes ramena přehozenou deku tak, aby mi halila moje sedící nahé tělo. Naprosto smířen s osudem jsem vyčkával, až si pro mě někdo přijde. Nakonec přikráčel vysoký blonďák v uniformě, tak kolem třiceti let a odvedl mě k výslechu.
„Jméno?“
„Tomáš Mrkvička.“
„Datum narození?“
„Dvacátého prvního prosince roku devatenáct set osmdesát osm.“
„Rodný číslo?“
„To si prosím nepamatuju.“
„Vy si nepamatujete svoje rodný číslo?“ díval se na mě strážník vyčítavě: „Tak mi podejte občanku.“
„On jí nemá.“ Odpověděl za mě vysoký blondýn: „Když jsme ho našli v tom parku na stromě, tak vůbec nic u sebe neměl, žvejkal jablko a křičel, že je šťastnej.“
„Aha.“ Zamračil se na mě zapisující policista. Byl už starší, do důchodu to nemohl mít daleko a bylo na něm vidět, že už něco zažil, a jen tak ho nic nevyvede z míry: „a to je všechno co provedl?“
„To prosím ještě nevíme. Vzal jsem ho na stanici a nechal strážníka Vosku, aby to přešetřil, každou chvílí by se měl vrátit zpět.“
„Tak teda počkáme na strážmistra Vosku.“ Usmál se na mě „Šéfík“ a nabídnul mi cigaretu. S díky jsem jí přijal a za chvíli jsem už spokojeně sledoval kouř, který se v místnosti hromadil. Blondýn za mnou chvíli nervózně podupával, pak se osmělil a zeptal se, jestli může jít na záchod. Šéfík se na něj zamračil: „a to ti ho mám jít utřít?“ Uchechtnul jsem a střelil vajgla po spěšně odcházejícím blonďákovy.
„Ale to nám tady nedělejte, pane Mrkvička…“ Napomenul mě Šéfík, ale něco na něm mi říkalo, že ho moje drzost trochu baví: „…tedy jestli se jmenujete skutečně Mrkvička.“
„Kdo ví?“ znovu jsem se uchechtnul. Šéfíkovi cigarety se váleli na stole, tak jsem si neomaleně vzal ještě jednu. Znovu místo napomenutí, mi cigaretu připálil.
„Děkuju.“ Poděkoval jsem. Nereagoval.
Pod dekou už mi bylo trochu teplo, tak jsem si ji ze sebe sundal a sledoval jeho reakci. Ani to s ním nehnulo. Studoval na stole nějaký lejstra a propiskou si tam cosi odškrtával. Zvednul jsem a přistoupil jsem k němu blíž. Nahnul jsem se až k němu a do ucha mu pošeptal: „Bůh tě miluje.“
Okašlal mi a vrátil mi to: „Já vím.“
V tom tam vtrhnul blonďák vracející se ze záchoda a možná si myslel, že se líbáme, ale na patě se otočil ke zdi, aby nás neviděl. Šéfík se srdečně zasmál: „Franto, je na tý stěně snad nějaká novinka?“ Blonďák se k nám otočil a bylo na něm vidět, že se červená: „Ne.“
Ozvaly se rány. Pak výkřiky. Něco jako: „Zadrž!“ „Počkej!“ „Jenom klid!“ „Proboha! Držte ho někdo!“ „Zastrč tu pistoli!“ ˇ
Šéfík se postavil a Blonďák pokrčil ramena a otočil se ke dveřím. Otočil jsem se k nim taky. V tom vběhnul nejspíš strážmistr Voska s nataženou rukou, ve které držel pistoli a pak výstřel…
Tupá bolest na hrudi, pak tma.

