Pánský klub pravých elegánů

Pán1: Pánové, dovolte mi, abych zahájil dnešní schůzi krátkou historkou. Pokusím se jí vyložit co nejelegantněji to půjde. Procházel jsem se včera v brzkých nočních hodinách Dlouhou třídou a se zaujetím sledoval svoji eleganci ve výlohách obchodů. Když tu pohlédl jsem před sebe, zarazil podpatek do chodníku a zastavil. Přede mnou stálo podivné stvoření. Takový malý, ošklivý mužík s neučesanými vlasy, špínou za ušima i na lících. V černých hadrech se špinavou bílou čapkou na té umaštěné kštici. Kominík. „Pane, co zde děláte?“ zeptal jsem se jej. Pohlédl mi zpříma do očí. Přísahám, že se mu v nich odrážela všechna imbecilita světa. „Co?“ vypustil z úst ta sprostá slova. I když se mi z něj dělalo mdlo, nepolevil jsem ve své snaze o nápravu: „Vy-zde-nemáte-co-dělat.-Takové-jako-jste-Vy-tu-nikdo-nechce.“ Vyslovoval jsem pomalu, aby mi rozuměl a stejně vypustil své hloupé „Co?“ Ani teď jsem se však nehodlal vzdát. Rychle jsem vzpomínal na lekci kominologie zde v klubu před deseti lety. „Já na Vás zavolám policajty. Chápete? HůůůhůůůHůůů prásk! Prásk!“
Do takovýchto trapných situací se jistě dostal už v životě každý z nás. Tedy bych tu historku asi ani nevyprávěl. Potkat kominíka, hrozná to věc, ovšem ona samotná by nedokázala člověka natolik elegantního, jako jsem já, rozhořčit. Přátelé o tom se Vám nezdálo ani v těch nejhrůzostrašnějších snech. Ta osoba, to individuum , ten ztělesněný nepřítel elegance, se ke mně otočil zády, vytáhl z kapsy klíče a vstoupil do domu č.17. Do domu, kde se před téměř dvou sty lety narodil známý pražský kloboučník a zakladatel našeho „Pánského klubu pravých elegánů“ Alois Kajetán Bota.
Neúcta. Evidentní neúcta. A kde pramení? V touze Italů vystěhovat z Nového Města všechny normální lidi. Tak jim do baráku za korunu stěhují všechny ty kominíky a katy. Hrubá stvoření. Šeredná stvoření, aby se obyvatel domů zbavili, aniž by jim museli vyplatit odškodné. Nejelegantnější město na světě je přátelé v ohrožení. Co navrhujete s tímto problémem udělat? Žádám rychlé a hlavně elegantní řešení.

Pánové chvilku bouřlivě mezi sebou diskutují. Nakonec se zvedne nesměle jeden z nich

