Bída
Vám se z mých úsměvů zdá, že se těším zdraví,
že jsem tvor laskavý, nevykvašený, hravý,
že svůj čas probíjím bez vyšších pohnutek,
že neznám výčitky svědomí, zármutek.
Víte, co skrývá hruď, jež se tak hrdě klene?
Jen srdce vyprahlé, spálené, popleněné!
I lampu, pokavad už nevydává třpyt,
lze jako srdce buď rozbít či otevřít.
O čelo katovské káry jsi bušil hlavou:
tenkrát, můj ubohý André, sis před popravou
zoufal, že doposud jsi nevykonal dost
pro svobodu a lesk své vlasti, pro věčnost!
Kolikrát i já bil nohama o kameny,
na skále života, závistmi obklíčený,
a v trýzni pozvedal hlas k nebi se slovy:
Poznal jsem svoji moc, poznal jsem okovy!
Moc... okovy... A dál? Nic. Básník dnes už nemá
proč konat zázraky, múza v něm dříme, němá,
moc leží v okovech. - Náš jasnozřivý věk
věří jen talentům z dob našich pramatek.
Pracuj a nedoufej v zázraky. Co ti zbývá?
Pracuj!... Proč? Do uší řve nouze jako divá
a všechny myšlenky se chystá podupat.
Jak tedy vyzpívat svou lyrou...co? Mám hlad!
Rhapsodies, 1831
Žádné komentáře:
Okomentovat