Revizoři

Ve stanici metra Můstek stojí dva Revizoři, jeden už je starší a klidnější a druhý je mladý ambiciózní – touží toho v revizorování hodně dokázat. Říkejme jim třeba Dobrák a Mrzout, i když si tak nikdy navzájem neřeknou. Během rozhovoru chytají pasažéry a zase je pouští. Chvilku chytají, aniž by spolu promluvili slova , nakonec se rozhodne první promluvit Dobrák.

Dobrák: Jakej byl víkend?
Mrzout: (nereaguje) Jízdenku prosím.
Dobrák: Já byl se ženou na chalupě, bylo krásně. Slunce svítilo a vždycky po ruce dobře vychlazenej lahváč.
Mrzout: (stále nereaguje) Dobrý, můžete jít. (propouští pasažéra)
Dobrák: Betyně to moc slušelo v zelených montérkách klečla na zahradě a hrabala se lopatkou v hlíně. Já ji pomáhal sázet Petunie.
Mrzout: To já sázel pokuty. Měl jsem spadeno na rekord. Chyběli mi jenom tři a dal bych to. Ještě v sobotním posledním metru jsem přeskakoval z vagónu do vagónu, hledal opilce a nic. Všichni měli buď jízdenky nebo legitky nebo sms-ky – čert ví, kdo tenhle systém vymyslel – a nebo otevřkartky. A na ty jsem neměl u sebe čtečku... (vyčítavě se zamračí na Dobráka)
Dobrák: No jo. Vzal jsem jí klukům na chalupu, aby mohli hrát to svoje chytání příšerek a moc neřvali.
Mrzout: Pěkně děkuji.
Dobrák: Dokonce překonali tvůj rekord.
Mrzout: Cože!? To není možný!
Dobrák: Ale jo. Jsou na tyhle věci moc šikovný. (když vidí Mrzoutův navztekaný pohled, snaží se odvést pozornost) Jízdenku prosím.
Pasažér 1: Ale jistě, jistě. (šátrá po kapsách) Ještě ráno jsem jí tady někde měl. Ale kde k sakru je?
Dobrák: Tak už toho nechte a zmizte mi z očí. A příště si jí dejte pěkně do peněženky, ať jí nemusíte hledat.
Mrzout: Ty ho necháš jít? Očividně ti lže.
Dobrák: (nechápe) Proč by mi lhal. Nelžete mi, viďte?
Pasažér1: Nelžu. (zmizí)
Mrzout: Vidím, že našemu řemeslu děláš pěknou ostudu.
Dobrák: Nedělám. Tuhle jsem chytnul celou skupinku japonských turistů a pořádně je zpokutoval. Zpokutoval jsem je tolik, že mi museli prodat hodinky, aby měli na pokutu. Vidíš? (ukáže hodinky) Japonský.
Mrzout: Kecáš.
Dobrák: Nekecám. Ty seš ještě mladej, nemůžeš si to pamatovat, ale před svatbou mi říkávali Pokuta Padre. Nejvíc jsem měl totiž spadeno na španěly. Jak já ty sluncem opražený šmejdy nesnášel.
Mrzout: A co se s tebou teda stalo? Pěkně si vyměknul.
Dobrák: Betyna má španělskou babičku.
Mrzout: Hmmm... jízdenku prosím. (Pasážér dělá, že neslyší a jde dál) Hej, počkej! (začne se přezouvat do tenisek)
Dobrák: Proč se přezouváš?
Mrzout: Aby se mi lépe běželo.
Dobrák: To nemá cenu, už má pěkný náskok. (znalecky si měří vzdálenost pasažéra)
Mrzout: Máš sice pravdu, ale stejně... takovýhle nám říkají „Skřeti“. Nevím, jak tobě, ale mě se to moc nelíbí.
Dobrák: Kdo nám říká „Skřeti“?
Mrzout: Kdo asi – elfové.
Dobrák: Asi jsem starý, ale nechápu to.
Mrzout: No přece ta černopasažérská chamraď. Teď mi utekl a někde v hospodě bude kamarádům vyprávět, jak hrdinsky utekl před dvěma skřety.
Dobrák: Z toho si nic nedělej. Na začátku devadesátých let nám říkali „Šusťáci.“ Na to si snadno zvykneš.
Mrzout: Počkej, ty už to děláš od devadesátejch?
Dobrák: Vlastně od poloviny osmdesátejch.
Mrzout: Tak to si jistě pamatuješ Aloise Rychlolístka.
Dobrák: Samozřejmě, že pamatuju. Měl knír a na nose naražený brýle. Věčně se mračil, jako ty teď a vůbec byl nepříjemnej člověk. Ale co se mu musí nechat je, že uměl běhat. Jakmile mu někdo chtěl vzít roha, tak nejpozději do pětivteřin ho Lojza držel pod krkem. Bohužel se mu stalo osudný, že jednou mu vzal roha, tenkrát ještě mladej Šebrle. Lojza se ho držel ze všech sil, prý se honili i na střechách vagónů a nakonec Šebrel přeskočil kolejiště na Hlavním nádraží. Lojza za ním a... nezvládnul to, přišlápnul si rozvázanou tkaničku a spadnul přímo pod vlak. To byl člověk, který to s pokutováním přeháněl a nikdo ho neměl rád.
Mrzout: Byl to můj otec.
Dobrák: (trochu mu zatrne) Jízdenku prosím.
Pasažér2: (v rukou má knížku) Jejda.