…holky vyjekly. Jedný jsem vlepil pusu na tvář, druhý šáhnul na prsa a běžel dál. Lidé se zmateně dívali. Běžel jsem a hulákal jsem. Poprvé v životě naprosto svobodný, protože všechna tíha ze mě spadnula. Vběhnul jsem na kžižovatku, kde mě málem srazila tramvaj. Vzal jsem z kočárku dítě a vyděšené matce před očima jsem s ním tancoval. Nakopnul jsem bezdomovce, vtrhnul do obchodu s lakama na auta, vzal jsem jeden sprej a vyběhnul jsem zase ven hnán nepoznanou silou. Paní co měla si vedla mopslíka na vodítku, jsem na prsa nasprejoval červeným autolakem kříž, když vyjekla a její pes na mě zaštěkal, nakopnul jsem ho a jí plácnul přes zadek.
Běžel jsem dál. Skupinka romských dětí si kopala s míčem. Vlastně nekopala, protože se na mě vyděšeně, jako všichni ostatní koukala. Vzal jsem jim míč, který ležel ladem a kopnul ho na silnici.
Pak jsem vběhnul do obchodního centra. Za mnou si to hasila ochranka, ale byl jsem rychlejší. Neobtěžkán hříchy, neobtěžkánm těžkýma botama, jsem letěl jako vítr nahoru po eskalátorech. Lidi plácal po zadcích a upozorňoval jsem je, že jsou milováni. Vyjel jsem takhle až do třetího patra. To už se za mnou honilo pět strážců a já byl najednou obklíčen.
Obklíčen?
Přeskočil jsem zábradlí, pomyslel na Boha, a zachytil se plákatu, který tu visel na ocelových lankách. Zhoupnul jsem a na ráz jsem byl znovu v druhém patře. Jen jsem nešťastně přistál na jedné dívce, která se tam vedla za ruku s přítelem. Kluk začal řvát, tak jsem ho popadnul a přehodil přes zábradlí.
Běžel jsem dlouho chodbou kolem obchodů a desítek lidí, kteří mi uhýbali.
Zadní východ, lávka nad silnicí a byl jsem v parku. Přede mnou nějací týpci hulili trávu, na okamžik jsem se zastavil a dřív, než řekli: „co je? Vole“ jsem držel jejich špeka v ruce a oni se váleli omráčení na zemi. Dvakrát jsem si pohulil a brko zahodil. Vyběhnul jsem po schůdkách a pak byl na jednom z vrcholků prahy. Jenže jsem ještě nebyl dostatečně vysoko.
Vyšplhal jsem se do větví nejbližšího stromu a zařval: „Bůh mě miluje!“
Slastná chuť jablka na jazyku…

…krev v plicích. Krev na jazyku.
Nade mnou se skláněl Šéfík a podpíral mi hlavu. Bylo mi těžce, těžce jsem dýchal a těžce vnímal to co říká: „Musíš Voskovy odpustit. Je to tak trochu zmagořenej náboženskej fanatik, a když vypátral co si dělal, tak mu šiblo a usmyslel si, že si zplozenec ďábla a musí tě zabít.“
Uchechtnul jsem se, až jsem vyprsknul Šéfíkovy do obličeje trochu krve. Pohladil mi tvář a já z jeho rukou cítil teplo, které jsem už dlouho z nikoho necítil. Jestli vůbec.
Nemohl jsem se nezeptat: „Vy jste Bůh?“
Teď se prozněnu zachechtal on. „Jmenuješ se Tomáš Mrkvička?“ zeptal se místo odpovědi.
„Můj nevlastní otec se jmenuje Tomáš Mrkvička.“ Přiznal jsem.
„Můj nevlastní otec se jmenuje Šéfík.“ Zamrkal na mě, pak mi přiložil ruku na prsa a já se opět propadnul do tmy.

Vedle mě mikina, spoďáry, batoh a i to ostatní. Jsem stále nahatý a sedím na jenom z Vltavských nábřeží. Kousek vedle mě háže dítě s maminkou do řeky tvrdý housky a labutě s kachnama to tam zobou.
Nad Pražským hradem, který je odtud vidět, jen když otočíte hlavu a zadíváte se nad sebe, svítí slunce. Azurově modrá obloha, kterou sem tam křižují mraky.
Od řeky jde docela chlad, tak na sebe házím věci.
U nábřeží je park a v něm banda lidí, hraje na kytaru a zpívá o Kristově lásce. Jeden z nich si všimne, že stojím kousek od nich, zvedne se a jde ke mně s letákem v ruce. Zdvořile ho odmítnu a jdu dál.
V kapse u kalhot nalézám poloprázdnou krabičku s cigaretama. Zapálím si.

Dneska jsem četl na internetu...

nedělám to často, ale dneska jsem si přečetl jeden článek (jistě jeden z mnoha), který bych rád doporučil

Jedná se o polemiku nad Romskou otázkou, od jednoho z těch, kterým hloupost nezatemnila jistě rozum, jako jiným

Cikán na hrad!

autor: Jan Berwid-Buquoy

První zpráva roku 2009

Vstal jsem po dvanácti hodinách spánku, umyl jsem se poprvé od silvestra a otevřel ledničku, kde se na mě koukal šest dní starej dort. Zamračil jsem se na něj: "Ty tu ještě si? Ty si neodešel?"
Zachechtal se zkaženým smíchem a odpověděl jen: "Jsem. Ne. Sněz mě!"
Vzal jsem si ho do pokoje a posadil se na svoji postel, kde poslední dobou výhradně jím a zakousnul jsem se do něj. První sousto nebylo špatné, to druhé možná horší, ale po třetím... po třetím soustu se se mnou zatočil svět a já se propadl do světa, ve kterém zkažené dorty spolu chodí na plesy, do světa, ve kterém místo tapet existují stěny polepatné medem a kde někde nahoře, na nebi, se mi smál obrovský dortík.

Poučení z toho plyne - nejezte dortíky otrávené
jezte dorty, jak jsou čerstvé - aspoň vám z nich nebude blbě