Pán2: Než přednesu svůj návrh, dovolte mi, pane, abych za celý Pánský klub pravých elegánů, vyjádřil neskonalou úctu k Vašemu heroickému činu. Postavit se tváří tvář kominíkovi, to chce odvahu. Navrhuji, aby Vám byla udělena medaile za statečnost prokázanou při hájení základních hodnot našeho klubu. (všichni zatleskají)
A teď k mému návrhu. Navrhuji sepsat rozhněvaný dopis na magistrát. Kde vše vylíčí náš klubový spisovatel – tedy já – v deseti elegantně napsaných kapitolách. První se bude jmenovat: „Zrození elegána.“ Půjde o příběh tak kvalitní a zajímavý, že zaujme hlavní příjemce našeho dopisu, totiž obyčejné úředníky u přepážek. Díky čtení tohoto románu v dopise, získají pocit, že oni sami mají tu moc něco změnit.
Pán1: Zajímavý plán, pane. Ovšem obávám se, že než za pět let bude dopis na světě, bude příliš pozdě.
Pán2: Ach ten článek 23. Ten mi vždy dělal trochu problémy.
Pán1: Ale nepamatujete na něj, drahý pane.
Pán2 : Pamatuji, jen mi dělá potíž si na něj občas vzpomenout.
Pán1: A přitom je tak jasný. „Pravé elegantní čtivo, nesmí býti sepsáno dříve, než za pět let, jinak ztrácí na eleganci.“ Tedy je Váš plán zcela zbytečný a hloupý, pane. Děkujem za něj.
Pán2: Omlouvám se a není zač.
Pán3: Dovolte mi prosím, abych promluvil. Jistě si všichni pamatujete na mého dědu Jiřího Doutníka. Byl to velmi vážený člen našeho klubu po mnoho let. A tenhle můj děda, ten měl přece takový zvyk, kvůli kterému byl obdivován ostatními členy. Jak on se jen dokázal dokonale zbavit všeho, co mu nebylo pohodlné. Když ho omrzela nějaká věc, elegantním obloukem ji hodil do koše. Když se mu zprotivilo auto, tak namísto toho, aby jej prodal, shodil ho ze skály. A když se mu protivil nějaký člověk, tak ho…‘
Pán2: (skočí do řeči) Kam tím míříte?
Pán1: No toto. Hrubé porušení našich osnov. Skákání do řeči, to je přece článek č.3!!!
Pán2: Pardon.
Pán3: Chci jen říci, pánové, že bychom měli vpadnout do domu č.17 na Dlouhé ulici, najít, svázat a unést tu osobu, o které zde prve mluvil náš zasloužený kolega a někde tělo zahodit.
Pán2: Myslíte mrtvé tělo.‘
Pán3: Pochopitelně. Nebylo by přece tak elegantní, kdybychom někde jen tak pohodili živého člověka.
Pán1: Děkuji. Jsem pro. Jedině jeho smrtí vyšleme jasný signál jemu podobným. Jedině tak se jich navždy zbavíme.
Pán4: A v tom se, milý pane, pletete. (hřmotný hlas nejstaršího člena klubu)
Pán1: Prosím?
Pán4: Ta kominická lůza, ten odpad společnosti, který se vkrádá do míst, jež jsou nám nadevše svatá, ta nepřestane nikdy chtít víc. Protože Italové nebudou nepřestanou. A tak nás, všechny pravé elegány nakonec vyštípou. Zmizení a snad i smrt jednoho z nich, nezabrání přílivu desítkám, stovkám, ba i tisícům dalších. Nakonec jich přijdou miliony do domu č.17. Už teď jim patří a my s tím nic nezmůžeme. Tedy… nic bychom nezmohli, kdyby nebylo tajného dodatku v ústavě klubu. Tajného dodatku, který podle legendy, napsal sám Alois Kajetán Bota neviditelným inkoustem. A ten dodatek zní: „Bude-li situace beznadějná a eleganci bude hrozit zánik, je povinností všech členů klubu, aby, bez připomínek k tomuto dodatku, začali zapalovat město. Nebude-li patřit eleganci, pak nikomu.“
Vždycky jsem měl tento dodatek za šprým těch anarchistů z první republiky, ovšem mýlil jsem se. A mýlit se je lidské, i když bohužel neelegantní. Pánové. Zapálíme Nové město!
Pán2: Není to příliš…
Pán4: Bez připomínek.
Pán1: Zapálím Nové město.
Pán3: Zapálím Nové město.

Pánové hlasitě začínají užívat této věty a hledají po kapsách zapalovače, aby ihned mohli začít s klubovnou. Jen slovutný spisovatel Pán2 nechápe.

Pán2: Ale co… co potom bude s námi? Kam půjdeme? Kam odejde elegance?
Pán4: Půjde s námi. A tam, kam půjdeme my, bude i ona. A jednoho dne, jednoho dne se dočkáme vlastní půdy, vlastní země, kterou budem obdělávat, kde bude hojnost drahých smokingů i drahé doutníky. Najdeme místo, kde bude radost lidi potkávat, protože všechno a všichni budou elegantní. A já, já Vás povedu.

Pánové vyndávají zápalné lahve a následují svého Praotce Elegána.