Dobrák: Jejda. Vy jí nemáte, viďte?
Pasažér2: (smutně) Nemám.
Dobrák: Tak to Vám budu muset dát pokutu.
Pasažér2: Opravdu?
Dobrák: Opravdu.
Pasažér2: Nešlo by to tentokrát bez ní?
Mrzout: To by teda nešlo.
Dobrák: Tak nějaký doklad.
Pasažér2: (Přehrabuje se v kabele) Podržíte mi to prosím? (podává Dobrákovi knížku).
Dobrák: Jak se Vám ta knížka líbí?
Pasažér2: Docela sranda.
Dobrák: (ukazuje knížku Mrzoutovi) Podívej, čte Revizora od Gogola. (k pasažérovi) Smůla, viďte?
Pasažér2: Měl jsem to tušit.
Dobrák: Víte co? Tady je moje adresa a až knížku přečtete, napíšete na ní krátkou esej a tu mi pošlete. Já Vás teď nechám jít. (na pokutenku na škrábe adresu)
Pasažér2: Opravdu?
Dobrák: Opravdu (blahoskloně se usměje) Ale nezapomeňte na tu esej.
Pasažér2: Děkuji, nashledanou... (zmizí)
Mrzout: A to bylo jako co?!
Dobrák: Zabránil jsem jednomu vzdělanému chlapci, aby nám říkal Skřeti. Ukázal jsem svoji dobrotu a... Chodil si na revizorskou akademii?
Mrzout: Samozřejmě, že chodil. Jinak bych nemohl být revizorem. Ty snad ne?
Dobrák: Za nás ještě žádná revizorská akademie nebyla.
Mrzout: Aha. A co to s tím má, co společnýho?
Dobrák: Právě si viděl budoucího parťáka. Jakmile mi pošle tu esej, já ji přepošlu na akademii a zaručeně ho vezmou.
Mrzout: Jak si vůbec mohl vydělat peníze na to, aby si měl se ženou chalupu, to nechápu.
Dobrák: Pokutoval jsem, jako divej.
Mrzout: Nevěřím.
Dobrák: Pokuta Padre byl v těch devadesátejch legendou. Copak nevíš, kdo drží ten rekord, který se tak zoufale snažíš překonat?
Mrzout: Neříkej, že ty.
Dobrák: Ovšem, že já. Dokonce jsem si vedl seznam.
Mrzout: Seznam?
Dobrák: Seznam černých pasažérů: Jejich nejčastější trasy, časy, fotky ve dvou verzích – se zarostlou tváří a s oholenou, jejich přítelkyně... všechno na tom seznamu bylo. Koho jsem zpokutoval, toho jsem si zapsal, abych příště mohl jít najisto.
Mrzout: A co se s tím seznamem stalo?
Dobrák: Spálil jsem ho.
Mrzout: Proboha, proč?!
Dobrák: Tak důkladně a důsledně jsem si ho vedl, až jsem jednoho dne zjistil, že bez toho, abych ho měl po ruce, nemůžu usnout. Z tý prašivý knížky šlo absolutní zlo, jakmile jsem ho neměl u sebe, byl jsem nepříjemnej. Řval jsem na kolegy, řval jsem na děti i na svoji ženu. Tak jsem ho spálil a vzal si dvouletou dovolenou. Pamatuj si, že všechny nás dělí jen jeden krok od zla.
(* o seznamu se to chce víc rozepsat, aby připomínal prsten moci)
Mrzout: Přeháníš.
Dobrák: Možná, že přeháním. Jenže to zlo pohltilo a zabilo tvýho tátu.
Ticho – Mrzout vypadá zamyšleně – z jeho grimas je vidět ohromný vnitřní boj
Mrzout: Jízdenku prosím.
Pasažér3: Nemám zmrde. Ty skřetí špíno, šusťákovej hajzle. Nemám a nikdy nebudu mít. Nikdy nepodpořím tu Vaši zkurvenou korporaci a chtěj si po mě doklady, nic ti neukážu, nemáš na to právo, stejně jako nemáš právo na život. Aby si chcípnul a tvoji mrtvolu sežrali krysy! (flusne mu do ksichtu)
Mrzout: Dobrá, můžete jít.
Dobrák: (skočí po pasažérovi3 a srazí ho k zemi, tyčí se nad ním jako hrozytánský sloup spravedlnosti) Tak to máme sedminásobnou urážku revizora, jeden flusanec a chybějící jízdenka, Tomáši Černý, z toho se nevyvlíkneš, půjdeš sedět, až zčernáš!
Pasažér3: A kurva, Pokuta Pedro... ( Dobrák mu sváže ruce za zády a nechá ho ležet na zemi, zvedne telefon a telefonuje) Ústředí? Tady dvacet trojka. Mám tu jednoho. Vyzvedněte si ho na Můstku.
Mrzout: (diví se) To můžem?
Pasažér3: Pokuta Pedro může vše (sýpá na zemi)
Mrzout: A kde je dobro a kde zlo?
Dobrák: Jakmile narazíš na takového hajzla, jdou všechny mravní kodexy stranou. Musíš poznat tu správnou stranu mince, musíš to dokázat správně odhadnout. A když chytíš někoho takovýho, tak máš za den napokutováno a můžeš jít domů. Tak si to tady užij. Jdu.
Mrzout: A Pedro?
Dobrák: Ano?
Mrzout: Jak si ho poznal, vždyť seznam si dávno spálil.
Dobrák: Spálil, ale před tím jsem se ho naučil nazpaměť.